Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Linka důvěry

21.05.2013 (16:00) • mmonik • FanFiction jednodílné • komentováno 57× • zobrazeno 6193×

Linka důvěry

V životě můžou nastat chvíle, kdy si člověk neví rady, cítí se ohrožen nebo potřebuje poradit, či dokonce pomoci. Mohlo se mu stát něco vážného, bolestivého, nebo ho třeba může znepokojovat jen něco úplně „obyčejného“. Není nikdo, kdo by mu v té chvíli pomohl. Možná potřebuje jen slyšet něčí hlas, protože se cítí opuštěn…

Pro tyhle případy jsme tu my. Když na lince důvěry zazvoní telefon, všichni jsme okamžitě v pohotovosti. Pro nás to neznamená jen obyčejné zazvonění telefonu, pro nás to znamená, že se někdo nachází v těžké životní situaci a potřebuje pomoct. Už jen to, že si to dokáže přiznat a vytočit naše číslo, je první správný krok, a jak já říkám, polovina úspěchu.

Už od dětství jsem trpěla sociálním cítěním a nezištnou pomocí druhým. Dodnes nevím, kde se to ve mně vzalo. Jestli jsem byla ovlivněná otcem, který jakož to policejní důstojník zasvětil svůj život občanům v mém rodném městečku Forks, nebo jestli jsem se s tím prostě narodila. Ať to bylo jakkoliv, svou práci jsem milovala a podřídila jí veškerý svůj život.

„Ahoj, Andreo,“ pozdravila jsem a usmála se nad jejím výrazem. Byla na telefonu a jen na mě znuděně mávla. Tohle náladové rozpoložení se mi většinou vyhýbalo. Jsou lidé, kteří časem propadnou do životního stereotypu a trpí určitou apatií k životu samotnému. To se ale mně stát nemohlo. I když se každý můj den zdál navenek stejný, ovlivňovalo ho tolik různých aspektů, že ve finále byl každý den úplně jiný.

Odložila jsem si věci u svého stolu a okem zavadila o kancelář mého šéfa. Ten se, jako obvykle, pohupoval ve svém křesle. Když mě zahlídl, mávl na mě, abych k němu přišla. Bez zaváhání jsem všeho nechala a vydala se k jeho prosklené kanceláři. S nesmělým zaťukáním jsem vstoupila dovnitř. S někým telefonoval, a tak ukázal na židli, abych se posadila.

„Ne, tohle vážně není nutné. Ano… Díky,“ ukončil svižně telefon a podíval se na mě.

„Asi tě bude zajímat, že ten chlap ze včerejška je už v péči lékařů. Psychiatrů,“ začal.

„Dobře,“ řekla jsem tiše a přikývla.

„Hej… Co se děje? Takovouhle tě neznám,“ zeptal se, jako reakci na můj sklopený pohled.

„Nic… jen… včera to bylo namáhavý,“ poposedla jsem si na židli. Byla jsem nervózní. Nezvykla jsem být tak otevřená. Svoje problémy jsem si řešila sama a v soukromí.

„Stres je naše druhé jméno, no ne?“ zasmál se. „Zvládneš to,“ řekl rozhodně. Já si tím ale nebyla až tak úplně jistá. V noci jsem nespala ani minutu. Byla jsem dost rozrušená. Přesto jsem se pokusila o úsměv a chtěla to nechat být.

„To byl tvůj první sebevrah?“ Přikývla jsem. Oči jsem sklopila ke svým zkříženým prstům v klíně a nervózně si s nimi začala pohrávat.

„Vedla sis dobře, Bello,“ uklidňoval mě. Nervózně jsem se na něj podívala a vážně mu chtěla věřit.

„Zvládla jsi to na jedničku. Jen se musíš naučit nepřipouštět si ty lidi tolik k sobě,“ opřel se do křesla a zhoupl se.

„To se lehko řekne,“ pípla jsem a divila se, kam se poděl můj hlas. Odkašlala jsem si a překřížila si nohu přes nohu. „Všechny ty příběhy, složité životní situace…“ odmlčela jsem se. Vrátily se mi vzpomínky ze včerejšího dne. Zase jsem cítila tu úzkost, že nemůžu udělat nic jiného, jen ho udržet naživu a dostat z něho, kde se zrovna nachází. Začínala jsem tu bezmoc nenávidět.

„Celá naše práce je o naslouchání a pomoci druhým. O zvládnutí dané situace, improvizaci a okamžitém rozhodnutí,“ připomněl mi věcně. Opřel se o lokty a nadřazeně si spojil dlaně. Na ně si pak opřel hlavu.

„Zvládnu to,“ řekla jsem mu, ale přitom tím ujišťovala sebe.

„Nejenže jsi včera udělala všechno dobře, ale ten člověk žije. A věřím, že s pomocí lékařů se mu podaří dostat se ze svých problémů. Ne všechny příběhy takhle končí, Bello.“

Měl pravdu, měla jsem vlastně v tom všem neštěstí velké štěstí. Sama jsem nevěděla, proč mě ten včerejšek tolik vzal.

„S tím dokážu žít,“ pousmála jsem se a pomalu se zvedala na odchod. Jack Collins totiž nebyl člověk, se kterým bych chtěla zrovna tohle probírat.

„Ještě moment,“ zastavil mě a sáhl do spodního šuplíku. „Tohle je tvoje,“ podal mi zabalený balíček a tajemně se usmál. Rozpačitě jsem se pro něj natáhla a vzala si ho.

„Co to je?“ chtěla jsem vědět.

„Možná bys to měla otevřít, jestli to chceš zjistit,“ řekl a rukou naznačil, abych tak udělala. Nejistě jsem se do toho začala dobývat přes zrádnou stužku s mašlí. Pak už jsem jen roztrhla papír a v rukách se mi objevila velká úzká krabice.

„Bonboniéra?“ vyhrkla jsem překvapeně. Netušila jsem, co to má znamenat.

„Všechno nejlepší!“ Zrudla jsem jako malina a nervózně si skousla spodní ret.

„Něco mi včera prozradilo, že dnes slavíš svůj významný den, tak jsem si dovolil…“ nedokončil to. Nejspíš ho zarazil můj šokovaný výraz. Nikdy jsem neuměla přijímat dárky. A už vůbec ne od nadřízeného. Tohle bylo… divné.

„Já-já,“ vykoktala jsem překvapeně. „Děkuju,“ dodala jsem rychle.

„Vlastě, není to jen obyčejná bonboniéra, ale čokoládová ruleta. Znáš to?“ Zmohla jsem se jen na obyčejné zakroucení hlavy. Byla jsem šokovaná jeho chováním, jeho dárkem, jeho zájmem…

„Co je na tom to pěkné, že nikdy nevíš, jak bude chutnat,“ usmál se a byl na svůj dárek evidentně pyšný. Podívala jsem se na bonboniéru v mých rukách a pak zpátky na Jacka.

„Díky. Je to od tebe milé,“ řekla jsem a několikrát u toho nervózně zamrkala. Otočila jsem se k odchodu. Tak nějak jsem nevěděla, co víc bych měla říct nebo udělat. Sáhla jsem na kliku, když se znovu ozval jeho pronikavý hlas.

„Myslel jsem...“ odmlčel se, než jsem se k němu znovu otočila, „jestli bys s námi nezašla po práci do baru. Na pár piv. Občas takhle zajdeme.“

„Já vím,“ ujistila jsem ho. Byla jsem tu sice nejmladší, ale rozhodně jsem tu nebyla krátce. Věděla jsem, jak to tu chodí. A taky jsem věděla, že jsem o takovéto sdružování nestála. Proto jsem se k nim nikdy nepřidala.

„Možná,“ řekla jsem neurčitě a doufala, že tentokrát už odejdu bez dalšího přerušení. Moje modlitby zřejmě vyslyšel, protože jsem vyšla z jeho dveří a v klidu došla ke svému stolu. Ruskou – tedy čokoládovou – ruletu jsem strčila do šuplíku a vrhla se na svou práci.

Zrovna jsem dopisovala hlášení ze včerejšího případu, když na mém stole zablikala modrá linka. Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli není nějaká z kolegyň volná, abych to mohla v klidu dopsat. K mé smůle byly všechny značně vytížené. Tak jsem si nasadila sluchátko a zmáčkla příjem.

„Linka důvěry. U telefonu Isabella Swanová. Jak vám mohu pomoci?“ představila jsem se zřetelně, ale dost rychle na to, abych v případě potřeby neztrácela drahocenný čas.

„Maminka jen leží a nehýbe se… vůbec se nehýbe,“ ozval se vyděšený dětský hlásek.

„A ty jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem zbrkle.

„Ano,“ špitl a mě popadla panika, že strachy zavěsí.

„Ničeho se nemusíš bát. Teď už bude všechno v pořádku. Jak ti říkají?“ chtěla jsem vědět. Snažila jsem se znít klidně, ale potom, co jsem doslova slyšela jeho vyděšení, to šlo těžce.

„Liam,“ hlesl a pak párkrát vzlyknul.

„Tak, Liame, pověz mi. Maminka se zranila? Bouchla se?“

„Ne.“ Tak tohle nebude jednoduché.

„Kde teď jsi?“

„U maminky v ložnici.“

„A kde je maminka?“

„V kuchyni.“

„A víš, co se jí stalo, než se přestala hýbat?“

„Řekla, ať se schovám.“

„Schováš před čím? Někdo k vám přišel, Liame?“

„Řekla, ať zavřu oči. Že všechno špatné zmizí, až je otevřu,“ šeptl a pak už mluvil mezi vzlyky. Nerozuměla jsem mu.

„Liame, víš, kde bydlíš? Znáš svou adresu?“ Bylo mi víc než jasné, že ji nezná, ale zeptat jsem se musela. Mezitím jsem psala hlášku policii, aby to tam zkontrolovali.

„V bytě,“ řekl a já se pousmála. Byl ještě tak malý. Tohle neměl zažívat. Tohle se mu nemělo dít.

„Liame, poslouchej mě. Teď spolu zkusíme zjistit, kde se ten váš byt nachází…“ Zapnula jsem mapy a vyhledala přímo Seattle.

…

„Proč poslední dobou vždycky, když zvednu telefon já, tak to musí být něco takhle složitého? Co je tohle za týden?!“ nadávala jsem, zhroucená. Hlavu jsem měla zabořenou v rukách, které jsem měla natažené přes stůl v jídelně, na kterém jsem teď už skoro ležela celou vrchní částí trupu.

„Měla jsi ho okamžitě přepojit na stanici. Postarali by se o to,“ vyčetla mi Andrea a vesele pokračovala ve svém obědě. Já měla žaludek scvrklý do kuličky. Nemohla jsem se na jídlo ani podívat.

„Vždyť se o to postarali,“ zvedla jsem hlavu a pak se opatrně přenesla do sedu a opřela se. Natáhla jsem se pro vodu a pořádně se napila.

„Ale až potom, co jsi zjistila jeho adresu. Tohle je jejich práce. Měla jsi to na ně hodit. Jsi přítel na telefonu. Ne psycholog, ani policejní vyjednavač.“ Uraženě jsem se na ni zamračila. Psychologii jsem studovala. Tak co měla za problém?

„Nechceš mi vynadat ještě ty?“ řekla jsem otráveně a dopila zbytek vody. Omluvně se usmála a spolkla své sousto.

„Jack ti nandal, co?“

„Ani nevíš jak…“ Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po jídelně. Nechtěla jsem si znovu představovat ječícího Jacka, jehož hněv patřil jen a po zásluze mně.

„Dobře ti tak. Aspoň budeš příště vědět, že takovéhle případy řeší policie. Nebo sociálka,“ spolkla další sousto, načež se zakuckala.

„Ty mi to jídlo nepřeješ!“ vysoukala ze sebe, mezitímco kašlala jako divá.

„To máš z toho, že hltáš,“ zasmála jsem se a nakonec se rozhodla, že přece jen něco sním. Aspoň ten salát…

„Ale stejně… chudák dítě,“ povzdechla si Andrea. Viděla jsem, jak se jí v očích zalesklo. Ona by dala všechno za to, aby taky mohla aspoň jedno mít. Jenže nemohla. Chytila jsem ji za ruku a soucitně ji zmáčkla.

„Je to nespravedlivý. Nějaká feťačka má tak úžasného chlapečka a jiné ženy…“ nedopověděla to, a ani nemusela. Bylo mi jasné, koho tím myslí.

„Ale jsou děti, které by takovou mámu, jako bys byla ty, potřebovaly. Neuvažovala jsi… Neuvažovali jste o adopci?“ zeptala jsem se opatrně. Mezitím jsem se párkrát přehrábla v salátu, abych na ni neupírala zrak. Nechtěla jsem ji ještě víc stresovat.

„Pořád doufám, že –“

„Možná byste to měli zvážit,“ skočila jsem jí do řeči. Koukat na to, jak se trápí, bylo prostě těžké.

„Jsou to už tři roky a pořád nic. Možná byste se uklidnili. Možná by ses ty uklidnila a pak třeba –“

„Neopovažuj se na mě zkoušet ty psychologický řeči, Isabello!“ rozkřikla se tlumeně a rádoby zhrozeným a zároveň pobaveným hlasem. Obě jsme se tomu nahlas zasmály.

„Jen jsem chtěla…“

„Já vím,“ usmála se a ještě pořád jí cukaly koutky, „a děkuju,“ řekla a dojedla svou porci.

„Přestaň se v tom přehrabovat, jako by to jídlo bylo z Černobylu!“ napomenula mě, načež jsme se obě zase rozesmály. „A pro po, už takhle jsi šíleně hubená. Nechci, abys byla hubenější než já!“ pronesla vznešeně a na oko zcela vážně. Usmála jsem se její poznámce a konečně pozřela první sousto.

Odpoledne bylo daleko klidnější než dnešní ráno. Aspoň se mi to tak zdálo. Po tom dopoledním představení jsem se ani neopovažovala byť jen okem zavadit o Jackovu kancelář. Stačilo, že jsem periferně viděla, jak přechází z jedné strany na druhou jako lev v kleci.

Když se o hodinu později rozrazily dveře jeho kanceláře, instinktivně jsem zajela víc pod stůl. Naštvaně přejel pohledem celou místnost, kde jsme my ostatní seděli. To jen on měl to privilegium soukromí, které mu zajišťovaly čtyři prosklené stěny skoro uprostřed té jinak obrovské místnosti, kde se nacházely naše stoly. Ty byly oddělené jen přepážkami.

„Adél?!“ rozkřikl se, když ji nikde nenašel. Tak tohle nebylo dobré. Adél byla jeho oblíbenkyně. Aspoň tak jsem si to myslela. Nikdy na ni nekřičel.

Adél se vynořila z kuchyňky a s děsem v očích se k němu blížila. Ukázal na dveře jeho kanceláře, načež vstoupil hned za ní. Snažila jsem se nevnímat jeho křik a její pláč. Pokoušela jsem se soustředit jen na práci.

Trpělivost mi došla, když se Adél vyřítila s hlasitým pláčem z jeho pracovny. Proběhla kolem Andrey a pak uličkou kolem mě. Vyběhla ze dveří a pak už jsem ji nikdy neviděla. Střihla jsem pohledem k jeho kanceláři, kde šel Jack akorát zavřít dveře. Pak došel zpátky za svůj stůl a posadil se. Podívala jsem se na Andreu, která jen nechápavě pokrčila rameny a pak už raději soustředila svou pozornost na práci.

Skoro bez dechu jsem se zvedla a spěšně se vydala na záchod. Tam jsem našla první volnou kabinku a zavřela se. Dobrých deset minut jsem jen seděla na zavřené záchodové míse a vydýchávala dnešní den. Celý tenhle týden toho na mě bylo dost. A to bylo teprve úterý.

Když jsem se trochu uklidnila a konečně spolkla ten knedlík v krku, spláchla jsem a vyšla k umyvadlu.

„Je ti špatně?!“ zazněl jeho hlas. Hrklo ve mně takovým způsobem, že jsem skoro nadskočila. Otočila jsem se na něj. Líně se opíral o poslední umyvadlo v řadě a měřil si mě skelným a prázdným pohledem.

„Co tady děláš?“ vyprskla jsem, šokovaná. Bylo mi zle už jen z pomyšlení, že si vůbec dovolil sem přijít. Ani jsem nechtěla vědět, proč se stará, jestli je mi špatně.

„Já mám otevřené dveře všude,“ usmál se. Z toho úsměvu mi přejel mráz po zádech.

„Ale tohle jsou dámské záchodky,“ došla jsem k umyvadlu a začala si mýt ruce.

„O to je to zajímavější, nemyslíš?“ Natočila jsem hlavu mírně jeho směrem, ale nepodívala se na něj. Vážně to na mě právě zkusil? Došla jsem k dávkovači utěrek a utřela si ruce. Periferně jsem ho sledovala. Ze svého místa se nepohnul.

„Můžu?“ zeptala jsem se nezúčastněným tónem, když mi jedním krokem do strany zastoupil cestu ven. Dívala jsem se mu do očí, kterými se mi posmíval. Nechávalo mě to klidnou. Jediné, co jsem chtěla, bylo, abych už nebyla v jeho přítomnosti. Teď, když stál tak blízko a doslova mi tělem bránil projít, mi došlo, jak moc jeho přítomnost nesnáším.

„Jsem rád, že je ti zase dobře, Bello. Byla by tě škoda,“ zašeptal k mému uchu, když se lehce nahnul. Uhnul do strany a gentlemansky ukázal na dveře před námi.

„Až po tobě,“ řekl a tím mě propustil ze svých spárů. Jistým krokem jsem prošla ven a nevšímala si všetečných pohledů všech přítomných, kteří se na chodbě v ten okamžik mihli. Jak jsem procházela zpět k našim stolům, ohlídla jsem se přes rameno, abych zjistila, jestli jde za mnou.

Stál před dívčími záchodky a celou dobu mě sledoval. Když se naše pohledy na moment střetly, úlisně se usmál a s nádechem si dal ruce v bok. Odvrátila jsem se od něj a snažila se setřást ze sebe ten zvláštní pocit strachu, který mi jeho pohled nahnal.

…

„Nemrač se, budeš mít vrásky,“ napomenula mě Andrea, když se objevila u mého stolu. Vzhlédla jsem k ní očima a trochu se pousmála. Pak jsem se vrátila pohledem k počítači.

„Mračíš se celé odpoledne. Stalo se něco?“ zeptala se tlumeným hlasem. Spiklenecky se ke mně nahnula, aby to zůstalo jen mezi námi. Otočila jsem se na židli čelem k ní a přemýšlela, jestli to bylo vážně tak důležité, abych jí to musela říkat a zatěžovat ji tím.

„Stalo se něco divného…“ zatřepala jsem hlavou s tím, že dál nebudu pokračovat. Andrea dychtivě otevřela oči, jakoby mě jimi popoháněla, abych pokračovala. Rezignovaně jsem svěsila hlavu a povzdechla si.

„Prostě, šla jsem na záchod a on,“ pohodila jsem hlavou k Jackově kanceláři, „tam prostě byl… když jsem vyšla…“ blekotala jsem zmateně a sama se snažila vzpomenout si, jak to vlastně bylo.

„Jakože na dámských toaletách?“ zeptala se překvapeně. Přikývla jsem a nervózně si skousla spodní ret.

„A co chtěl?“ zeptala se.

„To teda fakt nevím,“ šeptla jsem zaraženě.

„Drbání na mém pracovišti netrpím, to snad víte, dámy,“ ozval se pobavený hlas hned vedle mě. Otočila jsem hlavu doleva, abych viděla Jacka, jak se opírá o můj stůl. Vyděšeně jsem ho sledovala a snažila se zjistit z jeho výrazu, jestli nás slyšel.

„Probíraly jsme plány na večer,“ řekla Andrea pohotově a při tom mě obdařila významným pohledem. Snažila jsem se setřást to mrazení, které mě pohltilo, a pokusila se vykouzlit jeden falešný úsměv pro mého šéfa.

„Já myslel, že se k nám večer přidáš, Bello?“ obrátil veškerou svou pozornost na mě. Musela jsem v té chvíli zčervenat, protože jsem cítila, jak mi začaly hicovat tváře.

„Vlastně, dneska se beze mě budete muset obejít oba,“ řekla jsem a přelétla je pohledem. „Mám tu ještě práci,“ dodala jsem hned, jak jsem zahlédla jejich nechápavé tváře.

„Tak z práce tě samozřejmě vyrušovat nebudeme,“ pronesla Andrea a tím vzala Jackovi vítr z plachet. Proti tomu mohl těžko něco namítnout.

„Tak tedy zítra, Bello. Andreo,“ pozdravil nepříjemně a odporoučel se. Počkaly jsme, až bude ze dveří venku.

„Díky,“ vydechla jsem.

„Tak zítra,“ usmála se Andrea a přátelsky mě pohladila po rameni. Když odešla, zůstala jsem tam téměř sama. Až na pár opozdilců, jako jsem byla já a ženské z horké linky. Vrátila jsem se k práci a začala zpracovávat údaje, které mi dneska prošly rukama.

Bylo skoro devět hodin večer, když jsem zhasla lampičku s tím, že pro dnešek končím. Došla jsem si pro kabát a do kabelky si strkala potřebné věci. Už jsem se otáčela na podpatku, když se rozezvonila modrá linka. Rozhlédla jsem se po kanceláři, která byla teď už z větší části zhasnutá, a panovalo v ní šero, které rozrážely pouze nouzové bodovky.

Dívala jsem se na modré blikající světlo a věděla, že to brát nemusím, po chvilce planého vyzvánění by se to stejně přepnulo na horkou linku. Přesto mi to nedalo a tu kabelku jsem odložila.

„Linka důvěry. U telefonu Isabella Swanová, jak vám mohu pomoci?“ pronesla jsem naučenou frázi. Na druhé straně bylo mrtvolné ticho. Žádný hluk ulice, žádné sirény, žádná auta. To tíživé ticho protnul pouze nešťastný povzdech volajícího.

„Mám potřebu někomu ublížit a vy jste teď zřejmě jediná, kdo mi v tom může zabránit,“ ozval se jemný sametový hlas, který měl pachuť hořkosti. Všechny tekutiny v těle mi ztuhly a srdce se mi zastavilo. V hlavě mi blikala jediná myšlenka, že jsem ten telefon neměla brát.

Ptát se dotyčného na jméno by se teď asi minulo účinkem. Zatajila jsem dech a rychle vymýšlela, co teď budu dělat. Možná jsem měla na telefonu sériového vraha. Ten byl totiž ten poslední, který by mi v tomhle zatraceném týdnu chyběl.

„Proč byste měl mít potřebu někomu ubližovat? Věřím, že ve skutečnosti nikomu ublížit nechcete. Jen vás třeba nějaké nehezké okolnosti nutí si to myslet…“ zkusila jsem navázat kontakt. Možná jsem to neměla dělat, možná jsem si zahrávala s něčím, s čím jsem neměla. Možná jsem to prostě měla položit a odejít. Možná…

„Protože přesně tohle je moje podstata. Protože potřebuju vědět, že je správné, když se jí poddám,“ zašeptal tónem hlasu, který mi i přes sluchátko způsobil zimnici. Tak ledový a odměřený byl. Přesto v něm bylo slyšet tolik pochybností a bolesti. To bylo to, čeho jsem musela zkusit využít.

„Voláte proto, abyste dostal požehnání?“ Snažila jsem se o monotónní hlas, který ani neodsuzoval, ale ani nevyjadřoval souhlas. Jestli byl psychicky labilní, i sebemenší odchylka v hlase by mohla mít katastrofální následky. A podle jeho, na první pohled vyrovnaného, hlasu jsem nechtěla nic riskovat.

„Vlastně ano. Jak absurdní, že?“ pousmál se.

„Proč absurdní? Chcete se ujistit, že konáte správně. To znamená, že máte o svém přesvědčení pochybnosti. To je dobře,“ řekla jsem rozhodně a zhluboka se nadýchla.

„Dobře?“ uchechtl se hořce.

„Dobře, protože máte svědomí. A protože ve skrytu duše víte, že ubližovat ostatním lidem je špatné,“ vysvětlila jsem sebejistě.

„I v případě, že by zabíjení lidí bylo součástí mého bytí?“ zeptal se a já ani nepostřehla, jak rychle jsme se dostali z ublížení člověku k vraždě. Nebylo pochyb, že jsem měla na telefonu psychopata.

„Neumím si dost dobře představit, že by zabíjení lidí mohlo být něčí součástí,“ zachmuřila jsem se nepříjemně. Nervózně jsem si poposedla na židli a opřela se.

„Neumíte nebo nechcete?“ pohrával si se mnou.

„Neumím a ani nechci,“ odsekla jsem. Nelíbilo se mi, kam tenhle rozhovor směřuje.

„Vy nemáte někdy pocit, že si někteří lidé nezaslouží žít, Isabello?“ vyslovil plynule, načež dal přímo razantní důraz na mé jméno, které nepříjemně protáhl.

„Bella,“ vydechla jsem automaticky a hned nato se praštila do čela. „Prostě jen Bella,“ zamumlala jsem rychle, ale situaci jsem tím už stejně nezachránila. Tohle jsem totálně posrala. Tohle bylo tak neprofesionální. Měla bych mít z něho strach, a přesto jsem s ním měla pocit, že všechno bude v pořádku.

„Nemáte někdy pocit té křivdy, že žijí lidé, kteří si to nezaslouží, nebo se životu přímo vysmívají, prostě jen Bello?“ opravil mé jméno a stejně zase špatně. Tentokrát jsem se nenechala rozhodit a prostě to přešla.

„My se tu ale nebavíme o mně. Bavíme se tu o vás a vašem volání o pomoc,“ odvedla jsem řeč. Nechtěla jsem si připomínat dnešní odpoledne, kdy jsem si z celého srdce přála, aby člověk, jako je Jack Collins, nikdy neexistoval. Musela jsem si ale zachovat masku profesionála.

„Jste na všechny vaše klienty takhle odměřená nebo ve vás jen neumím číst?“

„Oh,“ vydechla jsem překvapeně, protože tohle byla trefa přímo do černého středu mého srdce. „Já… Snažím se ke všem klientům přistupovat profesionálně. Je to moje práce,“ řekla jsem uraženě.

„Nechtěl jsem se vás dotknout,“ vyslovil omluvně a opravdu to tak znělo. Vraždící gentleman? Od kdy?

„A taky nedotkl,“ zachovala jsem tvář pokerového hráče. Na druhé straně bylo hrobové ticho. Uvnitř sebe jsem cítila potřebu zjistit, jestli tam stále je nebo jestli zavěsil.

„Podívejte se, pane...“

„Edward,“ doplnil mě tlumeným hlasem. Nadechla jsem se a dala si tak chvilku na uspořádání myšlenky, kterou jsem mu původně chtěla říct.

„Podívejte se, Edwarde, je dobře, že jste zavolal. Je dobře, že o svých činech přemýšlíte dopředu a chcete se s někým poradit. Obávám se, že ale nejsem ta správná osoba, se kterou byste měl tohle řešit. Jsem si jistá, že bych vám mohla poradit pár výborných odborníků, kteří by vám pomohli vypořádat se s vašimi… vnitřními démony.“

„Psychiatra?“ křikl pohoršeně.

„Doktora,“ obešla jsem ten název, nechtěla jsem ho naštvat ještě víc.

„Těch mám doma šest,“ odsekl. Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak se do sluchátka opřel vítr.

„Tak co ode mě chcete, Edwarde? Jak vám můžu pomoct?“ zaúpěla jsem zoufale. Až teď mi došlo, že možná svou netrpělivostí dávám všanc životy lidí, kterým by mohl ublížit. Na ty jsem za celou dobu nepomyslela ani jednou.

„Tím, co děláte teď,“ pousmál se. „Mluvte se mnou,“ řekl tajemně. Překvapeně jsem několikrát zamrkala a na rtech se mi vytvořil nevysvětlitelný úsměv.

„A pomůže vám to v boji proti… té vaší podstatě?“ zeptala jsem se nejistě. Mohla jsem slyšet jeho posměšek.

„Myslím, že jsem si našel svou medicínu,“ pousmál se. Měla jsem chvilku pocit, že mluvím s někým úplně jiným. Teď byl o tolik uvolněnější. O tolik… normálnější.

…

Vzbudil mě první paprsek slunce, který pronikl skrz roztažené žaluzie až ke mně. Rozespale jsem zamžourala a opatrně se opřela lokty o stůl, abych se nadzvedla. Sundala jsem si přilepený papír z tváře a prohrábla si vlasy, když jsem se protáhla. Byla jsem celá ztuhlá a rozlámaná. Jak bych taky nebyla, spala jsem v předklonu, opřená o stůl. Musela jsem usnout někdy k ránu. Když jsem si uvědomila, co se v noci dělo, popadla mě panika. Vymrštila jsem ruku k sluchátku, které leželo kousek ode mě.

„Haló! Haló!“ zakřičela jsem nepřiměřeně do telefonu a doufala, že mě Edward uslyší. Že tam ještě pořád je. Že neudělal nějakou hloupost. Že jsem mu přece jen trochu pomohla…

Aniž bych o tom přemýšlela, několikrát jsem bouchla do klávesnice, aby se počítač nastartoval. Hned jak se přede mnou objevila obrazovka s naším logem, rychle jsem si otevřela internet a projížděla novinky. V duchu jsem se modlila, aby v noci nedošlo k žádné vraždě. Aspoň ne v Seattlu.

Úlevně jsem si odfoukla, když jsem nic podezřelého nenašla. V klidu jsem se opřela a snažila se trochu probrat. Protírala jsem si krční páteř a přitom přemýšlela, že si možná tu moji práci beru až příliš osobně. Edward toho byl živým důkazem. Kroutila jsem sama nad sebou hlavou, když jsem si urovnávala zmuchlané věci na stole.

Letmým pohledem jsem zavadila o hodiny a zděsila se času, který ukazovaly. Měla jsem přesně patnáct minut, abych se dala dohromady, než začnou chodit holky do práce. Než přijde Jack…

Nazula jsem si lodičky, které jsem si pro větší pohodlí zula někdy kolem jedenácté večer. Myslím, že to jsme zrovna probírali Edwardovy oblíbené skladatele... Hraje na klavír, pomyslela jsem si. Hned nato jsem si zakázala myslet na náš dlouhý rozhovor, který brzo sklouzl z polemiky o životě a smrti k našim koníčkům a životu. Snažila jsem se držet ten rozhovor jen na formální úrovni, jenže to bylo vlastně nemožné. Nějakým způsobem mě ten člověk nutil k určité familiárnosti. Při něm mi slova z úst plynula téměř sama. Nevěděla jsem, jestli to bylo jeho osobností nebo prostě tím faktem, že jsme se neznali. Možná ta určitá inkognita mi dovolovala popustit uzdu svým myšlenkám a podělit se o ně s někým jiným. Anebo na mě nějakým záhadným způsobem působila ta jeho osobnost.

Umyla jsem si obličej a zadívala se na sebe do zrcadla. Unavenou až průsvitnou tvář zdobily dva černé kruhy pod očima. Byly tak velké a viditelné, že by se na nich mohly houpat opice. Znovu jsem svlažila obličej ve studené vodě a pak ho raději už schovala do papírových utěrek. Z kabelky jsem si vyndala provizorní líčení, které jsem u sebe měla. Tužka na oči a řasenka. Nezvykla jsem se moc malovat. Jen když to bylo nezbytně nutné. Párkrát jsem se ještě ošila, abych upravila silonky a sukni a uhladila halenku, co nejvíc to šlo. Pak jsem se vydala zpátky ke svému stolu, kde jsem na sebe otevřela okno, abych se trochu vyluftovala.

„Ty vypadáš,“ zahlásila Andrea, aniž by si uvědomovala, že ji mohli všichni slyšet.

„Pšššt,“ tišila jsem ji a rukou zběsile mávala nahoru a dolů, abych to zdůraznila.

„Spala jsi vůbec? Neměla jsi tuhle halenku včera?“ sypala z rukávu otázky, které mi nebyly zrovna dvakrát příjemné.

„Ne a ano,“ řekla jsem a protočila u toho očima.

„Co se stalo?“ chtěla vědět.

„Nejspíš jsem měla na telefonu sériového vraha a tak trochu jsem mu usnula na telefonu,“ rozhodila jsem nervózně rukama.

„Cože?“ vyjekla, až se po nás všichni otočili.

„Slyšelas dobře,“ nevěděla jsem kam s rukama, tak jsem si je složila na prsou.

„A… A… Co jako teď?“ zeptala se, jako bych snad měla vymyšlený záložní plán.

„No, teď nic. Když jsem se ráno vzbudila, na lince už nebyl.“

„No jasně! A cos čekala? Že tam na tebe počká?“

„Nekřič na mě!“ ohradila jsem se. Sama jsem z toho byla celá nesvá. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.

„Tohle jsi celá ty, Bello! Měla jsi to okamžitě nahlásit! Na tohle bys mohla jednou šeredně dojet! Tohle není sranda a ty nejsi hrdina, co sám zachraňuje svět!“ připomněla mi věcně. Protočila jsem oči a naštvaně se opřela do židle.

„Já to přece vím! Ale když on chtěl –“

„Ale když, ale když! Žádný když! Tohle je tvoje práce. Zatraceně dobře placená práce a ty ji potřebuješ! A navíc, co to bylo zač? Jak můžeš vědět, že kvůli tvé nezodpovědnosti teď někde někomu neublížil?“

„To nevím,“ blekotala jsem a zvedala u toho ramena jako školačka, „ale když jsme pak spolu mluvili, byl daleko klidnější. Prostě, vůbec mi nepřišel jako nějaký blázen nebo vrah. Byl… normální,“ hlesla jsem a znovu si v mysli promítala náš rozhovor.

„Jsi blázen,“ zhodnotila to Andrea a bez dalšího slova odešla ke svému stolu. No, tak to bych měla. Díky, mami.

S každým zazvoněním telefonu jsem nadskočila. Ano, bylo to mé nečisté svědomí, které mě nenechalo v klidu. Vždycky jsem si pohledem změřila kolegyni, abych se ujistila, že to není Edward, kdo volá. Jestli to nejsem já, ta, se kterou chce mluvit. Proč jsem si vlastně myslela, že to já mu dokážu pomoct? Opravdu to byla jeho slova, která mě o tom přesvědčila? Nebo jsem já chtěla být ta, co ho zachrání?

Neměla jsem dost času o tom pořádně přemýšlet. A hlavně jsem si nechtěla připustit myšlenku, že by se mi vážně mohl někdo zamlouvat z jednoho jediného telefonátu.

Když před obědem zazvonila moje linka, krve by se ve mně nedořezali. Pohotově jsem zvedla sluchátko a zmáčkla příjem.

„Linka důvěry. U telefonu Isabella Swanová. Jak vám mohu pomoci?“ zadrmolila jsem do telefonu a čekala, že uslyším ten sametový hlas ze včerejška. Dychtila jsem po tom, abych ho uslyšela. Potřebovala jsem se ujistit, že to zvládl a ovládl se. Potřebovala jsem se mu omluvit, že jsem tam pro něj nebyla až do konce.

„Haló?“ ozval se slabý ženský hlas.

„Linka důvěry, mohu vám pomoci?“ zopakovala jsem a čekala, až se ta paní vymáčkne.

„Opustila jsem manžela a teď nevím, kam mám jít. Nikoho nemám…“ zavzlykala.

„Určitě jste se rozhodla správně. Teď mi zkuste říct vaši bližší polohu a já se pokusím nasměrovat vás do zařízení, ve kterém vám zcela jistě pomůžou.“ Mezitím jsem si otevřela seznam azylových domů a zkusila vyhledat ten jí nejbližší.

…

„Ano. Ne, jsem ráda, že k vám dorazila v pořádku. Jo, určitě. Moc díky za spolupráci. Mějte se,“ ukončila jsem telefon a pohledem zavadila o Jackovu kancelář. Zvedl ruku a lehce na mě mávl. Pokusila jsem se o úsměv a lehce pohodila hlavou na opětování pozdravu. Sklonila jsem se k počítači, abych zmizela z jeho zorného pole.

„Slečna Swanová?“ oslovil mě neznámý hlas. Z přikrčené polohy, jakožto úhybného manévru před šéfem jsem se nepatrně natočila na stranu, abych viděla, kdo si mě to žádá.

„Ano?“ zaskřehotala jsem, když jsem uviděla sympatického mladíka od doručovací služby.

„Mám pro vás zásilku, slečno,“ pronesl s velkým úsměvem.

„Pro mě? A od koho?“ divila jsem se. Samou zvědavostí jsem si stoupla a nakoukla mu do papírů, jak se v nich přehraboval. Nikdo mi zásilky neposílal a ani já jsem si nic neobjednala.

„Odesílatel tu není uvedený. To je zvláštní,“ podivoval se.

„Vážně?“ nadechla jsem se a na malou chvilku složila ruce v bok. Pak mi ten chlapík strčil nekompromisně balíček do ruky a podal mi pero.

„Tady mi to podepište,“ nakázal a nastavil mi ty papíry. Udělala jsem, jak mi bylo řečeno, a pak si několikrát přehodila ten balíček z ruky do ruky.

„Hezký den,“ zasalutoval, až jsem se tomu usmála.

„Nashle,“ řekla jsem pobaveně, když se otočil k odchodu. Vrátila jsem se ke stolu a až teď zpozorovala, jak se na mě všichni dívají. Sklopila jsem zrak a cítila, jak se mi hrne do tváří krev. Zaplula jsem ke stolu a lehce se přikrčila.

Když se po chvilce všichni vrátili ke své práci, pohledem jsem zkontrolovala Jacka, který visel na telefonu. Postavila jsem balíček na stůl a zkoumala ho ze všech stran. Byl celkem malý, nijak zvlášť zabalený. Přelepený ústřižkem z doručovací služby, kde bylo napsané mé jméno a adresa sem do centrály. Natáhla jsem ruku s tím, že to prostě rozbalím, ať mám jasno.

„Bello?!“ ozval se za mnou hlas, který jsem teď chtěla slyšet ze všeho nejméně. Otočila jsem se na židli čelem k mému šéfovi a nevinně se usmála.

„Můžeš se mnou na chviličku?“ zeptal se a prstem naznačil, ať se zvednu a následuju ho. Beze slova a dechu jsem přikývla a hned jak se otočil, sáhla jsem po balíčku a strčila ho do kabelky, kterou jsem měla pod stolem.

„Znáš moje zásady, Bello. A víš, co si myslím o soukromých záležitostech v pracovní době. Takže, to bylo co? Přítel snad nevydržel do večera a potřeboval ti poslat něco tak moc důležitého?“ zeptal se a honosně se usadil na svou židli. Zkřížil před sebou ruce, které si opřel o lokty na stůl.

„Přítel?“ zeptala jsem se zmateně. Tohle mělo být co? Výslech? Žárlivá scéna? Nebo snad přijde napomenutí za porušení jeho hloupých zásad?

„Máš přítele, nebo jsi snad sama?“ zeptal se zostra. Otevřela jsem pusu a z jeho drzosti oněměla. Měla jsem sto chutí vrhnout se na něj přes ten stůl a nabančit mu ten jeho krysí obličej a rozbít mu ty jeho trapný zženštělý brýle.

„Mám přítele,“ zazněl můj hlas z velké dálky. Matně jsem si uvědomovala, že jsem to opravdu vyslovila já. Možná že to ta jeho drzost mě donutila takhle veřejně lhát.

„Myslel jsem si to,“ zašeptal si do rukou a pootočil se na židli, jak se do ní opřel. Stála jsem tam a nebyla schopná pohybu. Měřil si mě skrz brýle a oplzle si mě prohlížel. Chtěla jsem vědět, co se mu honí tou jeho hlavou. O čem asi přemýšlel?

„Pro tentokrát nad tím zavřu oči, protože jsi to ty, Bello. Ale ať už se to neopakuje. A tohle mám u tebe schovaný,“ řekl a pokynul rukou, abych odešla. Zírala jsem na něj, jako by to byl sen. Tohle se mi určitě jen zdálo. Vážně si teď vytvořil byť jen malou záminku, aby mohl mít nade mnou moc?

Otočila jsem se ke dveřím a snažila se co nejrychleji překonat tu vzdálenost mezi námi. Vyšla jsem z jeho dveří a zabouchla je za sebou. Plouživým krokem jsem se dostala ke svému stolu, kde jsem si sedla. Složila jsem si hlavu do rukou a věděla, že mám nejspíš menší problém.

…

Nervózně jsem podupávala nohou, kousala si prsty na ruce a hypnotizovala modrou linku. Nezazvonila. Bylo devět hodin. Přesně touhle dobou mi včera volal. Doufala jsem, že by to mohla být jistá symbolika, kterou dodrží i dneska. Věděla jsem, že i kdyby dnes zavolal, stejně bych ani dneska nepostupovala podle našeho protokolu. Prostě jsem jen chtěla slyšet jeho hlas. Chtěla jsem vědět, že je v pořádku. Že všichni v jeho okolí jsou v pořádku.

V půl desáté jsem to s nervy nevydržela a už po třistapadesáté zvedla sluchátko, abych se přesvědčila, že není vyvěšené nebo porouchané. Když se ozval vytáčecí tón, klesla mi nálada na bod mrazu. Nemělo smysl tu dál čekat, tak jsem se zvedla a došla si pro kabát. Vzala jsem si kabelku a zamířila k odchodu.

„Všechno v pohodě?“ zeptala jsem se holek z červené linky, než jsem definitivně opustila naše poschodí.

„Jasně, měj se, Bello,“ řekla Camila a mávla mi na pozdrav. Nemělo smysl ptát se jich, jestli někdo nevolal. Nevolal, protože to by nejdřív zvonilo u nás.

Vyšla jsem do chladného nočního Seattlu. Přitáhla jsem si límec kabátu blíž ke krku, abych zahnala tu vlezlou zimu, co se mi vkrádala pod kabát. Zamyšleně jsem procházela ulicemi, až jsem se dostala do své části města. Ještě chvilku a budu u sebe doma. Až teď, když jsem byla mimo centrálu a práci, jsem si uvědomila, jak moc se těším domů. Celý tenhle týden byl šílený a já se vážně nemohla dočkat, až si vlezu do vany a pořádně si odpočinu. Ani myšlenka na Edwarda, která se mnou byla na každém kroku, mi už nedokázala zkazit tu mou soukromou vizi dnešního večera.

Naposledy jsem se rozhlédla po ulici a rychle přes ni přeběhla, i když po přechodu nebylo ani památky. Rozhlížela jsem se po okolí a zkoumala, jestli jsem stále sama. Byl večer a tma, neměla jsem tyhle noční cesty zrovna v oblibě. Vlastně bych řekla, že jsem byla pěkný strašpytel. Aby taky ne. Ženská… Sama venku… V noci…

Leknutím jsem nadskočila, když se znenadání začalo kolem mě rozléhat tiché zvonění. Zastavila jsem se a otáčela se dokola, abych zjistila, odkud to jde. Dokonce jsem nabrala přesvědčení, že mě někdo sleduje, a to dokonce tak špatně, že mu začal zvonit mobil.

Marně jsem se rozhlížela okolo sebe. Nikde nikdo nebyl. Jen městské výpary, ruch z projíždějících aut, policejní sirény, ventilace z okolních baráků. Nic, co bych normálně neznala. Až na to divné zvonění…

Jak jsem tak pohodila kabelkou na mém rameni, zarazila jsem se. Ten zvuk nevycházel odnikud jinud, než z mé kabelky. Rozevřela jsem ji a párkrát v ní přehrábla. Byla jsem si téměř jistá, že tohle můj mobil není. Dobře jsem znala svůj vyzváněcí tón a tenhle to teda opravdu nebyl. Do ruky mi přišel ten balíček. Vyndala jsem ho, abych zjistila, že to on bláznivě zvoní. Na nic jsem nečekala a začala se do něj dobývat. Šlo to ztuha, přesto jsem nakonec nad tím kartonem vyhrála.

Když jsem rozbalila bublinkový papír, v ruce se mi ocitl menší elegantní mobilní telefon. Vyjeveně jsem se na něj dívala a přemýšlela, co to má znamenat. Na displeji blikalo neznámé číslo volajícího. Nejistě jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.

„Jak ses vyspala a jaký jsi měla den, Bello?“ rozezněl se jeho hlas a já dočista přestala dýchat. Srdce se mi rozbušilo a tváře zčervenaly, a tentokrát to nebylo z té zimy.

„Edwarde?“ vydechla jsem polekaně. Hned jak jsem popadla dech, rozhlédla jsem se kolem sebe.

„Bello?“ zopakoval pobaveně, což nejspíš vyprovokoval můj vyděšený hlas. Ale čemu se divil? Jak jsem mohla být v klidu. Možná že chtěl někoho zabít…

„Co to…? Jak jsi…?“ koktala jsem a nevypravila ze sebe ani jednu souvislou větu.

„Říkal jsem si, že nechci, abys trávila noci tak nepohodlně na stole v práci a taky jsem tě nestihl požádat o číslo,“ pousmál se. Nejdřív se mi rty zkroutily do úsměvu, když jsem si představila, že na mě takhle myslí. Pak mě ale zarazilo, jak mohl vědět, že jsem spala na stole…

„Počkat, počkat,“ brzdila jsem ho. „Jak víš, kde jsem spala? Jsi čtenář myšlenek nebo co?“ zasmála jsem se nervózně.

„Vlastně jo. Ale tak nemusím být věštec, abych tušil, kde jsi usnula, když jsme si povídali.“ Logické… Povzdechla jsem si a přešlápla z nohy na nohu.

„Když už jsme u toho, mrzí mě, že jsem… No, prostě, že jsem usnula. Promiň, nechala jsem tě v tom,“ řekla jsem a zajela si nervózně rukou do vlasů. „Na mou obranu můžu říct, že jsem nespala ani tu noc před tím. Měla jsem ten den případ sebevraha...“ zahryzla jsem se do rtu a okamžitě přestala dýchat. Tohle jsem říkat neměla. Jestli jsem něco včera pochopila, tak to, že Edward nesnáší lidi, co si života neváží. Jeho těžký, bolestivý povzdech mi nahnal strach.

„Promiň, já –“

„Ne, to je v pořádku. Je to zvláštní a sám tomu nerozumím, ale když s tebou mluvím, je to všechno daleko snažší. Jako by ta červená mlha, která mi normálně zatemní mozek, byla s tebou daleko slabší. Dovoluje mi myslet racionálně, ne tolik impulzivně, pudově,“ vysvětloval. Stála jsem venku a naslouchala jeho hlasu. Nevnímala jsem ten chlad, který se mi opíral o pokožku. Nezáleželo, jak moc velká mi byla zima. Záleželo jen na něm.

„Ty ještě nejsi doma?“ zeptal se znenadání. Skousla jsem si ret, jako bych byla přichycená při činu. Přece mu neřeknu, že jsem čekala v práci, jestli náhodou nezavolá…

„Zdržela jsem se,“ zalhala jsem. To jsem moc neuměla. Ve skutečnosti jsem byla přímý člověk. A tak jsem byla šťastná, že tu teď není, aby mohl vidět, jak moc jsem zrudla.

„Neměla bys chodit takhle v noci samotná. Je to nebezpečné, Bello,“ huboval mě. Jeho hlas byl najednou nepřístupný a naléhavý. Začínala jsem být z těch jeho nálad zmatená.

„Říkáš ty,“ zasmála jsem se od srdce. Od něj to teda sedělo. Pousmál se a já cítila, jak se můj úsměv ještě zvětšil. Začínala jsem zbožňovat ten sladký povzdech, který z něho vycházel, když se usmál. Přichytila jsem se, jak si představuji, jak asi vypadají ty jeho rty při tom úsměvu.

„Chceš mi o tom vyprávět? O tom pondělním náročném dni?“ zeptal se a já se zamyslela. Od té doby, co jsem opustila naše, byla Andrea jediná, se kterou jsem mohla otevřeně mluvit. Pak jsem si vzpomněla na předešlou noc, kdy jsem se otevřela kompletně cizímu člověku a povzdechla si. Začínal na mě mít špatný vliv.

„A budeš mi ty vyprávět o té červené mlze?“ Záměrně jsem používala jeho expresionismy. Nejenže to bylo správné z hlediska psychologického, ale přišly mi i svým způsobem vtipné a zajímavé. A pořád jsem nesměla zapomínat, že to on je tady ten, co má problém.

„Dobře,“ zasmál se a pak jsem mohla s telefonem u ucha pokračovat k sobě domů.

…

„Takže jsi to vlastně zvládla,“ rozlouskl debatu o mém prvním sebevrahovi.

„Vlastně jo,“ nalila jsem si do sklenky červené víno. „Ale stejně jsem z toho pořád špatná. Prostě to se mnou otřáslo,“ vysvětlila jsem. Vzala jsem sklenku do ruky a udělala s vínem pár kroužků. Věděla jsem, že tohle je dobrý ročník, nebylo potřeba ho zkoumat. To jen tak ze zvyku. Bez přivonění k němu jsem usrkla.

„Víno?“ změnil z ničeho nic téma. Je pravda, že to předešlé jsme už vyčerpali.

„Uhm,“ přitakal jsem, když jsem spolkla další doušek.

„Nech mě hádat. Cabernet Sauvignon z roku 1997?“ tipnul si. Pousmála jsem se, ale musela ocenit jeho vkus.

„To byl výborný ročník,“ přitakala jsem, „ale těsně vedle,“ zklamala jsem ho. Smutně si povzdechl. „Merlot 2005,“ řekla jsem a znovu si usrkla.

„Proč Merlot?“ zajímal se. Líbilo se mi, jak lpí na detailech.

„Protože je tak temně rubínové, jako to nevzdálenější zákoutí mé duše,“ pronesla jsem básnicky. Co na tom, že mé básnické střevo vyřízli už při mém porodu. Možná že právě to víno mi dávalo tu sílu mlít tyhle nesmysly.

„Jako krev,“ řekl studeně, až mnou projel mráz.

„Jo, ale chutná spíš po švestkách,“ zasmála jsem se, abych odlehčila situaci. Zdálo se mi, že ovzduší trochu zhoustlo. „Teď ty. Pověz mi o té tvé červené mlze.“ Schoulila jsem se na sedačce a přehodila přes sebe deku.

„Dokážeš se oprostit od všeho logického a ponořit se do hlubin, o kterých jsi četla jen v knížkách?“ zeptal se tajemně a já zbystřila.

„Myslím, že to můžu zkusit,“ řekla jsem a natáhla se pro víno.

„Představ si toho nejhoršího padoucha,“ řekl a já se zamyslela.

„Jako Joker v Batmanovi?“ Brainstorming…

„Třeba. Teď ho znásob tisíckrát,“ řekl a já si to zkusila představit. Moc mi to nešlo, tak jsem si usrkla vína, aby mi to šlo lépe. „Tohle jsem já, Bello. Nebezpečný, žíznivý predátor,“ řekl hlasem, který jsem u něj ještě neslyšela. Byl tak ostrý, že by se o něj i motýl pořezal.

„Žíznivý predátor?“ zopakovala jsem s dávkou humoru. V ten okamžik mi to přišlo vtipný. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že si ze mě utahuje. „Žíznivý predátor, který hraje na klavír, vyzná se ve vínech a poslouchá vyprávění operátorky o jejím hektickém pondělním dni?“ smála jsem se.

„Já ale nežertuju, Bello,“ pronesl zcela vážně.

„Dobře, promiň,“ snažila jsem se uklidnit, ale ještě teď mi cukaly koutky. Nějak jsem si nedokázala představit, že ten jinak sladký a líbezný hlas by mohl patřit nějakému monstru, jak se mi tady snažil naznačit.

„Moje podstata je zlá, opravdu moc zlá a nebezpečná. Staletí proti tomu bojuji, ale někdy mi už prostě dochází síly.“ Poslední slovo skoro vydechl. Vážně trpěl. Možná to byl jen jeho způsob, jak mi přiblížit, jak se ve skutečnosti cítil. Možná mi chtěl jen ukázat, jak špatné to s ním je.

„Staletí?“ podivovala jsem se. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem to opravdu řekla nahlas. Ale někdy mě jeho volba slov doslova šokovala.

„Kolik jsi toho vypila, Bello?“ udeřil na mě, tentokrát už opravdu naštvaný.

„Promiň… Já jsem vážně nechtěla. Poslouchám tě,“ vsypala jsem ze sebe.

„Tak kolik?“ trval si na svém. Zmateně jsem se podívala na láhev vína, kde se na dně válel už jen nepatrný zbytek.

„Trochu,“ mlžila jsem. Až teď jsem začínala cítit ten alkohol v mé krvi. „Já už budu dobrá, slibuju,“ odpřísáhla jsem na holý pupek. Jeho smutný povzdech ve mně potlačil veškerý opilecký opar a znovu mi dovolil myslet jasně.

„Měla bych být profesionálka a snažit se ti pomoct. Ale čím dýl s tebou mluvím, tím horší pro mě je držet si odstup. A tím ti, Edwarde, moc platná nebudu. Možná bys měl –“

„Neopakuj to slovo!“ varoval mě.

„Pomohli by ti,“ oponovala jsem, ale nenaléhala.

„Já jsem spokojený takhle,“ řekl.

„Spokojený?“ zeptala jsem se rozněžněle. Představa, že je se mnou spokojený, mi vytvořila na ústech jeden z těch přiblblých úsměvů, co normálně vídávám jen ve filmech.

„Pomáháš mi už jen tím, že jsi,“ připustil a mně se srdce rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí, hlava se mi zatočila a dech nepřiměřeně nabral na intenzitě.

„Edwarde… zahraj mi,“ zašeptala jsem nakonec, když jsem spolkla všechna slova vyznání citů, která byla absurdní, ale samovolně mi zněla v uších. Bylo to bláznovství, čemu jsem právě propadla. Bláznovství s vrahem, který u mě hledá záchranu, kterou mu možná nedokážu poskytnout…

***

„Jsi kráva, Swanová!“ Kráva, kráva, kráva… ječela jsem na sebe do zrcadla a zároveň v hlavě, aby toho nebylo málo. Usnout mu jednou na telefonu je omyl, možná omluvitelný omyl. Ale usnout mu podruhé?! To je katastrofa!

„Až najdeš článek o zavražděných lidech, můžeš si pogratulovat,“ řekla jsem si do zrcadla, abych se u toho viděla. Pocit viny byl šílený a od rána jsem byla prakticky nepoužitelná. Hned jak jsem se ráno probudila, chtěla jsem mu zavolat. Jenže to by mi nesměl volat z neznámého čísla…

„Posloucháš mě?“ zaslechla jsem Andreu, mezitímco jsem opět myslela na Edwarda a jeho problémy. Přemýšlela jsem o nich prakticky neustále.

„Co?“ zvedla jsem k ní pohled a spolkla sousto. Zakroutila hlavou a opět se vrátila ke svému jídlu.

„Jsi úplně mimo!“ osočila mě. Tázavě jsem se na ni podívala a zmateně zamrkala.

„Mluvím tu o tom školení, na které zítra jdeme a ty mě vůbec neposloucháš!“

„Promiň,“ řekla jsem rezignovaně a znovu se pustila do jídla.

„Říkala jsem, že si Jack změnil účast a jde tam zítra s námi,“ zopakovala a významně se na mě podívala.

„A co tím chceš říct?“ zakroutila jsem nechápavě hlavou. No a co? Co je komu do Jacka?! Já měla teď jiné starosti.

„Možná by ses nad tím měla zamyslet, Bells. Protože se mi tohle jeho chování vůbec nelíbí.“ Dívala jsem se na ni a snažila se vstřebat všechny její informace. „Krouží kolem tebe jako sup,“ dodala. Překvapeně jsem vydechla a opřela se. Právě mě totiž přešla chuť k jídlu.

„Co tím chceš jako říct?“

„Měla by sis dávat pozor. Víš, jaký je, když si na někoho zasedne. Prostě, mám o tebe strach. Nechci, aby se ti něco stalo,“ usmála se křečovitě. Byla vážně ustaraná.

„Takhle to určitě není,“ kroutila jsem negativně hlavou, ale přesto mi její slova utkvěla v paměti.

Když jsem ten večer přišla domů, seděla jsem v křesle a nemohla přestat myslet na Andreina slova. I v naší firmě kolovaly drby na světelné frekvenci. Vědělo se téměř o všem, co se šustlo. Neunikly mi různé povídačky i o mém šéfovi. Jen jsem si nějak neuměla představit, že bych do jeho her měla nějak zapadat i já.

Bytem se rozezněl můj nový telefon. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla. Dál jsem ale neváhala ani sekundu a natáhla se pro něj. Nedočkavě jsem zmáčkla příjem.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem ze sebe. „Měla jsem o tebe celý den strach,“ pokračovala jsem, aniž bych čekala na odpověď. V duchu jsem se modlila, aby mě nečekala žádná špatná zpráva.

„Taky tě zdravím, Bello,“ pronesl pobaveně.

„Ahoj, Edwarde,“ usmála jsem se nervózně nad svým lehce hysterickým chováním.

„Jsem v pořádku. Jak ses dneska měla?“ chtěl vědět. Dnes byl ale na řadě on. Bylo na čase, abych se začala zajímat především o jeho problémy.

„Takže jsou všichni v okolí pěti mil v pořádku?“ zeptala jsem se nedůvěřivě, ale snažila se do toho dát trochu humoru.

„Ano,“ pousmál se. Byla jsem ráda, že byl dnes tak dobře naložený.

„Měla jsem se stejně jako každý jiný den, čili nic moc. Ale zpátky k tobě. Jak ses dnes měl ty?“ Posadila jsem se do křesla a bedlivě mu naslouchala.

„Hodně jsem přemýšlel,“ přiznal a zhluboka se nadechl.

„O čem jsi přemýšlel?“ vyzvídala jsem.

„O tom, co všechno ztratím, pokud se poddám své podstatě.“ Dech se mi nepatrně zrychlil. Rychle pochopil moje dnešní rozpoložení.

„A došel jsi k nějakému závěru?“ Psycholog na telefonu. Co na tom, že jsem nebyla graduovaný psycholog. Vyžadoval mě a tvrdil, že to já mu pomáhám. Směle do toho, dodávala jsem si odvahu.

„Přijdu o všechno, co jsem si do teď budoval. Svůj život, přátele, rodinu…“

„Rodinu?“ Nebylo to poprvé, co ji zmínil. Bylo mi jasné, že tohle je jeho Achillova pata.

„Otec a matka. Taky mám dvě sestry a dva bratry.“ Smutně se povzdechl.

„Velká rodina,“ pousmála jsem se.

„Líbili by se ti,“ řekl a tipla bych si, že se u toho tentokrát usmál.

„Myslíš?“

„Vím to.“

„Jsi ochotný se jí vzdát pro tu tvou podstatu?“ Zhluboka se nadechl a na chvilku se odmlčel.

„Moje podstata je něco, co ovládá celou mou existenci. Vyjadřuje to, co ve skutečnosti jsem. S tím všechno stojí i padá,“ řekl důrazně a ve své podstatě smířeně.

„Tomu nerozumím,“ řekla jsem pravdu. Nemělo cenu nic předstírat, těm jeho hádankám jsem nerozuměla.

„Byl jsem stvořený pro to být takový. To jen způsob života, který vedu, mi umožňuje žít takhle. Vlastně je to otázka životního stylu.“

„Tak v čem je problém? Proč se ho tedy nemůžeš držet i dál?“ ptala jsem se. Možná hloupě, ale chtěla jsem to vědět. Mít naději, že možná… někdy…

„Když dlouho žiješ proti své vlastní podstatě, proti tomu, co ve skutečnosti jsi, jednou tě tvé skryté já dožene a bude chtít převzít vedení. Nemůžeš se věčně schovávat za to, co nejsi.“ Neodpustil si trpký povzdech, který mi do těla vlil smutek.

„Vždycky jsem se s tím snažil bojovat. Jenže teď mi nějak docházejí síly.“ Povzdechla jsem si. Bylo mi z toho na nic. Člověk, kterého jsem vlastně neznala a přesto mě to k němu táhlo. Jeho hlas hýbal vším, co ve mně bylo. A teď? Teď jako bych pochopila, že mezi námi nikdy nic víc nebude…

„Co se děje?“

„Nic, jen… Všechno je to zvláštní. Když jsem ti tehdy poprvé zvedla telefon, jako bych okamžitě věděla, že něco je jinak. Že už nic nebude stejné. Nevím proč, ale ty naše rozhovory… prostě, všechno je mi tak blízké a přitom tolik vzdálené. Nějak si neumím představit, že bych tě měla ztratit. A děsí mě představa, že ti nedokážu pomoct,“ uchechtla jsem se nervózně. Rukou jsem si přejela po obličeji a zasunula neposlušný pramen vlasů za ucho.

„To je další věc, o které jsem přemýšlel.“ Zarazila jsem se.

„Jak to myslíš?“

„Vezme mi to všechno, včetně zdravého rozumu i svědomí. Jak budu moct někomu ublížit, když znám tebe? Jak bych mohl jen tak beztrestně chodit a zabíjet? Ty jsi tak sladká, hodná a čistá duše. Děláš všechno pro ostatní a nic od nich nežádáš.“ Zahřálo mě to u srdce. Dokonce bych řekla, že mi zčervenaly líce.

„Nenechám tě v tom, Edwarde. Abych ti ukázala, že když něco chceš, má cenu o to bojovat.“

„Nevíš, o čem mluvíš. Neumíš si ani představit, jak moc je to zlé a jak moc si právě zahrávám.“

„Na tom nezáleží. Teď jsi tu se mnou. Ty. Nikdo jiný, ani tvoje zlá podstata. Nedovolím, aby zničila to dobré a čisté, co v tobě je. A já to cítím. Dokud tu budeš, budu bojovat.“ Hořkosladce se pousmál.

„Budeš bojovat,“ zopakoval a ze rtů mu unikl ten sladkých povzdech. Bylo to to, co chtěl slyšet?

„Promiň, asi budu muset končit. Někdo zvoní,“ řekla jsem, když jsem uslyšela domovní zvonek. Nikoho jsem nečekala takhle pozdě večer.

„Podívej se, kdo to je, než otevřeš,“ upozorňoval mě věcně.

„Díky, mami,“ uchechtla jsem se. Cupitala jsem ke dveřím, abych mohla skrz kukátko zjistit, kdo to ke mně jde. „Sousedka,“ řekla jsem potichu, aby mě ona neslyšela.

„Vyřiď si to. Počkám na telefonu. Ještě jsem ti toho chtěl spoustu říct.“

„Dobře,“ položila jsem telefon na botník a nesměle otevřela.

„Dobrý den, paní Flaubertová,“ pozdravila jsem tu milou starší dámu.

„Dobrý večer, Bello, nechci rušit, ale dnes tu byl pošťák a přinesl vám balíček. Bohužel jste nebyla doma, tak jsem vám ho převzala,“ vysvětlovala a už mi do ruky cpala onen balíček.

„To jste moc hodná. Ušetřila jste mi cestu na poštu,“ usmála jsem se na ni mile.

„Ráda jsem pomohla. Hezký večer,“ rozloučila se. S poděkováním jsem zavřela dveře a hned si vzala Edwarda k uchu.

„Co ti dala?“ ptal se hned zvědavě.

„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ řekla jsem s úšklebkem. Mezitím jsem si přidržela telefon mezi uchem a ramenem, abych si uvolnila i druhou ruku a mohla to rozbalit.

„To se mě netýká. Já nikdy nezestárnu,“ pousmál se, přesto z toho byla cítit hořkost. Normálně bych se nad tím pozastavila, ale teď jsem byla zvědavá na ten balíček.

V rukách se mi ocitla menší sametová krabička. Když jsem ji otevřela, zatřpytil se na mě jemný řetízek z bílého zlata. V jeho prostředku byl zavěšený překrásný přívěšek, který se skládal ze dvou srdíček propletených do sebe. Po každé straně jednoho srdce byly vysázené jemné kamínky. Z té krásy mě přecházel zrak. Nikdy jsem na takovéhle věci nebyla, ale tenhle řetízek mě okamžitě uhranul.

Když jsem bez dechu konečně zvedla oči od té krásy, můj zrak padl na vnitřní stranu té krabičky. Tam ozdobným písmem stálo: „Pro krásnou ženu, se kterou trávím stejně tak krásné večery.“

Nenacházela jsem slova, která by dostatečně vystihla to, co jsem v ten moment cítila. Pohladilo to mou duši a bylo to, jako by nic jiného v té chvíli neexistovalo.

„Líbí se ti to?“ zašeptal, jako by ani on nechtěl rušit tenhle pro mě významný okamžik. Byl i pro něj stejně tak důležitý? Opravdu jsem to chtěla vědět, ale nedokázala jsem se zeptat.

„To je Cartier,“ vydechla jsem ohromeně.

„Pro tebe jen to nejlepší,“ vydechl a já opět ucítila to zvláštní lechtání v podbřišku.

„To ale nemůžu přijmout, Edwarde,“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, co to vlastně držím.

„Ber to jako svůj honorář za to, že posloucháš mindráky jednoho zatrpklého a nešťastného u...“ přestal mluvit.

„Ukradls to?“ vyhrkla jsem ze sebe zbrkle, ale musela jsem to vědět.

„Co prosím?“ zasmál se trhavě, jako by se zajíkl.

„Edwarde, řekni mi pravdu, ukradl jsi to? Víš, kolik takový Cartier stojí?“ Ani jsem nevěděla, jak se mi najednou ocitl na krku… Jen jsem se chtěla podívat, jak vlastně takový Cartier na tom krku vypadá. Než ho půjdu vrátit. Samozřejmě že ho půjdu vrátit. Hned zítra. Možná by to stačilo až pozítří…

„Ano, vím, kolik takový Cartier stojí. Jeden jsem ti totiž koupil,“ uchechtl se nevěřícně. „A taky si dokážu živě představit, jak ti sluší,“ vydechl. Usmála jsem se, když mi polichotil.

Natřásala jsem se před zrcadlem a pozorovala se z každé strany. A ano, byl nádherný i z boku.

„Mám radši Tiffanyho,“ rýpla jsem si do něj a snažila se skrýt smích, který mi neposlušně unikal z úst.

„Příště můžeš jít se mnou a vybrat si ho úplně sama,“ řekl zcela vážně. Zatajil se mi dech.

„To byla nabídka na rande?“ zeptala jsem se nesměle.

„To záleží na tom, jestli ji přijmeš,“ vyhnul se odpovědi. On že má nějaký psychický problém? Blbost…

„Pojďme si nejdřív promluvit o tvém stalkingu. Kde jsi zjistil mou adresu? A jak víš, jak vypadám?“

„Co takhle personální oddělení a jistá osobní složka?“ odpověděl otázkou. Naprázdno jsem otevřela pusu a po chvilce ji zase zavřela.

„Tak tohle mi vysvětlíš,“ zasmála jsem se a znovu se uvelebila v mém oblíbeném křesle. Znenadání jsem měla nutkání podívat se z okna. Jako by mě přitahoval něčí pohled. Venku byla černočerná tma. Jak by taky ne. Bylo deset hodin večer a já bydlela ve třináctém patře. Vysoko nad všemi pouličními lampami…

…

Seděla jsem ve třetí řadě u okna a absolutně nevnímala přednášejícího, který nám vysvětloval nový program, kvůli kterému jsme tu byli. Nemohla jsem. V hlavě jsem měla jen Edwarda a náš včerejší večer. Nebylo se čemu divit. Prostoupil mým tělem až do morku kostí. Byla jsem jím skrz naskrz prolezlá. Ani neustálé Andreino drkání do mého loktu nedokázalo přenést mou pozornost na toho chlápka vepředu. Několikrát jsem sklouzla pohledem na Jacka, který se rozvaloval na židli v řadě před námi. Párkrát se na mě otočil. V ten moment jsem aspoň předstírala zájem a zvedla pohled k přednášejícímu.

Ne nadarmo se říká, že člověku stačí jeden okamžik, aby se do druhého zamiloval. Já si byla každý den jistější, že mně stačil jeden jediný telefonát. Sama sobě jsem si to nedokázala vysvětlit. Neustále jsem si to přehrávala v myšlenkách. Přesvědčovala se, že to není možný. Opakovala jsem si racionální a logické detaily jako třeba, že je to narušený člověk, který věří, že je vrah neschopný citu. Nehodný žití, ale jen parazitování na lidech.

Večer, když bylo konečně po všem, všichni se pomalu balili a odcházeli. Já si ještě odskočila a pak si balila své poznámky, kterých sice moc nebylo, ale přesto se na nich něco našlo. Vzala jsem hrníček od kafe, na kterém jsem dneska přežívala, a došla do kuchyňky s tím, že ho ještě rychle umyju. Když jsem se vracela zpět do zasedací místnosti, nebyla prázdná, jako když jsem ji opouštěla.

„Ty jsi ještě tu?“ zeptala jsem se Jacka, který se líně opíral o stůl, u kterého jsem dnes seděla.

„Jo, byl jsem ještě u sebe, a když jsem odcházel, všiml jsem si, že se tu ještě svítí.

„Byla jsem v kuchyňce, ale už odcházím,“ vysvětlila jsem a přešla k tomu stolu. Začala jsem si do kabelky házet zbytek věcí ze stolu. Vstal a otočil se směrem ke mně.

„Jdeš domů za přítelem?“ zeptal se a upíral na mě svůj vtíravý pohled.

„Ehm,“ přitakala jsem neochotně. Sklopila jsem pohled do kabelky, aby nepoznal, jak jsem mu právě zalhala.

„Ani ta lež s přítelem mě od tebe neodradí, Bello. Spíš naopak, je to… rajcovní,“ řekl slizce. Vytřeštěně jsem se na něj podívala a nebyla schopná pohybu. Jak to sakra poznal?!

Usmál se a několikrát klepl prsty o stůl. Sledovala jsem jeho ruku, která vyťukávala svůj vlastní rytmus o stůl a snažila se popadnout dech.

„Chci tě, Bello. Chci tě, a to moc,“ řekl a rukou odstrčil stůl, který byl mezi námi. Kabelka i židle popadaly, jak za to zabral. Leknutím jsem udělala krok dozadu a narazila tak na další stůl. Vykročil ke mně a v tu chvíli mi došlo, o co mu jde.

Jedním krokem do strany jsem obešla ten stůl a couvala dozadu. Neměla jsem čas přemýšlet, jak se mu ubránit. Nikdy se mi nic podobného nestalo. Každý týden jsem poslouchala ženy, které o znásilněních mluvily, ale nikdy jsem si nedokázala tak živě představit, co v té chvíli musely prožívat. Hnus, odpor, strach…

Blížil se ke mně a s každým jeho dalším krokem rostlo napětí mezi námi. Na nic jsem už nečekala a otočila se k němu zády. Chtěla jsem utéct. Zareagoval stejně rychle jako já. Chytil mě za vlasy a strhnul k sobě. Vyjekla jsem bolestí a taky leknutím. Chytil mě zezadu za prsa a přitiskl na své tělo.

„Ne! Pusť!“ křičela jsem a snažila se mu vymanit. Ale nebylo pochyb o tom, že v tom měl praxi. Zaklínil mi nohy těmi svými. Přehmátl a chytil mě za ruce, které mi zafixoval za hlavou. Pak mě jednou rukou otočil čelem k sobě a surově přirazil na zeď, která byla kousek od nás. Skoro mi vyrazil dech. Snažila jsem se mu bránit, nějak se uvolnit a pak ho něčím přetáhnout. Ale bez rukou to šlo špatně. Líbal mě na krku a rukama šmejdil po zbytku těla.

„Pusť mě!“ prskla jsem a odvrátila hlavu na stranu. Chytil mě za bradu a silou mě přinutil podívat se mu do tváře. Hrubě se mi začal sápat po rtech. Když vjel svým odporným jazykem do mé pusy, skousla jsem, co nejvíc to šlo. Zařval bolestí a z pusy se mu začala valit krev.

„Ty svině!“ křikl a udeřil mě do obličeje. Silná rána, která zasáhla přímo mou tvář. Hlava mi odlítla na druhou stranu. Spadla jsem a stačila se při pádu zachytit židle, která můj pád lehce zmírnila.

Soukala jsem se po zemi dál od něj, zatímco on si utíral krev do ruky. Než jsem se stačila zvednout, přiskočil ke mně a zalehl mě. Kopala jsem a bouchala do něj, no, bylo to zbytečné. Uvěznil mě pod jeho tělem a začal se šmátráním na těch nejintimnějších místech. Nikdy jsem se nemohla cítit hůř než v ten moment. Bylo to odporné a nejhorší byla ta bezmoc. Když rukou vjel tam, kam nikdy neměl, ucítila jsem slzy, které se mi spustily. Předloktím jsem se zapírala o jeho hruď a chtěla ho od sebe odstrčit. Ještě víc přitlačil, abych se už nemohla hnout vůbec.

Vzlykala jsem a přála si, aby už bylo po všem. Nemohla jsem se bránit, nemohla jsem utéct. Nemohla jsem vůbec nic. Jen zatnout zuby a počkat, až tahle noční můra skončí. Hlava mi klesla na stranu a pevně jsem tiskla víčka k sobě.

Najednou nebylo nic. Ani Jacka ani jeho odporných doteků. Otevřela jsem oči a rozhlédla se okolo sebe.

Kousek ode mě stál muž, který držel pod krkem Jacka přišpendleného na zdi. Hrozivě vrčel a celé tělo se mu chvělo napětím. Jack sípal, jak mu dotyčný zamezil přísun vzduchu. Klouzal nohama po zdi, jak se snažil najít pro ně oporu, aby se zase mohl nadechnout. Přes lokty jsem se zvedla do sedu a měřila si ty dva.

V tom okamžiku na mě onen muž pohlédl. Jeho ostré rysy a vražedně černé oči kontrastovaly s jinak andělským, bledým obličejem. Dlouze se mi zadíval do očí a já nepotřebovala nic vědět. Naše těla k sobě samovolně promluvila nějakým pro nás neznámým jazykem.

Hrozivě zavrčel, jedním pohybem strhl Jacka k zemi a s pohledem na mě vycenil své bílé zuby.

„Ne!“ zakřičela jsem vyděšeně, když se zaklonil s tím, že ukončí jeho život.

„Ne! Prosím! Nedělej to!“ Bolestivě zavrčel, jak bojoval sám se sebou. Zmítal se v něm ďábel spolu s andělem. Teprve teď jsem pochopila, o čem to celou tu dobu mluvil.

„Zůstaň tu se mnou,“ šeptala jsem, až ho skoro prosila. Plazila jsem se k němu po kolenou, až jsem se ocitla u nich. Zvedla jsem ruku a položila ji na tu jeho. Byla až mrtvolně chladná a tvrdá. Přesto na ni má pokožka reagovala, jako by to bylo to nejhebčí, na co jsem v životě sáhla.

„Prosím,“ hlesla jsem skoro neslyšně. Upírala jsem zrak do jeho očí a viděla v nich tu změnu. Nebyly už tak černé, jak se mi prve zdálo. Nebo vážně nabíraly zcela jiný odstín?

Po chvilce mlčení, které bylo proťaté pouze bušením našich srdcí a zrychleným dechem, se lehce narovnal a pak bolestivě vydechl. Pustil Jacka, který musel v nestřeženém okamžiku ztratit vědomí. Vlastně mi to bylo úplně jedno. Natáhla jsem se k mému zachránci a i přes ležícího Jacka mezi námi spojila ruce za jeho krkem a objala ho. Natiskla jsem hlavu na jeho hruď a po chvilce ucítila tu jeho v mých vlasech.

Když se jeho ruce objevily na mém kříži a přitáhl si mě víc k sobě, teprve pak jsem uvěřila, že je po všem. Že už všechno bude v pořádku.

Policie, kterou jsem zavolala, se všeho okamžitě zhostila. Sepsali jsme protokol, ve kterém jsem všechno popsala a dohodla se, že zítra přijdu na stanici a podám trestní oznámení. Byla jsem už daleko klidnější. To ta vidina Jacka za mřížemi mi dodávala klid.

Nakonec, když už bylo opravdu po všem, zahlédla jsem na druhé straně místnosti člověka, který mi zachránil život. Ušetřil mě otřesného zážitku, ze kterého bych se určitě nikdy pořádně nevzpamatovala. Podíval se na mě a já poprvé v životě neuhnula stydlivě pohledem. Blížil se ke mně a já poprvé litovala, že ta vzdálenost mezi námi není kratší.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se hlasem, který mi byl tolik známý. Až mi ta ironie vytvořila na rtech úsměv.

„Teď už jo,“ vydechla jsem s úsměvem a na okamžik sklopila zrak. Přemýšlela jsem, co bych mu v téhle situaci měla říct. „Děkuju,“ řekla jsem a opět mu pohlédla do tváře. Bylo až nelidsky zvláštní, jak moc se jeho obličej změnil. Teď byl tolik sladký a mírumilovný, s překrásnýma zlatýma očima.

„A pak kdo potřeboval ve skutečnosti zachránit,“ zasmála jsem se trpce. Bylo až k smíchu, jak byla celá tahle situace tragikomická.

„Myslím, že jsme se zachránili navzájem,“ přiznal. Usmála jsem se na něj a byla ráda, že to řekl.

„Jednou mi někdo řekl, že život je jako bonboniéra, nikdy totiž nevíš, co ochutnáš,“ pronesla jsem znalecky, pohled jsem přitom upírala do podlahy.

„Pak jsem rád, že jsem ochutnal tebe,“ usmál se a nervózně si projel rukou vlasy. Zvedla jsem k němu pohled a trochu se mi ulevilo. Byl totiž uplně stejně v rozpacích jako já.

„Slečno Swanová?“ oslovila mě paní policistka. Tázavě jsem k ní obrátila pohled. „Není tohle náhodou vaše? Našli jsme to na podlaze,“ dopověděla a v ruce se jí blýsknul můj řetízek od Cartiera.

„Je!“ vyjekla jsem překvapeně. „Děkuju.“ Natáhla jsem se pro něj a nechala ho opatrně protéct mezi prsty. V tom zápalu boje mi ho Jack musel strhnout.

„Je roztržený,“ povzdechla jsem si smutně, když jsem ho promnula v ruce.

„Aspoň můžeme dojít k tomu Tiffanymu, když už ho máš radši,“ usmál se Edward. Překvapeně jsem k němu vzhlédla a usmála se.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ smála jsem se a vážně si myslela, že si dělá srandu.

„Ale až zítra, teď tě odvedu domů, měla by ses prospat. Byl to náročný den,“ řekl a položil mi ochranářsky ruku kolem ramen.

„Ty žertuješ,“ zkusila jsem naposledy. Určitě kecal. Jeho sebevědomí bych chtěla mít. Ať mi nikdo netvrdí, že by kvůli jednomu Edwardovi otevřeli u Tiffanyho v deset hodin večer…

„Ty toho ještě nevíš, Bello.“ Tajemně se usmál a vedl mě ven, kde na nás čekal taxík. Ani jsem se neobtěžovala sdělit svou adresu. Věděla jsem, že on ji zná. Uvelebila jsem se do otevřeného obětí mého zachránce a v ruce pevně sevřela svůj řetízek.

Od té chvíle už nikdy nebylo nic v mém životě stejné, přesto byla jedna věc, která se nikdy nezmění, a to když na lince důvěry zazvoní telefon…

Moje třetí jednorázovka je na světě. Nebudu Vás zatěžovat eláborátem o tom, jak mělo být všechno jinak, a že z toho nakonec vzniklo něco úplně jiného. :-) Prostě, tady je a mně nezbývá, než doufat, že se Vám povídka přesto alespoň trošku líbila. Možná až natolik, že mi tu zanecháte nějaké ty dojmy. :-) Byla bych moc ráda. :-)

Nemůžu a ani nechci jinak, ale tuhle povídku bych chtěla věnovat mojí kamarádce a zlatému člověku, bez kterého bych povídku možná ani nedopsala. Kim, zlato moje, děkuju, žes při mně stála a snášela mé bědování. Je tvoje a doufám, že jsem tě nezklamala. :-*

Snad jsem nezklamala ani Vás, mé drahé čtenářky, a doufám, že se zase brzy shledáme u nějaké té další tvorbičky. ;-)

Psaní zdar! Váš Mmoník :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Linka důvěry: