Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Minulost nám klepe na vrátka

09.10.2011 (20:00) • Roxana • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3420×

Minulost nám klepe na vrátka

Dítě je ten nejdrahocennější poklad, o který necháváme vesměs pečovat špatné správce.

Candy byla bledá jako stěna. Dívala se na mě skrz skelné oči a s chvějícími se rty se pokusila usmát na malou. Thomas se zatvářil podezíravě a hned jej napadla myšlenka, že se mohlo stát něco jeho rodičům. Oběma bylo přes sedmdesát let, sic vypadali jako rybičky, a v poslední době jsou vitálnější než kdy jindy, tato zbloudilá myšlenka jej napadlo jako první. A když viděl smutný výraz Candy, zahlodal v něm červíček pochybnosti.

„Zlatíčko, co kdybychom se spolu odebrali do kuchyně, kde bych ti připravil oběd. Zatím by ses mohla podívat na televizi, než tě chytnou chutě na úkoly,“ začal sladkými slovíčky Thomas na dívenku. Zastrčil jí bronzový pramen vlasů za ouško a políbil ji na čelo. Dívenka překřížila ruce na prsou a vzpurně vystrčila bradu. Postávala mezi futry s takovou grácií a elegancí, až někdy sami pochybovali, že by jí mohlo být pouhých osm let.

„Umím s mikrovlnkou a nejsem malá, abyste ze mě neustále dělali miminko,“ hudrovala jim se smíchem. Thomas ji chytil za hubené zápěstí a něžně si ji zdvihl náruče. Dívka přičichla k jeho košili a blahem sevřela víčka.

„Vím, že jsi velká, ale máme o tebe s maminkou starost,“ prozradil jí sametovým hlasem. Zakroutila hlavičkou, až jí copánky začaly poletovat kolem. Thomas před její snahou udeřit jej vlasy zkušeně uhýbal. Zahlédl však zničující pohled Candy a ihned se v něm probudila zas ta bezmoc a strach o svou rodinu. A nejen o ni.

„Mamí,“ vypískla, „dneska jsem dostala jedničku a ani jsem se neučila,“ pochlubila se s vítězným úsměvem. Thomas ji položil na zem a pomohl jí sundat kabát.

„To je moc dobře, holčičko. Tedy ne to, že ses neučila, ale ta tvá jednička. A teď se jdi najíst,“ pobídla ji s letmým úsměvem, který jí dal značnou práci, k odchodu. Jen co se za drobounkými zády zavřely dveře do kuchyně a ozvaly se první zvuky mikrovlnky, Thomas na Candy upřel pátravý pohled a chytil ji za předloktí. Cítil v rukou její třes a také ten smutek jej srážel na kolena. Svou ženu znal natolik, aby tušil, že je něco v nepořádku.

„Stalo se něco s mými rodiči?“ vyhrkl hned a cítil, jak se mu sevřely všechny útroby a pohnuly se v něm vnitřnosti. Candy zakroutila záporně hlavou a sklopila pohled. Ačkoli se Thomasovi ulevilo, že jeho rodičům nic není, stále cítil potřebu dozvědět se, co způsobilo tak chmurnou náladu jeho usměvavé a veselé ženě. Pobídl ji, ať se posadí. Přitom ji hladil po zádech a dělal jí uklidňující kolečka.

Společně se posadili. Na jazyku jej pálily otázky, které by nejradši teď a tady vyslovil, ale cítil její rozechvělé tělo a třes v rukou, který jej přiměl, aby chvíli počkal. Naopak Candy neunesla veškerý nápor zklamání a opřela si hlavu o mohutné rameno svého manžela. Po tváři jí stekly bolestivé slzy, které i na Thomasově tváři zanechaly chmurný výraz. Přivinul si ji do náruče a políbil do vlasů.

„Lásko, řekni mi, co tě trápí. Jsem tu přece pro tebe, aby ses mi mohla svěřit,“ přesvědčoval ji a chlácholil. Jak ráda by mu řekla, co se dozvěděla a v čem je vlastně problém, ale nedokázala svým hlasivkám poručit, aby se vůbec zapojily. Úzkost ji svírala zevnitř a pomyšlení na fakt, že v ruce drží svět, jenž se za chvíli zhroutí jako domeček z karet, ji ještě více rozplakalo.

„Prosím, Candy, pověz mi to. Bolí mě tě takhle vidět, když jsem si tě bral, slíbil jsem, že tě vždy a všude ochráním,“ zoufal Thomas nahlas a natočil si její obličej tak, aby jí viděl do očí. Spatřil v nich dosud vlhké stopy slz. Snažila se uhnout před jeho pohledem, ale nedal jí šanci. Na kratičký moment v jeho pohledu zahlédla obavy. Viděla v nich záblesk jejich malé dcery, ten uličnický pohled vždy, když se na ně usměje a objeví se jí roztomilé ďolíčky. Vždy, když se jí povede nějaká hloupost, za kterou se stydí, ale její smělost a roztomilost je vždy natolik zasáhne, že jí s milostí odpustí. Možná to byla pouhá sugesce, kdy ji viděla v něm, ale i to jí připadalo jako malicherná ztráta.

„Povíš mi to?“ naléhal dál, ale něžnější hlasem. Poznal, že hlas, ze kterého čpí zoufalství, jí moc nepomůže. Candy chvíli váhala, až zakroutila hlavou a pozvedla papír k Thomasově obličeji. Ten hleděl na obálku s modrým pruhem dobrou minutu a zvažoval, co v ní asi bude.

Jelikož to vyvolalo takový poplach a slzy v očích Candy, nebude to nic příjemného pro celou rodinu, spílal v duchu a uchopil obálku s rozechvělým pohybem.

Candy obálku nechtěla pustit, a když ji konečně pustila, Thomas měl co dělat, aby nepotrhal papír, jak byl nasáklý slzami. Jednou rukou ji objal a druhou začal vyndávat dopis. Candy objala polštář se vzory kostek a přitiskla si jej k hrudi. Jako by doufala, že ji ta nebohá látka bavlny zbaví úzkosti, jež cítila na srdíčku. Thomas po očku koukal, jak se Candy schoulila do klubíčka, a na kratičkou chvíli zaváhal, jestli by ji nejdřív neměl utěšit. Začal k ní natahovat ruku, ale ona uhnula.

„Ne,“ sykla zlomeně a odtáhla se na druhý konec sedačky. „Prosím, čti.“ Poslechl ji. Rozložil papír před sebe a podíval se na razítko, jež zdobilo spodní stranu papíru. Nakrčil obočí, když spatřil znak soudu. Stejně tak jako při příchodu Candy se v něm probudila starost a strach o rodinu. A Candyiny vzlyky k tomu jen přidaly.

Dokument byl velmi obsáhlý, zahlédl mnoho dat, ale co jej zaujalo, byla poslední slova ohledně celé události: S pozdravem JUDr. Sylvie Johson.

Hleděl na dopis s pootevřenou pusou a cítil, jak se mu oči zalévají slzami. Štípaly jej v koutcích, a kdyby do pokoje právě nevtrhla usměvavá Renesmé, zřejmě by svým pocitům dal i volnou cestu. To jméno moc dobře znal. Byla to tatáž žena, která před osmi lety předala malé, nebohé tělíčko jejich dcery do rukou Candy. Bylo to tak dávno, co se jí díval do těch zlatých očí a šišlal jejím směrem. Jak rád se po nocích chodíval koukat do růžového pokojíčku, aby ji směl vidět ve spánku. A nebyla noc, kdy by neděkoval Bohu, že jim přinesl takový poklad.

Pusu měla umazanou od nutely a v ruce si nesla hluboký talíř s rýží. Candy si začala vehementně utírat slzy a snažila se udržet vzlyky, které se jí draly z hrdla ven. Malými krůčky se k nám přibližovala a přitom jí úsměv na tváři slábl. Talíř položila na stůl a přiběhla k Candy. Z tváře jí setřela slzu a otřela ji do kalhot.

„Maminko, proč pláčeš?“ zeptala se hláskem plným neviny. Nessie se po vybídnutí posadila na Thomasovo stehno a nechala se obejmout silnými pažemi. Zabořil Nessie nos do záplavy bronzových vlasů a jemně jí je počechral. Podívala se na něho s velkými kukadly, v nichž bylo mnoho otázek. A byl přesvědčený, že na mnoho otázek nezná odpověď. A to jej tížilo.

„Proč mám pocit, že přede mnou něco tajíte?“ vykřikla na nás a už neudržela slzy. Po tváři se jí kutálely slzy a Thomas se je snažil všechny zachytit. Bolelo jej ji takhle pozorovat, ale nemohl před ní tajit všechnu pravdu. Nessie byla odmalička výjimečnou dívenkou, kterou si každý na první pohled oblíbil. A to, že se objevila v Braunovic rodině, byla jen ruka štěstěny nad jejich hlavami. Věřili, že je to zázrak z nebes.

A také věděli, že nadejde čas, kdy se Nessie bude muset dozvědět všechnu pravdu, ačkoli si ze svého dětství nic nepamatovala.

Ovšem, když Candy spatřila, jak se Nessieno srdíčko vydalo na dlouho trať, nemohla z úst vydat ani hlásku, natož jí vše vysvětlit. Zvedla svou dlaň, v níž se snažila ovládnout třes, a pohladila ji po maličké tvářičce. Nessie k ručce přilnula a obdařila ji malými polibky. Pro matku bylo těžké dívat se na své dítě, jak pláče. Jak v sobě dusí veškerý smutek a snaží se nedat najevo své city.

„Nic, zlatíčko,“ zasípala a křečovitě roztáhla mimické svaly v úsměv, „jen jsem měla smutnou chvilku,“ zalhala. Thomas ji ještě více sevřel ve svém objetí a nechtěl ji pustit. Podíval se na Candy, která přesně věděla, co má na srdci. Razantně to zamítla a začala záporně kroutit hlavou. Jelikož nechtěl dělat neplechu v tak těžké situaci, sklopil pohled a nechal se chlácholit letmými doteky Nessie.

Ta se nakonec spokojila se lží, kterou jí Thomas s Candy podali, ale když ulehala do postele a oba jí přišli dát dobrou noc, připadalo jí, že to není tatáž pusa ani objetí, které si pamatovala. Něco se změnilo. A ačkoli malá Nessie neměla tušení, oč se jedná, její nitro to zaznamenalo.

(…)

„Já nechci!“ křikl slabý hlásek, jehož hlasitost se roznesla po celém domě. Po zoufalém křiku následovaly vzlyky plné bolesti a strachu. Do dveří pokoje vletěla Candy s zarudlýma očima a v závěsu za ní Thomas. Oba s vyděšeným výrazem přiběhli k posteli a chytili Nessie za ručičku. Převalovala se v posteli a vypadala zničeně. Na čele se jí třpytily krůpěje potu, rty měla zkřivené v úšklebku a její tváře byly haněny slzami.

„Zlatíčko,“ zaúpěla Candy a objala ji s tak velkou vervou, až se vyděsila, když Nessie zalapala po dechu. Thomas neváhal a začal jednat. Posadil se na postel a uvěznil ji ve svém ohromném objetí. Nessie se s láskou zavrtala do jeho zmuchlaného pyžama, které bylo nasáklé slanou vodou. Přilnula k jeho hrudi a snažila se opět zkoncentrovat na vůní, kterou nasávala. Jsem v bezpečí, pomyslela si a zas cítila ten třes, co se jí rozléval po těle.

„Co se ti stalo?“ zeptali se oba naráz s opatrností. Věděli, že by stačil jen moment, a jejich srdíčko by se jim sesypalo v náruči. Nessie se zadívala na své rodiče a přes obličej se jí přehnal závan strachu. Začala se třást a celé její tělíčko bylo v jedné agónii, kdy by nejradši jen plakala. Ukázala na své oči a poté se jí zlomil hlas.

„Viděla jsem velké zlaté oči… Byly plné emocí, ale já nevím, co v nich bylo. Bála jsem se, třásla jsem se ve stinném koutku a modlila se, aby ke mně ta záhadná žena nešla. Byla oblečená v bílých šatech, její ramena byla zdobena čokoládovými vlasy a… její rty se na mě usmívaly. Natahovala po mně ruce a já jsem nebyla schopná přijmout ji.“ Nessiin pláč prolomil hrobové ticho místnosti a stejně tak i hluboký nádech Candy. Oba tušili, co se Nessie zdálo, ale zda by jí to vše měli vysvětlit, nevěděli.

„Proč se mi takové sny zdají? Proč mám pocit, jako by v nich byla pravda? Vídám je už týden, a když se ráno probudím, jsem celá zpocená. A tady,“ přiložila ručku na srdíčko, „jako by kousek mne chyběl. Znamená to něco?“ ptala zlomeně a přitom se obávala odpovědi. Thomas ji v náruči sevřel ještě více a zoufale hledal odpověď u Candy, která však sama neměla daleko k tomu, aby se zhroutila. Věděla, že jednou přijde chvíle, kdy se Nessie bude muset vše dovědět, ale nikdy nečekala, že ji to bude rvát srdce natolik kusů.

„Možná proto, že v tom pravda je, srdíčko,“ zamumlala Candy do prázdna a podívala se na růžový polštář. V očích se jí zaleskly slzy a teď jí nepřišlo vůbec na škodu, aby dala volnost svým pocitům. Posadila se vedle nich na postel a chytila Nessie za maličkou dlaň. „Nevíš veškerou pravdu o tom, kdo jsi. Vlastně ji neznáme ani my sami, ale měla bys vědět, že…“ Zastavila se a podívala na Thomase. Hledala u něj záchranu, ona sama nezvládala tu otřesnou zprávu Nessie říct do očí.

Thomas se zhluboka nadechnul a jal se situace. „Že nejsi naše dcera,“ vypravil ze sebe stěží a málem se zadusil při tom, jak držel v sobě veškeré své emoce. Hlavně smutek. Nessie se na něj otočila s otevřenou pusinkou dokořán a lapala po dechu. Celé tělíčko se jí rozklepalo a z úst jí nevyšla ani hláska.

Plná překvapení a hlavně hrozného šoku se vyprostila z Thomasovy náruče a postavila se před ně. V růžovém pyžamu byla snad ještě hubenější než jindy. Přimkla si ruce k hrudi a objala bílého medvídka, který ji doprovázel po celou dobu jejího života. Možná právě proto k němu měla tak blízko a skoro všechny slzy, co uronila, skončily v sametovém plyši.

„Takže j-á… já nej-sem va-še dcer-a?“ zakoktala plačtivě. Oba se na ni podívali s lítostí. Neuvědomovali si, co to pro malou Nessie znamená.

„My vlastně ani nevíme, čí dcera jsi. Před osmi lety jsme projížděli Seattlem a na kraji dálnice jsme spatřili maličkou holčičku s batůžkem a uplakaným obličejem. Bylo nám jí líto a já vždy toužila po maličkém uzlíčku radosti. Nemohla jsem tě tam nechat. Vypadala jsi tak zničeně.“ Zahleděla se do dáli a zasněně si promítala tu chvíli, kdy se jí zmocnil nesnesitelný strach o bezbrannou dívku, které se mohlo onu noc stát cokoli. „Jen co jsem vystoupila z auta, vypadalas tak vyděšeně a zničeně. V ruce jsi drtila maličký batůžek a tvého věrného kamaráda Jakea.“ Poukázala na medvídka, kterého měla v ruce, na jehož šátku bylo jméno vyšito.

Nessie se na svého dlouholetého kamaráda podívala, až se jí mezi očima udělala maličká vráska. Usilovně přemýšlela, ale ať se snažila, jak chtěla, nemohla si na ten okamžik vzpomenout. Její léta dětství jí byla zatajena, myslela si, že je to normální, ale postupem času přicházela na to, že ona si z něho nepamatuje vůbec nic.

„Když jsme se tě ptali, neodpovídala jsi. Ve tváři jsi byla poškrábaná, jako by ses prodrala celým lesem sama, bez ochrany, bez opory. Nemohli jsme tě tam nechat, usilovala jsem o to, abys s námi šla. A nikdy nebudu litovat toho, že jsem ti tak dlouho tajila, kdo vlastně jsi,“ zašeptala nakonec. Drobné tělíčko se zapotácelo a málem spadlo, kdyby jej Thomas nechytil. Nessie začala ztěžka oddychovat, jako by vstřebávala vše, co jí právě řekli.

I na ni toho bylo moc.

„Jaká je šance, že si pro mě moje biologická rodina přijde?“ vypadlo z ní skoro neslyšně. Candy začala opět vzlykat a slova jí uvízla v polovic cesty.

„Velmi pravděpodobná.“ Jediný moment, byť nepatrný, dokázal celé rodině převrátit život naruby. A právě toho dne se malá Nessie zavřela do svého pokoje. Candy i Thomas ji nechali, protože sami se museli vypořádat s tak těžkou situací, jako byla tato. Stále dokola se snažila přimět svou paměť k sebemenší vzpomínce, ale marně. Usilovně sledovala plyšáka, jenž ji provázel celým životem, ale ani on jí nedal odpověď na otázky, co ji trápily. Zavrtala se pod deku, natiskla se na ledovou zeď a prohlížela si pokoj ze zdánlivého úhlu. Právě teď jí její království připadalo tak cizí. Z ničeho nic jí padl pohled na batůžek, který jí Candy podala. Něco ji na něm upoutala. Měla unavená oční víčka, nateklé bělmo a hruď se jí zvedala pomaleji a pomaleji.

Natáhla se po batohu a odhodlala se do něj hrábnout. Dozvědět se více o své minulostí, o které si myslela, že ji zná. Že je normální, když si někdo nepamatuje své dětství. Jednou ručkou začala prohrávat otrhanou látku a do nosu se jí dral ten starobylý odér. Jak dlouho to je, co je v tomto domě? Jak dlouho je bez své pravé rodiny? Kladla si otázky. Ale velkou otázkou bylo, zda na ně někdo někdy odpoví.

V prstech jí zašustila obálka, kterou s ne příliš velkým nadšením vytáhla, a prohlížela si ji se zamračeným pohledem. Ačkoli dopis byl ukryt v látce bůhví jak dlouho, byla z něj cítit sladká vůně. Pravděpodobně dámské. Chvíli přemýšlela, zda má tolika síly a hlavně odvahy, aby zažloutlou obálku otevřela, ale nutkání dozvědět se, co je schováno a vyryto uvnitř, bylo silnější.

Opatrně obálku roztrhla a vyjmula z ní papír. Párkrát přelétla pohledem nad úhledně napsaným odstavcem. Písmo bylo mírně nakloněné na pravou stranou a působilo… všeznalým dojmem.

Milá Renesmé,

ani si neumíš představit, jak se mé mrtvé srdce drolí na několik kousků, když se s Tebou musím rozloučit. Vím, pro Tebe je to tady vše nové. Tvá krásná zlatá očka si vše bedlivě prohlíží, poznáváš krásy života a čeká Tě mnoho překrásných zážitků. Abys měla šanci prožít je, jsem ochotna vzdát se všeho… a to dokonce i toho, abych z Tvých úst slyšela oslovení, jež by vábilo můj sluch. Oslovení tak něžné a pro každou matku důležité. Bolí mě psát tato slova adresovaná Tobě, protože vím, že to je možná poslední možnost, kdy k Tobě mohu promluvit.

Jako matku mě to tíží a nemysli si, že na Tebe někdy zapomenu; ani kdybych žila věčnost. Na tu chvíli, kdy jsem po usilovném boji dostala do ruky maličký, zakrvácený uzlíček, jenž spustil sladký řev a dal tak najevo, že se do domu vrátil dlouho ztracený život, nikdy nezapomenu. Ta nejkrásnější chvíle je navždy uložena v mém srdci a museli by mi jej vyrvat, abych na Tebe a Tvou krásu někdy zapomněla. Ačkoli jsem byla svým způsobem mladá, toužila jsem po tom sledovat Tě, jak rosteš, potýkat se s prvními zoubky, hýčkat si Tě a rozmazlovat.

Nebylo mi ani Tvému otci dopřáno. Je pro nás oba těžké svěřit Tě do rukou Jacoba, ale pevně věřím v to, že Tě ochrání. Miluje Tě natolik, aby za Tebe položil život; stejně tak jako my ostatní. Pávě díky tomu chci, abys byla v bezpečí. Nesnesla bych pomyšlení, že nedýcháš, že se Tvé srdce nadobro zastavilo a tiše spí. Až budeš jednou velká a budeš mít děti, pochopíš, jaký je to pocit mít o někoho strach. O někoho, koho miluješ nadevše.

Jestli se o nás někdy v budoucnu dozvíš, pochopíme, když nás budeš odsuzovat a nenávidět. Budeme respektovat Tvoje rozhodnutí, ať už bude jakékoli. Pamatuj jen na jednu věc; možná že jsem nás oddělila od sebe a neujala se Tvé výchovy, za což se jako matka stydím a stále si to budu vyčítat, ale nikdy jsem Tě nevyrvala ze svého srdce. Tam budeš navždy jako malá Renesmé se zelenýma očima, našpulenou pusinkou a bronzovými vlásky.

Do budoucna přeji Tobě i Jacobovi mnoho lásky a štěstí. Jestli přežijeme a bude nad námi stát štěstí, snad se setkáme a já Ti budu moc vše vysvětlit. Stále toho lituji, ale vím, že někdy daleko od toho zla žiješ šťastná po boku své lásky. Budeš-li tak hodná a ihned mě nezavrhneš, budu ráda, když mu za mě poděkuješ.

S láskou táta a máma

Dopis si pročítala stále dokola. Ačkoli číst uměla a všem slovům rozuměla, nedávala jí smysl. V tu chvíli hleděla jen na oblé křivky písma, na význam slov a na to, co se v ní probouzelo za emoce. Slovy to vyjádřit neuměla. Na slovech ‚S láskou táta a máma‘ se objevily dvě velké slzy, jež si prodraly cestičku ven. A za nimi následovaly další…

(…)

„Nessie, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Vzpomeň si na to, jak jsi vypadala,“ nabádala ji Candy a snažila se nedat volnou cestu svým pocitům. Nessie stála před Thomasem a Candy, v ruce držela medvídka a promáčený dopis slanou vodou.

„Věděla jsi o tom, že se se mnou chtějí setkat. Chtějí mě poznat. A já je taky,“ stála si tvrdohlavě za svým a přitom bojovala se zkřivenou pusinkou. Překřížila si ruce na prsou, aby v sobě uzavřela veškerou tíhu bolesti, a překřížila i nohy. Uzavřela se před nimi. Jako by se od nich odtáhla. Thomas si hluboce povzdychl; byl plný zoufalství, smutku a nepochopení. Celé dva týdny pořádně nezamhouřil oči. Když ve dnech nemyslel na to, jak se před nimi Nessie schovává ve svém pokoji, a neronil slzy, tak po nocích utěšoval Candy. Byl to nával ze všech stran a otázkou bylo, jak dlouho to ještě vydrží.

„Není dobré vystavovat tě takovému nebezpečí, Nessie, maminka se o tebe bojí, zlatíčko,“ zkusil na to taktně upozornit. Ovšem oba Nessie podcenili. Už to nebyla malinká holčička. Když se rozhodli učinit tak závažný krok a říct jí veškerou pravdu, museli počítat s tím, že bude hledat víc. Její touha zjistit, co je vlastně zač, bude větší a větší. A ani jeden z nich ji neudrží. Ani násilím.

„Nejde o moje bezpečí,“ prolomilo hrobové ticho zamyšlený a jasně odtažitý hlas, „jde tady o strach, který cítíte. Ani jeden z vás mi totiž nevěří. Nevěříme tomu, že bych mohla vydržet nápor emocí, které mě pravděpodobně zasáhnou. Ale ráda bych vám objasnila jednu věc,“ při těchto slovech vztyčila maličká ukazováček, který se jí ve vzduchu třásl, „nejsem to malé dítě, za které mě stále máte, a už vůbec ne slabá! A mám právo poznat své biologické rodiče, ať už byli jacíkoli.“ Oba na ni hleděli s úžasem v očích. Za celou dobu s nimi nepromluvila tak dlouhý monolog. A teď, když z ní něco vypadlo, jim tím vyrazila dech.

„Věřte mi, prosím.“ Přistoupila ke Candy a chytila ji za ruku. Pomalým pohybem si ji přiložila na tvář a přivřela oči. „Stále jsem ta vaše holčička,“ dostávala ze sebe nucením, „ale už jsem také ta holčička, co má svou potřebu.“ A není to jen touha poznat své rodiče. Je v tom i bázlivá touha obnovit veškeré vzpomínky z dětství. Nebylo možné, aby si nepamatovala nic… a to dokonce ani její lásku Jacoba, o které jí její matka psala v dopise.

Po usilovném přemýšlení a dlouhé odmlce nakonec oba svolili a přistoupili na Nessiny požadavky. Thomas se odebral do kuchyně, kde se spojil se slečnou Sylvií Johnson. Dohodli se na společném termínu schůzky, kde by se měla objevit údajná rodina Nessie. Ani Thomas, ani Candy nevěděli, jací to jsou lidé. Znali jen jejich příjmení, které jim ani v nejmenším náznaku nic neříkalo.

Cullenovi…

Pro zvědavé hlavičky; jedná se o otevřený konec, tudíž žádné pokračování.

Roxana

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost nám klepe na vrátka: