Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kočičí holka

26.10.2011 (20:00) • twilightyna • FanFiction jednodílné • komentováno 38× • zobrazeno 4412×

Napnula svaly a přikrčila se tak, jak jen jí to tělo dovolilo. Vymrštila se do vzduchu a ve stejném momentu stála na střeše obchodního centra. Nohy se jí zase uvolnily a ona se mohla zahledět do světel nočního New Yorku. Tolik zločinu a ona nemá šanci každému pomoci. Je to frustrující. Byla tma, opravdu temná tma. Pro ni však žádný problém. Vlasy na zátylku se jí naježily. Někdo ji pozoruje. Opatrně se ohlédla, ale nikoho nespatřila. Vlasy měla ale stále zježené. Instink jí napovídal, že tam někdo je.

„Kdo je tam?" zvolala sebejistě.

Vlasy se zlehka vracely do normálu. Nikdo se neobjevil. Zaprskala nad svou hloupostí a dlouhými skoky se vracela k babiččinu domu. Auta, domy, obchoďáky nechávala za sebou v dáli a nutila své tělo k pohybu. Skoky vyměnila za běh a užívala si volnosti a nočního vánku, který jí ovíval tváře.

Cosi ji ze zamyšlení vytrhnulo. Prudce zabrzdila a snažila se zjistit, odkud to vychází. Křik. Lidský bolestný výkřik. Zavřela oči a promnula si spánky. Křik pomalu ustával a ona musela začít jednat. Rozběhla se směrem k původci onoho zvuku. Nohy ji zavedly do temné uličky, ve které neměla problém se zrakem, ale ten puch nemohla ustát. Zápach krve se linul ze stejného místa jako řev. Bála se, co tam najde. Její vynikající čich jí předpovídal hrůznou podívanou. Konečně se dostala k cíli. Nad polomrtvým tělem se skláněla postava, podobající se andělovi. Ústa měla pevně přisátá k tepně oběti. Bella zaprskala znechucením. Stvůra vzhlédla. Byl to muž. Bílá pleť téměř zářila v měsíčním světle a tmavé vlasy měl slepené krví. Zavrčel a upustil sténající tělo, otočil se zády a stal se šmouhou. Stála jako opařená a před očima jí běhal obraz jeho pekelně rudých očí.

Tehdy se poprvé setkala s upírem…

...

Jmenuji se Isabella Swanová a bydlím na okraji New Yorku s mojí babičkou a strýcem. Rodiče mi zemřeli při letecké havárii, ale zanechali mi po sobě něco velmi důležitého. Neprosila jsem je o to. Ale přesto to mám.

Mám hnědé vlasy. Tělo mám štíhlé, svalnaté a pružné. Mé čokoládové oči se rády přizpůsobují nočnímu světlu a jediné, pro co žiji, je ničení zločinu v tomto jím prošpikovaném městě. Miluji běh a nesnáším vodu. Jsem zvláštní... jsem kočičí holka...

„Drahoušku musíš do školy!" ozval se babiččin slabý hlas a přerušil její psaní. Poslední dobou je trochu v depresi a proto se rozhodla psát si deník. Vlastně je v depresi poslední rok... Na první stranu načmárala něco o sobě a měla v plánu ze sebe vysypat onu zrůdnou noc, ale škola volá. Sešit schovala pod matraci postele a vběhla do koupelny. Svlékla si pyžamo a oblékla si kraťasy a obyčejné tričko s krátkým rukávem. Nápis na něm hlásal: I love music. Nebyla to pravda, ale tričko se jí líbilo, takže se v něm cítila dobře. Podívala se na sebe do vysokého zrcadla a zašklebila se. Pod kraťasy se jí rýsovaly dlouhé svaly, které by u každé holky vypadaly stejně nechutně. Bella nebyla výjimkou. Vystouplé a extra viditelné svaly jí vyčnívaly snad všude. Byl to hnus. Problém by nejspíš vyřešilo delší oblečení, ale nehodlala se upéct. Odvrátila od sebe radši pohled, aby v klidu odešla do školy.

Cestou se znovu napumpovala sebevědomím ztraceným před zrcadlem.

„Bello!" volal na ni známý hlas, téměř okamžitě co vystoupila z auta.

„Mikeu... Ahoj!" pozdravila a připojila se k němu.

Mike byl její kamarád odjakživa. Teda zas tak úplně odjakživa ne. Mike byl její nejlepší kamarád od té doby, co ho nehoda upoutala na invalidní vozík. Je to optimista a to se jí líbilo. Dokonale jí prozařoval depresivní dny.

„Kolika padouchům si to přes víkend nandala?" zeptal se se smíchem.

„Hm... hm... třem? Asi..." odpověděla.

Obdivně hvízdl a pak hned spustil: „Mám novej drb!"

„Jessica se rozešla s Erikem? Vyhodili Moona? Zavřeli jídelnu?" hádala.

„Kéž by... Ne, netrefila ses. Víš, jak sou na kraji města ty pozemky? Tak ty koupili nějací Cullenovi a dnes mají přijít k nám do školy!"

„A co?" zasmála se.

Mike po ní vrhl ironický úšklebek a oba pokračovali do areálu školy.

Vyučování proběhlo, tak jak jen vyučování ve škole proběhnout může.

Jídelna byla přeplněná a všude se ozývala ozvěna nových drbů a pomluv. Ostatně žádná změna přes víkend. Záhadní Cullenovi byli sice žhavá novinka, ale na Střední škole George Washingtona lehce opomenutelná. Přisedla si k Mikeovi na jejich oblíbené místo a zahleděla se ke Cullenovým u nejvzdálenějšího stolu jídelny. Byli jí v mnohém podobní. Byli bledí. Sice trochu víc než ona, ale byli. Všude po těle se jim rýsovaly ty ohavné svaly. U nich ale působily elegantně. Vypadají snad tak i u ní? Jeden z nich – bronzovlasý se na ni podíval. Nejprve se usmál a kývnul na ni hlavou a pak jako by se hluboce zamyslel. Nejspíš si ji s někým spletl. Odvrátila pohled a vyhrkla na Mikea: „Jsou zvláštní co?"

...

Podobně jako škola pokračoval i zbytek jejího stereotypního dne. Přišla domů, pozdravila se se strejdou a babičkou, vyrazila do pokoje, nakreslila si něco na papír, přečetla pár stran knihy a v 19:00 zalehla do postele, aby mohla v noci na toulky.

Probudilo ji něco zvláštního. Poprvé v životě ji nevzbudil budík. Vlasy jí trčely vzhůru a cítila v místnosti cizí přítomnost. Lehce otevřela oči, tak aby ani šustnutí víček nebylo slyšet. U kočky něco totálně primitivního. Oči se během pár vteřin změnily v úzké kočičí štěrbiny a viděly dokonale každý tvar v místnosti. Nemohla uvěřit svým očím. Na její posteli seděl jeden z těch Cullenů – ten, co na ni kývnul. Lehce pootevřela ústa, ale stále si kontrolovala vyrovnaný dech.

„Co tady děláš, Cullene?" zašeptala do ticha.

Napnul se a chtěl utéct, v poslední chvíli si to však rozmyslel.

„Často chodíš lidem do baráku sledovat, jak spí?" byla překvapivě klidná a veselá.

„Ty nejsi mého druhu..." hlesl.

„Jasně že ne. Já sem holka!" zesílila hlas.

Zasmál se.

„Co jsi zač?" zeptal se vážným hlasem.

„Isabella Swanová, ale říkej mi Bella." Posadila se na posteli a napřáhla k němu ruku.

„Jak ses sem vůbec dostal?" dodala.

„Oknem."

„Taky tamtudy často chodím..."

Koukla se na budík, právě když začal pípat půlnoc.

„Výborně, no nic, já musím jít, ale ty si tu klidně seď až do rána. Mimochodem, příště přijď na návštěvu ve dne a zvonek je na dveřích, pokud sis nevšiml."

Vstala. Oblečená chodí spát každou noc, takže ji už nic nezdržovalo. Něco tu sice bylo, ale tomu něčemu se rozhodla věřit. Není jako ostatní, sám to přiznal. Nemá důvod mu nevěřit, ale i věřit. „Risk je zisk..." řekla si a vydala se k zavřenému oknu.

Lehce ho otevřela a postavila se na parapet. Napnula svaly a chystala se ke skoku, když ji Cullen popadl za kotník.

„Co si myslíš, že děláš?" zavrčel.

Zaprskala.

„Skáču?" Zvedla obočí.

„Zabiješ se – je to moc vysoko."

„Sleduj!" křikla a vyklouzla z jeho sevření.

Dopadla na nohy, přesně tam kam chtěla.

Lehký přídup jí ohlásil, že Cullen skočil taky.

Je to jasné, uteče mu. Nehodlala za sebou celou noc vláčet nějakého loudu. Sice ji zaujalo, že dopadl tiše a bez zranění, ale stejnak... Pracuje, pracovala a vždycky bude pracovat sama.

Rozběhla se, jak nejrychleji uměla. Běžela do města a nechávala za sebou Cullena i dům. Jak se vůbec jmenuje křestním jménem?

Rozhodně ho už za sebou necítila ani neviděla. Nestihl ji doběhnout. Pro sebe se do větru zasmála a proběhla okolo něho. A proběhla okolo něho! Zabrzdila. Stál tam jak kamenný sloup s úšklebkem na rtech.

„Jak... jsi...?" koktala údivem.

Nic neřekl.

A pak se jí podruhé v životě stala stejná věc. Nastalo pro ni typické déjà vu. Křik. Bolestný lidský výkřik zničil Cullenův škleb. Slyšel snad i on na takovou dálku?

Takovýhle výkřik mohla způsobit pouze jedna bytost. Upír. Opět ji přemohl instinkt a ona se vydala pomoci nevinnému. Strach se jí rozléval po těle, ale lidský život byl důležitější. Před očima jí tančily červené oči. Cullen zase zmizel.

Doběhla za roh známé temné uličky.

„Jaspere! Nejsi zvíře! Uklidni se! Nesmíš to nechat, aby tě to pohltilo!" křičel Cullen.

Odpovědí mu bylo pouhé vrčení. Takže Cullenovi jsou stvůry. Jak mu jen mohla věřit? Ale on nemá rudé oči... Jak to?

Vymrštila se kočičí silou a tiše dopadla na střechu domu, pod nímž stála. Pozorovala Cullena, jak se snaží uklidnit Jaspera. Na zemi poblíž leželo mrtvé tělo. Nezbývalo jí nic jiného než skočit. Skočit a doufat, že ji upír nezabije. Odrazila se a dopadla přesně na upírova záda. Překvapilo ho to a ona měla možnost vysunout drápky z konečků prstů a vrazit mu je do obličeje. Nic. Jeden dráp se jí zlomil a upírovi se nic nestalo. Jen ji setřásl na zem a přimáčkl neuvěřitelnou silou. Ruku s ještě vytaženými drápy jí drtil dlaní a hlavu držel tou druhou v pevném sevření. Ozval se další výkřik, tentokrát ale z jejích úst.

Cosi ji udeřilo do hlavy a nastala tma... Tma, ve které ani kočičí oči nevidí.

...

Jakmile zjistila, že ještě žije, nemohla myslet na nic jiného než na ten neutichávající oheň. Spaloval ji kousek po kousku. Nedokázala vnímat čas, jen bolest. Chtěla utéct pryč. Jenže byla zkamenělá a uvězněna v ohňové cloně. Nesnášela vodu, ale najednou dokázala nenávidět i oheň.

Zdálo se jí, že to byly roky, ale najednou začala bolest z ohně ustupovat. Pomalu, centimetr po centimetru, uhasínal do nicoty. Konečně mohla alespoň trochu myslet. Co se to s ní proboha děje?

Oheň se vytratil. Do hrdla jí ale pronikl další. Ne! Oči jí podivně pálily a ona se rozvzlykala. Vlasy na zátylku měla naježené.

„Proč?" vzdychla a měla pocit, že začne prskat popel, pokud ten oheň neuhasí.

„Tvoje zranění byla příliš vážná. Jaspera to moc mrzí," řekl Cullen vážným hlasem.

„Měli jste mě nechat zemřít..."

„To my neděláme."

„Tak jste měli," zavrčela.

„Musíš mít žízeň," poznamenal starostlivě.

„Vážně? Nevšimla jsem si," odsekla ironicky, ale neměla skoro sílu mluvit.

„Musíš být opatrná, budeš se teď nějakou dobu chovat jako zvíře, ale musíš se snažit to ovládnout."

„Já se jako zvíře chovala vždycky," řekla přiškrceným hlasem. Její schopnosti!

Byly pryč, ale zároveň byly pořád s ní. Z konečků prstů vysunula drápky, u kterých cítila, že nyní budou tvrdé jako diamanty. Jen jeden z nich byl v půlce přelomený. Ten, kterým se snažila zaútočit na Jaspera. Její kočičí smysly nahradily upíří.

„Mohl si mi dát aspoň na vybranou, Cullene."

„Edwarde..." opravil ji a chtěl promluvit, jenže vysoká blondýna ho předběhla.

„Nikdo z nás neměl na vybranou!"

Původně jsem chtěla povídku, rozdělit na dvě části, ale přišlo mi to divné, takže je tu celá. Nejspíš se vám zdá hodně uspěchaná. Nejste sami, mně taky. :D Doufám ale, že se i tak líbila... Twilightyna

Autor: twilightyna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kočičí holka: