Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je to moje vina

27.09.2010 (16:15) • Kirsten • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2280×

Je to moje vina

Bella:

„Jsi si jistý, Edwarde?“ Edward mi právě řekl, jestli bych náhodou nechtěla jet za Jacobem, že jsem tam dlouho nebyla. Nějak se mi to nezdá. Vždyť ho nesnáší a vždycky mě přemlouvá, abych tam nejezdila. A teď mě tam posílá.
„Vím moc dobře, že tam chceš jet. Je to tvůj kamarád a ty ho máš ráda. Já se snažím to respektovat. Jestli ty věříš, že se ti nic nestane, tak je to v pořádku. Já ti věřím,“ řekl a usmál se na mě.
„Dobře, zavolám Jakeovi, že budeme za chvíli na hranici,“ řekla jsem a vyťukala na mobilu známé číslo.

„Prosím?“ ozvalo se rozespale v telefonu.
„Ahoj, Jakeu, co říkáš na společné odpoledne?“
„Bello. Jasně, budu moc rád. Kdy přijedeš?“
„Za půl hodiny na hranici. Zatím,“ řekla jsem a podívala se na Edwarda, jestli si to ještě nerozmyslel. Ten se však usmíval a já nemohla jinak, než ho políbit. Byl překvapený, ale ochotně se zapojil. Po chvíli se na můj vkus moc brzo odtáhl. 
„Měli bychom jít, jestli tam nechceš nechat psa čekat,“ řekl a chytl mě za ruku. 
„Jedu k Jakeovi,“ křikla jsem na Charlieho a šla ven za Edwardem. Už mi otevíral dveře u jeho Volva.

Na hranici jsme byli za čtvrt hodiny a Jacob už tam čekal. Edward mi otevřel dveře a já vystoupila.
„Hezky si to užij. Až budeš chtít, tak mi zavolej, hned tu budu,“ řekl a políbil mě na čelo. Já se natáhla a políbila ho na rty. Chvíli mi polibek oplácel, ale pak jsem uslyšela Jakeovo odkašlání, tak jsem se od něj odtáhla. Věnovala jsem mu poslední úsměv a šla za Jakem.

„Ahoj, Bell, jak dlouho jsme se neviděli?“ řekl a objal mě. Lehce jsem ucukla. Vy byste neucukli? Je to hrozný. Jsem zvyklá na Edwardovu chladnou náruč a najednou takové teplo. 
Jacob si to asi špatně vyložil a zamračil se.
„Promiň, to není nic proti tobě. Jen ty jsi tak teplý. Jsem zvyklá na led,“ řekla jsem a musela se zasmát tomu, jak to zní. 
„Tak co dnes podnikneme? Chceš k nám nebo se jen tak projít... ?“ 
„Jsem pro procházku,“ řekla jsem a společně jsme se vydali na cestu.

Ani nevím, jak dlouho jsme se procházeli, ale najednou se před námi objevil ten samý útes, ze kterého jsem skočila, když Edward odešel a Alice ve své vizi myslela, že jsem mrtvá. Jela do Forks a zjistila, že žiju. Rose to ale mezitím řekla Edwardovi a ten jel do Voltery a chtěl se nechat zabít. Naštěstí jsem ho s Alicí stihla zachránit. Poté se Cullenovi vrátili a vše se vrátilo do starých kolejí. Téměř. Začala jsem se více bavit s Rosalie a ve škole se se mnou už nikdo nebaví. Ale hlavně že je Edward se mnou.
Od té události uplynuly už dva měsíce.

„Bello? Bello? Vnímáš, co ti říkám?“ Třásl mi ramene Jake.
„Promiň, jen jsem se zamyslela. Co jsi říkal?“
„Říkal jsem, jestli nemáš hlad, že bych pro něco skočil domů. Budu hned zpátky,“ zopakoval.
„To by jsi byl hodný, mám celkem hlad,“ řekla jsem a usmála se na něj.
„Počkej tady, budu tu do deseti minut,“ řekl a odběhl do lesa.

Procházela jsem se po útese a pořád přemýšlela. 
„Už jsem tu, Bello,“ řekl za mnou Jake a já se hrozně lekla. Zakopla jsem o kámen a najednou jsem padala dolů. Slyšela jsem Jakeovo vykřiknutí a pak jsem ztratila vědomí. 



Jacob:

„Prosím?“ Zvedl jsem telefon.
„Ahoj, Jakeu, co říkáš na společné odpoledne?“ ozvala se v telefonu Bella.
„Bello. Jasně, budu moc rád. Kdy přijedeš?“
„Za půl hodiny na hranici. Zatím,“ řekla a položila telefon. Paráda, přijede Bella. Dlouho jsme se neviděli. Ta její pijavice ji sem nechce pouštět.

Šel jsem do lesa a přeměnil se do vlčí podoby. Do tlamy jsem si vzal oblečení a rozeběhl se k hranici. Těsně před ní jsem se přeměnil a ve křoví oblékl. Pak jsem šel čekat. Po chvíli se v zatáčce objevilo jeho auto. Otevřel Belle dveře a něco jí říkal. I na můj sluch to bylo moc potichu. Pak se k němu Bella nahnula a políbila ho. Odkašlal jsem si a Bella se od něj odtáhla. Usmála se na něj a šla ke mně.

„Ahoj, Bell, jak dlouho jsme se neviděli?“ řekl jsem a objal ji. Lehce sebou cukla Co se jí nelíbí? To už jí nemůžu ani obejmout? Zamračil jsem se.
„Promiň, to není nic proti tobě. Jen ty jsi tak teplý. Jsem zvyklá na led,“ řekla a zasmála se. No jo, vždyť jí pořád objímá ten ledovej kámen, tak se nemůžu divit, že pak ucukne.
„Tak co dnes podnikneme? Chceš k nám nebo se jen tak projít... ?“ zeptal jsem se a doufal pro druhou možnost. Táta by nebyl moc rád, kdybych ji vzal k nám.
„Jsem pro procházku,“ řekla a společně jsme se vydali na cestu.

Dlouho jsme se proházeli a bylo to opravdu příjemné. 
„Bell, nedala by sis něco k jídlu? Já už mám celkem hlad,“ řekl jsem a čekal na odpověď, ale nedočkal jsem se.
„Bello? Bello? Vnímáš, co ti říkám?“ Zatřásl jsem jí ramenem. 
„Promiň, jen jsem se zamyslela. Co jsi říkal?“ odpověděla a lehce zčervenala.
„Říkal jsem, jestli nemáš hlad, že bych pro něco skočil domů. Budu hned zpátky,“ zopakoval jsem.
„To by jsi byl hodný, mám celkem hlad,“ řekla a usmála se na mě. Zahřálo mě u srdce.
„Počkej tady, budu tu do deseti minut,“ řekl jsem a běžel do lesa. 
V jednom křoví jsem si schoval věci a přeměnil se. Doma jsem byl za pět minut. Vzal jsem nějaké pečivo, salám a taky vodu. Vyběhl jsem z domu a opět proměněný pokračoval zpátky. 
V lidské podobě a oblečený jsem se vracel k Belle. Procházela se sem a tam a vypadala, že je zamyšlená.

„Už jsem tu, Bello,“ řekl jsem a vyšel k ním. Lekla se, zakopla a najednou padala z útesu dolů. Zděšeně jsem vykřikl. Ne, to ne! Nesmí umřít! Rychle jsem se proměnil a skočil dolů. Ležela tam v bezvědomí, byla celá od krve. Srdce už tlouklo jen lehce. Cullen mě zabije.



Edward:

Už dlouho jsem o tom přemýšlel a rozhodl jsem se, že to udělám dnes. Bellu miluji celým svým mrtvým srdcem a jsem přesvědčen o tom, že miluje i ona mě. Ano, taky to sám nechápu. Já můžu mít takové štěstí? Jak může Bella, ten nejúžasnější, nejhodnější, nejkrásnější, prostě ten nejlepší člověk, milovat mě, upíra? 
Už jsem se rozhodl, dnes večer ji požádám o ruku. Musím vše připravit, jen nevím, jak to udělat, aby na to má sladká Bella nepřišla. Nechci ji posílat s Alicí na nákupy, vím, že to nemá moc ráda. Jediné řešení, které mě napadá je poslat ji k tomu čoklovi. Moc se mi to nezamlouvá, ale Bella mu věří. Já teda ne, ale věřím jí.

Právě jsem Belle navrhl můj plán. Teda ona o žádném plánu neví. Prostě jsem jí řekl, jestli nechce jet k Jacobovi. Moc se jí to nezdálo, ale právě mu volala, souhlasil, jak jinak. 
„Jedu k Jakeovi,“ křikla Bella na Charlieho.
„To je dost. Měla by se s ním více vídat.“ Zaslechl jsem úryvek jeho mysli, ale snažil jsem se to nevnímat.

Otevřel jsem dveře mé lásce a hned nasedal vedle ní. Na hranici jsme byli za chvilku. 
„Hezky si to užij. Až budeš chtít, tak mi zavolej, hned tu budu,“ řekl jsem jí a políbil ji na čelo. Ona se si stoupla na špičky a políbila mě. Byl jsem zaskočený, ale polibek jsem jí oplatil. Po chvíli se ozval ten pes.
„To se nemůžou cicmat jinde?“ pomyslel si a odkašlal si.
Bella se ode mě odtáhla, naposledy se na mě usmála a šla k němu.
„Konečně.“
Já nasedl do auta a koutkem oka jsem zahlédl, jak Bella lehce ucukla před jeho objetím.
„Co to krucinál je? To ji nemůžu obejmout?“ Bylo poslední, co jsem zaslechl na cestě domů.

Tam už poskakovala Alice.
„No konečně! Kde jsi byl tak dlouho! Máš málo času!“ peskoval mě ten malej skřítek dřív, než jsem vylezl z auta. 
„Jak jsme na tom?“ zeptal jsem se.
„Volala jsem do květinářství, máš si vyzvednout ty růže. Limuzína je taky zařízená a chaloupka až na růže taky. To už je na tobě. Smoking máš tam. Prstýnek doufám máš?“ Přikývl jsem.
„Tak to je asi všechno. Až ti Bella zavolá, zavoláš ty mě, já ji vyzvednu, upravím a pošlu za tebou? Dobře?“ Pořád jsem kýval hlavou.
„Díky moc, Alice,“ řekl jsem a objal svou malou sestřičku. Ta se jen usmála a odtančila dovnitř.
Já nasedl zpátky do auta a jel vyzvednout růže. Objednal jsem 150 bílých růží na výzdobu a 50 pro mou lásku. Vím, že bílé má nejraději. 
Hned jak jsem měl růže, jel sem na druhou stranu města, než byl náš dům. Zařídil jsem nám tam s Bellou takový malý domeček nebo spíš chaloupku. Chtěl jsem, abychom měli trochu soukromí a to místo bylo ideální na uskutečnění dnešního večera. Bude to takový zásnubní dar.
Vevnitř už byly všude rozmístěné svíčky, jen je zapálit. Dále mi tam Alice připravil spoustu váz, do kterých jsem dal ty růže. Pár lístků jsem poházel všude kolem a taky na postel. 

Byl jsem nervózní. Nevěděl jsem, jak bude Bella na moji nabídku reagovat. Doufal jsem v kladnou odpověď.
Pořád jsem přemýšlel, co mám ještě udělat, když mi zazvonil mobil. Že by Bella?
„Prosím?“
„Edwarde!“ ozvala se vyděšeně Alice.
„Co se děje?“
„Bella! Spadla z útesu.“ Rána do mého mrtvého srdce.
„Ne!!! Je v pořádku? Kde to je?“ 
„Ten v La Push, jak jsem ji viděla před dvěma měsíci a ty jsi odjel do Voltery,“ řekla a tiše vzlykla. Zaklapl jsem mobil a plnou rychlostí se tam rozeběhl. Běžel jsem plnou rychlostí k tomu útesu, ale přišlo mi, že to trvá věčnost. 
Už jsem byl skoro tam, když jsem zaslechl myšlenky ostatních. Byla tam celá má rodina i smečka.
„Nevypadá to moc dobře, vidím to na spoustu vnitřních zraněních,“ přemítal Carlisle.
„Chudinka moje. A co teprve Edward? Co když...“ vzlykala Esme
„Kruci! To ne! To nevydržím!“ Chudák Jasper.
„Proč ji k tomu psovi pouštěl? Mohly jsme jet na nákupy nebo něco,“ překvapila mě Rosalie.
„Chudák Edward. Bella to musí zvládnout,“ myslel si Emmett.
„Ach, kde je ten Edward?“ myslela Alice.

V tom jsem tam akorát doběhl. Nejprve jsem se podíval na všechny členy mé rodiny. Byli smutní. Odhodlal jsem se a podíval se na Bellu. Další rána do mého srdce. Pohled na její chabé tělíčko pokryté krví mě naprosto vyděsil a odzbrojil. Nevnímal jsem krev, která byla všude kolem. Zaposlouchal jsem se do rytmu jejího srdce. Tlouklo dost slabě, byla v bezvědomí. Najednou se jí však lehce pootevřela oči, ale hned se zase zavřela. Rychle jsem k ní přiklekl a chytil ji za ruku.
„Bell, lásko? Slyšíš mě?“ zašeptal jsem jí do ucha. Žádna odezva, jen mi lehce stiskla ruku.
„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala po chvíli a její srdce vynechalo jeden úder.
„Carlisle! Pomož jí!“ Byl jsem hysterický.
„Je pozdě, Edwarde. Pomůže jen přeměna,“ řekl a já ucítil vlnu klidu od Jaspera a vrčení vlka, Jacoba. Střelil jsem po něm pohledem.
„Carlisle, zvládne přesun domů?“ optal jsem se. Chvíli přemýšlel a pak kývl. Na nic jsem nečekal a vzal ji do náruče. Rozeběhl jsem se s mou láskou v náručí domů.
„Bude to v pořádku. To bude v pořádku,“ mumlal jsem jí pořád u ucha, ale uklidňoval jsem tím spíš sebe, jelikož ona byla zase v bezvědomí.

Konečně jsem dorazil domů. Ostatní byli jen o chvíli za mnou.
„Carlisle, jaké jsou možnosti?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal.
„Jak jsem řekl, pomůže jen přeměna. Ale i na tu bude za chvíli pozdě, jen pár minut. Musíš se rychle rozhodnout, Edwarde,“ řekl a Esme se ještě víc rozvzlykala.
To ne, nemůžu jí to udělat, ale nemůžu bez ní žít a moje rodina taky ne. Podíval jsem se po všech a ve všech tvářích byl jasný souhlas. Kývl jsem a Carlislea.
„Dobře, přeměň ji,“ řekl jsem šeptem a cítil jsem, jak mi položil ruku na rameno.
„Synu, myslím, že Bella by si přála, abys to byl ty,“ řekl a já se na něj zmučeně podíval. 

„Miluju tě, Bell,“ naklonil jsem se k jejímu uchu. Pak jsem se na ní naposledy podíval a přiblížil se rty k jejímu krku. Najednou jsem pocítil velké odhodlání, překonal poslední vzdálenost a kousl ji do krku. Lehce vykřikla, ale pak jen nečině ležela. Její krev byla tak sladká!
„Edwarde stop, její krev už je čistá. Už jí zabíjíš,“ řekl Carlisle a položil mi ruku na rameno. Probral jsem se z euforie a odtrhl se od jejího krku.
„Přeměna začala.“

Seděl jsem u ní celou dobu přeměny a ani jsem se nehnul. Držel jsem ji za ruku a ujišťoval ji o tom, že ji miluji, ale nejsem si jistý, že mě slyšela.
Po třech dnech jí začalo srdce bít jako o závod, takže už se blíží konec. Posledních pár úderů a ticho.

Bella se pohnula a otevřela oči. Pak se rychle vyhoupla do sedu a zasmála se krásným smíchem ještě krásnějším než kdy předtím (pokud je to možné) nad tou rychlostí. Pak se rozhlédla po místnosti, kde stála celá rodina. Na každého se podívala a nakonec se podívala na mě. Dívala se mi do očí a já jí pohled opětoval. Sice měla teď oči červené, ale i tak byly krásné. Celá byla krásná.
Najednou vyskočila a vrhla se mi kolem krku. Zase se zasmála, ale to už jsme padali k zemi.
„Edwarde!“ vykřikla a chytla se za pusu. Jak krásně zněl její hlas.
„Bell, omlouvám se, ale nebyla jiná možnost. Jinak by jsi... “ Nedokázal jsem to ani doříct, jak moc bolelo jen pomyšlení, že bychom Bellu nezachránili.
„A za co? Vždyť teď budeme navždy spolu!“ zavýskla a než jsem se nadál, políbila mě. Bylo to nádherné a jiné. Předtím měla rty teplé a poddajné, ale teď je měla stejné jako já. Bylo to jako náš první polibek, jelikož předtím, když byla člověk, bylo to úplně něco jiného, ale stejně krásného.
Když jsme se od sebe konečně odtrhli, usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
„Miluju tě, Edwarde,“ řekla a znovu mě políbila. Byl jsem v sedmém nebi. 
„Taky tě miluju, Bell.“
„Edwarde, nechte si to na potom. Bella by měla jít na lov,“ ozval se mi Carlisle v myšlenkách.
„Bell, lásko, půjdeme na lov?“ zeptal jsem se. Jen kývla, vyskočila na nohy a mě vytáhla s sebou. Poté jsme společně vyskočili z okna a rozeběhli se do lesa. Bella ladně skolila jednu pumu a tři srnky. Já ji jen obdivně a pyšně pozoroval.
Když se ke mně vracela, všiml jsem si, že ze šatů jí toho moc nezbylo. Přišla až úplně ke mně a objala mě okolo krku. Já ji chytl kolem pasu a přitáhl ji k sobě. 
„Jaký byl první lov?“ 
„Hm... Celkem dobrý.“ Zasmála se a já ji musel políbit. Aktivně se zapojila. Najednou jsme zase padali k zemi. Slyšel jsem její tiché uchichtnutí. 

Když jsme se vraceli domů, Bella oblečená v mé košili, vyptávala se mě.
„Takže jsem spadla z útesu a tys mě pak přeměnil,“ ptala se.
„Ještě si to s tím psem vyřídím,“ procedil jsem skrz zuby.
„Ale, Edwarde,“ řekla a zastavila. Tázavě jsem se na ni podíval.
„Co si chceš s Jacobem vyřizovat? On za to nemůže,“ řekla mi a já s ní musel souhlasit.
„Máš pravdu, nemůže za to. Jen částečně. Můžu za to já. Je to moje vina,“ řekl jsem a sklopil pohled dolů.
„To teda není! Nebyla jsem to náhodou já, kdo zakopl a spadl z útesu? Ano, byla! Takže je to moje vina,“ zdůraznila slovo moje.
„Bell, kdybych tě tam neposlal, nestalo by se to. A ten čokl tě taky mohl líp hlídat,“ zabrblal jsem.
„Víš, chystal jsem pro tebe překvapení na večer. Proto jsem tě poslal k němu. Věděl jsem, že budeš ráda. Ale jak to dopadlo...“ řekl jsem a koukal se na ni s bolestí v očích.
„Poslouchej mě dobře, je mi jedno, že jsem spadla z útesu a málem umřela a je mi jedno, že je ze mě teď upír, protože mám tebe a to mi stačí. Miluju tě a to se nikdy nezmění. A teď máme před sebou celou věčnost,“ zakončila svou řeč a já na ni koukal s otevřenou pusou. Povzbudivě se na mě usmála a já ji políbil.
Poté jsme se vrátili domů a všichni se nadšeně objímali. 
Tuto krásnou chvilku nám pokazilo zazvonění telefonu. Vlci se s námi chtějí sejít.



Bella:

Cítila jsem hroznou bolest. Všechno mě bolelo. Z dálky ke mně doléhaly hlasy. Snažila jsem se na ně podívat a na malou chvilinku se mi to podařilo. Spatřila jsem svého anděla, jak u mě sedí a drží mě za ruku. Víc jsem však neviděla, protože jsem zase zavřela oči.
„Bell, lásko? Slyšíš mě?“ ozval se mi u ucha ten nejkrásnější hlas. Chtěla jsem říct, že ano, ale zmohla jsem se jen na lehký stisk ruky.
Cítila jsem, že se blíží konec. Srdce mi vynechávalo pár úderů.
„Miluju tě, Edwarde,“ podařilo se mi zašeptat, než jsem ztratila vědomí.
Pak už jsem jen vnímala, jak mě nějaké ruce odnáší a pak jak mě položili na postel. Z dálky ke mě doléhaly hlasy, ale nedokázala jsem se na ně soustředit.
„Miluji tě, Bell,“ zašeptal mi můj anděl do ucha. Pak jsem ucítila ostrou bolest na krku. Vykřikla jsem, ale na víc jsem neměla sílu. Opět ke mně doléhaly hlasy, ale teď už jsem je ani vnímat nechtěla. Chtěla jsem umřít! Cítila jsem jen ruku na té své a to bylo vše. Víc jsem nevnímala. 

Nevím, kolik uběhlo hodin, ale začala jsem lépe rozeznávat hlas, co na mě mluvil. Byl to Edward, můj anděl. Držel mě za ruku a uklidňoval mě. Snažila jsem se vnímat jen jeho hlas, ale moc to nešlo. 
Po chvíli jsem cítila, jak bolest postupně odchází z mého těla, ale zaměřila se na moje srdce. Začalo bít jako splašené a pak najednou nic. Ticho. Žádná bolest. 
Zaposlouchala jsem se a slyšela jsem šumění potoka, ptáky v lese a auta na silnici.
Otevřela jsem oči. Viděla jsem naprosto perfektně! Viděla jsem částečky prachu, jak poletují kolem, malou prasklinu na stropě. 
Náhle jsem ucítila tolik pachů. Nasála jsem vzduch a ucítila jsem stromy, louku, ale taky spoustu nádherných vůní, které jsem nedokázala popsat. 
Tohle celé se odehrálo během několika málo vteřin. Rozhodla jsem se posadit se a jen jsem na to pomyslela, už jsem seděla. Zasmála jsem se, ale vůbec to neznělo jako já. Jako nějaké malé zvonečky. 

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla tam celá rodina. Všichni byli ještě krásnější, než jsem si je pamatovala. Nakonec jsem si nechala jeho, lásku mého života, teď už věčnosti.
Byl tak krásný. Ještě krásnější než jsem si ho pamatovala. Chtěla jsem ho hned obejmout a to už jsem se mu vrhla kolem krku. Nějak jsme to nevychytali a padali jsme k zemi. 
„Edwarde!“ vykřikla jsem a chytla jsem se za pusu. Jak krásně to znělo. To nemohl být můj hlas.
„Bell, omlouvám se, ale nebyla jiná možnost. Jinak by jsi... “ Nedokázal to doříct.
„A za co? Vždyť teď budeme navždy spolu!“ vykřikla jsem a hned ho musela políbit. Bylo to tak krásné. Myslela jsem, že jeho rty budou pořád tak tvrdé a ledové, ale opak byl pravdou. Byly stejné jako ty moje. Byl to úžasný polibek, náš první upíří.
Poté, co jsme se od sebe odtrhli, jsem se na něj musela usmát a pohladila jsem ho po tváři. Ani ta už mi nepřišla ledová, ale hebká byla pořád.
„Miluju tě, Edwarde,“ řekla jsem a znovu ho políbila.
„Taky tě miluju, Bell,“ řekl a mé srdce se zatetelilo blahem.
Po chvíli se opět odtáhl.
„Bell, lásko, půjdeme na lov?“ zeptal se. Jen jsem kývla, vyskočila jsem na nohy a vytáhla ho s sebou. Poté jsme společně vyskočili z okna a rozeběhli se do lesa. Byl to úžasný pocit, konečně chápu, proč to mají všichni tak rádi. Ta rychlost, ta volnost.
Ulovila jsem si pumu a tři srnky. Šlo to úplně samo. Vedl mě instinkt. 
Rozhlédla jsem se a hledala Edwarda. Stál opřený o strom a pozoroval mě. Usmála jsem se a šla k němu. Došla jsem těsně blízko a objala ho kolem krku. On mě chytl kolem pasu a přitáhl ještě blíž.
„Jaký byl první lov?“ 
„Hm... Celkem dobrý.“ Zasmála jsem se a on mě políbil. Ach, taková nádhera. S chutí jsem mu polibek oplácela a najednou jsme zase padali k zemi. Ups...

Když jsme se vraceli domů, já v Edwardově košili, byla jsem šťastná a vyptávala jsem se ho.
„Takže jsem spadla z útesu a tys mě pak přeměnil,“ ptala jsem se.
„Ještě si to s tím psem vyřídím,“ procedil skrz zuby.
„Ale, Edwarde,“ řekla jsem a zastavila. Tázavě se na mě podíval.
„Co si chceš s Jacobem vyřizovat? On za to nemůže,“ řekla jsem.
„Máš pravdu, nemůže za to. Jen částečně. Můžu za to já. Je to moje vina,“ řekl a sklopil pohled dolů. To mě rozčílilo! Ale mohlo mě napadnout, že to bude dávat za vinu sobě.
„To teda není! Nebyla jsem to náhodou já, kdo zakopl a spadl z útesu? Ano, byla! Takže je to moje vina,“ zdůraznila jsem slovo moje.
„Bell, kdybych tě tam neposlal, nestalo by se to. A ten čokl tě taky mohl líp hlídat,“ zabrblal rozčileně.
„Víš, chystal jsem pro tebe překvapení, na večer. Proto jsem tě poslal k němu. Věděl jsem, že budeš ráda. Ale jak to dopadlo...“ řekl a koukal se na mě s velkou bolestí v očích.
„Poslouchej mě dobře, je mi jedno, že jsem spadla z útesu a málem umřela a je mi jedno, že je ze mě teď upír, protože mám tebe a to mi stačí. Miluju tě a to se nikdy nezmění. A teď máme před sebou celou věčnost,“ zakončila jsem svou řeč a Edward na mě koukal, jako kdybych spadla z višně. Povzbudivě jsem se usmála a on mě políbil.
Poté jsme se vrátili domů a všichni mě objímali. Esme, Alice, Rose.
Tu rodinnou chvilku překazil telefon. Byl to Sam, vlci se s námi chtějí setkat. A jéje.



Edward:

Stál jsem se svou rodinou a se svou láskou po boku a čekali jsme, až vlci přijdou.
Najednou jsem uslyšel jejich myšlenky. 
„Same, proč ne?“ ptal se Jacob.
„Řekl jsem ne, Jacobe!“ To byl Sam.
Akorát k nám došli. Bylo jich deset. Od naší minulé dohody se trošku rozrostli. No, nedivím se, když tu mají sedm, teď už osm, upírů. 
„Přišli jsme v míru.“ To byl Sam. Hm, zase musím tlumočit.
„Sam říká, že přišli v míru,“ zopakoval jsem rodině.
„Sorry, kámo, mrzí mě to. Chtěl jsem přijít sám, ale Sam mi to nedovolil,“ ozval se mi Jacob v hlavě. Jen jsem kývl.
„Přišli jsme, jak jistě víš, kvůli dalšímu přeměněnému upírovi. Normálně by to znamenalo válku, ale za daných okolností s tím nic nenaděláme,“ řekl Sam.
„Za jakých daných okolností?“ zeptal jsem se.
„No přece Jacob na tom nese část viny, na její přeměně. Jelikož spadla v jeho přítomnosti, nese smečka následky. Přeměněním v upíra se ale naše zavázání vám zrušilo a jsme si kvit,“ vysvětloval Sam.
„Dobrá, s tím souhlasíme. Ještě něco?“ zeptal jsem se.
„Mohu, prosím, mluvit s Bellou? Přeměním se,“ ozval se mi v hlavě Jacob.
„To nezáleží na mně, ale na ní. Bell, Jacob s tebou chce mluvit, přemění se,“ otočil jsem se na Bellu. Nejdřív se zamračila a pak kývla.
„Dobře,“ řekla a usmála se na mě. Vlci odešli a Jacob se šel přeměnit.
„Jsem zpátky za pět minut,“ poslal mi.
„Jacob tady bude za pět minut,“ zopakoval jsem Belle.
„Běžte všichni domů, já za chvíli přijdu,“ řekla a políbila mě. Zamračil jsem se, ale ona jen kývla.
„Běž a, Edwarde? Prosím neposlouchej,“ řekla a mrkla na mě. Dal jsem jí pusu na tvář a běžel jsem domů za svou rodinou.



Bella:

Stáli jsme na hranici a čekali na vlky. Edward mě pevně objímal kolem pasu. Najednou se napjal a přitáhl si mě ještě blíž, ale už to nešlo.
Objevili se tam, bylo jich dost. Hned jsem poznala, že mluví na Edwarda.
„Sam říká, že přišli v míru,“ řekl a dál se soustředil. Chvíli se nic nedělo, jen Edward kývnul hlavou.
„Za jakých daných okolností?“ zeptal se Edward. Pak chápavě kývl.
„Dobrá, s tím souhlasíme. Ještě něco?“ zeptal se. Proč nám nic neřekne.
„To nezáleží na mně, ale na ní. Bell, Jacob s tebou chce mluvit, přemění se,“ otočil se na mě a já se zamračila. Jacob se bude určitě omlouvat, ale co, budu to mít za sebou. Kývla jsem na souhlas.
„Dobře,“ řekla jsem a vlci se otočili.
„Jacob tady bude za pět minut,“ řekl Edward.
„Běžte všichni domů, já za chvíli přijdu,“ řekla jsem a políbila Edwarda. Zamračil se na mě, ale já kývla.
„Běž a, Edwarde? Prosím neposlouchej,“ řekla jsem a mrkla na něj. Dal mi pusu na tvář a běžel za rodinou.

Chvíli jsem čekala a po chvíli se z lesa vynořil Jacob jen v kraťasech.
„Ahoj,“ řekl a sklopil pohled.
„Ahoj, Jakeu, co se děje?“ zeptala jsem se mile.
„Ty se na mě nezlobíš?“ Podíval se na mě zmateně.
„Ne a měla bych snad?“
„Měla, protože jsi kvůli mně spadla z útesu a málem umřela. A aby jsi neumřela, museli z tebe udělat tohle,“ řekl a máchl ke mně rukou.
„Je to moje vina,“ povzdechl si.
„Tak zaprvé, nespadla jsem kvůli tobě, ale proto, že jsem zakopla. A za druhé, jsem ráda, že je ze mě tohle,“ řekla jsem a napodobila jeho máchnutí ruky.
„Ty si nemyslíš, že je to moje vina?“
„Ne.“
„Ty mi nevyčítáš, že jsem tě nechytil?“
„Ne.“
„A nevadí ti, že jsi upír?“
„Ne, naopak. Tohle jsem celou dobu chtěla,“ řekla jsem popravdě.
„Aha.“
„Jakeu, vážně, v pohodě,“ řekla jsem a zhluboka jsem se nadechla. V tom mě do nosu udeřil nepříjemný zápach. Á, tak proto všichni říkali, že smrdím, když jsem šla od Jakea.
„Mimochodem, už vím, co všichni mysleli tím, že smrdím, když jdu od tebe. Promiň, ale vážně smrdíš,“ řekla jsem a musela jsem se zasmát.
„No, Bello, ty taky nevoníš zrovna dvakrát nejlíp,“ řekl a přidal se ke mně se smíchem.
„Dobře, jsem rád, že se na mě nezlobíš a byl bych rád, kdybychom nadále zůstali přáteli,“ řekl a podíval se na mě.
„To bych byla moc ráda,“ řekla jsem a lehce ho objala.
„Zatím, upírko,“ zasmál se a otočil se k odchodu.
„Zatím, vlkodlaku,“ usmála jsem se a rozeběhla se domů. Ano domů. Najednou mi došlo, co je s Charliem?

Doběhla jsem domů a hned ve dveřích mě vítal Edward. Políbila jsem ho a usmála se.
„Tak co, co Jacob? Jak jsi chtěla, neposlouchal jsem,“ řekl a vedl mě ke gauči.
„S Jacobem v pohodě. Vysvětlila jsem mu, že to není jeho vina, ale moje. A nechci slyšet žádné odmlouvání. Prostě za to můžu jen já a nikdo jiný. A jen mě tak napadlo, co jste řekli Charliemu?“ optala jsem se.
„Carlisle řekl, že jsi spadla z útesu a na místě umřela. Dost ho to vzalo. Je mi to líto,“ řekl Edward a objal mě. Taky jsem ho objala. 
„Zítra máš pohřeb. Mám s tebou být doma?“ zeptal se a já se musela usmát. Fakt dobře zní, když vám někdo řekne, že zítra máte pohřeb.
„Ne, měl bys tam jít. Bylo by divné, kdyby jsi tam nebyl,“ přesvědčovala jsem ho.
„Ale nebylo. Psychicky jsem to nezvládl a odjel jsem. Stejně „odjedu“. Nebudu chodit do školy a budu s tebou doma,“ řekl a podíval se mi do očí.
„Je to jen na tobě. Chceš, abych ti šel na pohřeb nebo abych byl s tebou doma?“ 
„Samozřejmě že bych chtěla, abys šel na můj pohřeb, ale na skutečný. Takhle chci, abys byl se mnou doma,“ usmála jsem se a políbila ho.
„Tak budu s tebou doma.“

A tak druhý den šli ostatní na můj pohřeb a my byli doma.
Uplynulo pár týdnů a já si dávno zvykla na nový upíří život.
Zrovna jsme se s Edwardem vrátili z lovu, když do našeho pokoje vlítla Alice.
„Bello! Pojedeme nakupovat. Neboj, nikomu neublížíš, viděla jsem to,“ řekla a sebrala mi můj argument. Do háje. Teď nemám žádnou výmluvu. Prosebně jsem se podívala na Edwarda, ten se však usmíval.
„Fajn, jedu. Dej mi pět minut,“ řekla jsem a Alice vylítla z pokoje.
„To jsi mi nemohl pomoct?“ Zamračila jsem se na Edwarda.
„Nemrač se, lásko, nesluší ti to. Alice dnes neplánuje nic velkého,“ řekl a políbil mě. Povzdychla jsem si a převlékla se. Alice už čekala dole.

Alice mě netahala po všech možných krámech jako obvykle. Edward měl pravdu, dnes to nebylo moc hrozné.
„Alice, nechápu, k čemu mi budou ty sváteční šaty a ty luxusní boty,“ ptala jsem se po cestě domů.
„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!“ řekla a já se musela usmát. Nebudu, už nikdy.
„Tak, Bello. Teď mě poslouchej. Až to dořeknu, půjdeš se vysprchovat a umyješ si hlavu. Pak přijdeš ke mně, jasný?“ řekla mi, když jsme přijeli domů.
„Ale, Alice...“ nedořekla jsem.
„Na nic se neptej a prostě to udělej, jasný, je to kvůli Edwardovi,“ řekla a to mi stačilo. Věděla jak na mě.
Řídila jsem se podle jejích instrukcích a vysprchovaná s umytou hlavou šla k ní do pokoje.
„Konečně, tady si sedni a zavři oči,“ ukázala na židli před zakrytým zrcadlem.
„Alice? Kde je Edward?“ zkusila jsem se zeptat.
„To se brzo dozvíš,“ řekla a začala mi něco matlat na obličej, tak jsem ji nechala být. Za chvíli jsem cítila, jak přejíždí štětečky po mém obličeji a další ruce mi něco dělaly s vlasy. Asi Rose.
„Hotovo!“ vykřikly obě najednou a já konečně otevřela oči.
„Tak, Bello, teď si tohle obleč a pak přijď dolů,“ řekla Alice a obě zmizely.
Dala mi ty šaty i ty boty, co jsme dnes koupily. Oblékla jsem se a podívala se do zrcadla, které už bylo odkryté. Málem jsem se nepoznala. Vlasy jsem měla zvlněné a prostě úžasné.
Sešla jsem dolů a objala nejdřív Alici a pak Rose.
„Děkuju. Sice nevím, o co jde, ale děkuju,“ usmála jsem se na ně.
„Teď běž ven a nasedni do auta. Neptej se a prostě to udělej,“ řekla Alice a já vyšla ven. Stála tam velká černá limuzína. Váhavě jsem do ní nasedla a jen co jsem zavřela dveře, auto se rozjelo.

Asi po čtvrt hodině cesty, auto zastavilo, tak jsem vystoupila a auto hned odjelo.
Stála jsem uprostřed lesa a najednou jsem spatřila malý domek nebo spíše chaloupku. Váhavě jsem k němu vykročila, když v tom se otevřely dveře a v nich stál Edward. Usmál se na mě a šel mi naproti. 
„Ahoj, lásko, doufám, že tě Alice moc netrápila. Mimochodem, hrozně ti to sluší,“ řekl když ke mně došel a lehce mě políbil. Pak mě chytl za ruku a vedl dovnitř. Tam to byla taková nádhera. Byla to malá místnost, asi obývací pokoj, a všude byly rozestavěné svíčky a spousty bílých růží. Byly tam ještě dvoje dveře, ale to jsem teď neřešila.
„Edwarde-“ Nedořekla jsem, jelikož mi položil prst na rty.
„Teď budu mluvit já. Jak si jistě pamatuješ, těsně po tvé proměně jsem ti řekl, že jsem pro tebe chystal překvapení, to je to překvapení. Takové naše malé hnízdečko lásky. Abychom měli alespoň nějaké chvíle klidu. Dále bych chtěl udělat ještě jednu věc,“ řekl a zhluboka se nadechl.
„Isabello Swanová, lásko mé existence. Slibuji, že tě budu milovat každý okamžik věčnosti. Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ řekla poklekl na jedno koleno. Bože! On to vážně řekl! Vážně si mě chce vzít!
Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich strach. Strach z čeho? Z odmítnutí? Jak bych mohla?
„Ano,“ zašeptala jsem. Krásně se usmál a nandal mi prsten. Pak se zvedl a podíval se mi do očí.
„Miluji tě, Bello.“
Taky tě miluji, Edwarde.“ Sklonil ke mně hlavu a políbil mě. 
Pak všechno nabralo tak rychlý spád. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli v jiné místnosti, soudě podle postele asi v ložnici a oba dva nazí. Pak už jsme se nechali jen ovládat touhou.



Edward:

Byl jsem tak nervózní. Alice ji vzala na nákupy a já jel do naší chaloupky, připravit vše potřebné.

Uslyšel jsem přijíždět auto. Chvíli jsem počkal a pak jsem vyšel ven. Byla tak krásná. Tak dokonalá. Usmál jsem se na ni a šel jí naproti.
„Ahoj, lásko, doufám, že tě Alice moc netrápila. Mimochodem, hrozně ti to sluší,“ řekl jsem, když jsem k ní došel a lehce jsem ji políbil. Pak jsem ji za ruku vedl dovnitř.
Nejprve se omámeně rozhlížela kolem a pak se podívala na mě.
„Edwarde-“ Nenechal jsem ji to doříct, položil jsem jí prst na rty. 
„Teď budu mluvit já. Jak si jistě pamatuješ, těsně po tvé proměně jsem ti řekl, že jsem pro tebe chystal překvapení, to je to překvapení. Takové naše malé hnízdečko lásky. Abychom měli alespoň nějaké chvíle klidu. Dále bych chtěl udělat ještě jednu věc,“ řekl jsem a zhluboka jsem se nadechl.
„Isabello Swanová, lásko mé existence. Slibuji, že tě budu milovat každý okamžik věčnosti. Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ řekl jsem poklekl jsem před ní na jedno koleno. Omámeně na mě koukala a pak zašeptala to nejkrásnější, co mohla říct.
„Ano.“ Usmál jsem se a nandal jí prsten. Pak jsem vstal a podíval se jí do očí.
„Miluji tě, Bello.“
Taky tě miluji, Edwarde,“ řekla a já sklonil hlavu a políbil ji.
Pak se vše událo tak rychle, neřešili jsme nic jiného než naši touhu.

•     •     •     •     •

A tak se chystala svatba. Bella byla krásná nevěsta a Edward krásný ženich. Odjeli na svatební cestu a pak spokojeně žili se svou rodinou navždy a hlavně všichni spolu.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je to moje vina: