Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lost werewolf - 2. část

18.06.2014 (16:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1363×

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se upír po několika minutách mlčení váhavě. Nechápavě na něj upřu své hnědé oči. On se mě ptá, jak se jmenuju?!

Ale i přes mé zmatené myšlenky a nejistotu bez váhání vyhrknu:

„Bella.“

Upír se mírně usměje. „To je pěkné jméno.“

„Díky…“ vydechnu namáhavě a nedokážu se odpoutat od jeho uhrančivého pohledu. Jeho zlatavé oči si mě nejistě prohlíží a já přitom přemýšlím, co mu asi běží hlavou. Já tam mám upřímně úplně vybíleno.

„Ty jsi Edward, že ano?“ zašeptám a pokusím se o úsměv. Vycítím, že atmosféra velmi rychle houstne a najednou si uvědomím, že nechci, aby zmizel. Chtěla bych se o něm něco dozvědět. Zjistit, proč mě začal sledovat… Uvědomím si, že v tuto chvíli bych byla ochotná udělat skoro vše, abych ho přinutila zůstat. Myšlenka, že by měl odejít a já bych už nikdy nespatřila ty nádherné oči, mě lehce děsí.

„Ano…“ odvětí Edward stále trochu nervózním hlasem. Usměji se, abych mu dodala trochu odvahy.

„Odkud jsi?“ zeptám se a o krok ustoupím dozadu. Doufám, že se tak bude cítit příjemněji. Tuším, že můj pach ho tak trochu vyvádí z míry.

Edward si lehce frustrovaně projede rukou vlasy a temně na mě pohlédne. „Neměla bys jít domů?“

Jestli si myslí, že mě tímto odradí, je na omylu… Narovnám se, zpříma se mu zadívám do očí a odhodlaně odvětím:

„Ne… chci to slyšet.“

Povzdechne si a rukou pokyne k velkému balvanu, kde jsem si ještě před chvílí obouvala boty a neměla nejmenší potuchy, že mě Edward sleduje.

„Pokud to vážně chceš vědět, posaď se… bude to vážně dlouhý příběh.“

Neprotestuji a pomalu se posadím. Přitom z něj nespouštím oči. Když se poprvé ozve jeho hlas, po zádech mi přejde mráz a zatají se mi dech.

Po celou dobu, co mluví, na něj zaujatě koukám a napětím skoro ani nedýchám. Jeho příběh je fascinující a zároveň mi i nahání hrůzu. Ale nechci, aby přestal – chci vědět všechno…

Až když se na jeho vlasech zalesknou první paprsky slunce, uvědomím si, že jsme tu spolu strávili celou noc. Po celou tu dobu nade mnou stál jako socha – několik hodin bez hnutí – a já mu ze rtů doslova hltala každé slovo. Ale teď, když začalo vycházet slunce, zarazil se a zpříma na mě pohlédl. I když jsem v jeho očích nedokázala nic vyčíst, najednou mě zaplavily obavy.

„Co se děje?“ zeptala jsem se váhavě.

Několik vteřin trvalo, než mi Edward odpověděl. Pohlédl k východu a ustoupil několik kroků směrem k ještě poměrně temnému lesu. „Nechci, abys viděla, jak vypadám na slunci…“

Nechápavě jsem nakrčila obočí a pak pomalu vstala z kamene. Nohy jsem měla zdřevěnělé, ale skoro jsem to nevnímala. Krok po kroku jsem se váhavě přibližovala k Edwardovi a očima se ho snažila přesvědčit, že je všechno v pořádku.

A pak jsem udělala to, co jsem už toužila udělat od okamžiku, kdy jsem jeho tvář spatřila v měsíčním svitu… Lehce jsem mu přejela po hladké líci a zhluboka se mu zadívala do očí.

„Chci to vidět…“ zašeptám a znovu mu zlehka položím dlaň na jeho ledovou tvář. Nepatrně se pod mým dotekem zachvěje a jeho oči se znovu začnou vpíjet do těch mých. Usměji se. „Už se tě nebojím…“

V tu chvíli, co to dořeknu, nás ozáří východ slunce. Na chvíli jsem doslova oslněná jasnou září, přičemž nechápu, kde se tu vzala. Když si však mé oči zvyknou, ze rtů se mi vydere výdech úžasů. Edwardova tvář, vlastně celé jeho tělo září jako diamant. Ne… opravím se hned v duchu. Září jako tisíce diamantů… Otupěle na něj hledím, ale on si musel můj výraz vyložit špatně, protože ode mě rychle odvrátí hlavu, jako by se styděl za to, čeho jsem se stala svědkem.

„Ne…“ vydechnu a bezmyšlenkovitě ho chytnu za ruku. Když se jeho oči konečně střetnou s těmi mými, promluvím:

„Ne, neodvracej se… podle mě… jsi krásný…“

Edward se zatváří překvapeně, ale po chvíli se na jeho tváři objeví úsměv. Jeho ruka váhavě vystřelí k mému obličeji. Jeho dotek je ledový, vyvolá mi husí kůži na zátylku, ale zároveň se mi rozbuší srdce tak, že mám pocit, že mi každým okamžikem musí vyskočit z hrudi.

„Ne… to ty jsi nádherná…než jsem tě poznal, jako bych byl slepý… ale teď…“ Rozhlédne se po okolí a nakonec se zastaví na mé tváři. „Díky tobě jsem opět schopný vnímat krásu…“

Hlasitě vydechnu a přitom se utápím v jeho pohledu. Všechny své myšlenky soustředím do jednoho prostého pohybu… Pomalu zvedám hlavu, abych spojila jeho rty se svými. Celá moje existence se k tomu upíná jako k poslednímu záchrannému člunu na potápějící se lodi. Než však stačím ochutnat jeho rty, nepatrně se odtáhne a nervózně se usměje. Pak mi vtiskne ledový polibek na čelo a s tichým, ale zároveň uhrančivým šepotem „Brzy nashledanou…“ zmizí v lese.

Ještě několik vteřin se dívám na místo, kde ještě před chvílí stál, než mi dojde, že je opravdu pryč. Srdce se mi podivně svírá a najednou mám pocit, že už na světě neexistuje žádný důvod se znovu usmívat. Když mi ale tvář ovine chladivý větřík se slanou vůní oceánu, uvědomím si, že to není naposledy, co ho vidím. Řekl brzy nashledanou… Když na to pomyslím, po tváři se mi rozlije zasněný úsměv.

Najednou se nade mnou ozve křik racků. Polekaně vzhlédnu k obloze. Nade mnou krouží dva rackové, peroucí se o rybu. Chvíli je jen tak pozoruji, než mi dojde několik faktů: zaprvé – celou noc jsem strávila venku, zadruhé – rodiče jsou už jistě šílení strachy a zatřetí – mě asi tak na devadesát devět celých devět procent zabijou… Víc důvodu už nepotřebuji. V duchu zakleji a rychle se rozběhnu směrem k domovu.

Avšak když konečně celá zadýchaná doběhnu do rezervace, náš bílý domek zeje prázdnotou. Na jídelním stole ale naleznu krátký vzkaz od táty. Šel k Billymu a vzkazuje mi, ať tam hned jdu. Je mi jasné, že tohle mi jen tak neprojde. Povzdechnu si a zamířím do svého pokoje, abych se alespoň převlékla.

O několik málo minut později vybíhám z domu a mířím na druhý konec rezervace k cihlovému domku, kde bydlí Blackovi.

Vpadnu dovnitř jako velká voda, aniž bych se obtěžovala zaklepat. V předsíni se ale zarazím. V domě panuje nezvyklé ticho. Pomalu a obezřetně se kradu ke kuchyni. S prudce bušícím srdcem pohlédnu za roh. První, co upoutá můj zrak, je kytice divokých máků ve váze na stole. Hlasitě si oddechnu a uvolním se.

„Co tady děláš?!“ ozve se najednou těsně za mnou. Zděšeně vykřiknu a prudce se otočím, přičemž dotyčného prudce praštím loktem.

„Au! Bells! Co to proboha děláš?!“ začne nadávat Jacob a třít si žebra, mezi něž jsem mu právě vrazila loket. Naštvaně se na něj podívám a dám mu pěstí do ramene.

„Au! To bylo zase za co?“ kňourá dál a tře si zasažené místo.

„Za to, žes mi málem způsobil infarkt!“ zavrčím naštvaně a umíněně si založím ruce v bok. „Z jakého důvodu se za mnou takhle plížíš?!“

Jacob vykulí oči. „Já?!“ Ušklíbne se. „To tys vpadla do našeho domu jako velká voda…!“

Zarazím se. „Aha…“

Jacob se na mě ale nedokáže zlobit dlouho. Na jeho tváři se objeví letmý úsměv. „Tak co potřebuješ?“

Úsměv mu bleskově oplatím a vyhrknu:

„Hledám tátu,“ rozhlédnu se, „je tady někde?“

Možná se mi to jenom zdá, ale jako by se Jacobova tvář na chvíli zachmuřila. Pak pokrčí rameny. „Tak to tě budu muset zklamat… tvůj táta tady není, ale Billy říkal něco o rybaření…“

Úlevně si oddechnu. Není tady. Což znamená, že si jeho přednášku vyslechnu až později. Na tváři se mi rozšíří úsměv.

„Tak díky, Jacobe… já už radši půjdu, zatím…“ zahlaholím zvesela a otočím se k odchodu.

„Počkej!“ vyhrkne ale najednou Jacob.

Rychle se otočím a nechápavě na něj pohlédnu. „Co je?“

Jacob ke mně rychle kmitne očima, ale hned zase uhne. To se mu vůbec nepodobá… napadne mě hned. Možná se mi to jenom zdá, ale vypadá to, jako by byl docela nervózní…

„Já…“ začne, ale hned se zarazí a váhavě na mě pohlédne. Nechápu, co se mi snaží naznačit. Lehce se zamračím a už se ho chystám zeptat, co se to sakra s ním děje, když znovu promluví.

„Já… chtěl jsem ti něco říct…“

Pokrčím rameny. „Tak směle do toho, Jacobe… vůbec nechápu, o co jde a proč se chováš tak divně, ale už to ze sebe vysyp, protože na tebe nemám č –“

Než ale stačím dopovědět větu, Jacob jedním dlouhým krokem překoná vzdálenost mezi námi a prudce mě políbí. Když se ode mě odtrhne, zírám na něj s vykulenýma očima.

„C-co… co to…?“ koktám nechápavě a stále nemůžu uvěřit, že mě právě políbil.

Jacob si nervózně rukou prohrábne vlasy, čímž mi nesmírně připomene Edwarda. Při myšlence na něj se mi stáhnou útroby. Myslela jsem, že to bude on, kdo mě poprvé v životě políbí… ne Jacob!

Lehce naštvaně pohlednu na opáleného indiána, který všechno zkazil. Ten, jakmile si všimne mého výrazu, začne přede mnou hned couvat.

„Bells… mě to tak mrzí! Promiň mi to! Já nevěděl… Myslel jsem si, že to cítíš stejně… Já… Prostě…“

Povzdechne si a frustrovaně zalomí rukama. Už se mu chystám vpálit do tváře, jak to všechno hrozně podělal, když z dálky uslyším zavytí. Nejprve jedno, ale pak se k němu přidají další hlasy a vytí nabírá na intenzitě.

V krku mi vyschne a prudce se mi zvýší tep. S Jacobem si rychle vyměníme ustarané pohledy a naráz se rozběhneme ven z domu. Běžíme k blízkému lesu, vstříc zoufalému volání svých druhů. Muselo se stát něco vážného… jinak by jejich vytí nebylo tak naléhavé.

Těsně před tím, než se přeměním v obrovského bílého vlka, mi to dojde. Napůl v lidské a vlčí podobě zoufale vykřiknu.

Edwarde, ne!

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lost werewolf - 2. část: