Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mě se jen tak nezbavíš

23.09.2011 (15:15) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2825×

Vyšli jsme před hospodu. Z nebe stále padaly provazce ledové vody, ale ona se jenom usmála, pustila mou ruku a pomalým tanečním krokem se vydala přes náměstí. Přitom zaklonila hlavu a nastavila tvář studeným kapkám, tak jako jsem to dělal před chvílí i já.

Vydal jsem se za ní a přitom jsem obezřetně přejížděl pohledem po ztemnělých oknech okolních domů. Přece jenom, mohl nás někdo vidět. Nechtěl jsem na sebe ani na ni poutat zbytečně pozornost.

„I lidé mají rádi déšť, Jazzi,“ řekla neznámá dívka s jedním ze svých úžasných úsměvů. Překvapila mě zkrácenina mého jména. Pro všechny jsem byl vždy Jasper. Vyhovovalo mi to tak, jelikož jsem neměl rád nějaké zdrobněliny. Toto se mi ale líbilo. Znělo to hezky a navíc mi tak řekl anděl. Co víc si přát?

Docházelo mi, že uvažuju trochu zvláštně, ale mohla za to ta aura štěstí a veselí, která vyzařovala z každého póru drobné dívky přede mnou. Nedokázal jsem přemýšlet o něčem vážném, ta její rozjařenost mě strhla s sebou a bránila mi v jakýchkoli chmurných myšlenkách.

Neznámá došla pod střechu, ze střapatých vlasů jí kapala voda, oblečení měla také mokré a lepilo se jí k tělu, ale vypadala pořád kouzelně, možná ještě lépe než předtím.

Několika kroky jsem přešel k ní.

„Mimochodem, já jsem Alice,“ představila se mi. Alice – v celku obyčejné jméno. To k ní nesedělo. Ona rozhodně nebyla obyčejná. Alespoň pro mě ne. Doslova mě fascinovala, a to nejenom svým milým a veselým chováním a vzhledem, bylo v tom něco více.

Slovo láska mi nikdy příliš nešlo před rty a od doby, kdy jsem se zbavil i svého posledního závazku, kterým byla Maria, jsem se zříkal i jakýchkoli myšlenek na ni. Teď se ovšem objevil ten neustále se usmívající andílek a já najednou nedokázal dělat nic jiného, než ji následovat a obdivovat.

Než jsem nad tím vším více uvažovat, ozvalo se otáčení klíče v zámku a následné cvaknutí prozrazující, že je odemčeno. Alice otevřela dveře jednoho z domů stojících kolem náměstí a vklouzla do temné chodby.

Vteřinku jsem nerozhodně postával ve dveřích. Ne snad proto, že bych už začal tušit zradu, ale proto, že se příčilo mému vychování bez pozvání vejít k ní domů.

Zevnitř domu ke mně dolehl její tichý zvonivý smích. Moje rozpaky ji očividně pobavily.

„Klidně pojď dál, Jaspere!“

Teď už jsem vešel a zamířil za jejím hlasem ztemnělou chodbou. Moje oči si vystačily i s tím nepatrným světlem k tomu, abych bez problémů prošel krátkou chodbou do malého pokoje.

Dominoval mu masivní čtvercový stůl tak pro čtyři osoby vyrobený ze světlého dřeva. Stály u něj pouze dvě židle, na jedné už seděla Alice. Stěny v pokoji byly holé, pouze u vchodu z chodby visela na stěně dvě zátiší. Celý pokoj byl pustý, nezabydlený, bez jakéhokoli nábytku.

„Na několik dní jsem si to tady pronajala, nebyla jsem si jistá, kdy přesně se objevíš,“ prolomila ticho Alice a tázavě pohlédla na židli naproti ní. Nabídka.

Třemi dlouhými kroky jsem přešel ke stolu a posadil se na volnou židli. Čekal jsem, kdy se pustí do slibovaného vysvětlování.

„Já vím, nejspíše jsem tě hodně zaskočila,“ začala a usmívala se, jelikož věděla něco, co já ne. Očekával jsem, co řekne dál.

„Mám něco jako šestý smysl. Vidím budoucnost. Viděla jsem, jak jsi sem přišel. Nechal jsi mě dlouho čekat, už jsem se trochu bála, že jsi změnil rozhodnutí,“ pokračovala a pohlédla na mě.

Takže toto je hra osudu? Bylo mi souzeno potkat ji dříve, než jsem o tom sám věděl? Nikdy jsem na něj nevěřil, ale teď jsem vůči němu pocítil vlnu sympatií. Pokud je jeho práce, že jsme se s Alicí potkali, jsem mu opravdu neskonale vděčný.

Proč sem ale přišla a čekala na mě?

„Viděla jsi i něco jiného?“ zeptal jsem se jí se zájmem. Na vteřinku znejistěla, ale poté jí v očích zaplály rozpustilé plamínky.

„Ano,“ usmála se rozpustile. Zvědavě jsem na ni pohlédl, ale k odpovědi se očividně neměla, pouze se stále kouzelně usmívala a sledovala mě.

„Mohla bys mi říct, co?“ Zvědavost mi nedala, musel jsem se jí zeptat.

Široce se usmála a nenuceně vstala. Sledoval jsem ji, jak popošla o dva kroky blíže ke mně. Pořád byla ale dál, než bych si přál.

„Možná,“ protáhla. Prosebně jsem na ni pohlédl. Úsměv se jí ještě rozšířil.

„Radši bych ti to ukázala.“ Nadzvedl jsem nechápavě obočí. Nic dalšího neříkala, tak jsem taky vstal a přešel k ní, takže jsme stáli jenom kousek od sebe. Využil jsem to jako záminku, abych se k ní dostal blíž. Jednoduše jsem neodolal při představě, že nás od sebe bude dělit jenom několik centimetrů.

„Tak dobře,“ souhlasil jsem a nenápadně spolu s nádechem nasál její sladkou vůni.

Sotva jsem ta slova vypustil z úst, omotala mi ruce kolem krku, postavila se na špičky, čímž smazala výškový rozdíl mezi námi, a lehce mě políbila. Nejdříve mě to zarazilo, ale poté jsem se do polibku taky zapojil a podstatně jej prodloužil.

„Tak toto jsi viděla?“ zašeptal jsem, když trošku odtáhla své rty z těch mých.

„Ano,“ usmála se. „Je ti doufám jasné, že už se mě jen tak nezbavíš?“

„V to doufám.“

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mě se jen tak nezbavíš: