Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kamarád taky rád

22.01.2012 (18:00) • FriendToRain • FanFiction jednodílné • komentováno 57× • zobrazeno 4756×

Opravdu tam byl. Stříbrné Volvo stálo před obchodem, ve kterém jsem už tři měsíce pracovala od rána do večera. Měla jsem po směně, venku lilo jako z konve a já se krčila pod přístřeškem vchodových dveří. Zamkla jsem je za sebou a ještě jednou pro jistotu zalomcovala klikou, jestli se opravdu nedají otevřít. Nedaly.

Rychle jsem přeběhla tu několikametrovou vzdálenost, která nás dělila, ale i tak jsem stihla nepěkně zmoknout. Tady to nebylo ničím zvláštním, poslední týden pršelo v jednom kuse.

„Ahoj,“ vydechla jsem vděčně, když jsem se posadila vedle Edwarda.

„Čekala jsi dlouho?“ zeptal se a zněl nakrknutě. Co mu přelítlo přes nos tentokrát?

„Ne,“ ujistila jsem ho hned. Odfrkl si, nevěřil mi. Poslední dobou se s ním něco dělo a já za žádnou cenu nemohla přijít na to, o co jde. Když jsem se z něj něco pokoušela vytáhnout, zatloukal, uhýbal před odpovědí a dělal všechno proto, abych se k tomu už nevracela.

„Fajn,“ zamručel popuzeně a natáhl se po řadící páce. Přes čelní sklo párkrát přejely stěrače, ale to bylo tak všechno, co se změnilo. Uvnitř auta panovala napjatá atmosféra a já se necítila dobře. Nikdy jsme s Edwardem neměli žádná tajemství, říkali jsme si všechno. Štvalo mě, že chce tuhle krásnou stránku našeho vztahu zničit.

„Něco se děje?“ nakousla jsem opatrně. Ignoroval mou otázku a hodil po mně jinou.

„Jak bylo dneska v práci?“ Tak to ne! Pokud tu někdo bude někoho zpovídat, ten někdo budu já!

„Edwarde, přestaň se laskavě chovat jako idiot!“ upozornila jsem ho, a kdybych mohla, trucovitě bych si dupla nohou. „Tak se zpozdil, není to konec světa!“ Zlověstně zavrčel, až se mi z toho zježily vlasy vzadu na zátylku.

„Já že jsem idiot?“ řekl nevěřícně. Vlastně ani já nevěřila, že jsem to řekla nahlas. Vždycky jsem se k němu chovala mile, nic jiného si ani nezasloužil, ale teď se choval jako malé dítě. Potřebovala jsem, aby věděl, že se mi to nelíbí a tohle byla ta nejjednodušší cesta. „A on idiot není?“

Zasténala jsem. Zase jsme byli u toho. Věčné téma.

„Zdržel se v práci,“ omlouvala jsem ho. „Někdo totiž musí vydělávat, aby si mohl dovolit věci, které chce,“ pronesla jsem ledově. Vadilo mi, že se plete do mého vztahu s Mikem. Přiznávám, Mike nebyl ideální kluk, vlastně k němu měl hodně daleko, ale snad si Edward nemyslel, že na něj budu čekat? Nebyla jsem jako on, neměla jsem věčnost na to, abych se k něčemu rozhoupala.

„Takže teď do sebe budeme rýt? Ještě něco bys mi ráda řekla? Krom toho, že jsem ten špatný já, protože nemusím chodit do práce, abych měl peníze? No, Bello, to mě vážně zajímá, co dalšího z tebe vypadne!“ Tak tohle byla rána pod pás. Musel vědět, že bych nikdy na nic takového ani ve snu nenarážela. Copak mě znal tak málo? Copak nebyl u všech mých hysterických výstupů, když film neskončil zrovna podle mých představ? Copak mě neutěšoval, když jsem několik dní proplakala kvůli tomu, že mě nevzali na vysokou? To mě doopravdy neznal?

„Moc dobře víš, že na tohle jsem nenarážela!“ bránila jsem se. Plynule zahnul na dálnici vedoucí do Forks, rozsvítil dálková světla a ještě víc zrychlil. Kdybych jela s někým jiným, už bych začínala být z rychlosti na tachometru nesvá, ale u Edwarda jsem věděla, že může řídit i se zavřenýma očima. To ale nic neměnilo na tom, že se teď choval jako špičkový idiot.

„Ne? Dobře, když to říkáš.“ Ironie z jeho hlasu přímo kapala, bylo mi z toho zle. Tohle jsme přece nebyli my. Chtěla jsem být ticho, chtěla jsem dělat uraženou a možná s ním i několik dní nepromluvit, ale tak strašně mnou cloumal potlačovaný vztek, že jsem to nevydržela.

„Tak není dokonalý! Šup, Edwarde, omlať mi to o hlavu. Omlať mi o hlavu, že jsem si nenašla někoho, kdo by mě na rukou nosil. Řekni, že jsem neschopná a že si akorát packám život. Tak do toho!“ postrkovala jsem ho. Dech se mi zrychloval a srdce mi uhánělo splašeně vpřed. Neměli jsme ani zapnuté rádio a to tíživé ticho mě začínalo dusit. Přerušovala ho jen voda stříkající od kol Volva. „Došla ti řeč?“ uchechtla jsem se sarkasticky, když dlouhou dobu mlčel a to ticho se už nedalo dál vydržet.

„Opravdu se snažím, aby mi došla, takže tě prosím, abys mi nedávala další záminku k tomu, abych musel promluvit.“ No, to bylo rychlé.

„Pf,“ odfrkla jsem si. „Vážený Edward Cullen se nechce hádat.“

„Ukecaná Isabella Swanová si nedá pokoj,“ oplatil mi jízlivě. V jiné chvíli bych se zasmála, těšila se z našeho kočkování, ale tohle nebylo ono. Oba jsme byli naprosto vážní, jen jsme se navzájem uráželi.

„Nejsem ukecaná a pokoj si nedám, protože jsem si nezačala. To tobě se pořád něco nelíbí. Kdybys byl chlap, řekl bys mi, co ti vadí a nedělal scény.“

„Já nedělám scény,“ procedil skrz zuby. Viděla jsem na něm, že se snaží zůstat klidný, ale podle toho, jak rychle se mu zvedala hruď, jsem poznala, že to v něm pěkně vře. Stačilo málo a papiňák vybuchne. Kdybych byla rozumná, nechala bych toho, není zrovna chytré hádat se s někým, kdo vám jednou rukou může zlomit vaz, ale zároveň jsem věděla, že by mi Edward nikdy neublížil. Alespoň ne fyzicky.

„Děláš,“ stála jsem si za svým. „Jestli ti vadí, že jsem se dala dohromady s Mikem, proč jsi něco neřekl?“

„Proč? Ty se mě ptáš proč?“ Rozhozeně si vjel rukou do vlasů. „Protože chci, abys byla šťastná, Bello! Ale jak sama vidíš, sedím tady já a ne on. Měl tě vyzvednout. Co je na tom tak těžkého? Nic! Neřeknu, kdyby to bylo poprvé, ale tenhle týden je to už potřetí. Potřetí!“ Prudce jsem vydechla zadržovaný vzduch. Začínala jsem se dostávat do varu.

„Tak promiň, že jsem ti zavolala!“

Šokovaně se na mě podíval. „Ty si myslíš, že mě obtěžuje pro tebe přijet?“

„A ne snad?“ vystrčila jsem bojovně bradu dopředu. „Stačí to říct narovinu, nemusíš kvůli tomu nadělat takový virvál!“ V překvapení otevřel pusu. No co?!

„Ty jsi…“ hledal to správné slovo. Zúžila jsem oči, abych ho varovala před tím, co přijde, když použije nějaké slovo, které mi nebude lichotit. „Neskutečná!“ dořekl a máchl bezmocně rukama. Na okamžik pustil volant, ale auto se ze své trasy nevychýlilo ani o centimetr.

„No, to tady nejsem zdaleka jediná!“ ohnala jsem se. Když mohl on hustit do mě, já mohla do něho. To mi nedělalo sebemenší problém.

„Bello!“ varoval mě. Jeho varování ale způsobilo pravý opak, ještě víc mě vyburcovalo k tomu, abych řekla, co si myslím.

„Víš, Edwarde, ty možná pro někoho budeš panem Dokonalým, ale nemůžeš očekávat, že všichni chlapi budou stejní jako ty! Já neříkám, že je s Mikem všechno v pořádku, přiznávám, je nedochvilný, neumí všechno na světě, ale je se mnou!“ pustila jsem na volno své emoce. Na tohle nemohl nic říct. Nebo jsem si to alespoň myslela.

„Je s tebou? A kde je?“ Teatrálně se podíval na zadní sedadla auta. „Ahoj, Mikeu,“ pozdravil našeho imaginárního spolujezdce, „taky se tak bavíš tím, jak se nám to tu vyvíjí? Jo? Já taky!“ Nad jeho dětinským chováním jsem protočila oči. I jako upíra ho zjevně trápil nějaký nezvladatelný psychický problém.

„Vážně vtipné, Edwarde,“ neodpustila jsem si a dívala se při tom z bočního okénka ven. Stromy se míhaly kolem auta a měnily se v rozmazané šmouhy, jak jsme je nechávali daleko za sebou.

„To jsem rád, že se bavíš,“ odsekl. Kdyby nebyl tvrdý jako kámen, šťouchla bych do něj, aby toho nechal, ale takhle jsem mohla jen čekat, až ho to přejde, a to s jeho tvrdohlavostí byl běh na dlouho trať. „A klidně si nadávej, ale jo – kazí ti život. Nechápu, jak se s ním ještě pořád můžeš tahat…“ V tu chvíli jsem viděla rudě. Natočila jsem se čelem k němu a zatvářila se nejošklivěji, jak jsem jen dokázala.

„Tahat?!“ zopakovala jsem po něm zděšeně. „Já že se s ním tahám?! Edwarde! Kdy konečně pochopíš, že já tu nejsem ta špatná? Ty jsi měl čas. Měl jsi dokonce mraky času na to, abys mě někam pozval! Ale ty co? No samozřejmě, že ty nic! Takže teď buď zticha, protože cokoliv dalšího řekneš, jenom podkopává to, co k tobě cítím!“

Jako by neslyšel celou mou poslední větu, vášnivě pokračoval dál. Nešetřil mě.

„Copak nevidíš, že tě celou dobu jen využívá? Jde mu jen o jedno, Bello,“ zavrtěl zhnuseně hlavou. „A ty jsi tak hloupá, že děláš, jako by se nic nedělo.“ Tentokrát jsem zavrčela já, ten zvuk zněl nebezpečně i mně.

„Aspoň mu o něco jde!“ neudržela jsem se. „A teď, jestli mi to tvé nabubřelé ego dovolí, si tě nebudu všímat!“ Založila jsem si ruce na prsou a zarytě se dívala na silnici před námi. I když tohle byla jediná spojnice mezi Port Angeles a Forks, moc aut tu touhle dobou nejezdilo, za celou cestu jsme jich potkali nanejvýš pět. Nikdo tedy nemohl vidět můj naštvaný obličej, který tak ztrácel na efektivnosti. Chtěla jsem se mračit na celý svět, i když tím jediným, kdo si to zasloužil, byl člověk sedící vedle mě.

Věřila jsem v přirozený vývoj věcí, ale nikdy jsem se netajila tím, že jsem doufala v to, že náš vztah přeroste v něco víc. Trávili jsme spolu spoustu času, všechno jsme dělali spolu, učili se, chodili do kina a do drahých restaurací, kde za mě Edward utrácel nechutné sumy peněz. Takhle to trvalo skoro dva roky, než mi došlo, že čekám marně. Vodili jsme se za ruce, ale jen jako kamarádi. Smáli jsme se spolu, lehávali vedle sebe, ale jen jako kamarádi. A já prostě potřebovala víc.

Edward mi to dát nemohl. Nebo nechtěl. Ale obě varianty vedly ke stejné věci – začala jsem se rozhlížet po někom jiném. Ve Forks to není jako ve velkých městech a já nebyla zrovna modelkou z předních stran módních časopisů. A Mike… Mike byl prostě Mike. Projevil zájem a já řekla ano. Nemohla jsem za to, že se Edward k ničemu neměl. Nemohla jsem čekat na den, kdy mu konečně něco dojde.

„Omlouvám se,“ vydechl Edward po chvíli. Podle jeho hlasu mu bylo všechno to, co řekl, líto, ale já mu nemohla jen tak odpustit. Vážně si o mně myslel takové věci? Jestli ano, úplně to měnilo situaci…

„Co máš za problém, Edwarde?“ zeptala jsem se narovinu. „To ti tolik vadí, že se snažím žít normální život, jak jsi vždycky chtěl? Nebo ti snad vadí to, že jsem se odhodlala k tomu, abych si někoho našla? Já ti opravdu nerozumím…“ zamumlala jsem a dívala se při tom na prsty ve svém klíně. Nemohla jsem se podívat na něj, protože jsem věděla, že bych to nevydržela. Rozbrečela bych se. Naše přátelství pro mě bylo dlouhou dobu vším, a jestli mělo skončit takhle, roztrhlo by mě to na kusy.

„Bello,“ kapituloval zkroušeně. „Copak nevidíš, že pro tebe chci jen to nejlepší? Nemůžu za to, že mi Mike nesedí. Je to mnohem větší idiot než já. Nechává tě čekat, nedokáže ocenit čas, který s tebou může strávit… Nedochází mu, že přichází o tvůj úsměv, o tvé rozzářené oči, když se směješ… Neví, o co přichází… Nezaslouží si tě, to mi věř.“ Překvapeně jsem polkla. No tohle…

„Já… Měl jsi svoji příležitost,“ řekla jsem pevně a pokývala hlavou. Snažila jsem se znít jistě, ale jeho slova mi pořád zněla v hlavě. Chci pro tebe jen to nejlepší. „Je příliš pozdě…“ povzdechla jsem si.

„Ne pro mě,“ zavrčel odhodlaně a prudce šlápl na brzdu. I když jsem byla připoutaná, záda se mi od sedačky odlepila dopředu a pak prudce narazila zpátky. Ani jsem nestačila nahodit ztracený dech a už jsem ho nemohla popadnout znovu.

Protože mi v tom zabránily jeho rty, které na ty mé bez ostychu zaútočily. Zavřela jsem oči a poddala se tomu. Nechala jsem se něžně líbat Váženým Edwardem Cullenem, který k tomu, aby se konečně rozhoupal, potřeboval pořádnou dávku žárlivosti, ošklivých slov a mého naštvání… Odtáhl se příliš brzy, chtěla jsem víc. Potřebovala jsem víc. A i když samotný dotek našich rtů trval jen několik málo sekund, měla jsem v jedné věci jasno.

Nikdy není příliš pozdě.

Protože kamarád taky rád.

.....................

Jak jsem se zmiňovala v perexu, je to má první jednorázová povídka vůbec. Pokud jste se dostali až na konec, moc vám děkuju za čas, který jste si pro mě udělali. :)

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kamarád taky rád: