Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jen neusínej, Smrt přijde i pro tebe, lásko

03.10.2009 (09:52) • Maja • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2861×

Mladá dívka smutně klečela nad mrtvým tělem dítěte. Z očí se jí nepřetržitě hrnuly slzy.

„Promiň, maličká… je mi to tak líto…,“ mumlala stále dokola. Pohladila ji po smrtelně bledé tváři, ze které vymizela všechna barva. Teď už to nebyla holčička radující se ze života, ale pouhá schránka. Její duše se dostala za hranici našeho světa, srdce přestalo bít. Je to tak nespravedlivé a ona si dává její skon za vinu. Kdyby jen přišla o chvíli dříve, mohla ji zachránit. Obejít zákon, poruš rovnováhu života a smrti. Projednou odepřít smrti její poslání, jen aby mohla dožít svůj život.

„Kdybys tak nelezla po výškách,“ špitla a podívala se nahoru, odkud ta nešťastnice spadla. Najednou si uvědomila, že by měla někoho zavolat, vytočila tedy číslo policie.

„D-dobrý den… našla jsem děvče, asi sedm let… ona je… mrtvá.“ Na to se rozplakala a znovu se zhroutila k tělu drobné dívenky, jejíž život byl tak lehce zmařen.

Dívka netušila, že za rohem ji pozoruje asi sedmnáctiletý hoch v černém rouchu. Na tváři se mu mihl stín opovržení.

,To tahle mi tu škodí,‘ pomyslel si kysele, ale v hloubi jeho myšlení věděl, že ona to nedělá pro sebe, ale pro záchranu druhých. Chvíli ji ještě pozoroval, avšak to už měl další práci…

Práci, která zasahuje daleko za naše vnímání. Práci nepochopitelnou pro smrtelníka, ani pro jiné. Jeho mladá pobledlá tvář překypovala nezájmem. Jako by ho nezajímaly životy ostatních, pro něj to byla jen práce. Nic jiného neznal. Byl to úkol, který za každou cenu musel splnit.

Kdyby se ohlížel za každou zmařenou duší, nemohl by brát další a další. Musel se prostě chovat chladnokrevně ke každému z nich. Zavřel oči. Hlavou mu problesklo tisíc okamžiků a jedno jméno. Lillian Alice Cullenová. Věděl o ní téměř všechno. Věděl, kde žije, na jakém místě si nejraději hraje a jak zemře. Když znovu oči otevřel, byl na malebném místečku. Prohrábl si rozcuchané bronzové vlasy a pokračoval dál za dům, který byl jako vystřižený z pohádky. Nebyl moc velký, ale také nebyl malý. Obešel plot, jež poté hbitě přeskočil. Opět zavřel oči. Stal se neviditelným pro lidské oko. Na překrásné zahrádce seděla, na houpačce mezi dvěmi košatými stromky, čtyřletá holčička usmívajíc se okolo sebe. Její osud právě nastal.

Její oči jiskřily štěstím. Její radost byla nevídaná, ale měla za chvíli skončit. Jeho rukou.

Pomalu se přibližoval. Šumění větru se zesílilo, mraky se pomalu zatahovaly, vítr ohýbal vrcholky stromů, ale holčička se i nadále smála. Nevšímala si okolí, dokud jí neupoutalo něco ve vzduchu, zatímco on si v hlavě přehrával jednu a tu samou scénu.

Otevřel oči a upřeně se podíval na malou dívku. Měla přenádherné čokoládové oči a hnědé vlásky stažené do dvou copánku. Ty její oči ho pozorovaly, jako by věděly, že je tu. Jeho kamenná tvář se nezměnila, ale zůstala stejná, jen něco uvnitř mu říkalo ať zastaví. Šel dál, vstříc větru a houpačce, věděl co ho čeká. Další oběť byla přímo před ním.

Děvče se zasmálo nahlas. Znělo to jako cinkání zvonečků. Srdeční tep měla stále pravidelný, jako by věděla, že pro ni kráčí smrt, ale zároveň věřila, že nebude muset teď odejít.

„Lily, pojď domů! Venku bude pršet!“ zakřičela její matka. „Lillian!“

Malá Lily se ovšem ani nehnula, pouze se rozhoupala dopředu a dozadu. On ji pouze nevěřícně pozoroval. Nikdy by neřekl, že dětský strach má postavenou laťku tak vysoko.

„Lillian Alice Cullenová! Pojď domů! Okamžitě!“ Čekal na ten správný okamžik. Pár vteřin. Z domu vyběhla mladá hnědovlasá dívka, ve které jsem hned poznal tu, která mi přidělává práci. Tu která mi bere duše, jež do tohoto světa už nepatří. Letěla k holčičce a z očí jí metaly blesky. Najednou se vpůli cesty zarazila a pohledem zastavila přímo v jeho očích.

Sever a Jih. Oheň a Led. Nebe a Peklo. Pravda a Lež. Život a Smrt. To byli oni. Tak blízko a přeci tak daleko od sebe. Tak nebezpečně přitahující se dvě bytosti.

,,Lillian!“ Zakřičela hnědovlasá dívka. Stála od houpačky méně, jak pět metrů.

,,Mami!“ Zachichotala se holčička a natáhla k ní ruku.

Chlapec se chladnokrevně pousmál, byl to dokonalý, ale přesto vražedný smích, ze kterého vám přeběhl mráz po zádech.

,,Ne!!!“ Křikla na holčičku, ale bylo pozdě.

Lillian k ní natáhla ruku a druhou povolila. Koruny stromů se zachvěly, vítr zesílil a povolil. Lillian se pousmála a pomalu pustila druhou ručku z houpačky a natáhla ji k mamince, ale ruka ji plně sklouzla a Lillian se vysmekla ze sedátka.

,,Nee!“ Žena se k ní rozběhla a vše bylo najednou zpomalené.

Chlapec se zachvěl a ztuhl. Lillian pomalu padala k zemi, její malé tělo, jako by znehybnělo, její tvář zbělala a její oči ztratily jiskru.

Malý okamžik, setina vteřiny a ty dvě bytosti byly zase tak blízko.

,,Mami...“ šeptla do vzduchu maličká.

V ten okamžik se uhodila do hlavy, její ručka se naposledy natáhla a v tu chvíli padla ochable k jejímu nehybnému tělíčku. Dívka k ní přiskočila a rychle si ji vzala do náruče. Po líčkách jí stékaly hořké slzy.

„Ne! Lily, prosím, ne…,“ šeptala. „Dceruško, neumírej…“ Hlava se jí točila, ruce se klepaly a do ní proudil vztek.

„Edwarde, proč? Edwarde, ukaž se! Chci pohlédnout do tváře vraha, který zabil naši dceru!“

Chlapci se udělalo zle. Jeho útroby se sevřely a jeho vzpomínky se začaly vracet. Útočily na něj ze všech stran. Vzpomněl si. Ta dívka, ta žena, byla jeho největší láska. Láska jeho pochybné existence, Bella. A ta maličká... Polkl a jeho štít povolil. Dopadl na kolena a podíval se do tváře se dcerky. Lily.

,,Ne…,“ zašeptal nevěřícně a jeho tělo se začalo chvět.

,,Co jsi to udělal?“ začala křičet dívka a z jejích očí kanuly neustále slzy. ,,Copak mě tolik nenávidíš? Co jsem ti udělala, Edwarde? Proboha, co?“

,,Bello?" promluvil zmateně.

Poprve za celou dobu se cítil hrozně. Jeho netlukoucí srdce někdo najednou drtil. Opravdu si na všechno vzpomněl. Pamatoval si Carlislea, svého adoptivního otce. Esme, ženu, která mu byla matkou. A sourozence: Emmetta, Rose, Jazze a Alice... Pamatoval si každou chvíli strávenou s jeho jedinou láskou. Vzpomínal si na to, jak Bellu požádal o ruku, jak mu řekla své ano.

A hlavně si pamatoval na malý uzlíček, který je napůl člověk a poloviční upír. Teď jeho dcera ležela bez života v náručí Belly, která plakala pro zmařený život jediného dítěte.

,,Bello..." Šeptal, ale co měl říct? Slova se vytratila. Ve vzduchu bylo slyšet jen šustění listí. Jako by si stromy povídaly, co se stalo.

,,Já..." Šeptal a díval se na svou malou dcerku. Dcerku, kterou ztratil

Stál nad svojí rozpadlou rodinou. Kdyby směl plakat, slzy by mu smáčely andělskou tvář.

Přiklekl si k Belle, která stále objímala tělo malé Lillian. Chtěl Bellu pohladit po vlasech, ale ona sebou škubla, zdvihla dceru a zamířila s ní do domu stále vzlykajíc. A tak Edward zůstal sám i se svou bolestí.

Vzpomínal si na každý detail, kdy se stal smrtí. Ale proč on? Měl milující rodinu, ženu i dítě. Tak proč? Porušil nejsvatější pravidlo.Sblížil se s člověkem. Ohrozil svůj druh a prozradil ho. A to nikdy nezůstane bez trestu.

Schylovalo se k bouřce. Mraky byly zatažené a obloha černá. Přes silnou vrstvu mraku nebyly vidět hvězdy. V lese bylo pouhých několik stupňů nad nulou, ale jeho pokožka nic nepociťovala. Prošel mezi stromy a zavětřil. Na severu bylo stádo sobů, na východě stádo srnek, ale ve vzduchhu se mísla další vůně. Jiná. Nepatřila člověku, ani zvířeti, dokonce ne ani upíru.

Proplétal se hbitě mezi porostem a snažil se moc nedýchat. To co spatřil, ho omráčilo. Mohl jen stát a zírat na kolosální zvíře podobné vlku.

Jeho velká hlava naštěstí koukala jinam a vítr foukal opačným směrem, takže nemohl upíra v jeho schrýši prozradit. Nikdy nic takového neviděl.

Pozoroval, to tajuplné stvoření. Násal vzduch do plic a jeho nozdry ho začaly nepříjemně pálit. Ta vůně se změnila v puch. Nepříjemě si oddechl a kolosální zvíře se otočilo. Nakrčilo obrovský čumák a pootevřel tlamu.

Výhružně zavrčelo a chlapec se nakrčil do bojovné pozice, ohrnul horní ret a vyčkával na výpad. Obrovské zvíře několikrát zaštěkalo a...

Ovšem za celý týden po potyčce s vlkem, Edwarda stále pronásledovala divná bytost. Vždy cítil největší bolest, která ovládla celé jeho myšlení. Byl na pokraji zhroucení, když v tom se mu podivný přízrak zjevil přímo.

,,Její čas vypršel, upíre! Plamen na její svíčce pomalu dohasíná."

,,Ne, prosím. Nesmíte mi ji vzít..." Prosil.

,,Každého člověka mám zapsaného už od jeho narození. Nastane chvíle, kdy už sem nepatříš! A její chvíle nastala" pronesl temně.

,,Udělám cokoliv! Cokoliv! Jen mi ji neberte, je jedinné co na tomto světě mám!"

,,Co jsi schopen obětovat?" řekl napjatě a v očích se mu zablýsklo.

,,Všechno!" vyhrkl.

,,I svůj život?"

Přikývl. Byl připravený na smrt. Musel ochránit svoji Bellu za každou cenu. Vždyť ji potřebuje malá dceruška.

Smrt mu řekla, že ho může opět vysvobodit jen někdo, kdo je schopen vyměnit svou duši za život milovaného. Potom si právě pamatoval jen svůj úděl.

Zakroutil hlavou, snažíc se utříbt si myšlenky, ale nešlo mu to. Vstal a vběhl rychle do domu. Podíval se do očí své lásky, a pak na tu malou.

Viděl dceru, jak leží bezmocně, bez života.

,,Vypadni, ty vrahu! Zabil jsi mi to jediné, co mi zbylo. Vzal si mi ji..," křičela. Její tvář byla pobledlá. Chlapec s bronzovými vlasy se poohlédl po pokoji, zadíval se na Bellu, která měla ovšem oči jen pro mrtvou Lily. Na to vyběhl z domu. On ji přece nemohl zabít. Vždyť jí nepodal ruku, aby ho následovala. Nevzpomínal si, že by ji viděl odejít. Ona je stále na světě. Bloudící duše.

,,Ne." Zašeptal. ,,Ne!" Zakřičel.

,,Můžu ji ještě zachránit! Můžu ji nechat žít!"

Přizrak se znova zjevil. ,,Nesmíš." Řekl přízrak chladně.

,,Ale ano, jistěže smím!" Křičel

,,Porušíš tím dannou smlouvu! Nemůžeš určovat, komu život vezmeš a komu ne!"

,,Ale ano, můžu. Já jsem tady smrt," křikl. ,,Půjdu a zachránim ji, i kdybych měl padnout do věčného zatracení!" Rychle vběhl zpět do domu.

,,Bello, vezmu si Lily." Avšak Bella s úlekem nadskočila.

,,Nikdy! Nedám ti mou dceru!" Stiskla ji o to pevněji v náručí.

,,Můžu ji zachránit! Věř mi, prosím..."

,,Ne..." Šeptla a dál kolébala Lily v náručí.

,,Bello, prosím..." Natáhl k ní ruku prosebně ruku. ,,Vím, že jsem ti ublížil, ale prosím, pokud v tobě zůstal aspoň kousek z naší lásky, prosím, věř mi. Naposled. Nic víc od tebe nežádám." Bella zaváhala, ale pak mu pomalu Lily podala. Edward ji lehce vzal do náruče. Pohladil ji po vláskách a ruku ji přiložil k srdci.

Zavřel oči. Jeho mysl se toulala po světě a hledala malou čtyřletou dívenku. Po nekonečně dlouhé době ji našel. Seděla uprostřed lesa a plakala. Hluboce soustředěný zamumlal pouhá tři slova - Et ness luno. Jakmile vyřkl magická slova, Lily zalapala po dechu.

,,Lily. Lily!" Vypískla Bella a vrhla se malé okolo krku.

,,Mami." Zaskřehotala maličká a pevně ji objala. ,,Maminko, omlouvám se." ,,Lily, Lily, Lily!" Opakovala za sebou neustále Bella. Byla šťastná. Nejhorší chvíle byly za ní. Konečně měla zpátky svou malou dcerušku.

Jeho tělo objala šílená křeč.Bolest se rozléhala snad v každém nervovém zakončení. Nemohl se hnout. A pouze padal.

Ocitl se na místě největšího utrpení. Ale Edwardovi to bylo jedno on zachránil dceru. Lillian Alice Cullenová žije. Vyroste a bude mít vlastní rodinu. A to je pro něj jeho osobní nebe.

Ačkoliv Edward už nikdy nespatřil světlo světa, příběhy o něm vyprávěla sama Lillian.

Udělat pro blízkého něco dobrého, to je dar. Zachránit jeho život, to je úděl...

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jen neusínej, Smrt přijde i pro tebe, lásko: