Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde je můj pianista? - část třetí

31.12.2012 (15:15) • AntjeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3858×

Znova vytočil její číslo, ale věděl, že to nezvedne. Hodil s telefonem o zem a schoval svůj obličej do dlaní. Co teď má dělat? Má se za ní vydat jako puberťák? Bůh ví, jestli by to stačilo. Přešel k mobilu, který se rozletěl na více částí. Zadní kryt, baterii a zbytek. Poskládal to všechno dohromady a mobil zapnul. Musel jí zkusit zavolat ještě jednou. Co kdyby to tentokrát zvedla? Ještě než začal pořádně vytáčet, típnul to a zavolal Charliemu. Ten to po chvíli zvedl.

„Ahoj, Edwarde, co potřebuješ?“ zeptal se, i když odpověď tušil.

„Mohl by si mi zavolat Bellu?“ zeptal se s rozpaky. „Nebere mi telefon,“ dodal.

„To bych nemohl. Šla někam s Angelou,“ odpověděl tiše.

„Dobře. No, i tak děkuju,“ odpověděl.

„Kdy vůbec přijedeš?“

„Bohužel mi nakonec nedali volno, takže…“ nedokončil. Charliemu už pomalu začalo docházet, co se dělo.

„Neměl bys nechávat práci na prvním místě. Tam patří rodina…“

„Jo, to… začínám chápat.“

„Tak se podle toho chovej. Ahoj,“ rozloučil se a položil to.

„Já jsem takovej neskutečnej debil,“ zanadával si nahlas a znovu vytočil Bellino číslo.

„Co se jí stalo?“ děsil se Charlie, když uviděl místního Casanovu, jak podpírá bezvládnou Bellu na verandě jeho domu.

„Měla jenom trochu moc vodky naráz,“ odvětil téměř s úsměvem. Charlie si ho nedůvěřivě prohlížel a vzal Bellu do náručí. Díky bohu ještě nebyl tak starý a ona pořád štíhlá jako když byla mlada.

„Doufám, žes na ni nic nezkoušel,“ hrozil.

„Nebojte se, to bych si nedovolil.“ Přesto, že už Charlie měl svá léta, měl skoro u všech obyvatel respekt.  „A šerife, zřejmě má nějaký problémy s mužem. Spíš na toho byste si měl posvítit,“ usmál se, mrkl a hbitě odešel.

„To si piš, že ho pořádně proklepnu,“ zahudroval si pod vousy cestou ke gauči, kde uložil Bellu. Přinesl jí kýbl z koupelny, kdyby se jí udělalo špatně, a přinesl jí deku ze skříně. Šel zkontrolovat svá vnoučata, která poklidně podřimovala, zhasl všechna světla a ulehl vedle své družky.

Tohle mu nedaruju, pomyslel si.

Druhý den o poledni se Bella probudila s příšernou kocovinou. Chytla se za hlavu a vydala se hledat aspirin. Většinou býval ve skříňce nad umyvadlem a tak se šla rovnou do koupelny. Měla štěstí a našla ho hned na první pokus. Hodila si jednu tabletku do pusy, udělala si z dlaní mističku, nechala do ní stéct vodu a prášek zapila. Na jazyku jí zbyla chemická pachuť prášku, a tak se zašklebila. Vzala první ručník, který zahlédla, namočila ho ve studené vodě a dala na čelo. Až teď ji napadlo, že v domě je podezřele ticho, a že nikde neslyší pobíhat své ratolesti. Vyšla na zahradu, a tam se na ni s křikem vrhli tři malí svišti.

„Potichu děti, maminku bolí hlava,“ zasmála se přes úšklebek a podívala se na vyčítavý pohled svého táty.

„Kdyby maminka včera nepila tak, že ji musel přivést don Juan, tak by ji hlavinka nebolela,“ zabrblal tiše.

„Tati, prosím, před dětmi ne,“ sykla s pohledem zarytým do země. Snažila se vybavit, co všechno prováděla ten večer.

„Nechcete si jít hrát dovnitř?“ zeptala se s předstíraným úsměvem. Jako na povel děti vběhly do domu a Bella si povzdychla. Tušila, co se teď blíží.

„Můžeš mi vysvětlit, cos to včera vyváděla?“ opřel se do ní Charlie. Sarah ho chytla za rameno, aby ho trochu zklidnila.

„Já nevím… Byla jsem naštvaná na Edwarda, že…“

„Nepřijde ti to trochu přehnaný na to, že jenom zůstane v práci, protože chce, aby se jeho rodina měla jako v bavlnce a jeho žena si mohla pracovat doma na poloviční úvazek?" zvyšoval hlas.

„Co ti mám na to říct? Už mam dost toho, jak je pořád v práci. Nedokáže si vzít ani volno na pár dní. Když mi řekl poprvé, že ho nepustí, tak jsem to ještě po nějaký chvíli vzala. S tím, že přijede holt později, ale já už toho mám dost! Já si doma šunky nevalím, tati, zkus se někdy starat o domácnost a tři děti, budeš tak laskavej? Já nepotřebuju, abych měla supermoderní byt, drahý oblečení. Já hlavně chci, aby byl můj manžel se mnou doma a občas si vzal volno!“ křičela.

„Tak to řekni jemu! Včera se mohl přetrhnout, aby se ti dovolal. Když se mu to nepodařilo, tak volal i mně. A fakt to nevypadalo na to, že by si on ty šunky válel. Docela se divim, že ti ještě nevolal." Belle bolestivě svitlo a začala se shánět po mobilu.

„Co se děje?“ zeptal se Charlie, když si všiml, jak se Bella tváří.

„Nevíte, kde mam mobil?“ zeptala se Charlieho a Sarah.

„Nevím, nevytratila si ho někde?“ ptala se Sarah. Bella se začala rozvzpomínat, jak se jí Edward pokoušet volat a jak na truc… Ne, přece ho nepolíbila. Zděsila se, a přemýšlela, jestli to s tou pomstou trochu nepřepískla.

„Já… pudu se po něm podívat do…“ Zastavila se uprostřed vety, položila ručník z hlavy na stůl, šla se oblíct a vyrazila do hospody.

„Nenechala jsem tu včera náhodou mobil?“ ptala se Bella barmana hned, jak vstoupila.

„Jsem si docela jistej, že včera tu nikdo žádnej mobil nenechal,“ odpověděl příliš nezaujatý.

„No tak to je v prdeli.“ Cukla sebou, jak z ní vypadlo sprosté slovo, protože byla zvyklá kvůli dětem mluvit slušně.

„Zeptejte se Franka, ten tu s váma přece včera byl,“ mrkl na ni lehce.

„Franka?“ To měl tak hnusný jméno? Pomyslela si. „Nevíte, kde bych ho našla?“

„Tak, asi u něj doma, ne?“ řekl, jak kdyby to bylo naprosto zřejmé.

„To bych musela vědět, kde ten jeho domov tak je…“ reagovala nepříjemně. Nelíbilo se jí, že z ní dělal ještě většího idiota, než kterým právě byla.

„Bydlí tady ve druhým patře. Vyjdete za první dveře, jako na záchody, a vejděte do dveří nalevo. Tam je schodiště,“ odpověděl konečně trochu vstřícně.

„Děkuju,“ řekla a vydala se hledat zmíněné schodiště. Když ho vyšla, tak se ocitla v chodbě. Byly tu dvoje dveře. Jedny byly označeny jako F. Kens. Zkusila zaklepat a zanedlouho jí otevřel muž, který jí byl docela povědomí.

„Á, koho nám sem čerti nesou?“ zeptal se se smíchem.

„Nemáte můj mobil?“ zeptala se rozpačitě.

„Včera jsme si už tykali,“ zasmál se opět. „Ale jo. Včera sis ho tu nechala.“ Ustoupil od dveří a naznačil jí, aby vstoupila.

„Já jsem tu včera byla?“ zděsila se. Chtěla se teď zahrabat dva metry pod zem. Jestli s tímhle… chlapem něco měla… Jak se Edwardovi podívá do očí?

„Ty si nic nepamatuješ? A to to byla docela sranda…“ nepřestával se smát. „Jak si mě chtěla políbit, tak ti podjela stolička a odřela sis loket. Tak jsem tě vzal sem, očistil ti to. Pak si trvala na dalším panáku a pak jsem tě odvedl domů. Nic víc, nic míň,“ pokrčil rameny. Bella se podívala na svůj rozbitý loket. Vůbec jí nebolel, tak si toho ani nevšimla. „Bohužel.“ Zahýbal obočím.

„Uff, děkuju. Už jsem pomalu měla výčitky svědomí,“ oddechla si. „Dáte… Dáš mi teda ten telefon?“

„Když jinak nedáš. Musel jsem ho vypnout, pořád zvonil.“ Podal jí ho, ona na něj jenom mávla a odcházela. Při chůzi ho zapnula a hned na ni vyskočily zprávy o zmeškaných hovorech, záznamu v hlasové schránce a sms. Dvacet jedna zmeškaných hovorů a sedm smsek. Začala je postupně otevírat.

Milacku, promin. Prosim, zvedni to.

Zlato, ozvi se mi, prosim, mam o tebe strach.

Nemuzu nic delat… Prosim, lasko, miluju te. Odpust mi.

A tak to pokračovalo dál a dál. Najednou se telefon rozezvonil. Další příchozí hovor od Edwarda. Tentokrát to vzala.

„Lásko? Bello, miláčku. Jsem tak rád, že si to zvedla,“ rozzářil se najednou.

„Co chceš?“ odpověděla bez života.

„Chci se ti omluvit. Jsem vůl. Ale nemůžu jen tak odejít. Přišel bych o místo.“

„Mě už to nezajímá, Edwarde, dělej si, co chceš. Já zatím zůstávám u táty,“ reagovala stroze.

„Bello, to neříkej.“ Dělal se mu knedlík v krku. Raději by snášel její křik, hněv. Ale nezájem… Ten nezvládal.

„Ahoj,“ řekla nakonec a zavěsila.

Edward se snažil oklepat, nějak se z toho vzpamatovat. Přemýšlel, jak tohle všechno napravit. Nemůže přece odjet. Musel by dát výpověď… V tu chvíli mu to všechno secvaklo. Svojí práci nesnáší, dělá to, čím dřív pohrdal. A kvůli takové práci má ztratit lásku svého života? Najednou věděl, co má udělat. Vzal si své věci, vtrhl do kanceláře svého šéfa.

„Dávám výpověď. S tím volnem jste to tentokrát opravdu přehnali,“ téměř plival šeptem. „Formality vyřídíme až se vrátím z dovolený, na kterou mám po těch letech právo. Sbohem.“ Třískl s dveřmi a utíkal do garáže. Musí jí vidět. Co nejdřív. Svůj kufřík hodil na zadní sedadlo a nastartoval. Cesta by měla trvat něco málo přes hodinu. Když bude trochu riskovat a poruší pár předpisů, tak by tam mohl být i dřív jak za hodinu. Šlápl na plyn a modlil se, aby co nejdříve vypadl ze značně ucpaného města. To bude jedna z nejpomalejších částí cesty.

Najednou se cítil mnohem lépe. Už se těšil, jak ji obejme, jak mu padne do náručí. Jak ji bude líbat, dokud mu neodpustí, jak od téhle chvíle bude dělat všechno jen a jen pro ni a pro své děti. Jak už nikdy nepostaví před svou lásku a rodinu nic jiného. Strašně ho ubíjela ta doba, co musel trávit v autě. Už ji chtěl co nejdříve vidět. Potřeboval ji u sebe. Teď věděl, že je to jediné, co v životě potřebuje, že ona je ta, pro kterou stojí žít, které musí snést i modré z nebe.

Projížděl poloprázdnou dálnicí, kolem každého auta jen prosvištěl, stromy se měnily ve šmouhu, motor chvílemi bolestně kvílel, jak se snažil z auta dostat co nejvíce. Po asi tři čtvrtě hodiny jízdy začal rozpoznávat charakteristickou zelenou barvu městečka Forks a jeho okolí. Když konečně dorazil, dělalo mu problém se zorientovat. Nakonec ale poznal dům, který měl jako mladý pronajatý, a věděl, že už je blízko.

Zastavil před domem, srdce mu bilo jako na poplach. Najednou začal panikařit. Co jí řekne? Co bude dělat, když ho bude ignorovat, když ji nebude zajímat, že kvůli ní odešel z práce. Cestou myslel na všechno možné, ale ne na to, co řekne v ty první chvíle. Zaklepal na dveře, ani nemusel čekat moc dlouho. Otevřela mu Sarah a hned se mu vrhla kolem krku.

„Edwarde, jak ráda tě vidím,“ řekla, když ho pustila.

„Já tebe taky,“ řekl upřímně. Všiml si, že za Sarah stojí Bella. Podíval se na ni a hned se rozzářil. Ona se ale tvářila pořád stejně. Nesmála se, oči jí nezářily. Jen tam stála a nevěřícně koukala.

„Bello,“ vydechl.

„Ty nejsi v práci?“ zeptala se zase, jako kdyby se jí to snad ani netýkalo.

„Ne, dal jsem kvůli tobě, kvůli vám, výpověď,“ řekl téměř s hrdostí v hlase.

„Tak… Jestli tě to tam nebavilo, tak by bylo zbytečný, abys tam trávil čas, to máš pravdu,“ přikyvovala a šla zase do obýváku.

„To je všechno, co mi na to řekneš?“ divil se.

„Mám ti poděkovat, že sis udělal čas na svoji ženu? Tak děkuju,“ řekla ironicky a sedla si na gauč. To byla ledová sprcha, kterou absolutně nečekal. Tohle si snad ani nezasloužil.

„Bello, já se ti omlouvám, jsem idiot, to vím.“

„Jo, to seš.“ Edward zůstal stát jako opařený, Sarah na něj jen soucitně koukala a pohladila ho po rameni a zavedla do domu.

Zbytek dne se k němu Bella chovala pomalu jako k cizímu, jejich děti se jenom divily, ale naštěstí se na nic neptaly.

 „Zase jdu za Angelou, jo?“ řekla večer Bella Sarah a Charliemu. Ti jenom přikývli, protože i kdyby byli slepí, došlo by jim, že jde do hospody. Edward zaryl pohled do země a snažil se udržet se.

„To ji necháš odejít?“ ptal se ho Charlie, když už Bella byla pryč.

„Co mám dělat? Dal jsem výpověď, přijel jsem, omlouval jsem se jí asi tisíckrát.“

„Bojovat, Edwarde, to musíš. Já tehdy taky za Reneé nebojoval. A mám neuvěřitelný štěstí, že si mě Sarah našla. Ty takový štěstí mít nemusíš. A navíc, chceš dětem vykládat, proč už nebudeš bydlet s maminkou? Chlape, seber se a něco dělej. Jo, Bella to přehání, ale zas tak vedle taky není. Prostě buď chlap, nenech ji, aby ti utekla,“ povzbuzoval ho Charlie. Edward se zamračil, polkl, přikývl a zvedl se.

„Máš pravdu, lepší ženskou nenajdu,“ nepatrně se zasmál, šel si obléct kabát a boty a vyšel ven. Bellu už nikde neviděl a tak šel do místní putiky. Už seděla na baru a v ruce měla panáka vodky. Chtěl se profackovat za to, že tohle dopustil.

„Bello, lásko moje, pojď domů,“ zašeptal jí, když přišel.

„Ne, Edwarde, s tebou nikam nejdu,“ řekla střízlivým hlasem. Těch pár slov se do něj zařezávaly jako nože, zvlášť když si byla vědoma toho, co říká. Už to chtěl vzdát, ale pak mu pohled padl na pódium, které bylo zařízeno pro karaoke. Šel blíž, vybral jednu jejich oblíbenou písničku, hodil pár mincí a vzal si mikrofon.

„Pro tu nejúžasnější ženu, co kdy chodila po tomhle světě,“ řekl tiše do mikrofonu a začal zpívat.

„You are so beautiful to me,
You are so beautiful to me,
Can't you see,“ začal trochu nakřáplým hlasem zpívat. Otočila se na něj, zmatená. Díval se jí přímo do očí a přicházel směrem k ní. Začala kroutit hlavou, pomalu před sebe dávala ruce.

„You‘re everything I hoped for,
You‘re everything I need,
You are so beautiful to me.“ Už byl metr od ní.

„Promiň, že jsem se choval jako naprostej idiot,“ pokračoval do mikrofonu, „a nechal jsem nejlepší ženskou svýho života…“ nedokončil.

„Přestaň, Edwarde,“ říkala panicky a rozhlížela se kolem po lidech, kteří se otáčeli jejich směrem.

„Ne, Bello. Stydím se za to, co jsem dělal, že jsem dával přednost práci před rodinou. Ještě jsem si myslel, jakej bych byl sobec, kdyby dal výpověď. Že by moje rodina neměla takovej komfort, jakej si zaslouží. A nevšiml jsem si, že jí tim připravuju o tátu… A tebe o manžela,“ říkal pevně, rozhodně, připravený udělat vše, aby ji získal zpátky.

„Já… nevím, co ti na to říct, Edwarde,“ koktala.

„Řekni, prosím, že mě vezmeš na milost.“ Udělal na ni psí oči, pousmál se a chytl ji za ruku.

„Nevím, jestli to dokážu… Ublížil si mi, tak moc,“ přiznala. Snažil se ignorovat, jak moc ho ta slova bolela.

„Vím to, strašně mě to mrzí a budu dělat všechno, aby se to nikdy neopakovalo.“ Pořád se nedokázala rozhodnout, a tak Edward udělal další krok. „Miluju tě. Není na světě nikdo a nic, co bych zbožňoval víc než tebe. Jsem prostě idiot, pořádnej kus strašně zamilovanýho idiota,“ řekl jí něco, čím si ji usmířil ještě jako teenager. Dal jí ruku kolem pasu a začal ji líbat. Po chvilce začala roztávat a polibky mu oplácet. Dav začal povzbudivě hučet jako v romantickém filmu. Když se od jejích rtů oddálil, viděl, že se usmívá a že se na něj dívá znovu milujícíma očima, které tak zbožňoval.

„Co budeme dělat, když si dal výpověď?“ strachovala se.

„Neboj, založim si vlastní firmu a udělám si volno kdykoli bude potřeba,“ usmál se a znovu ji políbil.

***

Edward se svým přítelem Samuelem založili malou právnickou firmu. Jeho práce ho bavila více, jako kdy před tím, ale času měl bohužel méně. Ale jednu výhodu to mělo. Když se s Bellou domluvili na dovolené, nemusel se nikomu prosit o volno. A tak ten den, kdy jí vyznal lásku před celou hospodou ve Forks, se další rok vydali oslavit jakési výročí přežití této menší krize.

A to oslavili na své louce, kterou jako kdyby znovu objevili, po mnoha letech.

„Nemůžu uvěřit, že už je to rok,“ smál se Edward.

„Já jsem tehdy ale pořádně vyváděla, co?“ pousmála se.

„Jenom trošku, no… Tak trošku, že jsme se málem rozvedli,“ zasmál se.

„Miluju tě,“ usmála se na něj sladce a políbila ho.

„Miluji tě,“ odpověděl, když osvobodil své rty. „A žili spolu šťastně až do smrti,“ pousmál se.

„Ano… Pokud zase nezačne dřít jako pako,“ neodpustila si malou poznámku a vrhla se mu na jeho rty.

KONEC

Tak a pianisty už je nadobro konec. Já sama s tim pokračovánim moc spokojená nejsem, ale snad budu jediná. :D Ještě jednou bych vám všem chtěla strašně moc poděkovat za všechny komentáře. Když jsem se k týhle povídce znova dostalo, tak mi došlo, že tohle je prostě moje srdcovka a jenom doufám, že se mi někdy povede napsat něco snad i lepšího. :D

Ještě bych chtěla napsat něco ke svý ostatní tvorbě - bohužel jsem musela pozastavit povídku ČZ (opakuju poněkolikátý, nechci jí nechávat nedokončenou...:)). I když mám teď víc prostoru na promýšlení, když už mám všechno ostatní napsaný, ale prostě se do tý povídky nedokážu dostat. Psaní ale nechat nechci, takže si teď chvíli užiju to, že nemám nic aktuálně rozepsanýho, zkusila bych znova čuchnout k poezii a pak začnu psát (zatím do šuplíčku) povídku The One. :)

Ještě jednou děkuju za to, že mě čtete.. :D Ne, opravdu, byli jste skvělí ;)

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kde je můj pianista? - část třetí: