Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jak dlouho trvá štěstí?

25.01.2010 (08:15) • Thepetruskaaa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2276×

http://www.youtube.com/watch?v=6wz1xA5kxVI

„Edwarde!“ zakřičela jsem vyděšeně přes louku, kde se odehrávala bitva.

Otočil se na mě a to se mu stalo osudným. Felix, se kterým bojoval po něm skočil. Bezmoc, kterou jsem v té chvíli pocítila, byla nesnesitelná. Víte, jak moc to bolí, koukat se jak vám trhají manžela na kusy a nemoci nic dělat? Je to hrozný pocit. A ještě horší bolest.

„Ne, prosím stop. Dost. Prosím.“

Upíři kolem mě křičeli pořád ale i přesto všichni pod tíhou mého hlasu ztichli a boje na chvíli ustali. Jenže Edwarda ani jeho části už jsem nikde neviděla. Všechny pohledy směřovali na mě a čekali, co se bude dít. Ač to bylo nenormální a zvláštní z očí mi začali vytékat slzy. Byly černé. Černé jako ta nejtemnější noc. Můj pohled se přesunul na doutnající oheň. Moji mysl jako by polila černá clona. Rozběhla jsem se směrem k ohni, který mi vzal manžela. Alici, která mě nejspíš chtěla zastavit přimáčkl neznámí upír ke stro mu. Omluvně jsem s podívala na všechny členy svojí rodiny. Všichni mlčeli. Buď nevěděli co mají říct a nebo byly ještě pořád uchvácení slzami stékajícími po mé tváři směrem k srdci. Tkliví dětský hlásek přerušil tohle ticho.

„Maminko, kam odešel tatínek?“

Nedokážu to. Nemůžu to udělat. Nemůžu tu nechat samotného Anděla, co mi po něm zbyl. Podlomila se mi kolena. Droboučké ručičky mě chytili kolem krku.

„Vážně dojemné. Drahá Isabello myslím, že už víš co se stane když porušíš pravidla.“

Chtělo se mi zvracet z toho co mi Aro právě řekl. Proč ne já? Proč musel zemřít on?

„Kam odešel tatínek?“ Zeptala se znovu Renesmé.

Neměla jsem sílu jí odpovědět.

„Tatínek už se nevrátí zlatíčko. Zabila ho jeho vlastní hloupost.“ Odpověděl jí slizkým tónem Aro.

„Ale...“ Chtěla ještě něco říct, ale radši jsem ji umlčela pohledem.

Nechtěla jsem přijít i o ni. Mlčky jsem se zvedla, vzala Renesmé do náruče a beze slova s ní odkráčela z louky. Došla jsem s ní až k našemu malému lesnímu domečku. Sedla jsem si na kamení u jezírka a ji si posadila na klín. Pevně jsem jí objala.

„Nebuď smutná maminko. Tatínek není mrtví. Vím to. Cítím to.“

Nechtěla jsem jí to brát a tak jsem jen mlčky přikývla. Spokojeně se usmála a opřela se hlavičkou o moje rameno.

Ze dnů se stali týdny z týdnů měsíce z měsíců léta z let desetiletí a z desetiletí se stalo přesně století. Ano, dnes je to již sto let co mi vzali moji lásku. Nikdy jsem se s tím nedokázala smířit. Jacob s Renesmé mě jezdívali navštěvovat ale i tak jsem cítila, že tu nějak přebývám. Už mockrát jsem to chtěla ukončit, ale vždycky jsem si vzpomněla na Renesmé a na to jak moc by jí bolelo přijít i o druhého rodiče. Myslela jsem, že jí třeba časem přejde tvrdit, že Edward není mrtví. Když jsem jí už skoro věřila tak se mi v hlavě znovu objevila ta scéna kdy ho Felix, trhá na kusy. Ne, viděla jsem to. Zabil ho. Konec. Už není.

„Ne, Renesmé už toho mám dost. Pochop to ON už se nevrátí. Zabili ho. Je pryč. Tak proč se s tím sakra nemůžeš smířit?“ Poprvé za celou svojí existenci jsem křičela na svoji dceru.

Už toho na mě bylo moc. Pořád dokola opakovala že cítí Edwarda někde blízko a na mě už toho bylo moc.

„Mami tak se podívej na fakta, když mi nevěříš. Když ti tenkrát došlo, co se stalo, pamatuješ? Běžela jsi i se mnou na tu louku a začala prohrabávat popel, který tam zbyl. Hledala jsi to. Hledala jsi jeho snubní prsten s diamantem. Nic. Nebyl tam. Diamant neshoří, jak víš. Ten Náramek. Našla jsi ho přece v lese až někde v Kanadě ne? Tak jak se tam dostal?“

„Náhody. Všechno jsou to náhody.“

„Fajn. Jak myslíš.“ Odsekla a uraženě odešla za Jacobem.

„Bells nesmíš jí to vyčítat. Byl to její otec.“

„Já vím Alice, ale já už prostě nemůžu.“

Najednou se Alici roztáhli zorničky a ona se zahleděla do daleka. Do budoucnosti. Když se ze svého transu probrala, usmívala se jako mílius a začala poletovat po domě. V Emmetově pokoji se na chvíli zasekla. Neslyšela jsem, co mu řekla, ale najednou stál u mě a objímal mě.

„Pojď Bells jdeme na lov.“

Tohle nebylo normální. Za celých dlouhých sto let jsem je neviděla takhle šťastné. Nějak to sice překonali ale nikdy ne úplně.

,,Dobře, ale co se děje? Co jsi viděla Alice?”

,,Nic jen dárek co pro mě má Jazz.”

Hm, zvláštní. Nemám v plánu to nějak řešit.

,,Tak pojď Bells.”

Vyrazila jsem za Emmetem. Najednou jsem ucítila pumu. Rozběhla jsem se po jejím nasládlém pachu. Už jsem se připravovala ke skoku, když jsem si všimla že pumu vysává nějaký neznámí upír. Nevěděla jsem co je zač. Nakrčila jsem se do bojové pozice a začala vrčet. Upír se otočil a mě se na chvíli zastavil dech. Na malou chvíli než jsem si uvědomila, že je to nemožné. Byl mu tak strašně podobný. To ale není možné. Můj anděl měl zlaté a ne rudé oči.

,,Bello?”

Bože ten hlas. Ta vůně. Dost Bello! Ovládej se. Je to jen někdo kdo se mu hrozně moc podobá.

,,My se známe? Musím tě požádat abys, nelovil na tomto území.”

Upozornila jsem ho. Jeho tvář se stáhla do bolestné grimasy.

,,Bells?” Zeptal se mě znovu opatrně.

,,Mami, Mami! Rozlehlo se po celém lese.” Na louku přiběhla Renesmé.

Nevšimla si upíra stojícího za svými zády.

,,Mami promiň, je mi to líto. Máš pravdu, měla bych si přestat vymýšlet takové hlouposti. Já jen prostě… No to je jedno. Prosím vrať se se mnou domů. Odpusť mi, neuvědomila jsem sim, jak moc tě to asi bolí, když o něm pořád mluvím.” Dokončila svoji řeč.

,,Renesmé to je v pořádku. Prostě ti jen chybí to je vše. Omlouvám se, že jsem křičela. Jen teď tu máme trošičku jiný problém.” Odpověděla jsem jí a rukou ukázal na upíra stojícího na kraji louky.

Někdy její srdce ani pořádně neslyším, ale teď začalo být jako o závod. Zalapala po dechu.

,,Tati,” zašeptala.

,,Nessie,” vzlykla jsem zoufale. Už nevím, co mám dělat.

,,Tati!” Rozkřikla se tentokrát nahlas a rozběhla se k upírovi na kraji louky.

Pořádně jsem si ho tedy prohlédla. Něco co kdysi možná měl, být prsten se mu třpytil na levém prsteníčku. Pohled mi sklouzl na ten můj. To, ale nejde.

,,Viděla jsem to. To je přece nemožné.”

Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem překvapená, zoufalá a zároveň neuvěřitelně šťastná. Svoji dceru pevně sevřel v náručí a přes její rameno se díval do mých očí. Nedokázala jsem tomu uvěřit. ON žije a dokonce je právě teď přede mnou. Renesmé mu něco zašeptala do ucha. On se pousmál a přikývl. V tu chvíli už ji neobjímal a na louce jsme stalí sami.

„Edwarde,“ šeptala jsem do ticha pořád do kola jako blázen.

„Bello.“

Moje rty se roztáhly do takového úsměvu, že kdyby to šlo tak mi snad praskne pusa. To pro něj bylo znamení. Rozběhla jsem se mu naproti a skočila mu kolem krku. Začal se se mnou točit a naše rty spojil polibkem. Smála jsem se tak jako nikdy. Nemyslela jsem si, že bych se ještě někdy měla smát tak jako dříve. Takhle rozesmát mě dokázal jedině on.

„Miluju tě Edwarde. Lásko moje tak moc jsi mi chyběl.“ Zahleděla jsem se do jeho krvavě rudých očí. Všiml si toho.

„Odpusť, nemohl jsem. Nedokázal jsem to.“

„Myslím, že pár lovů by to mělo napravit.“ Nemohl za to. To mi bylo jasné.

„Pane bože, tak moc jsi mi chyběla lásko.“

Políbil mě na líčko a shodil nás na zem. Ležela jsem mu opřená o hruď a nic neříkala. Slova nebyla potřeba. Jen jsem si užívala jeho přítomnost.

„Sto let,“ vzlykla jsem tiše.

„Sto let utrpení a bolesti,“ odpověděl mi

„Ale teď už nás čeká celý zbytek věčnosti plný lásky a štěstí to ti slibuju.“

„Věřím ti.“

„Měli by jsme jít. Alice už začíná mít strach.“ Řekl po chvilce ticha, které rušil jen potůček protékající skrz louku.

„Dobře.“

Společně jsme se konečně vydali za naší rodinou. Za lidmi které máme tak moc rádi. Ale ani tak mi nedokázali nahradit jeho. Když Alice uviděla, jak Edward vypadá, začala strašně nadávat a Emm si z ní utahoval. Jazze, jsem viděla konečně s úsměvem na rtech a Esme? Ta ho div neumačkala radostí. Rose byla šťastná, protože rodina byla zase celá a Carlisle byl rád, že se mu jeho syn opět vrátil. Renesmé konečně poznala svého otce a já se jí omluvila. Edward nám vyprávěl, že když ho roztrhali, jeho kousky nespálili, ale odvlekly je až do Volltery kde je nechali znovu srůst. Dali mu na výběr. Buď se vrátí a zabijí mě a Renesmé a nebo se on připojí k nim. Zvolil si druhou možnost. Jenže jeho schopnosti každým dnem bez rodiny slábli a slábli. Pomalu už nedokázal přečíst mysl někoho, kdo od něj stál dva metry. Aro, se tedy rozhodl, že ho nechá jít. Domníval se, že jsem buďto mrtvá, nebo jsem si našla někoho jiného. Proto ani nic nenamítal. Chtěla jsem ho zabít za to, co nám všem udělal. Od té chvíle již uběhlo deset dlouhých let a všichni jsme konečně žili šťastně.

Ale jak dlouho může takové štěstí trvat? ...

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jak dlouho trvá štěstí?: