Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Judith

12.08.2011 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2558×

Judith

Byla to jedna z největších tancovaček, které se u nás v rezervaci pořádají, když jsem poprvé poznala Willa Blacka. Byla jsem mladá a nadšená a on tak mužný a krásný. Ještě možná na alkohol, hlasitou hudbu a všeobecné veselý bych se mohla vymlouvat, abych si našla důvod pro usnutí v jeho náruči.

Ani jsem se nenadála a zvracela jsem nad umyvadlem. Matka mi držela vlasy, proudem vody mi omývala obličej a nadávala. Já brečela a snažila se jí všemožně vysvětlit, že to nebyla moje vina. Ale to bych nejprve musela přesvědčit sama sebe.

Mohla jsem si za to jedině já. Chtěla jsem se bavit, chtěla jsem se opít a zatraceně moc jsem se chtěla s Williamem vyspat. Po všech těch letech jako slušňoučká dcerunka jsem si prostě potřebovala užít. Chodila jsem na jeden ples za druhým a sbližovala jsem se tam s těmi nejpřitažlivějšími tanečníky. Jednou se to stát muselo.

A tak jsem týden na to už seděla v místnosti pro hosty rodiny Blacků. William se snažil co nejvíce mě očistit a vymýšlel příběhy o tom, jak jsme se potají - ale počestně - scházeli již několik měsíců. Dokud nedošlo k tomuhle.

Byl tolik jiný než tu noc. V upnuté košili a pletené vestičce zmizela nádherná postava. Vzpomínala jsem, jak mě točil nad hlavou a bájil o nesmyslech. Teď mě propaloval nenávistivým pohledem. Kroutil se před rodiči. Snažil se vypadat společensky korektně. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi dělá špatně z dítěte, nebo z něj.

„Drahoušku, jste si jistí, že je to tvé dítě?“ ptala se mírně hodně zklamaná paní Blacková.

„Jistě, že je to jejich! Co si o mé dceři myslíte?“ vyjela na to okamžitě moje matka. Jen to pravé, matinko, ušklíbla jsem se.

„Klid, drahá. Naše děti se mají rády. Měli bychom být šťastní, že budeme mít dalšího potomka a že se narodí z lásky,“ mírnil je Willův otec. Kdybych si měla vybrat, koho si z téhle místnosti chci vzít, byl by to on. Vypadal tak mile. I když se u něj neprojevil náš dar, byl tím pravým vůdcem kmene. Cítila jsem k němu zvláštní úctu.

„Máš pravdu, muži. Však bude našim rodinám v tomto svazku dobře.“

„Ale svatba se musí uspořádat okamžitě. Dokud jí ještě není vidět břicho. Co by si jinak lidi pomysleli.“

„Matko!“ zastal se mě budoucí otec mého dítěte a já zadoufala, že to jeho slušnější já nebude tak silné.

Od té chvíle jsem byla paní Blackovou. V patřičné době od zdánlivé svatební noci jsem porodila svému muži syna. Jméno dostal po otci, jako celá jejich linie. Neměla jsem sílu proti tomu protestovat. Jeho matka mě nenáviděla i tak dost.

Díky bohu za mnou William stál. Nenechal se matinkou vést. Dostali jsme vlastní domeček a stýkali se v podstatě jen s dědečkem. Toho jsem přijala za svého velmi brzo. Snad jen díky němu jsem si tolik nestýskala po mé rodné krajině a svobodnému mladiství, které jsem si tak brzo nechala ukrást.

Byla jsem nejmladší z matek v rezervaci. Ženy tu byly jako všude jinde. Některé milé a plné ochoty předat mi své zkušenosti. Jiné nepřátelské a závistivé k mému mládí.

Proti nim jsem měla jediné štěstí, že můj muž byl tak vážený v kmeni a já mu porodila dědice. Netroufly si mluvit nahlas. Přesto jsem o nich věděla a nedaly mi spát. Připadala jsem si jako zdejší královna. Měla jsem za úkol vychovávat budoucího vůdce smečky a víc jsem neměla práva.

Bylo nepatřičné, že jsem se narodila s darem měničství. V téhle vesnici se měnili jen muži a navíc pouze do obřích vlků. Já, jako holubice, jsem byla středem posměchu. Manžel se o tom rozhodl nemluvit a také mně to zakázal. Těžko se mi zvykalo.

Manželství s Williamem nebylo špatné. Od začátku jsem věděla, že ho nemiluji. Byl pohledný, milý, dobře vychovaný a choval se ke mně se vší láskou. On mě zřejmě v srdci měl. Ale já tenkrát toužila jen po zábavě a jeho obraz nebyl můj vysněný. Ne, já ho nemilovala.

Soužití s ním mi ale vyhovovalo. Měla jsem všeho dostatek. Někdy v noci, když jsem v ptačí podobě ulétala mimo nepřátelské vězení pomluv a závisti, měla jsem chuť si vyškubat peří. Ale pak přišlo uvědomění, že mi mohlo být mnohem hůř. Will byl ten nejlepší, se kterým se mi můj omyl stal. Alespoň o mě bylo postaráno. O mě a o mého nejdražšího, Billa.

Měla jsem dokonalého syna. Když jsem se dívala do jeho očí, četla jsem v nich moudrost a spravedlnost, jakou má mít vůdce kmene. Připadal mi tolik podobný svému dědečkovi. A to mě velice těšilo. Také jsem nechávala starého pána, aby chlapce učil legendám. Moc jsem si přála, aby z něj byl tak dobrý člověk, jako je on.

I William na něj byl hrdý. Přeměnil se často na vlka a vozil dítě na zádech. Běhal s ním do lesa lovit. Neviděla jsem to ráda. Bála jsem se o svého maličkého chlapečka.

„Byli jste zas pryč celé hodiny. Co jste to vyváděli?“ kárala jsem je, když mi Billa vrátil úplně promočeného.

„Byli jsme plavat, poklade,“ výsknul mě do vlasů.

„Plavat? V takové zimě? Vždyť se mi nechladí, Williame.“

„Nech si ten káravý tón. Vím, jak učit svého syna, aby z něj byl dobrý muž. Radši uvař čaj. Plavat musí, potřebuje silné nohy. Bude z něj vůdce smečky.“

Svlékl si košili, aby taky uschla. Pohladil chlapce hrdě po vlasech a rozvalil se na pohovce. Měla jsem radost, že je pyšný. Ale tyhle jeho způsoby se mi nelíbily. Mám právo mluvit do výchovy svého dítěte. Kdyby jen věděl, že silné nohy nikdy nebude potřebovat. Všechno to trápení, kterému ho vystavoval, že bylo zbytečné.

Přinesla jsem čaj na stůl a chtěla jít vařit večeři, ale přitáhl si mě na sebe. „Když nebude silný, co z něj bude za muže?“ Z jeho dechu jsem cítila alkohol. Snad ho nevzal ještě do hospody?

„Ještě pořád může být milý a slušný. Jako jeho otec,“ snažila jsem se ho uklidnit a odtáhnout se, ale bylo to marné. Popadl mě do náruče a odnesl do našeho pokoje. Byla jsem vděčná, že šel aspoň synovi z dohledu.

Nevadilo mi plnit manželské povinnosti. Nikdy bych nepopřela, že byl William krásný muž. Ale pachuť alkoholu nemám ráda. Trápily mě obavy, že se to bude zhoršovat. Proč jen pije? Nikdy nemluvil o svých trápeních. To přece nebylo mužské.

Poslední dobou mě při letu lákal zvláštní pach od velké vily na konci města. Bylo to mimo rezervaci a William i ostatní vlci mě několikrát upozornili, že za ni nesmím. Ale kdo by si všiml holuba? Byli jich tu desítky.

Každý večer jsem si troufla blíž a pořád se mi nic nedělo. Tentokrát už jsem za okny rozpoznala i postavy. Viděla jsem ramenatého velkého muže a dívku s dlouhými zlatými vlasy. Snažil se ji políbit, ale ona se mu vyvlíkla. Domem se rozlehl smích a za chvíli ti dva vyběhli z dveří. Proletěli pod mým stromem obrovskou rychlostí.

Už jsem párkrát viděla, jak v lese něco rychle běží, ale považovala jsem to za nějaké zvíře. Vydala jsem se za nimi.

„Nikdy mě nechytíš!“ křičela blondýnka. V noční košilce vypadala jako bludička.

„Však ty sama přiběhneš. Já si zatím chytím něco jiného.“ Svalovec se prudce otočil, zavětřil a vystřelil jiným směrem.

„Emmette!“ vyštěkla vztekle dívka a odporoučela se zase k domu.

Letěla jsem za tím Emmettem. Poznala jsem, za čím se hnal. Byl to medvěd, obrovský samec. Muž se po něm vrhnul jediným skokem a zahryzl se mu do krku. Okamžitě se mi spojil ten pach i zákaz překročit hranici. Žijeme v sousedství upírů.

Se zmatením, proč mi o tom nikdo neřekl a jak mám na to vlastně reagovat, jsem se vrátila zas na větev blízko vily. Seděla jsem a přemítala. Wiliam dělá teď prazvláštní věci, za mnoho z nich může chlast. Ale nikdy by mě ani syna nevystavil takovému nebezpečí. Jak nás mohl nechat nevědomky žít vedle těch monster?

Zahlédla jsem v domě další ty zrůdy. Odhodlala jsem se a přeletěla až na parapet okna. U krbu tam seděl bledý muž a velmi drobná žena. Výskal ji ve vlasech, sladce se na sebe dívali. Vypadali tak mile, že bych uvěřila v jejich lidskost.

Náhle žena vstala a vyběhla k oknu. „Huš!“ vyhnala mě. Než jsem uletěla, zahleděla jsem se jí do očí. Byly zlaté. Tak teplá a krásná barva. Nebála jsem se jí. Co to má znamenat?

Pak jsem zaslechla přijíždějící auto. Vystoupily z něj tři postavy. Dospělý muž s krásnou ženou vedli o sebe zapřeného otrhance. Vypadal, jako by ho někde našli z poloviny mrtvého.

„Carlisle, kdo je to?“ Před dům veběhl ten bledý chlapec a docela se na staršího obořil.

„Přítel, Jaspere. Potřebuje pomoct. Jako jsi potřeboval ty. Dáme mu šanci.“

„Další? Volturovi nám to nedovolí. Budeme se muset stěhovat. Chce to vůbec? Esmé, ty s tím souhlasíš?“ ptal se ženy.

„Ano, chlapče. Beztak už tu žijeme příliš dlouho a on se chce polepšit. Ty bys to měl chápat.“

Na to blonďatý sklopil hlavu. „Dobře,“ odvětil a pomohl jim dovnitř. Narovnal otrhance, že jsem mu viděla do tváře.

Srdce se mi rozbušilo, jako bych uběhla míli. Před očima se mi zamžilo a mozek na vteřinu přestal fungovat. Zakymácela jsem se a málem ztratila rovnováhu. Cítila jsem, jak mé ovládání podoby slábne. Jen čistý instinkt mě donutil vzlétnout a zmizet za hranici.

Ale sotva jsem ji přeletěla, zatoužila jsem se vrátit. Tak neskutečně, jako jsem ještě nikdy netoužila po ničem. Ale to jsem přece nemohla! Kdyby mě odhalili, byl by konec!

Svalila jsem se do jehličí a vrátila se do lidské podoby. Potřebovala jsem se uklidnit a přemýšlet, ale všechno ve mně tak pulzovalo. Touha mnou zmítala jako nějaké kouzlo. Všemi silami jsem se snažila přijít na to, co se to se mnou děje. Ale nestihla jsem to.

„Judith!“ ozvalo se nade mnou. Můj manžel se přeměněn z vlčí podoby vrhnul k mému tělu. Když zjistil, že mi nic není, začal na mě křičet: „Co tady děláš? Zbláznila ses! Sem nesmíš, ty náno! Jsi snad úplně blbá, chceš nás zabít? Asi zabiju já tebe!“

„Wille! Williame!“ snažila jsem se ho uklidnit. Zastavovala jsem jeho ruce, které mě chtěli bít. Tak rozhněvaného jsem ho ještě neviděla. To nemohl mít za vinu jenom chlast. Vypadal děsivě. Vypadal jako vlk.

„Hned se zvedni a koukej padat domů!“ řval dál.

A v tu chvíli se ve mně cosi znovu vzedmulo. Touha roztáhla má křídla. A já udělala to nejméně vysvětlitelné, co jen bylo možné. Odletěla jsem.

Krvežíznivá monstra se už mezitím shlukla před vilou. Nakládali kufry do aut. Bylo jich teď osm. Ještě se k nim přidal nějaký zrzek. Ale já nemohla spustit oči z otrhaného mladíka. Mezitím mu dali nové oblečení a vlasy svázali do copu. Přišel mi jako překrásný pirát. Věděla jsem, že nikdy už nechci jít za nikým jiným.

Letěla jsem nad autem celou noc. Zastavili v hotelu a já okamžitě usnula. Trvalo to tak čtyři dny a já celou tu dobu nebyla schopná myslet. Mohla jsem jen sledovat toho upíra. Zjistila jsem, že se jmenuje Theodor. Theodor. Jiné slovo jako by můj mozek neznal.

Konečně pátý den dorazili dostatečně daleko, aby tam mohli zůstat. Nevím jistě, kde jsme to zrovna byli. Vím jen, že tam stál téměř stejný dům, jen s oknem do jednoho pokoje navíc. Tam ubytovali mého piráta.

Když jsem seděla na okenní římse a pozorovala ho, konečně se mé srdce uklidnilo. Touha trochu povolila a rozum se mi vrátil. Však jen proto, aby mi řekl, že jsem udělal správně. Že jsem se konečně osvobodila a našla, co jsem celý život hledala. Můj otisk.

Uvědomění celé situace mi dalo trochu klidu. Vyčkala jsem, dokud muž nepřišel do pokoje a pak se konečně odhodlala mu o sobě říct. Byla jsem si jistá tím, že to musím udělat. Vlétla jsem otevřeným oknem a přeměnila se, zrovna když se převlékal.

Stála jsem za ním nahá a pozorovala naše postavy v zrcadle. Prudce se otočil.

„Co jsi zač?“ Jeho oči měly jemně oranžovou barvu. Nebyly tak vlídné jako té malé dívky před tím. Ale já je milovala jako to nejsvatější pod hvězdami. Přišel mi dokonalý a celá jsem se chvěla z jeho přítomnosti.

„Judith,“ odpověděla jsem.

„Rád tě poznávám.“

Toho večera byla má touha ukojena.

Domnívala jsem se, že jsem našla ráj. Ale to jen mé tělo a mladý chtíč, který jsem tak brzo utlumila, našel, co si přál. Až příliš pozdě jsem zjistila pravdu.

Pochopila jsem, co byli zač tihle upíři. Rodina Cullenů byla velmi milá a s mou smečkou vycházeli dobře, protože nezabíjeli lidi. Ale Theodor to nevydržel. Vlastně ani nechtěl.

Vzal si od těch milých lidí, co mohl, a pak mi řekl, že odcházíme. Nechtěla jsem, vymlouvala jsem mu to. Ale on šel a já musela za ním. Stejně tak jsem pak musela přihlížet jeho nechutným hrám. Byl odporný vraždící maniak. Byl přesně to, co upíři jsou a budou!

Jenže pokaždé, když se na mě podíval, viděla jsem anděla. Jeho doteky mě dováděly k extázi a bez jeho přítomnosti jsem nemohla dýchat.

Dny plynuly, jako týdny a měsíce. Přestala jsem je počítat. Stala jsem se otrokyní vlastního otisku. Neschopná odejít od nenáviděného, protože ho miluji. Vždy, když večer zmizel na lov, plakala jsem. Rvala si vlasy a za všechno na světě si přála se vrátit zpět.

Roztahovala jsem křídla a snažila se uletět, ale vždy mě instinkt otisku donutil se vrátit. A on to věděl. Nebránil se toho využívat, jak jen bylo možno. Ze všeho nejhorší na tom bylo, že se mi to vlastně líbilo.

Nesnášela jsem se. Ze všeho nejvíce, když jsem v tichosti o samotě otevřela medailonek, který mi zbyl. Byl v něm trs dětských vlasů. Zalila mě tíha viny, větší než skála balvanů. Jak jsem ho jen mohla opustit? Mého jediného miláčka. Co jsem to za matku, jak jsem jen mohla?

Vzpomínka na mého černookého chlapce mě ničila. Měla jsem pocit, že každým dnem se prostě musím zbláznit. Že mé srdce nemůže vydržet tak velkou rozpolcenost. Probrečené noci nad odporností k sobě sama a steskem a pak vášnivé dny v rozkoši z náručí toho vraha.

Byla zima před Štědrým večerem a já přemýšlela, kolik teď může být mému chlapečkovi. Ukradla jsem dnes ve městě píšťalku. Svírala jsem ji a přála si mu ji dát. Chtěla jsem mu dát svůj dárek k Vánocům. To přece matky dělají. Tolik jsem s ním chtěla být. Vynahradit mu všechno, co jsem provedla. Zbavit se té odporné viny!

Už je to opravdu dlouhá doba, uvědomila jsem si. Už nejspíš ani nestojí o nějaké píšťaličky. Prohlížela jsem si své dlaně. Brzy se na nich objeví vrásky. Taky se dočkám stárnutí. Theodor už o mě pomalu nestojí. Jak mi nebyla dávána jeho láska, jako by se mi tím vyčistil mozek a vše se ve mně trochu uklidnilo.

Musím za ním! Uvědomila jsem si. Chtěla jsem zase vzlétnout a odletět, jako jsem to udělala před mnoha lety svému manželovi. Ale to nešlo, můj otisk to nedovolil. Potřebovala jsem jiný způsob.

„William Black? To myslíte asi mladého Billa. Jeho táta už nežije dlouho. Uchlastal se, jak mu ta jeho zdrhla. To vám povím, hrozná matka, nechat dítě samotný. Ale vona to prej byla vždycky nána do větru. Já jsem ji teda sama neznala, ale…“

„Děkuju, paní Hatterová,“ přerušila jsem starou paní. Musela jsem rychle zmizet pryč, aby mě neviděla se zhroutit.

Vběhla jsem do lesů mé staré rezervace. Opřela jsem se o jeden z mohutných stromů a svěsila hlavu do dlaní. Už mi pomalu nezbyly slzy, které bych plakala. William, viděla jsem jeho vlídnou tvář. Dohnala jsem ho k smrti. Dopustila jsem, aby můj chlapeček vyrůstal jako sirotek.

Ruce mi z tváří přešly na krk. Nechala jsem je, ať trhnou tou odpornou hlavou. Chtěla jsem si ji sama vyrvat od těla. Přála jsem si umřít děsivou bolestí!

Ale Theodor mě našel. Popadl mě a vlekl pryč. Nevnímala jsem jeho křik a nadávky. Celé mé tělo, má osobnost, to všechno řvalo nenávistí sama k sobě.

Pak se všechno událo naráz jako blesk z čistého nebe. Před námi se objevil muž s pistolí. Theodor mě pustil a skrčil se v útočném postoji. Já, jako bych ucítila přívětivou vůni, jsem omámeně zůstala ležet.

Pozorovala jsem ty dvě postavy, jako bych se dívala na bohy. Ihned jsem ho poznala. Věděla jsem, že je miluji, a jen váhala, kterého z nich víc. Mé srdce si nedokázalo vybrat. Mé tělo nebylo schopné se pohnout.

Zrak mi zavalil kužel dvou světel, jak velké auto najelo do Theodora. Nohy mě samotnou vyhodily do stoje a já vletěla před kola. Musela jsem ho zachránit.

Žena prudce trhla volantem, auto se přetočilo a tvrdě narazilo do stromu. Pod strojem se rozlila skvrna oleje a krve.

„Sarah!“ vykřikl můj syn. Svěsil pistoli a v tu chvíli se na něj vrhnul Theodor.

Teprve teď jsem si uvědomila, že mám široká orlí křídla. Přeměnila jsem se. Cítila jsem v sobě sílu a svobodu, věděla jsem, že otisk v sobě dokážu přemoci. Moje srdce si vybralo.

Vřítila jsem se upírovi do krvavých očí. Pařáty jsem mu zaryla pod kůži a prudce vzlétla s hlavou k nebi. Tělo zůstalo chvíli stát a pak se skácelo k zemi. Pustila jsem tu odpornou kouli, aby se roztříštila. Otočila jsem se a chtěla vrátit k nejdražšímu.

Zděšeně jsem pozorovala jeho ležící postavu. Theodor byl mrtvý, nic mě teď nedělilo od žalu nad ztraceným synem. Viděla jsem, že mu stihl nárazem podlomit nohy. Kost mu trčela zpod kůže. Nemohl se zvednout. Letěla jsem mu na pomoc. Nechápala jsem, proč se nepřeměnil. Proč bojoval zbraní, proč se teď hned neuzdravil? Nechápala jsem a musela mu pomoci!

Blížila jsem se dolů, když se konečně začal zvedat. Opřel se o pušku. Vytáhl se do sedu. Pak zdvihl hlaveň a vystřelil. Neuhnula jsem.

Judith je podle SM opravdové jméno Billyho matky.

Za tenhle díl děkuji KacenQaCullen za návrh a Patťulce za korekci, Twilight encyklopedii a výdrž při otravných otázkách. Děkuji.

Další Ženy:

Scarlett

Donna

Carmen

Katherine

Serena

Claudie

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Judith: