Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kouzelná brigáda

25.03.2011 (19:15) • Kirsten • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3471×

Kouzelná brigáda

Crrrrr. Konečně, poslední zazvonění tohoto školního roku. Konečně jsou prázdniny. Zasloužené volno.

Vyhrnula jsem se ze školy společně s ostatními spolužáky. Nadšená nálada byla všude. Všichni se těšili na krásné dva měsíce volna.

Rozloučila jsem se se svýma dvěma kamarádkami, Angelou a Jessicou, a poté jsem vyjela ve svém autíčku z parkoviště směrem domů.

Měla bych se představit. Jsem Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bello. Bydlím s rodiči v malém deštivém městečku Forks a právě jsem dokončila třetí ročník místní střední školy, tudíž je mi sedmnáct.

Mám tmavě hnědé lehce zvlněné vlasy do pasu, čokoládové oči a malou postavu.

Jsem spíše uzavřený člověk, který má rád svůj klid, což je na mě vidět na první pohled. Mám ráda knížky, filmy a přírodu. Sporty nejsou nic pro mě.

Doma jsem radostně vtrhla do obýváku, kde seděl táta i s mamkou.

„Ahoj, vespolek,“ pozdravila jsem a dřepla si k nim na gauč.

„Co že máš tak radostnou náladu?“ ptal se udiveně táta.

„Je konec roku, tati, prázdniny.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Hm, nějak mi to nedošlo, co máš vůbec v plánu?“ vyzvídal.

„Tati! Ty nějak zapomínáš! Vždyť jsem ti minulý týden říkala, že jsem si zařídila brigádu v knihovně,“ povzdechla jsem si.

„A to máš na celé prázdniny? Nemáš v plánu něco s kamarády?“ ptal se udiveně.

„Ne, žádné plány nemám. A mám to až do konce srpna, od pondělí do pátku,“ vysvětlovala jsem.

„A kdy tam jdeš poprvé?“ ozvala se konečně mamka.

„Jelikož je dneska pátek, tak od pondělka, hned po víkendu,“ vykládala jsem nadšeně.

Po zbytek odpoledne jsem se s rodiči dívala na televizi a po večeři jsem se rozhodla jít na menší procházku.

„Mami, nepůjdeš se se mnou projít?“ zeptala jsem se mamky, která souhlasila. Tátu jsme nechaly doma, sledoval zápas.

„Víš, co je nového, Bells?“ zeptala se mě zvědavě mamka. Pracuje totiž v kadeřnictví, kde se vždycky dozví nějaké novinky, jak tomu říká. Prostě a jednoduše drby.

„Ne, nemám tušení,“ odvětila jsem. To zase bude, někdo se určitě vdává nebo je v tom.

„Prý se někdo přistěhoval,“ vyhrkla nadšeně.

„Vážně?“ udivila jsem se. Nechápala jsem, kdo by se sem chtěl stěhovat.

„Jo, vážně. Je to prý mladý doktor se ženou a pět adoptovaných dětí! Určitě s tebou budou chodit do školy,“ líčila nadšeně. To je ale novinka, to musím uznat. To se jen tak nestává, aby se sem někdo přistěhoval.

„Jsou prý hrozně bohatí a krásní. Já jsem je teda ještě neviděla, ale doufám, že brzo přijdou, abych se podívala nebo že je někde potkám,“ štěbetala. Chudáci, to jim teda nezávidím. Adoptované děti, krásní a bohatí, to si na nich lidi smlsnou. Ale abych se přiznala, byla jsem na ně taky zvědavá.

„Posloucháš mě, Bello? Říkám, že se jmenují Cullenovi.“ Drcla do mě mamka. Jen jsem přikývla.

Máma mi dál vesele vykládala, co se všechno dověděla  Cullenových. Nebyla jsem z toho tak nadšená jako ona, ale musela jsem přiznat, že bych je celkem ráda viděla. No jo, už to tak bude, to maloměsto a drby na mě mají vliv, ať chci nebo ne.

Domů jsme se vrátily celkem pozdě, takže jsem se hned šla osprchovat a lehnout si. Usnula jsem hned, jelikož jsem byla unavená z ranního vstávání. Nejsem zrovna ranní ptáče. Když můžu, tak si přispím. Takže není divu, že jsem se ráno probudila po desáté.

Vesele jsem vyskočila z postele, oblékla si volné kraťasy a tílko a zamířila si to do koupelny na ranní hygienu. Když jsem udělala vše potřebné, seběhla jsem dolů na snídani, teď už spíše na svačinu.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem rodiče. Oba mi kývli na pozdrav a dál sledovali televizi. Nějaká kriminálka, nechápu, jak na to můžou pořád koukat.

Nevšímala jsem si jich a nandala si cereálie do misky, zalila je mlékem a pustila se do jídla.

Přemítala jsem, co bych mohla celý den dělat, a u toho jsem žvýkala snídani.

„Mami?“ houkla jsem na mamku.

„Ano, Bells?“

„Co máš dnes v plánu? Napadlo mě, že bychom mohly zajet někam na nákupy,“ nadhodila jsem. Ne že bych byla nějaký nakupovací maniak, to ne, ale jednou za čas, zvláště teď v létě, mi to nevadí.

„To je skvělý nápad, pojedeme tak za půl hodinky, dobře?“ odpověděla mi.

„Jasný, jdu se připravit.“

Dojedla jsem a vydala se nahoru do pokoje. Svlékla jsem si kraťásky (škoda, mám je ráda) a vyměnila jsem je za moje oblíbené modré šaty. Ne, že bych měla šaty nějak v lásce, ale tyhle mám ráda, a když je teplo, tak proč si je nevzít?

V koupelně jsem se lehoučce nalíčila a pročísla si vlasy. Spokojená jsem sešla dolů, kde jsem počkala, až mamka dokouká kriminálku a připraví se. Pak jsem si nazula baleríny a s mámou jsme nasedly do auta.

Vyjely jsme směr Port Angeles, to je odtud asi půl hodinová cesta autem.

Když jsme tam dojely, vystoupily jsme a vrhly se do víru nakupování.

Nakupovaly jsme jako o život. V průběhu jsme si došly na oběd, ale poté jsme zase pokračovaly.

Když už jsme měly plné ruce a byly jsme opravdu unavené, rozhodly jsme se jet domů.

Přijely jsme skoro v osm večer. Byla jsem utahaná jako kotě, takže jsem si uklidila věci, osprchovala se, vyčistila si zuby a v půl desáté už jsem byla zachumlaná v postýlce a upadala do říše snů.

Neděle utekla ani nevím jak, a najednou bylo pozdě, šla jsem spát a bylo tu pondělí, devět ráno, čas vstát do práce.

Nemohla jsem se dočkat, takže jsem hned vyskočila z postele, oblékla se do kraťasů a tílka, upravila se v koupelně a běžela dolů na snídani.

Vzala jsem si jen kousek opečeného toastu, neměla jsem moc hlad.

Po jídle jsem si vzala klíčky od auta, obula si boty a s úsměvem na tváři vykročila ven, do poměrně teplého dne.

Nasedla jsem do auta a vyjela. Knihovna se ve Forks nachází kousek od střední školy, takže jsem měla skoro stejnou cestu.

Když jsem k ní dojela, zaparkovala a vystoupila. Bylo třičtvrtě na deset, jsem tu dřív, nevadí. Otevřela jsem dveře a vlezla do mě známé knihovny. Rozhlédla jsem se a přemýšlela, kde najdu paní Robinsonovou, té to tu patří.

„A, skvěle, už jsi tu, Bello,“ ozval se za mnou milý hlas paní Robinsonové. Otočila jsem se na ní s úsměvem.

„Dobrý den, paní Robinsonová, to víte, nemohla jsem se dočkat,“ řekla jsem vesele.

„Tak pojď, já ti ukážu co a jak, ať se můžeš dát do  práce,“ pobídla mě a pak mě provedla po celé knihovně. Vysvětlila mi úplně všechno a to jen během pár minut.

„To je asi vše, Bello, teď pojď, ukážu ti tvé spolupracovníky,“ vyzvala mě.

„To je Sophie, Vanessa a Mark.“ Ukázala mi postupně na mile vyhlížející dívku s kudrnatými blonďatými vlasy, na takovou barbínu  a na kluka, který se považuje za největšího frajera. Super, s těma dvěma si budu určitě rozumět.

„Vážení, to je Bella, budete se společně střídat na směnách, vždy tu budete dva. Dnes tu na první den zůstanete všichni, ale od zítra už se řiďte rozpisem směn, který visí na nástěnce u dveří,“ dávala nám pokyny a my jen přikyvovali.

A tak jsme se dali do práce. Zjistila jsem, že Sophie je opravdu moc milá, a že je stejně stará jako já. Vanessa chodila taky teď do třeťáku, jen Mark už odmaturoval.

Práce příjemně utíkala, takže než jsem se nadála, byl čas jít domů.

Se všemi jsem se rozloučila a po cestě ven jsem mrkla na rozpis. Zítra tu jsem já s Markem, ve středu Mark s Vanessou a pak dva dny já a Sophie, hm, takže pozítří mám volno.

Nastoupila jsem do auta a vydala se k domovu.

Když jsem přijela, mamka už byla doma a chystala večeři.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji vesele a dala jí pusu na tvář.

„Ahoj, tak jak to šlo v knihovně?“ zeptala se a já nadšeně líčila.

Když přišel táta, líčila jsem mu to znovu, a pak jsme se společně navečeřeli. Večer jsme se dívali na nějaký film, a když byl tak akorát čas na spaní, zvedla jsem se, osprchovala a zalezla do postele. Než jsem usnula, přemýšlela jsem, jaký bude zítřejší den s Markem.

Ráno mě opět vzbudil budík v devět. Vyskočila jsem z postele, upravila se v koupelně, oblékla si sukni a tílko, ano, já si oblékla sukni!

Pak jsem seběhla dolů, kde na mě čekala připravená snídaně od mamky. Zhltla jsem ovocný salát.

Po jídle jsem si obula boty, vzala klíčky od auta a vyběhla do nového dne.

U knihovny jsem byla jako včera poměrně brzo, ale paní Robinsonová už tam byla.

„Dobrý den, paní Robinsonová,“ pozdravila jsem jí.

„Ahoj, Bello, jsi tu první, Mark tu ještě není.“ Usmála se na mě.

„To nevadí, dám se do práce.“

Mark dorazil asi o pět minut déle, že se nestydí, druhý den a přijít hned pozdě. Zakroutila jsem nad tím hlavou.

„Bello?“ houkl na mě Mark dozadu. Přerovnávala jsem zrovna ve skladu knížky.

„Pojď sem, prosím,“ zavolal za mnou. Slyšela jsem, jak tam s někým mluví.

„No, co je?“ zeptala jsem se.

„Tady pan Cullen by chtěl knížku, kterou máme vzadu ve skladu, přineseš ji?“ řekl, ale já ho nevnímala. V tu chvíli jsem si totiž všimla boha. Ano, boha. Před pultem stál samotný bůh krásy. Měl krásné, rozcuchané bronzové vlasy, ležérně rozházené. Bledý obličej s ostře řezanými rysy a v něm nádherné zlaté oči jako dvě karamelky. Neobvyklá barva očí, ale byly nádherné.

„Bello?!“ Zamával mi Mark rukou před obličejem a já se konečně vzpamatovala. Samozřejmě jsem hned zrudla jako rajče.

„Co... Co jsi to chtěl?“ vykoktala jsem a odtrhla oči od té nádherné osoby přede mnou.

„Tady, podívej se, jestli to máme ve skladu.“ Podal mi papírek. Rychle jsem se otočila a šla radši hledat knížku.

Po chvíli hledání jsem ji našla.

„Mám ji!“ vykřikla jsem a hned šla k Markovi za pult. Jenže on nikde! Sakra, kde je?

„Slečno? Není vám něco?“ zeptal se nádherný hlas, hlas anděla. Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že jsem se zasekla na jednom místě.

„Ne... Nic, promiňte. Tady je ta kniha,“ řekla jsem a přistoupila k počítači. Podal mi kartičku a mezitím, co nabíhala data, jsem se snažila nekoukat na něj.

Konečně to naběhlo. Edward Cullen, hm, pěkný jméno, přesně se na něj hodí. Edward… Bello, prober se! Okřikla jsem se v duchu.

„Tak tady to máte, pane Cullene.“ Podala jsem mu knížku i s kartou.

„Jsem Edward.“ Usmál se na mě, tak nádherným úsměvem, až jsem mi podlomila kolena. Ještě že tam byl ten pult, kterého jsem se chytla.

„Bella,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Tak se měj, Bello,“ rozloučil se a otočil se k odchodu. Celou dobu až ke dveřím jsem pozorovala jeho ladnou chůzi.

Ještě asi pět minut po jeho odchodu jsem se omámeně dívala na místo, kde stál.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Mark. Probudila jsem se z transu a podívala se na něj. Tvářil se dost divně.

„Jo, v pohodě,“ zamumlala jsem a radši se vrátila do skladu rovnat knížky.

Zbytek dne uběhl ani nevím jak, takže než jsem se nadála, šla jsem domů.

„Bello!“ křičela na mě mamka hned ve dveřích.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji.

„Hádej, kdo byl dnes v kadeřnictví? Cullenovi! Ne teda všichni, jenom ženské osazenstvo. Už přesně vím, jak se jmenují!“ vychrlila na mě.

„Byla tam Alice a Rosalie, dvě dcery, jedna krásnější než druhá! A pak Esmé, jejich adoptivní maminka. Všechny jsou moc hodné a milé. A abych nezapomněla, vím, že se to nemá, ale vyslechla jsem z jejich rozhovoru jména ostatních. Tatínek a doktor se jmenuje Carlisle, a pak mají ještě tři syny, Emmetta, Jaspera a Edwarda,“ líčila nadšeně. Jen jsem přikyvovala, a aniž bych si to uvědomila, myšlenky se mi zatoulaly k Edwardovi.

Večer jsem si četla a poté jsem se odebrala do postele.

Ráno jsem vstala už po osmé, jelikož jsem chtěla jít s mámou do kadeřnictví. Co bych dělala doma?

Oblečená do šatů a upravená jsem sešla dolů na snídani. Dala jsem si cereálie. Po snídani jsem se obula a s mámou nasedla do jejího auta. Vyjely jsme směr centrum, kde se nachází potraviny, drogerie, květinářství, knihkupectví a kadeřnictví.

Máma, jako kosmetička, nemá tolik narváno, takže si stíhá všímat všeho okolo.

Já jsem pomáhala u recepce, mámině kamarádce Hannah. Celkem mě to baví, tak proč nepomoct?

„Ahoj,“ ozvalo se najednou nade mnou z ničehož nic. Zrovna jsem zapisovala tržbu za minulý týden. Takže jsem se celkem lekla, když se nade mnou objevila krásná dívka. Byla celkem malá, krátce střižené černé vlasy. Vypadala trošku jako elf. Musela to být jedna z Cullenových, buď Rosalie, nebo Alice, jak vím od mámy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji slušně.

„Chtěla bych objednat na manikúru,“ začala.

„Jistě, kdy by to mělo být?“ zeptala jsem se profesionálně.

„Kdyby to šlo, tak co nejdříve,“ poprosila.

„Jistě, co takhle pozítří o půl druhé?“ navrhla jsem jí termín.

„Děkuji, to bude ono. Prosím na jméno Alice Cullenová.“ Aha, takže Alice, ne Rosalie.

„Dobře, píšu si to tady.“ Usmála jsem se na ni.

„Děkuju, a abych nezapomněla, Bello, mám tě pozdravovat od bratra,“ řekla a mrkla na mě. Pak se otočila a plynulým krokem vyšla ze dveří. Zírala jsem za ni jako omámená. Vážně mě Edward pozdravoval? A jak ona ví, že se známe? Mluvil snad o mně?

„Bello? Jdeš nebo tady vystojíš důlek?“ křikla na mě máma. Ani jsem si neuvědomila, že všichni odešli, a že je čas jít domů.

„Už jdu,“ houkla jsem. Rychle jsem poklidila věci a vyšla za mámou ven.

Doma jsem byla pořád nějak duchem mimo. Nic jsem za odpoledne neudělala, ale najednou tu byl večer. Tak jsem se vykoupala, vyčistila zuby a šla spát.

Jenže jsem nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala a nic. V hlavě mi pořád proudily myšlenky ohledně Edwarda a Alice. Pořád jsem nechápala, proč mě pozdravoval. Vždyť jsme se viděli chvilinku a navíc, jak mohl vědět, že budu v kadeřnictví?!

Usnula jsem asi až kolem třetí ráno, takže jsem ráno vůbec nemohla vylézt z postele. Nakonec jsem se přemohla a vylezla.

Po oblečení, upravení a snídani jsem se vydala do práce, čekal mě den se Sophii, celkem se těším, je to fajn holka.

V práci jsem byla přesně, a jak jsem si myslela, se Sophii to příjemně ubíhalo. Když jsme tam nikoho neměly, povídaly jsme si.

Těsně před zavírací dobou jsem si odskočila se napít, a když jsem se vrátila, měla jsem chuť zacouvat zpátky. Stál tam Edward i s Alicí!

„A, tady je,“ vykřikla Alice.

„Bello, tady se po tobě sháněli,“ šeptla mi Sophie a zmizela vzadu. Skvělý, hlavně klid. Nechápu, proč jsem z nich tak vynervovaná.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě krásným sametovým hlasem Edward.

„Ahoj,“ zašvitořila Alice.

„Tak co potřebujete?“ zeptala jsem se a snažila jsem se vypadat profesionálně.

„Jud vrátit knihu,“ řekl Edward a podal mi ji, „a taky se tě chceme na něco zeptat,“ dořekl. Zeptat? A na co?

„Ne tak úplně my, spíše tady bráška,“ práskla Alice.

„Dobře,“ povzdechl si Edward, „jen já. Nešla bys se mnou do kina?“ zeptal se mě a já vyvalila oči. Vážně se mě zeptal, jestli s ním nechci jít do kina, nebo se mi to zdálo?

„Bello?“ Zamával mi rukou před obličejem. Ne, nezdálo.

„Jasně... Ráda půjdu,“ vykoktala jsem.

„Skvěle, kdy se ti to hodí? Co takhle zítra večer?“ navrhl.

„Zítra večer? Super,“ mumlala jsem stále vykolejená.

„Tak mi napiš na papírek adresu a my si zatím jdeme vybrat knížky.“ Než jsem se nadála, zmizeli mezi regály.

Zdá se mi to nebo ne? Určitě jo, protože mě nenapadá žádné logické vysvětlení pro to, co se před pár minutami stalo. Vždyť se skoro neznáme! Viděli jsme se předevčírem pár minut a dneska to samé. A on mě zve do kina, jako bychom se znali, bůhví jak dlouho, dva staří přátelé! Nebo to snad to má být pozvání na rande?! Napadlo mě po chvíli. Ne, to je ještě větší blbost. Proč by zval na rande zrovna mě? Vždyť nejsem ani moc hezká, nic. Prostě to nechápu.

Asi po pěti minutách přišli a každý nesl dvě knížky.

„Bude to všechno?“ zeptala jsem se naučeně.

„Ještě malý dotaz, v kolik tě mám vyzvednout? Co takhle v sedm?“ otázal se Edward a usmál se u toho. Já se zmohla jen na přikývnutí.

„Tak zatím, Bello, budu se těšit.“ Mávl mi Edward a otočil se.

„Měj se, Bello,“ rozloučila se Alice a odtančila za svým bratrem.

„Páni! Ty je znáš?“ ozval se za mnou hned Sophiin hlas.

„Trochu,“ řekla jsem nepřítomně.

„A zdálo se mi to, nebo tě ten krasavec pozval na rande?“ vyzvídala. Netušila jsem, že je tak zvědavá.

„Asi jo,“ zamumlala jsem. Zřejmě nebyla spokojená s mými odpověďmi, jelikož něco zabrblala a odešla dozadu.

Uvědomila jsem si, že už je zavřeno a tak jsem si vzala ze zadu věci a na parkovišti nasedla do auta, kterým jsem vyjela směr domů.

Doma jsem opět nic nedělala, jen tupě zírala do zdi, a tak jsem se rozhodla, že uvařím večeři. Alespoň se trošku zaměstnám. Dala jsem se do přípravy bifteku, opečených brambor a zeleninového salátu.

Zabralo mi to však mnohem méně času, než jsem potřebovala, takže jsem se nakonec dala do pečení bábovky.

To mi vyšlo akorát, když se biftek i brambory dopekly, šoupla jsem tam bábovku a zavolala rodiče na večeři. Byli překvapení, že jsem vařila, ale nic neříkali.

Po jídle jsem umyla a uklidila nádobí, ale nevěděla co dál. Tak jsem si sedla k našim a koukali jsme na televizi.

Probudil mě budík. Jak jsem se dostala do svojí postele? Asi jsem musela usnout u televize.

Neřešila jsem to a vyskočila jsem z postele. Rychle jsem vlítla do koupelny, kde jsem si dopřála krátkou sprchu, upravila se a poté se oblékla.

Seběhla jsem dolů, vzala si na cestu jablko, obula se a vylítla ven. Díky sprše jsem měla menší zpoždění, ale měla bych to stihnout.

Stihla jsem to přesně na minutu.

Celý den v práci jsem byla duchem nepřítomná, takže do mě musela Sophie párkrát drcnout, abych se věnovala zákazníkům.

Po zavírací době jsem rychle nasedla do auta a jela domů. Musím se alespoň trošku připravit na večer.

Doma jsem hled vlítla do koupelny a vlezla si do vany. Hezky jsem si umyla vlasy a chviličku relaxovala. Poté jsem se zabalila do ručníku a začala si sušit vlasy. Když byly suché, lehoučce jsem se nalíčila a pádila si vybrat oblečení. Nemohla jsem se rozhodnout, ale nakonec jsem zvolila normální džíny a tílko. Večer už není takové teplo.

Koukla jsem se na hodiny a bylo po půl sedmé, ten čas nějak rychle utekl. Vzala jsem si kabelku a dala do ní vše potřebné. Poté jsem seběhla dolů, kde seděli rodiče.

„Já jdu s někým ven a nevím, kdy přijdu,“ začala jsem. Oba ožili.

„Ven? Teď? A s kým?“ vyzvídala hned mamka.

„S jedním kamarádem,“ řekla jsem a všimla jsem si, jak při slově kamarádem mamce zasvítily oči. Ach jo, určitě si myslí, že už mám kluka a tajím to.

Chvíli jsem tam s nimi seděla, když zazvonil zvonek.

„Tak se mějte,“ rozloučila jsem se.

„Ne moc pozdě, Bell,“ křikl ještě táta. Nechala jsem to být a šla jsem ke dveřím. Ještě jsem se obula a vzala kabelku. Otevřela jsem dveře a oněměla úžasem. Jak on vypadal nádherně! Jako model, který právě přestal předvádět.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě vesele.

„Ahoj,“ vykoktala jsem.

„Půjdeme?“ otázal se a já jen kývla. Zavřela jsem za sebou a šla s ním k autu. Pane, to bylo auto. Krásné a určitě drahé. Stříbrné Volvo, myslím. Nejsem moc znalec. Jako gentleman mi otevřel dveře a já nastoupila. Hned jak za mnou zavřel, nastoupil taky a rozjel se. Musím říct, že jel opravdu rychle, takže jsme během chvíle vjížděli do Port Angeles.

„A jsme tady madam.“ Zastavil před kinem a hned mi zase šel otevírat dveře. Přijala jsem jeho rámě a snažila se ignorovat pohledy holek, kolem kterých jsme procházeli.

„Počkej tu,“ řekl Edward a zamířil ke kase. Po chvíli přišel i s lístky.

„Chceš popcorn nebo pití?“ zeptal se.

„Dám si jen colu.“ Sotva jsem to dořekla, už mě táhl k pultu a kupoval mi velikou colu. Poté mě chytl za ruku a vedl mě k sálu. Musím přiznat, že se mi až moc líbilo, jak mě drží za ruku.

„Na co vůbec jdeme?“ zeptala jsem se zděšeně, jelikož jsem všude viděla upoutávky na nějaký horor.

„Nejprve jsem myslel, že bychom mohli jít na ten nový horor, ale nakonec jsem vybral nějakou komedii, nevěděl jsem, co by se ti líbilo,“ vysvětloval a já si oddychla. Komedie, to zvládnu, tam, krev neteče.

Usadili jsme se do sálu, úplně až nahoru. Těsně než začal film, jsem si všimla, že na mě Edward pořád kouká. Snažila jsem se to ignorovat a po chvíli se mi to podařilo, jelikož jsem se smála jako pominutá. Byl to skvělý film.

Než jsem nadála, byl konec.

„Tak to bylo úžasný!“ Smála jsem se nadšeně, když jsme vycházeli z kina. Edward se taky smál, ááá, tak krásný smích! To ani není možné, on nemůže být člověk, musí být anděl.

„Nemáš hlad, vezmu tě na jídlo,“ odpověděl si za mě. Dotáhl mě do nějaké restaurace a hned mě postrkoval dovnitř. Dovedl mě do koutu, kde byl stůl pro dva.

Přišla k nám servírka, která nějak moc pokukoval po Edwardovi. Ten si jí však nevšímal. Objednal si jen vodu a mně poručil, abych se pořádně najedla. Dala jsem si vodu a zapečené těstoviny.

Než přinesli jídlo, povídali jsme si. Mluvili jsme úplně ovšem, jako bychom se znali několik let.

„Víš, Bello, musím ti něco říct…“ začal Edward a já očekávala, co mi řekne…

Konec

Snad se líbilo, nechte komentíky...

Shrnutí Kouzelná brigáda aneb jak to bylo dál...

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelná brigáda: