Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Milenci

12.01.2010 (08:00) • 4dd4 • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 12640×

Přirazil mě na stěnu a okamžitě se vrhl na mé rty. Náruživě jsem mu polibky oplácela a ruce si zapletla do jeho bronzových vlasů. Muž se vrhl na můj krk a dlaněmi přejížděl po bocích. Slastně jsem zaklonila hlavu a vnímala jeho rty, které ochutnávaly můj krk. Dlaněmi jsem pomalu začala přejíždět po jeho zádech, dokud jsem se nedostala k lemu jeho košile. Opatrně jsem zajela prsty pod ní a přejela po jeho sametové pokožce. Muž odlepil rty od mého krku a opět se vrhl na mé rty, přitom mi sundal tričko, které letělo někam za jeho košilí. Rozepnula jsem jeho kalhoty a společně s jeho trenkami je nechala spadnout na zem, kde už ležely mé kalhoty a spodní prádlo. Znovu jsme se začali líbat, jeho ruce přejely po mých bocích k zadečku a vyzvedl mě nahoru, obmotala jsem mu nohy kolem pasu, zapřela se o jeho ramena a dál ho náruživě líbala. Mladík se se mnou v náručí vydal někam do útrob pokoje. Cítila jsem jeho tvrdý pyj na mém podbříšku. Jeho rty ve mně už předtím rozdmýchaly touhu po uspokojení, ale jeho erekce tlačící na můj klín byla jako rozbuška. Odlepila jsem se od jeho rtů a podívala se do jeho zlatavě hnědých očí, ve kterých se odrážely mé karmínové duhovky. Byla v nich vidět stejná touha, jako jsem cítila já. Nadzvedla jsem se a nechala jeho penis proniknout do mého klína. Oba dva jsme slastně vydechli. O setinu vteřiny později jsem ležela na posteli a nade mnou se skláněl polobůh s bronzovými vlasy. Pevně jsem mu obmotala nohy kole pasu a nechala se jeho rychlými pohyby a dravými polibky dovést ke hvězdám.

Tu noc a následující den jsme vrcholu dosáhli několikrát.

Ležela jsem naboku a sledovala mužský obličej, na kterém zářil spokojený úsměv, stejný jako byl ten můj.

„Bella.” Usmála jsem se na něj.

„Edward.” Oplatil mi úsměv. Ne, že bych nevěděla, kdo je, ale formálně nás ještě nikdo nepředstavil.

„Co na to řekne Aro? Přeci jen nás muselo být slyšet přes celý hrad.”

„Co na to řekne Carlisle?” Oplatila jsem mu stejnou mincí. Jenom pokrčil rameny, bylo jasné, že nic neřeknou, nebudou rušit naše soukromí.

„Kdy odjíždíte?” zeptala jsem se po chvilce ticha, kdy jsme si navzájem hleděli do očí.

Edward mrknul za mé rameno, aby zjistil kolik je hodin. „Za čtyři hodiny.” V hlase měl podtón smutku.

„Tak to máme ještě tři a půl hodiny.” Usmála jsem se na něj a políbil ho. Než jsem se nadál, ležela jsem pod Edwardem, který ochutnával mé tělo.

„Neviděl si někde moje tričko?” Rozhlížela jsem se po pokoji, když jsme vyšli ze sprchy.

Edward se podíval po pokoji. „Ne neviděl.” Pokrčila jsem rameny a otočila se na něj. Před sebou jsem měla jeho nahou svalnatou hruď.

„Škoda, že už musíš odjet,” povzdechla jsem si a naposledy ho políbila.

„Škoda,” souhlasil po polibku.

„Půjčím si košili,” oznámila jsem mu, když jsem si natáhla rifle.

Edward mě objal a rychle políbil do vlasů. „Musím jít, nebo mě Alice uškrtí. A pro košili si přijedu.” Znělo to jako příslib.

Ve svém pokoji jsem se převlékla do čistého oblečení. Košili nasáklou Edwardovou vůní jsem uložila pečlivě v šatně. A vydala se dolů za ostatními.

„Bylo vás slyšet až ve sklepení,” smál se mi Felix, když jsem vešla do sálu.

„Závidíš.” Vyplázla jsem na něj jazyk a pokračovala dále.

„Felix má pravdu, byli jste trochu hlasití.” Přitančila ke mně Jane a chytla mě za ruku.

„Přiznávám.” Kývla jsem, ale dál se spokojeně usmívala. „Kdy dorazí Heidy s večeří?”

„Měla by tady být za půl hodiny, ale znáš lidi,” zareptala, její černé oči jasně mluvily o tom, jaký má hlad.

„Neboj, dočkáš se,” chlácholila jsem ji a pokračovala do zadní části sálu za svým stvořitelem.

„Aro.” Usmála jsem se na svého upířího otce a šla ho obejmout.

„Holčičko, Felix měl naprostou pravdu. Bylo vás slyšet až ve sklepení.” To by nebyl Caius aby si nepřisadil.

„Dobrá, omlouvám se. Příště budu potišeji.” Zašklebila jsem se a vyčkávala, dokud nedovezou večeři. Otevřely se dveře a do místnosti vešla Heidy s mou dnešní večeří.

O deset let později

Aro nás poslal do států vyřídit menší problém s tamní smečkou, která se utrhla ze řetězu. Nebylo to složité, vlastně celkem jednoduché, byli to novorození, větší problém byl s jejich stvořitelem, ale teď už je z něj prach.

Mířili jsme k soukromému letadlu na letišti v Seattlu. Přemýšlela jsem o Edwardovi. Už jsem ho neviděla dlouho, deset let, dobře, pro upíra to není zas tam dlouho, ale pro ženu ano. Po Edwardovi jsem nepotkala nikoho tak… Sex s ním byl perfektní, Edward byl hodný a sexy. Chtěla bych ho poznat víc. Stejně jako bych opět chtěla vidět Alici, jeho ztřeštěnou sestru, chyběli mi.

„Bello, co se děje? Máš ten svůj úsměv.” Jenom, co to Jane řekla, otočil se na nás i Alec s Felixem.

„Řekněte Arovi, že se vrátím za pár týdnů.” Usmála jsem se na ni, a vydala se do nejbližší auto půjčovny.

Jela jsem cestou vedoucí lesem a užívala si to. Poposunula si sluneční brýle na nose, nechtěla jsem, aby někdo kvůli mým rudým očím naboural. Vítr čechral mé vlasy a já se smála, jela jsem v kabrioletu, ne že by v půjčovně neměli i jiné auta, ale tohle BMW mi padlo do oka.

Blížila jsem se k uvítací ceduli města Forks. Aro mi vysvětlil, že tady mají dům a jednou za čas se sem na pár let vrátí. Přemýšlela jsem, jestli stáhnout štít a dát tak Alici vědět, že se blížím, ale to by potom nebylo překvapení, možná až par set metrů před domem. Zahnula jsem na téměř neviditelnou příjezdovou cestu. Těsně před poslední zatáčkou jsem Alici nechala nahlédnout do mé budoucnosti.

Zastavila jsem před domem a vystoupila. Ve dveřích velkého domu s prosklenými stěnami stála malá černovláska s krátkými roztřepenými vlasy a mračila se jako tisíc čertů.

„Isabelo Marie Voltury, tohle se nedělá!” zuřila a vydala se směrem ke mně. Vyšla jsem jí vstříc a posunula si brýle na hlavu, čímž jsem si z obličeje stáhla vlasy.

„Jinak by to nebylo překvapení.” Usmála jsem se a objala ji. „Ráda tě vidím.”

„Vždyť já tebe taky,” povzdechla si a oplatila mi objetí. „Hezké auto.” Mrkla za má záda. Otočila jsem se čelem k autu.

„Taky si myslím, asi si ho nechám.” Usmála jsem se na ni. Zaparkovaly jsme auto do garáže vedle stříbrného Volvo a kanárkového Porshe a vydaly se dovnitř.

„Podívejte, kdo se na nás přijel podívat,” zavolala Al do útrob domu. V obýváku už na nás čekali Carlisle a Esme.

„Bello, vítej,” usmál se na mě Carlisle a potřásl mi rukou.

„Carlisle.” Oplatila jsem mu úsměv.

„Bello, zlatíčko, ráda tě vidím.” Esme mě objala.

„Taky tě ráda vidím.” Trochu zaskočeně jsem jí opětovala obětí. Takhle vřelé uvítání jsem nečekala.

„Koukněte, kdo se to na nás přijel podívat.” Do obýváku vpadl Emmett, za ním šla Rose, která si urovnávala šaty.

„Emmette, Rose.” Kývla jsem na ně a čekala jsem.

„Ahoj Bello, co tady děláš?” zajímala se Rose, potom co zabránila Emmettovi, aby mně přivítal posvém.

„Byla jsem kousek odtud, tak jsem si řekla, že se stavím. Taky bych tady s vámi chtěla chvíli zůstat, pokud to nevadí.” Nesměle jsem se usmála.

„Samozřejmě, že to nevadí.” Cullenovi souhlasně přikývli. „Budeme rádi, když zůstaneš.” Úkosem se podívala ke dveřím, kde právě vstoupil usměvavý Jasper, který se okamžitě vydal k nám, a čtyři další upíři, jeden muž a tři ženy. Když mě uviděli, zastavili se a sledovali mě.

„Bello, vítej,” přivítal mě Jasper.

„Jaspere, ráda tě vidím.” Kývla jsem a otočila se ke dveřím.

„Eleazare, ráda tě vidím.” oslovila jsem muže stojícího u dveří.

„Bello.” Zněl zaskočeně, překvapeně a hlavně rezervovaně. „Taky tě rád vidím.”

„Eleazarovu rodinu určitě znáš,” ujal se slova Carlisle.

„Lituji, ale neznám. Tak často k nám nejezdí.” Mírně jsem zužila oči. Eleazar od nás odešel, nezazlívala jsem mu to, každý má právo na svůj život, ale nechápala jsem, proč se od nás tolik distancoval. Aro nebyl špatný, někomu se nemusela líbit všechna rozhodnutí vládnoucí trojice, ale který z politiků nelavíroval tak, aby si udržel svou moc? Žádný.

„Má žena Carmen.” Přitáhl si hnědovlásku ochranitelsky k sobě. „A Kate s Irinou.” Kývly jsme na sebe.

Za mými zády se otevřely francouzské dveře do zahrady, a já se automaticky otočila k nově příchozím. Na tváři mi zářil úsměv. Do místnosti vešel Edward, kterého objímala vysoká blondýnka, on měl svou ruku ledabyle položenou na jejím rameni.

„Bello?!” vydechl překvapeně mé jméno.

„Edwarde.” Ještě víc jsem se usmála. Po chvíli se vzpamatoval a pustil blondýnku.

„Přijela jsi mi vrátit košili?” S úsměvem na tváři se vydal mým směrem.

„Ne. Myslím, že si pro ni máš přijet sám,” ušklíbla jsem se. V tu chvíli Edward překonal poslední mezeru mezi námi a objal mě. Jeho ruka poněkud nevybíravě skončila na mých hýždích, ale nestěžovala jsem si. Mým tělem procházely elektrické impulsy touhy. Byla jsem si naprosto jistá, že Edward cítí to samé.

„Jak dlouho zůstaneš?” ptal se, jakmile mě pustil.

„Nevím.” Pokrčila jsem rameny. „Jak dlouho si mě tady necháte.”

„Co nejdéle to půjde,” ujistila mě okamžitě Alice.

„V tom případě budu muset na nákupy, mám sebou jenom tohle.” Poukázala jsem na své oblečení, můj kufr byl na cestě do Itálie. Alice zavýskla a vyskočila do vzduchu.

„Tak rychle, jdeme!” Už mě táhla ke dveřím, ale Jasper ji zastavil.

„Alice, lásko, obchody za hodinu zavírají.” Ani jsem si neuvědomila, že venku už je tma.

„Sakra,” brblala si pod nosem. „Ale zítra vyrazíme hned ráno, nevadí?”

„Ne, pokud mi půjčíte něco na převlečení.”

„Máš skoro stejnou velikost jako Rose…” mumlala si Alice.

„Ty modré šaty co jsme minule koupily, ti budou, stejně mi nesedí,” přerušila ji Rose.

„A Esme ti může půjčit boty, máte stejnou velikost, že mami.” Otočila se Al na dotazovanou.

„Samozřejmě,” usmála se Esme.

„Tak co budeme dělat teď?” zeptal se Emmett.

„Mohli bychom jít na lov,” navrhl Jasper. Všichni ztuhli, když jim došel význam těchto slov.

„Hm…” Odkašlal si Carlisle. „Bello, budu tě muset požádat, aby si lovila někde dál, nebo…”

„Nebo budu lovit zvířata.” Nad představou toho, jak vysávám medvěda, jsem nakrčila nos.

„Neboj, srnky nejsou tak špatné,” zasmál se Emmett.

„Vlastně myslím, že si pro začátek dám pár medvědů,” ušklíbla jsem se.

Emmett se zhrozil, přísahala bych, že trochu zblednul. „Srnky ti budou chutnat víc.” Nasadil svůj nejpřesvědčivější tón.

„Neboj se, já se s tebou o pumu rozdělím,” usmál se na mě Edward.

„Takže jdeme,” zavelel Carlisle.

Otočila jsem se k zahradě, když mi došlo, že mi ještě nikdo nepředstavil blondýnku, která mě vraždila pohledem. Podívala jsem se do jejich očí a usmála se, možná trochu výsměšně.

„Bello, promiň, úplně jsem zapomněl. Tohle je Tanya, Tanyo, Bella,” představil nás Edward. Jenom jsem kývla a pokračovala na zahradu. Edward šel těsně za mnou.

„Chceš instrukce, nebo to zvládneš sama?” zajímal se se smíchem Emmett, když jsme dorazili na louku uprostřed lesa.

Nasála jsem vzduch a zavětřila dva a půl kilometru na východ byl medvěd. „Díky, ale myslím, že to zvládnu sama.” Usmála jsem se na něj a rozběhla se za svou dnešní večeří.

Naprosto mě pohltily instinkty, běžela jsem za životodárnou tekutinou. Vůně se sice nedala srovnat s vůní lidské krve, ale i tak voněla lépe, než lidské jídlo.

Doběhla jsem k řece, kde pil medvěd. Vítr k němu donesl mou vůni, napřímil se a začal větřit. Když mě spatřil, naježil srst a zaujal bojovou pozici. Usmála jsem se a začala se k němu přibližovat jako kočka. Když jsem byla 3 metry od něj, zaútočil na mě. Obratně jsem se mu vyhnula a skočila za jeho záda, poklepala jsem mu na rameno. Medvěd se na mě otočil a přitom se ohnal tlapou, opět jsem uskočila, ale mé oblečení nezůstalo bez poškození. Ještě chvíli jsme si spolu hráli, poté už jsem ho nechtěla trápit, skočila jsem mu na záda a zakousla se mu do krku. V puse jsem cítila jeho chlupy, bylo to nechutné, vytrhla jsem mu kus kůže a zakousla se přímo do tepny. Medvědí krev chutnala jako… Nebylo to zas tak špatné, ale nedala se srovnávat s lahodnou lidskou krví. Statečně jsem vysála i poslední kapku a zhnuseně odhodila mršinu.

Za sebou jsem uslyšela šramot a okamžitě se otočila do bojové pozice. Pár centimetrů ode mě stál Edward s úsměvem na tváři.

„Byla jsi nádherná, nebezpečná.” Pokřiveně se usmál.

„Ty jsi to celé viděl!” Jenom přikývl. Zahanbeně jsem sklonila hlavu, tohle nebyl zrovna ukázkový lov.

„Nestyď se, šlo ti to dobře.” Prstem mi zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Pohled jsem mu opětovala, měl v nich ohýnky symbolizující jen jedno.

Okamžitě přitiskl své rty na mé. Nebránila jsem mu, toužila jsem po polibku, po jeho těle, po uspokojení, po něm, a on mi to přání splnil.

„Zase jsi mi zničil tričko,” obvinila jsem ho o dvě hodiny později.

„To první jsem nezničil, ty jsi ho ztratila, a já ho našel, je v mé skříni.” Mrkl na mě a oblékl mi svou košili.

„Co budeme dělat teď?” zajímala jsem se.

„Nevím co tobě, ale mě vyhládlo,” ušklíbl se. Představa další nechutné tekutiny v mých ústech byla děsivá, ale měl pravdu, musela jsem lovit, takže jsem zatnula zuby a přikývla.

Domů jsme se vraceli někdy nad ránem, sluneční paprsky pomalu začínaly zbarvovat oblohu a rozzářili tak Edwardovu hruť.

„Sluší ti to,” konstatovala jsem zjevný fakt.

„Tobě víc.” Políbil mě.

„Co máš s Tanyou?”

„Jak se to vezme. Ona s myslí, že máme vztah, ale já to tak neberu, jenom jako rozptýlení.”

„A jak bereš mě?” Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

„Rozhodně nejen jako rozptýlení.” Oplatila jsem mu úsměv a políbila jsem ho. Ale netušila jsem, co si před tím představit, vlastně jsme neměli nějak definovaný vztah, a ani nám to nevadilo. Když se to vezme kolem a kolem, tak kromě toho, že je to sexy upír, skvělý milenec a čte myšlenky o něm nic nevím.

„Že mě nechytíš,” zavolala jsem na něj a rozběhla se směrem k jejich domu. Edward běžel za mnou a těsně před řekou, která teče kolem jejich domu, mě doběhl. Jeho ruce se obtočily kolem mého pasu. Pořád jsme běželi, když mě zvedl do vzduchu a začal semnou točit dokola.

„Edwarde, nech toho,” smála jsem se a snažila se ho marně přimět ke spolupráci.

„A co za to dostanu?”

„Polibek.” Než stihl začít protestovat, spojila jsem naše rty v letmém polibku. Svůj účel to splnilo, Edward s námi přestal točit a přitáhl si mě víc k sobě. Chytla jsem ho za ramena a nohama objala kolem pasu.

„Tak co, líbí se ti úplatek?”

„Pro začátek ano.” Ještě jednou mě letmo políbil a postavil na zem.

***

Krásná blondýnka měla na tváři zuřivý výraz a přecházela po pokoji.

„Tanyo sedni si!” ozvala se Kate, oslovená se na ni otočila a zavrčela.

„Tanyo, Kate má pravdu, sedni si,” promluvil rozhodně Eleazar.

„Jak se můžu posadit? Ti dva jsou někde venku a já mám sedět tady! Rozhodně nejsou jenom přátelé.”

Malá černovláska sedící na klíně svého manžela se usmívala. Neviděla sice Bellinu budoucnost, ale neviděla ani tu Edwardovu. Do jisté míry jí to mohlo znervózňovat, ale také to mohlo znamenat, že je jeho budoucnost spojena s tou Bellinou, což bylo pravděpodobnější. Od té doby, co se Tanya začala lísat k Edwardovi, ji Alice nemohla vystát, ale Bella by byla ideální sestra.

Do pokoje vešla rozesmátá dvojice. Muž oblečený jen do riflí objímal dívku, která na sobě měla mužskou košili a pozůstatek kalhot, který zakrýval jenom to nejdůležitější. Blondýnka je pozorovala s nenávistí.

***

„Kde jste se tak zdrželi?” pPtal se nás Emmett s vědoucím úsměvem.

„Bello, v Edwardově koupelně máš čisté oblečení, pospěš si, ať stihneme nákupy,” navigovala mě Alice, Edward šel semnou, přece jen jsem to tady neznala.

„A žádnou společnou koupel.” Volal za námi se smíchem Jasper. Hned na to jsme slyšeli zavrčení a ránu znící, jako když do sebe narazí dva kameny, nebo dva upíři. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že za tím byla Tanya. Celou dobu nás sledovala s vražednou touhou v očích.

S Edwardem jsme se po deseti minutách odebrali za ostatními, přece jen jsem si to nechtěla rozházet u Alice. Měla jsem na sobě skvěle padnoucí tmavě modré šaty se širšími ramínky, vypasované přes prsa, odkud se spouštěly kousek nad kolena. Na nohou jsem měla Esminy tmavě modré lodičky a na krku modrou bižuterii, kterou mi Alice vybrala. Musím uznat, že mi to slušelo, stejně jako Edwardovi, který mě objímal kolem pasu a na sobě měl tmavě šedé kalhoty a bílou košili s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté k loktům. V objetí jsme sešli do obýváku, kde už netrpělivě přeskakovala Alice.

„No konečně, tady máš kontaktní čočky, jsou hnědé, jiné nemám, nasadíš si je v autě. Jdeme.” Chytla mě za ruku.

„Alice, pojedeme Volvem,” oznámil jí jako by nic Edward.

„Ty jedeš s námi?” Vypadala zaskočeně. Edward jenom přikývl, Alice se usmála a položila klíčky svého Porshe na stolek.

„Já pojedu taky,” ozval se za námi písklavý hlas blondýny.

„Lituju, ale nejsi zvaná,” oznámila jí narovinu Alice.

„Ale Edward mě tam určitě bude chtít.” Tvářila se co nejsvůdněji.

„Podle Alice nejsi zvaná, a je to její výlet,” odbyl ji ledabyle a šel za námi do garáže. Rose s námi nejela, vypadala celkem spokojeně v Emmettově náručí, a Alici to kupodivu nevadilo. Podle toho, co o ní vím, je při nakupování jako hurikán.

„Edwarde, možná by si takhle neměl zraňovat její city,” začala jsem si sedla na místo vedle řidiče.

„Když přijela, řekl jsem jí na rovinu, že ji nemiluju, a nechci s ní stavit celou existenci. Ona to přijala, ale přesto se mnou chtěla být. Byl to zcela nezávazný flirt, ve kterém nechci pokračovat,” oznámil mi.

„V tom případě by si jí to měl říct.”

„Řeknu, jakmile se vrátíme,” souhlasil, zbytek cesty proběhl v klidu.

Alice byla jako utržená ze řetězu, celý den nás tahala z jednoho obchodu do druhého, ale vůbec mi to nevadilo. Bylo příjemnou změnou, že jednou jsem já ta, která upíry nenutí zkoušet oblečení. Domů jsme přijeli v deset večer. Edward si šel okamžitě promluvit s Tanyou a já se bavila s ostatními.

„Bello, nemohla by si prosím tě stáhnout svůj štít? Nic nevidí.” Al na mě dělala psí oči. Sice se mi to moc nelíbilo, ale odblokovala jsem svou schopnost. Alice se děkovně usmála a vypadala spokojeně.

„Kde budu mít pokoj?” Napadlo mě najednou, přece jen se mé věci nemohli povalovat v rohu obýváku.

Esme se už nadechovala k odpovědi, když jí Alice skočila do řeči.

„To je překvapení.” Víc mi k tomu neřekla.

Z venku se ozvala ohromná rána, muselo to být slyšet až ve Fokrs, překvapeně jsem se podívala na všechny v místnosti, tvářili se stejně jako já, jenom Alice měla spokojený úsměv. Něco věděla, ale nechtěla nám říct co.

O pár minut později se vrátil Edward, na tváři měl neutrální masku, ani šťastný, ani smutný, jenom bezvýrazný. Namířil si to rovnou ke mně. Posadil se a přitáhl si mě do náruče, neprotestovala jsem.

„Tak co?” zeptala jsem se.

„Moc dobře to nevzala, ale uklidní se,” usmál se a políbil mě. Ostatní na nás trochu vyjeveně koukali, ale nic nekomentovali.

Do domu vrazila rozzuřená Tanya.

„Za to mi zaplatíš! Je můj!” Mířila rovnou na mě. Neměla jsem strach, že by mi něco udělala, ale nerada bych zničila ty krásné šaty, co mi Rose půjčila. Okamžitě jsem se napřímila, ale to už přede mnou stál Edward a Jasper s Emmettem drželi každý z jedné strany Tanyu.

„Myslím, že je nejvyšší čas odjet,” ozval se Eleazar.

„Bude to tak nejlepší,” souhlasil rychle Carlisle a sledoval své syny, jak Tanyu odtáhly ven. Denaliovi byli sbalení během pár minut a loučili se s Cullenovými.

„Carlisle, ještě jednou se omlouvám,” došoval se Eleazar.

„To nic, Eleazare, ty za to nemůžeš,” usmál se a Carlisle a stiskl Eleazarovi ruku.

„Bello, rád jsem tě viděl.”

„Já tebe taky Elezare,”  rozloučili jsme se, potom už jsem jenom sledovala odjíždějící auta.

Pro mě a Edwarda nastal ráj. Pomalu jsme se poznávali, zjišťovali kdo má co rád, co kdo dovede. Začalo to takovými hloupostmi, jako je nejoblíbenější barva a skončilo u hudby, literatury, filmu. K mému potěšení jsme zjišťovali, že máme podobný, ne-li stejný vkus, a skvěle se doplňujeme. Moje věci samozřejmě skončily v Edwardově pokoji, nechtěl ani slyšet o tom, že bych měla jiný pokoj. V rámci zvířecí krve, kterou jsem statečně snášela, se mé oči začaly zbarvovat, nyní měly zvláštní oranžový nádech. Dokonce jsme začali uvažovat o tom, že bych s nimi začala chodit do školy. Edward ode mě nechtěl dlouho být, Carlisle už nevěděl, co si má vymýšlet za omluvy, a taky tady bylo to hlavní, všichni museli věřit, že jsou Cullenovi lidé. Jediné co mě trápilo, byl fakt, že jsem daleko od své rodiny, Volturiovi mi chyběli. Sice jsme si telefonovali a Aro mě chápal, ale i přesto bylo jasné, že mu to vadí, raději by mně chtěl mít u sebe. Ať už z citových nebo mocenských důvodů, ale nenutil mně vracet se. Zato jsem mu byla vděčná.

Náš vztah dostal nový rozměr, už to nebylo jenom přátelství, zvědavost, touha, ale něco víc, něco co jsem dosud nezažila, necítila.

S Edwardem jsme se rozhodli, že začnu chodit do školy. Carlisle mě představil jako svou neteř. Vlastně jsem se na to těšila, do školy jsem nechodila už nějaké to století a předtím to taky nestálo za nic, naučili nás tam číst, psát a základní matematiku, všechno ostatní přišlo až po mé přeměně.

Můj druhý první školní den měl nastat zítra, docela jsem se těšila. V šatně vyselo oblečení, které mi Alice zítřek vybrala, na podlaze v rohu ležel můj školní batoh. Byla jsem natěšená jako prvňáček na svůj první školní den, vlastně to tak i bylo. Emmett si ze mě dělal celý den legraci, a já ho nechala.

Edward se právě snažil odvést mé myšlenky od zítřka, a musím přiznat, že jeho rtům bloudícím po mém těle se to úspěšně dařilo až do rána.

Někdy nad ránem, po noci plné milování jsem si spokojeně lehla na jeho hruď a odpočívala. Dřív, než jsem si stihla rozmyslet, co říkám jsem vyhrkla.

„Edwarde, miluju tě.”

Oba jsme ztuhli. Já nad pravdivostí svých slov a jeho reakcí, on nad… kdo ví, nad čím přemýšlel. Čekala jsem, co řekne, ale neřekl nic! Přitáhl si mě víc k sobě a políbil mě do vlasů. To bylo všechno. Nevěděla jsem, co dělat, možná jenom potřeboval trochu času.

Neměla jsem čas nad tím dál přemýšlet, musela jsem do školy. Umyla jsem se, oblékla si přichystané oblečení a netrpělivě překračovala u dveří.

„Zas tolik zábavné to tam není,” smál se Emmett.

„Nech si toho, je roztomilé, že aspoň někdo z vás se tam těší,” zastala se mě Esme. „Hodně štěstí holčičko.” Esme byla jako matka, okamžitě mě přijala do rodiny.

„Děkuju, Esme.” Rozloučila jsem se s ní a společně s Edwardem se vydala ve Volvu do školy. Přijeli jsme s dostatečnou rezervou, museli jsme vyzvednout mé papíry, na parkovišti ještě nikdo nebyl. V kanceláři seděla postarší, mile vypadající paní, celou dobu pokukovala po našich spojených rukou. Pro jednou bych chtěla být Edwardem a slyšet její myšlenky.

První hodinu jsem měla s Edwardem, vlastně jsem měla všechny hodiny s Edwardem. Ruku v ruce jsme se vydali na první hodinu, dějepis. Jakmile jsme vyšli z kanceláře, všichni po nás začali pokukovat, někteří zvědavě, jiní žárlivě, a  zbytek obdivně. Šeptali si, spekulovali, co jsem zač, co mám s Edwardem, bylo to zábavné. Střední škola byla jeden velký úl plný drbů. Nechápu, co se na tom Cullenům nelíbilo, mě to přišlo zábavné.

Podobné úvahy zaměstnaly můj mozek na většinu dne, ale na dnešní ráno jsem zapomenout nedokázala.

Dny plynuly a Edward se k ničemu neměl, ležela jsem vedle něho v posteli a přemýšlela. Pokud ke mně necítí to samé, jako já k němu, tak nemá cenu v tom vztahu pokračovat. Edward nebyl žádný svatoušek, už toho hodně zažil, tak jako já. Milovala jsem ho, ale pokud on nemiloval mě, nemělo cenu se dále snažit, sice bychom spolu prožili pár krásných let, možná desetiletí, ale potom by přišla nějaká jiný, která by ho zaujala a já bych měla zlomené srdce. Prostě nemělo smysl v tom pokračovat. Už na začátku svých úvah jsem stáhla štít, aby Alice nic neviděla, neviděla mé plány na to je opustit.

Byli jsme s Edwardem na lovu, možná na posledním společném. Byl přes dvacet mil daleko, pochutnával si na pumě. Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo seattleského letiště.

„Dobrý den, chtěla bych letenku do Itálie… Ano… Tak, abych tam byla k večeru… Ne, do Bologne… Ano… Isabella Volturi… Ano, děkuji. Nashledanou.” A bylo to. Za tři dny letím domů.

Těch pár dní sletělo jako voda, ani jsem se nenadála a byl tady pátek ráno. Cullenovi se chystali na lov, já odmítla. Odůvodnila jsem to tím, že nemám žízeň, což byla do jisté míry pravda, mé medové oči o tom svědčily, a že chci mít chvilku času pro sebe, to také nebyla lež.

„Bells, opravdu nepojedeš? Zůstanu s tebou, jestli chceš.” Edwardovi se nelíbilo, že mě tady nechává samotnou.

„Ne já budu v pořádku.” Pevně jsem ho objala, možná… ne určitě naposledy. Hned na to jsem ho dlouze políbila. Potom jsem se rozloučila s ostatními, asi to vypadalo hloupě, ale pro mě to smysl mělo. Oni to nejspíš brali jako výstřelek, kdo ví. Faktem zůstává, že odjeli. Okamžitě jsem běžela do pokoje zabalit si své nejoblíbenější věci. Než jsem opustila jejich dům, vzala jsem si společnou fotku, kterou jsme pořídili před dvěma týdny a napsala jim vzkaz.

‚Děkuju za všechno, bylo mi u vás dobře. S láskou Bella‘.

Dojela jsem do Seattlu, tam jsem vrátila auto a nasedla na letadlo, směr domov.

Cestou jsem přemýšlela, jestli dělám dobře, ale žádné jiné řešení nebylo, nebo jsem ho nenašla. Nutit Edwarde k tomu, aby cítil to, co já, je nemožné, budou mi všichni chybět, ale domov mám ve Volteře.

Po deváté hodině jsem přistála v Barceloně, kde na mě čekala Jane.

„Bello!” zavolala skoro přes celou halu a vrhla se mi do náručí, obětí jsem jí pevně oplatila, byla jako sestra.

„Jane, tolik si mi chyběla.”

„Ty mně taky.” Odstoupila ode mě a prohlédla si mně. Začala u nohou a pokračovala k hlavě, u mích očí se zastavila. „Bello ty jsi…”

„Já vím, Jane, doma to napravíme.” Usmála jsem se na ní a společně jsme se vydaly domů. Celou cestu mě zpovídala, a já jí vyprávěla o všem, co se stalo.

„Edward je parchant,” konstatovala nakonec.

„Ne, Jane, tak to není, jenom necítí to, co já, byla moje chyba, že jsem neovládla své pocity.”

„Ale…”

„Žádné ale, tak to je a já mu to rozhodně nebudu zazlívat,” utnula jsem její protesty, chápala jsem ji, milovala mě, byly jsme jako sestry, nerada viděla, jak mi někdo ubližuje, na tom jsme byli stejně.

„Jane, řekla si někomu, že se vracím?”

„Ne, bude to překvapení,” zakřenila se. Zaparkovaly jsme auto v garážích a společně jsme se vydaly do sálu. Cestou jsme kupodivu nikoho nepotkaly, tázavě jsem se podívala na Jane.

„Heidy za chvíli dovede večeři.” Chápavě jsem kývla. Na recepci nikdo nebyl, Giana určitě spala. Stanuly jsme před velkými dveřmi do sálu, Jane je otevřela a vešly jsme. Postupně se na nás všichni podívali a usmáli se.

„Bello!” zavolal Aro, okamžitě jsem se za ním vydala. „Holčičko, chyběla jsi mi.” Objímal mně.

„Ty mě taky Aro.” Postupně jsem se přivítala s Caiuem, Marcusem, Felixem a dalšími.

„Co tvoje oči?” zajímal se Caius.

„Jinak to tam nešlo, neboj, za chvíli to napravím, slyšela jsem, že Heidy přijde s večeří,” usmála jsem se na něho. Přikývl, dokud Heidy nedorazila, vyprávěla jsem jim o svém ‚výletu‘.

Dny ubíhaly a já byla zavřená v pokoji, chyběl mi Edward, milovala jsem ho a pouhá jeho přítomnost mě dělala šťastnou, ale takhle to bylo správně. Bylo načase začít znovu existovat, i přesto že mi všichni Cullenovi chyběli, možná víc než Volturovi, ale ti byli mou opravdovou rodinou.

Oblékla jsem se a vydala se dolů, Aro mě chtěl vidět.

„Isabell,” usmál se a já se zamračila.

„Víš, že nemám ráda, když mi tak říkáš.”

„Bello.” Tentokrát byl jeho hlas smířlivý, ale neustále se usmíval. „Nechtěla bys jet s Jane a Heidy na nákupy?” Nákupy, vždycky jsem chodila nakupovat s Alicí, strašně mi to chybělo, ale Jane s Heidy tady byly dřív, než Alice a ode mě nebylo fér takhle je zanedbávat.

„Ráda,” usmála jsem se a vyběhla za svými přítelkyněmi. Nevím, čeho chtěl Aro dosáhnout, ale při zpáteční cestě jsem byla šťastná, dnešní noc byla perfektní, byly jsme ve všech obchodech, co tady jsou, neustále jsme se smály, dováděly a užívaly si, bylo to jako za starých časů, což bylo dobré znamení.

Rozesmáté jsme dorazily na hrad a vydaly jsme se do síně, koupily jsme pár dárků i vládnoucím bratrům a Felixovi s Alecem.

„Aro, máme pro tebe překvapení,” zvolala jsem hned ve dveřích, koukla jsem se k trůnu a ztuhla. Přede mnou stáli všichni Cullenovi, tvářili se… Asi šťastně, ale taky je mohli bolet zuby, dobře, to je blbost, ale kdo ví, co tady chtějí.

„Bello, máme návštěvu,” promluvil Aro a tím přerušil mé další úvahy.

„Vidím, tak já přijdu později,” kývla jsem a chtěla odejít.

„Možná jsem se nevyjádřil dobře, Bello, ty máš návštěvu,” zastavil mě Arův hlas. Bylo zle, nevěděla jsem co dělat, nechtěla jsem s nimi mluvit, hlavně s Edwardem, patrně.

„Samozřejmě.” Otočila jsem se s hraným úsměvem a tvářila se jako správná hostitelka. „Co vás k nám přivádí.?”

„Chtěl bych s tebou mluvit,” ozval se Edward a neustále se mi díval do očí, já se těm jeho zlatým raději vyhýbala. „O samotě.” Dodal.

„Dobrá.” Položila jsem na zem tašky, které jsem měla v rukou a vydala se ven ze sálu. „Na nějakém konkrétním místě, nebo je jedno, kde budeme?”

„Na určitém místě, pokud je to možné,” promluvil svým sametovým hlasem vedle mě.

„Tak mě veď.” Kývla jsem a šla za ním, nechávala jsem mezi námi mezeru.

Edward mě dovel na stinný palouk ve volterském lese. Stáli jsme naproti sobě a Edward se k ničemu neměl, jenom mě sledoval se zvláštním pohledem v očích. Ošila jsem se, jeho pohled mi byl nepříjemný.

„Edwarde, co chceš.” Už jsem to ticho nevydržela.

„Bello, proč jsi odešla.” Jeho hlas zněl pátravě.

„Proto že jsem nechtěla, abychom si navzájem ublížili.”

„Co tím myslíš?”

„Edwarde, já jsem ti řekla, že tě miluju, a ty jsi na to neřekl nic… Ne neobviňuju tě z ničeho, ty mě nemiluješ a já nechci mít zlomené srdce, proto byl můj odchod tím nej…”

„Bello, kdybys mi nechala chvíli času. Tehdy jsem se měl zachovat jinak, měl jsem ti říct, že tě miluju, proto že je to pravda, ale nemohl, tehdy ještě ne, ale teď ano. Isabello Marie Volltury, miluju tě z celého svého mrtvého srdce.” Stála jsem naproti němu a dívala se do jeho očí, ve kterých se zračila láska, myslel to vážně. „Proto se tě ptám, Bello, můžeš mi odpustit? Můžeš se mnou strávit zbytek života?”

„Ano,” vyhrkla jsem šťastně a skočila mu kolem krku. „Miluju tě, Edwarde Cullene.”

„A já tebe Isabell Voltury.” Na to jsme se políbili.

Doufám, že se vám povídka líbila a zanecháte komentář.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Milenci: