Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jestli mě miluješ, proč umírám? - Bonus č. 3

10.05.2017 (17:00) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2103×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zaslechl jsem zašustění dek, na kterých Ness ležela. Ode dveří jsem jí neviděl do tváře, takže jenom z výrazu jejich rodičů jsem mohl odtušit, jestli je všechno v pořádku a tak, jak má být. Nikdy jsem vlastně nebyl u toho, když se novorozený probudil do svého nového života. A vlastně až do minulého týdne jsem se s novorozenými nesetkal vůbec.

Se zatajeným dechem jsem tedy čekal, co se teď stane. Je vůbec vhodné, abych tady byl? – problesklo mi hlavou. Ale jelikož mě nikdo nevyhazoval, asi jim moje přítomnost zase tolik nevadila.

Poté se Ness zvedla a v jediné sekundě už visela Edwardovi kolem krku. Naštěstí ne v pokusu o jeho zabití, ale pouze v jednom z těch obrovských objetích. „Už je to dobré… Všechno dobře dopadlo,“ šeptal jí do vlasů, zatímco ho objímala a on ji hladil po zádech.

V tom samém okamžiku se ve mně zrodilo jisté odhodlání. Nebyl jsem ji jistý jeho správností, ale hodlal jsem si jím řídit. Musel jsem si zvolit, co udělám. A moje podvědomí si zvolilo v okamžiku, kdy zjistilo, že je Ness v pořádku. Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek nad definitivností toho rozhodnutí, ale tušil jsem, že ho pro tuhle chvíli nic nezmění. A zřejmě zrovna tohle na tom bylo to nejděsivější. Fakt, že už je všechno dáno a já s tím nic neudělám, ať se budu snažit, jak chci.

Bonus 3

Celý náš život se snažíme držet se toho, co je nám nejdražší. Lidí a věcí, bez kterých si nedovedeme život představit. Ale naše vzpomínky jsou často jen iluzí, chránící mnohem ničivější pravdu.

Už cestou domů jsem volal Steveovi, abych se ujistil, že mám možnost se k němu přidat. Byly to teprve čtyři dny od chvíle, kdy jsme se rozloučili, ale v tu chvíli jsem si vlastně vybral Ness a její rodinu upírů místo mého bratra v boji. Bylo tedy potřeba, abych se ujistil, že jeho nabídka na spolupráci je stále platná.

„Můžeš mi vysvětlit, co se to chystáš udělat za blbost?“ zeptal se mě Liam, když jsem po něm hodil cestovku, aby se začal balit.

„Jakou konkrétní blbost máš na mysli?“ zeptal jsem se a do své tašky balil nejnutnější oblečení. Neměl jsem toho moc, ale i to málo zabralo skoro tři čtvrtiny tašky. Zbytek místa jsem se rozhodl zaskládat nějakým tím jídlem. Se Stevem jsme během lovů preferovali doplňování energie tekutou formou, ale mezi tím jsme si chtěli udržet pocit lidství a stravovali se výhradně lidský jídlem.

„To, že se zrovna teď balíš, místo toho abys podpořil svou přítelkyni v její nové životní etapě. To je ta blbost, na kterou narážím!“ rozkřikl se na mě.

„Já si naopak myslím, že je to první rozumná věc, kterou za posledních pár měsíců dělám,“ namítl jsem a vůbec se na něj nepodíval. Ano, od příchodu Cullenů do Bemidji byl tohle první rozumný čin, který jsem hodlal uskutečnit. Už v první chvíli, kdy jsem se o nich dozvěděl, jsem se měl postarat, aby odešli oni, anebo se sám sbalit, když jsem zjistil, že nejsou pro město nebezpeční.

Tehdy jsem to neudělal, ale teď jsem musel.

Dopl jsem cestovku a v telefonu už hledal číslo na aerolinky. Potřeboval jsem zjistit, jestli v nejbližší době neletí něco do cíle mé cesty – přece jenom by to bylo rychlejší, než jet autem. Běžet jsem nechtěl. Potřeboval jsem být odpočatý, pokud by mělo dojít k nějakému konfliktu hned po mém příjezdu. Spojovatelka na letišti byla velmi příjemná a ochotná paní, ale byla příliš pomalá, když uvážím, jakou rychlostí se mi právě honily v hlavě myšlenky. Potřeboval jsem z Bemidji vypadnout okamžitě, každá minuta byla ztrátou času.

Ve chvíli, kdy se paní na druhém konci linky ptala na počet letenek, jsem pohlédl na Liama, který se stále opíral o futra do mého pokoje. Od okamžiku, kdy jsem po něm hodil cestovku, se nepohnul ani o centimetr. Celou tu dobu mě sledoval a mračil se.

„Jedeš se mnou?“ zeptal jsem se a odtáhl od ucha telefon.

„Přestože nesouhlasím s tím, co děláš tak jedu. Někdo ti musí krýt zadek,“ odvětil s povzdechem a tak jsem rovnou zarezervoval letenky. Letadlo odlétalo za hodinu a půl, takže jsme měli dostatek času dobalit všechny potřebné věci.

Když jsme potom nasedali do auta, abychom odjeli na letiště, Liam mě zarazil. „Jsi si jistý tím, co zrovna teď děláš?“ zajímal se a zabránil mi přitom nastartovat. Cítil jsem, jak se snaží nakouknout do mé mysli a snad mě i přimět, abych nakonec nikam nejel. Věděl jsem, jak moc si Cullenovy za těch pár týdnů oblíbil, přestože s nimi nebyl zrovna dvakrát často v kontaktu. On si dokonce myslel, že Ness je pro mě ta pravá. Jak by ale mohla být? Před pár desítkami minut se z ní stala upírka. A takové, jako je právě teď ona, já zabíjím.

„Jsem si tím stejně tak jistý jako že se jmenuju Cole Trent.“

„Jak to tady vypadá?“ Jen co jsem dorazil do Rapid City a vyhledal Stevea potřeboval jsem se zorientovat ve zdejší situaci. Základní informace jsem měl už od chvíle, kdy jsme se vypravili do Duluthu. Už tehdy toho byly plné rádia a televize. Postup zdejší skupiny novorozených byl obdobný jako ten u nás, ale tady je nikdo nezastavil včas. S jistotou mi Steve prozradil, že místní starosta i policejní ředitel jsou již nesmrtelnými. Zoyin plán postoupil na vyšší úroveň, ale stále jsme nevěděli, kam až by byla schopna zajít.

„Činili se víc než v Duluthu. Skupina novorozených tu čítá něco přes třicet možná dokonce ke čtyřiceti jedincům,“ odvětil mi Steve a prohrábl si vlasy. „Nechápu, jak to mohl dojít tak daleko. Někdo si toho přece musel všimnout!“ rozkřikl se a uhodil do stolu, u kterého seděla Bridget s Liamem. Ubytovaní jsme byli v jednom z menších hotelů na okraji města. Steve s Bridget se připojili ke skupině místních kříženců, kteří měli pořádek v tomto státě na starosti.

„Jsou místní nějak talentovaní?“ zajímal jsem se dál.

„Měli jednoho nadaného člena, ale ten přišel o život v boji s jedním z novorozených,“ prohodila Bridget.

„Nějaké další zprávy ohledně těch upírů? Projevil se u někoho z nich třeba dar nebo něco podstatného, čeho bychom se mohli zachytit?“ Informace jsem z nich musel tahat jako z chlupaté deky a přitom jsem doufal, že už mají vymyšlený nějaký plán postupu. S každým dnem, kdy otáleli, přicházelo o život více a více lidí. A to nepočítám fakt, že některé z nich nejspíš i mění na upíry.

„Vzhledem k tomu, co se stalo u Duluthu, kde jsme měli na své straně i talentované upíry, čekáme teď na posily,“ poznamenal Steve.

„Posily?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Místní skupina má pouze šest členů, s námi je nás deset. Copak si myslíš, že bychom každý zvládl čtyři novorozené?“ podivil se Steve a já musel souhlasit. Jasně, na čtyři novorozené jsem opravdu neměl.

„Předpokládám, že se všichni drží ve skupině a proto jste se je nepokusili nějak postupně zneškodnit.“

„Přestože neustále sleduju jejich pohyb, není jednoduché se jim postavit. I oni byli informovaní o tom, co se stalo v Duluthu,“ upozornil mě Steve na drobný detail ohledně sdílení informací. Veřejná média jsou někdy skvělá, ale jindy představují velký problém.

„Každopádně se nám podařilo zjistit, kdo je tvůrcem těch novorozených,“ prohodila po chvíli ticha Bridget. Se zájmem jsem se na ni podíval. U skupiny novorozených v Duluthu se nám podobnou informaci nepodařilo získat. „Byl to jeden z nás… Doug. Patřil k místní skupině, což vysvětluje proč si toho nikdo tak dlouho nevšiml.“

„Do prdele! Copak nám ta nesmrtelnost začíná lézt na mozek, že se postupně snažíme obnovit rasu těch pijavic?“ Douga jsem neznal – ve Voltéře nás bylo hodně a žádné přátelské vazby jsme mezi sebou neutvářeli. Spolu s Liamem jsme se krátce poté, co jsme zničili našeho otce, přidali ke Steveovi a Zoye. A to jenom díky faktu, že jsme se poznali ve Voltéře, jinak bychom pokračovali na vlastní pěst. Takhle jsme si ale mohli krýt záda. Větší skupina je vždy lepší, pokud jde o potyčky s upíry.

Následující dva dny nedělal Steve nic jiného, než soustředěně seděl v nepohodlném hotelovém křesle a snažil se vystopovat všechny upíry v okolí. A že jich nebylo málo. Nejvíc se jich drželo v okolních lesích západně od města. Jakkoliv velký rozruch se jim už podařilo vzbudit, snažili se o to neprovokovat ještě víc. Nechápal jsem to. Doug nemohl mít všechny upíry takhle pod kontrolou – hlavně pokud neměl žádný dar. Stejně jako u Zoyi za tím musel stát někdo další. Někdo, kdo myslel na lidi.

Nechápal jsem to. Ale bylo jednodušší zaměstnávat svou mysl tímto problémem, než neustále zvažovat možnosti mého života s Příšerkou po boku. Zvládl bych to?

Ne! Nesmím o tom přemýšlet. Raději bych se měl soustředit na ty novorozené v okolí. Bylo potřeba je všechny poslat pěkně do pekla, přesně tak, jak jsem to dělal celý svůj život od zničení Voltéry. Tehdy jsem v tom našel smysl svého života – zbavit svět monster. Proto jsme byli vytvořeni, aniž by si to Aro vlastně uvědomil.

Věděl jsem, že Steve byl u toho, když vládci padli, ale nikdy jsem se ho nezeptal na to, jak to celé probíhalo. S Arem, nebo vlastně kterýmkoliv vládcem, jsem se do styku dostal možná jednou, když mě poprvé pustili na misi, kde jsem byl jenom do počtu. Od té doby jsem nikoho z vládnoucího klanu neviděl.

„Bridget, Cole, pojďte se mnou!“ prohodil z ničeho nic Steve do ticha pokoje a tak přetrhl mé myšlenky.

„Děje se něco?“ zajímal jsem se.

„Jeden se oddělil,“ zamumlal Steve a popadl bundu ledabyle pohozenou na posteli. S Bridget jsme ho napodobili a už sbíhaly schody do přízemí. Z druhého patra hotelové budovy to bylo rychlejší, než čekat na výtah. Steve nasedl do auta a my ho následovali. S kvičením pneumatik se Steve začlenil do provozu na silnici, ale následně se choval jako pirát. Omezení rychlosti mu nic neříkalo a z troubících klaksonů si nic nedělal. Naštvaní lidé byli nic proti tomu, pokud nám ten nesmrtelný uteče přímo před nosem.

„Vyrazil si na lov sám?“ podivoval jsem se a Steve jenom neurčitě přikývl.

Během dalších pěti minut jsme smykem zastavili o několik bloků dál. Venku byla zima a pachy města se vznášely všude kolem nás, ale ani jedinému z našich citlivých nosů neunikl ten nasládlý pach upíra a zároveň i lidská krev, která byla v tomto okamžiku prolita. Upír se schovával v úzké uličce mezi dvěma domy. Na okrajích byly postaveny přecpané kontejnery plné odpadků a upír se schovával i se svou obětí za nimi. Ulička patřila mezi ty slepé, takže nesmrtelný neměl kudy před naší skupinkou utéct.

Do uličky jsem vyrazil jako první v těsném závěsu s Bridget a Stevem. Nesmrtelný nebyl muž, jak jsem automaticky předpokládal. V Zoyně skupině nebylo pro ženy z nějakého důvodu místo, ale tady byla sotva dvacetiletá dívka. Vlasy měla hnědé se zrzavým nádechem a já v tu chvíli zaváhal. Ten okamžik byl natolik dlouhý, že dívka stačila odhodit tělo mrtvého mladíka na hromadu odpadků a vrhnout se na mě. Tvrdý náraz do cihlové stěny mě však přiměl se vzpamatovat. Nebyla to Ness… Dokonce jsem tam teď neviděl ani zrzavou. Měla dokonale hnědé vlasy a rudé divoké zorničky na mě několik setin sekundy hleděly, než se obrátila na další útočníky.

Jak jsem si v tuhle chvíli mohl vzpomenout na Renesmé? Odpověď byla jednoduchá, jelikož se právě v tuhle chvíli někde může krmit stejně jako tahle upírka. Nebylo to však natolik pravděpodobné vzhledem k jejímu vegetariánskému původu. Ale i tak by na mě teď shlížela rudýma očima jako tahle upírka.

Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval a pročistil si hlavu od nechtěných myšlenek. Steve s Bridget potřebovali pomoct. Nemohl jsem dopustit, abych přišel o někoho dalšího z mé původní rodiny. Vztekle jsem zavrčel a podařilo se mi dostat té upírce na záda, jelikož ji zaměstnával boj se Stevem. Vzduchem se nesl pach čerstvé krve, kterou Bridget začala ztrácet po jednom ze silnějších úderů, který upírka použila. Chytil jsem to monstrum za bradu a snažil se jí odtrhnout hlavu od zbytku těla. Nebylo to nic jednoduchého, ale ani neproveditelného. Bridget se brzy vzpamatovala a spolu se Stevovou pomocí se jí podařilo upírku dostat na kolena. Steve ji kopl do hrudníku tak silně, že jsem cítil, jak povolila i její páteř a následně mi v ruce zůstala její hlava. Bylo po ní.

„Dobrá práce,“ pochvaloval jsem si spolupráci a potom se obrátil na Bridget. „V pořádku?“

„Jasně, bylo to jenom škrábnutí. Už o něm ani nevím,“ zasmála se a z kapsy od bundy vyndala stylový zapalovač, aby nás tak zbavila těla. Nikdo nestál o to, aby se v ulicích města našel mrtvý upír – a nedej bože, aby se ještě poskládal opět dohromady. Horší to ale bylo s tím lidským tělem. Nakonec se ale Steve rozhodl zavolat policii. O koncentraci upírů v okolí lidé už dávno věděli, takže by nikoho nemělo překvapit, že se sem tam najde mrtvé lidské tělo po jejich útoku.

„Je fajn, že je o jednoho méně,“ prohlásil jsem spokojeně.

„Jenom je škoda, že to u všech nefunguje stejně. Tahle holka byla jenom náhoda. Ostatní se drží pospolu, protože podobné likvidace očekávají,“ odvětil mi Steve, když už jsme si to mířili zpět do hotelu, abychom informovali ostatní o dnešním zdařilém lovu. Což mi připomnělo, že by se mi hodil i jiný lov než jen ten na upíry. S Ness se nám ten poslední nějak nepovedl a potom to šlo už jenom z kopce.

Ještě celý další týden trvalo, než nás bylo dost na to, abychom na tábor upírů zaútočili. Steve dokonce zvažoval, že by kontaktoval Dmytra. S jeho darem nenápadnosti by se nám jistě útočilo lépe, ale nakonec nad tím pouze mávl rukou. Sám nebyl s Dmytrem zrovna velký kamarád. Spolupracovali spolu při tom převratu ve Voltéře, ale to bylo taky naposledy, kdy se viděli. Dmytro byl vůdce a Steve… No, řekněme, že byl také vůdcem, ale jiným než jeho bratr.

Byli rozdílní jako den a noc. Možná že tak moc jako já a Liam.

Taky proto jsem byl rád, že se nás v Rapid City sešlo dost na to, abych Liama nechal na hotelu, zatímco jsme se vypravili do upířího tábora. Liam protestoval – jako vždy, ale tentokrát jsem ho nechtěl brát sebou. Naše síly byly těžko srovnatelné s upíry, proti kterým jsme hodlali bojovat, ale pokusili jsme se to vyvážit několika dary. Kromě Stevea a jeho stopovacího talentu se do naší skupiny přidalo ještě několik nadaných kříženců.

Potom to všechno byla už jenom otázka štěstí.

S další hojící se jizvou na paži jsem se snažil z upíra přede mnou dostat nějaké informace. Už to bylo pár měsíců od chvíle, kdy jsme se Stevem dospěli k názoru, že nemůžeme všechny hned zabít. Potřebovali jsme zjistit, kdo za jejich původem stojí. Původních pět velkých skupin novorozených jsme se zbavili. Ne celých, ale většina padla a shořela na prach, který už ani jed nedokázal poskládat do původní podoby.

„Nic nevím,“ trval na svém upír a zoufale střílel pohledem ze mě na Jenny. Byla to kříženka, která se k nám připojila při likvidaci třetí skupiny v Denveru. Jenny se však na rozdíl od nás nenarodila ve Voltéře. Byla to rodilá Američanka, zatímco my byli taková náplava. Svým vzhledem mi ze začátku byla podivně povědomá. Blonďaté vlasy po ramena, dokonalé panenkovsky modré oči a dlouhé řasy. Skutečně by se dala přirovnat k mrkací panence. Ale jenom do chvíle, než se na vás její pohled upřel a klidná voda jejích očí neztvrdla v led.

Když se Aro ze začátku pokoušel o zplození kříženců, přizval k tomu spoustu talentovaných upírů z řad gardy, ale některým se tato čest nedostala. Byli to ti nejoblíbenější, u kterých nechtěl vyvolávat jakoukoliv sebekontrolu nad lidmi. Byli to ti, které zachránil před jistou smrtí ve Voltéře, ale zároveň ti, kteří před pravou smrtí neunikli.

Jenny byla z dvojčat a její stvořitel rovněž. Překvapivě se více podobala na svou tetu než otce. Dokonce i darem jí byla víc podobná. Rodinná genealogie v tomhle případě byla velmi zajímavá. Jennyina sestra nezískala žádný dar. Možná o to nebezpečnější právě Jenny byla. Její obliba v mučení nepřítele byla skoro tak velká, jako pověstná krutost Jane.

„Zeptám se tě ještě jednou a tentokrát naposledy. Kdo tě přeměnil?“ procedila Jenny skrz zuby a upír před ní se div nerozklepal strachy.

„Nevím… Byl to nějaký muž, ale víc si nepamatuju. Po mém probuzení u mě byl jenom Lucas a několik dalších novorozených,“ trval na svých předchozích slovech upír.

„Jak ten muž vypadal?“

„Nev…“ Než stačil upír dopovědět slovo, Jenny na něj upřela ledový pohled a muž přede mnou se zkroutil v příšerné bolestné agónii. Zvažoval jsem, jestli se krutost v téhle rodině dědila, nebo byla získávána pod tíhou osudu, který jejich majitele postihl.

„Rozmysli si, co mi řekneš,“ varovala ho Jenny šeptem a ještě jednou nechala zapůsobit svůj dar, než nechala upíra před námi volně nadechnout.

„Světlé vlasy, byl mladý, možná dvacet, ale všechno mám jako v mlze. Nepamatuju si moc věci před proměnou,“ trval na svém ten muž a já si přál věřit mu, jenže to nešlo. Konečně jsme získávali nějaké informace o tom, kdo za tím vším stojí, ale bylo to náročné, zdlouhavé a únavné. Nechal jsem tedy Jenny v místnosti s upírem samotnou, věděl jsem, že Jenny se ubrání, pokud by si upír troufl zaútočit. Navíc jsem se nehodlal vzdálit někam daleko. Vedlejší místnost a postel, která by se jen stěží dala nazvat pohodlnou, byly všechno, v co jsem po dvou náročných dnech bez jediné chvilky odpočinku mohl doufat.

Ale ani ve spánku jsem se klidu nedočkal. Jen co se mi podařilo usnout, i přes ten křik z vedlejšího pokoje, octl jsem se v chatě nedaleko Thunder Bay. Naposledy jsem tam byl, když jsme se s Ness dali dohromady. Vzal jsem ji tam, abychom si společně zabruslili a strávili nějaký čas daleko od její rodiny, která mi neustále připomínala, co jsem zač a co nikdy nebudu mít.

Zaklel jsem a rozhlížel se kolem sebe, dokud mi pohled nepadl na ni. V tu chvíli jsem měl jasno. Už od prvního okamžiku jsem si uvědomoval, že tohle není obyčejný sen, ale trochu jsem kvůli všem okolním starostem zapomněl na Příšerčin dar. Teď tu stála přede mnou, dokonalá jako nikdy předtím, a já nevěděl, co jí říct.

Potom si ale slova cestu našly. „Doufal jsem, že se o tohle nebudeš pokoušet.“ Slova, která nebyla ani z části pravdivá. Ve skrytu duše jsem ji toužil vidět každý den, ale zakazoval jsem si na to myslet. Teď přede mnou přece jenom stála upírka.

„Fajn, víckrát už se o tohle nepokusím, ale teď jsem to udělala jenom proto, abych si poslechla vysvětlení, které mi stále dlužíš, když ses mi rozhodl nebrat telefon a rovnou se odstěhovat.“ Bolest, která se jí odrážela v hlase, mě zraňovala. Nechtěl jsem, aby trpěla. Doufal jsem, že po své přeměně na mě rychle zapomene – možná i proto jsem zmizel jen, co jsem se přesvědčil o tom, že proměna proběhla v pořádku. Nechtěl jsem, aby si mě pamatovala tou dokonalou upíří pamětí.

I přes veškerou mou touhu se k ní přiblížit, vzít do náruče nebo jenom jednoduše pohladit po tváři, jsem si musel zachovat tvrďácký přístup a zničit jakékoliv její naděje o naší společné budoucnosti. Postupná změna výrazu v jejím obličeji mi nepomáhala v mém rozhodnutí, ale nakonec jsem to ustál a donutil ji ukončit tohle spojení se slibem, že to bylo naposledy, co jsme se viděli.

Teprve potom jsem mohl usnout bezesným spánkem, který nenarušily ani zvuky mučení z vedlejší místnosti.

Tři roky trvalo, než jsme procestovali křížem krážem celou Severní Ameriku a důkladně se porozhlédli po upírovi, o kterém jsme nevěděli nic konkrétnějšího než to, že je blonďatý a vzhledově mladý. Aféra s novorozenými byla dávno za námi a my se mohli starat pouze o ty jedince, kteří stále někde v zákoutích, dobře skrytí před naším zrakem, přežívali.

S Jenny, Stevem, Bridgett a Liamem jsme právě prolézali hory v Peru někde poblíž Cusca, když jsme ucítili opět nasládlou upíří vůni. Bez jediného zaváhání jsme se vydali po její stopě a řekl bych, že jsme všichni doufali v dopadení upíra, který stál za všemi těmi novorozenými, přestože je ve většině případů ani nestvořil. Stačilo jenom zblbnout pár mladých mozků. Ačkoliv ty mozky měly bezmála sto let. Díky tomu se dalo odhadovat, že upír, proti kterému jsme stáli, měl všech pět pohromadě a možná zacházel s nějakým darem – jinak jsem si nedokázal představit, že mohl zblbnout někoho jako je Zoya. Vždyť ta byla tak nadšená ze zabíjení upírů. Cítil jsem to z ní už ten první den ve Voltéře a potom každý další, kdy jsme se společně, bok po boku, postavili dalšímu a dalšímu upírovi.

Vítr vál příznivým směrem a tak jsme k upírovi dostali opravdu dost blízko, než si nás všiml. Samozřejmě nás prozradily naše bijící srdce, která jsme nedokázali nijak zamaskovat.

Upír před námi však byl upírka.

Holka s takovým tím typicky indiánským vzhledem. Možná inským, byla totiž menší, než indiáni v Severní Americe. Inka měla tmavou pleť, která však díky nesmrtelnosti získala podivný nezdravý nádech. Dlouhé černé vlasy jí splývaly po zádech až někam k bedrům. Rudé zorničky na nás hleděly s obavou. Nevypadala nijak útočně, nevrčela na nás ani se nesnažila utéct. Přitom musela vědět, proti komu stojí.

„Potkala jsem dívku, právě dnes,“ pronesla najednou, než stihl kdokoliv z nás reagovat. Všiml jsem si, jak Jenny ustala v tom svém vražedném zíraní a i Steve trochu povolil ve svém útočném postoji. Nikdo z nás nečekal, že dívka před námi promluví. „Byla dost mladá a byla až moc blízko… Cítila jsem, jak ve mně roste touha po krvi, jak mě to naučil můj klan. A pak… to přešlo.“

Dívka mluvila pomalu a rozvážně. Se zájmem jsem ji poslouchal. Tichý melodický hlas se nesl po horských hřebenech do prázdna kolem nás. Odrážel se od skal v okolí a vracel ho v mírné ozvěně. Přemýšlel jsem, co má tohle znamenat. Nedávalo smysl, aby se upír vyznával z toho, že někoho nezabil… Vlastně nedávalo smysl, aby s námi cokoliv řešil. Poslední smysluplný rozhovor, který jsem vedl s upírem, byl ten s Edwardem ohledně Nessiiny proměny. Nebo možná ještě o něco později ten naprosto nesmyslný rozhovor přímo s Ness.

„Je naživu, právě teď se někde prochází, protože já se dokážu změnit. Změnila jsem se. Nemůžu to ale nijak dokázat – ne teď.“

Tak, konečně mi to secvaklo. A podle výrazu v obličeji mých společníků nejenom mě. Ona tímhle proslovem žádala o milost.

„Věřím vám,“ prohodil Steve a já na něj překvapeně pohlédl. Hodlal ji skutečně ušetřit?

„Pak víte, že můžu být lepší,“ zamumlala dívka a pozorovala naši skupinku skoro až plačtivým pohledem.

„To nic neznamená,“ odvětil opět Steve a přiblížil se k upírce na polovinu vzdálenosti, která nás dělila. Při skoku se od skály oddělilo několik drobných kamínků a teď se sypaly po horské stěně dolů a nabíraly sebou suť z okolí. Zvuk padajícího kamení se rozléhal po okolí.

„Ušetřila jsem její život,“ trvala na svém dívka a její pohled byl stále vystrašenější. Toužila po životě.

„Nechala jste jednu jít. Nic nového. Čas od času jednu malou oběť ušetříte, protože se usmála… Protože měla pihy…  Protože prosila. Tak můžete žít sami se sebou. Proto jich můžete miliony povraždit. Protože jednou za čas, z rozmaru, když má vítr správný směr, jste na chvíli vlídní.“

Steve mluvil pomalu jako ta upírka před ním. Jeho hlas byl vyvážený a nemísily se v něm žádné pocity. Inka se na něj dívala se strachem, protože věděla, co ta chladnokrevnost znamená. Všichni jsme věděli, že pokud je lovec takhle oproštěn od emocí, nic ho nezastaví od jeho původního cíle.

„To by věděl jen zabiják, že je to tak? Z toho, co jsem viděla, zůstává po vaší bezstarostné existenci jen zkáza. Snažíte se vyhladit své tvůrce a přitom se chováte bezcitněji, než oni sami. Pořád jste v pohybu, neodvažujete se vrátit. Klidně byste se mohli nazývat Bohy, když rozhodujete o něčím životu nebo smrti. A máte pravdu, naprostou pravdu. Čas od času někoho necháme jít… Nechte mě jít,“ škemrala dívka a to bylo snad poprvé, co jsem viděl upíra o něco prosit. Obvykle to tak nebylo. Za všech okolností si totiž zrovna oni brali všechno bez zeptání a jakéhokoliv ohlížení. Tohle bylo skutečně poprvé.

„Víte, že v našem světě nemáme na výběr. Pokud bychom nezabíjeli, zemřeli bychom. Vy sami jste zabili už ve chvíli svého zrození. Narodili jste se z krve vlastních matek, a jestli jsem já zabiják, je to tím, že mě v něj proměnili.“ Inka se snažila zviklat naše rozhodnutí a snad i sázela na nějaké výčitky svědomí, když nám připomínala naše lidské matky, ale to udělala velkou chybu.

„Možná by se dalo zvážit to, že bychom tě pustili, ale to bys nám musela k něčemu být,“ nadhodil najednou Steve a v očích Inky se objevila zvědavost. „Někoho hledáme. Muže s blonďatými vlasy. Nevypadá víc než na dvacet let. A je to upír.“

„Nikoho takového jsem nikdy neviděla. Od chvíle, co mi vám podobná skupinka zabila celý klan, žiju tady v horách. Nevídám se s ostatními mého druhu,“ namítla a Steve k ní přikročil blíž. Tentokrát jsme ho následovali. Pokud nám upírka k ničemu nebude, nemělo smysl nechávat ji naživu.

„V tom případě…“ Steve ta slova ani nemusel doříct, aby dívce bylo jasné, co bude následovat. Proto se taky bleskově otočila a rozběhla pryč. K zemi ji však srazil Jennyin dar. Rychle jsme ji doběhli a během okamžiku ji v její agónii zbavili rukou. Její výkřiky se nesly horskými štíty až někam do údolí.

„Nééé… zadržte,“ vzlykla a snažila se nás zadržet. Proti našemu počtu ale neměla šanci. „Ni-nikoho podle vašeho pop-popisu jsem neviděla, ale něco jsem mož-ná zaslechla.“

Upírka se chytala posledního záchranného lana, které měla. Bohužel sama netušila, že jí k ničemu nebude ani, když nám řekne všechno, co ví. Každý upír představoval zlo a to muselo být zničeno jednou provždy.

„Říkali mu A-Adam. Před pár desítkami let se objevil v údolí. Ale potom zmizel.“ Inka vzlykala bez slz.

To byla taky poslední slova, která jsme od ní slyšeli. A nebyla vůbec špatná. K neurčité tváři se přidalo i jméno. Po třech letech marného hledání jsme narazili na další stopu. Se jménem se bude někdo hledat daleko lépe.

Alespoň to jsem předpokládal před čtyřiceti-třemi měsíci. Utekly bezmála čtyři roky, kdy jsme se prodírali džunglí a hledali nějaké stopy, které by nás dovedly k Adamovi. Vždy to bylo ale jenom něco neurčitého, co nás vedlo z jednoho kouta světadílu na druhý a více/méně bez výsledku.

Během té doby jsme ale jižní kontinent pročistili vcelku slušně od upírů. Sem tam jsme taky narazili na nějakého novorozeného, což nás utvrdilo v tom, že jsme Adamovi na stopě. Nic tak velkého, jako pokus o povstání upíří rasy před sedmi lety se však nedělo. Dny ubíhaly až moc klidně a všechno to cestování bez předem jasných bojů mi do hlavy vnášelo nechtěné vzpomínky na minulost. Nedokázal jsem z hlavy dostat Příšerčin výraz, když jsem ji tak tvrdě odmítnul. Tehdy se musela opravdu snažit, aby mezi námi navázala kontakt i bez spánku. Obdivoval jsem její vytrvalost a vždy mi tak zvláštně zatrnulo u srdce, když jsem na ni jenom pomyslel. Co teď asi tak dělá? Studuje? Cestuje? Našla si nějaké upíra nebo člověka, kterému nevadí prožít lidský život s dokonalou nesmrtelnou?

„Na co myslíš?“ oslovil mě Liam. Od chvíle, kdy jsme opustili Bemidji se o Cullenových nezmínil a já mu za to byl vděčný. Stačilo, že jsem se myšlenkami na ně trápil v soukromí a pouze ve své hlavě, nepotřeboval jsem své pocity ventilovat i v rozhovorech.

„Nic konkrétního,“ mávl jsem rukou a doufal, že ho tím odradím.

„A já myslel, že už ti došlo, že tohle pátrání po Adamovi, ať už je to kdo chce, je zbytečná ztráta času a my bychom mohli dělat něco jiného,“ prohodil Liam a mě opět došlo, že tady je jenom kvůli mně.

„Nenapadá mě nic lepšího, než najít tvůrce upírů a zničit ho. Pokud se chceš někde usadit, můžeš. Nebudu ti v tom bránit,“ odvětil jsem. Byla pravda, že na Liamovu společnost jsem si už zvykl natolik, že by bylo podivné, nemít ho po svém boku, ale pokud by chtěl trochu klidnější život než ten, co vede se mnou, nemohl jsem mu v tom bránit.

„Vidíš, že pátrání po něm jde pomalu i se Steveovým darem. Mohlo by to trvat i desítky let, než se nám ho podaří najít. Takhle se můžeme někde usadit a počkat, až se ostatním podaří najít nějakou pořádnou stopu,“ přemlouval mě.

„Nechat v tom ostatní samotné?“

„Adam už delší dobu nepodnikl nic velkého, čím by na sebe upozornil. Navíc Jennyin dar všechny ochrání. Nebude vadit, když na pár let necháš kočovného života.“

„V Bemidji ji zpohodlněl, bratříčku,“ rýpnul jsem si. „Předtím jsi vydržel cestovat i desítky let bez toho abychom se někde na další dobu usadili, a teď to vzdáváš už po sedmi letech.“

„Není to o pohodlí. Tehdy jsem v tom společném cestování viděl určitý smysl. Chránili jsme lidi, ale teď už je všude klid. Po zemi se pohybuje tak malé množství upírů, že co do počtu lidí nejsou ani jedním procentem populace. To i nás je víc.“ Liam v tom začínal být neoblomný a neskutečně mě v tom udivoval. Tenhle rozhovor jsme nikdy nevedli. Alespoň ne tímto stylem.

„Promluvím se Stevem,“ kapituloval jsem nakonec. Je pravda, že to cestování mě nijak neuspokojovalo. Liam měl pravdu. Styl tohoto kočování se změnil od původního plánu a dával mi tak víc prostoru ke zbloudilým myšlenkám, než jsem prve předpokládal. K tomuto způsobu života jsem se uchýlil právě kvůli tomu, že jsem se nechtěl svými myšlenkami vůbec zabývat. A můj plán nevycházel.

S Liamem jsme měli Ameriky plné zuby – ať už té Severní nebo Jižní. Proto jsme si za místo našeho nového pobytu vybrali Londýn. Ať tak či tak, pořád to bylo velmi deštivé město, do kterého se rádi stahovali upíři ve všech dobách. Mohl jsem tedy očekávat, že i přes nudný usedlý život někdy na nějakého toho upíra narazím. Jejich touha po věčném životě nebyla nikdy větší než touha po lidské krvi.

Vybrali jsme si okrajovou část Londýna, kde jsme si pořídili jeden z řadových domků. Bylo to někde u Forest Hill, takže jsme to měli i blízko do lesů. Pak už záleželo jenom na tom, co bych chtěl následujících pár let dělat. Liam se těšil na nějakou nudnou ale dobře placenou práci, abychom si prý nemuseli dělat starosti s penězi a já se mohl zařídit podle sebe. Studium nebo práce.

Jednoduché rozhodnutí.

Ale asi jak pro koho. Londýn nabízel široké spektrum možných vzdělání. Na střední školu jsem se necítil. Vysoká by připadala v úvahu asi víc, jenom si teď vybrat kterou. Byla polovina léta a já měl ještě měsíc na to se někam zapsat. Měsíc na to prozkoumat Londýn a zjistit, co vlastně chci. Měsíc na to utápět se ve vlastních myšlenkách a přemýšlet, jestli by nakonec nestálo za to vyhledat tu překrásnou upírku, která zaměstnává všechny mé myšlenky už posledních sedm let.

S velkým odhodláním jsem však tuto myšlenku zavrhl a vydal se na průzkum města. Třeba mě při tom všem procházení něco zaujme.

Tenhle svůj plán jsem sdělil Liamovi, když jsem další den ráno opouštěl dům. To jenom pro případ, že bych se hned večer nevrátil. Londýn nebyl nikterak malý a pokud ho chci projít opravdu důkladně, chvíli to přece jenom potrvá.

Někdy kolem poledne jsem se dostal do centra. Procházel jsem se kolem Temže někde u Greenwichské univerzity, když jsem zahlédl ty dokonalé zrzavohnědé vlasy. Jejich majitelka si mě nevšimla, byla ke mně otočená zády a pokračovala v cestě bůh-ví kam. S jistotou jsem ale mohl říct, že to byla ona. Už jednou jsem si ji spletl s první upírkou, které jsem se postavil poté, co jsem ji opustil, ale tentokrát jsem si byl jistý.

Byl jsem v pokušení na ni zavolat a přinutit ji tak, aby se otočila. Ale nakonec jsem to neudělal.

S odstupem několika desítek metrů, které pro ni stejně nic neznamenaly, jsem se vydal za ní. Kolem se pohybovalo velké množství lidí, takže i můj nepravidelný tep se v něm ztratil. A přestože jsem se tím mučil, chtěl jsem vědět, kam má namířeno. Jestli je tu s rodinou. Zda v Londýně studuje nebo jím jenom prochází. Doufal jsem ve zlatý pohled jejich očí.

Kousek od univerzity zamířila do podzemí a já ji následoval. Metrem přejela dvě stanice, než na další vysedla. Nezdálo se, že by o mně věděla, přestože už si musela mého pachu všimnout. Copak se rozhodla to ignorovat? Nezajímalo ji, jaký kříženec se v jejím okolí nachází? Nebrala to jako hrozbu?

Takhle jsem ji sledoval celou půl hodinu, dokud se nedostala až na Victoria Station. Plánovala si prohlédnout Buckinhamský palác? Od metra byl vzdálen stěží deset minut. Ale trochu jsem pochyboval o tom, že by mířila právě tam. A nakonec jsem měl pravdu. Ness se zastavila před pětipatrovým domem, který byl ozdoben vínovými praporky se zlatým vyšíváním. Tou zlatou nití byl vyveden název hotelu, do kterého Ness následně vešla. Tam už jsem ji nenásledoval. Potřeboval jsem zjistit, jestli tohle všechno byla náhoda nebo se Liam nějak zapříčinil o tohle setkání. Udělal mi to naschvál?

„Věděl jsi o tom?“ zeptal jsem se, jen co jsem vtrhl do pronajatého domu na předměstí Forest Hill.

„O čem bych měl vědět?“ odvětil Liam a zvedl hlavu od laptopu, na kterém právě pracoval. Už před dvěma dny se mu podařilo najít podle všeho práci snů a teď v ní byl ponořen dvacet-čtyři hodin denně.

„Věděl jsi, že je Ness v Londýně a proto si vybral tohle město?“ Začínal jsem být naštvaný. Přecházel jsem po pokoji a nevěděl co s rukama. Měl jsem chuť do něčeho praštit. Nestačilo, že jsem na ni neustále myslel a vzpomínal na její dokonalou pusu, která uměla tak skvěle líbat.  Od chvíle, kdy jsem se jich rtů dotkl naposledy, se toho ale hodně změnilo. Neviděl jsem se s ní víc než sedm let a ona teď byla upírkou. Někým, koho jsem dennodenně zabíjel.

„Nevěděl jsem, že je konkrétně v Londýně. Celý svět jsem zúžil pouze na Británii,“ odpověděl se stoickým klidem a jeho slova mě donutila se zastavit v půli kroku. On to skutečně věděl!

„Chceš tím říct, že jsi stále v kontaktu s Cullenovými?“

„Za celou tu dobu jsem s Carlislem mluvil všehovšudy třikrát. Krátce potom, co se Renesmé rozhodla pro samostatný život a cestování a potom někdy v průběhu těch let ještě dvakrát. Vždy, když se přestěhovali na nějaké nové místo. Žádal jsem je o pomoc s pátráním po Adamovi,“ informoval mě a já nevěřil vlastním uším. Jak mě mohl takhle zradit?

„Proč?“ zamumlal jsem a prohrábl si rukama vlasy. Opravdu jsem toužil něco rozbít, ale v domě, který nám nepatří, se to realizovalo jenom velmi těžce.

„Napadlo mě, jestli Carlisle o někom jeho vzhledu nebo jména neslyšel. Přece jenom je to vcelku starý upír a měl kontakty i ve Voltéře. Jeho znalosti jsou rozsáhlé, a pokud nám někdy někdo mohl pomoct, tak určitě on,“ trval si nekompromisně na svém.

„Hodlal jsi mi to někdy říct?“ zajímal jsem se.

„Tušil jsem, jak moc bys vyváděl, takže jsem raději mlčel. Za celých sedm let ses o Ness vůbec nezmínil, přestože dost pochybuju, žes´ na ni zapomněl. Možná právě proto jsi na mě tak naštvaný.“ Liam mluvil stále klidným hlasem, jako bych byl nějaké vyplašené divoké zvíře! Vztekle jsem na něj zavrčel a tím snad jeho domněnku potvrdil.

„Mluvil jsi s ní?“ zeptal se najednou.

„Ne. Při našem posledním rozhovoru jsem jí řekl, že už ji nikdy nechci vidět, takže by bylo hloupé na sebe upozorňovat,“ odvětil jsem přísně, ale na Liama se nepodíval. Nechtěl jsem mu říkat, že jsem tak moc toužil být v její přítomnosti a něco se o ní dozvědět, že jsem ji dobrou půl hodinu sledoval. Připadal jsem si hloupě i sám před sebou.

„Opět musím trvat na tom, co jsem řekl, když jsme opouštěli Bemidji. Jsi hlupák.“ Liam zavrtěl hlavou, zavřel laptop a nechal mě v pokoji samotného, obklopeného pouze myšlenkami, které se ne a ne vytratit. A já jsem toužil po klidu. Alespoň na malou chvíli. Vyšel jsem z domu a rovnou si to zamířil do lesů. Pokud se budu soustředit na něco jiného, odsunu ty protivní myšlenky stranou.

Celý následující měsíc jsem si nedovolil opustit Forest Hill. Nemohl jsem zamířit do centra a riskovat možnost, že bych ji znovu uviděl.

„Zdravím, Carlisle, už je to nějakou dobu,“ zaslechl jsem promluvit Liama, ale odpověď jsem neslyšel. Opět telefonoval? Nastražil jsem uši a poslouchal. „S Colem jsme se rozhodli na chvíli usadit, ale tohle je velmi zajímavá zpráva,“ odvětil a zněl nadšeně. „Samozřejmě, hned ho budu kontaktovat a předám mu váš vzkaz.“

„Co to bylo?“ zajímal jsem se, když Liam seběhl ze svého pokoje za mnou do přízemí.

„Půjč mi svůj telefon, musím zavolat Steveovi,“ prohodil bez jediného vysvětlení. Vytáhl jsem telefon z kapsy a už mu ho podával, když jsem se zarazil. Proč by chtěl volat Steveovi?

„Cullenovi zjistili, kde se pohybuje Adam?“

„Ne tak docela… Ale už vědí, kdo to je,“ odpověděl a oči mu jenom jiskřily od nadšení z té informace.

„Tak mě zasvěť. Třeba nám to pomůže natolik, že bych se mohl přidat ke Steveovi a konečně ho najít,“ pobízel jsem ho, aby konečně prozradil, co se dozvěděl. Moje pobídka u něj však vyvolala zamračení. Zvažoval jsem, co se mu na tom asi nelíbilo.

„Upír, kterého Steve hledá, patří mezi hodně staré. Carlisle si troufl tvrdit, že dokonce starší, než byl Aro. Navíc jméno Adam není původní. Takhle si nechává říkat až posledních několik století. Prý by to mělo ostatním připomínat legendu o stvoření – původního lidského Adama. Prvního člověka.“

„Chceš tím říct, že tenhle náš Adam, nebo jak se ve skutečnosti jmenuje, je první upír?“ zeptal jsem se pochybovačně. Samozřejmě se dalo předpokládat, že před Arem a jeho bratry byli i jiní upíři, ale takoví už dávno nežili. Mohl být tedy Adam prvním a zároveň i posledním takhle starým upírem, který chodí po světě?

„Nic takového jsem neřekl, tohle všechno je od Carlislea. Navíc mě upozornil na to, že Adamova lidská žena Eva nebyla první ženou. Tak nějak se rozvyprávěl o Lilith, která nebyla stvořena z Adamova žebra, ale z prachu stejně jako Adam. Byla mu rovna, ale to taky podle všeho znamenalo, že ji Adam nemohl zkrotit jako poslušnou družku. Ona byla údajně matkou prvního upíra – a to, že si on začal říkat Adam, není to vtipné?“

„Možná trefné, ale vtipné určitě ne. Musím zavolat Steveovi. Pokud je na tom, co říkáš i jen malý kousek pravdy, tak Steve netuší, proti čemu stojí,“ odvětil jsem a už vytáčel Steveovo číslo. Následně jsem mu povyprávěl všechno, co mi sdělil Liam.

´Zní to neuvěřitelně. Máte to nějak ověřené nebo se to všechno zakládá jenom na informaci od jiného upíra?´ zajímal se Steve.

„Zatím nebyl čas si něco ověřovat. Carlisle si myslel, že by bylo vhodné nás o tom informovat. Navíc Liama upozornil na to, že jsme se toho hodně mohli dozvědět v Arově soukromé knihovně, kdybychom ji při tom převratu z poloviny nespálili,“ prohodil jsem a vybavil si, jak se Ness tvářila, když jsme neměli ani základní údaje o jednotlivých klanech a jejich historii. Aro věděl o svých lidech všechno. Měl dokonalý přehled o celém upířím světě a my jsme žalostně pokulhávali. Dokonce jsme si nemohli ani odškrtávat jednotlivá jména, abychom měli jistotu, že jsme se vypořádali se všemi upíry.

´Fajn, takže původní upír se snaží o co? Obnovit svůj rod, nebo co?´ odvětil ironicky.

„Tak na tohle ti neodpovím, ale pokusíme se s Liamem prověřit ty Carlisleovy zdroje,“ slíbil jsem a rozloučil se s ním. I to, že hovor přijal, byla zvláštnost. Většinu doby, co jsme po Adamovi pátrali, jsme se pohybovali mimo pokrytí signálu.

„Viděl bych to na návštěvu knihovny, přidáš se?“ prohodil Liam jen co jsem hovor ukončil.

„Proč knihovna?“

„Řekl bych, že budeme hledat texty natolik staré, že bude dost komplikované je sehnat i v tištěné nebo psané podobě natož v té elektronické. Teď bys vlastně měl být vděčný za to, že jsme v Londýně. Je tu druhá největší knihovna světa,“ zazubil se na mě a potom už jsme společně mířili do knihovny. Opět jsem měl nový směr, jakým zaměřit vlastní myšlenky.

Při tom soustředěném výzkumu jsem málem zapomněl i na mou malou upírku. Až do chvíle, než se jednoho dne objevila v samotné knihovně. Jen co jsem zahlédl její hnědorudé vlasy, schoval jsem se za police s knihami a jenom ji odtud sledovala. Zrovna žádala knihovnici o nalezení nějaké knihy. Opět si mé přítomnosti nevšimla a já přitom tu její vnímal tak intenzivně.

Tohle mi nemohla dělat!

Ale jak se zdálo, asi mohla. Ani náznakem se nepootočila, aby zjistila, kdo ji to ze stínů pozoruje.

A od té chvíle jsem se nedokázal soustředit ani na studium. Ta její lehkovážnost se mi nelíbila. Rozčilovalo mě, že se nesnaží zjistit, kdo se to plíží za jejími zády. Nakonec jsem ji sledoval až zpět do jejího hotelu. Chtěl jsem vědět, jestli ji vůbec napadne se otočit, když jí budu za zády dostatečně dlouho… Ale ani tehdy jsem se nedočkal správné reakce.

Vůbec se nebála, že by jí za zády stál někdo, kdo na všechny upíry pohlíží stejně. Tak, jak jsem na ně před pár lety pohlížel i já. Dokud jsem nepoznal ji a její rodinu. Dokud se z ní nestal upír. Zlaté oči nikdy neděsily tolik jako ty rudé. Navíc vypovídaly i o dobrých úmyslech… Cullenovi se snažili nám pomoci s pátráním po Adamovi. Žili jako skutečná rodina. Vychovali Ness, tak dokonalou bez pokřiveného pohledu na svět. Nepředpokládal jsem, že by se někdo tak čistý jako ona mohl přes noc vypařit a na její místo se postavit krvelačná upírka. Stále to musela být Ness, do které jsem se zamiloval. Jenom v ní už nekolovala její vlastní krev.

Pořád to byla ona…

Ta myšlenka mi bloudila v hlavě celou noc, kterou jsem strávil v témže hotelu jako Ness. I přes několik stěn jsem slyšel, jak se ráno vypravila ven. Když prošla kolem mého pokoje, pootevřel jsem dveře a stále si dodával odvahu, jestli ji oslovit nebo ne. Toužil jsem smazat poslední vzpomínku na její ztrápený obličej. Chtěl jsem ji vidět se smát, ale to by se na mě musela někdy podívat… To bych si musel dodat dost odvahy na to, ji oslovit a postavit se před ní. Musel bych porušit své slovo o tom, že ji nechci vidět.

Vždyť já ji vidět chtěl. Tak zoufale moc až to bolelo.

Odkašlal jsem si, abych si dodal odvahy a upozornil ji tak na svou přítomnost. Opět jsem nevěděl, co jí po tak dlouhé době říct. Chtělo to něco nenuceného. Možná ji jenom pozdravit a čekat, jak zareaguje. Nebo něco odvážnějšího?

„Říkal jsem si… možná by sis se mnou mohla dát drink, co ty na to?“ prohodil jsem nakonec a všiml si, jak se na místě zarazila. Stála těsně před výtahem na konci chodby, ale neotočila se. Poznala mě? Jistě si pamatovala můj hlas, už jednou ho v tomhle svém dokonalém upířím těle slyšela.

Její zvednutá dlaň a její následné zavrtění mi ale nedaly jasnou odpověď. Zkusil jsem to tedy znovu.

„Byla bys tak hodná…“

„Co?“ promluvila najednou a já cítil své vlastní srdce až někde v krku.

„Byla bys tak hodná…,“ začal jsem znovu, ale ani tak jsem nedokázal zformulovat svou žádost, kterou stejně přerušilo cinknutí výtahu, který se následně otevřel, a Ness do něj po krátkém zaváhání nastoupila.

„Poslechni, víš co? Zapomeň na to, ano?“ Přes všechnu tu touhu a nejspíš i lásku, musel jsem si to přiznat, se probojoval hlas zdravého rozumu, který říkal, že si tohle její chování nemůžu nechat jenom tak líbit. Copak nikdo nemá nárok na to, dělat chyby? „Jsi obyčejná nanicovatá holka, co si myslí, že je princezna.“

V tu chvíli se Ness otočila a já se mohl podívat do těch dokonale zlatých očí. Byla dokonalejší, než jsem si pamatoval z toho posledního snu. Hnědorudé vlasy se jí ve vlnách stáčely kolem obličeje na ramena a odtud na záda. Na sobě měla dokonale padnoucí model, který zdůrazňoval její přednosti, ale nebyl nijak kýčovitý ani hanbatý. Vypadala jako dokonalá dáma a převyšovala všechny ty vyretušované modelky v časopisech. Nic na ní nemělo jedinou vadu.

„Nemyslím si, že jsem princezna. Už před časem mi bylo řečeno, že jsem příšerka,“ odvětila a já se musel usmát. Připomínka její přezdívky byla dobrým znamením. Nezlobila se na mě? – blesklo mi hlavou, když v tom se i Ness usmála.

„Příšerko,“ zašeptal jsem a vydal se k Ness. V tu chvíli se taky začaly zavírat dveře výtahu a upírka v něm jenom zběsile mačkala knoflík, aby zůstaly otevřené. Došel jsem až k ní, objal ji kolem pasu a přitiskl rty na její.

„Byl jsem hlupák, doufám, že mi odpustíš,“ zašeptal jsem mezi polibky.

„Máš pravdu, byl si hlupák,“ souhlasila a na tváři si stále pohrával lehký úsměv. Neřekla však nic o odpuštění. Nejspíš si ho budu muset ještě zasloužit. Přece jenom jsem jí ublížil. Nemohl jsem očekávat, že by všechno bylo tak jednoduché. Alespoň ne návrat do života zhrzené ženy. Ness ale vypadala šťastně – zlaté zorničky se přímo třpytili. Mohl jsem tedy doufat v to, že ten první krok skutečně bude tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá?

„Miluju tě, Příšerko, ať už jsi jakákoliv,“ zamumlal jsem a znovu ji políbil.

Pro tu chvíli bylo odložené jakékoliv další studium prvního upíra a snaha o jeho vypátrání. Potřeboval jsem sobě a hlavně Příšerce vynahradit těch několik promarněných let. A já se na to opravdu těšil.

„Když přijde na lásku, tak i ti nejinteligentnější lidé podnikají ty nejiracionálnější kroky. Nejlepší muži a ženy ze sebe kvůli ní dělají blby pořád dokola.“

– Woody Allen

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - Bonus č. 3: