Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kdo jsem byla?

30.01.2012 (15:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 42× • zobrazeno 4517×

Tuto povídku věnuji Alsee za krásný obrázek, dcvstwilight za též krásný obrázek do shrnutí a WhiteTie za opravdu tvrdou práci v opravování mých chyb.

„Ne, mami, já tam odmítám jít!“ odsekla jsem jí a ona se na mě podívala se psíma očima. Ne, musím odolat tomuhle výrazu. Ona ví, jaký má na mě vliv a ještě toho zneužívá. To je prostě vrchol! Stejně vím, že si vydupe, co chce, někdy se chová jako malé dítě, ale bez boje se nevzdám!

„Ale Bello, udělej to pro mě. Já chci vědět, jestli je opravdu tak moc dobrý, jak se o něm povídá,“ přemlouvala mě.

„Ale proč si za ním nemůžeš zajít sama? Já nejsem žádný pokusný králík, ani na tohle nevěřím - na rozdíl od tebe!“ Proč se tak rozčiluju, ještě mě z toho klepne.

„No, právě! Ty jsi na to ideální, pokud takového skeptika jako jsi ty, dokáže přesvědčit, tak musí stát vážně za to. Navíc prý je to náramný fešák,“ přesvědčovala mě a já si jen těžce povzdychla.

„Pokud myslíš, že ti to projde tak snadno, tak jsi na omylu. Mně nestačí tvoje ujištění, že je pěkný, to mi je houby platný.“ Teď si pro změnu zase povzdechla mamina. Chtěla jsem prožít letní prázdniny na slunečné pláži se svojí kamarádkou Lucy a ne být zavřená v Seattlu anebo ve Forks u táty. Naši se rozvedli, ještě když jsem byla malé dítě, ale teď mi je osmnáct let a zvládnu se o sebe postarat sama.

„No, dobře, nějak to domluvíme,“ povzdychla si a já si pro změnu připadala jako vítěz.

„A jsi objednaná příští týden v pondělí na dvě hodiny,“ zakřičela a pádila z kuchyně pryč.

„Mami!“ zakřičela jsem. Opravdu mě její sebevědomí překvapovalo, ona věděla, že mě ukecá.

***

Pocit vítězství mě opustil, jakmile jsem stála před budovou, kde mi mamina domluvila „sezení“. Opravdu se mi tam nechtělo, ale myšlenka, že budu mít volné léto, za to stála. Vyjela jsem do dvacátého patra a můj zrak padl na dveře, na kterých byla stříbrná cedule, na které stálo: Chcete znát svůj minulý život? Nebojte se mi svěřit do rukou. Akreditovaný psycholog Edward Cullen.

Byla docela vkusná a vypadala dost draze. Písmo bylo dokonalé, skoro jsem měla pocit, že ani počítač by takové nezvládl. Najednou mě popadla nervozita, co když to bude nějaký úchyl?

Ne, Bello, musíš se uklidnit, bude to v pořádku, přesvědčovala jsem a potichu zaklepala na dveře. Chvilku jsem i doufala, že to nemohlo být slyšet, abych mohla odejít, ale bohužel se dveře otevřely dokořán.

Stál v nich přímo dokonalý muž, tedy alespoň po vzhledové stránce. Jeho kůže byla až nepřirozeně bledá, ale to mu v žádném případě neubíralo na kráse. Vlasy v bronzové barvě měl rozcuchané do všech stran. Rysy obličeje byly dokonale vytvarované, oči byly karamelové barvy a jeho ústa byla krásně vyvážená, v naprosto krásném úsměvu. Postavu měl štíhlejší, ale i přesto vypracovanou. Na sobě měl svetr slonovinové barvy a černé kalhoty.  Vypadal velmi mladě, takže doktorem asi nebude dlouho. Snažila jsem si zachovat tvář, i když moje srdce bilo jako na poplach, ale to určitě slyšet nemohl, nebo mohl? Zdálo se mi, že se jeho úsměv ještě rozšířil, i když jsem měla značné pochyby, zda je to vůbec možné.

„Dobrý den, jsem doktor Edward Cullen, vy jste určitě Isabella Swanová, mám pravdu?“ promluvil hlasem tak hebkým, jako je samet, i když jsem doteď nevěděla, jak může samet znít, a podal mi ruku.

„Ehm, Bella,“ zamumlala jsem a dotkla se jeho ruky. Byla tak studená, že mě to zasáhlo až do morku kostí a trochu jsem se rozechvěla. I když ten pocit byl velmi příjemný, automaticky jsem rukou ucukla. Zřejmě si toho všimnul, protože se jeho úsměv o trochu zmenšil, ale jinak na sobě nedal nic znát.

„Tak pojďte dovnitř Bello,“ řekl a zdál být se zachmuřený. Můžu jen doufat, že jsem ho neurazila. Zavedl mě do své pracovny. Můj první pohled padl na černou koženou pohovku, která vypadala velmi měkce. Naproti ní byl pracovní stůl ze světlého dřeva a za ním bylo černé pracovní křeslo, které vypadalo taky velmi pohodlně. Pak tam byly police s knihami, ani jsem se nenamáhala zaostřit na jejich názvy. Barva ordinace byla v teple žlutém odstínu. V místnosti bylo jediné okno a i napříč tomu, že venku bylo ještě světlo, žaluzie byly zatažené a na pracovním stole svítila malá lampička, která dokázala prosvítit celý pokoj.

„Posaďte se,“ pobídl mě a ukázal na pohovku. Neochotně jsem k němu přišla a sedla si na ni. Byla hrozně moc pohodlná, až jsem měla pocit, že sedím na načechraném obláčku. On mezitím přešel ke svému stolu, kde se usadil.

„Takže vy chcete znát svůj minulý život?“ zeptal se a zkoumavě si mne prohlížel. Snažila jsem se jeho pohled nevnímat, i když to bylo zatraceně těžké.

„Dalo by se to tak říct,“ odvětila jsem s chabým pokusem o úsměv. On si něco poznamenal do bločku, takovou rychlostí, že jsem měla co dělat, abych ten pohled zachytila.

„Máte vůbec představu, jak se to dělá?“

„Nemám,“ řekla jsem zahanbeně, možná jsem si něco mohla vyhledat na internetu, alespoň bych nebyla za trotla.

„Uvedu vás do hypnózy a pobídnu vás, abyste si vzpomněla. Každý člověk má někde uvnitř hlavy zasunuté vzpomínky na své minulé životy, aniž by o nich věděl,“ mluvil a já si říkala, že mě by dokázal zhypnotizovat jenom svým vlastním krásným hlasem.

„Jak můžu vědět, že toho nezneužijete?“ zeptala jsem se na otázku, která mě nejvíc znepokojovala, i když na druhou stranu od něj by mi to nemuselo vadit. Trochu se na mě zaraženě díval a pak se zasmál. Ten zvuk byl ještě krásnější než jeho samotný hlas.

„Toho se nemusíte vůbec obávat, ale pokud vás tím uklidním, celý proces se bude natáčet na kameru, takže si to pak můžete prohlídnout, i když většina lidí se na to nechce podívat.“

„Proč ne?“ Opravdu mě to zajímalo, kdysi jsem slyšela, že když někoho zhypnotizují, tak si po probuzení už nic nepamatuje.

„Je to tak silný zážitek, prožít znovu ten život, že si ho pamatují i po probuzení,“ vysvětloval mi. Vážně jsem tímto doktůrkem byla přímo uchvácená.

„A vy si svůj minulý život pamatujete?“

„Líp, než si myslíte,“ řekl a jeho tvář posmutněla, zajímalo mě, v jaké to mohlo být době, ale nechtěla jsem se ho vyptávat. Zřejmě to byl smutný příběh. Vstal a něco vytáhl ze skříně pod policí s knížkami. Když se otočil ke mně, tak jsem uviděla kameru. Beztak jsem asi nemusela mít strach, když má tolik ohlasů, ale opatrnost je vždy na místě. Položil ji na stůl a spustil ji, připadala jsem si pitomě, ale neměla jsem tolik odvahy, abych mu řekla, ať ji vypne. Bože, mami, do čeho si mě to zase uvrtala.

„Máte ještě nějaké otázky, než začneme?“

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se a zase se mi stáhl žaludek nevolností.

„Záleží, jak dlouhý bude váš život, musím vás upozornit, že se proberete, až umřete,“ řekl a díval se na mě s obavou v očích. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, i když se mi představa umírání nelíbila.

„Budete vědět, co se mnou děje?“

„Jistě, budete mi popisovat, co vidíte, aniž si to budete uvědomovat. Teď si lehněte a snažte se uvolnit,“ řekl a já ho poslechla. Natáhla jsem se na pohovku, byla jsem jak na trní, ale snažila se uvolnit, jak mi řekl.

„Ležíš pohodlně, soustředíš se jen na můj hlas. Slyšíš ho zřetelně a vnímáš jen můj hlas. Tvoje oči jsou unavené a pomalu se zavírají. Máš zavřené oči, ležíš pohodlně, tělo je unavené. Dýcháš spontánně, klidně, a vnímáš jen můj hlas. Cítíš se ospalá, malátná… Představ si schody, po kterých jdeš dolů. Až napočítám padesátý schod, budeš v hlubokém hypnotickém spánku. Jedna, dva…," říkal monotónním hlasem, zatímco jsem se propadávala do nevědomí.

„Takže teď se vydej do svého minulého života,“ uslyšela jsem z dálky a snažila se ho poslechnout.

Propadala jsem se do tmy, když jsem naráz viděla světlo, přibližovala jsem se k němu a musela si dát ruce před obličej, jak to bylo oslepující. Když si mé oči zvykly, uviděla jsem jasnou a velkou místnost. Plnou nábytku ze světlého dřeva, který jsem odhadovala na počátek roku 1900. Vešla jsem do ní a slyšela, že mi šustí šaty. Podívala jsem se dolů a zjistila jsem, že mám obří sukni, která se každým mým pohybem zavlní a vydá šustivý zvuk hedvábí. Viděla jsem zrcadlo, které bylo ve zlatém rámě.  Přibližovala jsem se, až jsem stála přímo před ním a mohla vidět, jak vypadám.

Můj obličej mi připadal cizí i známý současně. Měla jsem světle hnědé vlasy vyčesané do drdolu a můj obličej rámovaly lokýnky, které jsem tam měla schválně spuštěné. Oči skoro černé barvy se na mě vyděšeně dívaly. Mé rysy obličeje byly spíše kulatější, ale i přesto jsem měla vystouplejší lícní kosti, jaké mám i ve svém životě. Rty jsem měla taky stejné, horní ret byl malinko užší nežli dolní. Kůži jsem měla bílou jako porcelán, a stejně tak i jemnou. Muselo mi být takových šestnáct let, více určitě ne. Šaty jsem měla korzetové a tmavě modré barvy.  Krásně mi obepínaly pas, tvarovaly mé křivky těla a pak se rozprostřely do sukně, která spadala až na zem. Byla jsem si jistá, že mám i spodničku. Na rukou jsem měla tmavě modré síťované rukavičky. Byla jsem uchvácena tím, jak vypadám, že jsem nezaznamenala zaťukání a následné otevření dveří.

„Slečno Elizabeth, pan Masen na vás očekává,“ informovala mě dívka, která mohla být o čtyři roky starší, než jsem byla já sama a měla na sobě uniformu služebné. Okouzleně jsem vyšla a rozhlížela se po stěnách, všude visely obrazy, mně známých lidí. Hned na začátku byl můj prapradědeček. Byla to galerie obrazů mých předků. Na konci haly byl malinký stůl, na kterém ležely noviny. Zachytila jsem datum a město. Stálo tam 12. dubna 1918, Chicago. Zahnula jsem doprava, kde bylo obrovské schodiště. Když jsem z něj scházela, uviděla jsem tam tři osoby. Nejblíže ke mně seděla žena, ve které jsem poznala svou matku. Měla velmi podobné rysy a mladistvý vzhled. Nad ní se nakláněl prošedivělý muž, který byl můj otec. Pracoval v bance a byl moc málo doma a měli jsme mezi sebou chladnější vztah, i když vím, že mě miluje nade vše.  Po něm jsem měla barvu vlasů a jeho rovný nos. Třetí osobu jsem poznala a mé srdce hned začalo bít na poplach. Stál přede mnou a usmíval se na mě svým pokřiveným úsměvem, který jsem moc milovala. Jeho bronzové vlasy házely ve světle měděné odlesky a ze zelených očí mu jiskřilo štěstí. Byl oblečen v tmavě modrém obleku, takže ke mně perfektně ladil. Všichni čekali na mě, ale mě zajímal jen můj princ.

„Edwarde,“ vykřikla jsem a skočila mu do náruče. Otec se podíval trochu pobouřeně, ale matka mu položila ruku na hruď a krásně se usmívala, ta chápala moji lásku a nepřišla jí pobuřující. Vždyť jsme byli zasnoubeni už od kolébky, jelikož je Edward jen o rok starší než já sama a naši rodiče jsou staří známí.

„Elizabeth,“ vydechl a pevně mě stiskl. Já se jenom smála štěstím, které mě zaplavilo. Přece, kdo má takové štěstí, že se zamiluje do muže, kterého mu vyberou rodiče. Nemohla jsem se dočkat, až mi tento muž bude stát po celý život po boku.

Okamžitě jsme se omluvili mým rodičům a šli se projít do zahrady. Slunce začalo zapadat, takže vrhalo velké stíny do naší cesty. Byla to krásná podívaná, kvítí kolem nás bylo rozkvetlé a rozlévalo kolem sebe sladké aroma. Přišli jsme k naší lavičce, ale nesedli si na ni. Edward trochu otálel a byl přitom tak moc soustředěný, až jsem si říkala, co se mohlo stát. Najednou se na mě znovu usmál a poklekl si. Dech se mi zatajil a srdce divoce bušilo, když mi docházelo, co se bude dít.

„Elizabeth Johano Mayer, miluji tě z celého svého srdce a věř, že se o tebe postarám do konce našich dní. Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ Celou dobu se mi díval do očí a mezitím z kapsy vytáhl krabičku, kterou, když otevřel, uviděla jsem zásnubní prsten jeho matky. Už když jsem byla malá, tak mi ho ona ukázala a řekla, že pokud se stanu paní Masenovou, tak ho dostanu k zásnubám. Předtím jsem si tím hlavu nelámala, ale vždy se mi strašně líbil. Byl oválný a v něm bylo plno malých diamantů. Na slunci se krásně třpytil a házel odlesky slunce. Vrátila jsem se znovu k Edwardovi, který netrpělivě čekal na mou odpověď.

„Ano,“ vydechla jsem a cítila, jak se slzy oprostily z mých očí a prodíraly si cestu po mé tváři. Edwardova tvář se rozjasnila a hned mi ho navlékl na ruku. Neměla jsem, ani možnost se podívat, jak mi padne, protože mě vzal a točil se mnou dokola. Když mě konečně pustil na zem, naše oči se střetly, aniž bych si to uvědomovala, tak jsme se k sobě tvářemi přibližovali, až se naše rty spojily v jedny. Byl to náš polibek a měl nádech naděje v krásnou budoucnost.

Probudila jsem se a bylo mi špatně. Už několik týdnů v našem městě řádila španělská chřipka. Vypadalo to se mnou špatně. Doktorů u mě byly desítky, ale vždy se stejnou diagnózou. Sice mi ji nikdy neřekli, ale já to viděla v očích mých milovaných. Čekala mě jenom smrt, tahle nemoc se nedá vyléčit, ani bohatství mé rodiny mi neprodlouží život. Pokud budu mít štěstí, budu od bolesti odproštěna velmi brzo. Edward u mne trávil noci, a i když jsem ho prosila, ať odejde, aby se nenakazil, neopustil mě. Trápilo mě vědomí, že ho tady nechám, nikdy si ho nevezmu za muže a neporodím mu naše krásné děti s bronzovými vláskama, tahle bolest z našeho odloučení byla daleko těžší, než bolest fyzická, ale nemohla jsem nic dělat. Přímo jsem cítila, jak ze mne uniká život, každou minutu se mi dýchalo hůř. Jeho obličej byl zmučen šílenou bolestí a já byla natolik unavená, že jsem většinu ze svého zbývajícího života prospala.

Teď, když jsem byla při vědomí, cítila jsem, že už mi nezbývá moc času a potřebovala jsem mluvit s Edwardem. Rozhlédla jsem se po místnosti, a i když mě ten pohyb moc bolel, stál mi to za to. Našla jsem ho vedle své postele, jak sedí, a zmučeně se na mě díval. Chtěla jsem ho pohladit, ale ruka se mi jen nepatrně pohnula. On však ten pohyb uviděl a pevně mi stiskl ruku.

„E-Edwarde,“ zašeptala jsem, protože síly mi s každým nádechem ubývaly.

„Pšt, lásko, nemluv. Vše bude v pořádku,“ zašeptal a já v jeho očích viděla slzy. Chtěl mě uklidnit, ale já už dávno byla smířená se smrtí.

„Edwarde, já se nebojím smrti. Jediné, co mě děsí, že tě opustím, ale cítím, že už nachází ten okamžik.“ Musela jsem se nadechnout, než jsem mohla pokračovat a snažila se ignorovat Edwardův vyděšený pohled. „Pozorně mě poslouchej, musíš dál žít i beze mne, tady si vezmi prsten, chci, abys ho měl u sebe.“ Teď se jeho výraz změnil na zmučený a naštvaný zároveň, než mohl protestovat, dala jsem mu prst před ústa a ze všech sil si sundala prsten, který jsem mu stiskla v dlani.

„Slibuji ti, že se opět setkáme. V příštím životě si tě najdu a už tě neopustím, nikdy. Ty jsi mi určený, já to vím, ale ne v tomhle životě. Miluju tě,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Cítila jsem, jak si mne temnota vtáhla k sobě a už mě nepustila. Z dáli jsem cítila zmučený výkřik, ale už jsem se nemohla vrátit a uchlácholit svého anděla. Znovu jsem se propadala do tmy a vrátila se do svého těla.

Otevřela jsem oči a musela párkrát zamrkat. Světlo, i když matné, mě oslepilo. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy a cítila něčí ruku na té svojí. Podívala jsem se a naráz mi to došlo. Edward Cullen byl můj Edward, i když teď vypadal jinak, přesto to byl on. Musel mě slyšet a znovu si prožít to utrpení, ikdyž mýma očima. Viděla jsem znovu ten zmučený výraz a namísto zděšení jsem se úlevně usmála. Vypadal zmateně a zároveň, jakoby se bál mé reakce.

„Ach, Edwarde,“ zanaříkala jsem a padla mu kolem krku. Bylo to jako narazit na žulový kámen, ale to mi bylo jedno. On mi objetí zuřivě oplatil, ale byl i přesto velmi opatrný.

„Ty se mě nebojíš?“ zašeptal, ale já jsem měla pořád obličej zabořený v jeho svetru.

„Konečně jsem tě našla,“ řekla jsem a podívala se mu do tváře. Pořád měl obavy v očích, ale přesto se mu rozlil ten pokřivený úsměv, který jsem vždy milovala.

„Jsem ale netvor,“ zašeptal a odvrátil se ode mě.

„Tomu nevěřím.“

Odvrátil se ode mě a dlouhými kroky přešel ke stolu. Byla jsem zmatená, konečně jsem pochopila své bytí na této planetě, našla svého anděla, můj důvod existence a on se schovává.

„Jsem upír,“ zasyčel a pomalu se otočil zpátky na mne. Chvíli jsem tam seděla, jako opařená. Musela jsem vstřebat, že je něco takového vůbec možné.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala jsem se a poslouchala jeho příběh. Za chvíli po mém pohřbu, on i jeho rodina, onemocněli, stejnou nemocí, jako kdysi já, takže naději na uzdravení, měli nulovou. Nemohli se o sebe postarat, a proto odešli do sanatoria. Jeho rodiče umřeli, a když už i on měl umřít, zachránil ho doktor Cullen, který ho pak adoptoval jako svého syna. Takže získal novou rodinu, i existenci, ale nikdy se nevyrovnal s mojí smrtí. Pomalu jsem k němu přešla a podívala se do jeho topazových očí, v kterých jsem se mohla utápět.

„Pro mě je důležité, že žiješ. Nezáleží mi na tom, že je z tebe upír, já se vrátila do tohoto světa, abych ho strávila s tebou, přesně, jak jsem ti slíbila, už tě nikdy neopustím.“ Po mém proslovu mě chytil a zuřivě políbil. Já mu jeho polibky oplácela a věděla jsem, že už svůj slib nebudu muset nikdy porušit…

Konec

Pokud jste došli až sem, předem vám děkuji za váš čas. Budu moc ráda za všechny vaše komentáře a názory na tuto povídku, vaše Paes.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem byla?: