Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když si osud vybere jinak

21.07.2011 (20:00) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1800×

Bosky se procházela po okraji skalnatého útesu. Vítr čechral její hnědé vlasy a olizoval její kůži jako ten nejdražší samet. Lehce přivírala oči a nechávala se unášet slastí. Milovala pocit volnosti, který se jí dlouho nedostával. Ani po tolika letech...

Uběhlo bezmála dlouhých, šíleně dlouhých osm let od tragédie, která změnila Isabelle život. Milovala, toužila, snila, doufala... V moment se vše rozplynulo, sesypalo se jako domeček z karet. Všechny sny, přání a touhy byly ty tam. Vše odešlo, odešlo s ním.

Věřila, že jsou k sobě připoutáni věčnou láskou, že spolu zůstanou do konce života, dokud to půjde. Ale pak... Přišla si pro ni. Zlá, pomstychtivá a nebojácná Victoria. Žena, jenž ztratila svou duši ve chvíli, kdy zemřel její druh. Žena, jenž toužila po její smrti a tupě doufala, že se tak stane. Nestalo. Smrt si vybrala jinou část Bellina života. Její lásku. Edwarda. Toho dokonalého, toho nesmělého, toho životachtivého Edwarda. Lásku, jenž nespadla z nebe, vynořila se z útrob pekelného světa. Bella jej vytrhla a přivedla nemrtvého zpět k životu.

Plánovali, smáli se, byli si oporou, milovali se. Vše však jednou končí a i tahle láska měla své „Ale“ a „Co když?“.

Victoria byla nemilosrdná, ale její rovnice dávala smysl. Druh za druha. Chtěla pro Bellu život, jakým právě sama procházela. Chtěla pro ni utrpení, zkázu, bláznovství... Byla si moc dobře vědoma, že Bella je člověk a taková životní ztráta by mohla neskutečně zamíchat jejími kartami. A taky že ano.

Po tragédii jí několik let nadbíhal dlouholetý kamarád Jacob. Byla ráda, že jej má, ale nikdy nepocítila cit, jenž cítil on k ní.

Byla to šílenost, naprostá, ale on si nedal říct. Miloval a chtěl bojovat. Bojovat za neopětovanou lásku. Trvalo mu skoro pět let, než Bellu přesvědčil o neuhasitelném žáru v jeho srdci, když ji spatří. Podlehla. Varovala se, že to nedopadne dobře, ale i tak podlehla. Chtěla milovat, ale to přemlouvání se k tomu... Jeho láska byla tak nezadržitelná, ale ta její? Dala se lehce chytit, lapit, dala se lehce odhodit do odpadu.

Necítila nic. Však možná lásku ke starému kamarádovi, toť byla celá její šifra. Ale taky kamufláš. Lhala sama sobě a hlavně lhala Jacobovi. Po čase se přestala přemlouvat a nechávala své city náhodám. Doufala, že nadejde den, kdy Jacob udělá něco tak nečekaného, že to v ní vyvolá tu pravou a neuhasitelnou lásku. Nedočkala se. Ovšem neustoupila. Kráčela po jeho boku dál, až to došlo do chvíle, kdy se Jacob cítil na roli otce. Mateřské, nebo spíše otcovské hodiny tikaly den co den domem a i jejím pokojem. Jeho touha byla až moc přehnaná. Tak mladý muž a už toužil po dítěti. Bella byla jiného názoru. Nedokázala si představit, že porodí Jacobovo dítě a ne jeho. Peklo zmítalo celým jejím dosavadním životem a ona si konečně řekla: „Dost!“

Řekla hop a nepřeskočila. Jacob ji za pár týdnů požádal o ruku a ona souhlasila. V tu chvíli si však nebyla zcela vědoma, co vlastně odpovídá. Jenže na jiné závěry, než na slastné „Ano“, bylo pozdě. Svatba se připravovala a než se nadála, stála před oltářem po boku svého otce Charlieho, který ji předal nastávajícímu. Vše se seběhlo tak rychle. Každý z města si oddychl, že Bella konečně našla nový smysl života. Že se nemusí dále trápit kvůli Edwardovi. Vždyť on byl už dávno mrtvý!

V den sňatku s Jacobem přestala žít. Hluboko v sobě dusila vztek, bolest a zoufalství. Byla ráda, že všichni byli rádi, ale tohle nebyl život, tohle bylo utrpení.

Přešlapovala z jednoho balvanu na druhý. Občas své chodidla ponořila do měkké trávy a usmála se. Bylo to úžasné, ale pořád nebyla tak šťastná, jak by chtěla. Útes lákal její přítomnost víc, než bylo zdrávo. Věřila, že když se nechá zlákat, setká se s Edwardem a budou spolu navždy, jak si to dříve slibovali. Tak moc doufala. Hodlala s tím vším zkoncovat. Dát najevo lásku, kterou necítí, svůj život, který nežije a nechtěnost dítěte, které Jacob tak moc chce. Už už našlapovala, chystala se udělat krok do prázdna. V dálce se rozprostíral Edwardův obraz. Volal Bellu k sobě, natahoval svou ruku a ona byla rozhodnutá. Zavřela oči a...

„Lásko, musíme se vrátit, je moc pozdě,“ ozvalo se v dálce. Myslela si, že padá, ale nic takového se nedělo. Stála na místě. Úsměv na rtech zamrzl v moment, kdy se ozval ten povědomý hlas. Otevřela oči a vydechla.

„Už jdu,“ odpověděla poraženecky. Její osud ji dohnal ještě předtím, než udělala zásadní krok svého života.

Doufala, že konečně začne žít, ale doufala zbytečně.

„Příště,“ zašeptala do moře, otočila se a odešla ke svému milovanému manželovi.