Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska jde ruku v ruce se smrtí

31.05.2013 (15:00) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3948×

Narodila jsem se do velice vlivné a bohaté rodiny jen deset let před koncem devatenáctého století. Tehdy bylo vše jiné. Sňatky se domlouvaly většinou ještě, když byly děti v plenkách. Nikomu nezáleželo na tom, že do sebe mladé páry nebyly zamilované a vlastně spolu ani nechtěly být. Rodinám šlo jen o dobrý obchod, o spojení dvou mocných dynastií.

Proto netrvalo dlouho a matka mi oznámila jakoby nic, že se za několik málo týdnů bude konat můj zásnubní večírek. To mi bylo čerstvých sedmnáct let.

„Nebudu se vdávat, matko,“ řekla jsem vzpurně a zamračila se. V hlavě se mi už nějakou chvíli rýsovala má budoucnost a vdavky do ní zajisté nepatřily. „Budu lékařka.“

„Isabello, už jsme o tom s otcem mluvili mnohokrát,“ odvětila chladně. „Nedovolíme ti žádné manýry. Za tři měsíce se vdáš za lorda Pottiera. Budeš se tvářit šťastně a chovat se jako slušně vychovaná mladá dáma.“

Přimhouřila jsem oči a odpověděla jediné: „Ano, matko.“

Nemělo cenu se s ní dál hádat. Odmala mi do hlavy vtloukala základy etikety, tedy společenského mravu. Učila jsem se správné držení těla a význam gest, stolování a vybranou konverzaci s muži. Byla jsem nucena se oblékat do snobských a velice těžkých korzetových šatů, které mi vždy bolestivě sešněrovaly celý hrudník i břicho. To bylo vše pro docílení útlého až vosího pasu. Šaty měly široké sukně, lehce odhalovaly ramena a dekolt a měly rozšířené rukávy, tudíž byly zapomenuty kabáty a já v zimě mrzla.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se naštěstí móda lehce uvolnila, takže šaty nebyly tak těžké a komplikované. Inovace dokonce povolovala nošení pohodlnějších kostýmků a sportovního oblečení, ve kterém se lépe dýchalo i pohybovalo. 

Součástí vzezření pravé dámy byl samozřejmostí vyšperkovaný účes a případně ještě klobouk s peřím, umělými květy či stuhami. S uvolněním se začaly vlasy nosit rozpuštěné a navlněné, což se mi líbilo daleko více než složité zaplétané účesy, jež zatěžovaly krční páteř, protože vlasy byly pečlivě napomádované a zdobily se příčesky a různými tíživými ozdobami.

„Posloucháš mě, Isabello?“ Matčin křik ke mně vzdáleně doléhal, tak jsem se vrátila zpátky od svých myšlenek. „Nejsi žádná špindíra ze spodní vrstvy, aby sis mohla dovolit dělat, co se ti zlíbí! Za tři měsíce budeš vdaná žena a nic na tom nezměníš. Odteď tvoji tvář bude zdobit jen spokojený úsměv. Budeš se usmívat, i když se ti něco nebude líbit. Rozumíš?“

„Ano, matko, jak si přejete,“ usmála jsem se, jak nejlépe jsem uměla. „Smím teď jít do svého pokoje?“ optala jsem se medově. Přikývla, spokojená sama se sebou. Lehce jsem se uklonila, otočila se a se vztyčenou hlavou vyšla ze salonku. Okamžitě jak jsem si byla jistá, že neuvidí můj výraz, úsměv mi ze rtů zmizel.

Vdám se jen přes svou mrtvolu, máti. A věř mi, že to si mě poté nebude chtít vzít nikdo z lordů. Teď se na mojí tváři usadil temný výraz. Měla jsem tedy dvě možnosti – smrt nebo útěk. Jelikož mrtvá doktorka je k ničemu, rozhodla jsem se pro méně invazivní řešení. Matka se sice zblázní, ale co je to za život, když je vynucený a neupřímný. V tu chvíli jsem si začala plánovat svoji smrt. Sice pouze fiktivní, ovšem to neměla poznat živá duše.

Od okamžiku mé vnitřní dohody jsem se chovala jako dáma z vybrané společnosti. S matkou jsem mluvila uctivě, otci jsem pokorně líbala ruku, pomáhala jsem s přípravami zásnubního večírku, vybírala květiny, sykala rozkazy služebnictvu, což se matce obzvlášť líbilo a mně naopak hnusilo.

Každý večer jsem chodila tajně do kuchyně a omlouvala se všem, ke komu jsem byla ten den nechutná. Vždy to přešli s chápavým úsměvem. Dobře jsem věděla, že tenhle život nebyl stvořený pro mě. Přála jsem si být chudou dívkou, která se nemusí podřizovat rodičům. Chtěla jsem být zahrnuta láskou. Ze všeho nejvíc jsem chtěla být svobodná. A to se mi mělo brzy splnit.

V předvečer večírku na počest mých zásnub s lordem Pottierem jsem si po večeři zabalila nějaké šaty, šperky a svůj deník. Malý kufr jsem pečlivě skryla pod honosnou postel, aby ho nikdo nemohl objevit. Zavolala jsem komornou kvůli rozšněrování šatů a převlékla jsem se do pohodlných a nenápadných šatů. Poté zbývalo jen počkat, až otec dopije svoji večerní brandy v salonku.

Když celé panství utichlo, zpod postele jsem vytáhla kufr a vydala se do spíže, odkud jsem sebrala prasečí krev. Se všemi věcmi jsem se vyplížila ven z domu a zamířila k lesu, jež se nedaleko rozprostíral. Do vykotlaného stromu jsem ukryla svůj kufr i sklenici s krví. O kus dál v místech, kde se nacházel sráz s hlubokou propastí a divoce rozbouřeným mořem v jejím nitru, jsem rozryla hlínu a mech.

Zpět jsem se vydala s širokým úsměvem – tentokrát nevynuceným. Opravdu jsem měla radost. Zítra budu volná a nic mě nezastaví. S tím krásným pocitem jsem také usnula.

Ráno jsem byla přinucená vstát brzy, abych se stačila přichystat, než přijedou hosté. Komorná mi pomohla do honosných vycházkových šatů a sešněrovala mě, až jsem se téměř nemohla nadechnout. Vlasy mi vyčesala vysoko na týlu, kde z nich vytvořila úhledný drdol. Do ruky jsem si vzala klobouk ozdobený stuhou a vyrazila dolů. V jídelně při snídani jsme s rodiči živě konverzovali o nadcházející události.

„Bude to pohádkové. Celé město na tento večírek bude vzpomínat jako na nejlepší v sezóně,“ rozplývala se matka. To ti klidně můžu slíbit, drahá maminko. Na tohle nikdo nezapomene.

„Zajisté mi všichni budou závidět snoubence. Nejedna žena pukne žárlivostí,“ přitakala jsem, ačkoliv jsem svého záhadného budoucího manžela ještě neviděla.

„Isabello, takové věci se nevyslovují,“ zasáhl otec. Upila jsem z poháru, abych nemohla říct něco horšího.

„Omlouvám se.“ Tvářila jsem se kajícně. Navenek jsem musela vypadat klidně, přesně jako správně vychovaná dáma, ale uvnitř mě všechno nadšeně vřelo. Po snídani jsme se posadili v salonku a vyčkávali příjezdu našich hostů.

„Madam,“ řekla zdvořile služebná a lehce se uklonila. Matka na ní mávla, aby pokračovala. „Kočár lorda Pottiera právě projel hlavní bránou.“

„Výborně. Isabello, uprav se, jdeme uvítat tvého snoubence.“

„Ano, matko.“ Vstala jsem a přešla ke komorné, která mi nandala klobouk na můj složitý účes.

„Vy,“ ukázala na Elizabeth, služebnou, která předtím ohlásila příjezd hlavní hvězdy dne. „Připravte posezení a občerstvení na terase. Lord bude jistě unaven z cesty.“ Elizabeth byla moc krásná a milá žena. Vždy jsem ji měla ráda. Nebylo jí moc. Možná něco okolo třiceti let. Její oči zářily intenzivní zelenou barvou. Byly vřelé a laskavé. Poté co odešla, matka otočila svou pozornost na mě. „Narovnej se. Usmívej se,“ poručila mi.

Když se nedívala, protočila jsem panenky a pohledem spočinula na nádherné bytosti. Muž, který se přede mnou objevil jako zjevení, byl velmi vysoký, ale ne příliš vyhublý. Měl statnou postavu, široká ramena a oblečen byl v obleku ušitém na míru podle poslední módy. Pohledem jsem se přesunula na jeho tvář. Byl lehce opálený. Jeho rysy byly jemně řezané, oči zářivě modré a jeho obličej byl lemován delšími hnědými vlasy. Najednou se mé přesvědčení utéct otřáslo v základech. Dokázala jsem si představit život po boku takového muže. Dokonce jsem i viděla, jak by vypadaly naše krásné děti. Musela jsem sebrat všechnu svoji vnitřní sílu a přesvědčit se, že se můj plán bude realizovat přesně podle dosavadních příprav.

Nejdřív se přivítal s mými rodiči. Jako správný gentleman políbil mé matce ruku a otci stiskl nabízenou pravici. Poté své oči barvy bezmračné oblohy přesunul na moji tvář. Lehce se usmál.

„Lady Ainsworthová.“ Mírně se poklonil a líbl mě na hřbet ruky.

„Lorde,“ špitla jsem s lehce zardělými tvářemi. Z jeho krásy se mi točila hlava. Srdce mi tlouklo v trochu rychlejším rytmu než normálně. Ale má vysněná budoucnost byla víc než chvilkové poblouznění. Pomyslela jsem na oprátku, kterou mi tento život byl. Nemohla jsem být šťastná ve snobské společnosti opovrhující obyčejnými lidmi.

Tady byla láska zakázané slovo, možná spíše výmysl, povídačka. Ve vysokých kruzích se nikdo nemiloval. Manželství nebylo zpečetění citů zamilovaného páru. Šlo o výhodnou smlouvu, která zajišťovala silné geny předané potomstvu, velké jmění a nepřeberné množství společenských událostí, plesů a banketů, na nichž se smetánka vytahovala, kdo je vlivnější, a kolik služebných skýtá jejich honosná vila.

Nemohla jsem být jednou z nich. Představila jsem si sebe v roli matky dětí, jejichž dospívání by bylo stejným vězením jako bylo pro mne. Nesměly by běhat po zahradě, sbírat venku květiny, smát se, radovat se. Jednou bych je prodala do otrockého svazku manželského a musela bych se ohlédnout za promrhaným životem, který mě ničím nenaplnil. Avšak navenek bych byla bezcitná slupka.

Ta noční můra musela skončit u mě, i kdybych musela zemřít. Konečné rozhodnutí padlo a mé srdce se opět cítilo volnější, i přes pevné šněrování šatů.  

„Jistě jste unaven, lorde,“ ozvala se matka spokojeným hlasem. Vyhovoval jí. Opravdu mě prodala otrokáři.

„Ale vůbec, madam. Rád bych se prošel se slečnou, pokud to není příliš troufalé.“

„Samozřejmě.“ Usmívala se.

„Co byste řekl na krátkou projížďku na koni po našich rozsáhlých lukách?“ nadhodila jsem a čekala, zda se chytí. Musela jsem jednat rychle, ale nenápadně. Nikdo nesměl pojmout podezření. Za ty roky hrané poslušnosti jsem se naučila obstojně lhát. Dívala jsem se zpříma do tváří rodičů, zaujetí v očích, lehce zardělé tváře. Byla jsem neposkvrněné děvče, které se mělo odevzdat muži, jehož vůbec neznalo, ale muselo se podřídit vůli rodičů. Tudíž se ode mne očekával zájem o bližší seznámení.

„Moc rád,“ odpověděl zaujatě. Nabídl mi rámě, které jsem poslušně přijala. Ve stájích nám ochotně osedlali koně. Mně moji bílou klisnu Annie a lordovi dal Anthony toho nejlínějšího a nejpomalejšího hnědáka. Byla jsem mu vděčná, i když nemohl tušit můj plán útěku.

Anthonyho jsem měla moc ráda. Vždy mi vyprávěl příběhy o své dceři Elizabeth a tragicky zesnulé ženě. Tajně jsme spolu sedávali ve stájích. Utěšoval mě, když mi nebylo do zpěvu nebo mi rodiče opět něco přikázali. Vyprávěl mi o městech a místech, které navštívil během svých cest, než potkal svoji manželku a narodila se jim dcera. Povídal mi pohádky, jež byly u mě doma tabu. Snívala jsem o princi, který mě přijede vysvobodit. Chtěla jsem takového, jenž se nebude bát zabít kvůli mně zlého draka.

Povídala jsem mu o svých snech, postupem času reálnějších. Možná mi nebylo souzeno, potkat svého vyvoleného. Měla jsem sloužit dobru a něco po sobě zanechat. Anthony mě vyslechl, chvíli se na mě díval, a poté dojatě řekl, jak velký rozdíl je mezi mnou a rodiči.

„Máš tak čistou duši a velké srdce. Jsem pyšný, že jsem tě mohl vidět vyrůst v tak jedinečnou ženu, kterou teď jsi.“ Tak nádherně se to poslouchalo. Za žádnou cenu jsem nechtěla žít totožný život s rodiči. 

Bylo mi líto, že jsem zrovna jeho měla opustit bez rozloučení. Bude smutný, až se dozví zprávu o mé smrti. Kéž bych měla jinou možnost. Ovšem nemohla jsem mu nic prozradit. Musela jsem být mrtvá pro všechny, které jsem znala. Naposledy jsem se podívala do dobrosrdečné tváře Anthonyho a se slzami v očích se vydala zpět ven na slunce s lordem Pottierem v patách.

„Nemáte zrovna vhodný oděv pro jízdu na koni,“ řekl upjatě.

„Máte pravdu, avšak jedeme na poklidnou projížďku, ne na dostihy.“ Vydali jsme se po cestě k lesu. Náhle jsem se přesvědčila, že první dojem může být klamavý. Lord byl arogantní a nafoukaný. Vychloubal se svým jměním, postavením i mocí. Mluvil o sobě jako o králi.

Pocítila jsem k němu odpor. Byl stejný jako otec s matkou. Rozesmutnilo mne, že neexistuje slušný zámožný člověk. Celá společnost měla prohnilé jádro. Rozhodnutí padlo.

Popadla jsem pevně otěže a zhluboka se nadechla. Klisnu jsem nenápadně kopla do slabin. Zaržála a pohodila hlavou. Když vyrazila bleskem vpřed, zakřičela jsem, až tuhla krev v žilách. Opravdu jsem měla strach, ale ne z rychlého běhu bělostné Annie. Bála jsem se neznámého a všeho, co by se mohlo v mém plánu otřást v základech. Neměla jsem žádnou jistotu, že vše vyjde přesně tak, jak jsem vymyslela.

Zanedlouho jsem byla na známém prostranství. Poznala jsem prudký sráz a propast i dutý strom. Protože jsem neměla mnoho času, urychleně jsem seskočila z koně. Ze svých šatů jsem utrhla kus látky a zahákla ji za nízký strom nad propastí. Už zbývala jen krev. Vzala jsem sklenici a trochou z jejího obsahu, jsem potřísnila látku, stromek i klobouk, který jsem pohodila do rozryté hlíny. V ruce jsem už pevně držela kufr. Nic z mého počínání nemohlo trvat více než minutu.

„Pomoc!“ zaječela jsem co nejvíce přesvědčivě. Nemohla jsem setrvat déle. Dala jsem se na útěk. Nechala jsem za sebou svůj život, rodinu a běžela vstříc budoucnosti, která neměla být jednoduchá. Avšak já chtěla plakat pro nepříznivé dny, smát se krásným zážitkům a žít naplno, abych mohla i s úsměvem zemřít.

Ušla jsem dlouhou cestu. Šaty mě tížily, ale vždy jsem se popoháněla slovy, že se jich zanedlouho zbavím. Bylo třeba se dostat co nejdále. Musela jsem podniknout jisté kroky, jak získat peníze na jízdenku. Nemohla jsem prodat šperky darované rodiči jen tak někde. Musela jsem na místo, kde budu v naprosté anonymitě. Cesta byla úmorná. Nohy se mi únavou pletly, ale nezastavila jsem se na odpočinek, dokud se přede mnou po dlouhém dni nevynořilo naprosto neznámé město.

Když jsem za šperky dostala peníze, místní pochybný podnik mi poskytl místo, kde jsem se mohla převléknout do obyčejných šatů a rozpustit si vlasy. Tím jsem se navěky odpoutala od dosavadního života.

Jakmile jsem opět vyšla ven do tmy, už jsem dále nenesla snobské příjmení své zámožné rodiny. Byla jsem úplně nový člověk. Bez domova. S nejasnou budoucností. Té teplé letní noci se s odhodláním a pýchou narodila chudá, ale svobodná žena Isabella Swanová.

∞∞∞∞∞∞ 

Ve Washingtonu bylo tenkrát velice krásně. Sluneční paprsky nacházely skuliny v mracích a zářily po rušné ulici. Nevěděla jsem, kam jít. Nohy mi sotva sloužily, nebyly navyklé na dlouhé stání a chození. Ale určitým způsobem mi ta bolest dávala najevo, že jsem konečně našla svoji životní pouť. Nebyla jsem už otrokem vlastních rodičů. Byla jsem svobodnou ženou a nakonec jsem přece jen mohla jít za svým srdcem.

Nemohla jsem se mračit, že nemám střechu nad hlavou či ani sousto do úst. Největším štěstím byla má volnost. S kufříkem v ruce jsem se vydala po kamenném chodníku, na rtech úsměv.

Cítila jsem se šťastná jako ještě nikdy. Byla jsem zodpovědná jen za sebe. Nemusela jsem se přetvařovat před každým, koho jsem potkala. Poprvé byl můj život opravdu mým. Ač mě osvobodil podvod, nemohla jsem se kát, protože to bylo správné rozhodnutí. Vím, jak splatit svůj hřích. Ale svět nabízel mnoho možností, kterými jsem mohla vykoupit stín na mé duši.

Matka nebude smutnit pro svoji milovanou dceru, bude pouze plakat za ztracené výhody, jež odešly společně s mým životem. Rodiče už neměli po ruce dalšího otroka, jehož vychovali k poslušnosti. Zemřou s vědomím, že jejich jediné dítě odešlo vinou děsivé nehody. Nikdy se nedozví pravdu. Ta bude jen má. Možná jsem byla špatný a sobecký člověk, avšak žádná živá bytost by neměla žít podle vzorce a plánů dalších osob. I kdyby těmi lidmi měli být rodiče. Tím to situaci zhoršovalo. Dítě je plod lásky svou zamilovaných. Mělo by být požehnáním a žít by mělo jen podle sebe. Rodiče by měli být podporou svému potomkovi, ne katem jeho úsudku a zdravého rozhodování. Jednou jsem se s tím musela vypořádat. Ovšem měla jsem na to celý život.

Všechno bylo najednou tak jasné, zářivé. Všímala jsem si všeho a vlastně ničeho, že mě překvapilo náhlé šero, jak jsem byla zabraná do svých úvah a myšlenek. Slunce se ukrylo za příkrov temných mraků, že kterých okamžitě začaly padat provazce deště. Mé šaty ztěžkly vodou, jež můj oděv ihned absorboval.

Netušila jsem, jak může být nádherné moknout uprostřed ulice. Pozorovala jsem kapky odrážející se od chladnoucího kamene. Voda stékala i po mých holých pažích. Začínalo mi být chladno, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože moji veškerou pozornost upoutal anděl přicházející naproti mně. Zaujatě pozoroval mé počínání. Zastavil se v dálce několika kroků. Ani jemu nevadil déšť smáčejíc jeho lesklé blonďaté vlasy, z nichž kapičky odpadávaly na vypracovaná ramena ukrytá pod bělostnou košilí. Pleť měl ještě bledší, než byla má. A oči, jimiž mě propaloval, měly prazvláštní barvu. Nebyly modré, zelené nebo hnědé jako mám já, avšak připomínaly tavené zlato. Byly hřejivé a přátelské.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se zvonivým hlasem. Nevzmohla jsem se ani na slovo, dokud se letmo nedotkl mého předloktí. Měl velmi ledovou pokožku, až jsem se mírně otřásla. „Je vám chladno?“

Choval se jako by denně potkával zmatené ženy, které zíraly neschopny promluvit.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem první slova, která mi přišla na jazyk. Pozdvihl jedno z dokonale tvarovaných obočí.

„Za co přesně se omlouváte?“ usmál se a ukázal dvě řady perfektně bílých zubů.

„Není moc vychované, pozorovat někoho po dlouhou dobu,“ řekla jsem s očima upřenýma do země. Zasmál se, což znělo jako zvonkohra. Může po této planetě vůbec chodit někdo tak dokonalý?

„To vůbec nevadí. Povíte mi, co dělá slečna jako vy venku v takovém nepřívětivém počasí?“ Propaloval mou tvář.

„Vlastně… Já ani nevím. Asi si užívám svobody,“ zasmála jsem se. Pozdvihl jedno dokonalé obočí. Znovu si mě prohlédl od hlavy k patě a pohledem zastavil u mého zavazadla.

„Omluvte mne, pokud jsem moc smělý, ale zdá se mi, že nemáte kam jít. Stojíte s kufrem v dešti. Vypadáte ztracená,“ řekl anděl s lehkým úsměvem na rtech.

„Právě že je to poprvé, co jsem našla samu sebe. Jsem úplně volná, ale je pravda, že jsem nepomyslela na to, co bude dál. Možná bych se mohla ubytovat v hotelu.“ Jako bych spíše ujišťovala sebe, snažila se najít řešení. Město jsem neznala. Ani jsem pořádně nevěděla, jak to chodí.

„Slečno, vím, že mě vůbec neznáte, ale dovolím si být troufalý,“ řekl vyrovnaným hlasem, avšak na bledém čele se mu objevila vráska přemýšlení. „Pro ženy je nebezpečné bydlet ve veřejných městských hotelech. Proto bych vám rád nabídl střechu nad hlavou. Mám byt nedaleko a žiji sám.“ Vypadal nejistě.

„Jak můžu vědět, že zrovna vy pro mne nejste hrozbou?“ zeptala jsem se upřímně. „Jít domů k muži, kterého neznám? Nevím, zda je toto řešení ideální.“  

„Mé jméno je Carlisle Cullen. Jsem místním lékařem. Rád čtu a pomáhám lidem. Teď už o mně víte spoustu věcí,“ usmál se. Nevěděla jsem proč, ale vzbuzoval ve mně pocit bezpečí. Důvěřovala jsem lékaři Carlisle Cullenovi. Napřáhl ke mně pravici.

„Isabella Swanová,“ odpověděla jsem a stiskla jeho ledovou ruku.

Toho dne jsem získala nejlepšího přítele. Dal mi krásný domov. S Carlislem jsem se cítila sama sebou. Z počátku mi trvalo zvyknout si na něj i na nový způsob života. Nebyla jsem zvyklá mít přátele a někomu se svěřovat, proto pro mě nejprve bylo nemyslitelné, vypovědět mu svůj příběh.

Měla jsem strach, že by mohl vyhledat moje rodiče a tlačit mě do toho, abych udělala správnou věc. Za nic na světě by mě nikdo nedostal zpět do povrchního světa. Když jsem mu za pár měsíců od našeho setkání vyprávěla o své minulosti, tiše poslouchal, nakonec řekl téměř stejnou věc co jednou Anthony. Divil se, že mi tvrdá výchova rodiny nezkřivila charakter a nestvořila ze mě jejich kopii.

Věděl i o mém velkém snu. Chtěl mi ho pomoci realizovat, zaplatit univerzitu, ale byla jsem proti.

„Už dlouho ti visím na krku. Musím si najít práci a způsob, jak moci studovat a vrátit ti vše, co jsi pro mě už udělal.“

„Bello, víš, že o peníze opravdu nemám nouzi, ale zároveň se o ně nemám s kým podělit. Ty jsi má rodina a vím, jak ti na tvém snu záleží.“ Prosil mě očima. Jak jsem mohla přijmout takový dar, když jsem se právě pracně odpoutala. Nemohla jsem být opět závislá na někom dalším. I když tím člověkem byl Carlisle, který se ani trochu nepodobal těm snobům. Váhala jsem, ale nakonec záporně zakroutila hlavou.

„Od rodičů jsem odešla, abych si mohla zařídit budoucnost podle sebe nezávisle na financích jiných. Tuhle bitvu si musím vybojovat sama. Stačí, že u tebe bydlím a nezaplatila jsem ti vůbec nic.“ Carlislovy rty se žalostně zkroutily.

„Přece jen můžeme udělat dohodu.“ Vítězně se usmál. „Zaplatím ti univerzitu, čtyři roky budeš studovat a ve svém volném čase mi budeš vypomáhat v nemocnici. Často chodím k nemocným v domácnostech a pomáhám na pitevně. Něco se přiučíš a zároveň nebudu muset všechno zastat sám. Co na to říkáš?“  

„To by asi šlo. Ale proč najednou potřebuješ někoho, kdo ti pomůže, když jsi to doteď zvládal sám?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Už nejsem nejmladší,“ odpověděl. Zamračila jsem se. Nevypadal na více než dvacet pět let. „Jsem unavený. Člověk si musí umět přiznat, kdy na úkony již nestačí.“ Navzájem jsme se měřili pohledem, ale Carlisle věděl, jak jsem se rozhodla. Od té doby jsem studovala na Univerzitě George Washingtona, denně se několik hodin věnovala učení a zbytek dne mi vyplňovala dohoda s Carlislem. Splnila jsem každý úkol, pracovala tolik, až jsem usínala nad pozdní večeří.

Možná kvůli tomu jsem nevěnovala pozornost podivnému chování mého nejlepšího přítele a učitele. V jídle se vždy jen povrtal, spíše ho přehazoval po talíři. Byl vždy poslední vzhůru a jako první vstával. Často se vytrácel neznámo kam.

Jeho oči byly ještě zvláštnější. Měnily barvu. Po dlouhých hodinách se vracel se zlatými duhovkami, které postupem času tmavly, až úplně zčernaly. Pleť měl velmi bledou a ledovou. Ovšem na všechny mé otázky přišla vyhýbavá odpověď. Malý žaludek. Špatné prokrvení končetin. Nepotřeba dlouhého spánku v návyku dlouhodobé práce v nemocnici. Čas prý trávil nad knihami nebo přáteli, které jsem za ty roky nikdy nepotakala.  

Ničemu z toho jsem neuvěřila. Věděla jsem, že je s ním něco jinak. Byl jiný. Avšak za tu dobu co jsem ho znala, jsem si nedovedla představit, jak bych ho mohla kvůli něčemu nenávidět, a proto jsem nedokázala pochopit jeho zatajování.

„Ty mi nevěříš?“ zeptala jsem se Carlislea u večeře, jíž věnoval méně pozornosti než knize, kterou měl otevřenou vedle.

„Jistěže ti věřím,“ usmál se, ale zrak od svého čtiva nezvedl.

„Proč mi tedy neřekneš pravdu? Vidím, že jsi jiný než já. Také vím, že mi něco tajíš. Jsme přátelé dlouho, Carlisle. Můžeš mi říct cokoliv.“ Jeho úsměv byl rázem pryč a kniha zapomenuta.

„Až ti prozradím své tajemství, nebudeš se mnou chtít mít něco společného. Opustíš mě.“ Nechápala jsem. Nikdy bych od něj neodešla.

„Nevidím důvod.“

„To přijde,“ odpověděl a povzdechl si. Vstal a přešel k oknu, ze kterého hleděl na noční Chicago. „Nejsem člověk. Narodil jsem se v Anglii před první polovinou sedmnáctého století.“ Odmlčel se a podíval se do mé tváře. To jsem nečekala.

„Nejsi člověk?“ Zamrazilo mě.

„Začnu od začátku. Můj otec byl pastor, který se s ostatními vydával na lov vlkodlaků, čarodějnic a upírů. Tehdy v mé době se taková stvoření vraždila, protože na ně lidé věřili. Ovšem většinou zabili jen nevinné občany. Když otec zestárl, měl jsem ho zastoupit. Naneštěstí jsem byl důvtipnější a podařilo se mi vystopovat opravdové upíry. Byl jsem ale hlupák. Žádný člověk nemá šanci je přemoci. Proti jejich síle a rychlosti jsem neměl šanci. Jeden z nich mě pokousal a nechal krvácet na ulici. Věděl jsem, že se nemůžu vrátit domů, proto jsem se schoval. Pořádně jsem nevěděl, co se se mnou dělo. Jinak bych se nejspíš odplazil domů a nechal se zabít, dokud to šlo. Za tři dny jsem se probudil jako upír. Byl jsem vyděšený a snažil se sám sebe sprovodit ze světa, což ale není jednoduchý úkol. Skákal jsem z útesů, snažil se utopit, zbraně proti mé kamenné kůži nic nezmohly, až nakonec jsem chtěl zemřít hlady. To jsem se schovával v jeskyni uprostřed hustých lesů. Tam jsem zjistil, že se můžu živit krví zvířat a nebudu muset vraždit lidi. Přišel jsem i na další řešení. Mohl jsem svůj zlý osud využít v prospěch druhých. Po nocích jsem studoval a nakonec se stal lékařem. Nepotřeboval jsem odpočinek, jídlo, nic.“

Okamžik jsem na Carlislea zírala. Vypadal stále jako můj nejlepší přítel. Nezdál se mi děsivější nebo odpudivější. Byl laskavý a v očích se mu zračila oddanost. On nebyl vrah. 

„Dobrá. Jsem ráda, že jsi mi to pověděl. Moc to pro mne znamená. Takže jsi upír. Živíš se zvířecí krví. Z tvého vyprávění jsem pochopila, že jsi silnější a rychlejší než normální člověk. Máte ještě další schopnosti?“ zeptala jsem se s naprostým klidem, až se Carlisle ošil. Čekal snad, že s křikem uteču?

„Někteří z nás mají dar, který pochází z dominantní vlastnosti, kterou jsme se pyšnili jako lidé.“ Pozdvihla jsem obočí.

„Máš ty nějaký?“

„Možná je mým darem silná sebekontrola, která mi umožnila odolat zpívání lidské krve,“ odpověděl zaujatý vývojem našeho hovoru.

„Potkal jsi další tvého druhu?“ Nikdy jsem na takové věci nevěřila.

„Ano. Mnoho.“

„Proč jsi nikdy s někým nezůstal a žiješ sám?“ optala jsem se zvědavě.

„Mám tebe,“ usmál se.

„Tak jsem to nemyslela. Nebylo by pro tebe jednodušší uchýlit se k vlastnímu druhu? Takhle se vlastně musíš denně přemáhat a žít ve lži.“

„Snažil jsem se, ale nikdo z nich nectil mé rozhodnutí a hodnoty.“ Vzala jsem svého přítele za ruku.

„Bude to znít zle, ovšem jsem za to šťastná. Jsi má jediná rodina.“

∞∞∞∞∞∞ 

Zlom v mém novém a krásném životě přišel záhy. Potrestání na sebe nenechalo dlouho čekat. Tu noc jsem se vracela z nemocnice, kde jsem měla velké množství pacientů. Unaveně jsem procházela temnými ulicemi Washingtonu a těšila se na dlouho očekávaný spánek.

Začalo to divným nepříjemným mrazivým pocitem v zádech. Pálil mě i zátylek. Srdce se mi rozběhlo o dost rychlejším tempem, jako by mě před něčím varovalo. Věděla jsem, že je to jen reakce na strach, jež najednou ovládal celé mé tělo. Na čele mi vyrazily ledové krůpěje potu. Přidala jsem do kroku a přála si, aby ta ulice nebyla tak žalostně prázdná.

Proti své vůli jsem se ohlédla přes rameno. Vysoká, tmou ukrytá, postava se nacházela jen několik metrů ode mne. V celé své děsivosti se hrnula za mnou. Strach naplnil každou mou buňku. V tu chvíli jsem se definitivně rozběhla. V uších jsem slyšela vlastní tlukot srdce, avšak pleskot bot za mnou jsem přeslechnout nedokázala.  

Přemýšlela jsem nad vším a nad ničím. Myšlenky se mi v hlavě spíše jen tak neuspořádaně pohybovaly. Byl to snad trest za útěk od vlastní rodiny? Myslela jsem na posledních pět let, kdy jsem si plnila sen a budovala svůj nový život. Nemohla jsem litovat ničeho, co jsem udělala.

Běžela jsem, jak jsem nejrychleji mohla. Všechny svaly mě z té fyzické námahy bolely a dolní končetiny protestovaly. Po tvářích mi kanuly slzy a zachvěla jsem se, protože jsem na krku ucítila horký dech. Najednou mě něco strhlo dozadu. Vyjekla jsem. Mé tělo bolestně dopadlo na tvrdou zem a šokovaně jsem lapala po dechu.

Rozložitý muž mě popadl za vlasy a táhl mě za ně do zapadlé uličky. Chtěla jsem jeho ruce odstrčit. Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, ale nešlo to.

„Pomoc!“ zakřičela jsem, jak nejhlasitěji jsem mohla. Ta ale z tiché ulice nepřicházela. Začalo mi docházet, že se z té situace není východisko. „Nechte mě, prosím,“ lkala jsem. Bolest neustávala ani po tom, co mě útočník pustil. Měla jsem ošklivě naražená záda a celý svět se se mnou divoce otáčel. „Nemám žádné peníze.“ Muž se zachechtal. Pomalu jsem se vyhoupla na nohy a dala se na útěk. Ovšem útočník mě opět drapl za vlasy a praštil mou hlavou o zeď. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Bezmocně jsem se svezla na zem. Cítila jsem závrať, prudkou nevolnost a krev v ústech.

„Zabila jsi moji ženu. Dnes ti zemřela pod rukama a ty jsi nic neudělala. Plakala bolestí, prosila. Chci, abys také zažila agonii a strach ze smrti jako ona. Musíš trpět.“ Zalapala jsem po dechu. V tu chvíli jsem se už nedokázala bránit, ruce mi vypověděly službu a já se vzmohla pouze na vyděšené zírání. Chtěl mě zabít. Měla jsem zemřít. Přestat existovat.

Okamžitě? Za hodinu? Bolestivě? Pomalu? Bude umírání dlouhé? Zastřelí mě? Bude mě řezat na kousky a mě donutí se dívat? Takové otázky mi vířily hlavou. Má smrt byla nevyhnutelná a život konečný. Třásla jsem se strachy. Byla mi zima, ale neměla jsem na výběr. Ten den jsem měla zemřít a chtěla jsem odejít v míru.

Ve tmě jsem neviděla do tváře muže, ale přesně jsem věděla, jak vypadal. Jeho ženu jsem ztratila po vážném úrazu. Neměla šanci na přežití. Nebylo v mých silách ji uzdravit.

„Zemřeš sama v neznámé ulici na studené zemi. Sbohem, vražednice.“

Dlouhý nůž mlaskavě zajel hluboko do mého břicha. Bolest to byla tak ostrá, že jsem byla na pokraji svého vědomí. Bodal znovu a znovu. Postupně ničil všechny orgány v mém těle. Z ran se rychle valila rudá krev. Neplakala jsem. Neměla jsem sílu na nic jiného než na dýchání, které bylo s každým nadýchnutím těžší.

Další bodnutí nepřicházelo. Místo něj mi muž uštědřil kopanec do boku, rukou, nohou, hrudníku. Uslyšela jsem několik křupnutí, ale nebyla jsem schopná cítit další bolest. Každá buňka hořela. Víčka mi spadla. Doufala jsem v rychlý konec. Trvalo to moc dlouho. Přestala jsem cítit končetiny. Tělo mi znehybnělo a já se v duchu usmála. Konečně všechno brzy skončí.

Neměla jsem ponětí, jestli můj vrah již odešel, nebo se s potěšením díval na můj tragický skon. Avšak ve chvíli, kdy se bolest vystupňovala a já měla pocit, že exploduji, jsem zaslechla lehké kroky, které bych poznala kdekoliv. Chtěla jsem zakřičet, ale vše začalo slábnout a vytrácet se.

„Mám tě, holčičko. Vše bude zase v pořádku,“ zašeptal hlas a to byla poslední slova, jež jsem slyšela. A poté jsem zemřela.

Zaslechla jsem křik. Křik, ze kterého mrzne krev v žilách. Snažila jsem se zjistit, odkud ten nářek jde, ale nebylo to v mých silách. Nemohla jsem se pohnout. Pouze jsem cítila nesnesitelnou spalující bolest. Celé mé tělo pulzovalo. Každá buňka praskala, byla spalována žárem.

Chtěla jsem od toho utrpení utéct, ovšem to také nešlo. Taková měla být smrt? Mučivá? Nemohla jsem se nadechnout. Bolest mě úplně ochromila. Byla jsem stále naživu, to jsem věděla jistě. Nejasně jsem si uvědomovala své tělo. Bylo těžké, celé v plamenech a drtila ho neviditelná síla.

Nevím, jak dlouho ta muka trvala. Rvala mě na atomy a zase je skládala zpět do molekul, buněk, tkání. Nejhorší však byla nejistota a slepá nevědomost. Musela jsem se dostat ven ze svého temného vězení, ale neměla jsem šanci. Bolest mě už jen neobklopovala. Naplňovala mě až po okraj. Já jsem byla prokletá bolest.

Poté přišla změna. Naneštěstí to nebyla změna k lepšímu. Vlastně měla dvě strany. Mohla jsem hýbat prsty. Byl to pohyb tak neobyčejný a jiný, než jak jsem si ho pamatovala. Na okamžik mě přemohla radost. Bylo to znamení, že nejsem mrtvá. Ovšem zanedlouho jsem zatoužila být pohřbená hluboko v zemi, nevědět o sobě, protože horké plameny a utrpení se začaly stahovat jen k jedinému místu. Mé srdce olizoval šílený oheň. Rval ho na kusy.  

Opět jsem zaslechla jekot. Mrazivý a naříkající. Ten nápor na jeden z nejdůležitějších orgánů byl tak nesnesitelný, že mi prohnul záda, jakoby můj hrudník přitahovala nějaká síla. Nebyla jsem schopná se kontrolovat. Ovládal mě strach a zoufalství. Tlukot mého srdce byl rychlý, jako když jsem utíkala útočníkovi. Možná bilo ještě daleko rychleji. Bylo to nesnesitelné.                   

A najednou bylo po všem. Bolest zmizela a s ní i můj srdeční tlukot. Vyděšeně jsem otevřela oči do nového světa. Všechno bylo jasné, detailní a zářivé. Viděla jsem i zrnka prachu vznášející se ve vzduchu. Byla jsem někdo jiný.

„Bello?“ zeptal se tiše sametový hlas. Znala jsem ho. Oslovil mě, protože mé jméno opravdu bylo Bella. Chtěla jsem vstát, ale mé tělo bylo na nohách dříve, než jsem na ten povel stačila pomyslet. „To přejde. Hlavně zachovej klid.“

Vzpomněla jsem si Carlisleovo vyprávění. Proti jejich síle a rychlosti jsem neměl šanci. Zalapala jsem po dechu, který mi podivným způsobem klouzal krkem, jako kdyby to bylo něco nepřirozeného a nepotřebného. 

„Co jsi mi to udělal?“ zahřměla jsem.

Mé vidění se zbarvilo do ruda. Sáhla jsem si na břicho a hrudník, kde by se měly nacházet hluboké bodné rány, zakrvácené a bolavé, ale před díry v oděvu jsem cítila nepoškozenou a úplně zdravou kůži. Byla jsem plně uzdravená. Necítila jsem žádnou bolest – tedy fyzickou. Bolelo mě jen přemýšlet nad tím, čím jsem se stala. Věděla jsem to, avšak nedokázala jsem se s tím smířit.

„Umírala jsi. V podstatě jsi byla jen několik málo okamžiků od hranice mezi životem a smrtí. Neměl jsem šanci tě vyléčit a nemohl jsem dovolit, abys zemřela.“ Jeho argumenty mi nepřipadaly logické, ani správné.

„Ale ty jsi zabil vše, čím jsem byla. Udělal jsi ze mě mrtvé monstrum,“ křičela jsem.

„Půjdeme na lov. Až se nasytíš, budeš mít jasnější mysl.“ Neprotestovala jsem. Naopak jsem souhlasila a doufala, že se zbavím toho drtivého bublajícího vzteku. Šla jsem a přála si, abych se dokázala smířit s novým nedobrovolným životem.

Carlisle usoudil, že bych neměla nadále zůstat ve Washingtonu. Jako novorozená jsem byla nevyzpytatelná a lidé by si mohli všimnout mé záhadné proměny. Proto jsme se přestěhovali na ostrov Unalaska v souostroví Liščí ostrovy, součást Aleutských ostrovů, které tvoří prodloužení poloostrovu Aljaška a hřebene Aleutského pohoří. Měli jsme malou chatu daleko za městem.

Zpočátku jsem se nedokázala smířit s upírstvím. Už jsem nebyla člověk. Měla jsem bledší pleť a karmínově rudé oči, jejichž barva postupem času zezlátla vlivem vegetariánského způsobu života. Hrdlo mi neustále sužovala pálivá bolest značící lačnost po krvi. Viděla jsem v sobě prokleté monstrum. I když jsem byla moc krásná. Nadpozemsky půvabná. To byl záměr. Náš druh měl lákat lidi, kterým protékala žilami, tepnami a vlásečnicemi spousta lahodné krve.

K životu jsem nepotřebovala spánek. S mojí přeměnou přišel den, který už neměl nikdy skončit. Nemohla jsem uniknout od svých myšlenek.

Nic běžného mi nedokázala nijak ublížit. Co jsem věděla z vyprávění o upírech, dokázal je zabít jedině oheň. A k tomu jsem se nesměla ani na krok přiblížit.

Nenáviděla jsem sebe, a co bylo ještě horší, nenáviděla jsem Carlislea. Snažil se mě utěšovat a chlácholit.

„Měl jsi mě nechat zemřít!“ křičela jsem na něj. V onyxových očích se mu zračila obrovská lítost a výčitky. Dělala jsem, že nic nevidím. „Podívej se na mě! Jsem zrůda.“

„Bello, jsi nejlaskavější bytost, co jsem kdy potkal. Na tom se nic nezměnilo.“

„Co když se neovládnu a někoho zabiji? Už nikdy nebudu moct dělat to, co miluji. Moje místo bude už jen v lese, kde nepotkám nikoho, komu buší srdce a běhá po dvou.“ 

„Máš skvělé sebeovládání. Možná je to tvůj dar. Jiný novorozený by už vyvraždil celé město,“ řekl mírně a pohladil mě po tváři. Vztekle jsem jeho ruku odstrčila.

„Úžasné. To je jeden bod pro Bellu, že ještě nezabila všechny lidi z celého ostrova!“

Takový byl celý první rok od mého znovuzrození jako upírky. Postupem času se to zlepšovalo. Přestala jsem na něj zvyšovat hlas a ničit ho svým obviňováním. Po čase jsem se odvážila mezi lidi. Zvykala jsem si na jejich lákavé pachy, zvuk proudící krve a tlukotu srdce.

Po dvou letech od přeměny jsem se stala pomocnou rukou Carlislea. Začala jsem se trochu věnovat medicíně. Bylo to složité. Cítila jsem touhu po té rudé tekutině pokaždé, když se přede mnou objevila ruka s malou tržnou rankou, sečnými či bodnými ranami, které bylo třeba zašít. Celou dobu jsem zadržovala dech a snažila se zvyknout si na pach krve. Bylo to těžké, ale ve chvílích úplného nasycení jsem to zvládla. Opět jsem našla sebe a tentokrát jsem cítila i něco dalšího. Pýchu, že jsem se nevzdala a vděk. Carlisle mi nedovolil zahodit to, na čem mi záleželo.

Nakonec se mi ten malý deštivý ostrov velmi zalíbil, ale zase ne natolik, abych na něm chtěla strávit desetiletí. Zoufale jsem chtěla vyrazit zpět do velkoměsta.

„Ještě ne. Máme spoustu času,“ zavrhl můj nápad Carlisle. Mě ale něco táhlo z našeho konce světa. Bohužel mi po dva roky odpovídal obdobně.

„Nejsi připravená,“ řekl mi jednou, když jsme se dívali na nádherný západ slunce a naše bledá kůže se vesele třpytila. Neodporovala jsem. Jestli jsem se naučila něco za těch devět let, co znám Carlislea, tak že má výborný úsudek a vyplatí se ho poslouchat. Trpělivě jsem vyčkávala, až přijde čas na další z našich nových životů a mé čekání brzy přineslo odměnu. 

∞∞∞∞∞∞ 

Jako nestárnoucí, neměnící se bytost, jsem milovala cokoliv všedního, co mi dávalo alespoň nepatrný pocit, že jsem opravdu naživu. Zasněžené Chicago mi vyčarovalo úsměv na tváři. Ulice plné zmrzlé vody mi sice nemohly navodit pocit zimy, ale stačily mi alespoň nerozpouštějící se sněhové vločky dopadající do mých vlasů a na tváře.

„Proč vlastně Chicago?“ zeptala jsem se Carlislea, který kráčel tiše vedle mě.

„Mám to tu rád, a pokud to jde, vracím se sem,“ odpověděl zasněně a s úsměvem se rozhlížel po okolí, jakoby se probíral starými vzpomínkami.

„Líbí se mi tu. Cítím, že se do tohoto města zamiluji.“  

Těch pár osobních věcí jsme si nastěhovali do malého bytu dál od centra. Nic jsem na sobě nedala znát, ale bála jsem se, abych neztratila sebekontrolu a někomu neublížila. Na Aljašce byla koncentrace lidí velice malá, takže mi nedělalo problémy, lidské krvi odolat, avšak Chicago bylo plné nádherně vonících lidí.

Když jsem se nemohla naplno věnovat svému poslání, trávila jsem svůj volný čas venku, kde jsem přemýšlela o životě. Tížil mě pocit, že už možná nikdy nebudu moct léčit lidi, aniž by se mi nesbíhaly sliny v ústech. Neustále se na zázrak života budu dívat jako na zákusek. Už jsem najisto věděla, že jsem měla té noci zemřít.

Odešla bych jako člověk, který dělal vše pro to, aby tu po něm na tomto světě zůstalo něco důležitého. To pro mne byly všechny zachráněné životy. Pamatovala jsem si každou tvář, zranění, úsměv.

Co má dělat upír ve svém nekonečném dni? Jen tak jsem se potulovala ulicemi Chicaga a představovala si svůj život, kdybych neutekla od svých rodičů, moci, bohatství a příjmení. Ovšem okamžitě jsem takové myšlenky zavrhla. Možná jsem litovala své přeměny v nesmrtelného netvora, ale nikdy nebudu litovat let, které jsem budovala to jediné, na co jsem mohla být pyšná.

Byla ještě jedna věc, které bych za nic na světě nemohla litovat. Přátelství s Carlislem mě drželo nad vodou. Věřila jsem mu jako nikomu na světě, i když to byl on, kdo mi daroval nekonečnou věčnost a neustávající utrpení. On byl lékařem, i přes svou podstatu. Díky tomu věřím, že i já mám jednou šanci ovládnout svoji žízeň natolik, abych se mohla naplno vystavit lidské krvi. 

„Slečno?“ ozval se za mnou sametově hebký hlas jako pohlazení, který se mi zaryl hluboko do mrtvého těla. Zastavila jsem se v půli kroku. Kdyby to bylo ve fyziologii upíra možné, srdce by se mi rozběhlo, tep zrychlil a líce nabraly nachovou barvu.

V ten okamžik jsem se cítila nejvíce naživu od přeměny. Pomalu jsem se otočila, abych neudělala jeden ze svých přirozených avšak pro lidské bytosti příliš rychlých pohybů. Celé mé tělo si toužilo k andělskému hlasu přiřadit tvář.

Byl ještě krásnější, než jsem si dovedla představit. Měl ostře řezané rysy, plné rudé rty zkroucené do vřelého úsměvu, nádherně hluboké smaragdově zelené oči s veselými jiskřičkami, neposlušné nazrzlé vlasy, vysokou urostlou postavu a široká ramena. Nedovedla jsem z něj spustit oči. On byl pro ně pastva, hostina, lok chladné vody v poušti.

„Ano?“ V tu chvíli jsem zadržela dech, protože jsem měla strach, že ke krásné tváři a nádhernému hlasu bude patřit i neodolatelná vůně. Nevěděla jsem, zda bych byla schopná odolat volání krve. Přistoupil ještě blíže a natáhl ke mně ruku s krajkovou sněhově bílou látkou.

„Neztratila jste svůj kapesníček?“ zeptal se mne bez dechu. Jeho srdce tlouklo silněji.

„Nikoli. Můj je v bezpečí,“ usmála jsem se a vytáhla svůj bledě modrý saténový kapesník.

„Omlouvám se, jsem neslušný. Ani jsem se nepředstavil,“ řekl s mírným ruměncem na lících. „Jmenuji se Edward Masen.“ Natáhl se pro moji ruku a zlehka ji na hřbet políbil.

„Isabella Swanová.“ Mou ruku stále nepouštěl. Dívali jsme se jeden druhému do očí a docházela mi jedna důležitá věc. Vzdala jsem se bezproblémového života po boku mocného a pohledného lorda, protože jsem vždy věřila v lásku, která roztřese kolena a zahřeje duši. Po přeměně jsem přestala věřit ve vše. Jak bych mohla být milovaná, když mi netlouklo srdce, nohy jsem měla perfektně stabilní a duše zemřela v den, kdy jsem měla i já?

V tom jediném okamžiku byla odpověď na mou otázku. Měla jsem právo na lásku, i přes svou podstatu. Cítila jsem teplo u srdce. Myslela jsem, že jsem vše ztratila, ale už mi došlo, že Edward Masen byl vše, co mi v životě scházelo. Našla jsem svůj smysl života a osobu, pro kterou jsem chtěla zůstat naživu.

Vše bylo jako sen. Od našeho prvního setkání uběhlo několik týdnů a já byla šťastná jako nikdy. S Edwardem jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Dozvídali jsme se o sobě nejrůznější tajemství, ale stále mezi námi viselo takové, které jsem mu prozatím nesměla prozradit. Edward nedávno začal studovat na univerzitě. Jeho otec byl velmi úspěšný právník, tak se Edward rozhodl jít v jeho stopách, i když sám nevěděl, jak se svojí budoucností naložit. Byl nespokojený, avšak před rodiči nedával nic najevo. Nechtěl je zklamat. Takový pocit jsem nikdy nezažila.

Já mu svoji nejhorší část života zamlčela. Měl by otázky, na které bych nemohla odpovědět. Lhaní se mi příčilo, ale pravda je někdy daleko horší možnost. Chtěla jsem mu říct pravdu, ale nebylo to jen mé tajemství. Carlisle mi vždy řekl, abych se rozhodla podle svého srdce a svědomí, že bude v každé situaci na mé straně, avšak i přes to mi ta slova nešla přes jazyk. Mimochodem, jsem upír, Edwarde. Kdykoliv se ti můžu začít sápat po krku a vysát ti krev, až ti žádná nezůstane. Dáš si čaj? Vzpomněla jsem si na svoji reakci, když mi tuto pravdu osvětlil právě Carlisle, avšak nemohla jsem očekávat, že Edward zareaguje stejně nebo alespoň obdobně.

Na otázku co jsem vystudovala a co mě živí, jsem odpověděla jednoduše. Pomáhala jsem sirotkům a dodávala jsem potřebným lékařské vybavení, očkovala jsem je a vydávala léky. Takhle jsem se mohla přiblížit svému poslání, aniž bych se někoho snažila zabít.

Svoji novou práci jsem velmi milovala. Vídala jsem malé roztomilé děti bez rodiny, které mě často objímaly, abych neodcházela. Četla jsem jim knihy a vyprávěla příběhy o princeznách a tajných výpravách. Dětství má být neposkvrněné a veselé. Děti by se neměly trápit. Byla jsem šťastná, že jsem jim mohla dát alespoň nějakou naději.

Pokud to počasí dovolovalo, procházeli jsme se s Edwardem po městě či zahradě u domu Masenových. Přetrpěla jsem i nevábně vonící čaj s Edwardovými rodiči. Byla jsem z toho setkání nervózní. Stačil jeden špatný krok a jeho rodiče by nám mohli zakázat se stýkat. Už dost na tom, že jsem byla o pár let starší než on. Byli mnou ale nadšení, což jsem moc dobře nechápala.

Když jsem uviděla Edwardovu matku, Elizabeth, ihned jsem v ní našla Edwarda. Měla lesklé měděné vlasy a takové nádherné zelené oči, které byly stejně vřelé jako jejího syna. Stále jsem si nemohla pomoct, ale Elizabeth mi někoho velmi připomínala. Brzy jsem nad tím přestala uvažovat, protože jsem za svůj život potkala velkou spoustu lidí. Bylo to tolik tváří a má mysl z doby, kdy jsem byla člověk, nebyla moc dobrý zdroj, protože vzpomínky byly neostré, plytké. Rysy a úsměv měl Edward spíše po otci, jež byl velmi sympatický a charismatický člověk.

S Masenovými jsem byla velmi šťastná. Spolu s Carlislem představovali moji rodinu, kterou jsem si vysnila. Můj život byl dokonalý. Měla jsem vše, co jsem si kdy přála, a dokonce i více. 

∞∞∞∞∞∞  

Rozhlédla jsem se okolo sebe a nervózně poklepávala nohou. Bylo to zbytečné lidské gesto, ale mě nějakým zvráceným způsobem uklidňovalo. Hodiny na náměstí již před dlouhou dobou odbily poledne a Edward se stále nedostavil na naši pravidelnou schůzku. Nikdy se neopozdil.  

Přecházel mi mráz po zádech při pomyšlení, co všechno se mohlo přihodit. Rozešla jsem se směrem k domu Masenových. Přidala jsem ještě více do kroku, ovšem jen tak abych nevzbudila nežádoucí pozornost. Toužila jsem být u svého Edwarda a vidět, že se nic nestalo a pouze na mě zapomněl.

Dům vypadal stejně jako vždy, avšak něco bylo jinak. Edwardova matka Elizabeth obvykle sedávala na terase, kde popíjela čaj, sázela květiny na zahradě, plela záhony, dohlížela na místní děti nebo uklízela dům. Okolí bylo tiché a pusté.

Zaklepala jsem. Otevřel mi někdo, koho jsem ani v nejmenším neočekávala. Ve dveřích stál Carlisle a jeho výraz byl vážný.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a v hlavě mi probleskovaly ty nejhorší možné scénáře.

„Španělská chřipková epidemie udeřila naplno po celém městě. Edward i jeho rodiče jsou nakažení.“

„Epidemie?“ Snažila jsem se soustředit na rozbouřené myšlenky a uspořádat je do souvislých vět. „Jak dlouho o té epidemii víš?“

„Pár týdnů.“ Takovou odpověď jsem nečekala, vyrazila mi dech a rozčílila mne. Zaťala jsem ruce v pěst. 

„Nic jsi mi neřekl.“ Ta slova jsem procedila mezi zuby, snažila jsem se zachovat klid. „Ptala jsem se tě, co je nového a ty jsi mi nic neřekl,“ zakřičela jsem.

„Nemusí to být vážné. Některé případy mají dobrou prognózu.“ Měl pravdu. Některé ano, ale ne ty, které jsem zoufale potřebovala.

Masenovi bohužel měli prognózu více než špatnou. Trpěli vysokými teplotami, dávivým suchým kašlem a velkými bolestmi hlavy, kostí a kloubů. Únava u nich dosáhla takové úrovně, že zanedlouho jen spali a bylo pro ně těžké zůstat vzhůru. Byla jsem bezmocná. Museli je odvézt do karantény v nemocnici, kde každou hodinu umírali další a další lidé.

Ačkoliv jsem nepotřebovala odpočívat, byla jsem psychicky vyčerpaná. Chtěla jsem také usnout. Upadnout do nevědomí. Držela jsem Edwarda za ruku a myšlenkami ho povzbuzovala, aby našel sílu se uzdravit. Bohužel byl den ode dne v horším stavu.

Podstatně hůře na tom byl jeho otec, který začal dýchat mělce, jeho srdce tlouklo nepravidelně a bylo slyšet, že nápor nemoci dlouho nevydrží. Měl jen hodiny života. Už se vůbec neprobouzel, jen se třásl zimou. Vodu, kterou jsme se snažili dostat do jeho těla, namáhavě polykal, ale oči neotevřel.

„Paní Masenová,“ oslovila jsem Elizabeth a jemně jí pohladila po vlasech. Vzbudila se.

„Je mi to líto, ale váš manžel umírá,“ vzlykla jsem. „Myslela jsem, že byste se chtěla rozloučit.“ Upřímné oči měla najednou plné slz.

„Děkuji, to bych ráda.“ Pomohla jsem jí vstát a posadila ji k Edwardovi staršímu.

„Počkám za dveřmi.“ Bohužel pro můj dokonalý sluch dveře neutlumily její slova na rozloučenou. Slyšela jsem každý vzlyk, bolestné zalknutí, pohlazení, polibek.

„Za chvíli se setkáme, má lásko. Nenechám tě čekat a udělám vše pro to, aby náš syn zůstal živý,“ šeptala. Poté už neřekla nic, jen plakala. Párkrát jsem se nadechla, jako by mě to mohlo uklidnit a vrátila jsem se do pokoje, kde jsem Elizabeth pomohla zpět do postele.        

„Slečno Isabello,“ ozvala se slabým hlasem. Naklonila jsem se k ní blíže, aby se nemusela namáhat. Chytila jsem ji za ledovou ruku. „Vím, kdo jste, odkud pocházíte. Moc dobře znám vaši rodinu. Za ta léta jste se vůbec nezměnila. Jste stále stejně krásná a mladá, slečno Isabello Ainsworthová.“

V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nikdo neznal mé pravé jméno, ani Carlisle. Jak je možné, že mě poznávala žena, kterou jsem nikdy neviděla? Nebo jsem ji opravdu už někdy potkala? Má dokonalá mysl se probírala lidskými vzpomínkami z doby, kdy byla má budoucnost pevně naplánovaná. Elizabeth.

Vše mi začalo zapadat do sebe, když jsem v zamlžené vzpomínce porovnala naši tehdejší služebnou s touto ženou. Byla to dcera Anthonyho, jednoho z mála, kdo mě měl opravdu rád. Nejdříve jsem chtěla zapírat, ale umírala, neměla možnost nikomu své tajemství vyzradit, i když měla již dost příležitostí. Musela mě poznat ihned ve chvíli, kdy mě zahlédla.     

„Zachraňte mého syna. Zabraňte, aby můj Edward zemřel. Vím, že je to ve vašich silách,“ vzlykala. Couvla jsem od ní jako by mě její kůže popálila.

„Ne.“ To jediné slovo bylo žalostné a konečné. Milovala jsem Edwarda, a proto jsem mu nemohla udělat to, co se přihodilo mně. Měl zemřít jako člověk. Jeho duše musela odejít čistá a neposkvrněná.

„Prosím, Isabello. Copak ho nemilujete?“ lkala z posledních sil. Její srdce bylo slabé. Věděla jsem, že už dlouho nápor zákeřné španělské chřipky nevydrží.

„Z toho důvodu mu to nemůžu udělat!“ křičela jsem a celé mé tělo se klepalo. Nemohla jsem proměnit lásku mého v života v něco, co jsem sama nenáviděla. Nenáviděla jsem se z celého srdce.

„Můj syn musí žít. Prosím…“ Hlas Elizabeth se vytratil. Usnula. Její dech byl mělký a trhavý. Té noci vydechla naposledy. Srdce se jí zajíklo, a poté navěky utichlo. Klekla jsem si k jejímu stydnoucímu tělu a čelo přitiskla ke hřbetu ruky Elizabeth.

„Udělám vše, co bude v mých silách, aby nezemřel. To vám přísahám. Avšak pouze z lékařského hlediska. Nezměním ho v monstrum. To není správné, přirozené,“ šeptala jsem jí.

„Bello,“ ozval se za mnou hlas mého nejlepšího přítele. Když jsem se na Carlislea otočila, v jeho očích se zračila hluboká lítost a smutek.

„Ne,“ vzlykla jsem. Než stačil něco říct, proběhla jsem dlouhou nemocniční chodbou svoji přirozenou rychlostí. Bylo mi jedno, jestli mě někdo viděl. Nemohl být mrtvý. Zhroutila jsem se na podlahu, když jsem zaslechla slabý dech.

Zmítal se v horečkách. Edwardův obličej byl bledý a sinalý. Srdce mu tlouklo tak tiše. Děsila jsem se okamžiku, kdy by mělo přestat bít úplně. Vstala jsem a posadila se na okraj jeho postele. Zasténal. Žínkou namočenou ve studené vodě jsem mu otřela čelo a obě tváře. Nebyl na tom dobře.

„Už nemá naději na uzdravení. Dnes v noci zemře, Bello,“ řekl Carlisle. „Můžeš ho ale zachránit jiným způsobem.“ Rychle jsem vstala a strčila do Carlislea, až svým kamenným tělem rozlomil stůl na spoustu třísek.

„Nebude z něj upír. Nechci, aby mě nenáviděl, stejně jako já nenávidím tebe! Navěky by ve mně viděl jen zlo, které rozhodlo o jeho životě. Na to nemá nikdo právo!“ křičela jsem jako smyslů zbavená. Vřelo to ve mně dlouho a bohužel to muselo jednou ven. Sevřel se mi žaludek. Carlisleova čelist se napjala a výraz mu ztvrdl. Odešel. Zírala jsem na prázdné místo, kde před vteřinou stál.  

Najednou byl pryč a já neměla nic. Před pár dny jsem byla tak šťastná. Měla jsem svoji osudovou lásku a nejlepšího, nejoddanějšího přítele. Stačil mžik a zůstala jsem úplně sama se svým břemenem. Naplno jsem se rozvzlykala. To byl konec. Všechno zmizelo. Naděje.

Jak jsem mohla ublížit tomu nejhodnějšímu člověku na světě? Nenáviděla jsem se a nebylo to kvůli tomu, co jsem byla, avšak protože jsem si do této chvíle nepřiznala jednu věc. Kdyby mi Carlisle nezachránil život, mé tělo by už dávno tlelo v bezejmenném hrobě, na který by mi nikdo nepoložil květiny. Zanedlouho by pomník zarostl a zůstala bych zapomenuta. Nebýt Carlislea, nepoznala bych svoji osudovou lásku. Nezamilovala bych se natolik, že i nesmrtelný život mi přišel krásný a smysluplný.

Svojí vinou jsem zahodila přátelství. A každou chvílí jsem měla přijít i o lásku. Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem vidět, jak mi odejde a nevrátí se. Byla to nesnesitelná muka. 

„Nesmíš zemřít, Edwarde. Slyšíš mě? Nechci žít ve světě, ve kterém nejsi. Tak tu zůstaň.“

Edwardův srdeční rytmus se zpomaloval. Vyděšeně jsem k němu přiskočila a jen se dívala na osobu, kterou jsem tolik milovala. Převrátil můj život naruby. Ale neměla jsem právo rozhodnout, jestli přežije. Naklonila jsem se nad Edwardovo bojující tělo a vtiskla mu první a zároveň poslední polibek. Kvůli tomu jednomu rozhodnutí se mi zbořil svět.

S bolestí v srdci jsem se naposledy ohlédla na muže, který mi prozářil věčnost. On byl má naděje, přístav na temném a rozbouřeném moři.

„Miluji tě, Edwarde Anthony Masene a vždy tomu tak bude. Zůstaneš se mnou navěky.“ Stála jsem na prahu pokoje, ale nemohla se donutit odejít. Nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pokud vy dva jste si souzení, svobodná vrátí se tisíckrát.

Rozběhla jsem se zpátky k Edwardovi. Nechápala jsem své chování. Láska není slepá, je nesobecká, mírumilovná a laskavá. Jak jsem vůbec mohla pomyslet na to, že bych ho opustila? Uvěznila jsem Edwardovu ruku ve své a hlavu si položila na jeho hrudník.

„Musíš sebrat všechny síly a vrátit se mi. Zázraky se dějí. Kdyby to tak nebylo, nikdy bychom se nepotkali v ulicích Chicaga. Pamatuješ si ten den? Já nezapomenu. Nikdy jsem neviděla takové neskutečné oči. Nemohla jsem z tebe spustit zrak. Byl jsi jako sen, i když už šest let žiji jeden bezesný den. Nevěděla jsem, co dělat se svým životem, a poté jsi mě oslovil. Jsi můj dar z nebes. Kéž bych tě mohla proměnit, ale nemohu. Raději zemřu, než jen pomyslet na to, že bys mě mohl nenávidět,“ šeptala jsem. 

Zachroptěl. Polekaně jsem se napřímila. Jeho nádherné oči hleděly přímo do mých. Usmíval se. Řekl pouhá dvě slova, která měnila zcela vše.

„Udělej to.“

Nejprve ze všeho bych tuto povídku ráda věnovala své nejdražší sestřičce Janně, protože vždy naslouchá mému stěžování, poradí mi se vším, na co se zeptám a především je můj beta, takže ji můžu bombardovat všetečnými dotazy. Děkuji, jsi nejlepší. 

Zvláštní poděkování náleží Kim a Ivce77, protože mě neustále pošťuchovaly a nakopávaly. Bez vás by tu tahle povídka byla až v daleké budoucnosti.   

Dále bych ráda poděkovala všem, co si moji novou a delší povídku přečetli. Doufám, že se vám alespoň trošku líbila. A všem, kteří mi zanechají komentář, děkuji tisíckrát, protože není nic více motivujícího, než vaše krásná slova.

Na konec si ještě neodpustím pár statistických údajů. Povídka je 11 stran dlouhá, má 8701 slov, 52 437 znaků s mezerami, 215 odstavců a 604 řádků. Nad povídkou jsem strávila 4988 minut (83 hodin) - což může být velmi zavádějící údaj, vzhledem k rozptylujícím činnostem. :P Rozepsala jsem ji 19. ledna a dokončila 31. května okolo půlnoci.

Děkuji.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska jde ruku v ruce se smrtí: