Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jak to začalo s Rosalií

15.11.2009 (09:00) • Anglicanka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2421×

Stoupal jsem stále výš a výš do Apalačských hor. Na zádech mě tížilo veliké  břemeno – potrava v konzervách na týden, stan, spací pytel a další věci, nezbytné k přežití v divoké přírodě. Už před nějakou dobou jsem se rozhodl, že sem půjdu, ale stále jsem to kvůli něčemu musel odkládat – práce, povinnosti, pivo s přáteli a mnoho dalšího. Prostě nebyl čas. Vlastně jsem měl do budoucna naplánováno tolik výletů, že bych to stihl snad jen po pořádném opití se.

Došel jsem do půli hory. Ten výhled mi skoro vyrazil dech!

Slunce mě sice na vteřinku oslepilo, ale hned jsem zase nabyl ztraceného vidu a rozhlédl se po okolních horách, které pohlcovaly zelený les pod nimi dlouhými stíny. Byl překvapivě slunečný den, ale na východní straně se už začaly hromadit malé mráčky, aby tvořily spolu veliký a hrozivý celek. Slunce zrovna zapadalo, už ho byla vidět jen půlka a nebe okolo něj se zalilo teplou oranžovou a červenou. Lesem se rozléhaly zvuky živočichů, žijících v něm. Podobalo se to krákání a někdy i chrchlání. Byl to výjev, za který stála všechna ta námaha, ale jaké to teprve bude nahoře!

Už jsem se nemohl dočkat a tak jsem vyrazil vstříc vrcholu.

Několik hodin stoupání, ani nemluvě o těch hodinách, než jsem se dostal k úpatí hory, mě stálo spoustu námahy a sil. Bylo to pro mě ale lehčí, než pro většinu lidí, protože celé moje tělo pokrývaly tvrdé svaly, na které jsem byl nepokrytě hrdý. Zavinila to moje práce horníka, myslím. Vlastně určitě. V životě jsem potkal jen jednoho člověka, který by se pyšnil větším pokladem, než mám na pažích já, a to byl můj starší bratr Kyle.

Kylea jsem měl vždycky opravdu rád. Byl sice tak tvrdohlavý, že by tou svojí palicí dokázal prorazit pevnou zeď, vždycky musel mít pravdu, i když ji neměl, ale stejně. Kyle je typ člověka, co prostě když něco chce, musí to mít za každou cenu. Za to měl taky nesčetněkrát přeražený nos, že teď vypadá jako žabožrout.

Před třemi roky si našel děvče. Jmenuje se Sunny. Je milá, docela hezká a řekl bych, že i chytrá. Kdo by nechtěl takovýho bizona, jako je on.

Nahlas jsem se pro sebe nečekaně a zadýchaně zasmál. Už hodně dlouhou dobu jsem se snažil vymyslet mu vhodné přirovnání, ale skutečně mě nic nenapadalo. Takové práce a najednou mě to napadne, když přemýšlím o maličké křehké dívence s černými vlasy. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a šel jsem dál.

Měli se brát tohle léto, což je asi za tři měsíce; moc pečlivě jsem to nesledoval. Přál jsem jim to.

Slunce už definitivně zalehlo a na krajinu se pomalu začala snášet tma. Bylo to znamení, že se mám už uložit do hajan. Rozhodně se mi ještě moc nechtělo, ale co jsem mohl dělat? Bylo by nebezpečné teď se tu tak toulat. Našel jsem si místo vedle skoro kolmé skály, které by mě mělo ochránit od bouřky a větru, které se pravděpodobně už rozpoutala na druhé straně hory, na návětrné straně. Ke skále jsem svůj stan přivázal tak pevně, že se vsadím, že bych ho odtamtud nevytrhl, ani kdybych chtěl. Asi jsem byl unavenější, než jsem si původně myslel. Jen co jsem zalehl, víčka mi začala pomalu klížit a než jsem se nadál, upadl jsem do spánku pevného jako bezvědomí.

Moje podvědomí zachytilo nějaké zvuky kolem stanu.

Bylo to něco jako čmuchání, dusot velkých těžkých tlap a hluboké dýchání. Z toho se mi zježily chlupy na zátylku; hned jsem věděl, že je to medvěd.

Instinktivně jsem šáhl pravou rukou k noži a rychle ho vytáhl z koženého pouzdra. Ani jsem nevnímal, co vlastně dělám, dokud jsem se pořádně neprobudil. Když medvěda nechám, možná si mě nebude všímat, jistotu jsem ale mít nemohl. Pomalu jsem se vysoukal ze spacího pytle, pořád oblečený, ale stejně se do mě pustila neúprosná zima. Natáhl jsem si koženou bundu a doufal dál.

Návštěvník ale zachytil pohyb ve stanu. Slyšel jsem, jak udělal několik váhavých kroků, než začal zase čichat.

Nejradši bych si v tu chvíli dal za ten hluk pohlavek a pak, když jsem viděl otevřenou konzervu u svých nohou, i facku. To ho sem muselo přitáhnout. Velice přesně jsem věděl, jak medvěd může být nebezpečný, proto jsem zatajil dech a cítil, jak mi krví koluje adrenalin.

Strčil tlapu do otvoru ve stanu a jedním rychlým máchnutím ho rychle otevřel až dokonce. Pomalu tam strčil hlavu a čichal ke konzervě, mě si asi ani nevšiml, dokud jsem s sebou necukl. Zvedl obrovskou hlavu a nebezpečně na mě zavrčel. Podle mě to znamenalo, že tohle je jeho teritorium, ale nehodlal jsem to řešit.

Rozmáchl jsem se nerozvážně nožem a způsobil mu mělkou ránu na rameni. Tím jsem ho jen popudil. Rychle jsem tedy rozsekl zadní stěnu stanu a vyhrabal se ven. Postavil jsem se do obraného postoje a vyčkával. Mohl jsem sice utéct, ale to bych to nebyl já. Ke všemu nebezpečnému se vždy stavím čelem, takový já jsem.

Bouřka už se skoro přehnala, jen už maličko poprchávalo, vítr ale foukal na plné otáčky.

Medvěd obešel stan a upřel do mě svoje černé oči. V té tmě jsem ho neviděl úplně, jen jeho obrys, ale stačilo to. Začal mě pomaličku obcházet velikým obloukem a nespouštěl ze mě zrak. Pak se zastavil, když si byl jistý, že únikovou cestu dostatečně zastoupil a každým krokem se přibližoval. Z hrdla mu unikalo nebezpečné vrčení.

Obloha začala pomaličku šednout. Byl to pravděpodobně můj poslední východ slunce, tak jsem si ho užíval, jak nejlépe jsem dokázal. Zahrnula mě nostalgie. Už nikdy neuvidím bratra, otce, Willa, mého nejlepšího přítele, ani Sunny ne. A to všechno kvůli téhle potvoře. Sevřel jsem nůž pevněji a čekal, co přijde.

Medvěd nečekaně rychle zaútočil, tlama otevřená, že bych se tam vešel i s botami.

Reflexně jsem před sebe strčil nůž, který v porovnání s medvědem vypadal jako bezvýznamná hračka pro dítě. Zaryl jsem mu ale čepel hluboko do ramene a vytáhl si celou zkrvavělou. To ho však pořád nezastavovalo – příliš tlustá kůže. Jen vydal něco jako hluboké vykvíknutí.

Vyskočil a zaryl drápy mého pravého ramene. Zase rychle odskočil a sledoval, co se bude dít.

Ztrácel jsem hodně krve, ale to mi ovšem nezabránilo zase vstát a natáhnout ruku s nožem před sebe. Z úst mi uniklo bolestné syknutí. Dobře, krvácení mě zastavit jen tak nedokázalo, ale ta bolest ano. Před očima se mi dělaly černé fleky a hlava se mi nebezpečně zatočila. Nemohl jsem dál. Svalil jsem se na tvrdou zem a čekal, až mě dorazí. Jestli to neudělá on, za nějaký čas bude stejně po mně, tak ať se aspoň nadlábne.

Medvěd se ale zastavil a otočil hlavu opačným směrem, než kde ležela potrava.

Z lesa vletěla na maličkou mýtinku žena a vyskočila na medvěda, který se ji marně snažil setřást. Vypadalo to, jako by mu něco šeptala do ucha, ale moc dobře jsem tam neviděl.

Obluda se po pár neúspěšných pokusech setřást ji znehybněl a svalil se na zem, stejně jako já předtím, až to zadunělo.

Ta žena ke mně přistoupila. Byla celá potřísněná krví a z obličeje si stírala tu tekutinu. Když to bylo aspoň trochu dole, pod ní se zjevilo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Měla krásně plavé vlasy, stažené vzadu do culíku, dokonale rovný nos, plné rty, čistou pleť a neuvěřitelně zlaté oči, které jsem ještě nikdy neviděl. Rychle mě podebrala pažemi pod rameny a v ohbí noh a doslova vystřelila do lesa.

„Neboj se,“ šeptla mi zvonivým hlasem. I když jsem nenávratně umíral, dokázal jsem si tu krásu anděla užívat.

„Čeho?“ taková hloupá otázka, ale chtěl jsem, aby mluvila.

Stále utíkala, ale dech měla stále vyrovnaný, ocelový. V obličeji se jí zaleskla bolest. Odvrátila obličej a vtáhla mezi zaťatými zuby vzduch.

„Ššš,“ procedila a dál se na ně snažila nedívat.

Cesta ubíhala doslova jako rozmazaná šmouha. Strach jsem neměl, spíš jsem si myslel, že je to kvůli tomu umírání. Víčka mi začala pomalu klesat, už jsem neměl sílu. Čas jsem nevnímal, ale jako by za pár vteřin se vzduch změnil, byl mnohem teplejší.

„Carlisle, pomoc mi, prosím!“ zavolal ten anděl a jemně mě spustil na nějaký chladný a rovný povrch – stůl.

„Už jdu. Co se mu stalo?“ promluvil vlídný hlas nějakého muže, co se očividně jmenoval Carlisle.

„Zaútočil na něj medvěd. Proměň ho, prosím. Carlisle, prosím. Udělala bych to sama, ale bála jsem se. Prosím…“ ozval se vzlyk.

„Jsi si jistá? Rosalie, opravdu to chceš?“

Rosalie, tak krásné jméno, mohlo patřit jedině osobě, která je ho hodna, zrovna jako ona.

„Ano, prosím…“ zase se ozval vzlyk.

„Dobře… Teď to bude trochu bolet, ale zase to brzy zmizí,“ řekl mi hlas toho muže. Byl velice blízko, asi nakloněný nade mnou.

Do hrdla se mi cosi zarylo a způsobilo bolest desetkrát větší, než bylo to škrábnutí od medvěda. V tom místě se mi rozlila bolest, jakou jsem ještě nikdy nezažil… láva. Dalo se to přirovnat k bublající lávě, rozžhavené v největším možném bodě teploty. Každým úderem srdce se dostala dál a dál, až zaplnila celé tělo.

Vedle té bolesti, se mi v hrdle objevila bolest další, drásavá. Pochopil jsem po nějakém čase, že křičím, co se ke mně rozhodně nehodilo. Snažil jsem se to zmírnit a přešel jsem jen na bolestivý sten.

Po nějaké době (nevím jak dlouhé), co jsem se uklidnil, mě někdo chytil za ruku a chladným palcem tam tvořil konejšivé kroužky.

Ten chlad nebyl normální, jako když někdo mrzne. Ten chlad jakoby vyzařoval zevnitř.

„Neboj se, to bude dobré,“ promluvila Rosalie. „Už je to den a půl. Ještě vydrž takhle den a všechno to zmizí. Budeš upír, není to skvělé? Budeš nesmrtelný, nadlidsky silný, budeš mít dokonalou paměť…“ odmlčela se.

„Cože?“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a silou vůle pohlédl na tu krásku. Díky ní mě zalila nepoznaná energie a dala mi sílu vydržet to mučení.

„Upír. Vysvětlím ti to pořádně, až se proměníš. Do té doby o tom můžeš přemýšlet.“

„Neodcházej! Vyprávěj mi o tom,“ zaprosil jsem se syknutím, když další úder srdce rozvířil ten žal uvnitř mne. Myslím, že jsem jí i stiskl pevněji ruku.

„Dobře. Takže… Naše rodina se neživí lidmi. My jsme si zvolili alternativu v podobě zvířat. Nejsou sice tak chutná, ale stále je to lepší, než být zrůda. Nejíme lidské jídlo, víš. Je to jako bahno, fuj!“ otřásla se. „Jsme hrozně rychlí a silní a… jsme nejlepší predátoři, jaké svět kdy viděl. Věříš mi?“

„Tobě věřím všechno,“ zasyčel jsem a zaslechl, jak zatajila dech.

Sklonila se nade mnou, stejně jako předtím Carlisle, ale nekousala, díkybohu zato. Jen mi jemně vtiskla polibek na čelo a chvíli tak zůstala, než se zase odtáhla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se něžně.

„Emmett,“ zamumlal jsem. Bál jsem se, že když budu mluvit normálně, bolest zvítězí a já zase začnu ječet; za to mi to nestálo.

„Emmett,“ zopakovala po mně šeptem a povzdechla si. „Bolí to moc?“

„Ne, vždyť tohle mám každý den, pohoda!“ zase jsem sykl. V tom bolestném tónu zamýšlená ironie tak dobře nevyzněla.

Potichu se zasmála. „Neboj se, přejde to. Asi by sis měl odpočinout,“ zase zavadila rty o moje čelo a vzdálila se.

Neslyšel jsem její kroky; asi to byly příliš jemné zvuky pro moje uši. Vedle té bolesti se mi v tom těle rozlil ještě pocit štěstí, jaký jsem ještě nezažil. Bylo to ochromující.

Rosalie ke mně chodila každou chvíli a vyprávěla mi, jaké to je nikdy nespat, žít její život. Vyprávěla mi i o její minulosti, ale to se mi moc nelíbilo, bylo mi jí líto.

„Už to bude!“ výskla.

„Jak…?“ zašeptal jsem.

Bolest se opravdu začala stahovat, ale tím spíš se ustupovala do mé hrudi a tam si dělala, co chtěla. Už mi to drásalo nervy.

„Zaposlouchej se do svého tepu,“ napověděla mi Rose.

Zaslechl jsem, jak do místnosti vešlo několik párů nohou. Bylo to neuvěřitelné. Dříve jsem je neslyšel, ale teď najednou…

Moje srdce klopýtalo a bylo neohrabané, stejně jako oheň pohasínal. Chvíli co chvíli přeskočilo jeden úder a nebo šulilo ty ostatní. A pak se ozvalo jedno zadunění, slabé, druhé zadunění, jen o trochu silnější, pak bylo chviličku ticho, další, a pak… nic. Hluboké ticho. Konec.

Konec, uvědomil jsem si.

Pomalu a neochotně jsem rozevřel víčka, abych viděl, kde to vlastně jsem, abych viděl Rosalii. Pohled na strop mě vyděsil. Viděl jsem všechno, úplně. Každou rýhu a nerovnost na panensky bílém stropě.

„Emmette,“ zašeptal směrem ke mně známý hlas.

Nečekaně rychle jsem otočil hlavu.

Byla překrásná, samozřejmě. Dokonalá. Plavé vlasy se jí vlnily do půli zad, zlaté oči ztmavly, nos byl rovný, podle pravítka a rty jí zdobil krásný úsměv.

Za ní stáli tři lidé. Jeden byl blonďák, který stál hned za ní a vypadal, jako by byl připravený ji kdykoliv strhnout z cesty. Pak z její druhé strany stál vysoký zrzek, kterými koutky úst co chvíli cukaly a u dveří, co nejdál ode mě se držela drobná žena s karamelovými vlasy a srdečným obličejem.

Blonďák promluvil hlasem, který jsem slyšel jako poslední ve svém dosavadním životě: „Vítej do rodiny!“

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jak to začalo s Rosalií: