Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Madness or love? 1/3

18.08.2013 (20:00) • Simiik • FanFiction jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 3648×

„Proč vůbec jdeme ke Cullenovým? A opakuju, jdeme! Jsme vládci všech upírů a taháme se k nějakým vegetariánům pešky přes lesy. Aro, opravdu si uvědom, že musíme mít nějakou úroveň a lesní vandráci fakt není můj styl!“ prskal jsem rozčileně na svého skoro plešatého povedeného bratříčka, který nás nutil jít přes pitomý les ke Cullenovic rodince. Jemu možná nevadí ničit své boty, taky má pohorky, že? Ale co já? Podíval jsem se na své oblíbené bílé tenisky Nike. Už nebyly bílé. Zoufale jsem stočil zrak na Marca a… to jsem dělat neměl. I pošahaní druidové z dřívějších dob byli míň pošahaní, než Marcus, když se zjeví v lese. Pobíhal sem a tam, čuchal ke všemu, co našel, sbíral šišky a ještě si u toho zpíval.

„Co jsem komu udělal?“ zakňučel jsem si sám pro sebe. Aro mě propálil naštvaným pohledem.

„Furt si stěžuješ, že nikam nechodíme, tak teď jdeme! Nemusíš být neustále nabroušený! Já ti nenasadil parohy!“ křičel na mě přes celý les. Ptáci zděšeně odletěli a veverky, ty si určitě nasraly do trenýrek. Spolkl jsem peprnou poznámku. Možná mi ujíždí nervy na těch nesprávných upírech.

„Proč jdeme ke Cullenovým?“ zopakoval jsem svou otázku. Aro vycítil můj klid a spokojeně se usmál. Houkl na Marca, ať se vrátí a přestane sbírat šišky.

„Edward s Isabellou si pořídili dítě a musíme zkontrolovat, zda to není nesmrtelné dítě. Zajímalo by mě, jak to ti Cullenovi dělají, vždyť se na to podívej,“ Arův hlas začal nabírat na intenzitě. „Jeden perfektní dar vedle druhého! A k tomu mají poloupíří dítě! Já je tak nesnáším. Několik století trávím tím, že hledám talenty, dřu se jako ten kůň a co oni? Jen tak si začnou hrát na lidičky, vegetit a dary se jim jenom hrnou! Začíná mě to jako fakt štvát! A navíc dítě! Slyšíš, Caie, dítě! Já chci taky!“ choval se jak malý rozmazlený fracek, kterému ve školce zabavili oblíbenou hračku. Ještě, že Aro nechodil do školky, všechny děti ve svém okolí by zabil.

„No, to je prosté, bratříčku.“ Zvědavě pozdvihl obočí a já pokračoval: „Když vidíš lidskou ženu, nepostaví se ti penis, ale špičáky, to je vše.“ Aro zastavil a pátravě si mě prohlédl. „Asi máš pravdu,“ uznal a já se v duchu dusil smíchy.

„No jistě. Jestli tě tolik trápí nedostatek dětí, pořídím ti nějakou panenku, co řve a tak dále, když se blíží ty Vánoce.“ Aro se hraně zasmál.

„A tobě nafukovací pannu, co?“ vrátil mi a vítězně se usmál. Mohl jsem se okamžitě naštvat, ale nechtěl jsem. Byl jsem ten vládce, kterému ženuška zahýbala a nakonec utekla s mladičkým upírkem. Ale abych tu hodil hysterickou scénku jako z kolumbijské telenovely, potřeboval bych určitou emoci spojenou s Athenodorou. Žárlivost. A ta se bohužel u mě nenacházela.

„Klidně,“ pokrčil jsem rameny. „Vše se má vyzkoušet.“ Aro zalapal po dechu. Čekal, že ho pošlu někam do kytek.

„Marcu, jdeme,“ zavrčel k němu a rozešel se směrem k vile, kterou už šlo vidět.

Neřekl bych, že Cullenovi měli radost z naší návštěvy. Možná tak… ne, ani Carlisle neskákal dva metry do vzduchu kvůli naší přítomnosti. Ale my byli zákon a my chtěli ověřovat, zda se neděje něco nezákonného. Teda, ve skutečnosti, Aro chtěl. Nebo spíš je masochista, který si libuje ve vlastní bolesti. Určitě je děsně naštvaný skrz tu malou holku, která nejen, že má z obou světů to nejlepší, ale dokonce má i výjimečný dar. Ještě, že upíři nemohou dostat infarkt. Aro by už dávno ležel na zemi a klepal nohama.

Nemám rád sešlosti tohoto typu. Prý kontrola, zda nestvořili nesmrtelné dítě. Samozřejmě, že nestvořili. Cullenovi jsou jedni z těch upírů, kteří si rádi hrají na lidi. Chodí do školy, práce, jí zvířata. Pro upíra hotový horor. Ale co nadělám, Aro si postavil hlavu a přes to nejede vlak. A nyní jsme seděli na pohovce v obýváku, všichni tři na sebe namačkaní, a sledovali malou holčičku jménem Renesmé.

Upřímně?

Porod musel být pro Isabellu peklo, když se jí tak pomstila.

Aro byl útlou holčičkou s čokoládovýma očima fascinován. Marca zas dostala tím, že má vlastní akvárium se spoustou živých rybiček. Není to jak gumová rybka, která zevlí v Arově pracovně.

„Caie, seznam se s Nessie,“ drcl do mě Aro nadšeně, byl odvařený ze zdrobněliny jejího jména. Asi nikdy neslyšel o druhém největším skotském jezeře Loch Ness.

Konečně jsem si získal pozornost malé poloupírky. Natáhla ke mně ruku a já ji chtě nechtě přijal. Najednou jsem spatřil neznámé věci.

Útržky minulosti nebo budoucnosti?

Viděl jsem Isabellu, Edwarda a zbytek Cullenových. Taky indiánského kluka, ale nevěděl jsem, kam ho zařadit. Upírem určitě nebyl. Nebyla to budoucnost, byly to vzpomínky malé poloupírky. Pustil jsem ji a na tváři vyloudil něco jako úsměv.

„Než bych ti já převyprávěl svůj život, z tvých rodičů by už dávno byly fosílie.“ Všichni se mě hleděli jako na blázna. Co jsem špatně řekl? Musím zmizet, aspoň na půl hodiny.

„Jdu si trochu cucnout. Kde máte turistické stezky?“ otázal jsem se Carlislea. Bral jsem to jako vtip. Prostě vlezu do nejbližší nemocnice a ukradnu krev. Cullenovi jsou děsně úzkoprsí co se týče skladování mrtvých na jejich území.

Všichni už na mě necivěli jak na blázna, ale jako na největšího vraha. Krom Edwarda a Ara, který mě chňapl za koleno. Víc teple jsem si opravdu připadat nemohl. Ale Aro byl zastáncem jiného názoru.

„Caie, jsme u Culleových, takže jsi na dietě, rozumíme si?“ mluvil na mě jako na dítě. Pozdvihl jsem jedno obočí a chtěl se zasmát povedenému vtipu, ale Aro nevtipkoval.

„Odkdy se řídíš podle Cullenových?“

„Od té doby, co chodím na kurzy sebeovládání a medituju,“ odvětil mi a zatvářil se děsně povýšeně. Jasně, tohle mu fakt nesežeru. Myslí si, že když se bude chovat jako Cullenovi, tak se k němu talentovaní upíři jen pohrnou.

Rezignovaně jsem se zvedl z gauče a zamířil do lesa.

Má žízeň nebyla na neovladatelné úrovni, abych ji musel ukojit. Musel jsem prostě vypadnout pryč od dokonalé rodinky a mentálně nedostupných bratrů. Měl jsem po krk všech upírů kolem sebe. Ať už jsem byl na hradě nebo tady. Potřeboval jsem být na chvíli sám a zároveň jsem se samoty obával. Potřeboval jsem být s někým, kdo na mě nebude hledět s lítostí.

Procházel jsem lesy, nevnímal své okolí, stejně mě nikdo nehledá. Jak znám Ara, bude se vyptávat na milion věcí té malé poloupírky. Marcus se bude snažit šlohnout nějaké zvíře a tajně ho propašovat domů. Domů… Co to vlastně je? Místo, kde se cítíte dobře? V bezpečí? Nebo jsou tam jen osoby, které vás děsně štvou, ale máte je i přesto rádi? Pokud je to to poslední, tak mohu souhlasit s tím, že hrad je můj domov.

Za svými zády jsem slyšel tiché, avšak varovné vrčení.

Zastavil jsem.

Určitě jsem nenasral veverku tím, že jsem šlápl na ořech.  A taky pochybuju o tom, že si na mě došlápl naštvaný jelen.

Opatrně jsem se otočil.

Do háje.

Hleděl jsem na obrovského bílého vlka, který na mě cenil zuby. Asi mám halušky, nebo jsem první upír, který má problémy se zrakem.

Žádný vlk nemůže být tak obrovský! Všemožně jsem se snažil zapudit myšlenky a vzpomínky na vlkodlaky. Ti už nejsou, nebo je jich minimum a určitě nevrčí na mě. Kousek se ke mně přiblížil, ale já se ani nehnul, byl jsem totálně mimo. Nebo bych možná mohl zvednout ruce na znamení míru? Pomalu a velice nemotorně jsem je zvedl do úrovně ramenou.

„Klídek, steroidové dvojče Bílého tesáka,“ promlouval jsem klidným hlasem. Samotný jsem se divil, že dokážu vůbec promluvit.

Vrčení přidalo na intenzitě a dokonce se zase kousek přiblížil.

Bezva, kecám tu s domácím mazlíčkem Chucka Norrise, který si mě plánuje dát k večeři. Doufám, že si na mě vyláme zuby. Možná bych se mohl konečně dokopat k tomu, že zdrhnu. Nejsem hlupák, abych se postavil…

Na sucho jsem polkl, když jsem zaregistroval tiché kroky a vzápětí spatřil dva další, větší vlky. Postavili se těsně za bílým vlkem a upřímně, neoplývali úsměvy.

Že já radši nešel do nejbližšího vykřičeného domu, kde bych vycucnul štětku.

Lehce jsem se shrbil a dostal šílený nápad. Prostě skočím na toho bílého, sejmu ho, a pokud se náhodou dostanu i přes ty dva, tak budu upír štěstěny. Pokud ne? Nic se neděje, stejně nemám pro co žít a z věčnosti jsem už unavený.

V moment, kdy se mé oči setkaly s útočným pohledem bílého vlka, se mi zatočila hlava. Uvnitř mě něco vybuchlo. Něco blízko srdce, které se mi zdálo, že začalo zběsile bít. Po tisících letech…

To něco se valilo ze srdce dál a dál, po celém těle, hlava se mi dál motala, ale já nechtěl, aby to přestalo, bylo to opojné…

Povšimnul jsem si, že i Bílý tesák změnil svůj postoj, společně se zbytkem obrovských vlků. Už nebyli v útočné pozici. Všichni tři se otočili k sobě a jako by se dorozumívali, přitom si mě hlídali, abych něco neprovedl. Po určité době se prostě dali do pohybu opačným směrem a odcházeli.

Pocítil jsem jistotu, která s odchodem Bílého tesáka mizela. Určitý druh prázdnoty mi prostupoval celým tělem. Těžce jsem zalapal po dechu a odhodil z ramene komára, jenž se vehementně snažil vysát mou krev. Možná kdyby měl sbíječku, tak by se mu to podařilo.

„Počkejte!“ křikl jsem jejich směrem.

Nechci, aby odešel. Něco mě nutilo být mu nablízku. Ke všem čertům, já se asi zakoukal do vlka.

Jediný Bílý tesák se zastavil a otočil zpátky. Překonal jsem svůj doteď těžce potlačovaný strach z vlků a přistoupil jsem k němu. Znovu jsem se zadíval do těch tmavých, lidských očí.

„Uvidíme se ještě?“ vyhrkl jsem bez rozmýšlení ze sebe. Čumákem do mě lehce strčil a zavrtěl ocasem. Bral jsem to jako souhlas. Krok jsem ucouvl a všichni tři vyklidili pole.

Zhluboka jsem se nadechl a vzhlédl k noční obloze, jež se těžce hledala mezi stromy.

Přežil jsem setkání s vlky. K jednomu mě to zatraceně táhne od okamžiku, kdy jsem mu pohlédl do očí. Vybavil jsem si pocity, které mě v ten moment obklopily.

Bezva, Caie, je z tebe homosexuální zoofil, překonáváš se.

Velice neochotně jsem se došoural zpátky ke Cullenovic vilce. Nechtěl jsem se s nikým bavit. Sledovat své bláznivé bratry. Potřeboval jsem zjistit, co je…

„Říká se tomu otisk,“ promluvil někdo za mnou. Ohlédl jsem se přes rameno.

„Edwarde,“ vyslovil jsem jeho jméno ne zrovna nadšeně a zamračil se.

„Otisk čeho? Prstů? Snažíš se být vtipný? A navíc lézt blonďákovi do hlavy je vysoce nebezpečné,“ zavrčel jsem popudlivě, protože mi něco chybělo. Něco, co jsem dřív nepoznal a netušil, že bych to ke svému bytí potřeboval.

„Je u nás a je dost rozrušená.“

„Rozrušená?“ o kom to, kruci, mluví? Že mu Marcus dal trochu šlehnout? Edward se zasmál.

„Ne, to ne. Ale tvůj Bílý tesák je ve skutečnosti vlčice a ne vlk.“

Zmateně jsem na něj pohlédl. Nemohu mu to vyvrátit ani potvrdit, neslídil jsem mu v srsti, abych se ujistil, že? Jedině, jak to mohu zjistit je, že vstoupím do Cullenovic vilky, ale nejdřív…

„Vysvětli mi ten otisk,“ vybídl jsem Edwarda.  

„Vlčí záležitost.“

„No nepovídej.“

Edward se lehce usmál a blíž ke mně přistoupil.

„Když se vlk otiskne, je to pro něj největší událost v životě. Našel totiž nejen životní lásku, ale i spřízněnou duši. Dokáže pro dotyčného udělat cokoliv, být čímkoliv. Nejlepším přítelem, milencem. Umře, pokud to bude zapotřebí.“

Ani jsem si neuvědomil, že jdeme. V půlce pohybu jsem se zastavil.

„Jde to nějak vypnout?“ rozhodně nemám náladu a nervy na bandu vlků v mé přítomnosti.

„Ne, musí ti být nablízku. Potřebuje tě, jako ty ji.“

„Kecy,“ zamručel jsem a dal se znovu do pohybu. „Nicméně bych se s ní rád seznámil v její lidské podobě.“ Zvědavost je možná horší, než opilá ženská. Té se totiž vždy dá nějakým způsobem zbavit.

Z těch strohých informací – romantické povídačky ignoruji, které mi Edward poskytl, jsem si udělal chatrný obrázek o otisku.

Otisk.

Znělo to divně. Jako by se chtěla proti mně rozběhnout a rozplácnout se o mé tělo.

Vstoupil jsem do obývacího pokoje, kde byli všichni. Cullenovic rodinka pěkně pohromadě, dva indiánští kluci vedle nich. Jednoho jsem viděl už předtím. Ten druhý si mě až podezíravě prohlížel. A přímo naproti mně stál Aro s Marcem, oba se uculovali.

„Romeo se nám vrátil z lovu,“ utahoval si ze mě Aro.

„Drž zobák, nebo z tebe udělám roládu.“

„Je vzadu na terase,“ pronesl mým směrem Edward. Bez dalších zbytečných řečí jsem se vydal k tesákovi.

Čím blíž jsem byl, tím víc mě přišlo vše bláznivé. Copak to jde? Zabouchnout se na první pohled? A co bude jako dál? Pořídím si vodítko a pojede se mnou do Volterry?

Zarazil jsem se na prahu. Pomalu se stmívalo a díky dobrému počasí šlo pozorovat hvězdy na nebi. Kdyby někdo chtěl, jedna skoro plešatá hvězda se promenáduje v obýváku a říká si Aro. Jakoby z dálky jsem slyšel pobavený smích Edwarda.

Viděl jsem, jak dotyčná vlčice sledovala hvězdné nebe. Vstoupil jsem na terasu a tím získal její pozornost. V moment, kdy se ke mně otočila čelem, si budu pamatovat do konce své věčnosti. Za svou dlouhou existenci jsem nepotkal nikoho jako je ona.

Její tvář byla perfektní. Pro mě byla perfektní. Bezchybná pleť, souměrné plné rty, které doslova křičely, abych je ochutnal. Roztomilý nosík. Ale ty oči. Ty dokonalé uhrančivé oči. Už v lese jsem se v nich topil, ale nyní byla jejich síla větší. Už nikdy jsem nechtěl hledět jinam.

Lehce se zamračila nad mým neslušným civěním.

„Js…,“ odkašlal jsem si. „Jsem Caius.“ Vydal jsem se k ní s napřáhnutou pravačkou.

„Leah,“ vyslovila své jméno a mou ruku přehlížela, proto jsem ji stáhl zpátky k tělu. Povšimnul jsem si, že na sobě měla jen otrhané džíny a tílko.

„Musí ti být zima,“ vyhrkl jsem ze sebe a svlékal si sako. Překvapeně na mě hleděla a vzápětí mě zastavila. Dotykem dlaně na mé hrudi. Oba jsme ztuhli a zadívali se do očí. Musela cítit to samé. Ten neviditelný tlak, co nás k sobě táhl. Silné sexuální napětí, jež se tvořilo kolem nás.

„Mám zvýšenou teplotu,“ osvětlila mi. Na sucho jsem polkl. Taky se mi zvýšila z mínus pěti na plus miliardu, slunce by pod mým dotykem chcíplo. A to se nezmiňuji o dolních partiích mého těla. Nebylo těžké uhádnout, na co myslím. Okamžitě ucukla, jak rukou, tak pohledem, a krok ode mě odstoupila.

„Myslíš, že se člověk rodí se špatným osudem, nebo mám jen zatracenou smůlu?“ zeptala se mně, přičemž se snažila nenavodit oční kontakt. Nechápal jsem, kam tím mířila. Já mám být smůla? Taky jsem se neprosil o vlčí aférku.

„Proč zrovna já se musím otisknout do upíra? Vždyť je to proti přírodě, proti pravidlům! Ale to by u mě nebylo poprvé. Jsem ta zatracená výjimka!“ křičela, rukama házela kolem sebe. Celkově budila dojem blázna předčasně propuštěného z léčebny. K mé rodině by zapadla, o tom žádná.

Hořce se usmála, konečně brala na zřetel mou maličkost.

„Doufala jsem, že mi otisk pomůže být konečně šťastnou. Dostanu se z bolesti a trpkosti,“ řekla a sjela mě pohledem.

„Bohužel se zdá, že mi osud opět ukazuje, jak krutý může být. Raději budu žít ve věčné bolesti s pocitem prázdnoty, než být v tvé přítomnosti, pijavice,“ sykla a odešla pryč.

„Taky jsem tě rád poznal,“ houkl jsem jejím směrem.

Jak jsem se cítil? Jako naprostý idiot. Vždy, když jsem v její přítomnosti, mám kolem sebe vlčí mlhu a nemyslím na nic jiného, než na ni. Ale jakmile se vypaří, jsem to zase já a cítím se poníženě. Pošlapala mou hrdost. Copak jsem něčí poskok? To ona se do mě vtiskla nebo co to vlastně udělala. Ona bude trpět, ne já. Navíc jsem ji ani šanci dávat nechtěl. Je vlkem a má minulost s vlky není růžová. A taky vypadá na problematickou ženskou, ale jak se říká, dvakrát do stejný řeky nevstoupíš.

Sice není Athenodora.

Nic nemají společného, jsou jak den a noc, ale i tak…

Naštvaně jsem vyhledal bratry, rozhodnutý vypadnout co nejrychleji.

„Aro, Marcu, jdeme,“ zavrčel jsem na ně, když jsem je našel. Aro bez optání sáhl na mou dlaň a přečetl si mou mysl. Rozhovor mezi ní a mnou stejně slyšeli všichni.

„Ale,“ ohradil se Marcus. Zpražil jsem ho pohledem.

„Odjíždíme bez debat.“

V letadle jsem se pokoušel zapudit myšlenky na Leah.

Leah.

K čertu s tím!

Copak jde zapomenout na oči plné bolesti a smutku?

„Caie?“ promluvil na mě Marcus, který stál nade mnou.

„Hm?“ můj zájem o zahájení konverzace byl zjevný.

„Nezahrajeme si piškvorky?“

„Ne.“

„Scrabble?“

„Ne.“

„A co takhle šachy?“

„Běž si otravovat Ara,“ odbyl jsem ho.

„Ale ten spí,“ nedal se Marcus.

„Je upír.“

„Chrápe.“

„Hraje to.“ Marcus konečně vypadl a šel obtěžovat vzduch u Ara.

Zahleděl jsem se skrz okýnko ven. Sledoval jsem tmu, kterou jsme prolétávali. Stále mi v hlavě běžela myšlenka na ni. Na to, co ve mně probudila. Jak moc chci zpátky k ní, přitom ji znám sotva pár hodin.

Ohlédl jsem se přes rameno na své bratry. Marcus zřejmě Ara vyprovokoval a teď se mlátili jak dvě babky na trhu. Protočil jsem očima a vrátil se k pozorování temné noci.

Co mě doma čeká?

Nuda, nuda, rozsudky smrti, krev, nuda, nuda.

Nechci zpátky do stereotypu. Chci žít, znovu cítit. Leah ve mně něco vzkřísila a já nechtěl se toho vzdát. I když bych měl poslouchat, jak na mě křičí. I kdybych měl otočit to letadlo a vrátit se zpět do Forks. I kdybych měl riskovat, že se pouštím do největší pitomosti svého života a tím budu muset ovládnout svůj strach z vlkodlaků.

Vpadl jsem k pilotovi.

„Otočte to!“ vyhrkl jsem ze sebe.

„Na to zapomeň,“ odbyl mě. Nasupeně jsem se k němu sklonil a vycenil tesáky.

„Otoč to, hned,“ dodal jsem a hladovým pohledem sjel k jeho krční tepně. Měl bych ho vysát a pilotovat sám. Ovšem byl v tom háček. Neumím pilotovat. Vyděšeně přikývl a já spokojeně odešel z kabiny.

„Co to vyvádíš, Caie?“

Nenapadlo mě nic jiného, než se začít smát. Arův naštvaný výraz byl k nezaplacení. Spolu s rozcuchanými vlasy, jež mu dělaly dobrý objem. Přistoupil ke mně a popadl mě za předloktí.

„To nemůžeš myslet vážně!“ vypískl a pustil mě. Stále s dobrou náladou jsem se na něj křenil.

„Proč ne?“ ten pocit se těžko popisoval, bylo to, jako bych znovu ožíval. Vracel se zpátky k bytí.

„Protože musíme do Volterry. Vládnout. Nemůžeme se řídit tvým ptákem!“

„Takže jemu dovolíš zvíře, ale když jsem chtěl morče, tak jsi mi málem špičáky zasekl do zadku. To není fér!“ čertil se Marcus. Musel jsem se od srdce zasmát.

„Marcu, rád se vrátíš do lesíků, viď?“ položil jsem mu otázku, na kterou jsem znal odpověď.

„Jistě,“ s nadšením vykřikl. Svou pozornost jsem přesunul k Arovi.

„Dva na jednoho.“ Vítězně jsem se usmál. Chtěl něco namítnout, ale vyzváněcí melodie mobilu ho zarazila.

Málem jsem vyskočil z letadla. Zdálo se mi to jako věčnost, než zastavilo a my mohli konečně vystoupit. Na parkovišti už nás čekala Cullenovic rodinka. Teda dva členové a pes. Vlk. Dlak? Vůbec nevím, jak jim říkat. Alice viděla mé rozhodnutí. Je magor do šťastných konců, tudíž žije s Culleny, ne u nás. Pokud je mi známo, blázince si užila dosyta. Celá je taková romantická a přehnaně starostlivá, co se týče ostatních. Zavolala Arovi a odvezou nás k Leah. Ale co tu dělá Edward a kření se, jak idiot?

„Pokud bude Leah ve vlčí podobně nebo ostatní, budu ti velice nápomocen,“ vysvětlil mi Edward, zatímco jsme se poskládali do Volva.

Jelikož nás bylo moc, Alice se musela obětovat a sednout si Arovi na klín. Dal bych cokoliv na světě, kdyby to mohl Jasper vidět.

„Takže jaký máš plán, pijavice?“ zeptal se ten pes. Okamžitě jsem se přestal uculovat.

Plán?

Edward vypískl smíchy.

„Dávej pozor na cestu,“ okřikl jsem ho. „Plán. Chceš vědět můj plán?“

„Proto jsem se tě ptal.“

Pousmál jsem se. Hodně hloupá otázka. Nemůže raději pozorovat sněhové vločky, které začaly po našem příjezdu padat?

„Nejdřív ji musím najít, pak budu plánovat.“

„Leah bude v La Push a tam pijavice nesmí. Zabijí tě, pokud tam vkročíš,“ varoval mě pes. Zadíval jsem se mu do očí skrz zpětné zrcátko. Určitě by mu nevadilo vidět mě umírat.

„A co mám podle tebe dělat? Chytit kočku a vylákat ji z rezervace?“ obořil jsem se na něj. Marcus se už nadechoval, aby něco poznamenal.

„Ne, Marcu, nechytnu to kočku.“

„I´m on the highway to hell,“ křičel Aro přes celé auto.

„AC/DC, vážně?“ zeptal jsem se ho. Jeden si hraje na milovníka zvířat a druhý? Aro se spokojeně zazubil.

„Atmosféra začala pomalu houstnout,“ osvětlil mi. Prstem se dotkl čela Alice, která poplašeně ucukla.

„Vidíš, Caie, díky Jacobovi nevidí, má mlhu.“ Přes Alice se naklonil k Jacobovi a chytil ho za ucho. Nutno dodat, že Alice vyrazil dech a málem i zuby. „A ten tě chce zabít. Neber si to osobně,“ pustil Jacoba a zastavil se těsně u Edwarda.

„Ten beztak myslí na Bellu,“ mávl nad ním rukou a vrátil se zpátky do své pozice.

Zhluboka jsem se nadechl. Vše je pouze špatný sen a já mám bratry, kteří používají mozky, protože je mají, a nikdo jim je z hlavy nevykradl.

Škoda, že upíří nemohou mít sny.

„Edwarde, on tam nemůže jít!“

„Nikde Leah neslyším a Alice ji nevidí.“

Hádali se Jacob s Edwadem, když jsme zastavili na hranici. Během cesty sem jsem si vyslechl pár věcí ohledně vlků a Jacobovy úlohy u Cullenových.

Už jsem měl plné zuby všech, co se snažili plést do mých záležitostí. Aniž bych cokoliv řekl, upíří rychlostí jsem se přesunul do rezervace a pustil se do pátrání. Celého mě obklopoval pach psů. Byl všude, celá rezervace jím byla nasáklá. Ale ji jsem necítil. Je členkou Jacobovy smečky, je vlkem, ale její pach mi nepřišel odpudivý. Nevím, čím to bylo způsobeno, nedokázal jsem si to vysvětlit.

Zastavil jsem se u jednoho z domků. Určitě v něm žila, její pach byl všude, ale ona ne. Rozběhl jsem se tedy dál k plážím a útesům. Někde tu musí být.

Po pár minutách hledání jsem se zastavil. Nikde ani památky po vysoké, štíhlé divožence. Pouze otravná voda a hnusný písek. Znenadání jsem za sebou zaslechl několikanásobné zavrčení. Věděl jsem, že tam mezi nimi není. Pomalu jsem se otočil a čelil svému největšímu strachu. Přede mnou se objevili čtyři obrovští vlci s vyceněnými zuby a tak trošku vražedným pohledem.

Kruci.

Nervózně jsem se ošil. Ne, teď opravdu není čas vzpomínat na minulost. Ale strach byl silnější. Ten hnusný pocit, který pomalu obklopoval mé tělo. Mráz, jenž mi přejel po zádech a stará vzpomínka děsivější a bolestivější než proměna, se drala na povrch ze zákoutí mé mysli. Naprostý blázen by sem vkročil kvůli někomu, koho sotva zná. Vší silou, kterou jsem byl schopen, jsem potlačil svůj strach. Mírně jsem se přikrčil a vycenil špičáky. Chtějí se prát? Fajn, ale nedám jim to zadarmo.

V moment, kdy se na mě největší z nich chtěl vrhnout, mu skočil do cesty bílý vlk. Bílý tesák. Odhodil ho stranou a ochranářsky přede mnou kroužil připraven odehnat každého, kdo by mi chtěl ublížit.

Chtěl jsem se postavit před ni.

Upřímně? Je holka a navíc mám větší zkušenosti v boji a nutno dodat, že něco ve mně muselo bránit Leah. Jenže ona byla jiného názoru. Lehce mě praštila ocasem a varovně na mě pohlédla.

Krok jsem ustoupil. Pravděpodobně věci vlků a já do toho nesmím kecat. Edward mi lehce nastínil vlčí komunikaci, takže jsem se ještě o pár kroků stáhl a dělal, že mě děsně baví počítání sněhových vloček.

Po určité době se ke mně odebrala Leah a ukázala čumákem k lesu. Podezíravě jsem sjel ostatní vlky. Už nevydali, že by chtěli na hlavním menu dne mnou hlavu, ale pohled k Vánocům od nich taky nedostanu. Vydal jsem se tedy za Bílým tesákem. Jaksi mi až nyní došlo, že ta velká koule bílých chlupů a blech je Leah. Žena, kvůli které si každý myslí, že mu šplouchá na maják.

No, není nad trochu upřímnosti.

Pár metrů od prvních stromů se zastavila před hromádkou oblečení. Bylo poházené, jako by ho svlékala ve spěchu. Viděl jsem ty samé potrhané džíny a tílko, co měla při našem setkání a ještě se ve sněhu povalovaly boty. I když nebylo mnoho sněhu, oblečení stačilo promoknout. Trhl jsem sebou při zvuku štěkotu.

„Půjčím ti kabát,“ promluvil jsem k ní a svlékl si ho. Zalezl jsem za nejbližší strom, abych na ni neviděl a ruku, v které jsem svíral kabát, jsem zvedl do vzduchu. Když během chvilky ho sebrala, napočítal jsem ještě do desíti, než jsem vyšel zpoza svého úkrytu.

„Neublížili ti, jsi v pořádku?“ vyjekla starostlivým hlasem. Popadla mě za hlavu, přitáhla k sobě a zkoumala mě. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to bylo nepříjemné.

„Je mi fajn,“ pronesl jsem a pousmál se. Leah se okamžitě stáhla. Doslova jsem mohl vidět, jak se zahrabává za chladnou masku.

„Co tu děláš?“

Skvělá otázka, ale nemusela jsi mi ji pokládat. Musím honem něco vymyslet.

Chtěl jsem, abys mi upletla indiánský náramek přátelství.

Dostal jsem chuť na pořádnou dávku dýmky míru.

Chtěl jsem se nechat rozsekat na kousíčky tvými kamarády, ale překazila jsi to.

Asi ji mé mlčení znervózňovalo. „Nemůžeš tu být. Je to pro tebe nebezpečné, musíš jít, co nejrychleji. Zapomeň, žes mě někdy potkal. Bude to tak lepší.“ Ať se snažila jakkoliv bolest v hlase nedokázala skrýt a už vůbec ne v očích, které na mě křičely, ať neodcházím. Jacob mi v autě popsal, jak se asi mohla Leah cítit, když jsem odjel. Musela trpět ještě více, než já.

„Půjdu,“ řekl jsem a setřel palcem z její pravé tváře vločku. Rozpouští se milionkrát rychleji, než nepřístupnost Leah, ale já se nedal. „Jen mi odpověz pravdivě na jednu otázku.“ Nepatrně jsem se k ní přiblížil, ona mě napodobila a tím jsme se ocitli nebezpečně blízko. Vzhlédla, aby se mi dívala přímo do očí.

„Jak ses cítila od té doby, co jsem odešel?“ měl jsem silné nutkání políbit ji na rty. Uvěznit ji ve svém objetí a už nikdy ji nepustit.

Co to se mnou provedla?

Čekal jsem, že uhne pohledem a bude se vymlouvat, znovu mě odhánět. Převezla mě. Aniž by přerušila oční kontakt, odpověděla mi: „Prázdnotu, úzkost, touhu rozběhnout se za tebou a být s tebou. Nutkání vlastnit tě. Žárlivost při představě, že máš určitě ženu svého druhu. Strach, že tě už nikdy nespatřím,“ vydechla a sklonila hlavu. Chladná maska byla odhozena do sněhu a přede mnou stála zraněná žena. Jemně jsem ji objal kolem ramen a natiskl na svou hruď.

„Pojď se mnou,“ zašeptal jsem.

„Nemohu, mám zde své povinnosti, rodinu, smečku.“

„Dej mi tři dny,“ v hlavě se mi začal rodit plán, nebo spíš jsem vařil z vody a hrál o každou minutu, kterou jsem ji mohl mít v náručí. Odtáhl svůj obličej, aby mi viděla do očí.

„Na co chceš tři dny?“

„Ukážu ti veselou stránku života. Dovol mi učinit tě šťastnou. Dej mi tři dny, a pak se sama rozhodni, zda chceš žít beze mě, ve světě plném utrpení a bolesti.“

Mám rád výzvy a Leah je velká výzva. Dostanu se přes tu nepřístupnost a odmítavý postoj. Ukážu ji, že otisknutí do upíra nemusí být hotové peklo.

Velice by mě potěšily komentáře. Chápu, že některé věci nesedí, ale mám to upraveno podle své fantazie. Takže se budu těšit na vaše názory a doufám, že se vám první díl líbil. S.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Madness or love? 1/3: