Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Měla jsem rodinu a budoucnost… Nyní mám nesmrtelnost

07.10.2010 (15:15) • AliceCullen19 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1051×

Měla jsem rodinu a budoucnost… Nyní mám nesmrtelnost

Jsem na tomhle světě už 85 let. Vypadám na osmnáct a patřím k nejnebezpečnějším predátorům na světě, k upírům.

Každý vidí jen mou krásu, nikomu nedochází, jaké utrpení přináší upírovi nesmrtelnost.

Přemýšlíte nad tím, kdo jsem?

Také jsem nad tím kdysi přemýšlela… Jsem upírka a bývala jsem slavná modelka Rosalie Haleová.

Šla jsem z castingu na novou modelku jedné známé firmy a byla jsem nadšená, že mě přijali.

Těšila jsem se, až tu novinku oznámím své kamarádce Chelsie, se kterou bydlím v celkem hezkém a prostorném bytě. Když jsem ale byla čtyři bloky od našeho bytu, ze zatáčky se vyřítilo auto, nabouralo do mě a ujelo.

Pomalu jsem cítila, jak ze mě uniká život. Chodník pode mnou byl celý od mé krve a já cítila takovou bolest, že jsem si nepřála nic jiného, než umřít.

Po chvíli jsem zaslechla blížící se kroky. Chodec se zastavil těsně u mě. Když se sklonil, viděla jsem jeho andělsky krásnou tvář. Chviličku mě pozoroval a potom se naklonil ještě blíž a přiložil mi své rty na krk, jakoby v polibku. Kůži mi proťaly ostré zuby a já zděšeně vykřikla a upadla jsem do bezvědomí.

Když jsem opět přišla k sobě, cítila jsem bolest, která byla tisíckrát horší, než když mě srazilo to auto.

Začala jsem křičet, prosit, ať mne někdo zabije a ukončí tak tu šílenou bolest. Po chvíli se otevřely dveře a v nich stál ten, co mi tuhle bolest způsobil. Muž přišel až ke mně a vzal mě za ruku.

„Já vím, že to bolí, ale musíš to vydržet. Bolest za několik hodin pomine a ty budeš stejná jako my.“ Když tuhle větu řekl, zděsila jsem se. Dalších pár hodin!? To mě nemůže zabít rovnou?

Nejdříve jsem se zabývala jen touto částí věty, pak jsem si ale uvědomila, že řekl, že budu jako oni a rozhlédla jsem se po místnosti.

Myslela jsem si, že jsem tu jen já a ten krásný muž. Nyní jsem si všimla dalších dvou postav, muže a ženy, stojících u dveří. Oba byli stejně krásní jako muž, který mě sem přinesl. Muž měl bronzové vlasy a hezky stavěné tělo. Vypadal tak na sedmnáct, takže to byl spíš chlapec než muž, ale byl velmi přitažlivý. Jediné, co jeho vizáž kazilo, byl poněkud zachmuřený výraz, kterým se na mě díval.

Jeho výraz se mi nelíbil, a tak jsem se zaměřila na tu ženu. Měla srdcovitý obličej a stejně jako oba muži i ona měla jantarové oči. Na rtech měla útrpný a jaksi mateřský úsměv. Vlnité, karamelově zbarvené vlasy jí spadaly kolem obličeje, přes ramena. Zatím, co jsem pozorovala osoby v místnosti, jsem nepřestávala vzlykat a křičet bolestí. Muž, který mě našel na ulici a přinesl sem, měl blonďaté vlasy a upřímný výraz ve tváři. Byl docela vysoký a ruce, kterými se mně dotýkal, měl ledové.

„Neboj, už to brzy skončí a potom ti vše vysvětlíme.“

Věřila jsem mu. Měl příjemný, uklidňující hlas.

Po chvíli všichni odešli, ale byli hned za dveřmi, protože jsem slyšela, jak se o mně baví.

„Carlisle,“ říkal právě mužský hlas za dveřmi, „zbláznil ses nebo co? Rosalie je světoznámá modelka, vážně si myslíš, že ji nikdo nepozná?“

„Edwarde, uklidni se. Přestěhujeme se a všechno bude v pořádku.“

„Jdu sbalit věci,“ ozval se ženský hlas.

„Půjdu ti pomoci Esmé, jen ať si Carlisle svou novou dceru hlídá sám,“ tahle věta zněla dost naštvaně.

Nic jsem jim neudělala. Tak nemají důvod být naštvaní, pomyslela jsem si.

„Edwarde, to jsem ji měl nechat umřít?“ Ozval se druhý muž.

No, alespoň už vím, jak se jmenují.

Žena s karamelovými vlasy je Esmé, Bloďák je Carlisle a kluk s naštvaným pohledem je Edward.

Mezi tím, co jsem poslouchala rozhovor za dveřmi, se bolest stahovala blíž a blíž k srdci, které tlouklo stále rychleji, a já začínala tušit, že svůj boj prohraje. Když jsem myslela, že už bolest nevydržím a sama si srdce vyrvu z těla, vešel Carlisle, posadil se vedle mě a chytil mě za ruku.

„Už jen chvilku,“ zašeptal a já jsem ho přes svůj vlastní křik skoro neslyšela.

Najednou moje srdce třikrát namáhavě udeřilo a bylo ticho. Vlastně… někde nad sebou jsem slyšela něčí kroky a otvírání skříní, slyšela jsem vše, co se dělo v domě i okolo něj. Viděla jsem nad sebou poletovat částečky prachu, viděla jsem Carlisleův dokonalý obličej se všemi detaily.

„Co jste zač? Co jste se mnou udělal?“ Překvapil mě zvonivý tón mého hlasu.

„Než ti zodpovím tvé otázky, dovol mi, prosím, zavolat mou ženu a mého syna.“

Když řekl tuhle větu, čekala jsem, že pro ně půjde. On však jen otočil hlavu a zavolal:

„Esme, Edwarde, můžete sem na chvilku jít?“

Téměř okamžitě se otevřely dveře, do pokoje vešla Esme s Edwardem a posadili se na židle u pohovky, na které jsem ležela.

„Nyní ti zodpovíme tvé otázky, tak se ptej.“

„Kdo jste? Co jste se mnou udělali?“ ptala jsem se nyní trochu vystrašeně.

„Jsme upíři, vegetariáni, živíme se jen zvířecí krví. Já jsem doktor Carlisle Cullen, tohle je má manželka Esme a syn Edward.“

„Jsi teď jednou z nás, jsi upír. Je jen na tobě, jestli si vybereš život na zvířecí, nebo na lidské krvi. Musíš se rozhodnout, nyní bychom ale měli jít na lov.“

„Na lov?“ Podívala jsem se na něj vykolejeně.

„Ano, na lov.“ Usmál se na mě. „Cítíš to pálení v krku? To je tvá touha po krvi.“

„To budu zabíjet lidi? Já nechci!“ Vykřikla jsem zděšeně.

„Jdeme na lov losů,“ uklidnila mě Esme.

……

Uběhlo pár desetiletí a já jsem stále žila s Carlislem a jeho rodinou. Tenkrát, když mi vysvětlovali, co všechno obnáší stát se upírem, jsem byla velmi smutná z toho, že nemůžu mít děti. Časem jsem se s tím smířila, ale pořád mi v životě něco chybělo…

Jednou jsem se sama vydala na lov do blízkých pahorků a najednou jsem uslyšela rozzuřený řev medvěda a lidský křik. Rozeběhla jsem se směrem, z něhož zvuk vycházel, a ocitla jsem se u skalního převisu, před kterým stál medvěd chystající se dorazit svou oběť, mladého muže, který neměl šanci se medvědovi ubránit.

Přiběhla jsem k medvědovi, skočila na něj, zakousla se mu do krku a medvěd padl mrtvý k zemi. Mladík se na mě díval se strachem v očích a já věděla, že udělám všechno proto, aby přežil. Mnoho času mu už nezbývalo, a tak jsem ho popadla do náruče a utíkala jsem s ním domů, za Carlislem.

Doma jsem nikomu nic nevysvětlovala, jen jsem vběhla do Carlisleovy pracovny a řekla jsem mu, ať mladíka zachrání, ať ho přemění.

Z Carlisleovy kanceláře se tři dny ozýval strašný křik a já jsem si říkala, jestli jsem taky takhle křičela. Došla jsem k názoru, že ano. Přeměna prostě bolí.

Poté, co přeměna skončila, jsme Emmettovi, tak se mladík jmenoval, vysvětlili čím je, seznámili jsme ho s pravidly upířího světa, jsem ho vzala na lov. Vedl si vážně dobře a pověděl mi, že vždycky rád lovil zvěř, takže mu tohle nepřijde divné. Jen pro něho bylo zvláštní, že musel krev své kořisti pít.

Asi po čtrnácti dnech jsme se do sebe zamilovali a začali jsme spolu chodit.

Moje věčnost už nemohla být dokonalejší…

Po několika dalších letech se k nám přidal další upírský pár. Malá černovláska Alice, která uměla předpovídat budoucnost a její přítel Jasper, bývalý voják konfederace, poznamenaný mnoha bitvami, který uměl ovládat pocity.

Sám zůstával pouze Edward, i když byla nejedna upírka, která by s ním klidně strávila zbytek věčnosti.

Bylo mi ho vážně líto. Neuměla jsem si představit, že bych nikdy nepotkala Emmetta a musela bych věčnost trávit sama.

Autor: AliceCullen19, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Měla jsem rodinu a budoucnost… Nyní mám nesmrtelnost: