Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Knihomol

19.05.2011 (15:00) • DevilFish • FanFiction jednodílné • komentováno 102× • zobrazeno 10293×

Nevážila jsem si života...

... Protože jsem žádný neměla.

Procházela jsem se uličkami Londýna. Dav stále běžel za mnou. Proč mi nedají pokoj? Nebyla jsem ani slavná, ani neobyčejná, byla jsem jen průměrná dívka z velkoměsta, která nadevše miluje čtení.

I tentokrát jsem tam mířila, zpět do svého útočiště a zároveň něčeho, čemu jsem mohla říkat beze studu domov. Jistě, měla jsem i ten opravdový domov, kde jsem měla otce, zázemí a vzpomínky. I přesto pro mě bylo číslo jedna malá knihovna za kavárnou.

Vpadla jsem do jedné z těch nejtemnějších uliček a vyškrábala jsem se na zaprášenou zem zastaralého balkonu. Pod mou váhou zaskřípal a hlavou se mi mihla myšlenka, že se možná zhroutí, nestalo se tak. Přikrčila jsem se a doufala, že dav přeběhne kolem mě a já se budu moci nepozorovaně vypařit. Prsty jsem svírala římsy a doufala, že mě nikdo neuvidí. Uslyšela jsem nějakého muže, jak ostatním vydává povely, a všichni se rozběhli, proběhli kolem mé skrýše a ani jeden z nich mi nevěnoval pozornost.

Byla jsem ve chvilkovém bezpečí.

Oddechla jsem si, otočila se zády ke stěně a svezla se dolů na zaprášenou zem. Zavřela jsem oči a prosila ty nahoře, ať mi přestanou zatěžovat život těmi nesmysly, už jsem si toho zažila víc než dost.

Všechno to začalo v mých šestnácti letech přesně v den mých narozenin, kdy mne jedna prodavačka oslovila jménem. Jakmile to jméno dořekla, okamžitě se kolem nás objevila skupinka pěti dívek a ptaly se mě na otázky, kterým jsem nerozuměla. Chvíli jsem váhala, jestli vůbec mluví anglicky, tak jsem se snažila naslouchat jejich prosbám. Jednotlivá slova mi dávala smysl, ale jako celek to bylo naprosto nesmyslné.

Od té doby se k pěti dívkám přidávali další a další lidé, několikrát jsem zahlédla i paparazzi. Bedlivě si prohlíželi každý můj krok a měla jsem pocit, že si ho zaznamenávají i do nějakých sešítků.

Znáš ho? Byla jejich nejčastější otázka. Ale koho jsem měla znát? Měla jsem pocit, že znají můj osud lépe než já, že možná přeci jen existuje kniha, ve které máme všechny naše činy vepsané a oni ji viděli. Ale proč se tolik ptají na něho? Jak jim mám odpovědět, když ho neznám?

Zvedla jsem se ze špinavé země a oprášila se. Drobná zrnka prachu se vznášela ve vzduchu a podivně tančila.

Ty se mají, pomyslila jsem si. Jsou tak svobodní, nikdo jim nesahá do života...

Odvrátila jsem pohled od krásných piruet vytvořených pár zrnky prachu. Jednu nohu jsem zvedla na zábradlí, rukou jsem se zachytila převodu, který byl hned vedle, posbírala všechnu svou fyzickou sílu a vytáhla se nahoru. Ozvalo se zaskřípění. Instinktivně jsem přehodila nohy přes okraje a seskočila dolů na kamennou zem dříve, než by se mohl balkon zhroutit. Dopadla jsem tvrdě, nohy se mi podlomily a musela jsem roztáhnout ruce, abych udržela rovnováhu.

Ohlédla jsem se přes rameno, byl to prostě reflex - za ty dva roky jsem se naučila chránit si i záda, ti protivové jsou totiž i tam, kde to naprosto nečekáte, třeba sedí ve vašem autě...

Nikde bych se nedohledala živé duše, jak bych taky mohla, postávala jsem v jedné z nejstrašidelnějších, nejšpinavějších a nejstarších ulic Londýna, kde za celé měsíce kolikrát neprojde ani jedna zpropadená krysa.

Dnes jsem se ale tudy rozhodla vydat, díky temným uličkám a starým budovám se tu dá lehce schovat.

Vydala jsem se směrem ke knihovně a doufala, že cestou už nikoho nepotkám.

Otevřela jsem staré dveře a oddechla si. Tato skromná knihovna mi dávala pocit tepla a bezpečí. Nadechla jsem se a ucítila vůni horkého čaje a starých knih, na kterých byl usazený prach.

Pohledem jsem střelila ke starodávnému psacímu stroji. Normálně u něj seděla Abigail, stařenka s koňskou tváří, hlubokými vráskami, třesoucími se prsty a šedivýma očima, které nepasují do obličeje stařenky, srší v nich elán, šarm a důstojnost. Jakmile tato stařenka spatří člověka, okamžitě se mu vrhne kolem krku a zahrne ho knihami. Ačkoliv vám může nejdříve připadat nudná a unavená, doopravdy s ní člověk zažije pouze legraci a i já mám kolikrát co dělat, abych jí stačila.

Dneska tam ovšem neseděla Abigail, ale její vnučka. Bylo jí něco přes dvacet, už jsem ji jednou potkala. Měla kostnaté tělo, nos ostře řezaný do špičky a její oči jí na kráse rozhodně nepřidaly, byly to jen zapadlé, modrošedé korálky.

Když jsem k ní přišla blíž, zvedla svůj dlouhý nos od knihy a podívala se na mě.

Ten pohled jsem znala a zdaleka se mi nelíbil. Měřila si mě od paty až nahoru a v očích měla otazníky.

„Neznáme se?“ zeptala se a propalovala mě pohledem.

Snažila jsem se vyhnout těm podivným otázkám, které by mě teď mohly zahrnout jako nikdy nekončící vodopád. Už jsem viděla, jak se nadechuje, jak ji otázky pálí na jazyku a pootevírá ústa.

„Jednou mě vaše babička pozvala na skleničku.“ Pokoušela jsem se zachránit situaci. „Slavila jsem tehdy své sedmnáctiny, myslím, že jsme se tam potkaly.“

Žena pokývala hlavou, bylo na ní znát, že je zklamaná. Položila svoji knihu na stůl a opět mě projížděla pohledem - tentokrát byl plný pochopení a... Zdálo se mi to, nebo se v jejím pohledu opravdu objevila i snaha pomoci mi?

„Vím, že to nejsi ty, ale i přesto...“ Stoupla si, zavrávorala na tenkých nohách, které tvořily jen kost a kůže, ale i přes svoji nerovnováhu se ke mně natáhla a dotkla se mé tváře. „Jsi to ty, jsi Isabella Swanová, že?“

Vzala mi dech. Věděla jsem, že mne mohla znát z vyprávění od svojí babičky, ale proč to říkala takhle? A co znamenalo to: Vím, že to nejsi ty?

Jako by mi uměla číst myšlenky. Položila mi palec na ústa a dala mi tak jasně najevo, že se nemám ptát.

„Na,“ řekla a podala mi knihu., „zde je vše, co potřebuješ vědět.“

Kniha byla zaprášená. Byla z tvrdé, černé vazby a dýchala na mě zvláštní aroma. Zhluboka jsem se nadechla a snažila si v hlavě zapamatovat její vůni a preferovat ji do nějaké skupiny.

„Mimochodem, jsem Vanessa,“ řekla mi žena a podala mi ruku. Stiskla ji a usmála se. Cítím nutkání také se představit v tom pravém světle, v tom, kde mě nikdo nezná, ale když už se nadechuji, musím se zarazit, copak ji opravdu chci celou noc vyprávět o svém ne-životě? Takhle ji trápit nemohu.

„Sedni si támhle.“ Ukázala na staré houpací křeslo, schované za obrovskou hromadou papírů. „Budeš tam mít klid.“

Přešla jsem k houpacímu křeslu. Líně se pohupovalo v lehkém větříku, který vál z otevřeného okna hned vedle křesla. Narozdíl od ostatních míst v knihovně nevypadal tento osamělý koutek útulně a nesálo z něj teplo. Spíše na vás dýchalo prázdnotou a vycítila jsem z něj takovou podivnou zimu, která nebyla pouze povrchová - nebylo to jen počasí, byl to i strach, úzkost, křik, bolest a smrt... Nevím. proč na mě toto místo působí tímto dojmem. Bála jsem se zůstat tam sama. Ale touha zjistit, proč si všichni lidé myslí, že mě znají, je silnější než jsem očekávala. Sednu si do starého křesla a nevšímám si podivných zvuků okolo, připadám si jako v hororu.

Otevřu knihu. První dvě kapitoly slova jen přelétávám očima, nějak děj nevnímám a nedokáži do něj zapadnout. Po třetí kapitole se mi ale vyjasní a té knize naprosto propadnu.

Nejsem si jistá, jak dlouho tam sedím. Určitě několik hodin, možná celou noc. Při čtení knihy pro mne však okolní svět přestal existovat a mě šokovalo, jak jednoduše jsem našla v hrdince samu sebe. Hrdinka mi byla podobná v tolika ohledech, že jsem musela začít uvažovat, jestli náhodou nepsala spisovatelka o mně. Dočetla jsem poslední větu a snažila si ji vychutnat plnými doušky. Už byl konec, další kniha byla přečtena a už na ni nikdy nepohlédnu. To je moje pravidlo, každou knihu čtu jen jednou, aby neztratila své kouzlo. Zaklapla jsem ji a nehtem obkreslila obrázek na obalu. Přejížděla jsem po kousku paži a loktu, až ke konečku prstů. Zastavila jsem se tam a prstem několikrát objela jablko. Pak jsem obtáhla i druhou končetinu a tím pro mne tato kniha skončila.

Odložila jsem ji na zem. Postavila jsem se a naposledy se na ni podívala. Na černé barvě jasně zářil nápis Stmívání - jméno knihy, kvůli které jsem musela měnit svůj život od základů.

Prošla jsem kolem Vanessy. Usnula u psacího přístroje s hlavou založenou v papírech. Zvedla jsem ji a dívala se na její klidnou tvář. Na pohled možná byla nesympatická, ale pod jejím zevnějškem se skrývalo srdce, velké a bijící srdce, do kterého jsem nyní patřila i já, stejně jako ona patřila do mého. Zvedla jsem její nohy ze země a zafuněla pod její váhou. Pomalým tempem jsem se přiblížila ke spacímu pytli, kde se obvykle spávalo, a položila ji tam. Klidně oddechovala a zdálo se, že si ničeho nevšimla.

Chtěla jsem už odejít, ale těsně přede dveřmi mě něco zadrželo na místě. Moje tělo se otočilo a samo od sebe přišlo k psacímu stroji. Sedla jsem si na židli a přitáhla se, šokovaně pozorovala svoje prsty, rychle psací text, který jsem měla napsaný hluboko v srdci. Nevěděla jsem, co to dělám, připadala jsem si jako blázen, ale byla úleva vylít si to, co mě jako břemeno tížilo na srdíčku.

Ten život před dvěma lety byl dokonalý. Každý den jsem se probudila a těšila se ven, těšila jsem se na své kamarády a na úsměv svého otce...

Ale pak se všechno změnilo.

Byla jsem v pasti. Každý den mě obklopovaly změti hlasů a tváří. Netušila jsem, co se děje, proč se všichni ptali na chlapce s bronzovými vlasy...

Nechápu, jak jsem mohla přeslechnout jméno, na které neustále padaly otázky bez odpovědí, jak jsem mohla přeslechnout, že se všichni ptali na Edwarda Cullena.

V knihovně trávím víc času než ve svém domově. Stala jsem se knihomolem, u všech knih jsem se mohla odpoutat od reality a zažít dobrodružství někoho jiného. Ale když jsem si přečetla Stmívání... Pochopila jsem, že i přes knihu můžu vidět svět očima hrdinky. Ale je tady otázka. Proč se hrdinka jmenuje stejně jako já. Proč mi je podobná v povaze i vzhledu... Chtěla mi snad autorka knihy předepsat osud, nebo jde jen o pouhou náhodu? Ale lidi věří. Věří v to, že tohle všechno není nesmyslný kolotoč náhod, ale že já jsem doopravdy Bella Swanová a patřím k Edwardovi...

Nejhorší ze všeho je, že já chci být tou Isabellou. Nechci být uvězněná ve svém těle a být středem pozornosti. Chci být ta nenápadná, bledá dívka z Forks, která potká svůj osud...

Stephenie Meyerová mi možná předepsala osud, ale já si k němu musím najít cestu. Mám dojem, že tu cestu mám přímo před nosem, ale nevidím ji, že o ni zakopávám, ale nezastavím se na ní... Proč jí chci uniknout?

Proč nemůžu poznat svého Edwarda Cullena?

Chtěla jsem pokračovat dál, ale při psaní posledního odstavce zacinkal zvonek u dveří, to znamenalo, že někdo přišel do knihovny.

Šok mnou projel jako elektrický proud. Trhla jsem sebou a cítila stud za to, že jsem také propadla tomu šílenství a ještě k tomu opravdu věřím v to, že najdu Edwarda...

„Přejete si?“ zeptala jsem se a nevěnovala návštěvníkovi jediný pohled. Místo toho jsem upřeně sledovala papír, na kterém byly vepsané mé myšlenky.

„Chtěl bych vám vrátit knihu,“ řekl mužský hlas a rozešel se k pultu. Pod jeho botami hlasitě skřípala dřevěná podlaha.

Povzdechla jsem si, vstala a stoupla si za pult.

„Jméno?“ zeptala jsem se nevrle a hledala papír, na kterém byly vepsané půjčky knih.

V této knihovně nebyly žádné počítače či jiné moderní vybavení, když si tu někdo půjčil knihu, napsalo se na papír jeho jméno, jméno knihy kterou si půjčil, datum půjčky a čas, kdy se měla kniha vrátit.

Našla jsem papír a vytáhla ho z obrovské kupy. Hrouda popsaných papírů se rozkymácela, ale nezhroutila se.

„Edward Cullen.“ Šokovaně jsem zvedla hlavu a pohledem se setkala se zlatými tůňkami.

Zalapala jsem po dechu a ustoupila pár kroků dozadu. Přede mnou stál bledý mladík s bronzovými vlasy, ostře řezanými rysy, sněhobílou pletí a nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy spatřila.

„Jste v pořádku?“ optal se mě Edward a výraz v jeho tváři se změnil ve strachující grimasu.

Uvědomila jsem si, že nedýchám. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala jeho vůni až do konečků prstů, projelo mnou nepopsatelné vzrušení.

„Neznáme se?“ optal se mě Edward a nakláněl se ke mně, jako by chtěl něco vyluštit v mé tváři.

Panebože, co když je to on a nemůže mi přečíst myšlenky? problesklo mi hlavou něco nesmyslného, ale přitom tak neuvěřitelně pravděpodobného.

„Bella?“ zeptal se znovu a moje srdce se rozběhlo. Hučelo mi v uších, ale všechno to dokázal přehlušit jeho dokonalý hlas.

„To nemůže být možné, nemůže,“ brblal si Edward a očima projížděl každou křivku mého těla. „Ty jsi Bella Swanová.“

Chtěla jsem brečet štěstím, chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku, chtěla jsem mu vyprávět o těch odporných nočních můrách, ale místo toho jsem jen stála a s pusou dokořán sledovala jeho reakce.

S neuvěřitelnou lehkostí přeskočil stůl a ocitl se neuvěřitelně blízko mého těla. Topila jsem se v jeho pohledu.

„Jsi to ty?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. Konečky prstů mi přejel po tváři.

Z mých úst nebyla slyšet žádná odpověď. Položila jsem si hlavu do jeho dlaně a naprosto si užívala ten pocit.

„Jsi to ty?“ zeptal se znovu a druhou rukou mě objal kolem pasu. Byl hrozně ledový, ale pod jeho dotekem jsem se naprosto rozpálila a místo toho, abych pociťovala zimu, jsem cítila neuvěřitelné horko. Jeho rty se pohybovaly tak blízko těch mých. Otvíral a zavíral ústa, jako by mluvil. Chtěla jsem ho políbit. Moje tělo ho potřebovalo.

Naklonila jsem se k němu a ze zvyku zavřela oči. Když už jsem cítila na tváři jeho dech, nedovolil mi ho políbit. Přidržoval mě dlaní a já se cítila naprosto bezmocná.

Koukla jsem se do jeho tváře a znovu v něm viděla tu samou otázku. Dlaněmi jsem mu zajela do vlasů a přitahovala si ho blíž, nebránil se.

„Jsem to já,“ zamumlala jsem těsně před tím, než se naše rty spojily v dokonalém polibku. Byl něžný, pomalý a velice intenzivní. Nosem jsem vdechovala vůni jeho pokožky a dlaněmi si ho přitahovala stále blíž. Jedna jeho ruka mě vískala ve vlasech, zatímco druhá jela přes mé rameno po paži dolů, přejela na bok a objala ho.

Sebrala jsem všechnu odvahu a rukama mu přejela přes krk k límečku košile a zastavila se u knoflíčků. Věděl, co chci udělat a nebránil se. Roztřesenými prsty jsem pomalu rozepla první knoflík.

Vzduch mi začal docházet, ale raději bych se udusila v našich motýlích polibcích, než od něj odpojila rty. Zrovna když už se mi z nedostatku vzduchu začala točit hlava, přesunul rty na moje rameno. Ruka, kterou mě původně hladil ve vlasech, sjela k zipu mé mikiny. Velice pomalým tempem ji rozepnul a  začal mi ji svlékat. Najednou jsem před nim byla jen v tílku. Jeho rty neopouštěly kůži na mém rameni, dotýkal se jí jazykem a sem tam se do ní opatrně zakousl.

Moje ruce si zatím nacházely cestu k dalším a dalším knoflíčkům, postupně jsem je rozepínala a konečky prstů zkoumala nově odhalenou část jeho nahé hrudi.

Jedna jeho ruka se na chvíli odpoutala od mého těla. Vypadalo to, že si rozmýšlí, co s ní udělá. Pak ji položil na mé stehno a hladil ho seshora dolů. Pod každým jeho dotekem mi nabíhala husí kůže a celá jsem se napjala. Vlna vzrušení mnou projížděla a nešla zastavit.

Sundala jsem mu košili a dlaněmi nahmatala jeho tvář. Koukala jsem se do jeho očí, ve kterých se zračila touha s láskou. On se koukal do těch mých a já měla pocit, že mi vidí až do hloubi duše. Pravou rukou jsem si přitáhla jeho ústa k těm mým a slastí mu zavzdychala do úst. Využil mých pootevřených úst a pronikl do nich jazykem. Naše jazyky doslova tančily. Na všechno to utrpení jsem v jeho přítomnosti zapomněla, na dotěrné novináře, kterým jsem chtěla rozbít nos.

Jazykem jsem obkreslila tvar jeho rtů. Teď zavzdychal on. Moje tělo se třáslo a slastně svíjelo pod jeho dlaněmi.

Dlaněmi mi opět sjel dolů až k zadečku, uchopil ho a zvedl mě do náručí. Nohama jsem ho objala kolem boků a tělem se přitiskla k jeho nahé hrudi. Naše rty i jazyky se neodpojovaly ani po dobu, kdy mi s opatrností sundával kalhoty. Necítila jsem žádný stud, s Edwardem jsem dočista zapomněla na realitu. Dlaněmi jsme sjela od pasu až dolů. Vzrušeně mi zavzdychal do úst a roztřásl se. Chtěla jsem mu sundat jeho poslední kousek oblečení, ale nedovolil mi to, bránil mi v tom svou paží. Nervozitou jsem ho na chvíli přestala líbat, ale on to pochopil jinak. Rty se přesunul k mé hrudi a dával mi tak čas na nadechnutí. Tam kde se mě dotkl svými rty, mi okamžitě naběhla husí kůže, vzrušeně jsem vzdychala a snažila jsem se normálně myslet. Nikdy jsem se s klukem nemilovala, tak proč tak najednou?

Moje tělo se opět napjalo, ale nebylo to vzrušením, nýbrž nervozitou. Edward to vycítil a odtrhnul svoje rty od mé pokožky. Díval se mi do očí a já hleděla do těch jeho. Hledala jsem v nich jen kousek pochybnosti, ale naprosto jsem se oddala jeho pohledu a znovu přitiskla rty na jeho ústa. Polibky tentokrát byly hladové, potřebovala jsem ho a svým chováním jsem to dávala jasně najevo. On se nějak dopotácel k pultu a posadil mě na něj, aniž by odpojil naše rty, roztáhl mi nohy a vklínil se mezi ně. Cítila jsem, jak se jeho nahá, svalnatá hruď tiskne k mému tělu a nemohla jsem se ubránit slastnému výkřiku, ještě nikdy jsem neměla nikoho takhle blízko tělu a bylo mi to více než příjemné.

Jeho ústa se mi přitiskla na bradu a sjížděla dolů. Jazykem zkoumal každý kousek mého tělo. Rukama mi přejížděl po rozpálených stehnech. Obličejem sjel až k mým ňadrům, provokativně mě přestal líbat, přeskočil toto choulostivé místo a pokračoval po bříšku, dolů ale nešel. Rukama jsem si ho k sobě tiskla, chtěla jsem mu dát najevo, jak nutně po něm toužím, že už bez něj dlouho nevydržím. Dlaní, kterou mi jezdil po stehně, jel po boku výš a pak s ní přejel na záda, hladil mě konečky prstů a po svých dotecích zanechával cestičku z husí kůže, která mi při jeho dotecích naskakovala. Šikovnými prsty nahmatal zapínání mé podprsenky, ozvalo se téměř neslyšitelné cvaknutí a podprsenka padla na zem. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula sytá červeň, kterou jsem se ani nepokoušela zakrýt. Edward se pousmíval, díval se mi do očí a dával mi tak dost času na to, abych se trochu uklidnila. Trpělivě čekal a zkoumal můj výraz. Zahlédla jsem jeho pohled, ve kterým potlačoval touhu a chtíč po mém těle. Naklonila jsem se k němu a pomalu, velice něžně ho políbila. Okamžitě pochopil a pokračoval tam, kde skončil. Já jsem dlaněmi zkoumala každý kousek jeho odhalené kůže, zatímco on se pomalu přibližoval k mým ňadrům. Prsty objel podél těch dvou malých kopečcích. Byl pro mě jako droga, nemohla jsem se jeho doteků nabažit. Mezi ukazováček a prostředníček vzal každou mou bradavku, do každé ruky jednu. Bradavka pod jeho doteky měnila tvar. Mnou projíždělo něco naprosto nepopsatelného a nového. Hlavou mi blesklo, jak dlouho jsme si už asi takhle "hráli". Už jsem to téměř nemohla vydržet a ruce mi automaticky sjely k jeho poslednímu kusu oblečení. Tentokrát se nebránil a dovolil mi svléknout mu ho. Naklonil hlavu k mému ňadru a jazykem přejel po mé vzrušené bradavce. Zasténala jsem a začala ho hladit po zádech. Dráždil mou bradavku dál, až se to nakonec nedalo unést. Mé prsty nahradily nehty, zarývala jsem mu je do kůže a sténala vzrušením. Nemohla jsem se ovládnout. Mé tělo se roztřáslo, položila jsem se na záda a prohýbala se v zádech. Laskal mou bradavku prsty i jazykem, zatínala jsem mu nehty do zad a užívala si naprosto ten pocit vzrušení. Už jsem skoro cítila vrchol, bylo to nesnesitelné, když jsem už byla skoro u svého vysněného cíle, přestal. Omluvně se na mě usmál a odrhnul se od mých prsů.

Věděla jsem, že teď je řada na mě. Z lehu jsem se posadila. Cítila jsem se unavená a mozek jsem měla podivně odpojený od těla, i přesto jsem nechtěla skončit to, co jsme načali. Dlaní jsem nahmatala jeho penis a pohladila ho po celé délce. Vzrušeně sténal, dýchal na mne svěží vzduch. Přerývavě jsem dýchala a dál ho hladila, pohrávala si s ním ve své dlani a dívala se na Edwarda, svíjejícího se slastí. Už byl skoro na svém vrcholu, když tu vzal mé ruce do svých ocelových dlaní. Vypadal, že se musí hodně přemáhat, aby mi zabraňoval v pokračování. Položil mi ruce za záda a jednou rukou je držel na místě, druhou mi nahmatal lem kalhotek a opatrně je začal svlékat. Nejprve je pomalu sunul po mých stehnech, ale pak už to nedokázal vydržet a odhodil je na druhý konec místnosti.

Byli jsme tu před sebou nazí, všechny naše zábrany padly. Naše škádlení už se nedalo unést a my už nebyli schopní pokračovat tam, kde jsme skončili. Přitáhl si mé rozpálené tělo k tomu svému a zanořil se do mě. Počkal. Čekala jsem nějakou bolest, ale nic se nedostavilo, možná tak nepopsatelná slast a relaxace. Začal se ve mně pohybovat. Nejdříve opatrně a pomalu, pak už rychleji. Moje tělo se oddávalo jeho touhám a prosbám, patřila jsem mu a byla jsem na to hrdá, chtěla jsem být jenom jeho. Před očima se mi zračil konec cesty a pak to tu bylo. Vyvrcholení. Jestli jsem teď sténala, tak tohleto byl výkřik plný lásky, touhy a uspokojení. Edward ještě párkrát přirazil a sám dosáhl svého vrcholu. Z očí mi vytryskly slzy štěstí. Teprve teď jsem si všimla, že opět ležím na pultu, zatímco Edward stojí pevně na zemi. Zvedla jsem se do sedu a políbila ho. Opatrně se ze mě vynořil a objal mě kolem pasu. Pohupoval mnou sem a tam. Nakonec mi dovolil usnout v jeho náruči.

***

Ráno jsem se probudila v tom starém houpacím křesle. Pohltil mě chlad a bezmoc. Přemýšlela jsem, jestli se mi všechno přeci jen nakonec nezdálo, jestli jsem se dočista nezbláznila. Rozhlédla jsem se po knihovně a spatřila Vanessu, jak šokovaně hledí na papír zasunutý v psacím stroji. Pocítila jsem horkost ve své tváři, věděla jsem, co je na tom papíře napsané, a zrovna dvakrát jsem netoužila po tom, aby si to četl nikdo jiný. Zřejmě si nevšimla toho, že jsem se probrala z říše snů a pohádek, proto jen dál projížděla natištěné řádky a nevnímala okolí.

Chtěla jsem věřit, že ta noc byla skutečná, že jsem doopravdy poznala Edwarda Cullena, svoji životní lásku, a že jsem se s ním milovala.

Ale nezbylo mi nic, žádný důkaz, který by dokazoval, že tu opravdu byl. Naklonila jsem se z houpacího křesla pro knihu, která mi změnila osud. Otevřela jsem ji a chtěla si přečíst ten příběh znovu, nějak podvědomě jsem si myslela, že když si znovu Stmívání přečtu, budu ve snu opět potkávat Edwarda Cullena. Připadalo mi sice nemožné, že bych mohla cítit takové opravdové vzrušení, ale zároveň jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem tu s ním prožila noc.

Z knihy vypadl malý kus papírku, vznášel se ve vzduchu a zapadl pod jednu ze zaprášených skříní. Naklonila jsem se k ní. Doufala jsem, že to bude důkaz, že jsem opravdu našla svůj osud a už nikdy ho nebudu muset opustit. Nahmatala jsem složený papírek a se zatajeným dechem si přečetla natištěný text.

Už tě nikdy neopustím, už se od tebe nedokáži držet dál. Jednou mě znovu uvidíš a už nikdy se nepustíme.

Edward Cullen

Prosím, buďte na mě hodní. Je to má první jednorázovka a teprve druhý článek, takže jste neměli čekat zázraky... A pokud se někdo prokousal celým článkem, tak mu gratuluji. :D Budu moc vděčná za jakýkoliv komentář, třeba i takový smajlík dokáže neuvěřitelně popostrčit. :)

Adminům se omlouvám za takové množství slov, opravdu nevím, co to do mě vjelo. Já když se rozepíšu, tak nejdu zastavit... :D

SHRNUTÍ

POKRAČOVÁNÍ

Autor: DevilFish (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Knihomol: