Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Malování ve Volteře

17.02.2011 (16:00) • NatyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 3087×

(pohled Jane)

„Jane, drahoušku, co potřebuješ?“ zeptal se přeslazeným hlasem Aro.

„Pane, když jsem včera byla na zahradě a krásně svítilo sluníčko, dostala jsem nápad. Víte, že když se dlouho díváte do slunce a potom zamrkáte a snažíte se dívat jinam, začnou se vám před očima mihotat takové barevné skvrnky? Jsou fialové, oranžové, červené a máte pocit, jakože nevidíte. To je zajímavé, co všechno slunce dokáže!“ nechala jsem se trochu unést a vzpomínala na ten pocit, když jsem odvrátila můj zrak od té ohnivé koule. Přísahám, že jsem na nějakých pět sekund neviděla. Začaly se mi před očima mihotat fialové šmouhy a měnily barvy. Když o tom tak přemýšlím, tak slunce by mohlo sloužit jako ohromný zabiják. Upír, kterého bychom chtěli zničit, by se podíval do slunce, ztratil by zrak a Felix by ho zabil. Ale na to tady máme Aleca. Naše „slunce“.

„To bylo všechno, co jsi mi chtěla říct, Jane? Já teď nemám moc času na rozmlouvání o slunci. Mám moc práce,“ řekl trochu nesmlouvavým hlasem Aro a netrpělivě se na mě díval.

To známe. Moc práce. Haha! Stejně zaleze do své tajné komnaty ve věži, kde má velkou plazmovou televizi, a bude čekat, až budou na Disney Channel dávat H2O, stačí přidat vodu. To pak vytáhne ze skříně svůj na zakázku vyrobený ocas mořské panny, napustí si vanu a bude se prohánět po „mořském dně“. K tomu si prý ještě zpívá písničku Ordinary girl, která je úvodní písničkou H2O. Tuhle „legendu“ o Arovi zná asi každý a Demetri ho dokonce jednou při jeho „koupeli“ načapal.

„Ne, to není všechno. No a když se mi ty šmouhy začaly sbíhat před očima, něco mě napadlo. Ty barvy byly tak úžasné, živé, některé nostalgické, prostě byly super. A tak mě napadlo, že bychom mohli volterrský hrad trochu oživit a vymalovat ho. Každý upír by si vymaloval svůj kumbálek, pěkně by se vymalovaly chodby, Felix by mohl na něco nakreslit jeho oblíbené graffity a Renata zase její zaláskované obrázky…

„Ne, Jane, to nepřipadá v úvahu. Volterrský hrad je součástí dějin!“ rozzlobil se Aro, ale já věděla, že ho stejně ukecám.

„A třeba by se někde našlo i místečko pro nádherný obraz mořské panny…,“ řekla jsem takovým zasněným hlasem a koutkem oka jsem viděla, jak se Arovi rozsvítily oči.

„Áá, tak v tom případě souhlasím. Vždyť dějiny se dají uchovat i jinak. Máme spoustu obrazů a vzpomínek, tak proč bychom to tady nemohli trošku oživit? Jane, máš to na starost! Vyber barvy a všechno zařiď. A… tu mořskou pannu namalujte na nějaké hodně viditelné místo - a taky mi jednu namalujte do mé komnaty,“ řekl šeptem Aro a odešel.

Tak a dáme se do toho. Prvním krokem bylo rozdělení úkolů všem upírům v gardě. Demetri s Renatou jeli nakoupit barvy. Řekla jsem jim, ať nakoupí všechny odstíny každé barvy. Heidy sedla k počítači a objednala pár set nálepek na zeď různých typů, barev a stylů. Felixovi a ostatním bojovníkům v gardě jsem dala za úkol vyklidit všechny pokoje a nábytek a všechny ostatní věci vynést na obrovskou zahradu. Tam se věci z každého pokoje dají na hromadu, abychom potom svoje věci nemuseli hledat v pokoji někoho dalšího. Chelsee, Alecovi a Aftonovi jsem dala za úkol, aby dali na podlahu noviny, protože ta podlaha je z roku 7 př. n. l. a opravdu se pod ní skrývá mnoho tajemství… Demetri si pod ni schovává deníček a myslí si, že o tom nikdo neví. Půlka hradu si v noci chodí číst jeho zápisky. No tak ale necháme ho žít ve sladké nevědomosti!

Dem a Renata se vrátili zpět už i s barvami a my mohli začít. Všichni si nasadili večerníčkovské čepičky, vzali svoji oblíbenou barvu a šli si vymalovat pokojíčky. Já si vzala kbelík červené barvy a šla jsem malovat. Červená ve mně vždy vzbuzovala autoritu, vášeň, hravost a živost. Je to má oblíbená barva, tak proč si s ní nevymalovat pokoj? Když jsem měla natřené všechny stěny i strop a nábytek byl zpět na svých místech, rozhodla jsem se, že se půjdu podívat, jak jde práce ostatním…

Začala jsem u Renaty. Renata byla uzavřená osobnost, a tak náš rozhovor nebyl zrovna obsáhlý…

„Ahoj, Renato, tak jak to jde?“ zeptala jsem se a prohlížela jsem si její pokoj. Renata měla vždy ráda něžné, světlé barvy a symboly lásky. Proto mě vůbec nepřekvapila meruňková barva stěn a na nich nakreslené srdíčka a nápisy: I love you, I need you…

„Dobře, už jsem skoro hotová,“ odpověděla stroze a dál se věnovala své práci. Tak tady si asi moc nepokecám. Tak jsem šla dál do Felixova pokoje. Jeho pokoj byl i bez nábytku úžasný. Jen ta barva a provedení bylo fantastické. Felix mě přistihl, jak na jeho pokoj koukám s otevřenou pusou…

„Můj pokoj má koule, že?“ řekl se smíchem Felix a já jsem mohla jen souhlasit. Když někdo nebo něco ve Volteře má koule, tak to znamená, že je to opravdu skvělý, vynikající…

„To teda jo!“ řekla jsem a stále jsem měla bradu na novinovém článku o Pití nezletilích. Pokoj měl vymalován hravou, světlou, zelenou barvou a na některých částech zdí měl různé ornamenty tmavě zelenou barvou. Tohle bych do Felixe nikdy neřekla. Myslela jsem, že pokoj bude v černých barvách, které jsou pro něj tak typické, ale to jsem se spletla.

„Chtěl jsem si to tady trochu oživit a tato barva je podle mě dokonalá,“ řekl Felix a já mohla jen souhlasit. Rozloučila jsem se a vydala se za Demetrim…

„Včelka Máájaaa, naše kamarádka včelka Máájáá, máme jí co zavidět, tudu tů du tudu, výšku, z které vidí svět…“ Ano, ano. Tohle vycházelo z Demetriho pokoje.

Vešla jsem a nestačila jsem se divit. Demetri v oblečku včelky Máji, na hlavě měl tykadla a na nohách žluto–černé podkolenky. Tak to mě podržte.

„Demetri, podle mě tento obleček patří jen do soukromí tvého pokoje. Nechci tě urazit, ale tohle kdyby viděl Aro, tak by tě vyrazil za záminkou Májovského buzeranta!“ ke konci jsem už křičela.

„Jane, buď v klidu. Kdyby mě takhle Aro viděl, tak by jsi donesl jeho oblek mořské panny a nějak bychom zremixovali naše písně. Ordinary Včelka Mája Girl. Hustý!!!“ řekl Demetri a já jsem stále zírala na jeho oblek! Tohle by měli zakázat. A jeho pokoj byl taky v barvách včelky Máji. Žluto–černý.

Alecův pokoj byl v modré barvě a na zdech byly nalepeny různé plakáty aut. Alec byl blázen do aut a bylo to na něm i hodně vidět.

„Překvápko!“ vykřikl Alec a zjevil se přede mnou. Byl oblečen v oblečku závodníka. Velká helma, kombinéza… Co se děje? Je maškarní bál nebo co?

„Ty to nevíš, Jane?“ zeptal se Alec a já se na něho nechápavě dívala.

„Ne? Ten Aro je ale vtipálek. Až se vymaluje, tak bude v hlavním sále maškarní ples. Můžeš se obléct, za co chceš. Za co půjdeš?“ zeptal se mě Alec. Tak  maškarní… A já si celé odpoledne myslím, že tady někomu hrabe. Demetri a jeho obleček, Alec a jeho obleček a kdoví, na koho narazím později.

„Já ještě nevím, za co půjdu. A kdy je začátek?“ zeptala jsem se.

„Asi tak za hodinu, protože už je to všechno přestěhované a všichni už mají vymalováno. Tak za hodinu, Jane, musím se tady ještě připravit,“ řekl Alec a já jsem pochopila, že mám odejít.

Když jsem přišla do hlavního sálu, koukala na mě obrovská malba mořské panny. Byla nádherná. Aro bude opravdu nadšený.

Šla jsem do pokoje a přemýšlela jsem, za co půjdu. Všichni byli nějak sladěni se svým pokojem, a tak jsem se rozhodla to taky tak udělat.

Můj pokoj byl červený, a tak jsem si ze skříně vytáhla červený korzet, černou minisukni a k tomu červené nadkolenky. Nevím, co to bylo přesně za model, možná nějaká lehká holka. Ze sálu se začala ozývat moderní hudba a já jsem se vydala na cestu. Stráže u dveří mi je otevřeli a hudba přestala hrát. Já ze sebe shodila černý plášť a všem málem vypadly oči. Demetri se galantně nabídl a doprovodil mě k velkému stolu, kde jsem si sedla pár míst od Ara.

„Jane, pěkný oblek. A děkuju za tu mořskou pannu, je nádherná,“ řekl Aro.

„Děkuju,“ řekla jsem a napila se červené tekutiny, která byla obsažena ve sklenici přede mnou.

Začala hrát má oblíbená píseň a my trsali až do rána. Všichni byli ze změny nadšeni a chovali se více lidsky a užívali si věčného života. Každý večer se konaly párty, oslavy a další akce.

A tak to dopadlo, když Jane dostala nápad, aby se vymalovala Volterra. Aro měl svou mořskou pannu, kterou se neustále kochal ve svém pokoji, a ostatní upíři měli volnější život, jehož náplní byly jen párty, párty a zase jenom párty…

Tak, prosím, vyjádřete svůj názor a pěkně se do mě pusťte. Vím, že je to kravina, ale prostě se mi zachtělo to sem vložit.

Čekám na jakékoliv komentáře!

NC!

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Malování ve Volteře: