Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jediná možnost

03.10.2009 (19:15) • Heidi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

Edward:

V mém dočasném bydlišti Phoenixu se začalo stmívat. Vhodná doba pro mě. Pro upíra dychtícího po krvi. Po lidské krvi. Pro nás upíry běžná strava. Beru to jako potravní řetězec.  Člověk jí zvířata a my upíři lidi. Vždycky vyhrává ten silnější. Ze začátku mi to bylo odporné, přece jen jsem byl také člověk a nechtěl bych, aby mě někdo vysál, jenže časem jsem si zvyknul - přizpůsobil se.

Věděl jsem sice, že existují upíři, kteří se živí zvířecí krví, ale já k nim nepatřím. Ani můj stvořitel mi to nedoporučoval.

Vydal jsem se do zapadlejších míst Phoenixu. Ostatně tak jako vždy. Pokaždé jsem si vybral tmavé místo a mým darem čtení myšlenek jsem vyhledával násilníky a vrahy. Je to taková polehčující okolnost pro mé činy. Nezabiji člověka bez viny. Svým způsobem si hraji na soudce. Jenže já nikdy neuděluji milost. Pokaždé jen trest smrti.

Lidé, kterým beru život jsou takoví, kteří sami ubližují je to lepší než zabít člověk s čistým svědomím. Doufám, nebo spíš si to alespoň nalhávám.

Po cestě bylo nudné jít normálním lidským krokem, když dokážu utíkat tak rychle, ale i tak jsem to zvládl. Zaposlouchal jsem se do okolních myšlenek. Vlastně jsem se ani nějak zaposlouchávat nemusel, stačilo je jen přestat ignorovat.

Nestihnu to proboha co bude dělat. To není to co hledám.

Říkal, že mám jít teď doprava nebo doleva. Ne, ne.

Probíral jsem se dalšími a dalšími myšlenkami, ale nic nebylo to, co jsem hledal.

Hned na uvítanou jí strčím jazyk až do krku. Jen ať nepočítá s tím, že dneska nic nebude, pche, prý mi  jen vysvětlí tu matiku, když ji o to ve škole žádali pochybuju … Další příval myšlenek, ale ani ty nevypadají nějak nadějně. Jen má někdo s někým schůzku, kde mu bude někdo vysvětlovat matematiku a má pěkně nechutnou představu o tom, co chce dělat potom nebo spíš místo toho. Za to ho zabít nemůžu. Pak se ale jeho směr myšlenek změnil. No a kdyby nechtěla. No já si to užiju i tak. Zase jedna dokonale nechutná představa a ještě se tomu v duchu zasmál.

To je přesně tip člověka, co jsem hledal.

Vydal jsem se tedy za ním. Než jsem, ale stihl dojít k němu, byl už ve společnosti té dívky. Sakra. Co, když jí ublíží?

Měl jsem potřebu chránit slabšího, i když sám porušuji pravidla.

Co teď? Nechci zabít tu nevinnou dívku, abych se dostal ke své potravě. Počkat ona nemusí být nevinná. Jen si přečtu její myšlenky a uvidíme. Zaposlouchal jsem se a ono nic. Ona někam odešla? Podíval jsem se přes myšlenky jejího společníka. Byla tam. Překvapilo mě to, jak vypadá. Krásné dlouhé hnědé vlasy stočené do jemných vlnek, hluboké hnědé oči a pěkné rysy tváře. Dalo by se říct, že mě okouzlila. Cože? Ne, to nejde.

Jejich rozhovor mě začal zajímat. Už ani ne, abych měl večeři, ale kvůli té dívce. Cítil jsem se jí naprosto očarovaný? Omámený?

„Nechceš jít ke mně? Užili bychom si.“ Žadonil ten ubožák.

„Co? Já ti to jen chtěla vysvětlit. Chyběl jsi a učitelé mě požádali, abych ti s tím pomohla. Ale na tohle zapomeň. Odcházím.“

„Bello, no tak.“ Chytl otáčející dívku za ruku a trhl s ní nazpátek. Ona se jen zakymácela a spadla. Asi byl na ni ten pohyb moc prudký.

Ani jsem to nějak nezvažoval a vydal se zakročit. Pár rychlými kroky jsem došel k nim.

„Chcete pomoc slečno?“ Zeptal jsem se zdvořile.

„Ehm..“  To děvče vlastně Bella teď už vím, jak se jmenuje zrudlo. „Myslím, že to zvládnu, ale i tak díky.“

Bože, kdo je zas tohle? A jak se to na Bellu dívá. Budu ho muset nějak vyšoupnout a šup ke mně domů. Zasáhli mě myšlenky toho kluka. Nechtěl jsem se nechat vyšoupnout. Bella mě začala hodně zajímat. Chtěl jsem se toho dozvědět o té neznámé dívce víc. Dozvědět se, proč jí nemůžu číst myšlenky.

„Prosím, udělal by jste pro mě něco?“ Zeptala se mě Bella.

Než jsem mohl odpovědět, potřeboval jsem se na dechnout. Je to takový můj zvyk - nikdy nedýchám ve společnosti lidí. Nemám tak dobré ovládání. Svůj čich si nechávám, až pro svou kořist.

Nadechl jsem se. Do nosu mě udeřila úžasná vůně. Začala mě spalovat  palčivá bolest v krku a to naprosto neúnosná. V puse se mi začal hromadit jed. I mé oči určitě změnily barvu.

Podíval jsem se na tu osobu, která ta úžasná vůně patřila. Teď jsem slyšel i pravidelný tep srdce.

Patřila tomu klukovi.

Ten ubožák co mu ta vůně patřila pořád jen myslel na Bellu. Vůbec nespatřil, jak se ze mně v okamžiku stal lovec.

Jeho jsem stejně chtěl zabít, jen jsem nepočítal s tím, že před někým, jenže to mě teď naprosto nezajímalo.

Přikročil jsem k němu natočil jeho hlavu, abych měl přístup k jeho krku a zakousl se do jeho tepny. Výkřik v pozadí jsem ignoroval.

Má ústa se zaplnily krví a já jen zuřivě hltal. Překvapilo mě, když už nebylo co hltat, ale nevadilo mi to. Jeho krev mě dostatečně zasytila. Odhodil jsem mrtvé tělo na zem.

Teď mi, ale došly následky mého činu. Porušil jsem pravidla. Pil jsem krev před člověkem.

Počkat, kde je ta dívka? Naivně jsem se otočil, abych se podíval na místo, kde stála. Čekal jsem, že by tam byla a dívala se na mě. Ne to ne, na to jsou lidé moc zbabělí a proč by tam čekala, když mohla utéct, zachránit se?

Otočil jsem se a strnul. Stála tam. Oči upřené na mě. Kupodivu nebyly ani nějak vystrašené, jen plné očekávání. Přál jsem si vědět, co si myslí, třeba bych to ještě nějak mohl zachránit, vymluvit se.  Ovšem z jejího místa se stále nic neozývalo. Její oči se rozšířily, jak bedlivě mě pozorovala. Ty oči byly velmi hluboké, krásné takové, které se vryjí do paměti.

Hlavou mi proletěly miliony myšlenek co bych teď měl udělat. Odejít ji nechat nemůžu, zabili by ji jiní mého druhu, kdyby se dozvěděli, že ona ví. A lidé prozradí všechno, co ví. Mám jí zabít já?  Jenže já  nechci zabít nevinného člověka a ani mi nějak nevoní. Tak proč mařit její život? Navíc se mi líbí. Je to divné za můj upíří život mě žádná dívka nezaujala, ale ona ano.

Pak mě napadl jediný možný závěr, jak to celé vyřešit. Nemůže být člověk, protože by ji zabili. Nemůžu vlastně spíš, nechci  ji zabít  já, ale můžu ji přeměnit.

Vzpomněl jsem si na svou přeměnu. Trvala tři dny. Tři bolestivé dny. A pak už nic nebylo tak jako dřív. Můj stvořitel mi řekl, že ve mně cítil nějaký potenciál, tak mě přeměnil. Ještě mi řekl upíří pravidla a odešel.  Zůstal jsem sám s mnoha otázkami. Ovšem bez možnosti vysvětlení.

Před proměnou mě nějak nepřipravoval na to, co bude po tom a tak to udělám i já. Čas jí to stejně vysvětlí nejlépe.

Došel jsem k ní se slovy: „Neboj se.“ ji přehodil na má záda a upíří rychlostí utíkal do mého bytu. Nemusel jsem se bát, že by nás někdo viděl, kontroval jsem okolní myšlenky, takže jsem měl přehled o tom, kde je kdo.

Bella ani nějak neprotestovala, nekřičela. Jen  její srdce rychleji bilo. Byl to pro ni určitě šok, ze kterého se ještě nevzpamatovala a tak nemá sílu řvát.

Cesta domů mi trvala jen chvíli. S Bellou na zádech jsem otevřel dveře mého bytu. Mohl jsem ji položit i na postel. Já ji sice nepotřebuji, ale byla ve vybavení. Položil jsem jí tam.

Teď už byla vystrašená. V očích spoustu otázek. Nedal jsem jí ale možnost nějakou vyslovit.

„Promiň. Bude to bolet. Potom ti to všechno vysvětlím.“ Dořekl jsem a políbil ji na rty, jako bych tím mohl zmírnit její bolest a potom si našel místečko na jejím krku. Zakousl jsem se.

Ona jen vyjekla bolestí. Bylo mi jí líto.

Zakousl jsem se do více částí jejího těla s úmyslem, že to třeba urychlí přeměnu. Nebylo pro mě těžké přestat. Její krev mi nějak nechutnala a potom, co jsem měl před chvílí, mi jen kazila chuť.

Přestal jsem.

Teď už jsem mohl jen čekat. Celou tu dobu budu s ní. Budu jí něco vykládat. Měla by mě slyšet a já jí to chci nějak zpříjemnit.

První den se Bella  jen svíjela v bolestech, ale nikdy nevykřikla. Trpěla mlčky.

Další den to bylo stejné.

Třetí den bylo vidět, jak bolest postupně odchází. Její srdce už tlouklo pomaleji. Bylo jen otázka času, kdy udeří naposledy. A pak ten čas přišel.

Nevěděl jsem, jestli mám na ní hned začít mluvit. Nebo počkat, až otevře oči. Všechno pro ni bude jiné. Nové.

„To už jsem umřela?“ Vyrušila mě zpřemítání. Její hlas zněl krásně. Jakoby cinkaly zvonečky.

„Ne, neboj se Bello, jen v klidu otevři oči, nechci ti ublížit.“

Udělala tak, jak jsem řekl. Pomalounku je otevřela a pak strašně rychle zavřela. Asi ji vylekalo všechno okolo. Upíří oči totiž spatří každé smítko prachu, všechny detaily nejrůznějších věcí a jako novorozená na to není zvyklá. Pak se zhluboka nadechla a znovu otevřela oči.

„Co se se mnou stalo?“ Zeptala se a upřeně se mi dívala do očí. Teď bylo jen na mě jí to všechno vysvětlit. Jenže, jak vysvětlit? Proboha.

„Bello. Stal se z tebe upír. Je mi to moc líto já … já nechtěl, jenže nemohla by jsi žít. Zjistili by to, že jsi mě viděla lovit. A nechtěl jsem zabít i tebe. Nezabíjím nevinné.“ Chrlil jsem ze sebe odpovědi, ale sám jsem věděl, jak komplikované to pro ni musí být.

„A teď budu také zabíjet lidi? Co bude s mým životem? S mou matkou? Jak to sama zvládne? Co bude dál? Nemohl jsi mě prostě jen tak nechat odejít?“ Pokládala nové a nové  otázky.

Na všechny otázky jsem jí odpovídal popravdě. Všechno jsem ji pečlivě vysvětloval a ukazoval. Vysvětlil jsem, jak naše smysly používat. Jak nezabít někoho uprostřed ulice, jak se ovládat.

Smířila se i s tím, že ji všichni prohlašovali nejdřív za nezvěstnou a potom za mrtvou. Mysleli si, že ji potkal stejný osud, jako toho kluka.

Bella se chodívala dívat za svou matku. Nejdřív hodně a potom míň, až tam nakonec přestala chodit úplně. Pochopila, že je to pro její matku nebezpečné.

Přizpůsobila se i mým stravovacím návykům.

Ne, že by to pro ni bylo všechno tak lehké a samozřejmě to netrvalo týden, jak by se mohlo zdál, ale my upíři bereme čas jinak. Počítáme ho na roky, ne na dny. Nevím, jak dlouho přesně to trvalo, ale řekl bych, že tak pět let minimálně.

Od Beliných začátků se, ale hodně změnilo. Je z ní prvotřídní lovec a její upíří schopnosti jsou víc než úžasné. Je téměř nezničitelná. Popravdě řečeno, mě její schopnosti někdy, až děsí.

Mě by, ale nikdy neublížila. Ne, že by to bylo tak lehké.

Myslím si, že mě má ráda. Doufám, že alespoň tak jako já ji.

Třeba se její vztah prohloubí. Zatím to je, ale pro ni moc čerstvé, jak jsem ji ,,vyrval´´ z života, jen tak, naprosto nepřipravenou.

Ale já si na tebe počkám Bello! I kdyby to mělo trvat celou věčnost. Mám totiž hodně  času…

Autor: Heidi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jediná možnost: