Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem zpátky, rodino!

04.07.2011 (17:00) • enchantress • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2857×

Sluneční paprsky podzimního sluníčka dopadaly do pokoje jedné dívky. Ta dívka nebyla zcela obyčejná. Její kaštanové vlasy, které zdědila po své matce, měla rozcuchané do všech stran a zelené oči po jejím otci zářily štěstím, ale někde v hloubi byl poznat smutek. Ta dívka měla dneska narozeniny – dvanácté! Ale dávno vypadala na osmnáct. Vše je zapříčiněno jejím poloupírstvím. Její matka byla člověk, když ji porodila a otec byl a pořád je upírem. Dnes to nebyl jen den jejích narozenin, ale také deset let od zmizení její matky. Deset let uběhlo od doby, co ji její máma naposledy objala…

Ten den se chovala velmi zvláštně. Nikdo nevěděl, proč se tak chová, ale na druhý den se to ukázalo. Bella byla pryč. Nikdo nevěděl, kde je. Edward ji hledal, ale nikde nenašel, jakoby se po ní slehla zem. Od té doby se Edward změnil. Uzavřel se do sebe a s vlastní dcerou skoro nemluvil. Nezajímal se o ni. Dával jí za vinu odchod Belly. Renesmé se tím trápila, ale naučila se s tím žít, ale co když chci, aby měla konečně štěstí? Zkusím to zpravit. Já jim zničil malým omylem rodinu… Kdybych tenkrát neotočil list, Cullenovi by byli šťastní… Někdy si vyčítám to, že jsem Osud…

Renesmé

Seděla jsem na posteli a unaveně se dívala na budík, který oznamoval, že jsem se před chvíli probudila do dne, kdy mám narozeniny. Kéž by to byl den pouze mých narozenin. Bohužel to je také den, kdy odešla má máma. Slehla se po ní zem. Táta se ji pokoušel najít, ale nikde ji nenašel, proto si začal myslet, že je mrtvá a všechno to sváděl na mě. Má rodina si to také myslela, že má máma je mrtvá, ale ta to na mě nesváděla. Oni mi pomáhali a chtěli, abych byla šťastná, ale copak to šlo? Nešlo…

Táta se mnou nepromluvil a mámu jsem také neměla. Proč jsem nemohla být šťastná jako ostatní v mé třídě na střední? Kdyby jen věděli, že mi je teprve dvanáct… Zrak mi padl na noční stolek, kde byla postavená fotografie mé mámy, táty a byla jsem tam i já. Všichni tři jsme se tvářili šťastně. Máma mě objímala a táta objímal mámu. Kéž bych mohla vrátit dobu a cítit se zase šťastně. Proč se nám všem změnil od základu život? Ale já pořád věřím, že máma žije a jednou se vrátí. Věřím tomu a věřit budu.

Slzy si našly cestu ven a já začala vzlykat. V tomhle domě to nikdo nemohl přeslechnout, ale poprosila jsem je, aby mě dnes nechali být, protože zrovna dnes je to nejhorší – deset let! Deset let trápení a smutku… Lehla jsem si a zahrabala se do deky. Chtěla jsem zmizet, ale nešlo to… Někdo vešel a já neměla odvahu se podívat, kdo to je. Určitě to bude jedna z tet nebo babička. Nikdo jiný by mou prosbu neporušil.

Vymotala jsem se z deky, abych se podívala, kdo za mnou přišel. Vedle postele nikdo nebyl, proto jsem se podívala po celé místnosti a málem dostala srdeční kolaps. V rohu místnosti seděl táta. Nevěděla jsem, co se stalo, ale najednou jsem měla nutkání ho obejmout. Vyskočila jsem z postele a šla za ním. Klekla jsem si vedle něj a objala ho. On mě překvapivě objal taky.

„Jsi tak podobná své matce,“ pronesl s bolestí v hlase a já začala vzlykat ještě víc.

„Dceruško, neplač… Máma by to nechtěla,“ utěšoval mě a já byla o trošku šťastnější. Kdy jsem naposledy objala tátu? Pamatuji si to přesně… Bylo to před devíti lety na mé třetí narozeniny, kdy se vrátil z dlouhé cesty.

„Odpustíš mi, prosím?“ zeptal se.

„Nemám co,“ špitla jsem.

„V tom případě se běž obléct, protože dnes máš narozeniny a musíš je oslavit,“ řekl a vstal. Já se usmála a letěla do koupelny, kde jsem se rychle vykoupala. Jen v županu a s ručníkem na hlavě jsem se vydala do koupelny. Na posteli byl vak na šaty a já šla k němu. Na tom vaku byl položený lísteček.

Věděla jsem, že bude oslava. Obleč si tyhle šaty a uprav se. Mám tě ráda. Teta A.

Lísteček jsem dala bokem a rozepnula zip. Musela jsem se usmát. Byly to krásné bílé šaty s černým páskem. Bylo tam ještě spodní prádlo, které jsem si oblékla. Potom přišly na řadu ty krásné šaty. Opatrně jsem si je oblékla, ale nikde jsem neviděla boty. Pak jsem si všimla krabice u mé postele. Otevřela jsem ji a vyndala z ní krásné stříbrošedé lodičky. Obula jsem si je a vrátila se do koupelny, abych se mohla namalovat a učesat…

Netrvalo dlouho a já se mohla vydat dolů. Otevřela jsem dveře a sebevědomě vyšla. Došla jsem ke schodišti a šla pomalu dolů. Ocitla jsem se v hale, proto jsem došla do obývacího pokoje, kde to vypadalo jako v pohádce. Bohatá výzdoba a celá má rodina. Chyběla jen má máma…

„Renesmé, sfoukni svíčky,“ řekl mi táta a já objevila nádherný dort. Na něm bylo dvanáct svíček, které hořely. Postavila jsem se k němu a ještě se nechala vyfotit a pak jsem se chystala je sfouknout.

„Něco si přej,“ řekl mi strejda Emmett.

Přeji si, aby se máma vrátila!

A pak jsem sfoukla svíčky. Podívala jsem se na tátu, který se smutně usmíval. Usmála jsem se na něj a čekala jsem, co se bude dít.

„A teď dárky,“ zapištěla teta Alice a já se musela zasmát.

První na řadě byla teta Rosalie, která mi hrdě předávala úhledně zabalenou krabičku. Popřála mi všechno nejlepší a dala mi ten dárek. Otevřela jsem ho a v něm byly nádherné náušnice. Ukápla mi slza.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a objala ji. Pak přišla na řadu babička s dědou. Oba mi popřáli a každý mi dal jeden dárek. Nejdříve jsem rozbalila ten, co vypadal jako obálka a nemýlila jsem se. V obálce byly letenky do Francie. Poděkovala jsem a rozbalila i ten druhý balíček. Otevřela jsem krabičku a v ní byl prstýnek se znakem Cullenů.

„Děkuji,“ usmála jsem se a objala je.

„Není zač… Bylo na čase, abys ho dostala,“ usmála se babička…

Dostala jsem mnoho dárků. Hlavně od Alice, protože ta se rozhodla, že mi kompletně vybaví nový šatník. Od strýčků jsem dostala krásné auto a od táty jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Slíbil mi, že pojedeme do Forks…

Slavili jsme celý den a venku se začalo stmívat. Odpojila jsem se od rodiny a šla na terasu, kde jsem se posadila na houpačku. Dlouho jsem se dívala na západ slunce, ale netrval moc dlouho, proto jsem se dívala i nadále na nebe. Hvězdy svítily a měsíc zářil. Byl to kouzelný a hlavně magický pohled na rozzářené nebe…

Začala jsem vzpomínat na krásné dva roky strávené s celou rodinou. Musím přiznat, že tam zasáhli i Volturiovi, ale všechno dobře dopadlo. Máma s tátou o mě bojovali, a to jim v životě nezapomenu. Od té doby nenávidím Volturiovi, protože mi málem zabili rodinu a najednou to přišlo. Volturiovi! Co když je máma ve Volteře? Co když ji tam drží v gardě a nechtějí ji pustit? Zvedla jsem se z houpačky a šla do domu vyhledat tátu. Všichni seděli v obývacím pokoji a povídali si.

„Tati, byl jsi ve Volteře?“ vyrušila jsem je.

„Kdy?“ zeptal se místo odpovědi.

„Když jsi hledal mámu,“ špitla jsem.

„Nebyl, protože by tam určitě nebyla,“ odpověděl mi s bolestí v hlase.

„Mám tušení, že by tam byla. Volturiovi naši rodinu nemají v lásce,“ pokračovala jsem v rozhovoru.

„Renesmé, nemluv o tom!“ zvýšil hlas můj táta a já se najednou cítila, jakoby do mě vrazil nůž. Podívala jsem se na rodinu a rychle si sundala boty. Měla jsem pár vteřin, které jsem hodlala využít. Vyběhla jsem bosa z domu a utíkala směr les. Nevnímala jsem větvičky, které se mi zapichovaly do nohou. Chtěla jsem utéct, co nejdál to šlo. Myslela jsem, že táta mě pochopí a připustí si to, ale zase jsem se mýlila. Mám pocit, že se v poslední době mýlím pořád…

Běžela jsem dlouho. Bála jsem se zastavit a otočit se. Měla jsem strach, že za mnou běží někdo z rodiny. Chtěla jsem být sama a v klidu vzpomínat na mámu. Tolik mi chybí a nikdo to nedokáže pochopit…

Doběhla jsem na nějakou louku. Už bylo ráno a nad tím jsem se udivila. Musela jsem běžet celou noc a vůbec jsem se necítila unavená. Jen mě strašně bolely nohy a cítila jsem vlastní krev. Sedla jsem si do trávy a podívala se na své dodřené a krvavé nohy, které se začaly hojit. Milovala jsem můj menší dar, který mi umožňoval rychlé hojení ran, ale teď bych tu bolest klidně přetrpěla. Co je ta bolest fyzická, když psychická je mnohem horší? Přála bych si, aby se objevila má máma a objala mě. Chtěla bych se jí svěřit se vším, co zatím držím v tajnosti. Jedno z mých tajemství je, že jsem těhotná s nejúžasnějším vlkodlakem na světě. Jen je škoda, že teď musí být pár týdnů v rezervaci, kde je pár problémů.

Těšila jsem se na příchod toho malého drobečka, ale bylo mi líto, že u toho nebude máma… Lehla jsem si do trávy a na chvíli zavřela oči. Začala jsem se ztrácet v říši snů, které byly krásné a plné štěstí…

„Renesmé,“ šeptal mi někdo do ucha a ten hlas jsem najednou nemohla nikam zařadit. Věděla jsem, že ten hlas znám, ale kde jsem ho slyšela? Bála jsem se otevřít oči, ale muselo to přijít. Musela jsem zjistit, kdo mi to šeptá do ucha. Pomalu jsem otevřela oči, a to co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Slzy štěstí si našly cestu ven a já ji konečně objala.

„Mami,“ vydechla jsem úžasem a pořádně ji tiskla k sobě.

„Renesmé, tolik jsi mi chyběla,“ objímala mě máma a šeptala mi do vlasů.

„Kde jsi byla?“ zeptala jsem se tiše.

„Ve Volteře! Oni mě unesli a musela jsem tam sloužit deset let, aby nás nechali být,“ špitla a pořád mě objímala.

„Celá rodina si myslí, že jsi zemřela, ale já jsem to tušila, že jsi pořád živá a jednou se vrátíš,“ řekla jsem jí a ona se na mě usmála. Za těch deset let se mi zdála úplně jiná. Musela si protrpět moc, ale pořád měla ten krásný úsměv, který rozzářil každého.

„Musíme ti něco říct,“ špitla jsem.

„Co se děje?“ zhrozila se máma.

„Mami, budeš babičkou,“ postavila jsem ji před hotovou věc.

„Vážně?“ usmála se.

„Jsi první z rodiny, kdo to ví,“ usmála jsem se a ona se začala smát.

„Ale teď jdeme domů,“ navrhla jsem.

„Co když mě nevezmou zpátky?“ zeptala se s obavami.

„Táta se kvůli tomu se mnou nebavil devět let, takže se neboj,“ usmála jsem se a ona posmutněla.

„To mě mrzí,“ zašeptala.

„Mami, nemysli na to a pojď,“ řekla jsem a ona se podívala na mé bosé nohy.

„Renesmé, ale bosa nepoběžíš,“ zhrozila se a v ten moment mě popadla do náruče a rozběhla se. Musím uznat, že byla opravdu rychlá a já jsem nemohla mluvit… Cesta, která mi zabrala celou noc, tak mámě zabrala hodinu a něco. Byla opravdu rychlá. Troufla bych si říct, že rychlejší než táta…

S mámou jsme se domluvily, že ona počká venku a pak udělám menší signál, který jí oznámí, že má přijít do domu. Naposledy jsem se na ni usmála a šla do domu. Všichni seděli v obývacím pokoji a čekali na mě.

„Renesmé, kde jsi byla? Víš, jakou jsme měli starost?“ zeptal se táta.

„Vím, ale nechte mě domluvit,“ usmála jsem se.

„Sakra, Renesmé, vzpamatuj se. Nechci ztratit ještě dceru,“ prohlásil táta.

„Mám pro vás všechny dvě překvapení. To první je, že jsem ve druhém měsíci těhotenství,“ prohlásila jsem a všichni zůstali zírat.

„Kde je ten čokl?“ zavrčel táta.

„Tohle je menší překvapení, a to druhé za chvíli přijde,“ řekla jsem signál. Už jsem jen slyšela otevřít dveře a najednou jsem viděla mámu, jak stojí vedle mě. Jestli upíři můžou ještě zblednout, tak se to právě stalo.

„Bello?“ zeptala se jako první babička.

„Jsem zpátky, rodino,“ prohlásila máma a všichni ji začali objímat. Dívala jsem se na to všechno s velkým štěstím. Do téhle skládačky mi chyběl Jacob… Zazvonil mi telefon a já ho šla hledat. Byl položený v kuchyni na stole, popadla jsem ho a zvedla to.

„Nessie, můžeš jít na zahradu?“ ozvala se má láska a já ho hned poslechla. Šla jsem na zahradu a tam stál ve vší svojí kráse. Rozběhla jsem se k němu a on mě chytil do náruče.

„Chyběl jsi nám,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Však vy mně taky,“ políbil mě a já se cítila jako v pohádce.

„Jacobe, máma se vrátila,“ řekla jsem mu a on se usmál ještě víc. Vzal mě za ruku a my se vydali za rodinou. Táta pořád objímal mámu, která vzlykala. Nedokázala bych si představit být bez Jacoba deset let. Já nevydržím ani čtrnáct dní.

„Jacobe, jak jsi jí to mohl udělat?“ zeptal se najednou táta.

„Edwarde, omlouvám se, ale je to důkaz naší lásky,“ prohlásil a já se k němu více natiskla.

„Máš štěstí, že je tu Bella a ta by mi neodpustila, kdybych zabil naší dceři lásku,“ řekl táta, který pustil mámu. Máma přešla k Jacobovi a objala ho…

Ten den se mi vrátilo všechno štěstí. Konečně jsem měla kompletní rodinu, kterou od té doby miluji ještě víc. Nedovedu si vysvětlit, jak jsem bez mámy vydržela deset let. Poslední dobou mi velmi pomáhá, protože já mám za pár dní rodit. Nebudu lhát, že má každý strach, jak to dopadne. Ono není normální mít děti, které budou nejspíš poloupíři a vlkodlaci v jednom. A jak jste si postačili všimnout… Čekám dvojčátka… Mám já to štěstí…

Shrnutí

Autor: enchantress (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem zpátky, rodino!: