Psala jsem čtvrtou kapitolku Ve stínu hvězdy a popadlo mě tohle. Neodolala jsem a sepsala to. Je to fakticky kratinké.
20.05.2010 (19:45) • AliceJazz • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2265×
Kdo měl zemřít?
Šla jsem dál a sledovala první, slanou slzu, jak pomalu dopadá na trávu pokrývající útes. Bylo brzo ráno a trsy trávy byly pokryty rosou. Sledovala jsem volný pád tohoto zanedbatelného kousku mojí bolesti. Kolik slz bych musela vyplakat, abych se zbavila té tíživé bolesti naplno? Tolik slz by se snadno vyrovnalo Mrtvému moři. Vzpomněla jsem si na citát už ani nevím od koho: „Pláčeš? I v slzách je síla… Tak jdi a žij!“ Nevím sice, kdo to napsal, ale byl určitě moudrý. Byl možná moudrý, ale bolest nikdy nemohl zažít. Ne v takové míře jako teď já. Nemohl nikdy prožít takovou bolest, protože to by něco tak moudrého nikdy nemohl ani vyslovit. Poroto jsem teď zde. Ta bolest už je naprosto neúnosná. Není jiné možnosti, než posledního vysvobození. Smrti.
Jaké je to komické. Když tu byl semnou on, nikdy bych na sebevraždu ani nepomyslela. Vlastně ano, pomyslela, ale to bylo v zájmu mojí maminky. Nemohla jsem ji nechat zemřít. Jí nebylo nic takového souzeno. Tehdy jsem byla tak nesobecká. Jejich odchod… Jeho odchod, mě změnil. Už nejsem ta hodná Bellinka, která by pro jejího milého upírka do ohně skočila. Doslova. O mojí sobeckosti svědčí i fakt, že nyní stojím na okraji vysokého útesu a chystám se skočit. Vím, že na mě doma čeká Charlie, ale ve své neskonalé sobeckosti stavím zbavení se té bolesti v mém nitru, před Charlieho strach a smutek. Zasloužím si peklo!
Udělala jsem zvolna jeden krok kupředu ke kraji útesu a rozbouřenému moři. Tím pohybem jsem z oka setřásla druhou slzu, která nyní klouzala po mé tváři k ústům a bradě. Zkřivila jsem tvář v jakémsi pochybném úšklebku, kterému by se s větší dávkou fantazie dalo říkat smutný úsměv. Hodně smutný úsměv. Mírně jsem pootevřela rty a do nich vklouzla ta kapka neředěného utrpení. Ochutnala jsem její slanou chuť a byla jsem zvráceným způsobem šťastná.
Budu mít, co jsem chtěla. Budu mít smrt. Takové jednoduché slovo a mnoho lidí z něj má hrůzu. Vždyť pro člověka je smrt jen jedním z mnoha způsobů osvobození od své lidské schránky, často plné bolesti. Smrt je pro nás vysvobozením. Je to způsob, jak se může duše odpoutat od lidského těla a odletět vysoko. Do nebes, nebo naopak do pekel. Má duše skončí v pekle. Já si nebe nezasloužím. Jsem zlá a krutá.
Vzhlédla jsem k nebesům. Východ slunce. Měla bych svůj život končit při západu slunce. Stejně jako má hvězda vyšla, aby zářila, měla by též zajít, zhasnout, protože na světě nenalezla nic upokojujícího.
Z mého oka vyklouzla další slza. Stejně jako ta první, putovala po mé tváři k mým rtům a přes bradu. Zdálo se mi, že ta malinkatá stružka vody, která po ní zůstala a kterou sušily studené poryvy větru, mi zahřívá kůži pod ní. Cítila jsem se najednou plná. Jako by moje srdce čekalo na ty kapky a začalo opět bít pro svět, pro Charlieho, pro Angelu a Jacoba. Jakoby ho on pustil ze svého sevření.
Slza padala z mé brady na studenou a orosenou zem. Ovšem nedopadla. Sem na útesy zavál vítr a začal si s ní krutě hrát. Házel z ní ze strany na stranu. Těsně před nárazem do tvrdé, studené země se roztříštila a tam dopadla v několika malých malinkatých částečkách. Já jsem měla na kratičkou setinku vteřinky možnost sledovat svůj odraz v těch kapičkách.
Takhle nějak skončím já! Vítr si se mnou bude házet ze strany na stranu, dokud nedopadnu do ledové hladiny vody. Náhle mě přepadl strach. Proto jsem rychle vykročila a napnula nohy ke skoku. Počkat! Tady něco nesedí. Opět jsem se tedy nahrbila a podívala se na ruku. Měla jsem na ní drahé hodinky. Opatrně jsem je sundala a položila vedle mého batohu. Naposledy jsem se na ně podívala a řekla moje poslední slova:
„Roku dva tisíce osm, dne dvacátého čtvrtého října, v šest hodin a dvacet tři minut sešla ze zdejšího světa Isabella Swanová,“ zašeptala jsem do vzduchu a odrazila se.
Pohled Edward Cullen, Evropa, kdesi na severu Finska
Spokojeně jsem vyběhl z jednoho domku vegetariánů. Měli tady moc přítulnou upírku. Christiane. Když říkám přítulnou, myslím tím opravdu přítulnou… Dneska je to rok a něco a konečně jsem překonal svoji bolest ze ztráty Belly a zároveň se zbavil panictví. Při pomyšlení na to, že Emmett přijde o svoje oblíbené vtípky, jsem měl chuť skákat radostí hodně vysoko. Podíval jsem se na hodinky a do vzduchu řekl:
„Roku dva tisíce osm, dne dvacátého čtvrtého října, v šest hodin a dvacet tři minut přišel Edward Cullen o panictví,“ zasmál jsem se vesele a zakousnul jsem se do jednoho medvídka.
Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Kdo měl zemřít?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!