Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Liamův příběh

19.01.2011 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1289×

Rozhodnutí odejít od Siobhan a Maggie bylo to nejtěžší, co jsem za svůj život musel udělat. Stále ještě jsem si nebyl úplně jistý, jestli Maggie věřím natolik, abych ji nechal se Siobhan samotnou. Jenže jsem neměl na vybranou. Čas pro mou pomstu nadcházel. Nechal jsem ji chladnout už dost dlouho. Dvanáct let. Ti, kteří mě měli na svědomí, začnou brzy umírat přirozenou smrtí a to potěšení jsem jim nechtěl dopřát. Chtěl jsem být u toho, až poznají, jakou chybu udělali. Chtěl jsem, aby věděli, že jsem to já a ne věk nebo nemoc, kdo rozhodne o jejich nebytí. Moje myšlenky se čím víc toulaly minulostí. Tou, na kterou bych nejraději zapomněl, ale zároveň jsem se od ní nedokázal oprostit. Falešně mě obvinili, soudili a vlastně i zabili… Kdyby je nepředběhla ta, jíž nenávidím stejně moc, jako jí dlužím, dostali by mě, jak chtěli. A proč? Jen kvůli majetku.

Naposledy jsem se zadíval na holý kopec, ze kterého na mě shlížela má láska, Siobhan a naše nová sestra. Měla ruku kolem Siobhaniných ramen. Byl jsem jí vděčný. I když mezi námi nebyla právě „láska na první pohled“, věděl jsem, že nechat Siobhan osamělou bych nikdy nedokázal. Byl jsem své lásce neskutečně vděčným s jakou samozřejmostí přijala fakt, že odejdu. Chápala mou posedlost pomstou a věděla, že bez ní nebudu schopen normálního (no, aspoň v rámci možností) života. Myslela si, že mi to bude trvat pár dní, týdnů maximálně. Já si tím nebyl tak jist, ale proč jí dopředu přidělávat starosti? Nejdřív si přece musím ověřit skutečnosti.

Rozběhl jsem se jako vítr a už po tisícé jsem začal bloumat vzpomínkami na události, jež mě přiměly ke krvavé řeži, kterou jsem chystal.

Bylo mi lehce přes dvacet a byl jsem jediným synem velkostatkáře. Nejlepší partie v kraji, k tomu pohledný… Blízko i v dáli byste těžko našli dívku, která by po mně nepokukovala, ale mně zatím vyhovovala svoboda. Matka do mě sice při každé příležitosti šila, abych už si našel nevěstu, ale já se tomu jen smál.

Vše se změnilo, když otec náhle ochuravěl a bez ohledu na snahy baby kořenářky i naše modlitby rychle sešel. Než jsem se stihl vzpamatovat, spadl mi náš majetek do klína. Bylo to břímě příjemné i těžké… a já se stal ještě žádanějším nápadníkem. Žádanějším a záviděnějším. Ke starostem o statek se ale přidala i horší starost. O matku. Truchlila po otci tak mocně, že mnohdy ani nemohla vstát z postele. Otcův předčasný odchod mě trápil stejně jako ji, ale statek mě potřeboval. Nemohl jsem dovolit, aby byl bez pána. Proto mě také ta zlá novina zasáhla nepřipraveného. Byl jsem sjednávat podmínky s novými nájemci naší půdy. Otec vždy část polností pronajímal a já v tom pokračoval. Byly to jisté peníze a o starost míň, čím pole osadit. Navíc byl nájem rozumný, a tak jsme zároveň pomáhali i nepříliš majetným.

Tu děsivou zprávu, která mě zanechala na světě samotného, mi přinesl čeledín. Matka zemřela. Vyskočil jsem na koně a hnal se domů tak rychle, jak jsem jen mohl. Jako by můj příjezd mohl něco změnit. Jako bych měl nějakou zvláštní schopnost a dokázal ji vzkřísit. Když jsem ji viděl ležet na posteli, na rtech jí ve smrti hrál úsměv, jak se těšila, že se uvidí s otcem…, žal mě málem pohltil.

Jenže čas byl neúprosný a stejně tak nároky, které na mě ostatní kladli. Musel jsem se starat o dědictví. Záviselo na mně příliš lidí na to, abych se mohl uzavřít ve svém smutku a skutečně truchlit. Ještě ani neoschla hlína na jejím hrobě a už jsem byl zavalený prací tak, že jsem si jen málo uvědomoval, co se děje mimo náš statek. A že toho bylo dost. Šuškalo se cosi o tom, že náš lenní pán se změnil. Z cest si prý přivezl paní a je jiný než dřív. Víc ale lid vzrušilo to, že se náhle začali ztrácet lidé.

Já měl vlastních starostí až nad hlavu, a tak jsem byl k okolí hluchý. Možná proto jsem byl tak snadnou kořistí. Proto a protože jsem si dovolil odmítnout jednu z dívek, které po mně házely očkem. Ze smutku a spousty práce jsem se totiž nenechal rozptýlit koketováním, které zkoušela všechna svobodná děvčata z blízka i z dáli. Jedinou, koho jsem si k sobě pustil blíž, byla Breanna. Dívka krásná jako rozkvetlá louka, milá, hodná a pracovitá. Znali jsme se od malička – už její rodiče pro nás pracovali. Ať si ostatní mysleli cokoli, mezi námi byla spíš sourozenecká láska než co jiného. To ona mě držela nad vodou, když mí rodiče zemřeli.

Jednou ráno však nevzbudil náš statek kohout jako obvykle, ale výkřik tak děsivý, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal. Vyběhl jsem ven tak, jak jsem byl – stejně jako ostatní - a to, co jsem spatřil na dvoře, mě přimrazilo na místě. Ležela tam, jen v noční košili, hlavu nepřirozeně vytočenou. Breanna. Lidé kolem se ani nesnažili zjistit, jestli by se jí ještě nedalo pomoct. Malá ranka na krku dávala tušit, že se stala obětí téhož zabijáka, který si vzal životy už několika jiných. Zoufalství mě srazilo na kolena vedle ubohé Breanny. Rychle jsem se snažil nahmatat puls tak, jak jsem to viděl u felčara, který se staral o mou matku. Nenašel jsem už ale nic. Díval jsem se na její tvář a nevšímal jsem si kradmých pohledů, které po mně házeli ostatní. Všechno mi v tu chvíli bylo jedno. Přál jsem si, aby to byl jen zlý sen.

Nevím ani, jak dlouho jsem tam u ní seděl, ale nakonec mě vyrušili chlapi. Přinesli máry. Přenesl jsem ji na ně sám. Aspoň to jsem Breanně ještě dlužil. Vlhkost z mých očí přetekla a já si je musel otřít. Dospělý chlap přece nebrečí, ne? Jenže tady teď přede mnou bez známek života ležel poslední člověk, který mi byl blízký.

Noční můra, ze které jsem se chtěl probudit, se brzy ještě zhoršila. Doufal jsem, že práce aspoň trochu ztupí ostří bolesti, pod jejíž vahou jsem málem padal, ale nebylo mi to dopřáno. Po poledni za mnou přišli drábi a bez toho, aby se na něco ptali, mě vsadili do želez. Chtěl jsem se bránit, ale neměl jsem šanci. Byla jich přesila. Víc mě ale vyděsilo to, že se za mě nikdo nepostavil. Nikdo z mých lidí. Jen se dívali, a když mě vedli kolem nich, viděl jsem v jejich očích zmatenost, která ustupovala poznání a… uspokojení. Jeden ze starších si dokonce odplivl. Co se to s nimi stalo? Čím jsem jim kdy ublížil? Mysleli si snad, že jsem Breannu doopravdy zabil? Jako kdybych mohl…

Neodvedli mě však do šatlavy ve městečku, ale přímo na zámek. Náš lenní pán nás už vyhlížel z terasy. Byl bledý a jeho oči byly temné jako půlnoční nebe. Čišela z nich hrozba a smrt. Jeho tvář však momentálně vyjadřovala hlavně škodolibou radost a mně konečně došlo naplno, proč tu jsem. Pro tohle zemřela Breanna. Aby mě mohl odsoudit co by vraha a připravit o majetek. Kdybych nebyl v řetězech, zabil bych ho vlastníma rukama. Takhle jsem mohl jen chrastit pouty a zbytečně se snažit se osvobodit. Mé plané hrozby ho pronásledovaly, dokud mě nestrčili do studené páchnoucí kobky.

I biřici měli z mého dopadení dobrou náladu. „Užij si to, boháči. Dlouho tady nepobudeš. Soud bude určitě rychlý a pak se zahřeješ.“

Zatrnulo mi. No jistě, ty vraždy přece nepáchal obyčejný člověk. Těla bez krve, stejně jako to Breannino, se poslední dobou nacházela stále častěji. Takže mě nečekala žádná oprátka nebo sekera, ale upálení na hranici jako čaroděje.

Zbytek dne a celou noc jsem přecházel po malém prostoru, nebo se choulil na slamníku - podle toho, jaké myšlenky se mi právě prodraly myslí. Zvažoval jsem své možnosti, doufal, plánoval obhajobu či útěk… Když si mou mysl podmanily vzpomínky na ty, jež jsem měl rád, nezvládl jsem víc, než se stulit do klubíčka a doufat, že už brzy půjdu za nimi. To bylo to jediné, co mě s touhle situací trochu smiřovalo. Mohl jsem před sebou mít ještě dlouhý plodný život, ale pokud má skončit, aspoň skončí i moje trápení. Moje duše bude zase volná.

Ráno mi přinesli džbán vody a kus starého chleba a po poledni mi přikázali, abych se upravil, že soudci čekají. Byla to fraška. Sál plný lidí, z nichž ti „nejrozzlobenější“ a zároveň nejhloupější zasedali v porotě. Předsedal jim lenní pán. Už když jsem k nim přistoupil, četl jsem v očích svůj rozsudek. Nikdo z nich nepochyboval o mé vině – hlavně proto, že měli obětního beránka a mohli předstírat, že už se nic takového dít nebude.

Lidé v sále na mě křičeli urážky, hrozili pěstí a uplivovali si. Díval jsem se na ně s úžasem a skákal z jedné tváře na druhou. Jak je to možné? Jak se můžou tak změnit? Vždyť jsem mezi nimi vyrůstal. Znali mě od narození. Jak si můžou myslet, že je to moje vina? Že bych zabil? Nenašel jsem jedinou tvář, která by vyjadřovala soucit nebo pochopení té frašky, ke které se tu schylovalo. Zjistil jsem ale, že někteří – ti rozumnější, od kterých bych čekal, že budou vědět…, ti tu nebyli.

Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli se jen nechtěli podílet na tomhle krvavém divadle nebo je prostě nepustili dovnitř. Nakonec to ale bylo jedno. Můj osud byl daný.

Starosta shrnul mou obžalobu a „důkazy“ svědčící proti mně. Hučení, ozývající se vzápětí, mě znovu ujistilo o tom, že je rozhodnuto. I kdyby snad měl někdo z poroty pochybnosti, v takovémhle ovzduší si netroufne je projevit.

Potom předvolali hlavního svědka. Nevnímal jsem pořádně, co říká, a tak jsem byl opravdu překvapený, když před soudce a porotu předstoupila Tara. Dívka, kterou jsem odmítl a která se teď na mě dívala s tak černým uspokojením, až to bralo dech. To ona dosvědčila, že mě viděla, jak se za Breannou vkrádám. Prý jsem dívky obluzoval a pak sál jejich krev. Ji jsem se prý taky snažil očarovat, ale naštěstí se včas vytrhla z mých osidel.

Lidé ji litovali a nejspíš si představovali, jak někde leží stejně jako Breanna. Znovu ve mně vzkypěla zlost. Kéž by to byla ona! Tolik zášti kvůli jednomu odmítnutí.

Důkazy byly teď až příliš přesvědčivé pro každého, přesto jsem se pokusil ještě jednou podívat do tváří mužů, co mě soudili, pátrajíc po záblesku rozumu. Nic jsem však nenašel. Mé protesty byly potlačeny dřív, než jsem je stihl vyslovit. Mluvit tady mi nebylo dopřáno. Chtěli popravit svého vraha, aby se zbavili strachu. Odvrátil jsem se tedy znovu k plnému sálu a čekal na vynesení ortelu. Věděl jsem, jaký bude, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Z masy tváří, které jsem znal tak dobře, náhle vystoupila bledá tvář nádherné ženy. Dívala se na mě, ale její pohled nebyl chladný, netoužil po odplatě. Byl jsem si jist, že věděla, co se tu děje, ale pomoc jsem od ní čekat nemohl. Její oči byly temné stejně jako ty pánovy. Dívala se na mě podivně lačným pohledem, až mě při něm zamrazilo.

Odvrátil jsem se ve chvíli, kdy pán zabušil do stolu, aby utišil sál. Hlasem, který prozrazoval hluboké uspokojení, vynášel rozsudek. „Statkář Liam se za vraždu dívky Breanny a za další vraždy odsuzuje k smrti a ke ztrátě majetku. Jak řekl náš Pán - oko za oko, zub za zub. Život za život. Poprava bude provedena zítra hodinu po úsvitu. Ať tě oheň očistí.“

Po jeho slovech zavládla vřava. Lid byl spokojen, ale snažili se natlačit se ke mně, aby se mě ještě dotkli. Biřici měli co dělat, aby mě vyvedli ven. Vstrčili mě znovu do kobky. Měl jsem pocit naprosté neskutečnosti. Jako bych se vznášel někde ve vzduchoprázdnu. Moje noční můra neskončila, ba naopak. Dál se prohlubovala. Přál jsem si, abych se z ní už konečně probudil. Otec s matkou by pak byli ještě naživu a Breanna také. Přede mnou by nebyla poprava, ale život. Dlouhý a šťastný - takový, jaký bych si jen přál.

Únava z toho, že jsem už den a noc nespal, mě nakonec přemohla. Vzbudil jsem se do úplné tmy. Neviděl jsem ani vlastní ruku, když jsem ji před sebe natáhl, ale přesto jsem měl pocit, že nejsem sám. Někdo tu byl se mnou. Ticho ve spojení s tím pocitem mi nahánělo hrůzu. Zaslechl jsem slabé zašustění látky.

„Kdo je tu?“ Můj hlas prozrazoval strach, ale nedokázal jsem ho ovládnout.

Najednou se mraky roztáhly a do okénka mojí cely posvítil měsíc. Jeho světlo se odráželo od bělostné tváře ženy, kterou jsem dnes viděl mezi lidmi. Pobaveně se usmála, a když promluvila, její hlas zněl jako hudba. „Omlouvám se, Liame, ale jsi příliš hezký na takovou smrt.“

Rychle jsem se snažil posbírat myšlenky. „Vy víte, že jsem nevinný.“

Zhluboka se nadechla, jako by cítila něco lahodného a znovu se usmála. „Ano, ale to nic nemění. Pán chce tvůj statek a lid svého obětního beránka.“

Pokrčila rameny: „Bohužel. Nemůžu tě pustit – aspoň ne takhle. Kromě toho voníš příliš dobře. Jestli se ale ovládnu, dám ti možnost na jiný život.“

Náhle byla až příliš blízko. Poslední, co jsem zahlédl, byl záblesk jejích zubů. Pak jsem ucítil omamující bolest v místě, kde měli poranění všichni ti, za jejichž smrt jsem byl právě odsouzen.

Kousíčkem mysli jsem si po chvíli uvědomil, že na mě mluví: „Bude to bolet, ale je to tvá jediná šance. Staneš se krvesajícím démonem jako my. Budeš muset odejít, což uspokojí Damiena. Nezachraňuji tě pro dobro své duše, ale proto, abych mu ukázala, že se mnou a mým názorem musí pro příště také počítat.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil známou krajinu. Usmál jsem se, ale byl to úsměv chladnější než led. Nevyjadřoval žádnou pozitivní emoci, jen to, že už brzy budu moct začít naplňovat svůj plán. Vezmu si je jednoho po druhém - pána (to on byl hlavním strůjcem té frašky), paní (i ona musí zaplatit za mé utrpení a za Breannu), porotci a Tara. Na tu se těším nejvíc. Vaše smrt bude pomalá. Všichni pocítíte sílu mé zloby! Děste se nadcházejících dní. Budou vašimi posledními!!!

♦ THE END ♦

I will survive

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Liamův příběh: