Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kouzelná brigáda aneb jak to bylo dál...

02.07.2011 (16:00) • Kirsten • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2203×

Kouzelná brigáda aneb jak to bylo dál…

Zasněně jsem pozorovala západ slunce a přemýšlela. Jak už je to dlouho? Kolik už je to dní, týdnů, měsíců, let? Jak je to dlouho od těch osudných prázdnin, kdy jsem začala chodit na brigádu do knihovny a poznala tajemného Edwarda Cullena? Toho pohledného, božského mladíka, který mě pozval do kina a na večeři, kde mi oznámil něco, co mě nikdy nenapadlo a změnilo to celý můj život. 
Najednou mě někdo objal kolem pasu. 
„Bells, co tu děláš?“ ozval se mi u ucha hlas mého manžela. 
„Jen přemýšlím…“ řekla jsem nepřítomně a myšlenkami se vrátila k oné osudné noci, dni, době…

„Víš, Bello, musím ti něco říct,“ začal a já očekávala, co mi řekne.
„Já jsem… Já…“ koktal a já trpělivě čekala. „Já jsem se do tebe zamiloval, Bello,“ šeptl a napjatě čekal na mou reakci.
„Co?!“ Moje mysl tu informaci nedokázala přijmout. Edward, úžasný, krásný Edward, se zamiloval do mě, obyčejné, tuctové a ještě k tomu nešikovné holky?
Propukla jsem v nezastavitelný smích, až se několik lidí otočilo.
„To myslíš vážně?“ vykoktala jsem ze sebe, jelikož Edward se tvářil, jakoby to fakt vážně myslel. Celá jsem zrudla. Edward mi tady vylévá své srdce a já se mu směju.
„Promiň, jen mi to přijde nesmyslné. Myslíš to vážně?“ ujišťovala jsem se, jestli to vážně není vtip. Ani bych se nedivila.
„Myslím to vážně. O tom bych nikdy nežertoval. Když jsem tě poprvé uviděl v knihovně, líbila ses mi. Pořád jsem na tebe myslel a musel tě znovu vidět. Tak jsem šel druhý den do knihovny, jenže tys tam nebyla. Byl jsem zklamaný a smutný, že tě neuvidím. Další den jsem tu zkusil znovu a to už jsi tam naštěstí byla. Měl jsem hroznou radost, že tě vidím, tak jsem tě pozval. Byl jsem tak šťastný, když si souhlasila a nemohl se dočkat dneška. Pak, v tom kině, jak si se smála a to všechno. Uvědomil jsem si, že mi nejsi lhostejná, že k tobě něco cítím, a že to něco není jen přátelství nebo náklonnost. Musel jsem ti to říct,“ vyznal mi a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Chápu, že se ti to asi zdá uspěchané, pochopím, když mé city nebudeš opětovat. Jen jsem chtěl, abys to věděla,“ řekl smutně a sklopil pohled. Položila jsem svou ruku na tu jeho, co měl na stole. S tázavým pohledem vzhlédl.
„Já se do tebe zamilovala v první vteřině, co jsem tě viděla. Jak si vkročil do knihovny, málem jsem omdlela. Celou dobu, každou minutu, jsem si vybavovala tvůj obličej. A pak, když jsi mě pozval, byla jsem v šoku. Když jsem se vzpamatovala, těšila jsem se jako malé dítě na Vánoce. Div jsem nepočítala minuty, kdy už přijedeš,“ vyznala jsem mu teď já a všimla si, jak se mu rozsvítily oči radostí. Zářivě se na mě usmál a chytl mou druhou ruku. Dívali jsme se navzájem jeden druhému do očí a nebylo co říct.

„Půjdeme?“ zeptal se po chvíli. S úsměvem jsem kývla. Edward zavolal číšníka, zaplatil a zvedli jsme se k odchodu. Cestou k autu jsme se drželi za ruce a usmívali se na sebe. Edward mi gentlemansky otevřel dveře spolujezdce a hned nato oběhl auto. Nastartoval a po cestě jsme se zase drželi za ruce.

Než jsem se nadála, byli jsme u nás před domem. Smutně jsem se na něj usmála, ale on hned vystupoval a otevíral dveře. Společně jsme došli před domovní dveře.
„Tak ahoj a děkuju za krásný večer,“ loučila jsem se.
„Ahoj,“ odpověděl a začal se ke mně sklánět. Napětím jsem ani nedýchala. Už jen 20, 15, 10 centimetrů… 3, 2, 1 a naše rty se lehce dotkly. Přeskočila jiskra a já si ho za zátylek přitáhla blíž. On mě chytl kolem pasu a konečně naplno políbil. Byl to nádherný pocit. Líbali jsme se něžně, ale zároveň vášnivě. Nemohla jsem uvěřit, že má zájem zrovna o mě. Ale v tu chvíli jsem se tím nezabývala a užívala si ten nádherný polibek, můj první.
Nevím, za jak dlouho se Edward odtáhl, ale po chvíli to udělal.
„Měla bych jít,“ řekla jsem s omluvným úsměvem.
„Jasně, nebudu tě zdržovat. Budeš zítra v knihovně?“ zeptal se.
„Jo, budu,“ odpověděla jsem nadšeně.
„Fajn, tak se uvidíme zítra.“ Ještě mě políbil na čelo a šel k autu. Nasedl a odjel. Zasněně jsem vešla do domu. Mamka s tátou naštěstí nevyzvídali, ale určitě se dočkám ráno.
Dala jsem si krátkou sprchu a zalezla do postele. Byla jsem unavená, ale měla jsem skvělou náladu. Od dalšího setkání s Edwardem mě dělí jen spánek. Zachumlala jsem se do peřin a s myšlenkami na Edwarda upadla do říše snů.

Ráno jsem radostně vyskočila z postele a spěchala provést ranní hygienu. Poté jsem se oblékla do modrého tílka a černých kraťasů. Vesele jsem seběhla schody a pozdravila mamku. Dala jsem se do snídaně, a jak jsem předpokládala, čekal mě výslech. Když mamka zjistila, že ze mě nic nedostane, vzdala to a nechala mě dojíst snídani.
Po snídani jsem popadla klíčky a vyběhla ven. Cestou jsem si ještě vzala bundu, jelikož venku bylo zataženo a vypadalo to, že bude pršet. No jo, slunných dní už bylo dost. Ani to mi však náladu nezkazilo a se stejnou radostí jsem nasedla do auta a rozjela se do knihovny. Byla jsem tam celkem brzo, ale to nevadí. Dnes jsem tu byla s Vanessou, která jako obvykle přišla pozdě.

Lidé začali chodit a já se věnovala své práci. Nezaměstnávalo mě to však natolik, abych každou chvíli nepokukovala po hodinách. Byla jsem zvědavá, jestli Edward opravdu přijde…? A v kolik? Na jak dlouho? A jak se ke mně bude chovat…? Takové myšlenky mi celou dobu vířily hlavou.

Dočkala jsem se po obědě. Vypadal jako vždy - nádherně, úžasně, skvěle, neodolatelně... A mířil si to se svým pokřiveným úsměvem na tváři rovnou ke mně. Nevěděla jsem, co mám dělat.
„Ahoj,“ pozdravil mě vesele, jen co ke mně přišel.
„Ahoj,“ odpověděla jsem. Všimla jsem si Vanessina pohledu, tak jsem rychle dělala, jako že nic.
„Tak co si budeš přát?“ zeptala jsem se profesionálně.
„Potřeboval bych pomoct najít jednu knihu. Už jsem ji tu minule hledal, ale nenašel jsem ji,“ přistoupil na mou hru.
„Jistě, pomůžu ti,“ řekla jsem a obešla pult.
„Vanesso, jdu hledat knihu,“ houkla jsem na ni, aby věděla, i když určitě poslouchala.
„Tak jakou knihu potřebuješ?“ zeptala jsem se, když jsme došli až do zadní části knihovny, kam moc lidí nechodilo.
„Nevím přesně…“ řekl s úsměvem a přitáhl si mě do náruče. Sklonil se ke mně a lehce mě políbil. Musela jsem se zasmát.
„Tak takovouhle knížku, jo?“ řekla jsem škádlivě a smála se. Nic neřekl a znovu se ke mně sklonil. Chytla jsem ho okolo krku a zapojila se do polibku. Cítila jsem se nádherně. Přímo jsem se tetelila blahem.

Nevím, jak dlouhá doba utekla, ale najednou ode mě Edward odskočil a prohlížel si knihy v regálech. Uslyšela jsem kroky a tak jsem začala „hledat“ Edwardovu slíbenou knihu.
„Bello?“ Slyšela jsem Vanessin hlas.
„Jsem tady vzadu,“ houkla jsem na ni. Za pár vteřin se vynořila z rohu.
„Nechci rušit, ale je tam docela frmol a moc nestíhám,“ řekla uštěpačně a sjela pohledem na Edwarda.
„Jasně, hned jdu,“ řekla jsem s povzdechem a čekala, že odejde. Ale ona tam pořád stála a koukala.
„Tak tam jdi ne, když je takový frmol,“ popohnala jsem ji. S vražedným pohledem mě poslechla a odešla. Vytáhla jsem nějakou knížku a podala ji Edwardovi.
„Tu jsi hledal, viď?“ S úsměvem mě naposledy políbil a vrátili jsme se zpátky.
Ten Vanessin frmol znamenal dvě stařenky, co chtějí zásoby červené knihovny. Ach jo. Mohla jsem si ještě užít chvilku s Edwardem.
Ten, mezitím co jsem obsluhovala stařenku, dělal, že si prohlíží vystavené knížky u pokladny, a když stařenka odešla, šel mně.
„Musím jít,“ šeptl mým směrem, aby to nikdo jiný neslyšel. Neznatelně jsem kývla a začala vyřizovat jeho půjčení. Když jsem měla vše zapsáno, podala jsem mu kartičku i s knihami a otočila se na něj.
„Tady jsou knihy, přeji příjemné počtení,“ řekla jsem formálně, jelikož jsem si všimla, že po nás zase pokukuje Vanessa.
„Díky, zatím ahoj,“ řekl s úsměvem a překvapivě se natáhl přes pult až ke mně a lehce mě políbil na tvář. Pak se s potutelným úsměvem otočil k odchodu. Nevím, kdo byl víc v šoku, jestli já nebo Vanessa. Naneštěstí se vzpamatovala dřív než já a začala mě bombardovat otázkami. Nějak jsem ji odbyla a radši šla do skladu.

Když jsme zavřeli, radši jsem hned vypadla, aby si mě Vanessa ještě neodchytla. Těšila jsem se domů do klidu, ale před dveřmi na mě čekalo překvapení v podobě Edwarda.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se překvapeně, ale byla jsem ráda.
„Chyběla jsi mi,“ řekl s úsměvem a přitáhl si mě do náruče.
„Jak ses sem dostal?“ ptala jsem se, jelikož jsem nikde neviděla jeho auto.
„Pěšky,“ řekl prostě. Sklonil se ke mně a políbil mě. Dala jsem mu ruce za krk a polibek mu oplatila. Pevně mě objal kolem pasu a já nevnímala nic jiného, než jeho rty. Byla jsem tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že se otevřely dveře.

„Bello?“ Ozval se vedle mě překvapený hlas taťky. Rychle jsem se odtrhla od Edwarda a celá rudá se otočila na moje rodiče.
„Ahoj, mami, ahoj, tati,“ řekla jsem nevinně a odstoupila od Edwarda.
„Nepředstavíš nás?“ zeptala se vesele mamka.
„Mami, tati, to je Edward, Edwarde, moji rodiče,“ představila jsem je.
„Dobrý den, paní Swanová, pane Swane, rád vás poznávám,“ pozdravil je vřelým hlasem a usmál se tím jeho úžasným úsměvem.
„Říkej nám Renée a Charlie,“ řekla mamka a zasmála se.
„Dobrá.“ Edward se zasmál, stejně jako moje máma. Přemýšlela jsem, jak se z téhle divné situace vymotat.
„Nepůjdeš dál, Edwarde, zrovna jsem dovařila večeři,“ nabídla mu mamka a moje naděje o klidném večeru se vypařily.
„Děkuji za nabídku, ale už jsem večeřel doma. Navíc budu muset jít,“ omluvil se zdvořile a já mu byla vděčná.
„Tak snad jindy, měj se, Edwarde,“ promluvil konečně táta a i s mámou zapluli dovnitř.

„Máš milé rodiče,“ šeptl mi Edward do ucha a usmál se. „Vážně už musím jít,“ řekl a sklonil se ke mně. Lehce mě políbil a otočil se k odchodu.
„Nechceš odvést?“ nabídla jsem mu a doufala, že bude souhlasit. Zaprvé, abych s ním mohla strávit ještě více času a zadruhé, abych oddálila setkání s rodiči, což jisto jistě znamená výslech.
„Ne, díky. Budeš zítra zase v knihovně?“ zeptal se s úsměvem.
„Vlastně ne, zítra mám volno,“ vysvětlila jsem.
„A mohl bych se stavit? Něco podnikneme, jestli chceš,“ navrhl a já se tetelila blahem.
„Určitě, moc ráda,“ řekla jsem nadšeně.
„Tak dobře. Zatím ahoj. Uvidíme se zítra, stavím se po obědě,“ houkl na mě a vydal se směrem k lesu.
„Ahoj,“ zavolala jsem ještě.

Ještě chvíli jsem pozorovala jeho vzdalující se záda, ale pak jsem s povzdechem vešla do domu. Jak jsem si myslela, hned jakmile jsem se objevila v kuchyni, začala na mě mamka chrlit otázky.
„Kdo to je? Panebože, to je jeden z těch Cullenových, že jo? Vy se znáte? To s ním si byla venku? A co s ním máš?“ vysypala na mě několik otázek a já nevěděla, na co odpovídat dřív. Naštěstí to za mě vyřešil táta.
„Renée, nech ji alespoň najíst. A musíš na to jít systematicky a v klidu,“ poučoval ji. Aha, tak ten mi asi moc nepomůže.

Celou dobu co jsem jedla, oba seděli u stolu a já si připadala jak nebezpečný zločinec, kterého musí hlídat, aby neutekl.
„Fajn, tak co chcete vědět?“ zeptala jsem se podrážděně, když jsem dojedla, vlastně ani nevím co.
„Kdo to je?“ zeptal se táta.
„Edward Cullen.“
„Jak se s ním znáš?“ vychrlila mamka.
„Z knihovny.“
„A s ním si byla venku?“ Jen jsem kývla.
„A chodíš s ním?“ zeptal se táta na záludnou otázku.
„Asi jo,“ odpověděla jsem neurčitě, „už jste skončili? Jsem unavená.“ Nechali mě jít a já hned zaplula do koupelny, kde jsem si dopřála uvolňující sprchu.
Poté jsem si vlezla s knížkou do postele, ale když jsem po pátý četla jeden řádek a nevěděla, co jsem přečetla, tak jsem to vzdala. Ani nevím jak, ale s myšlenkami na Edwarda jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila a vyskočila vesele z postele. Mamka i táta už byli v práci, tak jsem se nasnídala a pak se uvelebila u televize. Dávali nějakou komedii, tak jsem se zakoukala.
Než jsem se nadála, bylo jedenáct, nejvyšší čas připravit něco k obědu. Vydala jsem se do kuchyně a po chvíli přemýšlení jsem se pustila do zapečených těstovin.

Asi za hodinu jsem už seděla a jedla, když v tom jsem uslyšela zaťukání na dveře. Panebože, to bude Edward! Rychle jsem vyskočila ze židle a utíkala otevřít. Opravdu to byl on. Stál tam, na tváři nádherný úsměv a já málem šla do kolen.
„Ahoj,“ řekl s úsměvem.
„Ahoj, pojď dál, ještě to tady uklidím,“ zvala jsem ho a mezitím šla uklidit svůj nedojedený oběd.
„Klidně si to dojez, já počkám.“
„To je dobrý, už nemám hlad,“ řekla jsem s úsměvem a otočila se od dřezu. Nevěděla jsem kde je, a tak mě překvapilo, že stál hned za mnou. Stoupla jsem si na špičky a nechala se políbit.
„Půjdu se převlíknout,“ řekla jsem po tom krásném polibku a on si s úsměvem sedl na židli. Vyběhla jsem schody a v pokoji hned otevřela skříň. Vzala jsem si sukni, k tomu tílko a už jsem pádila se upravit do koupelny. Lehce jsem se nalíčila a učesala. To vše v rekordním čase, aby Edward nemusel moc dlouho čekat.

„Můžeme?“ zeptala jsem se, když jsem seběhla schody a obouvala si boty. Edward vstal a vyšel ze dveří. Já však ještě vlítla do kuchyně a na papírek načmárala vzkaz rodičům.
„Tak kam jedeme?“ zeptala jsem se, když jsem zamkla dům a nasedla do jeho auta.
„To je překvapení,“ řekl tajemně a nasedl na místo řidiče. Vyjeli jsme a já sledovala cestu. Projeli jsme celým městem a jeli dál. Asi kilometr za městem Edward odbočil na sotva viditelnou lesní cestu a já tázavě nadzvedla obočí. Začala se před námi rýsovat menší mýtina, na které stála nádherná vila.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se zvědavě.
„U mě doma. Když jsem se včera seznámil s tvými rodiči, napadlo mě, že by si mohla poznat mou rodinu,“ řekl s úsměvem a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Ale... Nejsem na to připravená a ani vhodně oblečená...“ mumlala jsem, ale Edward mě umlčel.
„Neboj, to zvládneš,“ řekl povzbudivě a vystoupil z auta. Otevřel mi dveře a já nejistě vystoupila. Chytl mě za ruku a společně jsme šli k tomu překrásnému domu. Edward otevřel dveře a společně jsme vešli dovnitř. Byl to překrásně a moderně zařízený dům. Skoro celý prosklený a zařízený hlavně ve světlých barvách. Prostě nádhera.

Najednou se na schodech objevila Alice.
„Ahoj Bello!“ vykřikla nadšeně a hned mě objímala. Její zavolání přivolalo další členy rodiny, které jsem nikdy neviděla.
„Bello, to je Esme, moje adoptivní maminka,“ představil mi Edward krásnou a usměvavou ženu, se zvlněnými vlasy barvy karamelu.
„Těší mě, paní Cullenová,“ pozdravila jsem.
„Jen Esme, a mě těší, ani nevíš, jak moc,“ řekla mateřsky a objala mě, stejně jako Alice.
„To je Jasper,“ řekl Edward a ukázal na kluka, který měl blonďaté vlasy a objímal Alici kolem pasu. To mi Edward říkal. Že Jasper je s Alicí a Emmett s Rosalie.
„Ahoj Bello,“ pozdravil mě a já se na něj usmála.
„Já jsem Emmett,“ představil se mi hromotluk s černými vlasy. Na tváři měl dobrácký úsměv a bylo na něm vidět, že je pro každou srandu. Vedle něj stála bohyně. Ano, bohyně. Byla nádherná. Vysoká a štíhlá, krásné blonďaté vlasy se jí vlnily do půli zad.
„Rosalie.“ I hlas měla krásný.
„Těší mě, ráda vás všechny poznávám,“ řekla jsem upřímně.
„Ještě chybí Carlisle, ale ten je v práci,“ vysvětlil Edward.

A tak jsem se seznámila s Edwardovou rodinou. Strávila jsem tam celé odpoledne

„Bells, lásko? Vnímáš?“ ozvalo se mi u ucha. 
„Co se děje?“ zeptala jsem se stále nepřítomně. 
„Nic, jen tady na tebe asi deset minut mluvím a ty nic. Máš problémy se sluchem?“ zeptal se se smíchem.
„Ne, ale mohla bych. Už na to mám věk. Vždyť je mi osmdesát pět,“ řekla jsem pořád nepřítomně.
„Nad čím tak přemýšlíš?“ 
„Nad jedním létem, když jsem poznala jednoho skvělého, hodného a úžasného kluka,“ vysvětlila jsem a jemu se blýsklo v očích.
„Vážně? A jakého?“ ptal se.
„Toho neznáš.“ Mávla jsem nad tím rukou. 
„Ne? Jak to můžeš vědět?“ vyptával se zvědavě. 
„Prostě to vím,“ řekla jsem a zasmála se...

Plynul čas, ze dne byl týden a další... Když jsem zrovna nebyla v práci, tak jsem všechen čas trávila s Edwardem. Dozvěděla jsem se tajemství jeho rodiny. Všichni byli upíři. Upíři. Nikdy mě nenapadlo, že by mohli existovat, natož že je budu znát a s jedním budu chodit.

Utekly skoro celé prázdniny a pomalu jsem se připravovala na školu. Na jednu stranu jsem byla opravdu naštvaná, že prázdniny končí, asi jako všichni, ale zase na druhou stranu, budu tam chodit s Edwardem, oba do stejného ročníku, takže alespoň to mi zlepšovalo náladu.

Zrovna jsem byla u Cullenových, ale Edward byl na lovu, tak jsem sledovala s Emmettem zápas. Fandil jednomu týmu a hrozně to prožíval. Tak jsem naschvál začala fandit tomu druhému.
„Ahoj lásko,“ ozval se mi u ucha Edwardův hlas a já zapomněla na zápas i na Emmetta. Vrhla jsem se mu kolem krku a políbila ho. Poté jsem se uvelebila v jeho náručí a dál si vychutnávala Emma.
„Jsem unavená, půjdu si lehnout,“ řekla jsem a zvedla se. Ještě jsem se rozloučila s ostatními a pak se s Edwardem, který šel samozřejmě se mnou, vydala do našeho pokoje. Našeho pokoje, jak krásně to zní.
Lehla jsem si do postele a pohodlně se uvelebila na Edwardově hrudi.
„Dobrou noc, lásko.“ To bylo poslední, co jsem vnímala.

Když jsem se ráno probudila, Edward vedle mě neležel. Vylezla jsem z postele a oblékla se do džínů a trička, jelikož budu muset jít do práce. Vesele jsem vyšla z pokoje a zaslechla jsem hlasy ze zdola.
„To neudělám!“ Uslyšela jsem Edwardův rozzlobený hlas.
„Ale budeš muset!“ prskla na něj Rosalie. Co se děje?
„Edwarde, pochop, nemáme jinou možnost,“ naléhala na něj Esme. Seběhla jsem dolů ze schodů a naskytl se mi pohled na celou rodinu sedící u jídelního stolu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, když nikdo nic neříkal.
„Edwarde?“ oslovila jsem svojí lásku, ale on nic.
„Řekne mi někdo něco?!“ vyjela jsem podrážděně.
„Musíme jet do Denali. Potřebují naší pomoc,“ řekla tiše Alice.
„Aha a kdy jedete?“ ptala jsem se a pořád nechápala, proč se všichni tváří jako by je mučili.
„Jedeme co nejdříve, tak za hodinu.“ Aha, tak proč tu sedí jako pecky?
„Tak jo a kdy se vrátíte?“
„Jestli se vůbec vrátíme...“ šeptla zlomeně Esme a odběhla. Během vteřiny byli všichni pryč a zůstal tam jen Edward.
„Jak jestli se vůbec vrátíte?! Co se děje?“ Začala jsem panikařit.
„V Denali mají nějaký problém s jinými upíry,“ řekl zlomeně a mně to pomalu začínalo docházet.
„Ne,“ šeptla jsem a z očí se mi začaly řinout slzy, ale zároveň se ve mně zvedla vlna vzteku.
„Bells, počkej...“ snažil se něco říct, ale já ho nenechala domluvit.
„To si jako jen tak odjedeš, řekneš, že se možná nevrátíš a pohodička?! To mě tady jen tak necháš?! Já to věděla! To byly jen lži, o tom, jak mě miluješ, že jo?!“ křičela jsem jako smyslů zbavená a sama sebe nepoznávala.
„Ne, Bells, víš, že tě miluju,“ snažil se mi to vysvětlit, ale já si mlela to svoje.
„Jen si jeď! A už se nevracej!“ zařvala jsem zoufale a vyběhla ven. Nasedla jsem do náklaďáčku (ještěže jsem ho dnes měla) a než se Edward stačil vzpamatovat, ujížděla jsem pryč. Kdyby chtěl, tak by mě chytil, ale on se ani nenamáhal. Pche, pak že mě miluje! Lhář je to!

Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu, ale domů jsem trefila. Poslední naděje opadly, když nebyl ani tam. Tajně jsem doufala, že bude čekat u mě v pokoji a vysvětlí mi to, ale on nic. Naštěstí tam nebyla ani mamka s taťkou, tak jsem jen zavolala do knihovny, že je mi zle a zalezla do postele. Pořád jsem brečela a zpětně jsem si uvědomovala, že moje reakce byla asi moc prudká a neuvážená. Co jsem to udělala?! Jsem vážně pitomá. Ale už nic nenadělám. Je konec...

„Pořád zahloubaná?“ 
„Ano.“
„Tak mi alespoň řekni, jak se jmenuje...?“ vyzvídal můj manžel zvědavě.
„Edward Cullen,“ povzdechla jsem si a on se uchechtl. 
„Hm, tak to jméno mi vážně, vážně nic neříká,“ řekl po chvíli ticha a dělal, že usilovně přemýšlí. Znovu jsem se vrátila k té staré a bolestné vzpomínce, která měla tak špatný konec. Nebo ne...?

Nevím, jak dlouho jsem ležela a užírala se, ale najednou se přede mnou objevila postava. Byla to Alice!
„Bello! Proboha seber se!“ spustila na mě hned. „Co tě to napadlo?! Na co jsi myslela?“ křičela na mě.
„Já... Já nevííím, Alice,“ fňukla jsem a zase se naplno rozbrečela. „Já vím, chovala jsem se jako nána, jsem úplně pitomá... Alice?“ Tak já si tady stěžuju a ona si jen tak zmizí?!
„Bells,“ ozval se od okna jiný, bolestný hlas. Otočila jsem se a spatřila Edwarda. Díval se na mě s bolestí v očích a vyčkával. Vyhrabala jsem se z postele a pomalu šla k němu. V očích se mu objevily otazníky, ale ani se nehnul, nic neřekl.
„Edwarde, já... Moc se omlouvám, nevím, co to do mě vjelo,“ šeptla jsem zlomeně a sklopila pohled. Udělal krok dopředu, takže nás od sebe dělil už jen kousíček. Dal mi prst pod bradu tak, abych se mu musela podívat do očí. V těch jeho jsem viděla jen samou láskou, až se mi z toho sevřelo srdce.
„Ty jsi ale blázínek, viď?“ šeptl a pohladil mě po tváři. Už jsem to nevydržela a vrhla se mu kolem krku. Co se stane horšího, než že se odtáhne? Nic. Ale on se neodtáhl. Naopak, přitáhl si mě blíž a pevně mě objal kolem pasu.
„Do Denali jeli jenom Carlisle, Jasper, Emmett a Rosalie, není to prý tak vážné,“ řekl a já si připadala jako ten největší pitomec na světě.
„Ještě jednou se omlouvám,“ šeptla jsem.
„Miluju tě, Bells, a na tom se nikdy nic nezmění,“ řekl a já mu plně věřila.
„Já tě taky miluju, Edwarde, víc než cokoliv na světě,“ vyznala jsem a on se ke mně sklonil, abychom se mohli políbit. Polibek to byl krásný a něžný, plný naší společné lásky.

A tak se vše vrátilo zase k normálu. Teda skoro. Skončily totiž prázdniny a my nastoupili do školy, ale vůbec mi to nevadilo, jelikož jsem s Edwardem, Alicí a Jasperem chodila do stejného ročníku a navíc, všechny moje hodiny byly s někým z nich, nejvíc samozřejmě s Edwardem, jak jinak.

Po zakončení studia mě Edward požádal o ruku a já samozřejmě souhlasila. Alice se hned dala do příprav svatby. Já se rozhodla, že se po svatbě a líbánkách nechám přeměnit na upírku.

A tak se taky stalo, měli jsme nádhernou svatbu, úžasné líbánky a hned jak jsme dorazili domů, se ze mě stala novorozená upírka. Museli jsme se přestěhovat na odlehlejší místo, kde jsme si žili jako šťastná rodinka...

A žijeme tak do teď, až na to, že už na úplně jiném místě, ale pořád všichni spolu a nehodláme na tom nic měnit.
„Tak co, lásko, už sis vzpomněl?“ zeptala jsem se svého manžela.
„Edwarde! Bello! Kde jste, jedeme nakupovat!“ ozval se z domu pronikavý hlas Alice. Oba jsme si povzdechli, zase nákupy. Edward se ke mně sklonil a políbil mě. Samozřejmě jsem mu polibek oplatila, nikdy se mi jeho polibky neomrzí, nikdy…

Kouzelná brigáda Shrnutí povídek

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelná brigáda aneb jak to bylo dál...: