Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Memento mori, Isabella...

28.08.2010 (18:00) • Yasmin • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3892×

Spoluautorka cChristina

(pohled Victorie)

Viděla jsem ji; cítila jsem její pach natolik intenzivně, až moje touha po pomstě vzplanula jako jiskra ohně přihozená do louže benzinu. Musela jsem se ovládat, abych po ní neskočila hned a nezpřetrhala jí vaz na místě. Ale díky Bohu mi před očima vyvstanula scéna, kdy její druh trhá tělo mého Jamese.

V tu chvíli jsem opět zpomalila a slastně si představovala, jak její život pohasíná ve skelných očích, zírajících na mne s umučeným výrazem. Oko za oko, zub za zub, druh za druha.

Zakopla; její předloktí přejelo přes ostrý kámen a já si posměšně odfrkla. Husa, pomyslela jsem si s jízlivým úsměvem. Laurent vedle mne zběsile zavětřil. Oplýval jistou loajalitou, ale i přesto jsem mu nevěřila natolik, abych mu dovolila vzdálit se dříve, než by to bylo nutné.

Větvička pode mnou zapraskala a ona strnule zastavila, avšak neohlédla se. Opět pokračovala dál v cestě, ale zrychlila. Nejspíše se v potemnělém lesním houštím necítila nijak bezpečně. A já jí to popravdě řečeno nezazlívala.

Blížila se do vlastní pasti. Dala jsem Laurentovi znamení. Pokýval hlavou na souhlas a zanedlouho se ode mne oddělil; sledovala jsem, jak se plíží kapradinovým porostem jako kočka se sbíhajícími se slinami na slibnou oběť. To se mi nelíbilo. Je jenom moje.

Ale Laurentovi jsem prozatím věřila; bylo víc než samozřejmé, že jej vlci zničí. Jedinou mou strastí bylo, aby mne nezradil a nezabil ji, neboť vlci byli stále několik mil od nás.

Dívka vkročila na seschlou mýtinku, do zlatova spečenou. Prudce jsem zabočila doprava a vyskočila na jednu z vysokých jedlí, ze které jsem měla dobrý výhled na Laurentovo počínání. Zatím nevyšel ze stínu lesa. Kochala jsem se pohledem na oběť, jež nevěřícně ohmatávala pozůstatky zhnilých kopretin; jako by snad ztratila brýle. Měla jsem chuť šíleně se smát, avšak v tuto chvíli to bylo více než jen nemístné.

Dívka se zvedla a rozhlížela se po mýtince; její pohled spočinul na Laurentovi, který za pružnosti kočky vystoupil ze svého úkrytu na boží světlo mýtiny. Mezi nimi nebyl velký prostor, mohl přikročit pár kroků a zabít ji. Vlci nebyli natolik blízko, aby Laurenta zastrašili, ale cítila jsem je, už téměř překračovali hranici tohoto lesa.

Laurent nerušeně, nemajíc tušení o blížící se smečce, obcházel mou oběť. Ještě minuta, usoudila jsem. Sledovala jsem, jak ti dva vedou podivnou konverzaci, ale bylo mi vcelku jedno, co si říkají, hlavně, aby ji nechal zcela nedotčenou. Dívčin pohled byl nezapomenutelný; doufala jsem, že takto bude vzhlížet i ke mne. Usmála jsem se, avšak v tom mne něco zarazilo.

Laurent napřáhl ruku a připravoval se k útoku. Tu však z druhé strany louky vyletělo rychlostí blesku šest obrovských mnou očekávaných vlků. Laurent znehybněl a šokovaně hleděl na smečku řítící se proti němu. Potěšeně jsem se usmála; mé oběti nestihl zkřivit ani vlásek. Byl mi nyní již lhostejný, takže místo, aby mne rozptýlila jeho zrada, tiše jsem sledovala mojí oběť se sladkou představou, co se bude dít, až Laurent s vlky zmizí z mýtiny.

Pokoušel se ubránit již v prohraném boji. To byla pro něj již dostatečná pomsta, teď mne však zajímala ta moje.

Jen co se ztratili v houští, rozběhla se dívka na zpáteční cestu. To jsem jí však nemohla dovolit.

„Pomsta bude sladká,“ zašeptala jsem, bleskurychle jsem přeskočila na druhý strom a skočila na zem tak, abych jí zahradila cestu. Dívka poděšeně vykřikla.

Koutky úst se mi zvlnily do úsměvu nevinného dítěte. „To je to ale náhodička, že?“ zaštěbetala jsem.

Přikročila jsem, dívka vyděšeně ustupovala, jako kdyby mezi námi působila nějaká rovnoměrná, neviditelná síla.

Spřádala jsem si myšlenky, jak ji zahubím. Bylo tolik možností, ale já musela vybrat tu nejpomalejší, nejukrutnější a nejbolestivější. Poslouchala jsem její lahodný tlukot srdce, v ústech se mi sbíhaly jedové sliny, ale já přesně věděla, co chci.

„Prosím,“ zašeptala s tváří zkřivenou čirým děsem.

Bouřlivě jsem se rozesmála, poté slastně zavrněla a opět pokračovala ve hře kroktam-krokzpět. Zanedlouho ji dostrkám až na konec paloučku, za chvíli už nebude mít kam ustupovat. Znovu jsem se usmála.

„Vypadáš vyděšeně,“ utahovala jsem si z ní ironicky. Narazila do kmene statného smrku, zorničky se jí rozšířily. Jako by si snad myslela, že mi dokáže utéct.

„Víš,“ začala jsem líným hlasem, „doufala jsem, že s tebou budou žlutoocí. Nikdy už nebudou mít šanci vidět tak dobře režírovaný film.“

Všimla jsem si, jak s sebou dívka škubla při slově žlutoocí. Líbilo se mi působit jí psychickou bolest. Ovšem to bylo pouhé nic.

„Nemůžeme na ně čekat věčně.“ Krátce jsem se zachichotala. „Ty na ně nemůžeš čekat věčně,“ dodala jsem.

Dívka za sebou nahmatávala obvod kmene, snad že chtěla utéci pozpátku. Její čirost hrůzného strachu mi působila lahodnou rozkoš jako ještě nikdy. Viděla jsem, jak ví, že se kouká tváří tvář své Smrti, ukájelo to mou potřebu.

Chtěla jsem být její Smrt. A také jsem jí byla.

Když jsem se k ní přiblížila na takovou vzdálenost, že bych jí mohla jedním tahem ruky uštědřit smrtelnou ránu, na sucho polkla. Náhle se zadívala do volného prostoru nalevo.

„Edwarde!“ vykřikla ze všech sil.

Šokovaně jsem se ohlédla, kam se dívala. Nikde nikdo nebyl.

Vzápětí jsem poznala její vychytralost. Zuřivě jsem v sekundě dohnala prchající oběť a surově ji dohodila zpátky na mýtinu. Její tělo se svalilo do měkké slámy. Fyzicky jí ubližovat mne bavilo, ale nic mne nemohlo uspokojovat víc než její křehká psychika.

„Omlouvám se,“ naklonila jsem omluvně hlavu, ale přesto jsem se neubránila úšklebku. Dívka se vyděsila víc, než jsem sama čekala.

„No tak,“ trápila jsem ji se sladkým úsměvem. „Opravdu jsi jseš tak jistá, že by tě zachránil? Jen mezi námi dvěmi,“ odmlčela jsem se a naplno si vychutnávala její výraz. „Nic jsi pro něj neznamenala.“

Přinášelo mi psychickou rozkoš, když jsem sledovala změny emocí dívčina obličeje: strach, smutek, strach, hrůza.

„Prosím, pomsti mě rychle,“ šeptala a rozechvělá víčka se jí samovolně zavírala.

Pobaveně jsem si odfrkla. „Tušé,“ odpověděla jsem ironicky.

Dívka mi nastavovala svou ubohou tvář; její oči vyvracely její zmučenou duši na povrch. Zachvátil mne náhlý záchvat zběsilého smíchu, jsem vítěz.

„Nikdy bych nevěřila, že to řeknu,“ smála jsem se a náhle přestala. Vycenila jsem na dívku zuby a ona, ležící u mých nohou, se vyděšeně převrátila na bok snažíc se postavit na nohy. Ale její tělo ovládal tak silný třes, že toho ani nebyla schopna. Zůstala na zemi ležet.

Pokračovala jsem svojí původní myšlenkou. „Ale jsem vlastně ráda, že tady jsi ty. Jemu bych mohla pomalu trhat končetiny, každý úd. Kdežto ty jsi o tolik zranitelnější...“ Nechala jsem zlověstně viset ve vzduchu.

Dívka sebou začala na zemi komicky škubat, ale kdo ví, jestli to nebyly jen samovolné reakce narušených nervů. Ta holka by byla mentálně narušená už od teď, pomyslela jsem si kysele, kdybych svoji pomstu ukončila. Ale to by pak nebyla žádná pomsta, dodala jsem si v duchu sladce a obrátila pozornost zpět k uzlíčku svíjejícímu se mi pod nohama.

„No páni,“ zvolala jsem a zamyšleně její tělo přelétla pohledem. „Kdyby jsi nebyla tak velká, zašlápla bych tě jak žížalu. Ikdyž ani teď by to nebyl problém.“

Ona však na moje řeči nereagovala nijak jinak, než kdybych mlčela. Rozčilovalo mne to. Chtěla jsem, aby její strach rostl a rostl, aby se její hrůza v očích zvětšovala, aby její děs stoupal. Pochopila jsem, že musím ubližovat, ne jen tlachat obyčejné, nesmyslné věty. Musím trefovat do černého. Do Edwarda.

„Přesto mi je prostou záhadou, jak tě tady Edward jen mohl nechat samotnou, nechráněnou,“ popichovala jsem ji a jen stěží skrývala jízlivý škleb. „Přeci na mne jen tak nezapomněl. James...“ Zarazila jsem se. Chtěla jsem původně říct James je možná mrtvý, ale při vyslovení jeho jména se mnou zatřásla vlna vzteku. Horní ret se mi ohrnul a z hrdla mi vyšlo divoké zavrčení.

Dívka se na mne dívala jejíma zuboženýma, prosebnýma očima, to mne ještě více burcovalo k činu. „Mám pravdu, že... tě prostě jen zahodil, že jsi byla jako hračka, která, když se mu znelíbila, tak ji jednoduše odkopl?“

Ale ona však ani nehla brvou, jako kdyby tušila, že by svým aktivním zapojovním působila pomstu sladší. To se mi nelíbilo. Svou pasivitou mne vytáčela. Budu na to muset jít ještě jinak.

„Řekni mi něco, Bello.“ Poprvé jsem ji oslovila jménem, škubla sebou. „Někdy si říkám, nepřišlo ti někdy divné, že se zrovna Edward zahazuje s... s takovou nickou jako jsi ty? On je krásný, ty škaredá, on je nesmrtelný a ty jsi jen obyčejná smrtelnice...“

Dívka na mne hleděla, jako by právě teď měla očekávat smrtelnou ránu. Ale já měla v plánu její smrt pěkně prodlužovat, ať si jen protrpí muka, která jsem prožívala já.

„Stačí když řekneš jen jedinou větičku a já ti slíbím, že Edwarda zabiji méně bolestivěji, než jsem měla původně naplánované.“

Nevěřícně na mne zírala, ale když usoudila, že jí nic jiného nezbývá, třaslavě se nadechla a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale poté je zase zavřela. Dlouho jsme na sebe jen tak koukaly, než se zmohla k opravdové odpovědi.

Co ona by za něj neudělala, že?

„Nic jsem pro něj neznamenla,“ zašeptala zlomeně dívka. Na řasách se jí něco zatřpytilo - slza. „Nikdy jsem pro něj nebyla víc než jen pouhý člověk.“

Potěšeně jsem se zasmála, ale to, co dívka poté vypustila z úst, můj úsměv zmrzlo.

„Ale co jsi ty znamenala pro Jamese? Pouhou výhodu, nic víc.“

Šokovaně jsem zírala, náhle si mne začal podmaňovat bezmezný vztek. Můj James? Kde, proboha, vzala takovou lež?

A proč mi to, co vyřkla její hloupá, nevymáchaná huba, tolik hryže v mysli?

Vzteky bez sebe, rozpřáhla jsem se a udělila jí jedinečnou facku přes celou půlku obličeje, která jí okamžitě podivně zrudla. Hlava se jí nepřirozeně naklonila na stranu a něco křuplo. Lekla jsem se, že jsem jí snad zlomila vaz; přišla bych pak jistě o zábavu. Ale dívka něco vykvikla a dlaněmi si držela bradu. Pochopila jsem, že jsem jí jen vykloubila dolní čelist. Dobrá, sice to není přesně podle mých plánů, ale stalo se. Bolí ji to tak jako tak.

„Tohle tě projednou poučí, že lhát se nemá,“ zasyčela jsem jí přímo do obličeje a vrazila jí druhou facku z druhé strany tváře. Ozvalo se druhé křupnutí a já zkroušeně zaznamenala, že má čelist zase zasazenou zpátky na místě.

Dívka vykřikla bolestí.

Jen škoda, že teď nemyslela na nic jiného, než na bolest; už na ní psychický nátlak nebude mít cenu. Hm. Utýrat k smrti, nebo... Najednou jsem nevěděla, jak s ní naložit, ale možnosti se mi přímo vykládaly na výběr. Zašklebila jsem se a zatím se bavila tím, jak do ní špičkou boty šťouchám.

Připomínala mrtvého brouka, až na to, že neležela na zádech, ale na boku a pod pažemi si skrývala nedávno vykloubenou čelist. Pche, myslí si, že bych znovu udělala už neoriginální věc? Mám něco mnohem lepšího. Vzala jsem ji za dlouhé mahagonové vlasy na týlu a prudce si ji za ně vytáhla blíže ke své tváři.

„Co myslíš, mám tě tvému tatíčkovi předat v celku, nebo rozporcovanou?“ zeptala jsem se nevinně. „Dá přednost pravé nebo levé polovině tvého těla?“ Rozpoltilo mne, když neodpovídala. Asi se jen snažila nevykřiknout; všechna její váha teď visela jen na pramenech jejích vlasů, které po chuchvalcích povolily. Sesula se k zemi na týle s několika lysými místy. Znechuceně jsem prameny jejích vlasů odhodila do trávy a pozornost upřela zpět na ni.

Její oči už se odmítaly dívat do mých, ale i přesto jsem viděla, jak už duševně umírá. Co však by Edwarda bolelo nejvíce, byl by pohled na ni, jak ji mučím. Ano... Vzpomněla jsem si, že jsem přesně tohle měla v plánu. Nahmatala jsem prsty kapsu u kalhot a pomalu vysunula jednu moderní leč příhodnou věc. Vytvoříme menší dokument, který Edwarda umlčí navždy.

Zapnula jsem přístroj, nesnažila se skrývat škodolibý úsměv. Namířila jsem na ni čočku.

„Pověz nám něco, Isabello.“

Dívka neodpovídala, jen mi šokovaně pohlédla do očí. Zorničky se jí děsem rozšířily, okamžitě sklopila hlavu.

„Ale no tak,“ vrkala jsem blízko mikrofonu. „Ukaž nám svojí vystrašenou tvář pořádně.“

Ani se nehla, jen křečovitě svírala trsy suché trávy.

Naštvala jsem se. Sehnula jsem se k ní a palcem a ukazováčkem si její tvář obrátila ke kameře.

„Co pro tebe asi tak mohla znamenat? Necháš ji tu tak zranitelnou a ještě zranitelnější. Co sis mohl myslet? Že si pro ni nepříjdu? Musel jsi to vědět, drahý. Avšak nedbal jsi. Tvá odplata... Říká se, že pomsta bývá sladká. A také bude,“ promlouvala jsem, jako by mne již Edward poslouchal. „Jsi tak naivní... Pojďme si to řádně vychutnat.“

Postavila jsem dívku na nohy, ale ta se opět sesunula k zemi. Byla na pokraji vyčerpání. Sklonila jsem se zpět k ní a vrazila jí další facku, obličej měla již celý zřivený bolestí, děsem a hrůzou se své nadcházející smrti. Z úst se jí vydral další, poděšený sten. „Prosím,“ zaškemrala, až jí bylo z krvavé pusy špatně rozumět.

„V klidu, za pár minut jsi stejně mrtvá. Prostě jen snášíš to, co ti náleží.“

Nepřestávala jsem držet kameru. Bude to nádherný film. Kopla jsem do ní, ale ne natolik, abych ji zabila. Dívka zaskučela, chytla se za břicho. Z úst vychrlila krev.

„Tohle jsi nechal dopustit.“

Znovu jsem do ní kopla, ozvalo se silné zapraskání. Nalomila jsem jí nejspíš žebra.

„Škoda, že už není schopná mluvit. Bylo by to tak daleko zábavnější, že? Poslouchat mluvu umírajícího.“

Uštědřila jsem jí další, teď již mnohem silnější kopanec, přímo na plexus. Dívka vyhrkla, začala se dusit krví. Muselo jí krvácet do bránice.

Opatrně jsem jí bouchla do zad, nechtěla jsem, aby se teď udusila. Nebyla již schopna sebemenšího zakňučení, to mne mrzelo. Náhle se podivně vzepřela a začala zvracet krev.

„Vlastně... Bylo by mi jí líto, kdyby to byla normální dívka. Jak jsi mohl jen být tak neschopný a nechat ji tu jen tak, sakra? Nejde mi to do hlavy...“ přemýšlela jsem nahlas.

Opět jsem se sehnula a nastavila její tvář potřísněnou krví do záběru. Kolem úst měla všude rozmatlanou vyzvracenou krev, oči měla křečovitě přivřené vrcholnou bolestí. Uhodila jsem její hlavou zpět do trávy a zamyšleně ji sledovala. Byla v bezvědomí. Teď už mi nesloužila k ničemu...

Povzdechla jsem si, šla jsem na ni moc rychle. Ale její krev... V krku mi zběsile žhnulo, už jsem to nedokázala vydržet dlouho. Oheň se rozrůstal do touhy už konečně zakusit tu nejlahodnější obětní krev. Byla tu všude, pod ní, na ní, a hlavně... v ní. Již jsem se více nedokázala ovládat a s očima na ní upřenýma, odhodila jsem kameru někam vedle sebe a vmžiku se jí zahryzla do krku.

Za moc rychlou pomsu, vychutnávala jsem si svou útěchu. Cítila jsem, jak se mi ta blahodárná tekutina řine jícnem, jak mi velebí smysly, ta čistá, teplá, její krev.

Již musela být zajisté mrtvá, její prázdnou schránku těla jsem pohodila zpět. Otřásla jsem se pod náporem blaha a slastně si ji prohlížela. Už se téměř ani nepodobala té Belle, jakou byla, teď to byla pouhá bezkrevná mrtvola naší milované. Pomsta však dávno neskončila. Její smrt, to byl skoro jen začátek.

Vzpomněla jsem si na natáčející kameru pohozenou v trávě. Vzala jsem ji zpět do ruky a namířila ji na mrtvolu. Už nebylo třeba slov.

Přehodila jsem si ji přes rameno, krátký film prozatím ukončila.

Zanedlouho jsem stanula i s mrtvolou před jejich domem. Byl velký a kdybych nebyla plná pomsty, řekla bych, že je i hezký. Na to teď ale nebyl čas. Přiskočila jsem k proskleným dveřím a vzala za kliku. Bylo zamčeno, nic jiného se čekat nedalo. Nezbývalo mi, než vkročit do domu některým z oken. Dlouze jsem zavětřila; jeho pach nebyl příliš silný, ale v útrobách domu přetrvával. Stopa pachu mne dovedla až pod velké okno jeho pokoje. Mysl mi zachvátil geniální plán. Ladně jsem vyskočila na římsu okna a pokusila se okno otevřít. Se skřípěním povolilo.

Nijak jsem nevěnovala pozornost nábytku uvnitř pokoje; mne teď zajímala pouze jedna věc – u skleněné stěny stála bílá kožená pohovka. Nedbale jsem na ni mrtvolu položila a vše naaranžovala tak, jako by snad spala; po celém obličeji však zůstávala zaschlá krev. Na zemi u pohovky ležela deka, kterou jsem mrtvolu přikryla.

Prvně jsem plánovala dát nahrávku do přehrávače u televize se vzkazem: Pusť si mne. Ale teď, při pohledu na sladkou povídanou bezbranného a neživého těla, mne napadlo něco efektnějšího.

Nahrávku jsem opatrně vyjmula z kamery, abych náhodou něco nezničila, a vložila kazetku do ledové ruky mé již mrtvé oběti. Pyšně jsem se kochala pohledem na obrázek přede mnou a počala se šíleně smát. Vyhrála jsem. Jsem vítěz. Jako vždy. Nic mne nezastavilo a nic mne nezastaví. Můj druh je pomstěný jeho družkou.

„Pokochej se, Edwarde,“ zašeptala jsem a vyskočila z okna.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Memento mori, Isabella...: