Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je to otisk? - 1. část

13.11.2011 (15:00) • liiii5 • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 2074×

Je to otisk?

La Push, ach, to je tak krásné místo, obzvlášť když jsem tady se svým miláčkem Jakem. Vždycky mu dám ruku, aby ji stiskl, a svou hlavu na jeho svalnaté rameno. 
Málokdo zná jeho tajemství. Já ho znám, ještě aby ne, když jsem jeho přítelkyně asi přes rok a půl. Miluji ho opravdu hodně a vím, že on mě také. Jak to vím? Otiskl se do mě. Sice mi to sám nepotvrdil, ale dívka takovéhle věci vždycky vycítí. 
Vlny buší do útesů poblíž obrovské skály, která se tyčí nad obrovskou louží, které se obvykle říká moře.

Poohlédnu se na svého přítele. Jeho krásné hnědé oči hledí na moře, ale najednou jakoby pociťuje, že se na něj dívám, tak se na mě otočí. Usmívám se na něj a on mi to oplácí. Nespočetněkrát jsme se již dříve líbali, ale vždycky mi to připadá jako poprvé. Naklání se ke mně a já malinko k němu. 
Jeho teplé rty se dotýkají mých. Cítím svrbění až v konečkách prstů na nohou i rukou. Někdy si člověk neuvědomuje, co má, dokud to neztratí, ale já takovou chybu neudělám. Vím, co mám, a vážím si toho. 
„When I walk on by, girls be looking like damn he fly,” ozývá se zvuk mého telefonu, který mám schovaný v tašce položené vedle mě. Povzdechnu si a odkláním se od něj. Omluvně se usmívám a natahuji se pro mobil. 
„Haló?“ promluvím do šedivé krabičky. 
„Bello, nezapomněla jsi náhodou, že mám dneska přijet?" ozývá se pro mne známý hlas mé sestřenice Leighton. 
„Ba jo, zapomněla, kde jsi?“ mluvím klidně. Vždyť přeci není možné, abych zapomněla jet pro svou sestřenku na letiště. 
„Výborná otázka,“ promluví sarkasticky. „Poradím ti, přiletěla jsem sem a ten stroj, co mě sem přivezl, se jmenuje letadlo. Už víš?“ 
Útrpně se nadechuji, protože vím, že odtud budu muset odejít. 
„Jsi na letišti.“ 
„Bravo! Čekám tady už půl hodiny. Mohla bys pro mě, prosím, zajet?“ povídá tišším hlasem.
„Za dvacet minut tam budu.“ Zaklapnu telefon a otáčím se na svého přítele. 
„Budeš muset odejít, že?“ zazní jeho měkký, krásný, hebký, prostě jeho dokonalý hlas.
„Ano, moc se ti omlouvám.“ Vstávám a objímám ho, i když ještě sedí. „Miluju tě.“ 
„Já tebe,“ odvětí a políbíme se na rty. Usmívám se a odcházím. Zůstává tam sedět. On ví, že mi má přijet sestřenice. Je moc dobře informovaný.

*   *   *

Silnice jsou přecpané, což mi opravdu moc nepomáhá. Už i tak je Leighton naštvaná. Dřepím v zácpě a do volantu vyťukávám morseovku.

Kouknu na mobil, kde jasně září hodiny. Super, už jsem tam měla být. Zasténám a hlavu si položím na volant. Vybavuji si Jacobovu tvář, jak se na mě hřejivě usmívá. Hned mi dělá lépe. Skoro bych zapomněla, kde jsem, když na mě někdo zatroubí.

Fronta se pohnula. O metr. No super.

Nakonec na letiště přijíždím o půl hodiny později.

Vbíhám do haly a pohledem vyhledávám tu krásnou černovlásku, která pokaždé vypadá, jako by byla vystřižena z módního časopisu. A nacházím ji.

Sedí na jedné z těch tvrdých židlí, co tu mají, hlavu má položenou v dlaních a prohlíží si své lodičky. Hluboký nádech a výdech…

„Leighton,“ oslovuji ji. Vzhlíží ke mně a rty se jí stáčí v náznaku úsměvu. Pak se ale zamračí a vstává. Musím zvednout hlavu, abych jí viděla do očí.

Zakládá si ruce v bok.

„Já vím,“ pípnu, když vidím její výraz. „Jdu pozdě.“ Ještě chvíli na mě zírá jako bůh pomsty a pak zjihne. Sevře mě v náručí a prudce se se mnou zatočí. Očekávám trochu více rozčílení, že tu na mě čekala skoro hodinu, ale nechávám to plavat.

Leighton byla vždycky krásná. Už od dětství vyhrávala soutěže krásy a podobné nesmysly. Ale teď… Vypadala zase úžasně. Teď mě sjížděla pohledem od hlavy až k patě, od mých vlasů stáhnutých do ohonu, oprané halenky, starých džín a skončila mými teniskami.

„Sluší ti to,“ zamumlá nepřesvědčivě. Zašklebím se na ni a pak se společně vydáváme k autu.

„Můžu řídit?“ Při té otázce jí zajiskří oči. Nevím, zda je to dobrý nápad, ale poté souhlasím.

Hned co jsme přešli cestu, rozbíhá se k mému náklaďáčku.

„Dělej!“ Její podpatky jsou slyšet snad až na druhé straně města. Já mám tenisky, a i tak mi dělá problém neslítnout na zem.

Nikdy bych si nemyslela, že se budu v mém náklaďáčku někdy bát. Jenže ona mi dokazuje pravý opak. Z mého náklaďáku ždímá něco, co mně se nikdy nepovedlo.

Není připoutaná, projíždí na červenou, nedává přednost v jízdě… Na kruhovém objezdu také kašle na nějaká pravidla. Polykám otázku, jestli vlastní řidičák, protože bych taky mohla z pusy vypustit něco jiného než slova.

Se smykem a hlasitým skřípěním zastavuje u domu. Ještě pár vteřin sedím jak přimražená na místě a přemýšlím, jestli mi nějaký orgán nevyletěl cestou.

Roztřeseně se dívám na svoji půvabnou sestřenku, ale ona se jen samolibě usmívá a pohazuje svými havraními vlasy. Pak se zasměje a bere mě kolem ramen.

Když přecházíme přes práh našeho domu, dostanu takové zvláštní tušení… Jakoby se něco mělo změnit.

Pohled Jacoba
Seděl jsem se svou přítelkyní Bellou na pláži v La Push. Moc jsem ji nevnímal, přemýšlel jsem. Bella je sice krásná, chytrá a vůbec dokonalá, ale já nevím. Ona si myslí, že jsem se do ní otiskl, ale já nic takového necítím. Mám ji jenom rád.
Nikdy jsem nepocítil pocit lásky, milovat. Znal jsem jenom mít rád, ale milovat, to mi vůbec nic neříkalo. Belle jsem to sice říkal pořád dokola, ale nikdy jsem to tak necítil. Pohlédla na mě a já se neubránil pocitu, že bych se na ni měl také otočit. Pohlédl jsem na ni a naše rty se dotkly, už poněkolikáté. 
Malinko jsem se lekl, když jí zazvonil mobil, ale nic extra. Omluvně se na mě usmála a zvedla to. 
Měla jí přijet sestřenice. Normálně by mi to vadilo, ale ne dnes. Dneska jsem neměl na nic chuť, chtěl jsem být sám, ale to jsem jí nemohl říct. Neposlouchal jsem, co říkala do telefonu, a čekal, až ho zaklapne. 
„Za dvacet minut tam budu,“ řekla a uložila mobil zpět do tašky. 
„Budeš muset odejít, že?“ zeptal jsem se na otázku, jejíž odpověď jsem znal už od samého začátku.
„Ano, moc se ti omlouvám.“ Vstala a objala mě. „Miluju tě.“ 
„Já tebe,“ řekl jsem a políbili jsme se na rty. Usmála se a odešla. 
Zůstal jsem sedět na písku, dál se díval do dáli a přemýšlel, co dál. Nečekaně jsem si stoupl, i když jsem to neměl v úmyslu. Chtěl bych vidět tu její sestřenici. Otočil jsem se a běžel k domu Swanových. Čekal jsem, dokud nepřijedou. Neuběhla ani půl hodina a už k příjezdové přijel náklaďáček. Přijel? Spíš přiletěl. 
Od řidiče vystoupila krásná dívka a Bella to nebyla. Moje srdce se prudce rozbušilo. Hleděl jsem na tu dívku zamilovaným pohledem. To byla ona, dívka mých snů. Možná, že jsem si jenom něco nalhával, ale měl jsem pocit, že jsem se právě otiskl. 
Po chvilce vystoupila Bella a měla co dělat, aby se na nohou vůbec udržela. Moje oči ale koukaly jenom po jediné, po ní.
Krásná Leighton zamířila krokem modelky ke dveřím a čekala, až jí Bella odemkne. Otočil jsem se a spěchal domů říct to Billymu. 
Dorazil jsem právě včas. Začalo pršet jako z konve. 
„Billy,“ zakřičel jsem na celý dům. 
„Ano, Jacobe?“ Přijel ke mně starý pán na vozíku, kterého jsem tak dobře znal a měl rád. 
„Je možné, abych se otiskl do někoho, koho jsem jenom viděl, ale nemluvil s ním?“ 
„Ano, je to opravdu možné. Co se stalo?“

Všechno jsem mu pověděl a on jenom přikyvoval. 
„To sis vybral opravdu dobře.“ Rozesmál se. „Sestřenici tvé přítelkyně, to jsem zvědav, jak jí to chceš říct.“

Myslel jsem, že mě podpoří, a namísto toho jsem dostal jeho posměch. Nejhorší na tom ale bylo, že měl pravdu. Odešel jsem do svého pokoje, kde jsem si lehl na postel, a přemýšlel, co dál. Nevěděl jsem, co udělám se svým vztahem s Bellou, ale věděl jsem, že se musím seznámit s její sestřenicí a nedat při tom nic najevo.

Pohled Belly

Venku se spustil liják. Uvařila jsem nám čaj a společně jsme čekaly na Charlieho. Jakmile nastala jen vteřinová chvíle ticha, Leighton se hned rozmluvila.

Se zasněným výrazem horovala, jak báječné to bylo v Paříži, jak vyzkoušela všechno jídlo a pití, jak vysedávala na balkóně dlouho do noci a sledovala noční oblohu. Trochu jsem jí záviděla, ale jakmile jsem pomyslela na Jakea, všechna závist se rozplynula. Já měla něco lepšího. Lásku na celý život.

Zasněně jsem si povzdechla.

„Hej, Bello, vrať se na zem!“ Leighton se na mě mračila a špulila rty, jakoby v sobě dusila příval slov, která nechtěla vypustit na povrch.

„Promiň,“ špitla jsem a rychle si usrkla čaje, abych odvedla pozornost jinam. Než stačila znovu promluvit, v zámku zarachotil klíč.

Leighton se na pohovce namířila a najednou působila ještě půvabněji a elegantněji. Nahodila sladký úsměv a čekala, až se Charlie objeví ve dveřích.

Čekala jsem, že na mě zavolá, nebo nějak jinak na sebe upozorní, ale nic se nestalo. Pak se jeho hlava vynořila za rohem.

Překvapeně sebou trhl, když nás spatřil sedět na pohovce. Vykulil oči na dívku po mém boce a pak polkl.

„Je tohle Leighton Nelsonová?“ Moje úžasná sestřenka se jen usmála a spěchala Charlieho objat. Když se odtáhla, viděla jsem, jak je táta celý červený.

„Eh, no… já… půjdu si udělat… totiž… Bells, myslel jsem, že budeš s Jacobem. Nečekal jsem tě.“ Nečekal na odpověď a zmizel mi z očí. Slyšela jsem ho, jak dupe nahoru po schodech.

Nestačila jsem se ani nadechnout a Leighton vyhrkla: „Kdo je Jacob?!“

Oči jí dychtivě žhnuly a přisunula se blíže ke mně.

„Jeden známý.“ Nejspíš čekala, že to více rozvedu. Zakoulela jsem očima a dodala: „Můj přítel.“

Leighton nadšeně vypískla a zadupala nohama. „To je skvělý! Přeju ti to, sestřenko!“ Stále se na mě šťastně křenila, když se ozval zvonek.

Přešla jsem ke zvonku s nadějí, že za mnou přišel Jacob, aby zjistil, proč jsem nezavolala nebo nenapsala SMS, ale mýlila jsem se. 
Otevřela jsem dveře, ale jediné, koho jsem uviděla, byl pošťák Lerry, který se na mě křenil. Prý se mu líbím, i když ví, že mám kluka. Jednou jsem s ním měla rozhovor. „Já na tebe počkám," řekl mi tehdy, ale já dělala, že jsem ho neslyšela, a odcházela z restaurace, kam mě pozval a kam jsem nedobrovolně šla.
„Ahoj, Lerry,“ pozdravila jsem ho ze slušnosti a pokusila se o úsměv. 
„Nazdar, kotě,“ utrousil a jednou rukou se opřel o trám dveří. 
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho, protože jsem od něj chtěla mít už pokoj. 
„No, potřeboval bych tvého otce, nesu pro něj zásilku a potřebuju, aby mi ji podepsal, ale jinak nepotřebuju nic. Spíš chci.“ 
Věděla jsem, co tím myslí. Bylo mi to jasné hned od začátku, co vyslovil první slovo. Povzdechla jsem si a zavolala domů na Charlieho. 
„Počkej tady,“ přikázala jsem mu a zavřela dveře přímo před jeho nosem, že bylo štěstí, že ho nepraštily. 
Charlie se hnal po schodech dolů v teplákách a mikině. 
„Co se děje, Bello?“ zeptal se mě a koukal se všude možně. Chtěla bych vědět, co si myslí, jestli se schovává, aby ho Leighton nenašla, nebo ji právě hledá.
„Je tady Lerry a nese ti nějakou zásilku. Potřebuje tvůj podpis, jinak bych ti to převzala,“ utrousila jsem a odešla do obýváku.

Podívala jsem se na pohovku, ale nikde jsem ji neviděla. Odešla jsem se podívat do kuchyně, kde právě cinkla mikrovlnka.
„Co děláš?“ zeptala jsem se, když vytahovala něco odporně zapáchajícího. 
„Dělám si pleťovou masku, chceš taky?“ zeptala se a sladce se usmála. Někdy jsem měla pocit, že spíše mluvím s nějakou namyšlenou pipinou. 
Někdy, když přijela a všichni si začali o ní povídat, měla jsem vztek, že všechnu pozornost strhla na sebe. Jsem snad tak špatný člověk? 
Znovu mám ten pocit, kdy se nemůžu dočkat, až odjede zpátky domů. 
Musím říct, že když jsem ji viděla naposled, tak měla kolem nosu uhry, ale teď tam nebylo nic jiného než čistá pleť. 
Malinko jsem jí záviděla, jak vypadá, jak krásné má vlasy, a že vždycky najde někoho, komu rozumí. Znovu jsem si vzpomněla na Jacoba. Podívala jsem se na mobil, jestli mi náhodou nenapsal, ale nebylo tam nic jiného, než obrázek jeho a mě. 
Krásná fotka… V tom mi někdo luskl před očima. Mrkla jsem a podívala se na osobu s krásnými zuby přede mnou.
„Ano?“ Usmála jsem se a odhalila své téměř dokonalé zuby, o které se pořádně starám.
„Zase jsi koukala do blba. Celou dobu na tebe mluvím, ale ty mě neposloucháš.“ Obešla mě a namířila si to přímo nahoru do mého a teď jejího pokoje. 
„Nemáš náhodou ještě věci v kufru?“ zeptala jsem se jí, když byla v půlce schodiště. Otočila se na mě a zamyslela se.
„A víš, že máš pravdu?“ Seběhla ze schodů a položila si misku na malinký stolek u schodů. „Pomůžeš mi, prosím?“ 
Protočila jsem oči a šla za ní, abych jí pomohla, i když trošku proti své vůli. 
„Mimochodem, kde budu spát?“ utrousila jakoby nic 
„Budeš spát se mnou v pokoji, na válendě, vadí?“ Šly jsme k autu a já ho odemkla, abychom si kufry mohly vytáhnout. Sebrala jsem dvě tašky, každou do jedné ruky.

Nastal večer. Leighton se zrovna sprchovala a já seděla na posteli a kontrovala mobil. Nenapsal. Já už nemám chuť mu psát jako první.

„Budeš si ještě číst?“ zeptala se mě, když vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Měla na sobě krásné pyžamko s žirafami. Bylo opravdu roztomilé, ale na ni mi moc nesedělo, přece jenom už není nejmenší. 
„Nebudu, dneska jsem vcelku unavená. Nebude vadit, když zhasnu?“ prohlásila jsem přesvědčivě a zívla na známku únavy, i když to nebyla pravda. Nebyla jsem unavená, jenom jsem chtěla přemýšlet a to světlo mi vadilo. 
„Jasně že nevadí,“ řekla a lehla si vedle mě na matraci, nebo co to bylo. „Mimochodem, co budeme zítra dělat?“ 
„Já nevím, domluvíme se ráno, ano?“ Pokývala na mě hlavou a já zhasla světlo. 
„Dobrou,“ řekla jsem a zachumlala se do peřiny. 
„Dobrou, a díky, že jsem k tobě mohla na pár dnů přijet, potřebovala jsem si odpočinout.“ Slyšela jsem, jak se přikryla. 
„V pohodě,“ řekla jsem a zavřela oči. Ta tma mě vcelku uspávala, tak jsem se vzdala myšlenek a radši se snažila usnout. 
Jenom by mě zajímalo, co přišlo Charliemu, potom jsem s ním totiž nemluvila. Někde se zavřel asi v garáži a nevyšel ven, ovšem teď byl určitě dole na gauči a spal. Byla pozdní noc, a tak se ani moc nedivím.

Obrovské poděkování patří osobě, bez které bychom tuhle povídku nevydaly snad ani za rok. Zuzineccko, moc ti děkujeme.

Autor: liiii5, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je to otisk? - 1. část: