Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Masenovic generace 1/2

23.01.2014 (15:00) • KateDenali11 • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2752×

Rok 1918

„Marie, ty jsi každým dnem krásnější. Nemohu pochopit, jak jsem to ten měsíc mohl bez tebe vydržet,” pochválil jsem ji a nabídl rámě, které ochotně přijala.

Měsíc jsem byl kvůli vzdělávání pryč z města, takže jsme si mohli pouze dopisovat. Jak moc mi její úchvatná společnost chyběla. Byla to moc chytrá a krásná žena.

„Taky jsi mi scházel, Edwarde. Moc.” Musel jsem zaklepat hlavou, když jsem si vzpomněl na tu noc, kdy jsme se tomu druhému plně odevzdali. V tu samou chvíli mi zrudly tváře.

„Jak jsi se tu po celou tu věčnost měla?” optal jsem se s neskrývaným zájmem, ale to už jsme byli v jednom z mnoha parků.

„Moc dobře ne,” přiznala, posadila se vedle mě na lavičku a založila si ruce na břichu tak, jak to dělávala pokaždé, a uhladila si květovanou sukni jednoduchých šatů. Byla tak překrásná.

„Jak to, co tě trápí?” Zahleděl jsem se do jejích zelených očí, které se tolik podobaly těm mým.

„Víš, Edwarde, pamatuješ se na tu noc-” Okamžitě jsem jí skočil do řeči: „Jak bych mohl zapomenout?!”

Absolutně jsem nechápal, proč mi pokládala tak hloupé otázky. Byla to nejlepší noc v mém životě a ona byla opravdu nádherná. Jenže já ji něměl rád jen kvůli krásné tváři a tělu anděla, já ji miloval pro její osobnost a charakter. Ona byla prostě dokonalá ve všech směrech.

„Otěhotněla jsem.”

Musím se přiznat, že jsem byl těmi dvěma slovy totálně zaskočen, ale ani mi to pořádně nedocházelo. Okamžitě jsem padl na jedno koleno k jejím nohám a z kapsy hnědého kabátu vyndal malou krabičku s prstenem, kterou jsem si už ráno připravil.

„Vezmeš si mě?” vyslovil jsem tu nejdůležitější otázku v mém životě, bohužel její reakce byla opačná, než jsem očekával.

„Ne,” zašeptala a když jsem si všiml patnácté slzy, která se jí kutálela po tváři, přestal jsem to počítat. Ničemu jsem nerozuměl. Vždyť jsme se milovali, odevzdali svá těla i duše tomu druhému a právě mi oznámila, že spolu budeme mít dítě. A navíc jsme byli v tom správném věku. Tak proč ne?

„Copak ty mě nechceš za muže?”

„Chci,” vzlykla, „ale otec to nedovolí. Přestěhujeme se někam hodně daleko, jen jsme čekali na tvůj návrat, abych ti to mohla oznámit. Otec řekl, že si nevezmu nadrženého hulváta, který si myslí, že dostane všechno. Prý jsem pro tebe příliš dobrá a to dítě si zasluhuje život bez takového člověka.”

„To že řekl?!” vykřikl jsem na celý park, ve kterém naštěstí nebylo ani živáčka, už na nohou.

„Nezlob se na něj, on v rozčílení nechápe, že takový nejsi a milujeme se,” bránila pana Swana, uznávaného úředníka.

„Já se nezlobím, že o mně říká špatné věci. Mě rozhněvá i pomyšlení, že něco tak sprostého prohlásil před tebou,” prskl jsem sedajíc si zpět na lavičku.

„Já nechci pryč od tebe, já ti nechci sebrat dítě!” zavzlykala a sesunula se mi do pevné náruče. Kolíbal jsem ji

sem a tam, snad abych tím uklidnil i sebe. Cítil jsem, jak se mi vzetky nahrnula krev do obličeje, ale ve skutečnosti jsem měl příšerný strach.

„Já to taky nechci.”

Rok 2013

Už zase jsem to dělal. Prohlížel jsem si fotky a dopisy, které mi Marie za svůj život poslala. I já jí psal a ani nevím, kde všechna ta psaní ode mě skončila. Jenže to mi bylo jedno, myslel jsem jen na to, že se tam vrátím. Domů. Carlisle měl co dělat, aby mě od Chicaga držel dost daleko, věděl, že jsem nechtěl s Marií a dítětem žít, přesto mě to k nim táhlo. Mnoho nocí jsem tiše probrečel, pokud se to pláčem dá vůbec nazvat. Byl jsem zrůda a zrůdy nemůžou brečet. Můžou akorát zabíjet.

Ale teď už mi nic v návratu nepřekáželo. Marie zemřela dvacátého října roku 1949 na rakovinu. A náš syn už by taky měl být po smrti, nevěděl jsem, kdy a jak se to stalo, ale všem z mojí nové rodiny bylo jasné, že devadesáti pěti se dožít nemohl. A já se tam moc chtěl podívat. Kouknout se, jestli dům mých rodičů stále stojí, jestli se park, ve kterém jsem svou životní lásku viděl naposledy jako člověk, neztratil. Byl toho tolik, jenže já na to měl celou věčnost. Rodinu jsem nechal v Kanadě, poněvadž jsem se bál, aby mě neviděli klesnout ještě níž, než jsem už klesl.

Vystoupil jsem z vlaku pouze s jedním zavazadlem, do kterého jsem naskládal ty nejdůležitější věci, a nadechl se čerstvého vzduchu. Tehdy čerstvého vzduchu. Dnes už jsem cítil pouze - kromě krve - pach aut, cigaret a různé odproné zápachy. Přestože tu bylo převážně slunečno, Alice tvrdila, že si tu nějaký ten týden budu moct pobýt - aniž by slunce svítilo často.

Protože se stmívalo a já si chtěl Chicago užít za den, vydal jsem se k hotelu v centru města. Změnilo se toho dost a to jsem ještě neviděl všechno. Povzdechl jsem si.

„Tady máte klíč od svého pokoje, pane, a kdybyste cokoliv potřeboval, zavolejte rovnou sem. Já vám ve všem vyjdu vstříc,” usmála se blonďatá recepční, která měla nechutné myšlenky a dělala si na mě zálusk, už když jsem vstoupil do budovy. Můj pokoj byl malý a útulný, s překrásným výhledem na část města.

Následující den jsem se vydal na procházku do města. Nejdříve jsem si to namířil k parku, který tam opravdu pořád byl. Pořád krásný, jen s novými lavičkami a stromy pořádně vyrostly. Miloval jsem tu zeleň okolo, jen mi bylo líto, že jsem si ji už nemohl vychutnat při slunečním světle. Tolik věcí z lidského života mi chybělo, ale nelitoval jsem, že jsem se stal upírem, protože jsem aspoň poznal Carlisla a ostatní členy své úžasné rodiny, které jsem miloval.

Pořádně jsem ani nedával pozor na lidi, kteří parkem procházeli, takže jsem vrazil do nějaké holky. Odrazila se od mé kamenné hrudi a hrcla si na zadek. Natáhl jsem k ní ruku, abych jí pomohl se postavit, přijala ji a až poté se na mě podívala.

Ztuhl jsem.

„Děkuji a moc se omlouvám, jsem děsně nešikovná,” zasmála se a hluboce se mi zahleděla do očí, nejspíše ji upoutala jejich nezvyklá barva.

„Promiňte, ale kdo jste? Já mám pocit, že vás znám,” zamumlal jsem tiše, protože mi byl ten její obličej tak povědomý, jen jsem si nemohl vzpomenout, odkud ho znám.

„Já, vy... Ehm, taky vás odněkud znám. Jsem Isabella Masenová,” odpověděla zmateně a mně to vyrazilo dech, kdyby bylo moje srdce ještě živé, přestalo by bít.

„A vy?”

„Edward.”

Zničehonic popadla mě za mou ledovou ruku a táhla kamsi. Nechal jsem nohy uvolněné, aby mě mohla vést podle svého, protože já nebyl schopný pohybu. Ani jsem se nebránil. Masenová, Masenová, Masenová... Tak jsem se jmenoval, když jsem byl ještě obyčejný člověk - Edward Anthony Masen. Takže to mohla být moje vnučka, pravnučka nebo možná i prapravnučka. Každopádně jsem se nechal táhnout pryč od parku někam, kde byly vedle sebe hezky seřazené rodinné domky. U jednoho bílého jsme se zastavili a ona se mnou v závěsu padla dovnitř. Okamžitě přiběhl černovlasý muž, kterému ta dívka z oka vypadla.

„Bello, kde proboha živého lítáš?! A kdo je tohle?” zeptal se dívajíc se na mou osobu. Jeho vlasy byly tmavé a kudrnaté, oči měl stejně jako ta Isabella mléčně čokoládové a upřeně nás pozoroval. Já byl vyřazený z provozu.

„Edward,” představil jsem se, což bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohl. Jaká byla asi pravděpodobnost, že tohle jsou moji potomci? Stejné příjmení a stejné město... Když pominula chřipková epidemie, Marie se sem i s dítětem vrátila, takže byla šance veliká. Ale i tak jsem nebyl schopný to zpracovat. Upíři jsou chytří, bystří, rychlí a vnímaví, ale já byl uzavřený v jakési bublině, která mi nedovolovala si příliš všímat věcí okolo a jasně přemýšlet.

„Tati, tati!” zařval onen muž a rozeběhl se po schodech, kterých jsem si doposud nevšiml, nahoru.

„Ty jsi Edward Anthony Masen, viď?” Obrátil jsem svou pozornost zpět k Isabelle. Jasně! Už jsem se rozpomenul - byla celá Marie. Její tvář, její rysy... Až na hnědé vlasy a oči to byla její přesná kopie. Samozřejmě tam pár drobných rozdílů bylo, ale to bylo nepodstatné.

Přikývl jsem, přestože mi nebylo známo, odkud mě znají. Že by jim můj syn za svého života snad něco řekl? A kolik mu toho o mně řekla Marie? To byly otázky, na které jsem momentálně neznal odpověď.

„Dědeček mi o tobě hodně vyprávěl. I tátovi! Ale on na tebe nikdy nevěřil, nesmíš se na něj kvůli tomu zlobit. Já... Doufala jsem, že tě někdy poznám, popovídáme si a tak. Bylo by to fajn, nemyslíš? Děda má tvoje fotky a dokonce mi jednu nechal, jenže ostatní nikomu ani nepůjčí - příliš si jich cení. Táta mu je chtěl vyhodit, protože po smrti babičky o tobě začal mluvit mnohem víc. Prý mi akorát nakukává hlouposti. Ani si nedokážeš představit, jak je to zvláštní - stát vedle tebe. Myslím, že dědeček dostane infarkt, až tě uvidí,” mlela, mlela a mlela, ale mně to nevadilo. Byl jsem rád, že jsem se něco dozvěděl, přestože situace byla zmatená a všechno se odehrávalo rychleji, než by se na první pohled mohlo zdát.

„Ty jsi hodně upovídaná, že?” usmál jsem se na ni, což byl v tu chvíli opravdu výkon.

„Jen před rodinou, jinak jsem celkem plachý člověk,” přiznala s červenajícími tvářemi. Tím vlastně prozradila, že si mě už dávno zařadila do rodiného kruhu. Já její názor však nesdílel, patřil jsem k její rodině jedině, když jsem byl člověk, ale to se ještě nenarodil můj syn, natož ona.

„Bello, přiveď ho!” ozvalo se.

Bella mě vzala za ruku, ale já okamžitě ucukl. Nechtěl jsem, aby se lekla mé teploty. Jenže... Neví o ní taky? Přece toho znala spoustu, nejspíš jen nevěděla, že jsem upír. A navíc se mě už dotkla. Tak jako tak mě vedla po schodech nahoru, kde stál její otec a nedůvěřivě si mě prohlížel. Chvíli váhal, ale pak rukou ukázal k bílým dveřím, za kterými bilo jedno lidské srdce. Vešel jsem a Bellin otec za mnou zavřel dveře. Byla to malá ložnice, moc hezky zařízená a u okna seděl v invalidním vozíku stařec se zelenýma očima. Okamžitě jsem ho poznal.

„Anthony!”

„Tati,” vydechl toužebně a natáhl mým směrem ruce. Udělal jsem dva dlouhé kroky a tím překonal vzdálenost, která nás dělila. Okamžitě jsem ho objal.

Přestože měl vrásčitý obličej, jako by roztékající se tváře a bílé vlasy, poznal jsem ho. Poznal jsem svého syna i přes stáří, které se na něm výrazně podepsalo, stále se podobal mně i Marii.

„Nečekal jsem, že tě někdy uvidím,” řekli jsme unisono a následně se tomu zasmáli, načež se Tony rozkašlal. Bylo mi jasné, že má nějaké zdravotní potíže, poněvadž se přibližoval konci svého života. Poznal jsem to podle jeho vysokého věku - pětadevadesáti let se nedožije každý - a podle jeho srdce, které ztěžka tlouklo. Ale byl jsem s tím smířený... hlavně díky tomu, že jsem se domníval, že už svůj život dávno dožil.

Tlačil jsem před sebou Tonyho na vozíku a poslouchal každé jeho slovo. Vyprávěl mi o svém životě. O vzpomínkách na Marii a o tom, jak mu o mně s láskou v hlase vyprávěla. Byl jsem rád, že mu řekla, že někde po světě běhá jeho nesmrtelný otec. Myslel jsem si, že se bude zlobit, že jsem s nimi nežil, ale to jsem se mýlil. On chápal, jak by to pro mne bylo těžké, on vlastně chápal vše. Také jsem se toho spoustu dozvěděl o jeho ženě Anně, která před pár lety zemřela. Tony mi vyprávěl o tom, jak vychovávali svého jediného syna Charlieho, který byl pěkný rošťák. Bella naopak byla to stydlivé zlatíčko, které si každý musel oblíbit. A já jsem nebyl výjimka. Byla hodná, milá, hezká a chytrá. Na můj vkus však někdy moc mluvila. Kupodivu mu Marie i prozradila mé upíří tajemství, ale to si nechal pro sebe. Bella a Charlie o tom neměli nejmenší tušení, věděli jen o mé nesmrtelnosti.

Od té doby, co jsem narazil do Belly a ona mě přitáhla domů, se toho hodně změnilo. Trávil jsem co nejvíce času s Tonym, který se den ode dne horšil, byl totiž těžce nemocný. Chodili jsme spolu do parku pozorovat holuby, kteří při mé blízkosti udělali úhybný manévr. Nějaký ten čas jsem trávil i s Bellou, chtěla totiž vědět všechno. Hlavně se zajímala o Marii a naši mladou lásku, také se často vyptávala na mou existenci. Charliemu jsem se pro jistotu vyhýbal, on mě jako jediný nepřijal. Což mě vlastně přivádí k ženě, se kterou má Bellu. Její jméno jsem se nedozvěděl, pouze to, že přinesla Charliemu zabalené miminko a řekla, ať se stará.

Seděl jsem u Tonyho postele a vesele si s ním povídal, ačkoliv bylo všem jasné, že už dlouho nevydrží. Minulý týden měl infarkt. Teď ležel ve své ložnici, jíž rozsvítily sluneční paprsky, které se mi odrážely od kůže, a chtěl vědět úplně vše o mém upířím životě. 

„A to Carlisle nepoznal už poprvé, že Esme miluje?” ptal se, když jsem mu vyprávěl, jak členové mé upíři rodiny přišli ke svým polovičkám.

„Ne. Ona to sice je upíří láska na věky věků, ale vždy to nefunguje na první pohled. Tak to bylo u Rosalie a Emmetta, ale Carlisle a Esme to zjistili později,” vysvětloval jsem mu to.

„A ty?”

„Já jsem se nejdříve bál, že ta lidská láska k Marii nemohla přerůst v upírskou, ale když jsem se ten jeden den odvážil na vás podívat, věděl jsem, že to dokázala.”

„A jak se člověk stane upírem? To jsi ani matce neřekl,” poznamenal a já si nahlas povzdychl. Neměl jsem zapotřebí vyprávět mu o přeměně, poněvadž to bylo úplně zbytečné. „Bolí to,” bylo jediné, co jsem nu na to řekl.

„Myslím, že si zdřímnu, už jsem unavený,” zamumlal, zavřel oči a ani ne za pár minut usnul.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje, přisedl si k Belle, která sledovala televizi, a řekl jí, že Tony usnul.

„Stejně je dobře, že ses rozhodl vrátit... Ale něco mi vrtá hlavou,” zabručela si jen tak pro sebe, jenže já to slyšel až příliš dobře díky dokonalému sluchu. Upřeně jsem se jí podíval do obličeje.

„Co?”

„Proč jsi nesmrtelný, jak ses jím stal? A jak se to vlastně přesně nazývá?” ptala se zvědavě si prohlížejíc můj obličej. „Tvá kůže je jemná na dotek, ale tvrdá jako kámen. Jsi ledový jako led a tvé oči mají zlatou barvu - nerozumím tomu.”

„Jednou ti to povím,” slíbil jsem, přestože jsem o tom nebyl pevně přesvědčený.

Dělali jsme, že se díváme na televizi, ale ve skutečnosti každý dělal něco úplně jiného. Já poslouchal tři bijící srdce v domě a porovnával jsem Anthonyho a Charlieho obličej s tím mým a Bellin obličej s Mariiným. Ona si mě naoplátku „tajně” prohlížela. 

Když všichni obyvatelé domu spali, nastal můj čas. Vím, že je to pěkně neslušné, ale v noci jsem chodil do všech místností domu a všechno si prohlížel. Fotografie, obrazy a různé drobnosti - svíčky, porcelánové slůně, dečky... Vešel jsem do pokoje, ve kterém spala Bella pod tmavě zelenou přikrývkou. Její pokoj byl malý a bíle vymalovaný, byly v něm dvě skříně, stůl s notebookem, postel a starší televize na malém stolečku. Nikde jsem neviděl fotky a ani nějaké serepetičky. Podíval jsem se na ni a v tu chvíli mi připomínala Marii jako nikdy dříve. Ležela na břiše, hlavu měla natočenou ke straně a pod ní složené ruce. Sem tam se ze spánku usmála nebo zamračila. Byla neuvěřitelně roztomilá. Zaposlouchal jsem se do zvuků domu a něco mě znepokojilo.

Tonyho srdce.

Bum, bum... bum, bum, bum... bum... bum, bum.

Podíval jsem se znovu na Bellu a prostě jsem neměl to srdce ji vzbudit a říct, že její děda pravděpodobně umírá. Chvíli jsem tam jen tak stál, ale pak jsem se rozhodl jít za Charliem - ten ji nějak vzbudí a nebude vyvádět. On všechno většinou bral s ledovým klidem, nebo nedával najevo své pocity.

„Charlie,” řekl jsem a jemně s ním zatřásl. Okamžitě se vzbudil.

„Co chceš?” štěkl, byl ospalý.

„Myslím, že se to blíží...” Kývl hlavou směrem k pokoji svého otce a já přikývl. Pochopil to, vstal a šel opatrně vzbudit Bellu, já jsem na ně zatím čekal u dveří od Tonyho pokoje. Když přišli, Charlie si Bellu pevně tiskl k boku a ona si ještě mnula oči.

Otevřel jsem jim dveře a poté je následoval. Bella se posadila na židli, která byla přistavěná k Tonyho posteli, a chytila svého dědečka za ruku.

„Jsi si jistý?” zeptala se mě se slzami na krajíčku. Přikývl jsem.

„Ale já nechci... Vždyť je ještě brzo... Je brzo na to, aby umřel,” rozplakala se nestíhajíc utírat si slzy.

„Bells,” zašeptal Charlie, „děda jednou umřít musí, vždyť už je to starý člověk. Každý jednou zemře a nikdo by neměl být výjimkou, takže ani děda.” Slyšel jsem ten podtón v jeho hlase - narážel tím na to, že já už bych měl dávno ležet v hrobě. Isabella si toho naštěstí nevšimla.

„Tak proč ho Edward neudělal nesmrtelným, aby nemusel nikdy umřít?”

„Protože to neuvěřitelně bolí a nemyslím si, že by to Anthony ve svém stavu zvládl. Navíc si tenhle život nezaslouží,” odpověděl jsem za Charlieho. Nechtěl jsem jí tu krutou pravdu říct takhle do očí, když její dědeček, se kterým žila celý svůj život, právě umíral. Bohužel jsem neměl navybranou.

Byla to ta nejsmutnější chvíle v mém životě. Bella tiše plakala a držela svého dědu za ruku a já se díval na to, jak z něho - z mého syna - odchází život. Charlie nám sice ukazoval poker face, ale uvnitř mu bylo smutno. Vzpomínal na zážitky se svým otcem. Jak ho učil jezdit na kole, střílet z obyčejného praku, což rozzlobovalo jeho matku. Jak mu tleskal, když dostal první jedničku a když odmaturoval. Vzpomínal na to, jak mu Tony pomáhal s výchovou Belly. Vybavoval si i ty zážitky, které kdysi zapomněl...

Pět minut po půlnoci Anthonyho srdce zatlouklo naposledy.

Stál jsem vedle Belly a držel ji za ruku, z druhé strany dělal totéž Charlie. Všichni jsme byli odění v černé barvě a sledovali jsme, jak hrobníci zasypávají rakev hlínou. Chicagský hřbitov byl velký, dle mého názoru až moc. Dokonce jsem zde našel svůj hrob, který byl ovšem prázdný, hrob svých rodičů a mé milované Marie. A teď sem přibyl i Anthonyho. Možná bylo správné, že jsme se tu všichni sešli, a jednou tu bude ležet jak Charlie, tak i Bella. Upíři jsou sice nesmrtelní, ale jednou taky odejdu a přál bych asi, aby byl můj popel rozprášený právě na tomto hřbitově, nejlépe u mého hrobu. Tony měl sice přátele a také příbuzné z Mariiny strany, ale byli jsme si jistí, že by si tu přál pouze nás tři. Nikdo jsme nebrečeli, slz bylo dost. Navíc podle mě by měl pohřeb proběhnout bez pláče. Nešlo o to se složit, nýbrž důstojně se rozloučit se zesnulým a dát mu poslední sbohem.

Pohřeb netrval moc dlouho, nikdo si totiž nepotrpěl na zdlouhavé proslovy a zbytečné řeči.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Masenovic generace 1/2: