Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Král a královna plesu

20.05.2014 (16:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3233×

Král a královna plesu

Dívala se do zrcadla na hotový výsledek. I když byla kolikrát k sobě velmi kritická, hlavně v poslední době, tentokrát musela uznat, že je fakt nádherná.

Dlouhé vlasy jí z pevného uzlu spadaly volně ve velkých vlnách na záda. Rudé, vyzývavé šaty končící v půli stehen jí těsně obepínaly tělo a zdůrazňovaly její štíhlou postavu, a dekolt krásně vyrýsovaly. A její tvář… S pomocí pár líčidel se změnila v andělskou bytost. Avšak s duší ďábla.

Ironicky se na sebe ušklíbla, i když se to pro její vzezření teď opravdu nehodilo, a nahodila zas svou normální tvář – lehce arogantní a s nadhledem.

Zkontrolovala si čas, aby se ujistila, že stíhá, a dobalila si kabelku. Parfém, peněženka, klíče, telefon, rtěnka, tužka na oči, pudr. V hlavě si ještě překontrolovala svůj seznam, aby se ujistila, že má opravdu všechno, zatímco si ze skříně vytáhla černé sáčko.

Pomalu sestoupila dolu a šla ještě za svým otcem do obýváku. Protože sledoval zápas, tak si jí skoro ani nevšiml, takže na něj musela promluvit dvakrát, aby ji vzal na vědomí.

„Bells… Promiň, nechal jsem se unést… Páni,“ vydechl úžasem, když se na ni konečně podíval. Překvapeně zamrkal, jakoby si nebyl jistý, zda ta osoba, jež před ním stojí, je opravdu jeho dcera.

„No, Bello, neskonale ti to sluší,“ pochválil ji a usmál se. „Chceš odvézt?“

„Ne, tati, za chvilku si pro mě dojede Mike s Jessicou. Ale děkuju za chválu. Těší mě to,“ odvětila a také se mírně pousmála. Byla ráda, že její vzhled asi fakt nebude k zahození.

„Hlavně jsem ti přišla říct, že za chvilku odcházím.“ Telefon jí v kabelce pípl a o moment později bylo slyšet přijíždějící auto na jejich příjezdové cestě. „Nevím, v kolik dojdu, půjdu s nimi asi ještě na večírek, co pořádají Cullenovi, a pak se domu dostanu.“

„Dobrá, budu s tím počítat. Ale kdyby náhodou, tak můj policejní vůz je ti pak v případě nouze k dispozici,“ řekl vážně a pak na ni mrkl.

„Táto, snad mě nechceš zostudit před celou školou!“ zhrozila se na oko vážně a vyplázla na něj jazyk. Mávla ještě na něj a šla do chodbičky. Obula si boty, oblékla si kabát, popadla svou kabelku a vydala se ke dveřím.

Ještě než je otevřela do toho nečasu, nahodila znovu svůj, v poslední době často používaný, lehce arogantní výraz, aby nikdo z nich nepoznal, že i ona má tu dobrou, hodnou a opravdu usměvavou stránku, a pak vyšla vstříc středoškolské zábavě.

*   *   *

Hudba duněla, tančící páry se bavily jak na večírku, všichni se opíjejí jediným dovoleným alkoholickým nápojem, punčem… Kéž by tohle mohla říct. Spousta mladých lidí však seděla u stolků, kapela vyhrávala hitovky známé a populární tak před padesáti lety a jediní, kdo na ně tančil, byli učitelé. Valčík, rumba, cha-cha…

Když si schovávala svůj lístek bez útržku zpět do kabelky, nenápadně očima prohlédla celé své okolí. Chtěla se ujistit, že pokud se někam vydá, tak jedině tam, kde nebude on. Už jen to, že téměř neustále o něj zakopávala u své skříňky, jí na klidu nepřidávalo, přestože její vnější já stále nedávalo nic na sobě znát. Ale bylo to čím dál tím těžší, hlavně proto, že při pohledu na něj necítila jen zlost…

Zhodnotila, že tu asi ještě nejsou, přeci jen bylo vcelku brzy. A tak uvolněně, ale i trochu ostražitě, vykročila pravou nohou a mířila k jednomu ze stolků, aby si mohla nalít ten božský nápoj, protože cítila, že ho momentálně opravdu potřebuje. Za ní se vydali, jako vždycky, její poskokové. Jinak by je ani nenazvala.

Mike, Eric, Jessica a Lauren. Lidé, se kterými se bavila, protože velmi rychle přišla na to, že ti jsou centrem drbů. A i když se jí oba kluci (a nejen oni) snažili balit, dávat návrhy, byla k nim i ke všem ostatním stejně chladná, jako na začátku. Přesto se s ní bavili dál.

A ona to moc nechápala. Než ji okolnosti donutily se tak změnit, tak rozhodně by se nebavila s někým, jako jsou oni. Nevěřila jim o nic více, než když je poznala, ale situace a lidé se naštěstí opravdu mění…

Popadla skleničku, do druhé ruky vzala naběračku a nalila si toho červeného nápoje až po okraj. Ještě než se napila, pro jistotu se rozhlédla, aby se ujistila, že ho tu nikde kolem nevidí, a pak první dávku vypila skoro jedním lokem.

„No páni, Bells, tys to do sebe kopla, jako by to pro tebe mělo být to poslední!“ poznamenala vedle ní Laura udiveně a sjela ji pohledem, protože ještě stále držela naběračku v ruce.

„To víš, musím se nějak dostat do pohody,“ prohodila otráveně a nalila si druhou skleničku. Opět skoro po okraj. S naběračkou se trochu ometávala, nechtěla se jí vzdát.

„Chápu, ale nech taky nám ostatním. Za prvé si chci dát taky a za druhé tu ještě nejsou všichni.“ Laura se k ní naklonila a doslova si tu naběračku ukradla. Isabella bezděčně sledovala, jak její spása teče do úst dalších lidí.

Vůbec netušila, kde se vzala ta chuť po alkoholu. Jen chtěla, aby se cítila víc v pohodě. Čím dál více totiž pociťovala, že její duševní pohoda se ztrácí jak půda pod nohama. A to si nemohla, nechtěla dovolit. Zhluboka se nadechla a z téměř prázdné mísy si nabrala ještě trochu punče.

„Nemusíš to do sebe tak rychle lít, Isabello. U nás doma bude na pití dost věcí, můžeš si to nechat na potom,“ zavrněl jí do ucha hlas Edwarda, když pila tu půlku sklenky, co ze zoufalosti „vyškrábala až ze dna“. Leknutím nadskočila a skoro se tím zbytkem polila.

„Cullene!“ zavrčela naštvaně a otočila se na něj, „pokud na mě chceš mluvit, tak pro příště přímo do očí. Málem jsem připila i své šaty!“ Zamračila se na něj, potom hrdě pohodila vlasy a odkráčela ke svým lidem.

„Už došli, už došli!“ radovala se tiše Jessica a div, že u toho nenadskakovala radostí.

„No jo, už jsem si toho taky stihla všimnout,“ zamumlala nenadšeně Bella a pak se otočila, aby ho neustále měla na očích. Radši se totiž na něj dívala, než aby se jí zas jakousi náhodou vynořil zpoza zad. A hlavně toho výhledu tak trochu i sobecky zneužívala. I když ho nenáviděla, nesnášela jeho hlas, nenáviděla jeho chování k holkám, jedno mu nemohla upřít. Byl to ten nejkrásnější chlap, kterého kdy viděla.

V těch kalhotách od obleku se mu luxusně rýsovalo jeho dokonalé pozadí, bronzové vlasy v jeho úžasném neupraveném rozcuchu se lehce lesky ve světlech, jež házela obrovská discokoule pověšená u stropu jejich tělocvičny, a ty jeho oči… Při pohledu do nich měla pocit, jako by jí viděl až na dno duše.

Proto ji mírně vykolejilo, když při její obhlídce najednou zaměřil pohled přímo na ni. Měla pocit, jakoby se uvnitř celá rozkládala, tak intenzivní žár to pro ni byl, přestože stál skoro na druhé straně místnosti.

Potřepala hlavou, a aniž by někomu něco řekla, vypadla ven. Musela na vzduch, protože měla v tu chvíli dojem, že se udusí.

Kolem ramen si hodila své sáčko, a i když bylo chladno a mírně poprchávalo, vyšla do noci. Zamířila na místo, u kterého si byla jistá, že se tam v tuto dobu ještě nikdo vyskytovat nebude.

Posadila se na lavičku, ukrytou pod stříškou, která v největších poryvech vypadala, jakoby se už neměla na podpěrných kůlech udržet, a jala se uvažovat.

Nesnášela přetvářky. Nenáviděla, když jí někdo lhal. Vždyť proč lhát, i když je kolikrát pravda krutější… Pár dřívějších přátel toto její malé pravidlo respektovalo a vycházela s nimi v pohodě. Jak jí ten starý život Isabelly Swanové tak chybí! Vždyť co má tady? Image holky, která je namyšlená, arogantní, baví se s elitou školy, protože zbytek je pod její úroveň. A balí ji kluk, který je sice přenádherný, ale pro její vnitřní a staré já je naprosto nevyhovující.

Edward Cullen. Muž, který se jí zapsat nebývalou intenzitou do srdce. Zázračným způsobem se tam dostal, a i když se snažila schovávat za svou arogantní pýchu, nemohla popřít, že čím déle se ji snažil dobývat, tím více měla práce sama v sobě, aby mu odolala.

Nechala se unášet svými myšlenkami. Výjimečně se mohla sama sobě poddat, nemusela řešit přetvářku, pomluvy, outsidery, nic. Jen sama sebe. Protože ani doma pořádně sama na sebe čas neměla – tam jen musela dokázat, že je ta stará hodná Bells, která by neublížila ani mouše.

„Mám tě!“ zašuměl jí mužský hlas do ucha, až nadskočila. Znova ta samá osoba.

„Chceš mi přivést infarkt či něco obdobného?“ vyštěkla na něj a zamračila se. Brala by kohokoliv ve své osamělé společnosti, kohokoliv, před kým by bylo lehčí a hlavně rychlejší nahodit svou vypěstovanou přetvářku. A zrovna, když si myslí na něj, tak ji teď vyruší…

„Ne, to bych nerad. Ale všiml jsem si, že tam nikde nejsi, tak jsem se tě vydal hledat. A vida, vcelku rychle i našel. Co tak opuštěná tady?“ zeptal se jí a svýma očima se vpíjel do těch jejích. Ještěže byla tma, takže na něj tolik neviděla a dovolil si posadit skoro těsně vedle ní.

„Že tě to zajímá,“ zabrblala a odsunula se od něj.

„Zajímá, jinak bych se neptal,“ odsekl. „Ptám se, protože mě kolikrát svým chováním vůči mně mateš. Mám pocit, že si hrozně moc hraješ na hrdinku, na tu nedobytnou, arogantní mrchu, ale ve skutečnosti jí vůbec nejsi. Alespoň dle mého mínění.“ Přisunul se k ní blíže a vzal její bradu do prstů, aby se mu dívala do tváře a neutíkala pohledem.

Srdce jí teď tím dotekem bušilo o to rychleji. Netušila, že to bude tak elektrizující a… příjemné. Bála se jeho, bála se sebe, bála se toho, co se stane, když tu s ním ještě chvíli bude. Ale byla jak paralyzovaná, nemohla se hnout. A jen mu zírala do tváře, která se k ní s trýznivou pomalostí přibližovala.

„Co se skrývá za tím výrazem Isabelly Swanové?“ zašeptal jí těsně u ucha, až se zachvěla. V hlavě jí blikala červená, přesto se stále nemohla pohnout. Omráčeně na něj hleděla a nemohla se vymotat z jeho kouzla.

„Tak už něco řekni!“ okřikl ji příkře, což ji konečně probralo. Vyprostila se z jeho sevření a postavila se.

„Víš, Cullene, nenávidím tě. Svou utajenou láskou k tobě se rozhodně tajit nebudu, protože není nic více. A věř, že má nenávist k tobě je opravdu silná a stálá,“ vyprskla a chtěla odejít.

„Víš, že za chvíli se bude vyhlašovat král a královna plesu?“ zeptal se klidným hlasem, což ji zastavilo. „A hádej, kdo vede nominaci na prvních místech… A co to tedy pro nás bude znamenat,“ dořekl výsměšně.

Tentokrát úplně vypěnila. Na podpatku se otočila, došla zpět a naklonila se až nad něj.

„To, že asi budu královnou, mě nepřekvapuje. Ale vcelku se divím, jak ses ty mohl dokopat na krále. I když spousta dívek zabředlo ve tvém šarmu,“ zašeptala a ironicky se usmála. „Chudinky holčičky, jež si ten jeden výjimečný tanec neužijí s tebou. Budeš mít v náruči mě, troufám si říct, že jedinou, která ti ještě nepodlehla. Jak krásný a pro ostatní ostudný pocit.“

Na odpověď nečekala. Prostě se sebrala a s hrdě vztyčenou hlavou odcházela zpět do tělocvičny, odkud se už konečně ozývala hudba více lahodící jejím uším.

Její parta se svíjela na parketu, ale neměla na ně právě náladu. Potřebovala si zklidnit své utříděné nervy, tak si pro jistotu zašla na záchod, aby někoho nenapadlo ji náhodou vyhledat a ptát se.

Pohlédla do zrcadla a viděla stále svou dokonalost. Stejně ale vytáhla to něco málo, co si přitáhla z domova, z kabelky, aby se upravila. Už jen pro svůj vlastní dobrý pocit. Když rudou rtěnkou přetřela ústa a viděla svůj odraz, jen se usmála. Byla spokojená. A možná se ani pro dnešní večer nedivila, že po ní Cullen půjde více než během normálních dnů ve škole.

Ale při téhle myšlence se i mírně otřásla. Protože si vybavila jeho přibližující se obličej k tomu jejímu… Naštěstí nedošlo k tomu, k čemu podle ní schylovalo, přestože to tak vypadalo. Zavřela oči a ještě na moment se poddala té chvíli, kdy si myslela, že by ji mohl políbit. No, ta představa jí udělala skoro mdlo.

Opřela se o zeď a zprudka dýchala. Mohla být sama ze sebe spokojená. Její averze k jeho osobě stále rostla. A i když tam hrála velkou roli přitažlivost, s nenávistí šly jako nejlepší kamarádky ruku v ruce. Sice se děsila jeho přítomnosti, ale na druhou stranu… Před chvílí si dokázala, že mu dokáže vzdorovat. Nesmí jen podlehnout jeho kouzlu.

Vyšla ze záchodu a všimla si, že se všichni lidé shlukují na parketu, který byl momentálně plně osvětlen. Na podiu stál jejich ředitel a v ruce držel pár papírků. No bezva, už je to tady. To abych stála někde v první řadě, pomyslela si hořce a davem se prodírala až k téměř k vyvýšenému místu, kde ředitel stál.

„Vážené studentky, vážení studenti. Věřím, že na tuhle chvíli jste čekali celkem dlouho a já už vás nechci déle trápit. Je čas na to vyhlásit krále a královnu dnešního školního plesu, pro které jste mohli po celý večer hlasovat. Tak už to nebudu zdržovat a králem se stává… Edward Cullen!“ Většina dívek v tu chvíli začala nadšeně jásat, jakoby vyhrál snad zlatou v kráse, když kráčel k podiu a na hlavu mu byla vsazený pozlacený kroužek, dokládající jeho dočasný úřad. Isabella jen protočila nad těmi reakcemi oči.

„Tak… Kde to jen mám… Královna plesu, že…“ mumlal ředitel mimoděk do mikrofonu, aby ještě na moment napnul veškeré obecenstvo, které už bylo velmi zvědavé. „Á, tady! Královnou se stává překvapivě… Isabella Swanová!“ vykřikl a z davu se tentokrát spíše od kluků ozval obdobný švehol. Bella si jen pro sebe v hlavě zavrtěla hlavou, když stoupala po schůdkách, a nechala si též na hlavu „korunku“ nasadit.

„Ták… Dál víte, jak to chodí… Společné foto a následně sólo tanec pro vítěze!“ křikl nadšeně ještě ředitel do mikrofonu, což pro ostatní studenty znamenalo, aby vyklidili parket.

Cítila, jak jí zasouvá ruku pod tu její a chtěla sebou trhnout, aby se dostala z jeho dosahu, ale přitáhl si ji k sobě a rychle vyštěkl: „ V rámci slušnosti, Swanová.“ Hodila na něj nenávistný pohled, ale nechala se vést.

Dovedl ji doprostřed teď vyprázdněného parketu, kde museli oba zapózovat fotografovi. Než byl spokojený s výsledkem, tak to taky chvíli trvalo, ale nakonec se objevila v jeho tanečním sevření a čekali na skladbu.

„Doufám, že umíš tancovat,“ rýpl si a usmál se na ni.

„Já zas doufám, že mi svou neobratností nepošlapeš mé střevíčky,“ vrátila mu chytře a taky se usmála. Sice z těch doteků měla rozechvělé tělo, ale rozhodně jí stálo za to se s ním špičkovat.

Hudba nakonec spustila. Hráli tango, tanec, který sice uměla, ale rozhodně ne dokonale. Cítila však jeho pevnou ruku na zádech, která ji jemně pobízela. Už z tanečních věděla, že muž by ženu měl vést, tak se tomu poddala.

Snažila se dívat kamkoliv jinam, ale jeho hruď, jeho ústa, jeho tvář a oči ji neustále přitahovaly jako magnet. Nechtěla se tomu poddat, stejně v jeho náručí měla být jen chvíli.

Už si přála, aby skladba skončila. Rozporuplné pocity se v ní praly a ona začala být nejistá. A její přání se vcelku rychle splnilo.

„Děkuji za tanec,“ řekl, když ji pustil a teatrálně se jí uklonil. Protočila sice oči v sloup, ale věnovala mu malé pukrle a pak rychle zamířila pryč od něj.

*   *   *

„Hola hola, škola volá,“ vykřikovala už mírně opilá Maria a divoce se rozmachovala plnou sklenkou čiré tekutiny kolem sebe. Mnoho studentů si nahlas povídalo, pohupovalo do rytmu, smálo se ve skupinkách nebo už jen sedělo na sedačce či křesílkách kolem.

Bella to sledovala vcelku znechuceným pohledem. Její původní plán opít se padl tak rychle, jako se naskytl, takže stála s druhou sklenkou vodky s džusem za tento večer a shlížela z prvního schodu na své spolužáky, jak si nevybíravě dolévají další a další alkohol.

Ještě před nějakou dobou ji vcelku bavilo pozorovat jejich opíjení, protože pohled na opilé lidi fakt vídala málokdy, ale teď už ji to spíš otravovalo. Už jen z toho důvodu, že spousta kluků začala být méně ostýchavá a dovolovali si na ni více, než bylo nutné.

Avšak když už se jich nějakou chvíli nemohla zbavit, vždy přišla spása v podobě Edwarda Cullena. Rychlou domluvou a občasným postrčením je od ní ty neodbytné odháněl a vždycky, vždycky jí zachmuřeně pohlédl do očí. Jestli to měla být výčitka? Nevěděla.

Přestože si myslela, že je asi jedinou, která pije velmi poskrovnu, musela své stanovisko nakonec přehodnotit. Cullenovi, hostitelé a vlastně pořadatelé této after party taktéž nevypadali, že by se něčeho napili. Ba ani snad nejedli, ale to při tom množství lidu tady ani nezkoumala.

„Bello?“ ozval se za ní hlas jedné z nich, Alice. Překvapeně se na ni otočila, protože ta holka, vypadající jako elf s rozčepýřenými vlasy, na ni promluvila vůbec poprvé, co nastoupila na tuhle školu.

„Hm?“ zamručela a ze zvědavosti zvedla obočí. Vůbec netušila, co po ní ta holka může chtít.

„Mohla bych s tebou na chvíli mluvit? Pokud možno někde trochu v soukromí?“ optala se jí Alice, a aniž by na něco čekala, vydala se po schodech nahoru. Isabella jen nechápavě zavrtěla hlavou, ale ze zvědavosti ji následovala do patra.

Když zapadly do jedněch dveří, ani se nestačila pozastavit nad výbavou pokoje, když na ni spustila.

„Proč se tak chováš k mému bratrovi? Copak nevidíš, že on tě má vážně rád?“ Isabella po těch slovech na Alici jen vytřeštila oči. Copak nevidí, jak se k ní chová? Jak se chová ke všem holkám?

„A z čeho podle tebe mám asi usuzovat? V životě jsme se spolu nebavily, v životě jsem se pořádně nebavila s ním, ale mám oči a uši, Alice. A rozhodně na sebe míním dávat bacha. A vlastně na všechny ostatní,“ zavrčela nakonec a chtěla odejít, když ji chladná ruka zadržela.

„Copak nemůžeš pochopit, že hledá? Tím, že se tak chová k ostatním… Chce tě vyprovokovat k nějaké akci, reakci, podle které by mohl usuzovat on sám, jak si stojí. I když všichni máme nějaké tušení, nikdo z nás si není jistý…“ Konec věty jen zamumlala jakoby pro sebe.

„No jasně. A co ode mě čekáš? Že se mu po takovém zjištění vrhnu okamžitě do náruče a vyznám mu nehynoucí lásku? Alice, možná ses dneska jen praštila do hlavy, ale tohle se nestane!“ odvětila Bella rozčileně a vymanila se jí. „Jestli jsi mě chtěla naštvat, gratuluji. Protože teď mám ještě menší chuť se s ním vybavovat než předtím. A věř, že ani tak to nebylo nijak valné.“ Naposledy jí pohlédla do očí a pak vypadla z místnosti.

Vrátila se zpátky do dolní části domu, kde už povětšina jen chrněla nebo se už jen v tichosti bavila. Zavrtěla pro sebe hlavou, posbírala si své věci a bez slova rozloučení se vydala domu.

Než se ale dostala od domu, někdo na ni zatroubil a stříbrné Volvo zastavilo téměř u ní. Okýnko u spolujezdce sjelo dolu a vykoukla na ni Edwardova hlava.

„Nechceš aspoň svést? Domu to nemáš blízko a v těch botičkách moc daleko bezbolestně neujdeš,“ rýpl si a usmál se na ni. Tentokrát však, snad poprvé, beze stopy ironie.

Chvíli si ho jen zkoumavě prohlížela a hodnotila pro a proti. Nemohla očekávat, že by ji někdo odvezl z její party, protože všichni si něco dali. Pěšky by jí cesta trvala dlouho. Ale jet s tím nejotravnějším mužem pod sluncem… Protočila oči v sloup a povzdechla si.

„Fajn,“ zavrčela a nastoupila k němu do auta. Zhluboka se nadechla a všude kolem ní se vznášela jeho dokonalá nasládlá vůně, ze které se jí po chvíli začala trochu motat hlava.

„Jak sis užívala…“

„Cullene, jediná věc. To, že mě vezeš domu, neznamená, že spolu budeme mluvit. Takže ticho, prosím,“ přerušila ho rychle rozhodným hlasem. Nemohla si dovolit si s ním uvolněně promluvit. Protože to by byla pro dnešní noc poslední kapka v jejím zhrzeném a zbouraném sebeovládání. Ztrácela půdu pod nohama a už se jen těšila, až zapadne do postele a bude z jeho omamující společnosti pryč. Co nejdál od něj, v rámci možností.

Jak cesta ubíhala, v hlavě jí šrotovalo. Jedna z věcí, která jí byla opravdu divná a i téměř nepříjemná, byla, že se do toho začala angažovat jeho rodina. Vždyť jim snad může být ukradený, jak to mezi sebou mají a nemají. A vůbec… Proč ji vůbec veze domu?

„Protože bych nesnesl pohled, že jdeš domů sama. Pešky,“ zdůraznil poslední slovo a letmo na ni pohlédl. Ani si neuvědomila, že tu otázku položila nahlas. Její líce ale zareagovaly červení. Snad nevyblekotala ze sebe něco víc…

„Tak jsme tady,“ oznámil zřejmou věc, když zastavil před jejím domem. To ticho, které opět nastalo, bylo snad ještě horší než za jízdy. Jak se s ním rozloučit?

„No… Tak děkuju za odvoz. I když ses nemusel obtěžovat,“ prohlásila nakonec a začala hledat kliku. Nesoustředěností a strachem se jí ale trochu klepaly ruce, takže se ani nemohla odpoutat.

„Isabello, počkej. Jen… Proč jsi tak zlá? Nepříjemná? Neústupná…“ Jeho hlas se pomalu ztišoval. Podívala se na něj a málem vyjekla. Jeho obličej byl velmi blízko tomu jejímu a její srdce jí náhle chtělo vyletět z hrudi.

„Prostě jsem taková,“ odsekla nakonec, protože na nějakou smysluplnější odpověď se v tu chvíli nezmohla.

„To se mi nezdá… Během prvních pár dní ses změnila k nepoznání. Když jsi sem přišla, bylas zatichlá. A další den… Jakoby tě někdo vyměnil. Nerozumím té tvé proměně.“ Svraštil obočí a zkoumavě si ji prohlížel, jakoby chtěl uhodnout její tajemství. A on to vlastně chtěl.

„Jsi mě snad pozoroval, Cullene? To je zvrácené…“ prohodila kysele a konečně se jí podařilo vylézt z auta. Už to chtěla mít za sebou, chtěla pryč z té dusivé atmosféry auta, chtěla pryč z jeho přítomnosti…

V kabelce hledala klíče, když do někoho narazila. Když jí pohled vyjel po vysoké postavě až k obličeji, už se doopravdy rozčílila.

„Můžeš mě už konečně nechat na pokoji? Nebo tě neustále baví, že tě odmítám? Nemíním skončit jako ty ostatní husy ve tvém okolí!“ vyštěkla a chtěla ho obejít, když ji popadl za ruku a přitáhl až těsně k sobě.

„Tak za prvé… už chápu důvod tvého chování. A za druhé… Dej mi šanci. Jednu jedinou.“ Jeho pohled se do ní zabořil a ona chvíli nevěděla, kde jí hlava stojí, než si uvědomila, co po ní chce.

„Jistě, a pak už se tě nezbavím nikdy, že?“ vyštěkla rozmrzele.

„To už bude záležet na tobě. Jedno rande. Ty a já. Pak… Jestli si to budeš přát, už tě nechám být. Slibuju,“ zašeptal a jeho hlas zněl opravdu upřímně. Nevěděla, jestli mu má věřit. A hlavně netušila, jestli v jeho přítomnosti déle než minutu vydrží, aniž by polevila ve své ostražitosti.

„Já nevím…“ chtěla se vytáčet, ale hrubě ji přerušil.

„Jedno rande. Je to snad moc?“ Když zavrtěla hlavou, tak si oddychl. „Ještě se domluvíme. Tak se měj, Isabello. A děkuji za tanec.“

Najednou byl pryč. Tiché vrnění jeho auta se vzdálilo, až úplně utichlo, a ona tam stejně stála s vytřeštěnýma očima a roztěkaným pohledem.

Co jsem to provedla? Souhlasit, že půjdu na rande s Edwardem Cullenem… Každá jiná by po té možnosti chňapla, jen tu byl jeden problém… On chce jít se mnou. Čím jsem si zasloužila jeho pozornost?

Ale fakt, že bych kolikrát byla na místě některé z nich… Dobrá. Sám velký Edward Cullen mě pozval na rande. Mé vnitřní já jásá radostí, i když se to snažím potlačit. Chtěla jsem to? Pro upřímnost v sobě, ano. Jsem ráda za možnost s ním strávit pár chvil, i když to bude jen na pár hodin, protože se nedokážu jen tak přenést přes jeho chování.

Král a královna plesu. Jak by bylo skvělé, kdybychom se my dva nakonec dali dohromady… Pro okolní svět bychom byli nakonec dokonalý pár. Namyšlená Isabella Swanová a sukničkář Edward Cullen. No to jsou mi vyhlídky…

Za těchto myšlenek se Bella konečně dostala domu a vrtěla nad sebou hlavou. I když se to snažila potlačit, její zábrany vůči jeho osobě už v podstatě neměla. Když viděla tuhle jeho milejší stránku osobnosti, o to více bylo těžší ho nenávidět. I když by si to přála…

Po dlouhé době jsem něco napsala a celkem se divím, že to je tak dlouhé. Tak kdo dočte až sem, tak gratuluju. :D

Děkuji za komentáře. Vaše zuzinecckaa. :) 

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Král a královna plesu: