Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jessica Stanley Volturi - 2/2

01.10.2010 (15:15) • Simiik • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3824×

Druhý den začalo mé vyučování. Cvičili jsme venku na zahradě. Podle Oriena je tělocvična příliš uzavřená pro mysl. Toto jeho prohlášení jsem přešla bez jedovatých poznámek nebo znechucených výrazů. Včera večer jsem si o něm zjistila pár informací. Orien je hodně starý upír, má skoro tisíc let. Pochází z východní Sýrie, kde se dřív nacházel kus Mezopotámie. Orien je dávný přítel Ara a jeho bratrů, neviděli se několik stovek let až doteď. To je vše, co o něm vím. Víc jsem z Ara nedostala. 

Orien mě zavedl do odlehlé části zahrady. Stoupl si přede mě a tím upoutal moji pozornost.

„Zkus se uklidnit," přikázal mi.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Jsem klidná, co dál?"

„Nejsi klidná," promluvil potichu.

„Já jsem klidná!" štěkla jsem.

„Vidíš? Tvůj tón jasně prozrazuje opak. Pokud se nedokážeš uklidnit, nemá to cenu."

„Já se snažím, dobře? Ale nejde mi to."

„Dělej to jak já. Myslím na to, co mě uklidňuje."

„A to je co?"

„Šťastné vzpomínky, milovaná osoba, místo… Pokus se přijít na něco, do té doby si dělej, co chceš." Otočil se ke mně zády a odešel pryč.

Zůstala jsem v zahradě sama. Snažila jsem si vybavit nějakou vzpomínku, která by mě uklidnila, ale nic mě nenapadalo. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala trávu. Nedokážu si vzpomenout na žádnou krásnou vzpomínku? Ani jednu? Pátrala jsem v mysli, až jsem něco našla něco, co podle mého názoru stálo za to. Prudce jsem vstala a utíkala za Orienem.


(...)
Každý den, pokud měl volno, učil mě Orien ovládat moji nezkrotnou mysl. Každý den jsem se cítila líp a líp. Obdivovala jsem Orienovu trpělivost. Někdy mě dokázal rozčílit tak, že jsem mu urvala nohu, ruku nebo obojí. Když jsme se museli všichni z gardy sejít v tělocvičně a cvičit, jako jediný na mě mluvil. Každý věděl, že to dělat nesmí. Vždy, když se o to někdo pokoušel, dopadl zle. Ale Orienovi to bylo jedno. Mohla jsem na něj křičet, ať mě nechá být, ať si leze do háje, ale on na mě pořád mluvil tím svým uklidňujícím podmanivým hlasem, až mě to omrzelo a začala jsem se s ním bavit. Tak to bylo se vším, kam jsem se hnula, byl tam, nutil mě mluvit a mluvit. Během toho roku, co jsem tady, jsem moc nemluvila, snažila jsem se držet v ústraní, co nejdál od všech těch nestvůr. Po určité době mi dal Orien úkol. Musela jsem navázat přátelské vztahy s ostatními členy gardy. Samozřejmě, že jsem tak neudělala. Další den ke mně Aro přišel a seřval mě. Nezbývalo mi nic jiného než poslechnout. Velice neochotně jsem šla za každým zvlášť. Snažila jsem se s nimi prohodit aspoň pár slov. Po úmorném konverzačním maratónu jsem se svalila ve svém pokoji na pohovku. Natáhla jsem se na záda a ruce dala za hlavu. Zavřela jsem oči. Jediné, na co jsem myslela, byl Orien. Jeho dokonalá postava, která se rýsuje pod oblečením, kdykoliv se pohne. Letmé dotyky, kterými mě obdarovává, když mě učí. Jeho oči, které mě propalují, kdykoliv na něj křičím nebo mu nadávám. Co je ten muž zač? Proč na něj musím myslet? Proč je ke mně takový? Nikdo se ke mně nechová, jako on. Je ke mně vlídný, přátelský… Smutně jsem si povzdechla.

„Co tě trápí?"

Leknutím jsem spadla z pohovky. Otočila jsem se ke dveřím. Stál tam Orien a sledoval mě.

„Nic mě netrápí."

„Proč tedy ten povzdech? Na cos myslela?"

Na tebe!!! Křičel hlas v mé hlavě.

„Myslela jsem na tebe. Proč se ke mně chováš, tak jak se chováš. Myslím tím přátelsky."

„To tě trápí?"

Přikývla jsem. Došel až ke mně a zvedl mě ze země. Posadil mě na pohovku a usadil se vedle mě.

„To je vše, co tě trápí?"

„Ne."

„Mluv, uleví se ti. Věř mi."

„Nedokážu se dál přetvařovat, skrývat své pravé emoce, nálady! Jsem unavená, Oriene." Přitáhl si mě do svého náručí a ve mně se všechno zlomilo. Mé nervy povolily a rozvzlykala jsem se, jak malé dítě.

„Proč Aro ze mě udělal toto?! Proč mě nenechal umřít? Nechci žít takový život! Snažila jsem se utéct, ale potom, co mě nechal Aro žíznivět několik měsíců ve vězení, jsem ti to rozmyslela. Celý ten rok jsem doufala, že umřu. Proto jsem se snažila dostat za každou cenu do gardy. Chtěla jsem umřít v bitvě…"

„Proč tolik toužíš po smrti, Jess?!"

„Chci domů! Chci vidět mámu a tátu. Být se svými přáteli, které jsem milovala. Chybí mi pláž, můj surf, Forks. Stýská se mi po mém starém životě! Ty to nechápeš, já měla svůj vysněný život, který jsem si naplánovala. Chtěla jsem se vrátit domů a jít na vysokou školu. Vše jak má být a místo toho se ze mně stala zrůda. Tím, že ze mě Aro udělal toto, jsem ztratila veškeré právo na to, být normální. Chybí mi normální dívčí problémy. Kdybych byla člověk, právě v tuto dobu bych byla na vysoké. Poznávala bych nové lidi, život na koleji, dostala šanci na opravdovou lásku. I když po určité době strávené s tebou si začínám myslet, že ta šance se může objevit i tady." Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. 

„Tím mi chceš naznačit co? Já a ty?! Že by se mi přece jen podařilo probourat ty tvoje bariéry? A co mě to bude stát tentokrát? Jednu nohu, ruku, nebo dokonce hlavu?!"

Nevěřícně jsem na něj civěla. Snažila jsem se vstřebat ta hnusná slova, která mi řekl. Vstala jsem z pohovky a utíkala pryč. Utíkala jsem po chodbě, po které se rozléhaly mé vzlyky. Někdo mi vstoupil do cesty. Zastavila jsem se a podívala se kdo to je. Byl to Felix.

„Jess? Co se ti to stalo?" ptal se mě vyděšeně. On má o mě strach?

„Nic, jsem v pořádku." Chtěla jsem odejít, ale jeho ruka mě zastavila. Přitáhl si mě do náruče a konejšil mě.

„Co se ti stalo?"

„Já věděla, že se nemám nikomu otvírat. Věděla jsem, že jakmile to udělám, tak to nedopadne dobře. Jak jsem mohla být tak hloupá a povědět mu to?!"

„Komu ses svěřila?"

„Orienovi."

„To jsi plakala na špatném hrobě. U něj nepochodíš, ten je zadaný už nějaký ten pátek."

„Cože je?"

„Je zadaný, ženatý, už to bude několik stovek let. Jeho žena má přijet během týdne sem."

Tahle informace mě ještě víc zarmoutila. Jako by nestačilo, že mu řeknu vše, jako by nestačilo, že mu naznačím, že je pro mě víc, ještě k tomu je ženatý. Ruce jsem zaťala v pěst a bušila s nimi do Felixové hrudi.

„Felixi…"

„Ach, Jess. Ty jsi absolutně nepředvídatelná. V jedné chvíli se chováš, jako naprostá nána a během chvilky se proměníš na křehkou panenku. Celý ten rok tě sleduji a snažím se ti přiblížit, ale marně. Orienovi stačil pouhý měsíc!"

„Nikdy jsem si nevšimla. Neviděla jsem žádné náznaky," odvětila jsem mu zmateně.

„Protože jsi žádné nechtěla vidět."

„Omlouvám se."

„Za co?"

„Že jsem byla tak nevšímavá."

„Pokud mi slíbíš, že se to nebude opakovat, tak ti odpustím," řekl se smíchem a vzal mou tvář do dlaní. Políbil mě na čelo.

„Bude lepší, když se vrátíš, zpátky do svého pokoje. Myslím, že potřebuješ být na chvíli sama."

Silně jsem ho objala, otočila se k němu zády a zamířila do svého pokoje.






„Proč tu ještě jsi?" křikla jsem na Oriena, který seděl na pohovce. Jakmile mě uviděl, vstal a došel ke mně.

„Nech mě to vše vysvětlit."

„Proč? Na co mi to bude? Já jsem si myslela, že jsi jiný. Výjimečný, ale spletla jsem se. Víš, velice rychle jsem zde pochopila, že se musím starat sama o sebe a nefňukat jak malá holka. Ukázat strach? To by byl projev slaboty, kterou Aro nenávidí. To jediné mě Volterra naučila, skrývat své city, protože se nedá nikomu věřit. Ale dnes jsem se zmýlila, hned dvakrát. Když jsi sem před měsícem přišel a začal se mi věnovat, pomáhat mi, komunikovat se mnou, i když jsem nechtěla a dávala ti to jasně najevo, pomalu jsem si uvědomovala, že k tobě cítím něco pěkného. Ten cit začínal ve mně růst, ale před chvíli byl dušen, pošlapán…" 

„Jess, nedoufal jsem, nevěřil jsem, že bys někdy mohla ke mně cítit to, co cítím k tobě já. Překvapila jsi mě tím, že jsi to na mě bez vytáček vybalila. Bylo to tak nečekané, že jsem si myslel, že to na mě hraješ. Pochopil jsem, že to já jsem idiot za to, co jsem ti řekl. Chci se ti omluvit a zároveň ti říct, že tě miluji."

„Ty mě miluješ?"

„Ano."

To už jsem se neudržela a vrazila mu pěstí do obličeje.

„A co cítíš ke své manželce? Přátelství?"

„Jak ses o ní dozvěděla?" V jeho pohledu byl zmatek a zlost. 

„Felix mi o ní řekl. Prý má do týdne přijet. Jak se můžeš ke mně chovat takto. Vyznávat mi své city, když víš, že tvá žena přijede!!!" křičela jsem na něj naštvaně. Chtěla jsem ho znovu praštit. Zachytil mé ruce a přitáhl si mě k sobě. Snažila jsem se vyvléct z jeho sevření.

„Ona přijede jen z jednoho důvodu."

„Jakého? Chce poznat tu pitomou nánu, která se nechala zblbnout jejím manžílkem?"

„Nemluv hlouposti, Jess! Chci se s ní rozvést!"

Doufám, že se vám druhý díl líbil. Pokud budete chtít pokračovaní, stačí napsat do komentářů, ale musí jich být víc než deset. A ještě bych chtěla poděkovat Dorianně, za její ochotu mi pomoci. Opravdu si toho vážím.

Dodatek: Tento příběh má pokračovaní. Kdo chce, může číst dál - 1. kapitola 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Stanley Volturi - 2/2: