Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jako Romeo a Julie

05.01.2012 (20:00) • Andilek14 • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2387×

««Dva štastní milenci neznají smrt a zánik, rodí se, umírají v životě bez přestání, jak sama příroda zůstávají věční.»»

Pomalu se blížili k nám. Postupovali ve vyrovnané řadě skvěle disciplinovaní. Nepospíchali, dávali mi poslední šanci, abych šla s nimi. Nemohla jsem to udělat, zabili by ji. S jejím koncem bychom umřeli všichni. I tak máme velmi malou šanci, že přežijeme všichni. Mí bývalí bratři mi v této chvíli připadali nebezpečnější než samotní Volturiovi. Ti nás také mohli všechny zabít, ale to, co mi provedla má bývalá smečka, bylo mnohem horší. Zradili mě ve chvíli, kdy jsem je nejvíc potřebovala. Zradili mě, když jsem jim bezmezně věřila. Zradili mě a nyní mi chtějí vzít i vše ostatní... Cítila jsem obrovskou beznaděj. Nemohla jsem našemu konci zabránit, ale přesto jsem si nepřála nic jiného. Vše už je předem dané. Už se nemůžeme vyhnout konci, ke kterému to spěje.

Edward mě přitiskl k sobě, jak nejpevněji to šlo. Krátce, ale velmi naléhavě, mě políbil. Dala jsem do toho polibku všechny své pocity. Strach, beznaděj, hněv, lítost, ale hlavně lásku. Obrovskou lásku, kterou jsem k němu cítila. Lásku tak velkou, že jsem nevěřila, že ji něco překoná. Ona ji však překonala. Když jsem poprvé ucítila mou malou šťouchalku, zjistila jsem, že se mé oddanosti k ní nic nevyrovná. Nikdy jsem netušila, že jsem takové lásky schopna. Drobný pohyb v mém bříšku mě přesvědčil o opaku.

Po polibku se přede mě postavil do obrané pozice a z jeho hrdla se začalo ozývat varovné vrčení. Po tváři se mi koulela osamělá slza. Pomalu, jako kdyby čekala, až bude tomu všemu konec. Neudělají ti to, snažila jsem se přesvědčit sama sebe, ale věděla jsem, že to není pravda. Náš osud je zde zemřít, už nám nikdo nepomůže. Sam si myslí, že je nebezpečná. Ale to není pravda! Při té myšlence se ve mě zvedla vlna hněvu. Proč to nikdo nechápe? Má malá šťouchalka by nikomu neublížila. Mé malé děťátko...

Vždy jsem chtěla rodinu. Nevěděla jsem, že ji dostanu tak brzy. Příliš rychle mi ji však osud vzal. Ještě nedávno jsem si představovala, jak s Edwardem sedíme na lavičce a pozorujeme naše vnoučata. Scéna byla poněkud zvláštní, protože s Edwardem nestárneme, ale ani to jí neubralo na kráse. Všichni jsme neskutečně šťastní a užíváme si náš věčný život. Avšak tyto představy zničila smečka mých přátel. Už byli skoro u nás, když jsem na ně v zoufalství křičela.

„Není nebezpečná!“ snažila jsem se je naposled přesvědčit. Chtěla jsem, aby se otočili, odešli a my mohli být navěky spolu. Chtěla jsem, aby náš příběh skončil šťastně.

„Nikdy by nikomu neublížila,“ dodala jsem zoufale, ale neposlouchali. Nereagovali na má slova. Chovali se, jako kdyby nic neslyšeli. V očích jsem jim však viděla, jak je to ničí. Někteří z nich se chtěli postavit Samovi a zachránit nás. Na to je už příliš pozdě. Toto je konec příběhu. Není však takový, který bych si já nebo ostatní přáli. Nikdo nemohl vědět, co se stane…

Obklíčili nás ze všech stran a Edwardovo vrčení ještě zesílilo. Strašidelně se ozývalo přes celou mýtinu. Vibrovalo mi v kostech a zvyšovalo můj strach. Téměř jsem Edwardovu tvář nepoznávala. Nenávistný vzhled změnil jeho rysy. Vipadal  jako anděl pomsty. Poprvé v život mi Edward přišel jako opravdový upír. Abych se déle nemusela dívat na hrůzostrašnou masku pokrývající Edwardův obličej, začala jsem očima přejíždět po mých bývaých bratrech. S úlevou jsem vydechla, když jsem mezi nimi neviděla svého malého brášku Setha.

Měla jsme ho neuvěřitelně moc ráda. Vycházeli jsme spolu skvěle a navíc jemu jedinému nevadilo, že jsem s Edwardem. Když jsem se do Edwarda otiskla, Seth byl jediný, kdo se s Edwardem spřátelil. Bylo dobře, že ho Sam nechal doma. Alespoň trocha lidskosti v něm zůstala. Nedokázal by se dívat, jak nás zabíjejí. Zničilo by ho to a to jsem nechtěla. Chtěla jsem, ať prožije nádherný život a najde takovou lásku, jakou jsem našla já… Chtěla jsem, ať je šťastný.

Podle pravidel nesměl Sam Edwarda zabít. Bolest ze ztráty osoby, do které se někdo z nás otiskl, byla nesnesitelná. Ale tak moc se bál mé malé šťouchalky, že na nic nebral ohledy. Nevím, čeho se tak bál, vždyť není nebezpečná. Když jsem se mu to pokoušela vysvětlit, neposlouchal. Muselo se stát něco, o čem nevím, že se Sam tak bál. Už to nebyl ten Sam, kterého jsem znala a kterého jsem měla tak ráda. Strach ho dohnal k nepříčetnosti. Už to nebyl můj bratr, ale nepřítel. Nejhorší nepřítel ze všech...

Pohladila jsem své bříško a láskyplně se na něj podívala. Jako odpověď jsem ucítila lehké zašimrání, skoro jako dotek motýlích křídel. Už nám nezbývá moc času, a já ani nevím, jak vypadáš, moje malá šťouchalko, pomyslela jsem si smutně.

Nemělo to dopadnout takhle, ale nikdo nemohl vědět, co se stane. Bylo tak nepravděpodobné, že se nám to přihodí, ale přece to dopadlo přesně takhle…

„Miluji tě,“ šeptla jsem směrem k Edwardovi.

„Já tebe víc.“ Při těch slovech mě chytil za ruku a stiskl ji. Slova, která pronesl, mi na tváři vykouzlila drobný úsměv. Byla to naše slova, vždy jsme si odpovídali touhle větou. Uvědomila jsem si, že dnes vše skončí. Je to naposledy, co ho uslyším říkat tahle slova. Je to naposledy, co mě bude držet pevně v náručí. Je to naposledy, co na jeho tváři uvidím můj oblíbený pokřivený úsměv. Naposledy, co mu budu stát po boku…

Vycítila jsem to napětí u vlků, chystají se zaútočit. Nelíbí se jim, že mají zabít jednu z nich. Sam na mě pohlížel jako na hrozbu, ale ostatní mě stále viděli jako jednu z nich, jako jejich sestru. Viděla jsem, že někteří chtějí odejít. Podle jejich poníženého postoje jsem poznala, že na ně Sam použil hlas alfy. Za chvíli bude po všem. Zůstane po nás pouze popel a příběh jako zastrašující příklad. Příští generace si budou vyprávět o zrádkyni, která se otiskla do upíra...

Edward to musel vědět taky, protože se otočil a naposledy se na mě podíval, v očích neskutečnou lásku. Když zaútočili, dívala jsem se na něho stejně láskyplně.

Edward útok vyčetl z jejich myšlenek a byl na něj připraven. Odhodil mě o kus dál a bojoval za nás tři. Zvedla jsem se ze země a snažila se dostat k němu. Chtěla jsem mu pomoci. Nedokázal dlouho vzdorovat, i když uměl číst jejich myšlenky. Sám je všechny přemoci nedokázal. Bylo jich na něho moc, za chvíli ho cupovali na kousky, ale jeho poslední slova se ke mně dostala i přes hluk bitvy.

„Budu tě navždy milovat,“ řekl, než vydechl naposledy. Museli mě vší silou držet, abych neutíkala za ním a i přesto jsem se jim několikrát vysmekla. Když mu utrhli hlavu, vyrazila jsem ze sebe nelidský výkřik, který se spíš podobal vlčímu zavytí. Jakoukoli naději, že Edwarda spojím dohromady, pohřbili, když jeho ostatky naházeli do ohně. Mým tělem začaly otřásat vzlyky a mé tváře byly celé mokré od slz. Slané potůčky si razily cestu mým obličejem a zabraňovaly mi cokoli vidět. Svět se najednou stal rozmazanou šmouhou.

Zhroutila jsem se. Zabili ho, zabili, už nemám proč žít! Celou mě pohltila bolest. Život ztratil v jediném okamžiku smysl. Chtěla jsem zemřít. Proč dále přetrvávat na tomto prázdném světě? Jemný dotek uvnitř mě samé mi dal důvod k životu. Ještě tu mám mou malou šťouchalku. Budu žít kvůli ní. Musím bojovat za nás obě. Edward se pro nás obětoval a já uctím jeho památku tím, že nás obě zachráním. Vzchopila jsem se. Začala znovu bojovat o to tvrději. Láska k Edwardovi byla neskutečně obrovská, ale byla tu ještě láska k mému děťátku a ta byla silnější než cokoli na světě.

Chtěla jsem se dostat pryč, utéct, musela jsem zachránit aspoň mou malou šťouchalku, ale bránily mi v tom pevné paže. Byly silnější než já. Mně však dodalo sílu náhlé zoufalství, a tak jsem se dokázala osvobodit. Nedokážu je přeprat, ale musím je nějak zdržet, pomyslela jsem si zoufale. Vzpomněla jsem si na nůž, který mi předtím dal Edward. Vytáhla jsem ho a zaútočila na své bývalé bratry. Nechtěla jsem jim ublížit, oni mi tohle také nechtěli udělat, to Sam. Věděla jsem, že je nedokážu smrtelně zranit. S tímto vědomím jsem se na ně vrhla jako lvice bránící své mládě.

Jakmile jsem zaútočila, všechny úvahy zmizely v mém vzteku. Ovládala mě obrovská zuřivost. Chtěla jsem pomstít Edwardovu smrt a ochránit náš život. Musela jsem se neuvěřitelně ovládat, abych se na místě neproměnila, ale to jsem nemohla dopustit, nedokázala bych neposlechnout Sama.

Když mě chytili podruhé, nebyli už tak jemní, právě naopak byli velice suroví. Sam dal rozkaz a oni ztratili svobodnou vůli. Byli naplněni vztekem stejně jako on. Jako kdyby zapomněli na léta, která jsme strávili jako rodina. Hraní na pískovišti, koupání v moři, opékání na pláži, zasedání rady starších.… Jediná jejich myšlenka byla nenávist k mé malé šťouchalce. Sam mě chytil velice pevně okolo pasu a já sebou smýkala ze strany na stranu. Jediná má šance byla utéct. Věděla jsem, že se mi to nejspíš nepodaří, ale musela jsem pokračovat, pro nás.

Nedokázala jsem se osvobodit, ale nadále jsem to zkoušela.  Zoufale jsem kolem sebe kopala a škrábala. Slyšela jsem zvláštní zvuk, stejný jako když trhali Edwarda na kusy, a v tu chvíli jsem to pocítila. Ublížili jí, ublížili mému děťátku. Snažila jsem se ty paže odtáhnout. Zaryla jsem nehty do jeho masa a slyšela výkřik bolesti. Přesto zatlačili ještě víc a já pocítila, jak z mé šťouchalky odchází život. Cítila jsem to tak jasně, jako kdybych umírala sama. Na mých kalhotách se okamžitě objevila krvavá skvrna. Byla pryč. Navždy pryč jako můj Edward. Někdo si myslí, že umřít lze pouze jednou, ale já dnes již umřela dvakrát...

Teď jsem se své smrti nebránila, naopak přivítala bych ji s otevřenou náručí, ale on mě pustil. Zhroutila jsem se na zem jako hadrová panenka. Sam pokynul ostatním a oni se rozešli do lesa. To jsem nemohla dovolit. Po všem, co mi udělal, nemohl jen tak odejít, jako by se nic nestalo. Celou mě naplňovala bolest, připadalo mi, jako kdybych se jí sama stala. Nic jiného než všepožírající bolest neexistovalo. Jako kdyby se svět smrskl pouze do tohoto jediného pocitu.

„Zabij mě! No tak, zabij mě! Dodělej to, proč jsi sem přišel!“ křičela jsem na Samova vzdalující se záda. Chtěla jsem vstát a rozběhnout se za ním, ale nohy mě neposlouchaly. Přes závoj slz jsem viděla všechno rozmazaně, ale bylo mi to jedno. Nechala jsem slzy dál kanout po tvářích a nevšímala si jich. Sam se ještě naposledy otočil a lítostivě se na mě podíval. Opět to byl můj starý Sam. Všechna nenávist byla pryč. Viděla jsem, jak lituje toho, co udělal, ale to mi je nevrátí a ani mi to nepomůže od bolesti!

„Nebylo to přirozené.“ Při těch slovech pomalu zavrtěl hlavou. „Nic z toho se nemělo stát,“ řekl smutně. Zkroušeně svěsil hlavu a odcházel.

Zbytek smečky na něho čekal, a když Sam domluvil, pomalu se otočili a odcházeli pryč. Smutek z nich sálal jako žár z rozpálených kamen. Pozorovala jsem, jak pomalu splývají s okolním lesem okolo mýtinky. 

Potřebovala jsem se dostat za Edwardem nebo za tím, co z něho zbylo. Snažila jsem se dostat k již dohořívajícímu ohni. Zabralo mi to mnohem více času, než jsem počítala. Když jsem k němu dorazila, zbyl tam pouze doutnající popel. Zhroutila jsem se vedle provizorního ohniště a začala hlasitě vzlykat. Cítila jsem nepříjemně nasládlý pach, který se linul z ohniště, ale už to pro mě nemělo žádný význam. Dříve to byla vůně vítězství, dnes prohry. Přišla jsem o všechno, co jsem v životě měla. Rodinu, přátelé, lásku a mé děťátko. Nevěděla jsem, co dělat dál. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná. Už jsem neměla sílu setrvávat ve světě bez nich, a proto jsem utekla do říše těch nejkrásnějších vzpomínek. Dívala jsem se, jak vítr rozhoupává listí na stromech a vzpomínala, když jsme tu s Edwardem byli v létě…

Byli jsme na rozkvetlé louce plné krásných modrých kvítků. Měli jsme propletené ruce, pasovali k sobě jako dílky skládačky. Pasovaly k sobě jako já s Edwardem. Byli jsme stvoření jeden pro druhého. Edward ležel, slunce se od něj odráželo a vytvářelo dojem, že je tvořen milióny diamanty. Vypadal nádherně, jako anděl, a to také pro mě byl, byl můj vlastní anděl. 

„Na co myslíš?“ ptal se mě zvědavě. Na tváři se mu při těch slovech vytvořil zahloubaný výraz. Nemohla jsem se nezasmát.

„Vypadáš nádherně,“ řekla jsem mu popravdě. Lehce se usmál a přejel mi svou dlaní po tváři. Jeho dotek mi připadal neuvěřitelně ledový, ale to mi vůbec nevadilo. Už jsem si na to zvykla, stejně jako na plno jiných věcí.

„Miluji tě,“ zašeptal. Bylo to poprvé, co ta slova řekl. Celou mě naplnilo neskutečné štěstí. Tato chvíle byla naprosto dokonalá. V tomto momentě se celý svět zdál nádherný.

„Taky tě miluji,“ řekla jsem popravdě. Pomalu prstem obkresloval mé rty a já se probírala jeho hebkými vlasy…

Jako kdybych jeho dotek cítila ještě teď, ale když jsem se pozorně podívala, zjistila jsem, že začalo sněžit. Vločka za vločkou pomalu padala ze zamračeného nebe. Kolem mě se už utvořila vrstvička sněhu…

Běžela jsem, co nejrychleji umím, ale věděla jsem, že mě za chvíli dohoní. Už jsem slyšela jeho šťastný smích. Byl jako cinkot rolniček. Ještě jsem přidala, ale už byl skoro u mě. Dohonil mě a shodil do sněhu. Už jsem měla sníh všude, ale bylo mi to jedno. Sníh mi nijak nevadil. Ležel na mě a užíval si svůj triumf. Na tváři svůj pokřivený úsměv, který jsem tolik milovala.

Nenápadně jsem do pravé ruky nabrala sníh a formovala ho do kuličky, byl tolik zaujat prozkoumáváním vloček, které dopadaly na mou tvář, že si nevšiml, když jsem se napřahovala k úderu, a když si toho všiml, bylo pozdě. Díky jeho překvapení jsem se osvobodila z jeho zajetí a při útěku dělala další sněhové koule. 

Za chvíli mi na zádech přistála hrouda sněhu a doslova mě zavalila. Ležela jsem a čekala, až se uráčí mě zpod té závěje osvobodit, moc dlouho jsem čekat nemusela. Za chvíli jsem kolem zápěstí ucítila ledové ruce a ve vteřině jsem byla opět svobodná. Přivinul si mě k hrudi a čekal, co udělám. Také jsem ho objala a natáhla se pro polibek.

Náhle jsem ucítila jemné šťouchnutí zevnitř mého těla. Edward to musel cítit taky, protože okamžitě strnul. Posunula jsem ruce na své bříško a ono, jako by to vycítilo, mě jemně drclo do dlaně. Po tváři se mi začaly koulet slzy štěstí…

V tu dobu jsem byla tak šťastná, že mi to v tuhle chvíli připadalo nemožné. Existuje vůbec ještě něco jiného než bolest a smutek. Je zvláštní, jak se život dokáže v jediném okamžiku změnit.

„Už jsi o nás smečce řekla?“ ptal se mě nervózně. Nikdy předtím jsme se na toto téma nebavili, a tak mi přišlo zvláštní, když o tom začal mluvit zrovna teď.

„Víš přece, že před sebou nemůžeme nic utajit,“ řekla jsem s povzdechem. „Nejsou z toho nijak nadšení,“ dodala jsem po chvíli mlčení.

„Máš kvůli mně nějaké problémy?“ ptal se starostlivě a pozorně si mě prohlížel.

Zavrtěla jsem hlavou. „Není to nic hrozného, rodiče byli nejprve proti, ale před pár měsíci mi řekli, ať jsem šťastná,“ usmála jsem se na potvrzení svých slov a přitiskla se k němu ještě blíže. Jeho reakce mě však překvapila, místo aby mě objal, jako to dělával vždy, mě nadzvedl, aby se dostal zpod mého těla a klekl si přede mě. Tušila jsem, co se chystá udělat, ale stále mi to nedocházelo. Ovšem pochopila jsem hned při prvním slově.

„Isabello Marie Clearwaterová, vezmeš si mě?“ ptal se mě a vytahoval při tom prstýnek. Byla jsem tak překvapená, že jsem chvíli nemohla ani promluvit. Byla jsem velmi zaskočená, Edwarda jsem milovala a chtěla jsem prožít budoucnost společně, ale byla jsem připravená na svatbu? Když jsem nad tím přemýšlela, nenapadl mě jediný důvod, proč by to tak nemohlo být.

„Ano,“ odpověděla jsem a Edward, který napjatě čekal na mou odpověď, se celý rozzářil radostí. Vzal prstýnek a navlékl mi ho na prst. Byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života. Když jsem vyslovila svůj souhlas, uvědomila jsem si, že už budeme navždy spolu. Nic nás nedokáže rozdělit…

Bylo zvláštní, kolika šťastných chvilek už tahle mýtinka byla svědkem, teď se stala svědkem události, která mi zničila život. Skoro jako kdyby se mi život vysmíval. Dokonce jsme se na ní poprvé potkali…

Ležela jsem na své louce a užívala si klidnou chvíli. Tlapy jsem si dala pod hlavu, aby se mi lépe leželo a přemýšlela o všem, co mě napadlo. Nejspíš jsem usnula, protože jsem si všimla osoby přicházející mým směrem až na poslední chvíli. První, co jsem zjistila, bylo, že je to upír. Jeho strašný puch mě ihned uhodil do čumáku. Okamžitě jsem se připravila do obranné pozice, ale když jsem se na něho podívala, všechna má bojovnost mě přešla.

Jakmile jsem ho uviděla, všechno co mě předtím přitahovalo k zemi, najednou zmizelo a místo toho se tam objevil on. Na světě nebylo nic důležitějšího než on, jako kdyby se stal středem mého vesmíru. Nic už pro mě nehrálo roli, pouze on a to ho ani neznám jménem! Bylo nemožné, aby se vlkodlak otiskl do upíra, ale když jsem se na něho podívala, nemohlo být pochyb, že se to skutečně stalo. Popíralo to podstatu nás samých, ale stalo se to. Od prvního okamžiku jsem ho milovala...

Byl nádherný. Bílý stejně jako ostatní upíři, ale u něho mi ta bledost nepřipadala nijak zvláštní. Měl rozcuchané vlasy bronzové barvy. Jeho oslnivý obličej byl přátelský, otevřený, vůbec se nepodobal obvyklému výrazu upírů. Z jeho očí vyzařovala něha a překvapení. Vysoká svalnatá postava se lehce pohybovala směrem ke mně, nevypadalo to, že chce zaútočit, spíš že ho nějaká neviditelná síla táhne ke mně. Sama jsem chtěla překonat tu vzdálenost, co byla mezi námi, ale nohy mi vypověděly službu. Čekala jsem, až přijde blíž. Obezřetně se ke mně přibližoval a čekal na mou reakci. 

Nedokázala jsem se pohnout, ale moje tlama se začala sama formovat do něčeho, čemu by se dalo říkat úsměv. Nejprve se zastavil, ale po chvíli se opět osmělil a vyrazil mým směrem. Sedl si ke mně a opřel se o můj hrudník. Bylo zvláštní, že překonat jeho upíří pach mě nestálo téměř žádné úsilí, stejně jako teplota jeho pokožky. Téměř jsem cítila, jak do mě pronikají ledové ostří, ale ani v nejmenším mi to nevadilo.

„Je tu krásně,“ řekl mi po chvíli, co jsme tam leželi. Souhlasně jsem zamručela a obávala se, že mi nebude rozumět, ale on vypadal, jako kdyby přesně věděl, co jsem chtěla říct. Lehce se svými dlouhými ledovými prsty probíral mým kožichem a já u toho spokojeně mručela. Takhle jsme tam leželi až do svítání…

Ironie osudu byla, že jsem vždy chtěla zažít tak velkou lásku jako Romeo a Julie. Připadalo mi to krásné a romantické. Předtím jsem si nedokázala představit nic tak velkého ani zničujícího. Asi to tak na světě chodí, nikdo nemůže zažít tolik štěstí, kolik jsem zažila já, aniž by za to musel platit. Náš příběh skončí stejně jako ten Shakespearův. Možná nás nezabije naše hloupost, ale její práci vykonali mí bývalí bratři.

Už jsem dále nemohla brečet, slzy mi došly. Vše na světě ztratilo svůj význam, nic už nebylo důležité. Všechno se rozpustilo v síle mé bolesti. Utrpení z jejich ztráty je moc velká, než abych s ní mohla žít. A život bez nich stejně není život. Jak bych mohla žít ve světě, kde není on, jako kdyby něco takového bylo možné.

Zaťala jsem ruce do pěstí a překvapilo mě, když jsem ucítila tekoucí krev z rány. V ruce jsem svírala kapesní nožík. Po cestě k tomu, co zbylo z Edwarda, jsem ho musela nevědomky vzít. Rány na ruce jsem si nevšímala a uchopila ho za druhý konec. Věděla jsem, co musím udělat. Bylo to nevyhnutelné.

„Zase budeme spolu,“ slíbila jsem tiše Edwardovi i mému nenarozenému děťátku. Musela jsem se při té představě pousmát. Všechno bude v pořádku a my budeme opět šťastní. Pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem si bodla nůž do srdce. Vše mi připadalo správné…

Bolest se vytratila a na její místo nastoupila naděje. Naděje, že prožijeme život, který nám ukradli. Zasloužíme si být opět spolu a já věděla, že tomu tak skutečně bude. Edward sice nevěřil, že má duši, ale já vím, že má a budou na mě společně čekat.

Díky vlkodlačímu genu přežiji téměř vše, ale byla jsem si jistá, že na tohle už stačit nebude. Nemýlila jsem se. Možná bych se z toho vyléčila, ale veškerá vůle žít mě opustila. Necítila jsem, že by se něco hojilo. Jediné, co jsem cítila, bylo, jak můj život uniká s každým dalším vydechnutím.

Miluji vás, byla má poslední myšlenka na tomto světě…

««Už s chmurným mírem vzchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
a ztrestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova,
žal Juliin a bolest Romeova.»»

Autor: Andilek14, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jako Romeo a Julie: