Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jednou i v pekle vyjde slunce

29.05.2010 (17:45) • Puccinka10 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3666×

Pokud by jste chtěli o Bellině životě před touhle povídkou víc, můžete si přečíst další jednorázové povídky, které najdete v mém shrnutí. :) Snad se vám povídka bude líbit a oceníte jí komentářem. Neurazím se ani za kritiku. :)

Objal mě chlad. Vítr zlověstně zašustil v korunách stromů a větve se divoce kymácely pod jeho náporem. Nikdy jsem necítila takový strach, jako v této chvíli. Všechna moje odvaha, kterou jsem dosud pociťovala, se ztratila. Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, co jsem si předtím myslela. Byla jsem hnána nějakou fanatickou tužbou, dostat se k pravdě. Ale až teď mi došlo, do čeho jsem se to vlastně pustila. Pustila jsem se do boje s mýtickými tvory. Do boje za svou babičku, kterou jsem stejně oživit nemohla. Do boje, který jsem už předem prohrála.

Byla jsem jen slabý člověk a řešení tohoto problému vyžadovalo mnohem víc, než nerozumnost, tvrdohlavost a neústupnost. Před pár vteřinami jsem strach úspěšně potlačovala, ale teď mi srdce bilo jako o závod. Jako kdyby tušilo, že tohle je jeho poslední chvíle. I přesto že jsem na louce, tak kouzelné a čarovné v záři měsíce, který vykukoval zpoza mraků a ozařoval krajinu bledým světlem. Nikoho jsem neviděla, ale cítila jsem, že tu někdo je. Nadechla jsem se vzduchu, který se stříbrně chvěl v očekávání, a zaťala jsem pěsti.

„Neschovávej se! Ukaž mi svoji tvář!“ zakřičela jsem zlostně, tušíc, že se přede mnou Victoria schovává. Viděla jsem, jak něco nedaleko mě zašustilo. Zvedla jsem bradu nahoru a připravená na všechno, jsem se vzpřímila. Hnědé vlasy kolem mě vlály a bledá tvář, teď ještě bledší než obvykle v měsíčním světle slabounce zářila. Zaťala jsem zuby a očekávala, kdy moje protivnice vystoupí ze stínu a ukáže se mi. Určitě mě viděla svým dokonalým upířím zrakem. To jen moje oči byly tak žalostně slabé. Ale ve chvíli, kdy měsíc nezahaloval ani jediný mráček, jsem viděla všechno. Viděla jsem osobu vystupující z křoví. Nápadně krásnou, podobající se bohům.

Pohybovala se velmi pomalu, velmi opatrně. Trošku mě to znepokojilo. Doufala jsem, že mě zabije rychle. Narovnala jsem se ještě víc a sledovala člověka, směřujícího ke mně. Dosud jsem viděla jen jeho tmavou siluetu. Ale teď jsem byla donucená otevřít ústa dokořán. Nekráčela ke mně Victoria, o které se mi zdálo, která tady teď měla stát a měla ukončit můj bídný život. Ne. Naproti mně, tak že jsem mohla vidět každičký detail, stál mladý muž.

Krásný, božsky kouzelný, mladý muž. A k mému překvapení byl stejně zděšený, jako já. Otevřela jsem ústa, ale nevydrala se z nich ani hláska. Tiše jsme stáli a dívali se na sebe. Byl vysoký, hubený, s hřívou bronzových vlasů, rozcuchaných od větru. Jeho oči byly zlatavě hnědé, ale čím blíž byl, tím více černaly. Jeho krásná ústa byla otevřená, udivená. Tvář mu bledě zářila v kouzelném měsíčním světle a měsíc hladil jeho ostře řezané rysy. Byl krásný, nezdál se nebezpečný. Kdybych netušila co je zač…

Problém byl v tom, že jsem to nejen tušila, ale věděla. Zavřela jsem na okamžik oči. Možná je to Victoriin druh, varoval mě hlásek v hlavě, ale v tom se vynořila jedna z mých vzpomínek, odtud, z Forks.

Seděla jsem na posteli a koukala na fotky. Zdálo se mi divné, že se mi vynořilo v hlavě zrovna tohle. Na obrázku tenhle bůh nebyl.  -Ale někdo na tom obrázku přece chyběl! Našeptával mi tenký hlásek a já se zamračila. Co mě to napadá?! Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože muž, nebo spíš kluk se pořád přibližoval. Nakonec se zastavil asi tři metry ode mě. Jeho tvář zdobil pořád stejný udivený výraz.

„Isabello?“ zašeptal moje jméno něžně. V jeho hlase byly cítit obavy z tohoto setkání. Bál se. Hlas se mu třásl. V mysli jsem se snažila vylovit chvíli, kdy jsem ho mohla potkat, ale nic jsem nenacházela a proto jsem nechápala, odkud mě zná. Jak mě může znát, když já jeho neznám? Tuhle tvář bych si jistě pamatovala.
„Jak víš, že se tak jmenuji?“ zeptala jsem se a on se pousmál. Chvíli neodpovídal, jen se němě koukal do mé tváře. Pak promluvil hlasem měkkým jako samet.
„Ty jsi na mě skutečně zapomněla, Bello?“ otázal se a jeho tvář zesmutněla. Cítila jsem touhu potěšit ho.

„Kdybych tě někdy potkala, jistě bych si tě pamatovala. Ale já jsem na tebe nemohla zapomenout, protože jsem tě nikdy neviděla,“ snažila jsem se mu vysvětlit svoji situaci, ale ve vzpomínkách se přece jen objevovala jeho tvář, zahalená v jemném oparu. S děsem jsem si vzpomněla na své sny. Celá jsem se roztřásla. I když jsem se snažila uklidnit, moje myšlenky mě mučily. Je to on? Vrah mojí babičky?

Člověk, kterého jsem měla v budoucnu milovat? Nebo to byly jen sny? Doufala jsem, že jen sním. Snažila jsem se věřit tomu, že to byl jen sen. Tohle jistě není on. Jistě ne. Přesvědčovala jsem se. On vypadal též zamyšlený. Zadíval se mi do očí a jeho výraz přešel opět do údivu.
„Co to máš s očima?“ zeptal se a já vyvalila oči. Pokud jsem věděla, na oči jsem si nic nedávala. Co bych tam mohla mít? Koukala jsem na něj jako na šílence.
„Co bych s nimi měla mít?“ zeptala jsem se naštvaně a zkřížila si ruce na hrudi. Úplně jsem zapomněla, s kým si to vlastně povídám.
„Jsou zelené! Měly přece takovou krásnou, čokoládově hnědou barvu!“ zašeptal zděšeně a já se zamyslela. Z jeho slov se mi vybavily babiččiny oči. Čokoládově hnědé oči.
„A jak to, že vůbec žiješ? Od mého odchodu uběhlo přes šedesát let a ty tady stojíš, nevypadáš ani na šestnáct,“ vyčítal mi tiše ale důrazně a já se na něj zuřivě podívala.

„Takže se ti nelíbí, že žiju? Pokud tě to zajímá, je mi šestnáct!“ V tu chvíli mi
všechno došlo. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale já po něm skočila, úplně rozzuřená. Skočila jsem mu po krku a začala ho škrtit. Na tváři mu hrál výsměch a já si uvědomila, že upíra tak lehce neuškrtím. Ale jeho ironický úsměv mě rozzuřil ještě víc. Uvědomila jsem si, že mu nedokážu ublížit fyzicky. V hlavě mi začaly hýřit myšlenky, slova, věty, které by ho mohly položit na kolena. Teď už mi bylo jasné, kdo tenhle muž je. Upíři nestárnou! Tohle je člověk, který miloval mou babičku a který ji opustil.

Kvůli němu zemřel Jacob. Kvůli němu nebyla babička už nikdy šťastná. To on zapříčinil její smrt! Celá jsem zrudla a začala mluvit. Ani jsem si neuvědomila, jak je u mě blízko. Jeho tvář byla téměř u té mojí a já cítila jeho omamující vůni. Jeho krása byla ohromná. Měla jsem chuť se ho dotknout. Stál celkem nehybně, díval se mi do očí. Napřáhla jsem tedy ruku, že se ho dotknu. Toužila jsem po jediném doteku.

Ale v tu chvíli se mi ve vteřině přemítly části mého snu, ve kterém jsem se zamilovala do vraha své babičky. Do tohohle vraha! Nepochybovala jsem o tom, že to on udělal mojí babičce Belle ze života peklo. Teď si mě s ní spletl. Proto ty otázky. Ale na tváři mu bylo vidět, že už si uvědomuje, kdo jsem.

Je tohle můj osud? Milovat vraha, toho jediného na světě, koho jsem měla? To radši umřu!  Ale on už nestál jen kousek ode mě. Zatímco jsem zamyšleně stála, překonal i ten centimetr mezi námi a jeho rty se teď velmi jemně dotýkaly těch mých. Zalapala jsem po dechu.
„Bello, lásko,“ šeptal a líbal mě po tváři. Omámeně jsem vydechla.

Přitiskla jsem se k němu ještě víc a polibek jsem opětovala. Ten pocit se nedal popsat. Jeho studené, bezkrvé rty něžně hladily ty moje a já úplně zapomněla na to, že tohle je vlastně vrah mé babičky. Zapomněla jsem na to, že je to upír. Zabořila jsem ruku do jeho hebkých vlasů, a zatímco jeho rty klouzaly po mém krku, vdechovala jsem jeho slunečno-medově šeříkovou vůni. Po chvíli se znovu vrátil ke rtům a začal o něco vášnivěji. Nohy se mi podlomily a já zůstala bezvládně viset v jeho chladivém náručí. Líbal mě vášnivě, jako kdyby tu vášeň v sobě držel mnoho let. Hladil mě po zádech, po vlasech.

„Konečně jsme zase spolu,“ zašeptal sametově a to mě postavilo na nohy. Co to tady dělám!? Sama jsem se pustila do pustošení jeho rtů, a když byla šance, zakousla jsem se do jeho spodního rtu doufajíc, že uskočí. Ušel mi ten detail, že je upír a zřejmě se mu to zdálo jako pohlazení.

Toužila jsem, aby polibek trval déle. Aby si mě nechal ve svém náručí a dál mě líbal, dál mě opájel svou blízkostí. Ale něco mi šeptalo, abych okamžitě přestala. Aspoň do té doby, dokud se všechno nevysvětlí.

„Přestaň, prosím,“ zašeptala jsem zkroušeně, i když jsem chtěla, aby pokračoval a on mě hned pustil. Oči měl rozzářené. Pohladil mě po tváři a přitiskl si mě na hruď. Z očí mi začaly padat slzy na jeho tričko. Cítila jsem se jako největší zrádce na světě.

Nenáviděla jsem se. Vždyť jsem se právě líbala, právě jsem se nejspíš zamilovala do člověka, který mé babičce pokazil život! Tiše jsem zafňukala a on zvědavě zvedl moji tvář. Se zděšením v očích se na mě díval. Jeho oči byly jako zlato. Nedokázala jsem se od nich odtrhnout. Ten pohled stačil na to, aby si mě k sobě do konce života připoutal. Milovala jsem ho. To přiznání vneslo do mých očí další slzy. Ještě před chvílí jsem mu chtěla co nejvíc ublížit. Chtěla jsem ho zabít, pomstít svoji babičku. A teď jsem se k němu připoutala mocným řetězem. Přes slzy jsem ani neviděla.

„Pštt… Tiše, Bello. Všechno bude dobré,“ šeptal a já mu uvěřila. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a hlava mi chtěla prasknout. Nedokázala jsem se ho zeptat na to, na co jsem chtěla. Z úst mi vyšla jiná slova.
„Ani nevím, kdo jsi. Vím, že jsi upír. Vím, že jsi kdysi byl s mojí babičkou a pak ji zranil. Ale bojím se vědět cokoliv víc. Je to tak strašné?“ zašeptala jsem bezvládně a cítila, jak mě položil na zem. Cítila jsem jeho doteky ve svých vlasech. Uklidňovalo mě to. Jeho rty se hýbaly, ale já jsem nic neslyšela. Víčka mi po chvíli klesla a já se ponořila do tmy.

*****

Bylo to neuvěřitelné. Neuvěřitelně matoucí. Neuvěřitelně nemožné. Stála jsem na louce. Na té samé louce, na které jsem stála ještě před chvílí a chystala jsem se vynadat člověku, kterého jsem k sobě sama připoutala v jediném polibku. V jediném krátkém výbuchu nečekané, nemožné, nechtěné lásky.

Když jsem si vzpomněla na ten okamžik, znovu jsem se zhroutila k zemi a vzlykla. Jak jsem mohla! Jak jsem se mohla zamilovat do vraha své babičky? Jak jsem mohla tak rychle zapomenout na nenávist, kterou k němu cítím? Jak jsem mohla milovat někoho, koho vůbec neznám? Otázky se mi honily hlavou, ale odpovědí jsem nebyla schopná. Nenáviděla jsem se. Zabořila jsem prsty do slzami zmáčené tváře a zasténala.

„Jak jsem mohla? Jak, jak, jak...“ vzlykala jsem, když v tom jsem uslyšela kroky. Lehounké, i když trošku nemotorné kroky. Úžasem jsem otevřela ústa, když jsem si vzpomněla, kdo přesně takhle chodil. To vyvolalo další příval slz. Babička. Co by mi na to asi řekla?
„Co by mi na to řekla?“ zašeptala jsem sklesle a zabořila tvář do dlaní. Kroky jsem už neslyšela. Ztratily se.
„Co bych ti na to řekla, Bello? Nic špatného,“ zašeptal známý, tak krásně známý hlas a já sebou trhla. Šílím?! Co se se mnou děje? Bála jsem se otočit za hlasem. Bála jsem se, že není skutečný, což ani nemohl být. Ale chvíli jsem doufala. Zbytečně. Žádné kouzlo neoživí mrtvé.

„Já taky nejsem živá!“ řekl hlas naštvaně a já se otočila. Když jsem spatřila bílou tvář, usměvavou tvář své babičky, užasle jsem otevřela ústa a měla pocit, že omdlím. Byla tak skutečná, že to nemohl být sen. Natáhla jsem ruku, abych se jí dotkla. Jen malá zkouška, jestli je to skutečné, mi bude stačit. Když se moje prsty dotkly babiččiných, jemně zazářily a pocítila jsem zvláštní brnění. Babička se rozesmála.

„Koukáš na mne, Bello, jako… jako na ducha!“ rozesmála se hlasitě a já se zamračila.
„A co tedy jsi, když ne duch?“ otázala jsem se s hlavou skloněnou a babička si sedla vedle mně. Chytila mě za ruku.

„Bello, Bello. Jak krásná si. Jak si za ten rok vyrostla. Jak líto mi je, že ten rok nebyl ani zdaleka šťastný,“ Na čele se jí udělala vráska a zachmuřila se. Nedokázala jsem na to nic říct, pořád ohromená, a tak si babička jen povzdechla a pokračovala.
„A nebyl šťastný kvůli mně. Měla jsem ti o Edwardovi říct… Ta tvoje nenávist… Místy jsem nechápala. A tvoje reakce na zvláštní sny byly také celkem opačné. Mohla jsem to tušit,“ řekla tiše a koukla se mi do očí. Ty její zářící, čokoládově hnědé, ve mně vyvolaly vzpomínku na jejího vraha. Po tváři mi stékala velká, lesklá slza.

„No vidíš, jak kvůli mně trpíš,“ zachmuřila se znovu.
„To ne kvůli tobě…“ začala jsem s pocitem viny, ale nenechala mě domluvit.
„Ale ano, jen kvůli mně. Kdybych nebyla tak hloupá a řekla bych ti o Edwardovi, nedbajíc na vlastní bolest…“
„Edward?“ Edward, Edward, Edward. Edward. To je jeho jméno?
„Ano Edward, Bello, Edward. On mi nikdy nechtěl ublížit. Nemá žádnou vinu na mé smrti…“
„Ale má…“ začala jsem rozzuřeně obhajujíc svoji část pravdy. Zbytečně.

„Nemá! Nikdy mi nechtěl ublížit. Říkala jsem ti, že se se mnou rozešel a navždy odešel. Odešel kvůli tomu, že jsem se na své narozeninové oslavě řízla, a Jasper, totiž jeden z jeho bratrů, mně skoro zabil. Chtěl mě chránit před nebezpečím, a proto odešel. Tehdy jsem nevěřila, že z lásky, ale teď to vím jistě. Miloval mě. Proto odešel. Tak si laskavě sedni a poslouchej. Victoria, ta rudovlasá žena mě zabila. Toužila po pomstě, protože Edward zabil jejího druha, aby mě ochránil. Zabila mou dcerku v domnění, že jsem to já. A pak si přišla i pro mě. Vím o tvých snech, ale málo z toho je skutečné. Byly to jen nápovědy, které jsi stejně nepochopila. Až moc se mi podobáš,“ povzdechla si a já, neschopná pohybu čekala, až začne znova. Všechno mi začalo dávat smysl.

„Copak? Ty se na nic nezeptáš?“ ptala se babička, celá udivená, že jsem zticha.
„Má vinu. Kvůli němu jsi trpěla,“ zašeptala jsem zničeně. Celá zlostí jsem zčervenala.
„On mě opustil proto, že doufal, že na něj zapomenu a najdu si někoho míň nebezpečného. Není jeho chyba, že jsem na něj nechtěla zapomenout. Své utrpení jsem si udělala sama! A neodporuj,“ řekla, když viděla, jak se nadechuju, abych něco řekla. Zničeně jsem vydechla.

„Další otázka! Vím, že jich máš v té hlavě spoustu. Jsi krásná a chytrá. A teď tě konečně čeká štěstí. Kdybych nebyla tak sobecká, mohlo tu být už dávno, ale co,“ povzdechla si, a já jí na to radši nic neříkala. Zase by se na mě naštvala. Jedna věc mě ale moc trápila. I když nebyl jejím vrahem… Jak jsem se do něj mohla tak rychle zamilovat? Jak se on mohl do mě tak rychle zamilovat? A to jsem tehdy ještě věřila, že má vinu na její smrti. Jak?
„Kousek mě žije v tobě,“ zašeptala babička a já udiveně zvedla hlavu. Opravdu mi odpovídá na mé myšlenky?
„Ano, odpovídám na tvé myšlenky. A odpovím ti i na tvou otázku, i když jsem na ní už odpověděla. Kousek mne žije v tobě, Bello.“

Zmohla jsem se jen na „Nechápu.“
„Pochopitelně,“ zamumlala babička a pak pokračovala. „Koukni se na sebe. Vypadáš úplně stejně jako já, když jsem byla mladá. Máš úplně stejnou povahu, jako já. Jsi mi podobná až na pár detailů. Ale to není podstatné. Nejdřív ti řeknu, proč tě miluje Edward. Nejen proto, že se mi podobáš, protože jsi jako já. Ne. Miluje ten kousek mě, který žije v tobě a ten v něm jako plamínek, jako jiskra zažíná oheň lásky, hořící k tobě. Bude tě milovat víc, než cokoliv jiného na světě. A nesmírně pozitivní je to, že nebude dělat stejné chyby, jako dělal se mnou.

Možná jsem já přišla na svět jen proto, abych ho připravila. Připravila na lásku k tobě. Kdo ví. A co se týče tvé lásky k němu. No, kdo by ho nemiloval. A zase je v tobě kousek mne, díky kterému se tvá láska rozrůstá každou vteřinu o další kus. Jako když vodou poléváš kvítek. Kousek mne v tobě, byl jako semínko a to teď pod Edwardovým vlivem, jako pod kapkami deště roste. Chápeš?“ zeptala se mně mile a já ohromeně přikývla. Všechno dávalo smysl. Konečně. Vrhla jsem se babičce kolem krku.

„Takže ho můžu milovat! Nemusím se sžírat za to, že to byl tvůj kluk, protože ty sama chceš, abych s ním byla. Nemusím být smutná za to, že tě opustil, že jsi trpěla. Udělal to z lásky k tobě. Můžu být šťastná!“ zazpívala jsem se smíchem, ale pak mi ztuhl na tváři.
„Victoria!“ zašeptala jsem a babička mě pohladila po vlasech.
„Nezdálo se ti náhodou, že to ona bude na louce? Byla tam, čekala na tebe. Ale Edward tam byl dřív a… zabil ji. Tím ochránil tebe. Kdybys jen věděla, jak hrozně se teď trápí!“ zašeptala babička a já se zachmuřila.
„Proč se trápí?“
„Protože ležíš na zemi, třeseš se už přes hodinu a vypadáš jako mrtvá!“ řekla babička a já sebou trhla.
„Teď trpí on! Nechci, aby trpěl… Asi ho opravdu miluji. A ty se na mě díváš, jako kdybys mi chtěla říct, že s ním budu šťastná. Jak se k němu vrátím?“ zeptala jsem se naléhavě a otáčela hlavu na všechny strany, hledajíc nějaké dveře. Babička se od srdce rozesmála. V tu mi něco došlo.

„Tohle není skutečné? Děje se to jen v mé hlavě?“ zeptala jsem se rychle a zatvářila se zmateně.
„Děje se to jen v tvé hlavě. Ale proč by to nemělo být skutečné? Hodně štěstí, Bello. Mám tě ráda,“ usmála se, a začala se ztrácet v jemném oparu. Cítila jsem, jak se všechno kolem mě mění. Zděšeně jsem sledovala, jak se babiččiny bílé vlasy mnění na bronzové… Jak se její hnědé oči mění na překrásně zlaté…. Její usměvavou tvář vystřídala nádherná tvář, plná obav. Vracela jsem se…

*****

„Bello?“ ptal se mně Edward sametovým hlasem a já přes řasy koukala na jeho znepokojení. Jakmile jsem otevřela oči a viděla jeho obavami se zmítající tvář, uvědomila jsem si, jak strašně ho miluju. Teď jsem věděla, kde má kořínek tahle láska. Ale bylo až neuvěřitelné, jak vzrostla po babiččině vysvětlení. Bleskově jsem si sedla a vtiskla mu na tvář polibek. Šokovaně na mě koukal, ale pak se usmál a krátce mě políbil na rty. Zadíval se mi do očí a… vypadal okouzleně.

„Konečně jsi zpátky,“ zašeptal sladce, já se na něj usmála a objala ho.
„Ale jsem jiná… Miluješ mě opravdu? Nebo miluješ babičku?“ zeptala jsem se trošku zamyšleně, čekajíc co odpoví. Pokřiveně se usmál a já na něj zírala s otevřenou pusou.

„Miloval jsem tvou babičku. Moc… ale mám pocit, že tohle všechno už víš. Ta láska vzklíčila díky tvé podobnosti… Ale když si se zmítala tady na zemi, zjistil jsem, že tu osobu ležící v mém náručí miluji. Nevím proč. Nevím jak. Ale vím, že je to pravda,“ řekl a čekal, co řeknu já. Nechtělo se mi to řešit.
„Ani já nevím, proč tě miluju. Ale vím, že tě miluju. Hrozně moc… je to zvláštní, velmi zvláštní ale je to tak…“ vlepila jsem mu na tvář polibek a on se taky usmál.

„O tom si popovídáme později viď? Víš o mém talentu?“
„Čteš myšlenky?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a zakryla si pusu. Zazářily jeho bílé zuby.
„Čtu. Myšlenky tvojí babičky jsem neslyšel vůbec. Ale… pomysli si něco,“ vybídl mě a já si pomyslela, jak krásný je. Jak ho miluju. Ze všech sil jsem se snažila, aby moje myšlenky neslyšel. Soustředěně se zamračil, ale pak se znovu usmál.

„Nic. Teď na něco mysli a chtěj, abych to slyšel,“ zasmál se a já si vzpomněla, na náš první, nečekaný polibek. Teď se soustředěně nemračil. Vzal mne do náručí a zasypával mou tvář polibky. Drtil moje rty svými a já jsem měla co dělat, abych se dokázala nadechnout.
„Uf, mám obavy, že jsem měla myslet na něco jiného. Mám pocit, že jsi v mých myšlenkách mé přání slyšel, nebo ne?“ ušklíbla jsem se a on mne postavil na zem. Zadíval se mi do očí.
„Chceš se seznámit s mou rodinou?“ zašeptal mi do ucha a já jsem přikývla.
„Teď nás čeká společná budoucnost?“
„Zeptáme se Alice. Časem odpovíme na všechny tvé a mé otázky. Neboj se...“
„Nebojím se… Jsem s tebou,“ usmála jsem se něžně a chytila jsem stvoření, ke kterému jsem z ničeho nic cítila tak spalující lásku, za ruku.

Ještě před chvílí byl můj život plný utrpení, smutku, nenávisti. Před chvílí jsem byla odhodlaná zemřít. A všechno se změnilo v jediném okamžiku. Teď jsem konečně byla šťastná a věřila, že šťastná už zůstanu. Přes neustále mraky, které zahalovaly můj život, pronikl louč světla. Už jsem věřila tomu, že jednou i v pekle vyjde slunce.

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou i v pekle vyjde slunce: