Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jedna věta mi změnila celý život

25.09.2011 (17:45) • AfroditaAliceCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 42× • zobrazeno 4690×

„Hajzl! Nenávidím ho! Proč? Copak za svou nemoc můžu? Já ji taky nechtěla! Vždycky jsem chtěla mít děti, ale nemohu. Ne, že bych nechtěla, ale nesmím, nemám tu možnost. Bohužel.

A on místo toho, aby se s tím smířil jako já, se se mnou ještě rozejde, sotva vyjdeme z nemocnice. Ubožák jeden! V životě už ho nechci potkat, což snad bude jen krátká doba, jelikož nemůžu mít potomstvo, opravdovou lásku. No, přiznejte, kdo by chtěl být s někým jen krátkou chvíli, když oba moc dobře vědí, že tu ten druhý už moc dlouho nepobude. Nemůžu mít plány, protože nevím, jestli se vůbec dožiju povýšení v práci. Co teprve moje rodina? Jak na to bude reagovat táta s mámou? Ne, nebudu je tím zatěžovat, stačí, že to vím já a můj doktor, nebudu nikomu dalšímu přidělávat starosti,“ přemýšlela jsem, zatímco jsem šla domů z nemocnice, před kterou se se mnou rozešel můj kluk.

Když jsem vkročila do bytu, vylekala jsem se, protože tam stál teď už bývalý přítel a balil si věci.

„Co tady, ksakru, děláš?“ vykřikla jsem na něho. Ani se neotočil! On mě snad ani neposlouchá? Neodpověděl, tak jsem šla k němu a strčila do něj. Trhnul sebou a znechuceně se na mě podíval.

„Nešahej na mě, ty děvko!“

„Děvko?!“

„Jo, slyšela jsi správně!“

„Pokud vím, já jsem s nikým jiným než s tebou nikdy nespala, tudíž jsi to musel přinést ty, takže to neshazuj na mě!“

„Já nemůžu bejt nemocnej!“ řval na mě na oplátku.

„A proč bys nemohl?“ Už jsem byla celkem v klidu, nenechám se jím zase rozhodit.

„Kde bych k tomu přišel?“

„Jak to mám vědět? Ostatně, ty jsi ten, kdo odjel do Miami na „pracovní“ cestu.“ Zapřemýšlel, jako kdyby to ten vůl uměl.

„Ha, tak to byla rána do černýho. Jo, vyspal jsem se tam s jednou černoškou a jednou zrzkou, ale to nebyly žádný děvky!“ Šokoval mě. On se mi tu ještě přizná, že mě podváděl, zatímco já jsem tady na něj čekala. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.

„A já snad jsem?“

„Jak to mám vědět, máš AIDS, to je snad důkaz, ne?“ Dala jsem mu takovou facku, až se zakýval, ale k mojí smůle se na nohách udržel. Klidně bych si do něj ještě kopla.

„Ale nakazil jsi mě ty,“ zavrčela jsem na něj.

„Máš důkaz? Pokud vím, už panna dávno nejsi, a jak mám vědět, že jsi za svůj život byla jenom se mnou?“ Dala jsem mu ještě jednu a tentokrát se sesypal na zem, takže jsem si uspokojila potřebu a tvrdě ho nakopla do slabin. Zaúpěl, ale pro mě to byla symfonie.

„Až se vrátím, už tě tady nechci vidět!“ nenávistně jsem ještě zavrčela a praštila silně dveřmi, až se roztřásly. Bylo mi to ale jedno, teď jsem potřebovala nějak utlumit. A jak se nejlépe tlumí bolest z dosavadního života než na dně skleničky.

Chtěla jsem se projít a uspořádat si myšlenky, tudíž jsem šla asi dvacet minut – co nejdál od mého bytu, než jsem narazila na bar, na který mi Jessica pěla ódy.

Bar vypadal opravdu dobře, žádné neony ani nic podobného, jak jsem očekávala. Jen drobná, bílá lucernička, pod kterou stál urostlý chlap v saku se slunečnými brýlemi, i když slunce zapadlo už aspoň před půl hodinou.

Klub vypadal už zvenčí luxusně, a tak jsem ani nedivila, že když jsem vešla, uviděla jsem šatnu na odkládání svršků. Odložila jsem si bundu a pokračovala v objevování podniku. Jakmile jsem vkročila do další místnosti, vše kolem mě potemnělo a viděla jsem jenom záblesky z reflektorů, které blikaly na tanečníky hbitě se vrtící do rytmu mně neznámé písně.

Po chvilce rozhlížení mě upoutal bar, a tak jsem se k němu vypravila a sedla si na jednu barovou stoličku. Okamžitě ke mně přiskotačil barman. Jakmile si mě pozorněji prohlédl, začal mě okatě balit. Jo, kdyby věděl, co jsem se dnes dozvěděla a z jakého důvodu tu dneska zapíjím svůj žal, hned by utekl i s tím jeho svůdným úsměvem.

„Co to bude, slečno?“ Laškovně na mě mrkl, já jsem ho ale odbyla s kamennou tváří.

„Vodku,“ řekla jsem jednoduše.

„S ledem,“ dodal samozřejmě.

„Ne, čistou.“ Vykulil na mě oči, ale pak jen zakýval hlavou na souhlas a znovu se usmál.

„Dobře, čistou vodku, hned to bude.“ Otočil se a začal nalívat, pak se obrátil zpátky a přede mě postavil širokou skleničku s průhlednou tekutinou. Pohladila jsem ji po okraji a opatrně semknula mezi prsty. Barman mezitím šel otravovat dívky, které na něj měly náladu. Chvilku jsem s vodkou ve sklenici jen tak bezmyšlenkovitě kroužila a opět si procházela celý dnešní den, který změnil můj život od základů. Jak se může celý život změnit jen jedinou větou?

„Je mi to líto, ale máte AIDS.“

Ta věta mi zní pořád v uších a nemůžu se jí zbavit. Snad mi alkohol pomůže zapomenout. Tento večer už nechci nic řešit, snad se mi nikdo nebude dnes plést do cesty.

Jako bych si to na sebe přivolala. Když jsem se chtěla napít a už přikládala skleničku ke rtům, zastavil mě hluboký hlas vedle mě.

„Mohu si přisednout?“ Ten muž ovšem nečekal na nějakou moji reakci a přisedl si bez jakéhokoli pozvání. Proto jsem se neubránila odmítnutí.

„Ne,“ řekla jsem, když už seděl vedle mě a stočila pohled zpátky ke skleničce.

„Co prosím?“ ptal se nevěřícně.

„Říkám, že si nemůžete přisednout,“ odpověděla jsem s nezájmem. Očividně netušil co říct, ale vyřešila jsem to za něj.

„Hodláte si už konečně odsednout, nebo to mám udělat já?“ zeptala jsem se rozčileně, protože jemu byly moje námitky úplně volné a dřepěl si tu dál. Opět na mě hodil nevěřícný pohled a pak zaostřil na moje povzbuzovadlo.

„To pijete tohle?“

„No a co? Jsem snad nesvéprávná? Máte nějaké námitky proti tomu, co piji?“ mluvila jsem k němu odměřeným tónem a doufala, že ho můj nezájem odradí a on si odsedne, ale jako by mě vůbec neposlouchal.

Když už jsem si nevěděla rady, ozval se překrásný hlas za mými zády.

„Ahoj, miláčku! Promiň, že jsem tě nechal čekat, ale zase mě zdrželi v práci a já se odtamtud nemohl dostat. Doufám, že nečekáš dlouho,“ řekl. Něčí ruce mě objaly okolo pasu a dotyčný mě políbil do vlasů.

„A, vidím, že máš opět dalšího nápadníka, měl bych si tě více hlídat, aby mi tě někdo neodvedl.“

Chtěla jsem mu na místě děkovat, ale ten otrava se přihlásil o slovo první.

„Slečno, tohle je váš přítel?“ divil se. Proč se vlastně divil, to holka jako já nemůže mít přítele? To je na mně tolik znát, že mám AIDS?

„Samozřejmě. Žijeme spolu a já jsem vás chtěla ušetřit trapasu z našeho setkání, ale vy jste si prostě nedal říct.“ Pokrčila jsem rameny. Ten neznámý muž, co mi tak ochotně pomohl, se ke mně najednou sklonil.

„Hrajete to skvěle, ale prosím, teď se nelekejte, ani neodtahujte, řekl bych, že tento pán potřebuje důkaz,“ zašeptal mi do ucha a lehce se o něj otřel, zachvěla jsem se a začínala mít strach, co bude následovat.

Pan Neznámý se sehnul ještě více a obklopil mě svými rty. Udělala jsem, jak si přál, a neodtahovala jsem se, ale najednou jsem se přistihla, že mu polibky oplácím se stejnou vervou, jakou mi je dával. Byla jsem v jiném světě. Ve světě, kde nic jako AIDS, či vůbec choroba neexistovalo, někdo před námi si ale odkašlal a to mě vrátilo zpět do reality, do skutečného života. Pan Neznámý se odtáhl s úsměvem na rtech, ale jakmile zaostřil na vyrušovatele, jeho pohled okamžitě ztvrdl.

„Omlouvám se,“ zašeptal první nápadník a rychle se zdekoval. Co si ale teď počnu s tímhle…? Bože, předtím jsem si ani nevšimla, jak je nádherný. Kdy taky, když jsem seděla zády k němu. Měl hnědé rozcuchané vlasy, které na pohled lákaly k pohlazení – jako celé jeho tělo –, ostré rysy, vystouplé lícní kosti, rovný nos, perfektně vykrojená ústa se zdobným úsměvem a nejdokonalejší oči, jaké jsem kdy viděla. Byly zlaté a při mém pohledu se na mě smály.

„Děkuji za záchranu,“ zamumlala jsem, když stál vedle mě a také mi věnoval obdivný pohled, jako já před chvílí jemu. Po mém promluvení se mi podíval do očí a rty se mu zkřivily do úžasného pokřiveného úsměvu.

„Rád zachraňuji dámy v nesnázích a navíc už jsem odměnu dostal, tak nač děkovat?“ Zrudla jsem nad tou připomínkou, ale on si neodpustil ještě dodat.

„Jen pro informaci, nikdy v životě jsem nebyl lépe odměněn.“

„O tom silně pochybuji,“ pípla jsem a myslela si, že to nemohl v tom kraválu slyšet, ale on to zřejmě slyšel, protože svůj úsměv ještě více roztáhl.

„Ne, věřte mi. Lepší polibek jsem v životě neokusil.“ Sedl si na stejné místo, jako seděl před chvíli můj nápadník s číslem jedna.

„Tak to jste na tom bledě.“

„Ani si nemyslím.“ Chvíli jsem na něj koukala a pak se zeptal.

„Moc vás obtěžuji svojí přítomností?“ Tím mě překvapil. Byl první, kterého zajímaly i moje emoce.

„Proč si myslíte, že mě vaše přítomnost obtěžuje?“ Dala jsem důraz na slovo „vaše“, aby si uvědomil, že nejen jeho, ale všech. On si ovšem hrál na hloupého.

„No, já jen, že na mě reagujete docela podobně jako před chvílí na toho chudáka.“

„Když to byl chudák, tak proč jste mi pomáhal, abych se ho zbavila?“ Začalo mě to docela zajímat.

„Protože jsem chtěl taky zkusit štěstí a musíte přiznat, že moje záchrana byla lepší než jeho vnucení.“

„To máte pravdu.“ Podívala jsem se na bar a spatřila ještě nenačatou vodku. Přemýšlela jsem, jestli si ji mám ještě dát. Riskla jsem to a na ex ji poslala na návštěvu do mého žaludku, stejně tam moc dlouho nevydrží.

„Na bol?“ zeptal se mě… pan Neznámý. Jen jsem přikývla.

„Můžu hádat? Rozchod s přítelem?“ Kdyby jenom to.

„Taky. A vy? Proč tu tak sedíte? Neměl byste být někde na své jachtě uprostřed Karibiku a užívat si s tuctem topmodelek?“ Zasmál se mé ironii.

„Za prvé tolik topmodelek ani neznám a za druhé, také zapíjím svůj bol.“

„To není možné, vás někdo nechal?“

„Ještě než se vám vyzpovídám, nemohli bychom si tykat? Jsem Edward,“ řekl.

„Isabella, ale říkej mi Bella.“ Podal mi ruku.

„Moc mě těší, Bello.“ Přijala jsem ji. Byla až nepříjemně studená, ale zároveň ve mně vyvolávala pocity, jaké jsem ještě nikdy necítila.

„Takže?“

„Co?“ Nevěděl, na co se ho ptám.

„Slíbil jsi mi svůj příběh,“ zopakovala jsem mu.

„Aha, promiň. No, měl jsem přítelkyni. Byla nádherná, chytrá, vášnivá, no prostě úžasná, myslel jsem, že se navzájem milujeme. Ona mi to taky tvrdila. Měl jsem ji rád a myslel jsem, že to stačí, abychom byli spolu, ale ona očividně prahla i po něčem jiném.

Když mě podvedla poprvé, pochopil jsem to. Omyl, dobře, nic se nestalo, pak mě podvedla podruhé. To mě naštvalo a potrestal jsem toho… chlapa. Alice se mi omlouvala a já jí uvěřil, že to bylo naposled, jenže nebylo. Podvedla mě i potřetí.“ Jak mluvil, tak mi ho bylo strašně líto. To přece není možné, aby někoho jako je on podvedla holka hned třikrát a on místo toho, aby se sebral a našel si jinou, se k ní ještě vrátí.

„Byl jsem už nepříčetný, odešel jsem od ní. Ona za mnou potom ale přišla a znovu mě přesvědčila, abych se k ní vrátil, a že spolu budeme v dobrém i ve zlém, že za to nemůže a že bude až nadosmrti se mnou. No, zkrátím to, byl jsem blbec, uvěřil jsem jí. No a jak jinak to mohlo pokračovat. Když jsem se před třemi týdny vrátil dřív z práce, tak jsem přistihl moji snoubenku v dosti choulostivé situaci s nějakým chlapem.“ To si dělá snad srandu?! Nějaká holka ho podvedla a on… jen tak tu sedí a smutní, při tom s jeho vizáží by mohl mít jakoukoliv, na kterou by si ukázal.

„Samozřejmě, že už jsem se s ní rozešel. Ona pak za mnou přišla a omlouvala se mi, ale už nechtěla být se mnou, že prý našla konečně opravdovou lásku a nechce, abychom si už nikdy navzájem ubližovali, a že se mnou souhlasí a je dobře, že se k sobě nebudeme hlásit jako pár, ale pouze jako sourozenci,“ řekl a já se na něj z poslední věty jen ohromeně dívala. Sourozenci?! Není to zakázané? Všiml si mého vyjeveného výrazu a ihned pochopil, co mě tak udivilo.

„No, víš, já jsem adoptovaný a ona byla taky, naši pěstouni byli velice tolerantní, vlastně byli dokonce šťastní, že jsme spolu a nemusíme trpět samotou.“ Tak to koukám, jak může být někdo štěstím bez sebe z toho, že spolu jeho děti, i když nevlastní, chodí? Zajímalo by mě, jak reagovali na její zálety. Na to jsem se ale nechtěla ptát a ještě mu tím přitěžovat.

„Takže vy jste byli zasnoubení?“

„Ano, ale jakmile jsem řekl, že už je nadobro konec, vzala si toho jejího přítele a já jí šel za svědka.“ Cože?! Ona si ho ještě vzala za svědka?

„To tě ještě požádala, abys jí šel za svědka?“

„Ne, já jsem chtěl. Je to opravdu skvělá holka, a když jsem zjistil a viděl, jak ti dva navzájem o sobě smýšlejí a milují se, neuměl jsem si ani představit, že by neměli být spolu.“

„To jsi to jen tak přešel a ještě s nimi žiješ v jednom domě?“

„Ne, jsem tady a potichu trpím, ale jinak ano, žiju s nimi v jednom domě, ale jsou do sebe tak zamilovaní, že opravdu nelituji toho, že jsme od sebe, nemohl bych komukoliv stát ve štěstí a už vůbec ne mojí oblíbené sestřičce. Pamatuji si to jako teď, když jsme jí s Carlislem, to je můj adoptivní otec, učili sebekontrole a ovládání. Byla to těžká práce, to ti teda řeknu.“

„No a jak se vůbec jmenuje?“

„Alice, Alice Cullenová. Její teď už manžel se jmenuje Jasper, Jasper Cullen,“ řekl.

„A kolik máš vůbec sourozenců?“

„I s Jasperem a Alice mám čtyři sourozence, ještě Rosalie a Emmetta, ti žijí taky spolu a moje adoptivní matka se jmenuje Esmé, ale Carlislea s Esmé beru už jako rodiče, je to dávno, co se mě ujali, a já jim za to budu do smrti vděčný.“

„Takže Carlisleovi ani Esmé nevadilo, že se takhle párujete? Myslím tebe a Alice a Rosalie a Emmetta.“ Zakroutil hlavou.

„Ne, jak jsem řekl. Carlisle i Esmé jsou v těchto ohledech velice tolerantní a nezakazují nám… no… vzájemné kontakty. Oni sami jsou nadšení, když nás vidí šťastné, proto jsem taky musel vypadnout, jelikož si Alice přivedla Jaspera, tak se Esmé strachovala o moje city, a jestli budu chtít zůstávat v rodině, ale já je všechny miluji a nedokázal bych je opustit, nemám nikoho jiného, přeci jenom mě ale občas štvou, teda hlavně Emmett. Víš, on je takový náš rodinný vtipálek a není nic, z čeho by si nedělal srandu, snad jen z půstů, které mu Rose dává za špatné chování, nad těmi by i plakal. Jak jsem říkal, Esmé nás všechny má ráda, a proto se o mě bála, když přivedla Alice Jaspera, a vlastně mi tím dala neoficiálně kopačky před svatbou. Pořád za mnou lezly a ptaly se mě, jak mi je, jestli jsem v pořádku. Neříkám, že je nemám rád, ale po pár týdnech mi to začalo lézt na nervy a já jsem prostě potřeboval vypadnout, jinak bych se z toho zbláznil a navíc si nedokážeš ani představit, jaké to je bydlet s třemi páry, které si chtějí každý večer vyznávat svou nehynoucí lásku. Díky nim jsem znal nazpaměť všechny písně z šedesátých let. No, asi už tě unavuji, takovéhle proslovy jsem ještě nezažil.“ Opět zakroutil hlavou.

„Ne, to je v pořádku, jsem ráda, že jsi mi to řekl.“ Odmlčela jsem se, nikdo z nás nevěděl co říct a koukali jsme přihlouple na sebe.

„No a co tvůj příběh?“ zeptal se po chvilce uvažování. Nevím, jestli je zrovna cizí chlap na baru ten správný pro vylévání srdce, ale co, vždyť už ho v životě neuvidím, tak co. A navíc, taky se potřebuji někomu se všemi mými trablemi svěřit. Byla hloupost tvrdit, že to nikomu neřeknu a vydržím to. Potřebuji se někomu vyzpovídat.

„Já se taky pochlubil s mojí smůlou,“ připomněl mi, když jsem se dlouho neměla k odpovědi.

„No, já se spíš bojím… že… až ti to povím, tak utečeš,“ řekla jsem s očima zabodnutýma do svých rukou.

„To je to tak zlé?“

„Ani nevíš jak.“ Najednou jsem pod bradou ucítila tlak ledového prstu, který mě donutil se jeho majiteli dívat přímo do zlatých očí.

„Neboj, budu tady.“ Znělo to mnohem hlouběji, víc jako příslib do budoucnosti, než jen jako obyčejné ujištění, že se mu neznechutím a že se nesebere a neodejde. Ještě jednou jsem se nadechla.

„No, tak dobře. Na začátek musím říct, že jsem se asi před dvěma hodinami rozešla s přítelem, ale ne jen z pouhé nevěry, ta by mi ani tolik nevadila. Samozřejmě, že bych se s ním rozešla, ale aspoň by to nepoškodilo mě a nezničilo mi to život,“ povzdechla jsem si.

„Jak zničilo život, co ti udělal?“

„K tomu se hned dostanu. S mým přítelem jsem začala chodit už v šestnácti a vlastně to byl můj jediný přítel. Teď myslím vážný vztah a ne takovéto jenom chození za ručičku a po pár měsících „ahoj“. Když jsme šli na vejšku, přestěhovali jsme se k sobě a v tom bytě pak bydleli i po ní. Berry si našel nějakou práci, vlastně když nad tím takhle přemýšlím, ani nevím, co dělal, akorát pořád jezdil někde po Státech. Bylo to asi před půl nebo tři čtvrtě rokem, když Berry odjel do Miami. Byl tam asi týden a pak se vrátil. Protože jsem od mala strašně toužila po rodině, tak jsme… no, víš… no… jednoduše nepoužívali…“ Byla jsem na rozpacích, nevěděla jsem, jak mluvit o intimnostech z mojí ložnice před klukem, kterého jsem poznala před chvílí.

„Ochranu?“

„Jo, ochranu.“ Rozpačitě jsem se na něj s díky usmála a on mi vrátil mnohem oslnivější úsměv.

„No, jak jsem řekla, prostě jsem mu věřila, ale pak se mi začalo dělat špatně, pořád jsem měla nějaké chřipky a tak, potom už jsem potřebovala jít do práce, šéf mi vyhrožoval vyhazovem, tak jsem se vypravila k doktorovi, dneska si mě pozval na návštěvu, že prý se mnou potřebuje něco probrat a že s sebou mám přivést i svého,“ zarazila jsem se a opět zčervenala, „sexuálního partnera. Trochu jsem se bála, co mi chce říct, ale když jsem si to skládala dohromady, tak jsem potom byla nadšená. Myslela jsem si, že mi chce oznámit, že jsem těhotná. Byla jsem strašně nadšená, ale Berry nějak mou radost nesdílel. Od doby, co přijel z Miami, byl odtažitý. Když jsme přišli k doktorovi do ordinace, Berry řekl, že se toho odmítá účastnit a že mu mám pak říct, co mi doktor řekl. Já jsem souhlasila, myslela jsem, že jenom nechce, abych viděla to zklamání v jeho očích, když nebudu těhotná, jak jsem si vysnila.

To jsem ale nevěděla, že on ví, co mi doktor chce říct. Tu jedinou větu do mé brzké smrti nezapomenu. Usmála jsem se na doktora a šla rovnou k věci, zeptala jsem se ho, jestli jsem těhotná, ale on jen smutně pokýval hlavou, tak jsem se ptala, proč se mnou vlastně potřeboval mluvit a on mi řekl tu větu:

„Je mi to líto, ale máte AIDS.“

V tu chvíli jsem si myslela, že už jsem mrtvá a někdo si jen šeredně hraje s mou mrtvolou. Omdlela jsem v ordinaci, a když jsem se probrala, tak jsem se ihned ptala, jak to, že to nemůže být možné, ale doktor mě dorazil.

„Váš přítel, asi už předtím věděl, co vám chci říci.“ Okamžitě jsem běžela za Berrym a ptala se ho, jestli je nakažený, ale on mi zničehonic začal nadávat, že jsem děvka a coura a že se mnou nehodlá být ani minutu. Nasedl do auta a odjel k našemu bytu sbalit si věci. Když jsem tam přišla, tak jsme se znovu pohádali, ale on mi tentokrát přiznal, že mě v Miami podvedl, ale že on určitě nemůže nikomu nic udělat a že já jsem ta coura, co ho s někým podvedla. Už jsem ho nemohla ani vidět. Milovali jsme se a já pak zjistím, že on mě podvádí a k tomu mi sebere to jediné, co mi bylo v životě nejdražší.“ Začala jsem plakat, ale zničehonic mě utěšovala kamenná náruč, vzlykala jsem mu do košile a bylo mi jedno, kolik lidí nás uvidí.

„To opravdu nemůžeš mít děti?“

„Ne. Jedině, kdybych je chtěla nakazit a i tak, nechci je připravit o matku. Navíc, najdi někoho, kdo by si to dobrovolně rozdal s nemocnou holkou a sám tak riskoval nákazu,“ zavzlykala jsem mu do košile. Pevněji mě objal.

„Ššš, to bude dobrý. Kolik máš času?“

„Pět až deset let, pokud jsi optimista.“

„A kolikaprocentní šance je, že dítě nenakazíš?“

„Vzhledem k tomu, že se může nakazit jak v břiše, tak během porodu, tak třicet procent, ale zase to je číslo pro optimisty,“ povzdychla jsem si. Odklonil se ode mě a podíval se mi do očí. Začali jsme se naklánět k polibku, ale někdo si to zřejmě nepřál a začal mi vyzvánět mobil. Zvedla jsem ho.

„Haló?“

„Kam ti mám přinést klíče?“

„Nech je ve schránce, já si je pak vyzvednu.“

„Tak na to zapomeň, ještě by tě vykradli. Ty jsi v nějakým klubu?“ Edward se na mě zvídavě díval. Vstala jsem ze židličky, ale on začal vstávat taky, tak jsem dala ruku na sluchátko.

„To je Berry, jen to s ním venku vyřídím, počkal bys tady na mě, prosím?“ Jen kývnul. Odešla jsem ven a vyhazovači ukázala, že jenom telefonuji.

„Už jsem tady,“ řekla jsem Berrymu.

„Hm, to slyším. Tak kde jsi? Hodím ti tam klíče.“ Podívala jsem se na jméno baru.

„Sunshine, ale nechápu, proč to děláš?“

„Bello, já nejsem taková zrůda, za kterou mě máš,“ oznámil mi do mobilu.

„Máš pravdu, jsi mnohem horší.“ Položila jsem mu to a vrátila se k Edwardovi.

„Jsi v pořádku?“ Zřejmě si všiml mého naštvaného výrazu.

„Jo, jasně.“ Usmála jsem se na něj, tentokrát mi ale úsměv neopětoval.

„Co chtěl?“

„Prý mi chce jenom vrátit klíče. Vůbec nechápu, proč to dělá, asi mi chce zničit život ještě více.“ Opět jsem se rozplakala, naštěstí už ne s takovou intenzitou. Objímal mě a hladil po zádech, když jsem za sebou uslyšela ten odporný hlas.

„Fuj, doufám, že víš, že je HIV pozitivní. Já bych se jí na tvým místě nedotýkal,“ řekl můj bývalý přítel.

„A já bych se jí zase na vašem místě omluvil,“ promluvil Edward se zlobou v hlase. Ani nevím proč, ale… on mě bránil!

„A to jako proč?“

„Protože jsi jí zničil život!“ vykřikl na něj Edward. Nevím proč, ale automaticky jsem ho pohladila po tváři, aby se uklidnil a ono to zabralo. Podíval se na mě a já se na něj usmála, pak jsem se otočila na Berryho.

„Dej mi ty klíče a vypadni, už tě nechci nikdy v životě vidět.“

„To nebude dlouho trvat,“ řekl ještě, hodil klíče od mého bytu na bar a hrdě odkráčel. To mě však zase rozbrečelo, a tak jsem opět skončila v Edwardově náruči. Potřebovala jsem nějak zabavit, ale nevěděla jsem jak. Edward, jako by moji potřebu vycítil, mě začal líbat. Po chvilce jsme se od sebe odtáhli a prudce oddychovali.

„Asi bychom…“ začal Edward.

„Já vím, omlouvám se.“

„Za co se omlouváš?“ Zněl překvapeně.

„Za to líbání.“ Viditelně si oddychl, ale z čeho?

„Tak za prvé, začal jsem s tím já.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale umlčel mě svým prstem na mých rtech.

„Vůbec toho nelituji a chtěl jsem jenom říct, že bychom se mohli přemístit.“ Nic jsem nestihla říct a už jsme stáli uprostřed parketu a proplétali se mezi tančícími páry k východu. Jakmile jsme stáli před klubem, tak mě vedl k nablýskanému Volvu a v zápětí mi otevíral dveře spolujezdce. Nasedla jsem a ihned, jak nasedl i on, tak jsem se zeptala:

„Kam to vlastně jedeme?“

„Nech se překvapit, ale hned jsme tam.“

Jeli jsme asi deset minut, ale Edward jel jako pirát silnic, takže by to asi normální rychlostí bylo minimálně dvakrát tolik. Zastavili jsme před nádherným podnikem. Jakmile jsem ho uviděla, zatajil se mi dech.

„Páni, kde to jsme?“

„Líbí?“ zeptal se potěšeně Edward.

„Samozřejmě, je to úžasné, ale asi to tam bude drahé,“ přemýšlela jsem nahlas.

„O to se neboj.“ On mě zve do takového předraženého baru?

„Ne, vážně, sem se nemůžu nechat pozvat, určitě to tady bude strašně drahé.“

„Já tě nezval,“ smál se Edward. A jéje, tak to bylo trapné.

„Nemusíš se bát, Bello, ani já tady platit nebudu.“

„To jaksi nechápu.“

„No, on mi tenhle bar patří,“ oznámil ledabyle, zatímco vystupoval z auta. Já jen koukala na jeho postavu, která obcházela Volvo. Pak mi otevřel jako správný gentleman dveře spolujezdce, já jsem ale na něj pořád koukala jako vyoraná myš.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Tenhle podnik je tvůj?“

„Ano, vadí ti to?“

„Ne, já jen...“ Podal mi ruku a já s jeho pomocí vystoupila z auta, pak jsme pokračovali dál po parkovišti. Znova jsem začala až u dveří klubu.

„Proč chodíš po cizích barech, když máš svůj?“

„Musím přece omrknout konkurenci,“ odpověděl jednoduše a mrknul na mě.

„A navíc, jak jsem ti už řekl, Esmé by mě pořád kontrolovala, takže si nemůžu vylívat srdce ve svém vlastním baru, ale musím jinam. Někam, kde mě neznají.“ Pokrčil rameny a mávnul na vyhazovače. Pokračovali jsme dál a ani nevím jak, jsme se ocitli mezi spoustou tančících párů. Moc mi to nedělalo dobře a Edward si mého výrazu všiml.

„Nechceš někam do soukromí?“ navrhnul a já jen zběsile kývala.

Chytil mě za ruku a protáhl nás oba po parketu až za pódium s dýdžejem. Tam otevřel jedny, docela dobře ukryté dveře, a vešel do malého, tmavého prostoru. Rychle mě stáhnul k sobě a já jsem díky svojí šikovnosti na něj spadla. Objal mě a zašeptal mi do ucha s úsměvem v hlase:

„Pořád potřebuješ utěšovat, nebo už to děláš automaticky?“ Po jeho narážce jsem se chtěla odtáhnout, ale jeho ruce a velikost místnosti mi to nedovolovaly. Místo toho, abych se od něj odtáhla dál, si mě přimkl ještě blíž a otevřel ještě další mnohem lépe schované dveře. Když je otevřel, spatřila jsem něco neuvěřitelného. Byla tu velká, prostorná, světlá a nádherná hala se schodištěm uprostřed. Jen jsem omámeně koukala, když se někdo vedle mě zachechtal.

„Asi líbí, co?“ zeptal se posměšně Edward. Zaklepala jsem hlavou, abych aspoň zavřela pusu, která se údivem otevřela, a otočila jsem na něj hlavu.

„V tomhle bydlíš?“ Jen kývnul.

„A kde je rodina?“

„Vždyť jsem ti říkal, že potřebuji být chvilku sám. Tohle je můj byt.“ Pokynul mi rukou, abych šla napřed. Vystoupila jsem na kamennou, bílou podlahu. Když jsem se rozhlédla, tak bylo všechno sladěno do světle šedé, či bílé, ale byly zde i doplňky jiných barev, tedy převážně modré, což mi samotné udělalo radost, protože modrá je moje barva.

„Je to tady nádherné,“ řekla jsem obdivně, ani jsem se za celou tu dobu, co jsem obdivovala ten velký byt, nepodívala na Edwarda a tudíž ani nevěděla, jak blízko mě byl.

„Děkuji,“ zašeptal mi do ucha s neskrývanou vášní v hlase. Začala jsem zrychleně dýchat a i můj tep se začal projevovat. Edward mě pomalu políbil na krk. Otočila jsem se k němu, když jsem pohlédla do jeho onyxově černých očí, moment, černých? Nebyly předtím zlaté? To je jedno! Jednoduše, když jsem pohlédla do jeho onyxově černých očí, spatřila jsem touhu, vášeň a obdiv. Sklonil se ke mně a jemně mě začal líbat. Nejprve jsme se o sebe rty jen tak třeli, ale potom jsme na sebe zaútočili svými jazyky, a tak začal vášnivý tanec. Když obkroužil svým jazykem můj spodní ret, zavzdychala jsem mu do úst. To ho jaksi popohnalo. Vyhodil si mě do náruče a někam se mnou šel. Zabouchl dveře, ale já místnost poznala až podle toho, že mě uložil do měkké postele. Už neměl košili, když si ke mně lehal, a já tak mohla v klidu obdivovat jeho perfektní tělo. Políbila jsem ho na hruď a jazykem obkroužila jeho bradavku. Zasténal a já se pousmála. Nemínila jsem přestávat. Sundal mi tričko a podprsenku a já jemu kalhoty.

Pak jsem si to uvědomila... Za prvé, já mám AIDS a za druhé, nemáme ani žádnou ochranu. Zasekla jsem se uprostřed polibku a otevřela oči.

„Děje se něco?“

„Ne… Nemůžu, nesmím, nejde to, nezničím ti život.“ Odtáhla jsem se od něj, jak jen to postel dovolovala.

„Bello, ty mi nezničíš život, nemůžeš mě nakazit, nic se nikomu nestane, to ti slibuji,“ říkal a přibližoval se zpět ke mně, nechala jsem ho. On mě opět políbil a než jsme se stačili zase unést vzájemnou vášní, zašeptal.

„Nikdy se nám nic nestane, to ti přísahám.“ Políbil mě na spánek, rukou mě pohladil po vlasech a pak mě něžně začal líbat. Naše polibky začínaly nabývat na intenzitě a já mu znovu vášnivě zavzdychala do úst. Shodil mě pod sebe a rty postupoval níž, až se dostal k mým prsům, tam vzal něžně pravou bradavku do úst a začal sát. Když už jsem myslela, že vybuchnu, tak mě přestal dráždit. Hodila jsem po něm vyčítavý pohled a přitáhla si ho zpět na rty, tentokrát zavzdychal do úst on mně a mně to samozřejmě pozvedlo koutky. Já byla pořád oblečená z jedné poloviny, takže neváhal a svlékl ze mě kalhoty i s kalhotkami. Tudíž měl teď v oblečení navrch Edward a mě už docela zajímalo, co ukrývá pod těmi boxerkami. Líbal mě na bříšku a já vzdychala, protože rukou pohyboval až nebezpečně blízko k mému místečku rozkoše. Prudce jsem se prohnula, když do mě bez varování proniknul hluboko prstem.

„Edwarde!“ zavzdychala jsem.

„Copak?“ Hlas měl zhrublý rozkoší a mě to popohnalo do ještě větších extrémů.

„Chci tě,“ zašeptala jsem a prohnula jsem se, protože ke své ruce přidal i jazyk, vždycky jsem si myslela, že nic nedokáže překonat samotný akt, ale tohle bylo úžasné a nepřekonatelné. Když už je předehra taková, jaký bude ten závěr, který je už neuvěřitelný i bez Edwarda? Bez toho dokonalého boha, který mě tu tak sladce trýzní. Přestala jsem přemýšlet, protože jeho trýznění začalo nabírat na intenzitě. Ještě chvilku a pocítím nebe rozkoše, ale jako by to vycítil, přestal mě škádlit a místo toho mě zase líbal všude, kde mohl. Vadilo mi, že si se mnou takhle hrál. Když jsem pohlédla do jeho roztoužených očí, spatřila jsem tam plameny vášně a touhy a to mě popohnalo k dalšímu kroku. Překulila jsem se na něj a rychlostí blesku mu stáhla boxerky a zahodila je někam do kouta ložnice. Samotnou mě překvapilo, že jsem při tom nevyvedla nic nešikovného. Sledoval mě s obřadnou tichostí a čekal, co bude následovat, chtěla jsem ho taky trochu potrápit, takže jsem ho začala nejprve líbat – na čele, očích, tváří, bradě, uších – a rtům jsem se schválně vyhýbala, mlčel a jen slastně zavíral víčka. Postupovala jsem rty po jeho hrudi a občas obkroužila jazykem jeho bradavku, nebo sval, až jsem se dostala k podbřišku, kde jsem ho líbala trochu déle. Celé jeho tělo se chvělo vzrušením, a abych řekla pravdu, mé taky. Když jsem pohlédla níže, spatřila jsem jeho natěšené mužství. Vzala jsem ho opatrně do ruky a přitiskla k němu svoje horké rty, poté jsem jazykem obkroužila celou jeho délku a Edward znovu zavzdychal. Já se jen tak ale nechtěla vzdát své pracně vydobyté pozice, takže jsem začala zrychlovat tempo, když Edward začal prudčeji dýchat a i hlasitěji vzdychat moje jméno, přestala jsem. Podíval se na mě a já v jeho obličeji znovu uviděla tu prastarou touhu. Neovládla jsem se a začala ho hladově líbat. Během našeho vášnivého polibku si mě pod sebe otočil. Když jsme se přestali líbat, opět se na mě podíval a něžně mě políbil a zároveň do mě vniknul a spojil naše těla v jedno. Ten polibek mě jakoby utěšoval a hladil. Pak se už naše těla sžila, takže on přirážel a já mu odpovídala svými boky. Edward začal prudčeji přirážet, a tak jsme oba dostoupali až do nebes rozkoše.

Po našem společném vrcholu si Edward lehnul vedle mě a oba jsme se snažili zklidnit dech. Jemu se to povedlo celkem rychle, ale já pořád těžce dýchala.

Edward se překulil na bok směrem ke mně a vzhledem k tomu, že jsme jaksi předtím zapomněli rozsvítit, tak jsem viděla jenom jeho zářivé zlaté oči a světlou pokožku, která takto vypadala sněhově bílá. Usmál se na mě a mně znovu poskočilo srdce. Jako by to slyšel, svůj úsměv ještě více rozšířil. Protože jsme nebyli nijak zahalení, tak jsem měla perfektní výhled na jeho dokonalé tělo, které, ač očividně odpočívalo, bylo na pohled samý sval. Znovu jsem po něm zatoužila, tudíž jsem se k němu naklonila a věnovala polibek jeho hrudi. Zaskočeně se nadechl.

„Teď jsme skončili a ty už máš chuť na další kolo?“ zeptal se posměšně. Udělala jsem uraženou a otočila se k němu zády.

„Tak když nechceš, nebudu se doprošovat.“ Čekala jsem, co udělá, a nezklamal mě. Začal mi okusovat ušní lalůček.

„Ale já neřekl, že nechci, jen jsem byl překvapený, že máš tolik síly,“ zašeptal roztouženě. Vzdychla jsem a to ho popohnalo k tomu, že si mě k sobě otočil a zopakovali jsme si předešlou činnost, až jsme opět vystoupali až do nebes.

Když jsme dnes už podruhé ulehli vedle sebe, tak mě Edward objal a přimkl k hrudi.

„Umíš skvěle utěšovat,“ řekla jsem mu a políbila ho.

„Tak to děkuji,“ odpověděl potěšeně, jako kdyby dostal nějakou cenu. Potom už jen zašeptal „dobrou noc“ a já jsem upadla do nevědomí v náruči anděla.

Když jsem se ráno probudila, ležela jsem v posteli sama. Chvilku jsem si i myslela, že se mi to vše jen zdálo, než jsem se rozhlédla po pokoji a zjistila, že jsem nahá. Všechno se to stalo a já zřejmě nakazila Edwarda a zničila mu tak život, jako ho Berry zničil mně. Rozplakala jsem se, takže jsem se ani nevšimla a najednou jsem byla v tvrdé náruči mého anděla.

„Děje se něco, Bell?“

„Zřejmě jsem tě nakazila,“ oznámila jsem mu přes vzlyky a on si viditelně oddychl, jako by to nic nebylo.

„Nemůžeš mě nakazit, věř mi,“ řekl a zadíval se mi do očí.

„Jak to?“

„Prostě mi věř, ano? Nic mi není, už včera jsem ti to říkal.“ Pevněji mě objal a potom, jako by si na něco vzpomněl, se ode mě odtáhl, vstal a šel ke dveřím.

„Mimochodem, přinesl jsem ti snídani.“ Položil mi na nohy stolek se vším možným – od palačinek, přes různé známé i neznámé ovoce, až po chleba s máslem, až jsem se divila, jak to všechno dostal na ten stoleček.

„No teda, díky,“ usmála jsem se a vzala si lákavě vypadající jahodu.

„Nemáš zač. A jak se ti to včera líbilo?“ Zakuckala jsem se a zrudla.

„Co… Cože?“ Zasmál se zřejmě mému červenání.

„Já nemyslel tu noc, o tom vím, že se ti líbila jen z tvých výkřiků a vzdechů,“ řekl a já zčervenala ještě víc.

„Nemusíš se červenat,“ zasmál se mým reakcím.

„Ono to jaksi nejde zastavit a děje se to samo,“ odpověděla jsem. Znovu se pousmál, ale tentokrát pokřiveně, což byl ten nejdokonalejší úsměv, jaký jsem kdy viděla.

„Chtěl jsem se zeptat, co říkáš na můj klub?“

„Jo, aha. No, je úžasný, vážně pěkný, kdo ti vůbec všechno tady navrhoval? Tohle musela být práce nějakého hodně dobrého architekta.“ Znovu se pousmál mým oblíbeným pokřiveným úsměvem. Je zajímavé, jak jsem si ho přivlastnila po jedné společné noci.

„Děkuji za uznání, s potěšením tu pochvalu vyřídím Esmé,“ řekl.

„Tohle navrhovala tvoje matka?“

„Ano.“

„Ona je architektka?“

„Vlastně ano a vzhledem k tvému zapálení, bych řekl, že ty asi taky, že?“ zeptal se mě. Já jsem mu to neřekla? Vlastně jsem mu neřekla ani svoje příjmení a to jsem s ním spala.

„Ano, pracuji jako architektka, ale tvoje matka… ta je bohyně,“ řekla jsem a zakroutila hlavou.

„No, to bych zrovna neřekl. Právě mám před sebou jeden ještě více uchvacující exemplář.“ Přiblížil se ke mně a políbil mě na spánek.

Celý den jsme si povídali. Zjistila jsem, že máme podobné záliby a že se ve mnoha věcech doplňujeme, pak jsem zjistila, kolik je, a musela domů, protože jsem měla do šesti v práci odevzdat svůj projekt na výstavbu nové pracovní budovy. Edward mě přemluvil, že mě odveze domů. Ráda jsem se nechala, protože jsem ani nevěděla, kde jsem. Když jsme dojeli ke mně do bytu, tak jsme si ještě dojednali na osmou rande, a on vyprávěl, že už se nemůže dočkat. Jakmile odjel, převlékla jsem se a odešla do práce, která je za rohem. Ještě štěstí, že jsem měla volno, abych mohla pracovat doma na tom projektu. Nechtělo by se mi vysvětlovat, kde jsem se zapomněla na celý den.

Naštěstí byl šéf na poradě, takže jsem mu nechala papíry na stole a odešla zpátky domů. Když jsem ale zabočila na svou ulici a chtěla přejít přes přechod, nějací dva chlapi mě popadli a odtáhli mě do slepé uličky za jedním barákem. Nejdříve mě okradli, ale pak ze mě začali strhávat oblečení.

„Ne, prosím, nedělejte to!“ křičela jsem. Jeden z nich mi zacpal pusu a zašeptal.

„A proč ne, číčo?“ Pak mi vjel svým uslintavým jazykem do ucha, bylo to něco odporného.

„Mám AIDS.“ Oba ztuhli a odtáhli se ode mě, jako bych měla prašivinu. Hned jsem toho využila a vstávala jsem, ale to bych nebyla já, kdybych nezakopla a nezvrtla si kotník. Jeden z chlapů se probral a chytnul mě pod krkem.

„A tak, ty jsi děvka, jo? Tak to aspoň zbavíme svět jedný coury, když už si nemůžeme užít,“ řekl a rozesmál se. Jeho stisk na mém krku ještě zesílil a pak do mě oba začali bezcílně mlátit. Po chvíli jsem upadla do bezvědomí s tím, že už se nikdy neprobudím a nikdy už nepolíbím Edwarda Cullena.

Pohled nikoho

Ten upír, co se dnes tak bláznivě zamiloval do úplně jiné bytosti, než byl on sám, už stál u prahu jejích dveří a čekal, až mu přiběhne otevřít, ale nestalo se tak. Ještě chvíli čekal, ale pak zavanul vítr a do nosu ho udeřila tolik známá i neznámá vůně. Ihned poznal, co, nebo spíš kdo, vydává tu vůni a vydal se po stopě čerstvé krve.

Když dorazil na místo, chtělo se mu plakat. Jeho nový smysl života ležel bezvládně na zemi a srdce mu vyhrávalo poslední pochod. Sice by nikdy nechtěl, aby musel jeho anděl být zrůda, jako je on sám, ale nikdy by si neodpustil, kdyby zemřela. Proto ji vzal do náruče a svojí přirozenou rychlostí utíkal domů za svým otcem, za svým stvořitelem, aby zmařil smrt, aby daroval nové prokletí.

Jedna věta nám změnila celou věčnost

Tak co? Je to hodně blbý? Prosím napište, alespoň smajlíka, abych viděla, kolik lidí u toho trpělo. Moc bych chtěla poděkovat ještě Myfate, která mi pomohla s korektůrou a jen díky ní to teď a tady můžete číst. Děkuji všem AAC.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna věta mi změnila celý život: