Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jizvy z válečného pole bolí - 2. část

31.08.2011 (15:00) • Bella130 • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1630×

hudba

2. část

Otevřel jsem vrátka svého skrovného domku, po tak dlouhé době do nosu vdechnul tu sladkou vůni domova. Domů nás propustili z důvodu pandemie španělské chřipky, která řádila ve vedlejším městě. Zemřelo už na ni nejméně sto lidí. Nemluvilo se nikde o ničem jiném. Bylo pro nás bezpečnější zůstat doma v karanténě. Já si tím jistý moc nebyl. Vešel jsem do světničky a zůstal jako opařený na místě. Moje matka seděla na židli u stolu, ruce v dlaních. Celá se klepala a z jejích očí padaly velkým proudem slzy. Věci jsem pohodil na zem a okamžitě přiběhl k ní.

„Maminko, copak se stalo?“ Zatřásl jsem s ní víc, než bylo nutné.

„Edwarde, ty jsi už tady? Jak milé. Tatínek nám navždy odešel.“ Já na ni zůstal s šokem zírat.

„Cože? Jak to myslíš? On...on... Neříkej mi jenom, že je mrtvý.“ Nechtěl jsem k takovému závěru hned dojít, jenže můj vnitřní radar to vycítil. Vždy mě varoval nebo upozornil na nehezké věci – většinou katastrofy, které měly strašlivé následky. Ten věčně vytrvalý muž, který byl hbitý a silný, imunní vůči nemocem, zničehonic odešel? To nemohla být pravda. Ne, on.

„Je mi to hrozně líto, Edwarde. Ve vedlejším městě řádí španělská chřipka. Tvůj otec tam jel, jako obvykle, kvůli právnickým záležitostem. Zdržel se déle, než bylo potřebné. Od někoho se tam nakazil. A pak to šlo s ním z kopce už samo. Nedalo se s tím nic dělat. Léčitelé se mu snažili pomoct,“ řekla, podívala do mých očí, já jí položil hlavu na klín a vískala mě ve vlasech stejně, jako když jsem byl malý chlapec. To byla moc velká shoda náhod.  Proč on?

„Jak je to dlouho?“ promluvil jsem chraplavým hlasem.

„Vím to od včerejšího dne, Edwarde. Psali to v novinách - byla tam jména nakažených,“ popotáhla maminka nosem. Ne, musel to být omyl. Určitě to byl jiný muž se stejným jménem.

„Co když to nebyl on?“ Zbytečně jsem v maminčiných očích hledal naději – ale, jak se říká, naděje přece umírá poslední.

„Celý lidský život je jen cesta ke smrti, Edwarde. Je mi to kruté říkat, ale opravdu to tak je. Jen na každého čeká jinde. A nemyslím, že noviny by se pletly. Sami sousedi mi to ještě přišli navíc potvrdit. Nechápu jednu věc, jak to, že se to nedoneslo, až k tobě?“ Její slova zněla opravdu krutě, ale měla pravdu. Matka, ale moc jistě nemluvila. Rozplakala se ještě více.

Až teď jsem si vzpomenul na Lily. Kde asi je? Nahoře jsem zaslechl tiché vzlyky. To, že má matka plakala, mi trhalo srdce, ale ještě k tomu Lily, to už se bolestně svíjela v černé síti žalu i má duše. Tohle bylo na mě moc. Proč je svět tak krutý?

Takhle jsem svou matku ještě nikdy neviděl. V jejích obvykle jiskřivých očích se odrážel temný oceán. Od matky jsem se odtáhl, utřel si rukávem oči, i když tu vnitřní závěj, která zahalovala mé tělo, nešlo zastavit. Šel jsem za svou sestrou. Věděl jsem, že mě bude potřebovat. Taktéž i matka. Na svou sestru mi stačil jediný pohled. Ta nevinná, věčně svěží květina, zvadla.  Stála u okna a prázdně z něho koukala. Ruce křečovitě zadělávala do pěstiček. Pomalu jsem k ní přistupoval a dal ruce na ramena. Smutně povzdechla. Věděla moc dobře, že jsem to já.

„Edwarde, myslíš, že je táta v nebi?“ zeptala se tiše. Při tom oslovení se na mě valily ostré nože.

„Určitě. Dívá se na nás,“ ujistil jsem ji. Nebo sebe?

Postavil jsem se vedle své sestry a koukal s ní na stromy v dálce. Listy, jako černé vlajky na hradu, když vládne, smutek vlály. Tráva tiše přihlížela a ptáčci s malými flétničkami vyluzovali smutné tóny.

Se svou sestřičkou jsem byl až do večera. Sedl jsem si na její postel, od okna přešla ke mně, lehla mi na klín, jak tolikrát dělávala, a tvrdě usnula. Konečně. Plakala celé odpoledne. Její oči byly zarudlé. Její obvykle krásná tvář ztratila obvyklou barvu. Tuhle dívenku jsem nerad viděl v bolesti. Opatrně jsem svého motýlka položil do její postele. Poté jsem šel zkontrolovat svou matku. Byla v ložnici a stále plakala. Přišel jsem k ní a začal konejšit. Já sám se necítil o moc lépe, než ona. Dnes jsem s ní zůstal přes noc.

***

„Prach prachu, duše tělu. Sešli jsme se zde, abychom mohli dát poslední sbohem našemu drahému, otci, bratrovi a příteli Anthonymu Masenovi. Ať andělé ho odnesou do ráje a žije pokojný život a je mu spánku věčnému dopřáno,“ odříkal poslední slova kněz stojící nad černou dírou, kterou bude už navždy obývat náš otec.

Šedá mračna byla zatáhnutá - šedá barva k dnešku perfektně seděla. Vykreslovala náš žal. Dva lidé po stranách drželi dřevěnou rakev. Pomalu rakev spouštěli do té neskonalé černě. Bylo tu mnoho lidí  - většinu z nich ani já sám neznám. Otec měl hodně přátel - kolegové z práce, většinou. Svou matku jsem musel podpírat z důvodu, že by se mohla tady lehce sesypat. Moje sestra se dívala prázdně na otcovu rakev. Dusila se v návalech slz. Tak moc jsem ji chtěl ukonejšit. Já sám jsem ale měl co dělat, abych se udržel. Musel jsem být silný kvůli matce a své sestře. Ode dneška budu hlavou rodiny já. Nerad jsem to říkal, ale někdo se musí o ně postarat. Ten někdo jsem byl já. Odříkali jsme poslední slova modliteb, díků a loučení. Po jednom jsme každý přistoupili k „jizbě“ a hodili tam kytku. Já byl mezi posledními. Moje matka a sestra mě tu nechaly samotného.

„To ty, věčně silný a svěží muž a velice dobrý právník, to ty, jsi mne mnohému naučil a věnoval se mi. To díky tobě jsem takový, jaký jsem. Budeš mi moc chybět. Žij spokojeně v pokoji věčném, otče. O matku a sestru se postarám, slibuji!“ Hodil jsem tam kytici lilií a muži začali zasypávat díru. I po pohřebním obřadu jsem tam seděl, až do setmění.

Smutným hodiny se dlouhé zdají. Ptáte se, jaký je univerzální lék na velikou bolest? Čas.

Po pár měsících už by se dalo říci, že vše fungovalo jako dříve. Má matka se snažila najít nějaké zaměstnání, aby mohla přijít na jiné myšlenky. Začala zkrátka znovu. Práci našla v lékárně. V Lilyiných očích se ještě odrážel smutek, ale snažil jsem se ji vždy rozesmát. Věnoval jsem se jí každou možnou chvilku.

hudba

Dnes jsem své sestře měl jít ukázat vojenskou školu. Tak, jak jsem jí onehda slíbil. Stále jsem se snažil najít výmluvy typu, že nemůžu, ale ona se jen tak nedala. Pro svou máti jsem si musel najít lež. Přece jen, když venku řádila ta nemoc, nebylo moc dobré se producírovat venku. Ovšem dnes jsem, už kvůli své sestře, musel udělat výjimku. Snad se nenakazíme v okamžiku, sotva vyjdeme na pár hodin ven. Doufám.

Své jediné matce jsem lhal,

bylo to správné, snad,

já musel,

pravdu jí říct nemohl,

do vojenského centra se jde,

to špatné zažehnul,

kotel viny ve mně pne,

na své skvělé metody lhaní se spolehl,

já řekl, že do parku půjdeme.

Moje matka se jemně usmála,

na co si to hraji?

U sporáku stála,

to riziko si moc dobře uvědomuji,

cosi dobrého kuchtila,

to, co dělám je nezákonné,

kdyby jen pravdu znala,

přesto to se sestrou riskujeme,

má sestra si mezitím v pokoji hrála,

ta vina spaluje mě,

pěkně by má máti vyváděla.

V jejích očích překvapení se odráželo,

povolit to ze začátku nechtěla,

ve mně to nepříjemně vřelo,

k rozhodujícímu slovu nakonec dospěla,

řekla nakonec ano.

Malá seběhla schody,

koukala na mě svými krásnými kukadly,

štěstí z nich vyzařovalo,

na cestu jsme se konečně vydat mohli,

děvčátko se vesele rozeběhlo.

Maminka nám mávala,

Lily nedočkavě pokřikovala.

Lily jsem musel zklidnit. Chytl jsem ji za ruku a šli jsme. V žaludku se mi usadil podivný pocit. Jako by se mělo něco stát. Čím více jsme se přibližovali k vojenské škole, tím víc zesiloval. Snažil jsem se ho ignorovat.

„Edwarde, budeme už tam?“ ptala se mě Lily, co pár minut. Dělalo mě to ještě neklidnějším. Můj vnitřní hlásek mi stále našeptával, ať se otočíme a naklušeme si to zpátky domů. Co to se mnou je? Co by se mohlo stát? Já přece jsem schopen svou sestřičku ochránit. Ale, proč nemám už takovou jistotu? Přece jenom to venku nebylo moc bezpečné. Dost! Okřikl jsem se v duchu.

„Za chvilku tam budeme,“ řekl jsem se zamračeným obličejem.

„Edwarde, děje se něco? Proč se mračíš?“ zeptala se starostlivě sestřička.

„Nic se neděje, motýlku,“ chlácholil jsem spíše sebe, než Lily.

„Dobře. Moc přesvědčivě, ovšem nezníš,“ měřila mě svým pohledem. Ta malá mě má opravdu přečteného, jaká nevýhoda.

„Motýlku, jsem v pohodě,“ řekl jsem, sklonil se k ní a pohladil ji lehce po tváři.

Ještě chvilku si mě starostlivě prohlížela. Přikývla, chytla mne za ruku a my mohli pokračovat.

Bylo zrovna podzimní období. Listy, jako křídla motýlů, na stromech byly zbarvené do nejrůznějších pestrých barev. Motýlci poletovali všude kolem a usedali na měkký travnatý koberec. Slunce, schované pod vlněnou pokrývkou, vykouklo ven. Její jemné prstíky nás hřály na tvářích. Ne, jako v létě. Stromy, stojící v řadách jako ukazatelé, nás naváděly na cestu. Má sestřička vesele sprintovala mezi nimi. Jako bychom byli na normální procházce, na kterou jsme obvykle chodívali každou sobotu. Má sestřička byla po dlouhé době opět veselá. Dělalo to veselým i mě.

Měl jsem zůstat v karanténě doma a nevycházet z baráku. Sakra, co to tady jenom s ní dělám? Jenže zpátky se vrátit už nemůžu.

Zastavili jsme u ostnatého drátu, a já hned poznal, že jsme na místě. Stráž tam nestála, což mě velice překvapilo. Jak to, že to tu není hlídané? Sice je to chráněné plotem, ale i tak. Je to tu celé uzavřené. Pro nás lépe. Jenže, jak se dostaneme dovnitř? Sestřička s němým úžasem zírala. Obešli jsme plot a došli k hlavní bráně. Chráněna zámkem – ta bezpečnost.

„Edwarde, je to tu tak tajemné. Tady ty jsi denně měl výcvik? Jak to, že tu nejsou ostatní vojáci?  Jak se dostaneme dovnitř?“ ptala se ta malá zvědavě. Ztěžka jsem polkl. To nebylo zrovna téma, o kterém jsem se rád bavil.

„Ano, měl. To nevím,“ odpověděl jsem upřímně.

Počkat, mám přece šroubovák ve svém kabátu! Nosil jsem ho s sebou pro všechny možné případy. Byl něco jako můj talisman. Jako malý, když nikdo nebyl doma a rodiče jeli do města, jsem se snažil dostat domů. Dveře byly ale zaseknuté. Na cestě jsem našel šroubovák a použil ho. Zkrátka štěstí. Od té doby je můj talisman. Dnes ho použiji také.

Zámek byl železný. Z kapsy jsem vytáhl svůj šroubovák a zasadil do díry zámku. Sestřička mě se zaujetím pozorovala. Chvilku jsem s ním lomcoval. Zpočátku to šlo ztuha. Musel jsem vynaložit veškeré úsilí. Až zámek konečně udělal „cvak“ a ostnatá brána se rozevřela dokořán. Zámek od brány, i se šroubovákem, jsem vložil do kapsy. Lily šťastně zatleskala.

„Tys to dokázal!“ křikla vesele. Věnoval jsem Lily jen znatelný úsměv.

Můj žaludek byl stále jako na trní. Celou cestu jsem to ignoroval. Ovšem břicho se stále více, hlásilo o slovo. Jako by mě před něčím vážným varovalo. Křičelo na mě stále hlasitěji. Nebral jsem to ani tentokrát na vědomí a pokračovali jsme v cestě. Já si vážně hraji s ohněm. Tady nemám s ní co dělat! Okřikoval jsem se stále dokola v duchu.

„Motýlku, a jsme zde,“ ukázal jsem rukama na celý ten prostor. Vzadu se tyčila betonová budova, ve které jsme spali a měli jídelnu. Vypadala prázdně a chladně. Zeď byla přetřena bílou barvou. A na jejím vršku poletovaly dvě vlajky. Některá okna byla zabarikádována mřížemi. Hned naproti byla zbrojovna. Zem byla hlinitá. Sestřička jen zírala.

Děsilo mě to,

tohle vidět neměla,

to ji určitě vyděsilo,

doufám, že se bála.

Tohle místo je prázdné,

působí chladně,

já vzít ji tu neměl.

Došli jsme ke zbrojovně,

otevřeli dveře,

dívali se do neskonalé černě,

všude kolem byly nejrůznější zbraně.

Rožnul jsem světlo,

Lily nakrabatila čelo,

tohle ji naprosto překvapilo,

naprosto šokovalo,

nakonec se to děvče na mě pousmálo.

Já našlapoval tiše za Lily. Všude v regálech se nacházely nejrůznější zbraně – kulomety, střelný prach, granáty a mnohé další zbraně. Lily s úžasem na ně hleděla. Za celou tu dobu, co tu jsme, vůbec nepromluvila. A já se neměl ke slovu taky. Jen ji nejistě pozoroval. Vážně to brala, jako bychom byli v muzeu a dívali se jen na historické kousky. Jenže tohle byla krutá realita! Venku řádila válka. Lidé v nemocnicích bojují se španělskou chřipkou. A já si tady v klidu se svou sestřičkou prohlížím výcvikové středisko! Jako by to nic neznamenalo.

Ukazoval jsem Lily dále naše hřiště, kde každodenně máme rozcvičku. Stejně prázdné jako všechno tady. Kluci tam v poledním klidu hráli fotbal. Vlastně, když mívali čas. Vojna ale nebyl žádný med. Branci – noví vojáci šli na vojnu jen proto, že si mysleli, že to je cesta za dobrodružstvím. To se proklatě mýlili – byla to cesta k jisté smrti.

hudba

Z dálky zničehonic zazněl výstřel. Sestřička na místě ztuhla. Ozval se odnikud. Rozhlížel jsem se kolem a ostražitě se díval. Nikde nikdo. Zvláštní. Chystal jsem se sestřičku popadnout do náruče a utéct. Já blbec tak pozorně sledoval, odkud zazněl výstřel a nevšiml si, že kulka si prorazila cestu k mé sestřičce. Nevím, jak se to stalo a proč. Seběhlo se to všechno rychle. Nestihl jsem se postavit před ni, aby zasáhla mne. Bylo příliš pozdě. Svět potemněl. Zoufale jsem se sesunul k jejímu chladnému tělíčku. Mé tělo se okamžitě začalo celé klepat. Mé slzy dopadaly na její vlásky a tvořily tak kolem nich věneček perel. Jedna jizva na mém srdci, s tou by se srovnat ještě dalo, ale ta druhá ta větší, která se mi vytvořila, s tou ne. Už jsem chápal ten podivný pocit v podbřišku. Já parchant ho neposlechl! Co jsem to za zrůdu. Díky mně zemřelo teprve osmileté děvčátko. Moje hlasivky se žalostně rozkřikly. Můj řev musel jít slyšet na míle daleko.

Největší bolestí na světě je vidět umírat svého bližního,

je těžké mlčet, když cítíš bolest,

jak bohové trestají vinného?

kdy dostanu trest?

Trest se rodí v samotném okamžení hříchu,

díky mně je sestra mrtvá,

já zradil svou matku,

ach, proč já ji sem bral!

Andělé vedle mě seděli,

jejich bělostná křídla mou sestru odnášela,

s její dušičkou odlétali,

odváděli do neznáma.

Stačil výstřel pouhý,

viděl jsem sestřičku, jak se k zemi hroutí,

pomoct jsem nemohl,

já selhal,

domů s mrtvým tělíčkem v náruči se belhal,

ach, já masový vrah,

položil dívenku před dveřní práh.

Malé poupě, které vzkvétalo,

navždy a pro jednou zvadlo.

Něžné, na dotek hebké,

ach, to zlaté dítě,

to poupě nevinné,

jak nektar sladké,

to byl můj malý motýlek.

V ruce jsem svíral toho malého tvorečka. Kapičky její krve dopadaly na kamenitou cestu. Moje tělo se celé chvělo. Přes slzné závěsy jsem jen stěží viděl na cestu. Měl jsem co dělat, abych nezakopl o nějaký kámen. Jak já se jen opovažuji jít domů? Já zrůda. Naprostá, odporná, vražedná stvůra. Bohové už se určitě rozhodovali, jaký trest mi dají. Doufám, že to bude smrt. A má duše bude navždy bloudit v jezeře duší. Tam patří monstra, jako jsem já. Jak tohle jenom vysvětlím mé milované matce? Tohle ji naprosto zlomí. Konečně jsem se dobelhal ke vrátkům. Jednou rukou je otevřel. A došel ke dveřím domku.

S uslzenýma očima,

stěží já otevřel dveře,

tohle matku zabije,

matka si z knížky předčítala,

bude mne nenávidět,

klidně vypadala,

budu pro ni jen bestie!

Jen a jen mne proklínat,

z dnešní zprávy se zhroutí,

každým dnem mi bude připomínat,

co jsem já udělal,

budu sice trpět s ní,

doufám, že nebude mít slitování!

Na mysl mi ovšem došly nové poznatky. Jsem bestie, jsem vrah, ovšem zapomněl jsem na toho člověka, který ji střelil. Hlavou mi bzučely otázky typu – Kde se tam vzal člověk? Jak to, že jsem si ho nevšiml?

Na jednu stranu to ale bylo logické, protože jsme se tam vkradli. Porušili zákon. Možná to tam šel zkontrolovat voják pro jistotu, jestli je vše, jak má. Možná nás chtěl jen zastrašit, abychom, co nejdříve zmizli. Na stranu druhou mi to ale smysl nedávalo. Tak, zaprvé, řval by po nás a snažil se nás chytit a poté nás odvedl na vojenskou strážnici. Nic takového se nestalo. Potom ale zbývalo jediné. Někdo nás chtěl zabít. Zatím nevím proč a jaký měl k tomu důvod, ale je to jediné možné vysvětlení.

Tělíčko mé sestřičky stále leželo přede dveřmi. Sotva mne matka spatřila a všimla si, v jakém stavu se nacházím, zděšeně přiběhla ke mně.

„Edwarde, proboha, co se…“ Slova zůstala viset ve vzduchu. Zmlkla, protože si za mým ramenem všimla sestříného tělíčka. Zděšeně si dala ruku na ústa. Nejprve se celá začala klepat a poté omdlela. Okamžitě jsem ji sebral do náruče, vyběhl s ní schody, rozevřel jednou rukou její pokoj, uložil do postele a zakryl jsem ji.

Tichými kroky a pozdě, přece však přichází trest,

pro zrůdu jako já si jde.

Jizvy z válečného pole,

nezahojí se hladce,

utkvějí navždy v mysli,

nikdy nepřestanou mě rdousit.

Proč rozhodující slovo padlo?

Proč já řekl ano?

Proč já ji sem vzal?

Proč já se přemluvit nechal?

Nejsem voják,

nejsem nikdo,

snad jen bídák,

zasluhující smrt,

proč jsem ji zachránit nestihl?

Srdce žalostně puká,

zasloužím si snášet tyhle muka.

Peklo se dělí na několik kruhů,

byl bych na samotném dně,

tohle si zasluhuji,

moc dobře jsem to věděl.

(Pohled Edwardovy matky)

Probudila jsem se až ve svém pokoji. Nade mnou se skláněl Edward, ruce v dlaních. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že jsem viděla Lily ležet na zemi v kaluži krve. Nedávalo mi to žádný smysl. Musela to být halucinace. Jistá jsem si tím nebyla. A pak se mi mysl zatemnila a došla k nejhoršímu. Má dcera je mrtvá, nevím jak, ale je mrtvá. Začala jsem žalostně křičet a brečet. Edward sebou škubl a v tu ránu mě svíral v náručí. Já mu ruce žalostně zabodávala do zad.

„Matko, matko. To já za to mohu. To díky mně je Lily mrtvá. Já to vše zavinil. Já ti lhal s tím, že jdeme do parku. Šli jsme do vojenského centra. A tam ji někdo střelil. Z ničeho nic…“  mluvil sípavě. V jeho hlase zněla tak ukrutná bolest, že ani za otcova pohřbu taková nebyla. Trpěl-li on, já s ním dvakrát více. Těžce ty slova volil. Ano, snažil se ovládat, ale v téhle situaci se mu to moc nedařilo.

Vyškubla jsem se mu po chvilce z náruče a i přes vodopády slz běžela dolů. Několikrát jsem spadla na schodech. Mé nohy mne zkrátka neposlouchaly. Byly jako z rosolu. Odřela jsem si koleno, to mi bylo jedno. Doběhla jsem k malému tělíčku a bezmocně se k němu zhroutila. Mé celé tělo se začalo chvět. Na celý dům jsem žalostně zavyla - jak vlk na měsíc. Své nehty jsem zarývala do svých stehen. Čas se pro mě zastavil. Jednu ručičku měla položenou na zakrvácené ráně, druhou měla pozvolna podél boku. Její, zaživa krásně růžové rtíky ztratily barvu. Zvláštní bylo, že se usmívala. Ona se opravdu usmívala. Na něco hezkého asi před spánkem věčným myslela. V rozbouřené řece jsem se topila a nechala se proudem stahovat. Můj manžel - jako by nestačil. To mi Bůh musel vzít i mé dítě? To překrásné dítko, které mělo před sebou takřka celou krásnou budoucnost?

Bylo to jako bych se prodírala trním. To, co mi Edward řekl, mě naprosto vykolejilo. Měla bych ho seřvat za to, že lhal, měla bych požadovat drobnější vysvětlení, proč tohle všechno riskoval. Ano, opravdu z části mohl za to, že jeho sestra je mrtvá, ale vím, že to riskoval kvůli ní. Chtěl jí udělat radost. Vím, že ona byla pro něj vším, že by pro ni cokoliv udělal. Nemohla jsem ho nenávidět, natož vinit. Ano, správně bych měla. Nedokázala jsem to. On jediný mi zbyl. Neměla jsem na to sílu. Už tak mi stačilo, jak bezútěšně jsem si připadala. Bezradně, zničeně, prázdně. On také. Edward mi vše do podrobností vylíčil. Při jeho vypravování mi bylo čím dál tím hůř. Nechápala jsem to.

Může svět být černější? Může smutek a bolest vás nadobro zničit? Odpověď zněla ano. Dá se s obojím žít? Ne. Uvnitř zabíjí. Přijít o dvě nejcennější bytosti je konec světa. Vaše dny, kdy přijde apokalypsa.

Která stvůra mohlo zabít malou holku? Stále mi tato otázka kolovala v hlavě. Tohle nemohla být skutečnost.

***

hudba

Bylo stejně sychravé počasí, jak na Anthonyho pohřbu. Vítr byl akorát silnější a pršelo. V černém šatstvu a pod deštníkem jsme s Edwardem stáli nad hrobem a dali teprve sbohem malému osmiletému děvčátku. Hodili jsme tam kytici kopretin - její oblíbenou květinu. Na tenhle pohřeb přišla celá vesnice. Byl ale smutnější. Před pár měsíci byl jeden pohřeb, dnes druhý. Všichni byli podobně zkroušení jako my, ale přesto našemu žalu se to nedalo rovnat. Náš byl naprostá černá tma. Každý to malé veselé děvčátko miloval. Všem přinášela radost a štěstí. Podobně jako její otec. Při vzpomínce na něho mě ještě víc píchlo u srdce. Několik dní po pohřbu jsem nevycházela z pokoje. Odmítala jíst, cokoliv pít. Edward? Asi byl na tom podobně. Vyhýbal se mi. Každý den chodil k otcovu a sestřinu hrobu. Já neměla odvahu. Bál se mi chodit na oči. Pořád mi opakoval slova, že je vrah. Stále mě prosil, abych ho nenáviděla. O to horší to pro mne bylo. V domě se táhla mlha nesnesitelného žalu. Jak mám vysvětlit svému synovi, že se na něho nezlobím? Že bych to zkrátka už nedokázala? Zbyl mi jen on.

To jsem se ale proklatě spletla. O pár dní později po Lilyně pohřbu můj syn onemocněl na španělskou chřipku. Doktor přijel okamžitě. Mladý, blonďatý asi kolem dvacetipěti let. Odvezl ho. Já jela s ním. Vypadal tak nevinně. Jeho čelo bylo zpocené. Tohle má duše už nemohla zvládnout. Vidět jeho v bolestných mukách, jak umírá a běhají kolem něj doktoři a nic nezmůžou, byl strašný pohled. Pro něho to mělo být vysvobozením, trestem. On si to zasluhoval. To tvrdil. Jeho slova mi odřezala poslední kousek srdce, který mi ještě zbyl. Byla jsem jen troskou. Ubohou zničenou troskou - jako hračka k Vánocům, dítko si s ní hraje má radost a o pár dní později ji zničí a zahodí na ulici. Zničenou a špinavou. Každý den a každou noc jsem seděla na židli u jeho postele a držela ho za ruku. Spal. Celé dny jen spal - byl v bezvědomí. Doktor Cullen mi oznámil, že nemá cenu tady dál trávit čas, prý to nemá smysl.

Poslední slova jsem řekla svému synovi: „Edwarde, není ti co odpouštět. Vím, že to, co si udělal, bylo unáhlené, ale udělals to kvůli tomu, aby tvá sestra byla šťastná. Přestoupil si zákon, jednou to ale udělal každý. Já to taky udělala. Miluji tě, a vždy budu, synu. Sbohem,“ zněla má poslední slova. Edward mě sice neslyšel, ale musel tyto věty vědět. Třem svým milovaným osobám jsem dala navždy sbohem. Je načase ukončit i svůj život. Nemá smysl tady dále na tomhle světě pobývat. Zvedla jsem se a odešla jako nikdo. Jako naprostá zničená troska.

Déšť je smutný, protože nám připomíná čas, kdy jsme byli rybami. A smrt je zlo, tak Bozi uznali, vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.

(Pohled nikoho)

Doktor Cullen se skláněl nad chlapcovou postelí. Nesnesl, když umíral. A tak udělal něco, co chlapce bude bolet, ale má možnost života, i když ne zrovna hezkého. Zakousl se mu do hrdla. Chlapec se začínal bolestně svíjet. Myslel si, že takto vypadá smrt. Kdyby jen věděl, jak hluboce se mýlil.

hudba

Přítomnost...

Seděl jsem ve svém pokoji. Z mého sterea se linula melodie Claire De Lune. V ruce jsem svíral truhličku, ve které jsem měl to jediné, co mi po mé sestře a rodičích zbylo. Za těch sto let, co jsem na světě, se má bolest nezlepšila. Kryji ji tak dlouho. Nechtěl jsem svou minulostí svou rodinu zatěžovat. Bylo ale načase se někomu svěřit, a to mé Belle, která se tolik podobala mé dávno zesnulé sestře. Díky Belle se ale cítím jinak. Na tu bolest zapomínám. Ne, už nechci být na ni sám, řeknu o tom jedinému člověku, své jediné lásce.

Co jsem zjistil, Bella má stejného nepřítele. Nepřítele, který po několik staletí prahne po tom, aby duše teď mé milované lásky byla mrtvá, navždy zničena. Vím, to z úryvků, o kterých mi Bella vyprávěla -  z jejích snů. Ona v minulosti byla má sestra. Ona před tři sta lety měla pletky s tou neznámou, černovlasou upírkou. Sám nevím, jak je to možné. Těžko se dá něčemu takovému uvěřit. Je ještě toho spoustu nevyjasněného. Je načase jít tu bestii hledat. Budu ji pomalu a jistě zabíjet.

Tak těm, co jste došli ke konci, gratuluju. Asi tahle povídka za moc nestojí a je to ještě zmatené. No, příště bude poslední část této jednorázové povídky. Pokud o ni budete stát. A chtěla bych velice poprosit o komentáře, abych věděla, na čem jsem. Přijímám kritiku s otevřenou náručí. Jen se do mě dejte. Předem velice děkuju, bella 130.

P.S. Adminům se předem velice omlouvám za chyby, které nalezli a já je přehlédla. Taky děkuju za opravu.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jizvy z válečného pole bolí - 2. část: