Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Má malá Renesmé

21.01.2012 (14:30) • patulka13 • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1961×

Její bledé tělo se začalo ladně zvedat. Její oči, dříve oříškové barvy, se změnily. Měly krvavě rudou barvu – stejnou, jako dříve celá má rodina. Její dříve mahagonové vlasy byly najednou o hodně pestřejší, krásnější než kdy dřív. Její rty, rudé a plné, byly stejné jako u Alice, Rosalie nebo Esme. Jak jen je možné, že jsem tohle všechno odkládal? Proč jsem ji nikdy nechtěl proměnit, když teď vypadá ještě lépe než kdy dřív?

Svůj pohled stočila na mou osobu a dlouho si prohlížela celé mé tělo. Nevím, zda to trvalo sekundu, minutu nebo dokonce hodinu, ale zdálo se mi to jako celá věčnost. Konečně se její rudé oči zastavily u těch mých a na okamžik jsem tam nemohl najít svou milovanou Bellu. Jako kdyby se vypařila, jako kdyby se v ní něco pohnulo a už to nebyla ona. Bylo by tohle možné? Zapomenout vše, co se stalo před pouhými třemi dny? Samozřejmě, že je, ozval se uvnitř mě slabý hlas. U Alice to tak přeci bylo...

„My se známe?“ položila mi tu zrádnou otázku, která mě připravila o poslední naději. Její pohled vyzařoval ty nejhorší pocity, které jsem u ní kdy mohl vidět. Zmatek, strach, nevědomost... Tyto tři pocity se odrazovaly v těch nádherných očích. Pomalu, abych ji nevyplašil, jsem se k ní přiblížil. Jenže zřejmě vycítila nebezpečí a s každým mým krokem o krok ustoupila. Tohle nemůže být pravda...

„Prosím, řekni, že si děláš srandu!“ Bella sebou při mém ostrém tónu ucukla. Nemusela odpovídat, oči ji prozradily, nic nevěděla. Zmateně se otáčela po celém pokoji a hledala nějakou cestu, kudy by utekla. Pohledem zakotvila u dveří, před kterými jsem momentálně stál. Nevím, jestli je hypnotizovala, ale věděl jsem, že chce jedině zmizet a už nikdy se neukázat.

Ustoupil jsem tedy dál od dveří a zahlédl už jenom její záda, která se ztratila v domu. Uslyšel jsem zalapání po dechu ostatních z rodiny a následně vrčení a dětský pláč. Renesmé, problesklo mi hlavou. Okamžitě jsem byl dole u ostatních a chránil to malé zlatíčko. Varovně jsem zavrčel na toho vetřelce, který už v našem domě nebyl vítán. Bella se postavila do bojovné pozice a vrčení mi oplácela. Zbytek rodiny jen sledoval, co se stalo s tou milovanou Bellou. Nikdo nechápal, proč vrčí na svého manžela a svou vlastní dceru. Po pravdě, ani já jsem to nedokázal pochopit... Tohle nebyla ta Bella, která mi každou chvílí připomínala, jak mě miluje a že mě nikdy neopustí. Ta Bella zmizela spolu s lidskostí téhle dívky.

„Vypadni!“ zavrčel jsem vztekle na svou manželku a přál si, aby tohle všechno byl jen zlý sen. Několikero zalapání po dechu mi připomnělo, že v místnosti nejsme sami. Ale já na to nedbal. „Vypadni a už se nikdy nevracej!“ dodal jsem vzápětí, když se začala přibližovat k Renesmé. V mysli jsem slyšel myšlenky ostatních, kteří se mě ptali na tu samou věc. Stále chtěli vědět, co se děje, proč na ni vrčím a proč ji vyhazuji.

„Bello?“ ozvala se má mladší sestra, Alice, a objala ji. Ta ji prudce odstrčila a začala vrčet i na ni. To už jsem nevydržel a rychlostí blesku ji vyhodil prosklenou stěnou v obýváku. Tříštění skla se ozývalo po celém domě, ale hlavně jsem zaslechl dětský pláč, který zesiloval při každém mém zavrčení.

Já se o ni postarám, sdělila mi Alice roztřeseně z toho, že ztratila svou nejlepší kamarádku a už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Přikývl jsem a vyběhl ven za důvodem všeho toho zmatku.

„Nevím, co se stalo, ale už nikdy nechci vidět, že se přiblížíš k mé dceři nebo k mé rodině! Tak už vypadni!“ vykřikl jsem a uviděl už jenom mizející záda osoby, která byla dříve můj život, celá má existence. S tvrdým výrazem, avšak zničeným srdcem, jsem se vrátil zpátky do domu, kde se celá má rodina dožadovala vysvětlení. Jenže já jim to vysvětlit nemohl – ani já jsem to nechápal.

Do náručí jsem si od Alice převzal svou malou dceru s nádherným jménem, které jí vymyslela Isabella. To ona byla jediná vzpomínka na tu starou Bellu, kterou si každý hned zamiloval. Vlasy stejné mahagonové barvy ve tvaru prstýnků se tomuto sluníčku vlnily kolem té roztomilé tváře. Oči měla oříškově hnědé, stejné jako Bella před proměnou. Avšak její rysy byly stejné, jako ty moje. Upírství se prostě nezapřelo. I když jsem nikdy nechtěl dopustit, aby Bella někdy porodila toto dítě, teď jsem byl šťastný, že mi v tom nakonec zabránila.

Spolu s Renesmé jsem odešel do onoho pokoje, kde jsem živě viděl ten den, kdy jsem Belle musel do srdce vpichovat svůj jed, aby přežila. Kde naposledy vydechla jako člověk a kde se probudila jako vraždící stvůra. Pokaždé jsem měl strach, že by to dobře nemusela dopadnout, že by se mohlo stát něco, co by navždy změnilo naše životy. To Jake měl vždy pravdu... To on pořád říkal, že si tím zkazí život, že poté už nemohou být přáteli... Raději jsem ho měl poslechnout a okamžitě odejít z jejího života pryč. Neměl jsem se o ni starat, měl jsem ji nechat žít svůj lidský život.

„Máma,“ ozval se slabý hlásek z mé náruče. Zněla jako zvonkohra. Okamžitě jsem k ní sklopil svůj pohled a pozoroval její nesmělou tvář, která se každou chvilkou měnila. Její oči neprozrazovaly nic jiného, než zmatek. Zmatek z toho, co se ještě před chvílí dělo.

Její první slovo... Jenže jak jí mám vysvětlit, že maminka se nikdy nevrátí? Že ji maminka chtěla zabít? Copak jsem jí něco z tohohle mohl říct? Ne, teď se to nedozví. Třeba nadejde den, kdy se vrátí ta pravá Bella a budeme šťastná rodina.

„Teď tu není, sluníčko,“ sdělil jsem jí opatrně. Netušil jsem, že když bude tak rychle růst, tak že bude zároveň vyspělejší. Copak jsem mohl vědět, že bude chápat, co jí řeknu? Že to opravdu pochopí dítě, které je na světě sotva čtyři dny? Její pláč se rozléhal po celém domě a zaplňoval tak prázdné místo v mém srdci.

A v tu chvíli jsem se rozhodl... Je mi jedno, jestli se Bella ještě někdy vrátí. Já se svého dítěte, své Renesmé, nikdy nevzdám. Postarám se o ni jako správný otec. Její malá ručka se dotkla mé tváře a já uviděl ty obrazy. Bylo to, jako bych tam znovu byl.

Bella ležela na lůžku, její tělo bylo celé od krve, na místě, kde dříve měla své břicho, teď měla pouze hlubokou díru. Z jedné strany se k ní skláněl Jake a snažil se ji jakkoliv přivést zpátky k životu, z druhé strany jsem se k ní skláněl já a kousal ji do různých částí těla. Domem se ozýval můj hlas, aby přežila.

Rosalie se pomalu přibližovala, v očích měla chtíč a její tvář byla stejná jako tvář lovce. Než se Rose dostala těsně k plačící Renesmé, dvě tmavé ruce ji odhodily pryč a snažily se ji dostat z její blízkosti. Po chvíli se k ní ten zachránce otočil a v očích neměl nic jiného, než lásku.

Malá ručka se spustila zpátky k malému tělíčku a její tvář zdobil nádherný úsměv. Už neplakala, smála se. Uvědomil jsem si, že to ona mi to všechno ukázala. Bylo tam tolik vzpomínek, že jsem viděl jen tak málo. Ale i přesto mi to stačilo k tomu, abych pochopil, že Nessie – jak ji oslovil Jake – má také dar. Dokáže ukázat myšlenky, aniž by něco říkala. Šikovná holka...

***

Nedlouho po té události začala Renesmé chodit a později i pořádně mluvit. Nerada používala svá slova, raději vše ukázala, ale i přesto jsem ji chtěl naučit normálním zvykům. A proč také ne? Když už má žít v upíří rodině bez maminky, ať se alespoň trochu chová jako obyčejná dospívající dívka.

Je zajímavé, jak málo stačí k dětské radosti. A nejenom k dětské... I když je Bella navždy pryč, stále u sebe mám své zlatíčko, své sluníčko, které mě bude už navždy doprovázet v mé existenci. Pohled na Renesmé mi bude stále připomínat, že život neskončí, když ztratíte jednoho člověka. Stále bude na světě někdo, kdo mě bude chápat a kdo mi pomůže. Má malá Renesmé.

shrnutí

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Má malá Renesmé: