Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje poslední sbohem

11.12.2009 (18:30) • ifka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2072×

Moje poslední sbohem

Písnička

EDWARD

Kolik že to bylo let? Ani nevím. Už to bylo dávno co jsem to přestal počítat. Nemělo to cenu. Přinášelo mi to jen zbytečnou bolest. Tehdy to byl nejhorší den mého života, ale jediná myšlenka, která mě držela nad vodou byla, že jsem to udělal pro ni. Pro její dobro. Vždy jsem pro ni chtěl jen to nelepší a doufám, že ji to časem i došlo.

Stojím tady, na jihu Anglie ani přesně nevím kde, ale jedno mi je jasné. Stále ji miluji. Pokaždé, když se mi v hlavě vybaví její tvář, uslyším její krásný smích nebo si představím jak krásně voněla, je to jako ta největší bolest na světě. Tolik bych chtěl aby tu byla teď se mnou, ale to bych nemohl žádat. Zničil jsem ji. Za všechno můžu jenom já. Možná by tu byla nějaká naděje, že by mi odpustila, ale já neměl právo ji o to žádat.

Nebyla to jen ona, které jsem přineslo tolik smutku, ale i moje rodina. Stala se ze mě taková troska, že ani s vlastní rodinou jsem nedokáza l vydržet. Stále dokola poslouchat myšlenky Alice a Esme. Nikdy na ni nepřestali myslet. Tak jako já. Jakoby to taky šlo. Těch slov, které jsem si tehdy řekl budu litovat do konce života. Kdyby se to dalo jen nějak napravit. Všechno na světě bych dal za to, aby mi odpustila. Všechno.

První moje myšlenka byla na smrt. Chtěl jsem se vysvobodit z toho věčného trápení. Ale komu bych tím pomohl? Možná tak sobě, ale stále tu byla moje rodina. Mohl jsem jim přinést ještě více smutku? Odpověď byla jasná! Ne!

V tu chvíli padlo rozhodnutí. Pojedu za ní. Jen se podívám jak žije. Co by mohl jeden bezvýznamný den změnit. Nic!

Nastoupil jsem do nebližšího letadla, které směřovalo do Seattlu. Cesta se zdála nekonečná, ale jediným hnacím motorem bylo to co mě čeká na konci. Konečně ji uvidím. Po tak strašně dlouhé době. Bude stejná? Rozhodně ne! Vždyť je člověk. A ti se mění. Ale bude určitě stejně krásná jak si ji pamatuji. V Seattlu jsem přestoupil na let po Port Angeles a z tam jsem se vydal směr Forks. Všechno bylo stejné jak jsem si to pamatoval. Vybledlá cedule, která vítala turisty i všechno ostatní. Hluboké lesy i šedé mraky vznášející se nad nimi.

Auto jsem zaparkoval u našeho bývalého domu, který zde stále stál. Byl obrostený mechem. Chtěl jsem se jít podívat dovnitř, ale na to jsem neměl sílu. Bylo tu strašliví množství vzpomínek. Vydal jsem se tedy k jejímu domu. Běžel jsem lesem, když v tom jsem poprvé za strašně dlouhou dobu ucítil její pach. Moje představy nebyly ani zdaleka tak dokonalé jako skutečnost. Vydal jsem se po její stopě, která mě naváděla až přímo k nim na zahradu.

Viděl jsem Charlieho, jak nasedá do policejního auta. Proud času na něm nechal taky své stopy. Jeho vlasy už byly docela řídké a sem tam byly i šedivé. Kolik jen jsem to promeškal?

Chtěl jsem se vyšplhat do jejího pokoje, ale nemohl jsem. Slíbil jsem si, že ji nijak do života nezasáhnu. Jen se podívám a půjdu. Lhal jsem sám sobě. Když jsem tu tak stál, konečně jsem si uvědomil, jak strašně moc ji miluju. Víc než cokoli na světě. Víc než sám sebe.

Půjdu a odprosím ji. Budu se před ní i plazit po kolenou, jen ať mi odpustí.

Když jsem chtěl udělat krok a vyjít na světlo, přijelo před dům auto. Vystoupil z něho Jacob Black. Obešel ho a otevřel dveře na straně spolujezdce. Vystoupila z nich ona. Měla na sobě staré jeansy a vytahanou košili, ale stejně pro mě to bude nejkrásnější žena na světě. Vůbec se nezměnila. Jacob ji vzal za ruku a šli spolu ruku v ruce do domu. To bylo určitě jen přátelské gesto, nalhával jsem si. Šel jsem se tedy podívat blíž. Bella šla do kuchyně a začala něco připravovat. Nejspíš večeři pro Charlieho. Jacob tam jen tak stál a pozoroval ji. V tom k ní přistoupil a objal ji kolem pasu. Bella se k němu obrátila tváří a políbila ho.

To byla pro mě poslední kapka. Chtěl jsem tam vletět a roztrhat ho na kusy, ale jaké já na to měl právo? Žádné! Copak to nebylo přesně to co jsem chtěl?

„Bude to jako bych nikdy neexistoval“ a přesně to ona teď dělala. Žila si dál svůj život a já byl jen její temná minulost. Byl jsem jako přimražený a pozoroval je. Bylo mi až trapně. Tohle byla jen jejich chvíle a já byl ten vetřelec.

Když se od něj Bella vzdálila podívala se mu do očí a usmála se na něj. Kdybych tehdy nebyl takový pitomec, mohl ten úsměv patřit mě.

Stále se na něj dívala a Jacob jí něco říkal, ale já v ten moment neposlouchal co. Všechno na co jsem se soustředil byla Bella. V tom okamžiku sjela pohledem k oknu, kde jsem stál. Podívala se mi do očí a ty svoje vytřeštila. Teď jsem porušil všechny sliby, které jsem dal sobě i jí. Tohle bylo příliš. Musím odsud vypadnout a to rychle. Běžel jsem zpátky do lesa a chtěl běžet co nejdál odsud. Pryč od ní a od všeho co mi ji mohlo připomínat. Zastavil jsem se až když jsem uslyšel jak volá moje jméno. Musel jsem se otočit a vrátil jsem se zpátky na okraj lesa, ale stál jsem tak aby mě neviděla. Stála přesně tam, kde já ještě před chvíli. Byl jsem ani ne padesát metrů od ní. Trvalo by malinký zlomek vteřiny přeběhnout jejich zahradu a celou ji zlíbat. To byla jediná věc, po které jsem toužil, ale zároveň jediná, která mi byla na věčnost zapovězená.

I na tu vzdálenost jsem viděl, tu bolest v jejich očích. Ale ona už měla svůj život, ve kterém pro mě nebylo místo. Naposled jsem se na ni podíval a běžel zpět k našemu domu.

Nakonec jsem se přemohl a vstoupil do něj. Všechno bylo přesně tak, jak jsme to opustili. Procházel jsem napříč celým domem, až když mě v Carlislově ložnici upoutal list papíru. Bylo by ode mě moc troufalé, kdybych ji napsal dopis. Jen pár řádků, aby věděla jak je mi to všechno líto a že ji mám stále rád.

Zasedl jsem ke stolu, který byl pokryt docela silnou vrstvou prachu a začal psát:

Milá Bello

To, že jsi mě viděla u vás před domem nebyl jen výplod tvé fantazie, ale byla to pravda. Chtěl jsem se jen podívat, jak se máš. Viděl jsem vše co jsem potřeboval. Jsem rád, že jsi šťastná. Kdybych mohl, vzal bych vše zpět, ale to není v mé moci. Chtěl jsem, jen abys věděla, že všechno co jsem ti tehdy řekl, byly lži. Můžeš mi to neveřit, ale je to tak. Nikdy za ty léta jsem tě nepřestal milovat. Chci, abys byla šťastná jak jen to půjde. Musíš žít krásný dlouhý život plný lásky. Ty si to zasloužíš. Slibuji, že to je naposled co o sobě dávám vědět. Přísahám, že už se nikdy neuvidíme, nebudu tě vyhledávat a ty prosím nevyhledávej mě. Navždy tě budu mít v srdci to se nikdy nezmění.

Miluji tě

Edward.

To bylo vše co jsem ji mohl po sobě zanechat. Složil jsem dopis do obálky a napsal na něj její jméno. Naposled jsem se ohlédl na dům, nasedl do auta a řítil se směr od Forks. Cestou jsem se ještě zastavil u nich doma, abych hodil dopis do schránky. Nemohl jsem se zdržovat. Uháněl jsem cestou pryč a jediné co za mnou zůstávalo byly stopy pneumatik.

„Sbohem Forks.

Sbohem lásko mého života.“ Zašeptal jsem.

Shrnutí povídek

Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje poslední sbohem: