Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Just story

19.06.2013 (19:00) • Nell • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1965×

Just story 

Nohy jsem měla jako ze železa, ruce jsem sotva nesla a hlava mě bolela jako střep. Opravdu jsem to v noci přehnala. Pomalým krokem jsem sešla schody, zastavila se na posledním a podívala se před sebe. Na ranní hodinu tu bylo více bot, než bylo zvykem. Zaposlouchala jsem se do ticha bytu a zbystřila, když se z kuchyně ozývala směsice hlasů. Poznala jsem Sam, ale další jsem nebyla schopna identifikovat.

Byla jsem nesvá a na sebe samu naštvaná za to, jak jsem nezodpovědná. Nerušila bych Sam, ať už tam má kohokoli, ale potřebovala jsem ten zatracenej Aspirin... měla jsem pocit, jako by se mi měla hlava rozskočit. Nebyla jsem zvyklá na tak brzké ranní návštěvy, za svých dvacet jedna let jsem si domů nepozvala ani jednoho kluka; nevím, z jakého důvodu, ale neuměla jsem si představit, že bych se měla vedle někoho probouzet… až do té doby, než se objevil on.

V tomhle jsme se se Sam lišily, té nedělalo problém, aby kdokoli viděl její útulné obydlí.

Sakra, seber se a koukej naklusat do tý kuchyně, beztak to bude další kamarád Sam.

Udělala jsem další váhavý krok, a pak ještě jeden. „Konečně, ty ospalče, čekáme tady na tebe už hodinu,“ vypískla moje malinká spolubydlící se zářivým úsměvem z Erikova klína. Teď jsem měla teprve důvod k tomu, abych panikařila; Sam byla dříve na nohou jak já, je půl deváté a v našem malém útulném bytečku 2+1 sedí na omšelé židli Erik Mason a muchluje se se Sam. A k tomu všemu mě vidí v pyžamu a neučesanou!

Klid, Bello, zachovej chladnou hlavu, hlavně nedělej unáhlená rozhodnutí! 

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravil mě jako první a přihodil k tomu i svůj okouzlující úsměv. Samozřejmě můj mozek začal pracovat na plné obrátky, hned vymýšlel, jak by odpověděl – dal mi příkaz odpovědět, ale jak je u mě známo, nebyla jsem schopná slov. Měl také ten hollywoodský neodolatelný úsměv, pod kterým se ženám, dívkám, dokonce i maminkám podlamují nohy, ale když jsem si vybavila Edwardův úsměv – ty sladké nepatrné ďolíčky a zářivé zuby, třáslo se mi celé tělo vzrušením.

„Eh...“ odkašlala jsem si, „dobré, Eriku,“ vydala jsem ze sebe s křečovitým úsměvem na rtech, rozhodně nebyl tak krásný a čarovný jako ten jeho. Stačil jeden pohled Sam na něj a měla jsem jasno, že přebývám. Erik dělal, že si mé rozpačitosti nevšiml, ale bylo nad slunce jasné, že nejsem psychicky v pořádku. Rychle se otočila zády k němu, aby mi nemohl vidět do tváře, jak se červenám, a přicupitala k lednici, abych si nalila mléko. Navíc jsem nepotřebovala vidět, jak se tady ti dva muchlují. Za poslední dny jsem toho měla plný zuby.

„Tos to včera musela rozjíždět ve velkým, když jsem byla dnes ranní ptáče já.“ Nemusela jsem se ani otáčet, abych viděla její škodolibý úsměv. Kdyby tady neměla přítele, hodila bych po ní něco nebo by jí něco peprného odvětila.

Abych se k tomu nevyjadřovala, odpověděla jsem jen zamručením. Očividně jsem byla mimo náš svět, protože jsem slyšela Samin smích jen z dálky a to jsem stála pár metrů od nich.

„Nechce se mi jít, ale musím. Ještě máme jednání ve firmě, a když tam nedorazím, tak mě Edward vykastruje a předhodí vlkům.“ Zmínka o jeho osobě mě vytrhla ze snění. Trhla jsem sebou a narazila hlavou o dvířka lednice. Byla jsem s ním sice celou včerejší noc, ale málo co si z toho pamatuju.

„Do háje...“

„Bello, jsi v pořádku?“ dělal si hned starosti Erik, radši bych ale byla, kdyby si toho nevšiml.

„Jasně, v pohodě, jen si najdu Aspirin.“

„V lednici?“ zeptal se se smíchem a hodil po mně chápavý výraz, jako by přesně tušil, co se mi honí hlavou. Nerada jsem to přiznávala, ale tohle byl stav nouze, už se to nedalo nijak zamaskovat.

„To by nám neudělal, prala bych se za tebe jako lev.“ Nikdy jsem Sam neviděla tak sladkou a nevinnou jako dnes. Co s ní sakra udělal? Skoro jako by ji očaroval.

Zrovna ty máš co mluvit...

„Já vím, a to na tobě žeru.“ Po těchto slovech jsem slyšela jen mlaskající se jazyky, až jsem myslela, že se mi zvedne žaludek – tentokrát ne z alkoholu. Dost! řval můj malej mozeček beznadějně.

Erik asi poznal, že je mi to nepříjemné a s odkašláním ze židle vstal. Ještě aby ne, když jsem se u dřezu kroutila jako žížala v dešti, co se ze země dere na světlo.

„Rád bych vás na tom večírku zítra viděl, má to být velkolepý a vy jste po včerejším dni obě už velké holky.“ Nějak mi nedocházelo, proč mluvil v množném čísle. Pamatuju si, že mě včera zval Edward, abych s ním šla jako doprovod, ale nebyla jsem rozhodnutá, zda se tam vůbec ukážu.

„Obě se tam rády ukážeme,“ souhlasila Sam i za mě, samozřejmě plná nadšení. Bylo celkem příjemné dívat se na zahořklou a velmi přelétavou Sam, která se rozplývala nad osobním kouzlem Masona. Nestačila jsem ani odporovat nebo cokoli namítnout, Erik se se mnou rozloučil mávnutím ruky a zmizel se Sam v předsíni. Jak jsem tam tak stála a dívala se před sebe, jako by tím pozváním přehlušil tok mých myšlenek.

Měl pravdu. Od včerejšího dopoledne se z nás staly velké holky. Nejenže jsem definitivně ukončila studium na jakékoli škole, ale cítila jsem se úplně jinak – a neberu v potaz to, že dneska mám odezvu po včerejším dovádění. Před očima jsem měla včerejší moment, kdy jsem stála na pódiu a dívala se na zaplněný sál. V tu chvíli jsem si tam nahoře připadala tak důležitě, jako by celý svět věděl o tom, že jsem – alespoň na tu chvíli.

Dokonce jsem v hledišti zahlédla i Edwarda... zářivě jsem se usmívala, když se jeho pohled střetl s mým. Nevím, jestli si to uvědomoval, ale vliv na mě měl velký.

„Vypadáš, jako by ti uletěly včely, stalo se něco?“ Příchod Sam do místnosti mě opět vylekal. Zatřepala jsem hlavou a odložila sklenici mléka do dřezu. Nevěděla jsem, co bych jí na její otázku odpověděla, já sama jsem odpověď neznala a otázkou bylo, jestli se ji vůbec někdy dozvím.

„Opravdu nevypadáš moc dobře, jdeš si ještě lehnout?“ Samina starost byla roztomilá. Obvykle jsem tuhle roli plnila já.

„Možná,“ přisvědčila jsem. Posadila jsem se naproti na židli, na které před chvílí seděl Erik, a zadívala se do prázdna. Z nepochopitelného důvodu jsem Sam záviděla. Nebyla v tom závist vůči vzhledu či věcem, co má, ale v tom, jak se k sobě s Erikem chovají. Vždyť se skoro neznají a chovají se k sobě, jako by byli pár roku.

„Co tady vlastně dělal Mason?“ zeptala jsem se nevinným hlasem, ale zášť, ta byla znát. Sam se rozzářila jako sluníčko, v očích jí zasvítila jiskra a rty se roztáhly do širokého úsměvu. To byla skvělá známka.

„Po včerejším večeru, jak ses mi vypařila ani nevím kam,“ zabodla do mě vyčítavý pohled, „se ke mně připojil Erik. Popřál mi k imatrikulaci a složil mi poklonu. Byl milý, dobře se mi s ním povídalo, a tak jsme si spolu sedli k baru a trochu se napili,“ zhodnotila situaci velmi stručně.

„A dál?“

„Dál co?“

„Neříkej mi, že jste skončili jen u pití, když se tady ráno zjevil jakoby nic,“ utahovala jsem si z ní a užívala si ten pocit, kdy mi to ráno vracela. Uculila se a nabrala nachovou barvu.

„Samantho Johnosová, vy se červenáte!“

„Pšt,“ tišila mě se zdviženým prstem a propukla v další nával smíchu, „opravdu se nic nestalo. Kupodivu jsem se ani neopila natolik, jako to mám ve zvyku. Nabídl se, že mě vyprovodí domů, a tak jsem jeho nabídku přijala. Před domem jsme se rozloučili jen cudným polibkem, ale mně se nechtělo odejít z jeho teplého objetí, a tak jsem ho pozvala k sobě.“ A už šlo do tuhýho. Tušila jsem to. S očekáváním jsem se na ni usmála a tím ji pobídla.

„A nakonec tady zůstal.“

„To sice ano, ale nic se mezi námi nestalo.“

Vytřeštila jsem oči. „Tys s ním nespala?“ Nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela, a ani tomu, co jsem právě vyslovila. Zakroutila hlavou.

„Ne, opravdu jsem s ním nespala. A do dnešní půlnoci jsem ani nevěděla, čí je to bratr.“ Nemusela říkat ani jeho jméno, abych věděla, o kom mluví. „Proč jsi mi neřekla, že má Edward tak hezkého sourozence? A ještě k tomu milého, veselého, srandovního… Sakra, Bello, on má všechno, co jsem kdy hledala,“ rozplývala se mi tu. Ale chápala jsem její situaci, měla jsem to podobně, když jsem si uvědomila, co všechno Edward má, a co všechno jsem kdy vyžadovala. O to smutnější bylo, když jsem nás dva porovnávala. Sam zřejmě ještě netušila, že pochází z rodiny krvesajících sexy krasavců.

„Neříkej mi, že by se u tebe projevil cit zvaný láska, to tobě bylo vždy vzdálené.“

„Netuším,“ s hrnkem nedopitého kafe se posadila vedle mě, „ale s jistotou můžu říct, že je mi s ním báječně. Ještě nikdy jsem se tak necítila. Bylo to úplně něco jiného, když nešlo jen o surovou touhu. Leželi jsme spolu v posteli vedle sebe, objímali se, líbali se, ale nikdo si víc nedovolil a toho si na něm cením. Jiní kluci by využili záminky, že jsem je pozvala k sobě do postele.“ Vše, co mi tu vyprávěla, znělo rozumně a romanticky, a o to víc mě to štvalo. Přála jsem jí to, opravdu moc, už bylo na čase, aby si Sam uvědomila, že přes postel teplo objetí nevede, ale na druhou stranu jsem v nitru pukala závistí, že Edward nic podobného za celou tu dobu, co spolu jsme, neudělal.

Ano, objal mě kolem ramen, políbil mě na tvář či na rty, ale jen zřídka, nikdy ne tak okatě a zamilovaně, jako jsem to dělala já. Nepropletl naše ruce v jedny a nevyplnil mezeru mezi mými prsty. Toužila jsem po těch maličkostech, co jsou ve vztahu nezbytností, ale bála jsem se je zmínit. Nedokázala jsem předvídat jeho reakci dopředu; byl pro mě jako temná noc, skrz ni nejsem schopna vidět. Stále se bál toho, že mi může jaké křehké lidské dívce ublížit.

„Přeju vám to,“ pousmála jsem se, doufajíc, že to nebyl žádný škleb, „doufám, že se k tobě bude chovat dobře a nevyužije toho, že ti popletl hlavu.“ Se vší silou mě objala.

„Pomalu!“ upozornila jsem ji, když mě vehementně chytala, Aspirin zřejmě ještě nezabral.

„Omlouvám se,“ pronesla kajícně, „já jen… mám strašnou radost, opravdu mám radost z toho, co se děje, a těším se na to, až ho znovu zítra uvidím.“ Oplatila jsem jí slabé objetí a nahltala se znovu odstáté vody.

„Jsem ráda i za tebe, ale teď si půjdu na chvíli ještě lehnout, momentálně jsem společensky unavená a na tohle není žádný lepší lék než spánek.“ Obě jsme se tomu zasmály. Sam se zeptala, jestli nepotřebuji pomoc nahoru, ale to jsem ji s vděkem odmítla, zas tak unavená nejsem.

A navíc jsem potřebovala být chvíli sama. Bylo to ode mě sobecké a styděla jsem se za to, vždycky jsem ve skrytu duše Sam záviděla, ale důvodem bylo její vystupování, její odhodlanost, její sebevědomí… A mnoho dalších věcí. Vždycky jsem chtěla něco, co jsem nikdy mít nemohla.

Z ničeho nic se tu zjevil Edward a celou mě lapil svým pohledem. Zamilovala jsem se na první pohled a s každým okamžikem se ta láska prohlubuje víc a víc. Upnula jsem se na něj tolik, až to bylo chorobně nemocné. Myslela jsem si, že tohle je to, co mi chybělo k dokonalému životu, že on je ten, kdo vyplní prázdné místo v mém srdci, ale mýlila jsem se. Očekávala jsem od našeho vztahu mnohem víc, něco, co mi nikdy zřejmě dát nemůže, protože takové něžnosti on nikdy nezažil. Byla a jsem stále naivní a žiju v iluzích, že se jednoho dne rozhodne a ťukne ho, že by nám to jen prospělo.

„Dost přemýšlení, potřebuju vypnout a na nic nemyslet!“ mumlala jsem si pod vousy. Zalehla jsem do postele, přikryla se dekou až ke krku, dala si do uší sluchátka z iPodu a přivřela víčka. Než jsem se stačila ponořit do říše snů, zapípala mi příchozí sms. I když jsem padala únavou, přečetla jsem si ji s přiblbým úsměvem na rtech.

Dekuji Ti za dnesni noc. Odnesl jsem si neskutecne mnoho zazitku, na ktere budu vzpominat do te doby, dokud Te znovu neuvidim.

Miluju Te, E.

S úsměvem a s iluzí, že mě drží kolem pasu a tiskne mě k sobě, jsem usnula.

„Vypadáš úchvatně!“ zapištěla Sam, když nakoukla od pokoje. V ten samý okamžik jsem se začervenala a byla totožná se svými šaty. Nebyla jsem zvyklá na pění chvály, ale od Sam mě to potěšilo. Bylo to takové maminkovské.

„Děkuju, to ty taky.“ Jako vždy jsem žasla nad tím, jak vypadá. Její štíhlé tělo obepínaly černé koktejlové šaty s odhalenými zády. Milovala jsem její záda, po celé páteři měla vytetované arabské znaky, které popisovaly její znamení. Dohromady s její opálenou pokožkou to vypadalo nádherně a sexy zároveň. Tomu všemu dominovaly dvě velká zelená kukadla, pod jejichž tíhou bylo velmi těžké necítit se na samém dně. Sam uměla zkrátka zaujmout.

„Ty šaty jsou úžasné.“

„Já vím, šetřila jsem si je na zvláštní událost, a když tam dnes jdu hlavně vůli Erikovi, tak jsem si řekla, že je ta správná chvíle je použít.“ Se zářivým úsměvem vypadala jako princezna.

„Určitě z tebe nespustí oči. Jsi nádherná.“ Se slzami v očích ke mně přicupitala a objala mě.

„Neplač, rozmažeš si make-up,“ snažila jsem se zlehčit situaci, ale i já jsem měla na mále.

Jak jsme tam tak stály, ztratily jsme pojem o čase. Zdálo se mi to jako chvíle, ale pod okny bytu nám zatroubilo auto; bylo Edwardovo. Psal mi, že se pro nás staví, a že chce být první, kdo mě uvidí, což od něj bylo velmi šlechetné. Rychle jsme si se Sam hodily do kabelky potřebné věci a vyšly ze dveří. Jako obvykle mě překvapil tím, že stál přímo pod schody a usmíval se jako ten nejkrásnější Bůh na světě. Měla jsem jediné štěstí, že jsem neměla příliš vysoké boty na podpatku, jinak bych se tady rozmázla jako slupka od banánu. A k tomu ten jeho odzbrojující úsměv.

„Krásný večer, dámy,“ pozdravil nás jako první a poklonil se. Když jsme obě došly k němu, stoupl si doprostřed a nabídl nám rámě oběma. Jistě, gentleman každým kouskem těla.

„Tobě taky,“ šeptla jsem ostýchavě. Sam jen pozdrav oplatila a už si nadšeně sedala na zadní sedadlo auta. Těšila se na Erika jako dítě na vánoční stromeček.

Když po mně Edward hodil nekompromisní pohled, že mi dveře otevře, souhlasila jsem. Nechala jsem, aby mi zapnul pás, přitom se ke mně naklonil blíž a přičichl k mému krku. Přivřel víčka a slabě zavrčel. V té chvíli jsem netušila, zda to bylo zavrčení nebo ne, ale nedbala jsem na to. Možná, že jsem se v té chvíli měla bát, ale mě to naopak více vzrušilo a pobouřilo.

„Voníš…“ nadechl se znovu, „neskutečně.“

„Děkuji,“ usmála jsem se a vlepila mu pusu na tvář. Nečekal to a pootočil tvář, čímž se naše rty setkaly. Bylo to sice nevinné, ale i přesto jsem cítila, jak to v obou vyburcovalo to pravé vzrušení. Hráli jsme si s ohněm.

Oba jsme cítili elektřinu, jež námi proudila. A že byla sakra velká.

Odtáhl se a zkameněl. Nechápavě jsem na něj hleděla, přišlo mi, jako by mu něco došlo nebo ho něco překvapilo, a to v tom nepříjemném smyslu. Zavřel dveře u spolujezdce a posadil se za volant. Sledovala jsem jeho pohyby a mimické svaly, byly napjaté. Čelisti zatínal, div si je nerozdrtil.

„Je všechno v pořádku?“ předběhla mě otázkou Sam. Obě jsme dychtivě čekaly na odpověď. Přikývl na souhlas a pokusil se o úsměv… ale nebyl to ten úsměv, který jsem na něm milovala.

„Můžeme vyrazit?“ Mlčení bral zřejmě jako souhlas.

Erik měl v jednom pravdu, večírek se opravdu nesl ve velkolepém duchu. Jenom, co jsme dojeli před divadlo, kde se slavnost měla konat, před námi se promenádovali po červeném koberci páry. Věděla jsem, že je Edwardova firma známá, ale že je pro okolní smetánku tak důležitá, to jsem netušila. Pomohl nám z auta, a pak jsme se rozdělili. Erik čekal už u schodů, aby si Sam mohl převzít. A musím přiznat, že mě až zabolelo u srdce, když jsem viděla, jak se k sobě tulili. Chytil ji kolem pasu a přivinul si ji k sobě majetnickým gestem. Byla jsem přesvědčená, že kdyby se na Sam někdo křivě podíval, Erik by nezahálel a strhla by se rvačka.

„Můžeme?“ vytrhl mě z agónie Edward a dotkl se mě na předloktí. Jeho ledový dotyk mnou projel takovou rychlostí, že jsem nestačila ani zaznamenat fakt, že mi stojí chlupy na rukou.

Přikývla jsem. „Samozřejmě.“ Chvíli jsem čekala, jestli mě obejme stejně jako Erik Sam, ale mýlila bych se, kdybych v to doufala. Postavil se po pravé straně a nabídl mi rámě.

Přijala jsem ho, ale po celou dobu, co jsme společně kráčeli do sálu, jsem se cítila vedle Edwarda nesvá, skoro, jako by se ke mně choval odtažitěji a studeněji.

A přitom jsme o sobě věděli tak mnoho a zároveň tak málo.

Celý večer jsem se necítila ve své kůži. Potkala jsem tam sice mnoho zajímavých lidí, kteří pro firmu důležitými určitě byli, ale mně osobně nic neříkali. Se Sam a Erikem jsem se za celý večer viděla asi dvakrát a to vždy jen na chvíli. Pak se vypařili a já zůstala sama u stolu, dokud Edward nepronesl závěrečný přípitek a večírek se nechýlil ke konci. Nebavilo mě to, měla jsem ještě stále ze středy hlavu jako na jehlách a hluk v sále mi moc neprospíval.

„Bavila ses?“ dožadoval se Edward odpovědi, když mě našel v davu. Váhavě jsem přikývla.

„Jen jsem unavená, seženu si taxi a pojedu domů.“

„Vezmu tě,“ okamžitě se nabídl.

„V pořádku, jakmile dojedu, tak ti zavolám. Nemůžeš odtud odejít.“ Přiložil mi ruku na bedra a jemně mě nasměroval k východu, samozřejmě s sebou nezapomněl vzít moji kabelku.

„Já si odtud můžu zmizet, jak chci, a přeci tě nenechám jet domů takhle pozdě samotnou.“ Neodporovala jsem, stejně jsem věděla, že je to předem prohraný boj, a tak jsem se nechala mým princem odvést. Sam jsem jen napsala zprávu, že jsem v pořádku a že jedu domů. Neočekávala jsem odpověď.

Celou cestu bylo ticho. Já se dívala před sebe bočním sklem do černého lesa a Edward sledoval silnici. Sem tam očkem zabloudil mým směrem.

„Děje se něco?“ zeptal se mě po chvíli mlčení, kdy jsem jen bloudila pohledem a zkoušela se chvilkami usmívat, abych nebyla tak nenápadná. Svojí otázkou mě vylekal. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět, nechtěla jsem právě v této chvíli vyvolávat hádku nebo něco podobného, ačkoli už mě to ponouká hodně dlouho, abych se vyjádřila a dala tak najevo, co mě trápí.

„N-e, mělo by?“ vysoukala jsem ze sebe stěží. Bylo vidět, že taková odpověď ho neuspokojí.

„Jsi poněkud bledá.“

„Není mi dobře,“ zalhala jsem a cítila, jak se mi zrychlil dech, když povytáhl jedno obočí.

„Opravdu?“ Beze slov jsem přikývla. „Tvoje srdce je hodně špatný lhář, Bello.“ Jako na povel jsem se začala červenat jako malé dítě, které je přistiženo při činu.

„Nechci ti kazit večer.“

„Ten je zkažený tím, že nevím, oč tady jde.“ Jeho pronikavý pohled do mě vypaloval díru.

„Nejsem to já, kdo se tady chová divně,“ vytkla jsem mu v defenzívě a vrhla po něm nepříjemný pohled, ale to jsem asi dělat neměla. Jeho výraz v tu chvíli ztuhl dvakrát tolik. Čelisti měl napjaté a prsty zaryté do volantu.

„Jak to myslíš?“ dělal nechápavého, ale podle mého moc dobře věděl, o čem se tady bavím. Nemohl být tak hloupý.

„Tohle všechno, Edwarde,“ beznadějně jsem máchala rukama před sebou, zmocňoval se mě vztek a úzkost a já nevěděla, co u mě převládá, „podívej se na nás.“ Ztrácela jsem trpělivost a vše vycházelo na povrch. „Máme vztah jako pár, nebo to tak alespoň vnímám já. Od té doby, co jsem tě poprvé viděla na zasedání rady školy, jsem věděla, že mě k tobě něco táhne, nemohla jsem na tebe přestat myslet a pak, když jsi mě pozval na večeři a já se tak ocitla na vrcholku blaha, jsem tomu nemohla uvěřit. Edward Masone mě pozval na večeři… všechno se zdálo tak krásné a pohádkové, ale realita je jiná a mnohem krutější.“

Zřejmě musel vstřebat to, co jsem na něj teď vychrlila.

„Nikdy jsem nechtěl, abys z téhle pohádkové reality unikla,“ vypustil z úst slova, která mě ještě více ranila. Neudržela jsem slzy. Po tvářích se mi kutálely horké perly vzteku, smutku a úzkosti, a to i napříč tomu, že jsem tu seděla s osobou, kterou jsem nadevše milovala.

„Já vím, že jsi nechtěl, ale stalo se.“ Polkla jsem usedlý knedlík. „Podívej se na mě, zamilovala jsem se do muže, který se mě bojí i více dotknout.“

„Nechci ti ublížit.“

„Já ale vím, co jsi! A o tomhle už jsme mluvili, pokud si dobře vzpomínám. Ubližuješ mi tím, že mě odmítáš, že mě někdy jen tak z popudu nechytneš za ramena a nedokážeš mi polibkem, jak moc mě chceš.“ Nenamáhala jsem se ani otřít oči. I přes kalné vidění jsem viděla jeho ublížený výraz. „Chybí mi to.“

Auto zastavilo. Nejdřív jsem si myslela, že to bylo z šoku, ale pak jsem se rozhlédla kolem a viděla jsem dveře našeho malého bytečku. Bylo mrtvolné ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co tomu druhému říct.

„Bello, já…“

Umlčela jsem ho. „Nic neříkej, asi bychom si měli dát pauzu, na chvíli se od sebe vzdálit, pojedu za rodiči do Pheonixu, a pak se uvidí.“ Představa, že se od něj vzdaluje, mě drtila, ale oba jsme věděli, že to pro nás bude nejlepší.

Nechtěla jsem slyšet jeho názor na věc, bála jsem se toho, že by mě přemluvil. Odepnula jsem si pás, drtivě ho políbila na rty, a co nejrychleji vystoupila z auta. Byla jsem nervózní, nemohla jsem ani vyhrabat klíče z kabelky. Neohlížela jsem se za sebe, v duchu jsem se přesvědčovala, ať to nedělám, protože kdybych se otočila, neodolala bych jeho pohledu a vrhla se mu kolem náruče… ale to nebyla záruka, že se v našem vztahu něco změní.

Bez rozloučení jsem zapadla do svého teritoria a zabouchla za sebou dveře. Skopla jsem boty z nohou a utíkala po schodech do koupelny. Kabelku jsem cestou hodila do ložnice a zavřela se tam. Potřebovala jsem sprchu. Měla jsem pocit, že ze sebe musím smít veškerou špínu a bolest. Věděla jsem, že mi to nepomůže, ale potřebovala jsem na chvíli vypnout. Odpoutat se od zdejšího světa a zapomenout, že jsem tím, kým jsem.

Vyvlékla jsem se ze šatů a stoupla si pod vařící proud tekoucí vody. Automaticky mi naskočila po celém těle husí kůže. Objala jsem se a schoulila se do klubíčka. Bylo bolestné si připustit, že objetí kolem mého těla mohlo být něčí jiné, příjemnější a hřejivější.

Za tohle všechno si můžeš sama, Bells, chtělas něco, cos nikdy dostat nemohla… láska neexistuje, je to jen slovo ďáblovo.

Nějakou dobu jsem tam stála a přemýšlela o všem možném i nemožném. Začaly se mi dělat vroubky, a tak jsem vodu vypla a zabalila se do osušky. Neměla jsem náladu na nic. Sam se dneska stejně pravděpodobně ani domů nedostane, Erik se o ni postará, zatímco já obejmu polštář a budu se utápět ve smutku.

Překvapením, a to velmi milým, pro mě ale bylo, když jsem vešla do své útulné ložničky a kolem postele byly zapálené svíčky. Vonělo to tu po vanilce a vše mělo červený nádech. Vyrazilo mi to dech. Odkud se to tady všechno vzalo? Kdo to udělal?

„Mrzí mě to.“ Nahrbila jsem se. Jeho tichý, melodický hlas jsem cítila na zátylku. Stál těsně za mnou. Cítila jsem i jeho chladnou postavu těsně na své. „Omlouvám se za to, co jsem ti provedl. Nechtěl jsem, aby ses tak cítila.“ Chytil mě za ruku a propletl naše prsty. Otočil si mě pomalu čelem k sobě a já neschopna slova hleděla do jeho tváře.

„Neplakej,“ pokáral mě něžným hlasem a setřel mi polibkem slzu.

„Co tohle má znamenat? Říkala jsem, že bychom si od sebe mě-“

„Neříkej to!“ Jeho druhá ruka putovala po mém rameni, hrudníku a zastavila se u brady. „My patříme k sobě, miluju tě, Bello, a udělal bych pro to cokoli, abych ti to dokázal.“

Opět mi vyrazil dech. „Cokoli?“ šeptla jsem tak slabě, jako bych se bála, že se ten sen rozbije na střepy. Místo odpovědi mě začal líbat. Jeho rty tančily po těch mých, hrál si s nimi a bral si to, co jsem mu ochotně chtěla tak dlouho odevzdat.

„Nemůžu se od tebe držet dál,“ vzdychl ztěžka, když se přesunul na můj krk. Vím, že jsem si něco řekla, ale tohle zlomilo i moje hranice.

„Tak se nedrž.“ Omotala jsem ruce kolem jeho krku a vyhledala jeho rty.

Toho večera Bella dostala to, po čem tak dlouho prahla… Edwarda.

Na zádech jsem cítila hřejivé teplo. Do pokoje prokoukly ranní paprsky. S úsměvem na rtech jsem se protáhla, a ačkoli jsem měla celé tělo ztuhlé a bolela mě celá Bella, byla jsem šťastná. Otočila jsem se, abych vyhledala Edwarda a probudila ho polibkem, ale vedle mě nikdo nebyl.

Možná bude v kuchyni, pomyslela jsem si a vyskočila z postele.

„Au,“ špitla sem bolestně, ale byla to ta příjemná bolest celého těla. Oblékla jsem si župan a sešla schody.

„Edwarde?“ volala jsem jeho jméno, ale nikdo se neozval. V kuchyni nikdo nebyl, ale na stole byla snídaně se vzkazem.

Možná si odskočil do práce, napadlo mě. Utrhla jsem si víno a vzala do ruky úhledně složený papírek s mým jménem.

Bells,

rád bych Ti poděkoval za včerejší nejkrásnější noc v mém životě. Nikdy v životě jsem se necítil tak skvěle jako právě po Tvém boku. Vím, že mě budeš zřejmě nenávidět a budeš si myslet, že jsem Tě jen využil, ale tak to není a nechci, aby sis to o mně myslela. Miloval jsem Tě a milovat budu, ale místo vedle Tebe není pro mě. Když jsem Tě ve spánku pozoroval a sledoval, jak nevinně spíš, došlo mi, že jsem pro Tebe nebezpečným tvorem, který si Tě nezaslouží. Miluju Tě tak moc, že musím odejít a nechat Tě někomu mnohem lepšímu a čistšímu, než jsem já. Mrzí mě to, že se loučíme právě takto.

Sbohem, E.

Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že by to vše mohlo proběhnout hladce. Jenom, co jsem dočetla poslední slova, moje nohy mi vypověděly službu. Sjela jsem po dveřích k zemi a propukla v hlasitý pláč. Jako by někdo sevřel mé srdce v ruce a drtil ho, co nejvíce mohl. Edward odešel.

Odešel a vzal s sebou to jediné, co jsem měla – moje srdce, nevnímajíc, že tím mi ublíží mnohem víc. Nevysvětlil mi proč, nesdělil mi ani kam jede, prostě zmizel. I v tom vzteku jsem vytočila jeho číslo. Překvapením nebylo, když mi to nezvedl.

„Kruci!“ zaklela jsem a polykala další nával slz. Zkusila jsem i Sam, ale tam jsem padla do hlasové schránky. Jediná možnost už byl jedině Erik. A ten byl spasitelem.

„Bello,“ oslovil mě namísto pozdravu.

„Eriku, řekni mi, kde Edward je, prosím,“ žadonila jsem a slyšela, jak se mi láme v polovině hlas.

Hrobové ticho. „Eriku, mluv se mnou, prosím!“

„Bello,“ oslovil mě znovu, „nemůžu ti to říct.“

„Sakra, tohle je důležitý, nemám náladu na dramatický divadlo,“ řvala jsem do telefonu.

„Tohle není divadlo, Edward tady není.“

„A kde teda je?!“ vybuchla jsem zoufalstvím.

„To nevím, vím jen, že dnes ráno opustil hranice a nezmínil se nikomu, kam odjel.“ V hlavě mi začalo silně hučet.

„Nejel jen na služební cestu?“ Ještě tu byla malá planá naděje.

„Je mi to líto, Bello,“ soucit v jeho hlase byl upřímný, „ale Edward na mě přepsal celou firmu a zmizel.“ Položila jsem to. Nemohla jsem to poslouchat dál. Tady to končilo. 

Odjel, odjel, odjel… bez tebe, bez tebe, bez tebe… nechal tě, nechal tě, nechal tě… Ne! Prosím.

Schoulila jsem se do klubíčka a chtěla umřít. Chtěla jsem odejít a už se nikdy nevracet. Bolest, která mě sžírala, byla obrovská a já jí neuměla čelit.

O deset let později

Pohladila jsem si bříško a usmála se. Za necelých pět týdnů jsem se měla stát podruhé matkou. Bylo neuvěřitelné, jak to těhotenství utíkalo. Měla jsem radost, že se nám do páru narodí chlapeček.

„Bude z něj fotbalista,“ podotkl pyšně Nate a dotkl se mého lůna. Zářivě jsem se na něj usmála. Když se nám narodila Nell, byl z toho celý vedle, stejně tak jako já. Ale vždycky jsem věděla, že potajmu čekal chlapečka, někoho, v kom by se viděl. A potěšením bylo pro nás oba, když jsme se konečně dozvěděli, že se nám náš sen splní a Nell nebude sama.

„Měli bychom to jít oslavit, zvu vás na oběd, dámy.“ Nell se otočila a vlítla Nateovi do náruče. Pevně ho objala a políbila na tvář.

„Jo! Jo! Jo!“ skandovala. Objal mě kolem ramen a pomohl mi vyjít ze dveří od doktora.

Naštěstí naše oblíbená restaurace byla nedaleko. Měli jsme ji s Natem nejradši, neboť právě tady jsme se poprvé potkali. Dopisovala jsem svůj poslední článek do novin a byla zavalená v hromadě papírů, když mi přinesl kafe se slovy, že by nerad, aby se tak okouzlující dívka ztratila mezi papíry. Už v té době byl sladký a jako by mi ho anděl seslal z nebes. Z tak malička se stala láska a dvě okouzlující děti.

„Jdu nám najít stůl, počkejte chvíli.“ Políbil mě na tvář a postavil Nell vedle mě. Ta mě chytila za ručku a stepovala u mě nedočkavostí. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. Dneska tu bylo poměrně mnoho lidí, rozhlížela jsem se po restauraci a v tu chvíli mě zamrazilo v zádech…

Byl tu. Neměla jsem halucinace. Opravdu tu seděl na našem oblíbeném místě se šálkem kávy, který vypadal jako netknutý. Nemusela jsem mu vidět do obličeje, abych věděla, že to byl Edward; láska mého života. Moje srdce zrychlilo. Byl stále tak pohledný s ostře řezanými rysy, tak mladý... skoro, jako by to bylo jen pár dní, co jsme se neviděli, a ne roky. 

Jako by právě četl v mé mysli, vzhlédl ke mně. Šok v jeho pohledu mi byl povědomý. Cítila jsem totéž. Celé moje tělo bylo paralyzované. Byla jsem jen kousek od toho, abych zjistila, co tenkrát bylo důvodem toho, že mě opustil. Co tak podstatného ho přimělo rozhodovat za nás oba. A jestli měl tolika sil za nás oba, aby mě opustil.

„Bells, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Nate, když k nám došel. Přikývla jsem.

„Jistě, pročpak?“ Úsměv na mé tváři nebyl upřímný.

„Jsi poněkud bledá, je ti dobře?“ Mohla jsem tam jít a možná bych i našla odvahu udělat těch pár kroků, protože bylo zřejmé, že si mě všiml i on, ale ve stejnou chvíli mě Nell zatahala za rukáv kabátu.

„Mamí, půjdeme nebo se najíme tady?“ vyzvídala. Nechtěla jsem se dál trápit, nechtěla jsem znovu zažít ten zdrcující pocit, kdy jsem balancovala na tenkém ledě. Měla jsem krásnou dceru, milujícího snoubence a na cestě další plod naší lásky. Edward byl a také by měl zůstat minulostí, která se uzavřela a nikdy neotevře. Bála jsem se jediné věci; abych neselhala v tom, co jsem si opakovala v hlavě stále dokola.

Edward je uzavřená kapitola, Bello!

„Nate, radši bych šla jinam, zvedá se mi žaludek z té vůně, nebude vám to vadit?“ Chytila jsem ho pevně za ruku.

„Vůbec ne, budu radši, když nabereš opět tu zdravou červenou barvu, lásko,“ zalichotil mi a políbil mě na rty. Nell se nás chytila oba za ruce a vyšli jsme z restaurace ven. Ani jsem se neotočila… věděla jsem, že jeho uhrančivý zlatý pohled mě propaluje zezadu a nestála jsem o to čelit tomu, čemu jsem před lety podlehla.

V ten moment bylo ale už pozdě.

Autor: Nell, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Just story :