Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mé srdce patří jen tobě

09.03.2012 (18:00) • Robyn • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 2811×

Čas neúprosně ubíhal. Alice byla zcela ponořená do příprav svatby, což znamenalo, že šla všem na nervy. I když jí to dávali všichni okatě najevo, jen se na ně uculovala.

„Ještě mi poděkujete.“

To zrovna, pomyslela si Bella a znovu se oddala svým myšlenkám. Jak jí to říct, jak, jak… Nemám odvahu zavolat, Charlie mě dobře odhadl. Tohle je to nejhorší, ne samotná svatba, ale říct to mámě. Kdo mně pomůže, zaúpěla v duchu. Náhle se ozvalo zvonění a na mobilu se objevilo neznámé číslo. Váhavě stiskla příjem hovoru.

„Bello?“

„Ahoj, Phile, to jsem ráda, že voláš. Nebudeš mi věřit, ale v posledních dnech na tebe často myslím. Bylo by možné se sejít? Vím, že máš spoustu práce s týmem, ale… Nejde to po telefonu, můžeš přijet, uděláš to pro mě? Prosím.“

„Bells, já… Taky s tebou musím mluvit. O samotě. Nechci, aby Renée cokoliv tušila. Teď to nemůžu vysvětlovat. Zařídím pár věcí a přiletím. Stačí, když ti dám vědět, až budu sedět v letadle do Seattlu? Dík, už musím, uvidíme se brzo.“

Bylo fajn, že se Phil ozval sám, pomyslela si Bella. Nedá se to odkládat, Renée se musí dozvědět, že se budu vdávat. A Phil mi pomůže.

O dva dny později už čekala na letišti. Edward nedal jinak, než že pojedou spolu. Zatímco Bella bude s Philem, vyřídí v Seattlu pár nezbytných záležitostí.

„Tvůj náklaďáček by byl sice vhodnější vzhledem k seznamu, kterým mě vybavila Alice. Ale…“ Nedalo mu, aby Bellu trochu nepopíchl. „Asi bychom skončili po pár kilometrech někde v lese, sami, bez pomoci. Což ale taky není špatný nápad,“ mrknul na ni a ona se usmála. Zůstat s rozbitým autem v lese, sama, s upírem, to je pořád bezpečnější než říct mámě tu novinu.

„Asi budeme muset jet něčím spolehlivějším,“ povzdechla si.

„Když to neudělám dnes, tak nikdy. Pak by zbývalo už jen Vegas.“ Podívali se na sebe.

„A Alice by nás zabila,“ řekli současně.

Philovo letadlo přistálo na čas. Netrvalo dlouho a jeho vytáhlá postava se objevila u přepážky. Charakteristická baseballka se jménem týmu, za který právě hrál, neupravená košile, sportovní bunda, odrbané jeansy, tenisky. Vypadá spíš jako můj starší bratr než jako manžel mé matky, pomyslela si Bella. Už si jí všiml a zamával na pozdrav. Pomalu se blížil. Něco tu ale nehrálo. Vždy usměvavé Philovy oči byly vážné, unavené, nesoustředěně těkaly po hale. Asi se to máma dozvěděla, zhroutila se z toho nebo naopak strašně zuří. A Phil to nejspíš odnesl. Ach jo.

„Aho,j Bello,“ pozdravil ji a políbil na tvář. „Jsem rád, že tě vidím, vypadáš báječně. Půjdeme?“ Přikývla. Společně zamířili k východu.

„Nemám moc času, za dvě hodiny mi to letí zpátky. Zajdeme někam poblíž, souhlasíš?“

„Jasně, za rohem je bistro.“

Phil byl nezvykle tichý, co se sakra děje? Kdyby máma vyváděla, nejspíš by se smál a přehrával mi její šílení. Ale tohle není normální. Vešli do poloprázdné restaurace a Phil zamířil ke vzdálenějšímu stolku pro dva.

„Co vám mohu přinést?“ otázala se drobná číšnice.

„Mně čaj, černý, prosím. A co si dáš ty? Slyšíš, Phile?“ Jakoby vůbec nevnímal.

„Jo, omlouvám se. Hm, dám si kávu, silnou, bez cukru. A slečno, jednu whisky bez ledu.“

Dívka i Bella se na něho překvapeně podívaly. Pak servírka jen pokrčila rameny a odešla pro objednávku.

„Tak začni,“ vyzval Phil Bellu.

„Ne, nejdřív ty,“ odpověděla. Povzdechl si. S pohledem upřeným na ulici uchopil sklenku s alkoholem. Párkrát ji otočil v dlani a pak ji celou hodil do sebe. Řekni něco, ječel hlásek kdesi uvnitř Belliny hlavy, ale donutila se zůstat zticha.

„Máma umírá, Bells,“ otočil k ní zmučený pohled. Nechápavě zamrkala.

„Phile, ty ses zbláznil. Ona se dozvěděla o té svatbě a řekla, že z toho bude mít smrt. Nebo něco takového. To je celá máma, ona…“

„Bello,“ přerušil ji tiše, ale důrazně, „opravdu umírá. Před několika týdny byla za mnou na tréninku. Stála na tribuně a povzbuzovala mě, když se jí najednou udělalo zle. Omdlela. Mysleli jsme, že je to z horka, že málo pila. Ale cestou domů se jí špatně dýchalo, tak jsme radši jeli k doktorovi.“ Hlas se mu zlomil.

„Co, co se stalo, co řekl ten doktor?“ Bella cloumala Philovou rukou a její hlas dostával hysterický přízvuk. Ostatní návštěvníci se po nich začali otáčet.

„Uklidni se, Bells, všechno ti řeknu, ale snaž se uklidnit.“

„Jak se mám uklidnit při tom všem, co mi tu vykládáš!“ Teď už křičela.

V tu chvíli se otevřely dveře a Edwardovy paže ji objaly.

„Klid, lásko, to bude dobré. Phile, zvládneš zaplatit? Dořešíme to jinde.“ Bez ohledu na okolí vzal Edward Bellu do náruče a s Philem v závěsu opustili bistro.

„Pokračuj, Phile,“ vybídl ho Edward poté, co se všichni usadili na zadním sedadle auta. Nikdo neměl náladu hledat jiné místo, kde by měli zcela soukromí. Bella se stulila v Edwardově náruči.

„Doktor udělal nějaké testy, a když viděl výsledky, nechal ji hned odvézt do nemocnice.“ Na chvíli se odmlčel. Dál pokračoval ještě tišším hlasem.

„Před pár týdny měla horečky, vypadalo to jako obyčejná chřipka, ale poškodilo jí to srdce. Vysvětlovali mi, že je slabé, proto se jí špatně dýchá. Dali Renée kyslík a udělali další testy. Její srdce selhává, zařadili ji do transplantačního programu, ale nikdo neví, jak dlouho…“ Po tvářích mu stékaly slzy.

„Nechtěla, abys o tom věděla. Měla takovou radost, že jsi odmaturovala a půjdeš na univerzitu. Ona, ona věří, že to dobře dopadne… Já se snažím, ale když vidím, jak mi odchází před očima...“ Všichni tři seděli několik minut bez pohnutí, pak se Phil podíval na hodinky.

„Promiň, už musím, za půl hodiny mi to letí. Nechci, aby se Renée dozvěděla, že jsem s tebou mluvil.“ Bella prázdným pohledem sledovala, jak odchází. Až nyní propukla v usedavý pláč.

„Edwarde,“ vzlykala. „Prosím, udělej něco. Ona nesmí umřít, nesmí, slyšíš, nesmí. Prosím, prosím…“ Objal ji a pevně k sobě přitiskl.

„Carlisle, Carlisle určitě na něco přijde,“ zašeptal do jejích vlasů. Rychle přesedl za volant a nastartoval.

„Musíme domů.“ Bella strnule přikývla. Najednou cítila neskutečnou únavu. Carlisle mámu zachrání, pošle jí nějaké léky, zařídí operaci nebo tak něco. Opřela si hlavu o sedadlo a po chvíli, ukolébaná zvukem motoru, usnula.

„Tak tohle ne, jak jsi něco takového mohl vymyslet?! Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?!“ Edward zuřil. Takhle nepříčetného ho ještě nikdo z rodiny neviděl.

„Zabije ji to, to nedovolím, prostě ne. Ani se neopovažuj jí to nabídnout. Není to řešení, slyšíš, prostě není,“ křičel.

„Je to jediné možné řešení, Edwarde,“ ignoroval Carlisle jeho vztek i tón, jakým s ním syn mluvil. „Sám víš, že jsem zvážil všechny alternativy, a věř mi, tohle je jediná možnost.“ Ozval se třeskot skla, to jak se Edward vyřítil ven, aniž se obtěžovat otevřít dveře.

„Nenávidí mě, ale je to opravdu jediná možnost, tedy pokud budeš souhlasit, Bello,“ pronesl Carlisle do nastalého ticha. Přikývla a očima ho vyzvala, aby pokračoval.

„Není jiná možnost, Bello, staneš se jednou z nás o něco dříve.“ A potom spolu vedli velmi dlouhý rozhovor.

„… to je naše část úkolu,“ vysvětloval Carlisle. „A teď ta druhá. Musíme zabránit tomu, aby se po Belle začalo pátrat. Esmé, tohle bude hlavně na tobě. Jak jsem si zjistil, Renée nepodnikla žádné kroky ohledně sdělování informací o svém zdravotním stavu nejbližším příbuzným. Žádné omezení nebo zákaz, toho musíme využít.“ Podal Esmé tašku, do které Bella uložila svoje oblečení, paruku a samozřejmě i barevné kontaktní čočky.

„Do nemocnice dorazíte v podvečer, už by tam měl být relativně klid. Mluvil jsem s doktorem Hellerem, bude vás čekat. Esmé, ať ti o Renée sdělí cokoliv, musíš zahrát nervové zhroucení. Ale přiměřeně, aby tě nechal s Alicí odejít. Cestou domů zavolá Alice Charliemu. Řekne mu, co je s Renée a že Bella utrpěla psychický šok. Veze ji k mému známému psychiatrovi. Žádné podrobnosti, zbytek s ním vyřídím já.“ V pokoji panovalo hrobové ticho. Carlisle pomalu bloudil pohledem od jednoho k druhému. Vyjde to, musí, teď už není cesty zpět. Pokud selžeme, Bella i Renée zemřou. A naše rodina se nejspíš rozpadne.

„Není to moc utažené, nebolí tě nic. Podle všeho jsi měla trochu vyvádět po tom, co se stalo v nemocnici. Nech zavřené oči, za chvíli jsme tam,“ zašeptal Carlisle Belle do ucha.

„Dobrý den, vítejte v sanatoriu doktora Barnese, s čím vám mohu pomoci?“ Recepční rozpačitě hleděla na Bellu, která nehybně ležela přikurtovaná na pojízdném lůžku.

„Jsem doktor Cullen,“ představil se Carlisle. „Manželé Swanovi.“ Pokynul směrem k Edwardovi a Belle.

„Ovšem, doktor Barnes vás očekává. Následujte mě, prosím, odvedu vás do křídla D.“ Pomalu následovali dívku do nitra budovy. Sanatorium doktora Barnese bylo privátní zařízení, kde bylo možno pronajmout si nemocniční pokoj, operační sál, laboratoř, prostě cokoli, vše bez nežádoucí pozornosti okolí. Stačilo zaplatit požadovanou sumu.

„Jsem Anthony Barnes,“ pozdravil je sympatický muž středního věku.

„ A vy jste jistě Carlisle Cullen. Je nám ctí, že naše zařízení může být nápomocno vám i vašim klientům.“ Otevřel dveře a všichni vstoupili do nemocničního pokoje. S Carlislem procházeli všechno objednané vybavení.

„Vše jsme zařídili podle vašich pokynů, pokud by bylo cokoliv potřeba, naše asistentka Linda vám vyjde maximálně vstříc. Doufám, že budete spokojeni.“ Rozloučil se pokývnutím hlavy směrem k Edwardovi.

Operační sál byl cítit dezinfekcí. Carlisle i Edward oblečení do sterilních plášťů se skláněli nad Bellou, která ležela na operačním stole.

„Můžeme, Bello?“ zeptal se Carlisle.

„Ano, jsem připravená. Tak jdeme na to.“ Nervózně se usmála a obrátila se ještě na Edwarda.

„Uvidíme se v novém životě. Dej na mě pozor, ať nevyvedu nějakou hloupost, spoléhám na tebe. Slibuješ?“

„Slibuju, nenech mě dlouho čekat,“ zašeptal sotva slyšitelným hlasem. Jeho oči byly plné úzkosti.

„Miluju tě, Bello,“ dodal ještě, ale to už maska dýchacího přístroje zakryla její obličej a do plic začal proudit uspávací plyn.

„Je čas,“ řekl Carlisle rozhodným hlasem. „Zvládne to, my všichni to zvládneme, synu. Takže?“ Edward přikývl. Není cesty zpět.

Díky rychlosti, kterou se Carlisleovy ruce byly schopny pohybovat, nepotřeboval naštěstí další asistenci. Skalpely, rozvěrák hrudníku, roušky, peany, cévní svorky… Po několika desítkách minut bylo vše připraveno k nejdůležitějšímu bodu celého výkonu. Carlisle dokončil připojení hlavních cév na mimotělní oběh.

„Teď,“ zaznělo důrazně. Edward zapnul ovládací panel a v tu chvíli začal přístroj pracovat namísto Bellina srdce.

Je mrtvá, srdce jí netluče, nedýchá. Co jsme to provedli, jsme zrůdy, to vše běželo Edwardovi myslí při pohledu na milovanou dívku. Bella ležela na operačním stole s velkým otvorem v hrudníku, srdce ztichlé, vzduch v plicích se měnil pouze činností ventilátoru.

„Žije a bude žít,“ pronesl Carlisle, jakoby nyní on četl myšlenky jemu. „Připrav jed, já zatím vyjmu srdce“. Oba pracovali rychle a účelně. Ticho, rušené pouze zvuky přístrojů, přetrhlo tlumené zaklepání. Dveře se pootevřely a dovnitř se vsunula velká krabice, speciální box k přepravě orgánů určených k transplantaci. Emmett a Rose. Oba zůstali venku, nikdo nechtěl riskovat nenadálou reakci na pach krve, který naplňoval operační sál. Carlisle opatrně uložil Bellino srdce a pečlivě zavřel víko boxu.

„Jeďte.“ Podával Rose kontejner mezi křídly dveří spolu se složkou papírů.

„Tady je veškerá dokumentace. Esmé dnes ráno zadala do databáze, že dnes bude srdce k dispozici. V nemocnici už Renée připravují k operaci, před pár minutami dostali informaci, že jste na cestě.“ Pak bylo slyšet chvatně se vzdalující kroky.

„A teď my,“ obrátil se Carlisle k Edwardovi, „pokračujeme. Bella musí dostat do těla co nejvíce jedu. Část jí vstříknu injekcí přímo do cév, ty použij své zuby. Až se jed rozšíří a její rány se začnou zavírat, odpojím přístroj. Ať odsud brzy vypadneme.“

Vše proběhlo podle plánu. S lehátkem, na kterém ležela nehybná Bella, zakrytá až po bradu termoizolační folií, projeli vstupní halou. Recepční jim jen pokynula hlavou na rozloučenou. Sanatorium doktora Barnese je diskrétní místo, tady se nikdo na nic zbytečně neptá.

Venku už opět čekal Emmett s Rosalií. I jejich úkol byl splněn. Naložili lůžko s Bellou do zadní části vozu, Edward naskočil k ní. Pak auto nabralo směr Forks.

O několik bloků dál na oddělení transplantační chirurgie začal obnovený tlukot Bellina srdce odměřovat další minuty života její matky Reneé.

 O pár týdnů později…

Soumrak se pozvolna snášel na krajinu a poslední paprsky slunce tančily v démantových odlescích na tvářích Edwarda a Belly sedících na terase domu Cullenových. Stíny se pomalu prodlužovaly, lesem se nesl podvečerní zpěv ptáků a jen citlivý sluch upírů dokázal zachytit šumění příboje na vzdálené pláži. Bella si tiše povzdechla. Pozdní letní odpoledne tady v lesích Forks jí vždycky připadala nádherná, ale nové, zbystřené smysly tu okolní krásu mnohokrát prohlubovaly. Všechno bylo tak poklidné. Sevřela Edwardovu ruku ve své dlani.

„Renée volá,“ pronesl tiše Carlisle a podával Belle trylkující telefon. Přivřela oči, které začínaly nabírat zlatavý odstín, a zhluboka se nadechla. Pak váhavě uchopila mobil. Mámina fotka na ni blikala z displaye.

„Jsem si jistý, že to zvládneš.“ Vtiskl jí Edward něžný polibek za ucho. „Potřebuje tě slyšet, ujistit se, že se cítíš dobře.“

„Mami?“

„Bello! Holčičko moje,“ drmolila Renée do telefonu.

„Je mi to tak líto. Až dnes mi řekli, co se ti přihodilo. Musela jsi toho tolik vytrpět a to kvůli mně.“ Její hlas přerušovaly tlumené vzlyky.

„Odpusť, neměla jsem dovolit, aby ses to dozvěděla. Neměli ti nic říkat, vždyť… Já věděla, že se uzdravím, ale ty… Málem tě to zabilo.“

„Neplač mami,“ přerušila Bella jemně proud jejích slov.

„Budu v pořádku. Jen to chvíli potrvá. Léky zabraly, za pár týdnů mi dovolí jít ven na procházku,“ utěšovala ji. Musím ji něčím rozptýlit, pomyslela si, zastavit tenhle sebetrýznící výlev, odvést její pozornost k něčemu jinému. Co může víc zaujmout matky než…? Svatba.

„Mami, přestaň se obviňovat. Máš jiné věci na práci, hlavně se musíš dát rychle dohromady. Přece se nebudu vdávat bez své matky.“ Renée okamžitě přeladila na teatrálně srdceryvný tón.

„Jsi potvora, dceruško! Takhle dlouho to přede mnou tajit! Ach jo, je to tady, přijdu o svou maličkou,“ povzdechla si.

„Doufám, že mi tě Edward bude často půjčovat. Že mi z tebe nechá aspoň kousíček.“

„Neboj, mami,“ usmála se Bella a podvědomě se dotkla neviditelné jizvy na svém hrudníku.

„Mé srdce patří jen tobě.“

Autor: Robyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mé srdce patří jen tobě: