Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lost werewolf - 3. část

26.06.2014 (14:30) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1938×

Jakmile mé mohutné tlapy dopadnou na zem, zoufale zavyji. Chvíli mi trvá, než jsem schopná vnímat a rozeznat ostatní hlasy v mé hlavě. Sama mám velmi zmatené myšlenky a oni se překřikují jeden přes druhého. Vidím Samovýma očima. Běží podél příkrého útesu, od černých tlap mu odletují kamínky. Namáhavě oddechuje. Vidím, co sleduje… Černou rozmazanou siluetu běžící několik desítek metrů před ním. Se vzrůstajícím zděšením zjišťuji, že vzdálenost mezi nimi se každou vteřinou zmenšuje. Snažím se nějak uspořádat své myšlenky. Chci jim říct, aby toho okamžitě nechali. Ale všechno je tak zmatené, že ani nedokážu rozpoznat, které myšlenky patří mně a které ne. Snažím se zhluboka dýchat, uklidnit se…

„Nechte toho!“ křičím zoufale, ale nikdo mě nevnímá. Celá smečka běží dál za Samem, který je již těsně za Edwardem. Ještě zvýším své tempo. Mohutnými skoky předbíhám Paula, Setha i Jareda. Jsem těsně za Samem. Hrdelně zavrčím, a aniž by to Sam jakkoli čekal, vrhnu se mu na záda a své ostré zuby mu zaryji do zátylku. Je překvapený. Jako všichni ostatní. Nikdo se mi nesnaží zabránit v dalším útoku. Sam najednou ztratí rovnováhu a oba padáme k zemi.

„Bells?! Co blázníš! Nech toho!“ vykřikuje zděšeně Jacob.

Nevnímám nikoho z nich. Nepřestávám překvapenému Samovi chňapat po krku a zuřivě na něj vrčet. Přitom mám před sebou v duchu andělskou tvář Edwarda.

Když to ostatním dojde, dostane se mi nejrůznějších reakcí. Překvapení… Vzteku… V hlavě slyším slova jako nepřítel, zrada, opovážlivost, zvrhlost… Šokovaně zavrčím a uskočím několik metrů od Sama. Poslední myšlenka patřila jemu. Nechápavě se na něj dívám. Vážně si tohle o mně myslí?

Sam se s hrdelním vrčením zvedne ze země a přistoupí až těsně přede mě.

„Zradila jsi nás…“

Pod tíhou jeho hlasu zakňučím a skloním hlavu k zemi. Jeho slova se mi zaryjí do srdce jako ostrý nůž. Smečka je pro každého z nás něco jako rodina. A když se stane něco takového…

Odhodlám se zvednout hlavu a zpříma pohlédnu Samovi do temných očí. „Já ho miluju…“ zašeptám zlomeně. Až teď jsem si uvědomila, že je to tak. Je to naprosto bláznivé a možná taky dost nezodpovědné, ale cítím to tak. Co mi můžou udělat?

Jacob na mě upře posmutněle oči. „Bells, co to říkáš? Vždyť je to upír…“

V duchu si povzdechnu. Teď když vím, jaké ke mně Jacob doopravdy chová city, je mi ho vážně líto. Trošku se za sebe stydím, že jsem ho takhle zranila.

„Stydět by ses vážně měla!“ vyštěkne znenadání Paul a vycení na mě zuby.

Zuřivě na něj zavrčím a už se chystám na něj vrhnout, když nás všechny umlčí Sam autoritativním hlasem. „Ticho!“

Všichni ztuhneme a já k němu váhavě a s obavou obrátím hlavu. Všimnu si, že se zvedl ze země a začal pomalým rytmickým krokem kolem nás kroužit.

„Vím, že vás všechny pobouřilo, co Bella udělala… Upřímně vám řeknu, že to také neschvaluji…“ řekne a odmlčí se. Nenávistně ho provrtám očima a tlumeně zavrčím. On to ale ignoruje a znovu začne mluvit.

„Proto teď nezbývá nic jiného… Bella se musí rozhodnout. Buďto rodina anebo ta pijavice…“ vyplivne s odporem, pak se přede mne posadí a s klidem mi pohlédne do očí.

„Tak, co to bude Bello? Když se rozhodneš pro smečku, zapomeneme, že se tohle kdy stalo… Když se ale rozhodneš pro něj, budeš vykázaná. Jak ze smečky, tak z rezervace. Už nebudeš moct nikdy spatřit své rodiče ani přátele…“

Z tónu jeho hlasu mi běhá mráz po zátylku. Vážně chce, abych se rozhodla mezi svou rodinou a někým, koho z celého svého srdce miluju? Ta představa mě děsí. Nechci opustit svou rodinu, ale ani Edwarda…

Ostatní všechny mé myšlenkové pochody poslouchají a mlčí. Jejich myšlenky jako bych slyšela z hodně velké dálky – skoro je vůbec nevnímám… Když ale pohlédnu na Sama, vím, že čeká na mou odpověď.

„Tak, co to bude, Bello?“ opakuje tiše a hledí mi do očí.

Zvednu se a začnu před ním couvat. Nepatrně přitom kroutím hlavou. Mám pocit, že pokud nebudu mít svůj mozek aspoň na chvíli jenom sama pro sebe, asi exploduju. Proto se beze slova rozběhnu do hlubin lesa, kde se vzápětí přeměním.

Do mé nahé kůže se hned opře chladivý vítr, až se celá rozechvěju. Z dálky slyším vytí ostatních a pak na mě všechno dolehne plnou silou. Svezu se na zem, dám si hlavu do dlaní a rozbrečím se. Slzy mi brzy na tváři vytvoří slané cestičky. Z hrudi se mi ozývají trhavé vzlyky, které vůbec nejde zastavit. Ani slzám nedokážu zabránit, a tak se mi dál derou z očí. Už si zase přijdu naprosto ztracená a zoufalá. Co mám dělat? ptám se sama sebe v duchu. Přijde mi to šílené. Jak po mně někdo může chtít, abych si vybrala mezi láskou a rodinou?

Nevím, jak dlouho jsem tu jen tak seděla a utápěla se ve vlastním žalu. Nakonec mi ale dojde, že musím něco dělat. Sam to myslel vážně. Musím se rozhodnout… a to co nejdříve.

Proto vstanu a rychlým krokem zamířím k rezervaci. Na útesu se obleču, přičemž se mi silně rozbuší srdce pokaždé, když něco zašramotí v křoví. Když se ale neobjeví známá postava, povzdechu si a zamířím domů.

V kuchyni narazím na mamku, jak se otáčí kolem plotny. Když mě spatří, zářivě se na mě usměje.

„Ahojky, Bells, tak jak ses celý den měla?“

Úsměv jí i přes obrovský knedlík v krku oplatím a znuděně prohodím:

„Ahoj, mami, jo, fajn…“

Nato si vezmu z mísy na stole červené jablko a zamířím po schodech do svého pokoje. V půli cesty se ale zarazím a obrátím se na mamku s otázkou:

„Kde je taťka?“

Ona se jen usměje a něco zamíchá ve velkém hrnci. Musím přiznat, že to voní přímo fantasticky.

„Hádej… Zase jel s Billym na ryby… Vážně nechápu, co na tom vidí…“

Nervózně se na ni usměji a pak už po dvou vybíhám schody do svého pokoje. Když za sebou prudce zavřu dveře, už mám zase na krajíčku.

Rozhlédnu se po pokoji a povzdechnu si. Tohle je můj domov. Jak bych tohle všechno mohla opustit?

Ruce se mi roztřesou tak, že mi z nich vypadne rudé jablko. Jako ve snu pozoruji, jak se kutálí po koberci a hlavou mi běží milion myšlenek. Když se zvednu a přistoupím k oknu, přijde mi, že mám nohy jako z gumy. Vyhlédnu z okna na temně zelený les a v duchu si povzdechnu. Kdykoli jsem měla nějaké potíže, tento pohled to vyřešil. Utíkala jsem do lesů a vyhledávala samotu. To se samozřejmě změnilo, když jsem se poprvé přeměnila. Pak už jsem skoro nikdy nebyla sama. Ale ani to mi nevadilo. Ti kluci se stali mou druhou rodinou. Jak by taky ne, když jsem znala všechny jejich nejtajnější myšlenky i všechny ty bláznivé plány, které jsem jim pak pomáhala zrealizovat. Bylo to, jak by byli mými bratry, které jsem nikdy neměla. Dokázala bych se s nimi rozloučit – už navždy?

V duchu si povzdechnu a snažím se prohlédnout přes les. Přemýšlím, jestli tam někde je. Upřímně v to doufám…  Snažím se vybavit si jeho tvář do posledního detailu. Trochu mě vyděsí fakt, že se mi to nepovede. Najednou mě napadne, že to byl možná jenom sen. Sen bláznivé holky, která strašně toužila nebýt osamělá…

Zahledím se na svůj odraz ve skle. Ne… Nemohl to být sen. Bylo to skutečné. Protože ty city jsou skutečné… Samotné mi to přišlo šílené, když jsem to poprvé vyslovila, ale teď už to dokážu říct s klidem, s důvěrou. Miluju ho.

Musím ho vidět… pomyslím si náhle v duchu a střelím pohledem mezi stromy. Na to, abych se mohla rozhodnout a vědět, že to tak je správné, ho musím znovu vidět. Na nic dalšího nečekám a rychle sbíhám schody. V kuchyni minu mamku, na kterou mezi dveřmi zavolám rychlý pozdrav.

Běžím k útesu, jak nejrychleji mohu. Avšak neodvažuji se znovu přeměnit, protože se bojím toho, co bych se dozvěděla. Po dalších odsuzujících myšlenkách netoužím…

Zastavím se na samém okraji skály a snažím se uklidnit svůj zrychlený dech. Po chvíli se už můžu normálně nadechnout, ale srdce mi nepřestává bušit jako splašené. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu slaného mořského vzduchu. Pak se mi na tváři rozšíří úsměv.

Jeho kroky neslyším, přesto poznám, že je tady. Pomalu se na něj s úsměvem obrátím. Mám pocit, že je snad ještě krásnější než při našem posledním setkání. Udělám k němu několik nesmělých kroků a zářivě se na něj usměji. Nevím, jak je to možné, ale najednou se musím prostě pořád usmívat.

„Ahoj…“ hlesne tiše a oblaží mě tajemným úsměvem.

„Ahoj,“ odvětím okamžitě a nepřestávám na něj upírat oči. Snažím se přitom zapamatovat si každičký milimetr jeho tváře. Pro případ, že ho vidím naposledy… hlesnu v duchu zoufale. Vzápětí si ale s pohledem na něj uvědomím, že raději opustím svou rodinu i smečku, než abych ho ztratila.

S úsměvem překonám vzdálenost mezi námi a něžně ho políbím. Když se odtáhnu, vypadá vážně překvapeně. Je očividné, že mi myšlenky číst nedokáže.

Tlumeně se zasměju, a když nechápavě povytáhne obočí, neubráním se nutkání a znovu ho políbím. Tentokrát mi polibek opětuje a přitáhne si mě k sobě do náručí. Schoulím se mu ke krku a vtisknu mu na něj několik letmých políbení.

Slyším, jak se tlumeně zasměje a ledovým prstem mi lehce zvedne bradu, takže se znovu utápím v jeho karamelových očích.

„Asi to bude znít bláznivě, ale zamiloval jsem se do tebe…“

Srdce se mi rozbuší ještě hlasitěji a s širokým úsměvem mu odpovím:

„Ne, vůbec ne…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lost werewolf - 3. část: