Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje potěšení

13.12.2012 (21:00) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 2220×

Myšlenkové vězení

„Zůstaň,“ řekl a já ho poslechla. Jeho hlas stačil, abych na všechny svoje povinnosti zapomněla a zůstala tu s ním. Hladil moje vlasy a já oddechovala. Zvedala jsem ramena nahoru a dolů, aby si ničeho nevšiml. Po několika vteřinách si rukou přisunul pusu k jeho rtům a políbil mě. Jeho rty byly tak teplé a plné života. Oklepal se zimou, tak jak to dělal vždy, když se jeho rty potkaly s mými… Ale když počítám, kolikrát jsme se líbali, tak mu to nejspíš vůbec nevadí. Neptá se, za což jsem ráda, protože nevím, co bych mu na to odpověděla. Mám studené rty, mám studené celé tělo, protože jsem vraždící monstrum, které bylo proměněno jen proto, aby si vzalo největší vraždící monstrum na světě. To mi neuvěří, bude si myslet, že jsem blázen. Až ale uvěří, tak se zděsí a Aro ho potom zabije, až zjistí, že někdo z lidí ví o naší existenci… A to já nedopustím.

„Nikdy jsem si nevšiml barvy tvých očí,“ podotkl a já zavřela svoje oči.

„To je nejspíš tím světlem,“ řekla jsem a začala se oblékat. Líbí se mi, v jaké době žiju. Moje doba se jmenuje Doba bronzová. Nosí se hodně šperků a pytlovité šaty. Tahle doba toho nabízí hodně. Lidé se naučili měnit kov tavením a řemesla se konečně oddělily od zemědělství. Trochu se děsím, co přijde za dobu příští. Lidé mají ve zvyku věci měnit k horšímu.

„Počkej! Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se a já se otočila, když jsem byla už u dveří.

„Bude to brzy, slibuju,“ řekla jsem a poslala mu polibek. Otevřela jsem, a když jsem viděla, kdo je za dveřmi, rychle jsem za sebou zavřela.

„Marcusi! Co tu děláte?“ řekla jsem a přísně se na něho podívala.

„Ten vztah s tím…“

„Važte svá slova!“ zakřičela jsem.

„Jsem ve výhodě. Vím o vás něco, co by velmi zajímalo vašeho snoubence,“ řekl.

„Já vím, promiňte,“ řekla jsem a dala mu ruku na rameno. Podívala jsem se mu hluboce a čekala odpověď na mou nezodpovězenou otázku.

„Neřeknu mu to, jestli Vám jde o tohle,“ pošeptal mi do ucha.

„Děkuji a teď… Lov?“ navrhla jsem.

„Až za soumraku,“ rozhodl.

„Dobrá tedy. Tak nejdříve půjdeme na trh,“ řekla jsem.

„Nechcete raději jít s někým jiným? Já nejsem moc dobrý společník,“ řekl.

„Vy? Vy jste naprosto skvělý společník.“ Usmála jsem se na něho a šli jsme. Zabočili jsme do postranní uličky, vyšli pár schodů a byli jsme tam. Trh… jediné místo, kde jsem sama sebou. Miluji vůni jablek, i když už mi jejich chuť nic neříká. Miluji ovčí vlnu, i když mě už nedokáže zahřát, a především miluji lidi, co sem chodí. Co se týče krve, jsem velmi vybíravá, ale já sem nechodím kvůli krvi, ale kvůli tomu, abych se naučila dobře ovládat. I když jsem upír teprve pár let, pořád se mám v čem zlepšovat.

„Sulpicio!“ Ten hlas! Ten hlas bych poznala kdekoliv. Otočila jsem se a uviděla, kdo přede mnou stojí. Černý plášť, bílá pokožka, úsměv plný bílých zubů, na kterých se nedalo přehlédnout, že na nich ještě před pár hodinami byly zbytky něčí krve, a ty oči. Vraždící monstrum přišlo a já nemám kam utéct.

„Má drahá Sulpicio, tak rád vás zase vidím,“ řekl a děsivě se usmál. Zase ty jeho zuby… brrr… v duchu se zatřesu a slabě se usměju, aby si ničeho nevšiml.

„Aro, můj pane,“ řekla jsem a uklonila se. Cítila jsem, jak si mě prohlíží. Jako kus masa na trhu. Najednou si ke mně čichl a zarazil se.

„Těšte se na den, kdy se mi klanět nebudete muset, má drahá, a já vám budu moci říkat má paní,“ řekl a v jeho hlase jsem slyšela radost, což bylo divné. Necítil ho ze mě? To je divné.

„Také se těším, až ten den nastane,“ pověděla jsem a zpříma se podívala do jeho očí. Zpozorněl a chtěl mě chytit za ruku. Marcus ale vystartoval a ruku mu strh.

„Bratře, co to děláš?“ zeptal se ho Aro.

„Nevěsta by si měla nechat všechna překvapení na vaši svatební noc,“ řekl a Aro se usmál.

„To jest pravda. Dobrá tedy. Je načase jít domů. Felixi!“

„Ano?“

„Hlídej Sulpicii, a ty, můj drahý Marcusi, půjdeš se mnou. Rád bych s tebou prodiskutoval jistou věc,“ řekl Aro, divně se na mě podíval a šel.

„Takže vy a sluha?“ zeptal se Felix.

„Ticho! To už to vědí úplně všichni?“ zeptala jsem se.

„Ne, jen já a Marcus,“ řekl vysmátě a následoval mě.

„Je to od vás troufalé,“ pověděl.

„Proč myslíte?“ zeptala jsem se a zkoumala jablko v košíku, které prodávala jedna žena na trhu.

„Vystavujete sebe a tu spodinu nebezpečí. Nechápu, že jste si nevybrala někoho vznešenějšího,“ řekl.

„Jako koho? Vás? Vy neuznáváte lásku. To, co jste provedl Corin, to se nedá jen tak odpustit,“ řekla jsem.

„Nevíte, o čem mluvíte,“ pověděl skřípavým hlasem. Bylo vidět, že moje odpověď mu byla velmi nepříjemná.

„Vím. Už dva roky vás se zájmem pozoruji. Už dva roky jste k ní chladný a nepřiblížil jste se k ní skoro na metr. Corin…“

„Tak dost! Nevyslovujte její jméno! Využila mě, použila svůj dar proti mně,“ zařval a všichni se na nás otočili.

„Nemáte právo se mnou takhle mluvit, mladá upírko. Jsem starší než vy,“ pošeptal mi znechuceně do ucha a pak se odvrátil.

„Ale důležitější ne,“ řekla jsem a trochu od něho poodstoupila.

„Ano, to máte pravdu,“ pověděl a už jsme se spolu nebavili. Felix se na trhu celkem držel, i když bylo jasné, že má žízeň. Nepil už týden jako já. Celkem jsem se těšila na lov, ale trochu mi vadilo, že s námi nikdy nechodí Aro. Zajímá mě, jakou má techniku v lovení. Jestli si se svými obětmi hraje, nebo jde rovnou na věc. Taky mě zajímá, proč mě ani jednou nepolíbil. Proč si se mnou ani jednou nepopovídal. Tolik otázek začínajících na proč a stejně vím, že na ně mi nikdo nikdy nedá žádnou odpověď… dokonce ani on je nemá. Nemá odpovědi a nemá řešení. Po tolika letech zasnoubení s ním jsem si uvědomila, že nemáme ale absolutně nic společného. To, že jsem souhlasila se zasnoubením, byla moje nejhorší chyba v mém životě, se kterou budu muset žít po zbytek svého života.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a pohladil mě po mých vlasech. Jeho krev proudila tak ladně jako labuť na jezeře.

„Nad námi,“ pošeptala jsem a usmála se na něho. Políbil mě na čelo a vstal.

„Kam…“

„Počkej! Něco jsem ti koupil,“ řekl s kuchyně.

„Koupil? To jsi nemusel, to přece víš, mám…“

„Máš vše, co potřebuješ. Ale já ti koupil něco, co nepotřebuješ, ale musíš mít,“ řekl vesele a přinesl mi malou krabičku. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a přimhouřila oči.

„No tak, neboj se, otevři ji, prsten v tom není,“ řekl usměvavě.

„Dobře,“ pověděla jsem vesele a otevřela ji. Čekaly tam na mě dvě krásné náušnice s malými, opravdu malými modrými kamínky, které vypadaly jako slzy.

„Páni, jsou… jsou nádherné, děkuji.“ Opatrně jsem si je nasadila a kouknula se do zrcátka, co jsem měla v kabelce. Byly opravdu překrásné a dokonale mi ladily k mé róbě.

„To jsi nemusel.“ Objala jsem ho a vášnivě ho políbila.

„Musel, já… Miluji tě, Sulpicio,“ pověděl a v tu ránu bylo ticho. Odtáhla jsem se od něho a uviděla v jeho očích lásku… bylo v nich jen to.

„Taky tě miluji,“ zašeptala jsem láskyplně a políbila ho romanticky. Moje obavy ale byly v tu ránu v mé hlavě. Aro to zjistí. A až to zjistí, zabije ho. Zabije ho mučednickou smrtí. Bude ho mučit tak dlouho, dokud nebude žadonit o smrt, a Aro mu jako milostivý pán vyhoví. Za pár týdnů bude svatba, a až bude naše svatební noc, všechno se to dozví z mých myšlenek. Z mých prožitků, z mých láskyplných vyznání… On je velmi pomstychtivý, tohle si nenechá jen tak líbit. Najednou jsem slyšela Arovy kroky. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem se od něho znova odtáhla.

„Je mi to tak líto, ale musíš vědět, že tě miluji a že to, co teď udělám, je pro tebe to nejlepší,“ pošeptala jsem a kousnula ho silně do krku. Cítila jsem, jak se mu můj jed vlévá do žil, a viděla jsem, jak se začíná zmítat v bolestech. Najednou vtrhl do pokoje Aro i s Felixem. Felix mě chytil a přidržel dál od něho. Snažila jsem se dostat z jeho pout, ale nešlo to. Aro se začal k němu přibližovat a chtěl mu uštědřit ránu.

„Dost!“ zakřičela jsem, „porušíš zákon.“ Otočil se a přišel ke mně. Vrazil mi takovou facku, že mi skoro rozrazil lebku a pak odešel z pokoje. Věděla jsem, že jsem nevyhrála, ale byla jsem ráda, že ho prozatím nezabil.

Tmavý pokoj

„Co jste si myslela?“ zakřičel.

„Nevím,“ pověděla jsem a stoupla si k němu blíž, „možná jsem jen chtěla zkusit, kolik toho vydrží.“

„Tak to jste si to u něho pěkně zkomplikovala. Je pěkně rozzuřený,“ řekl Marcus.

„Ať si je. Nemám k němu už žádné povinnosti,“ pověděla jsem a lehnula jsem si na postel.

„Ale máte,“ pověděl, „zítra bude svatba,“ řekl a já oněměla.

„Nemyslí si snad, že si ho vezmu, že ne?“ zeptala jsem se.

„Myslí,“ řekl a už byl na odchodu.

„Marcusi?“ Otočil se.

„Je naživu?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď.

„Bohužel,“ řekl smutně Marcus a zaklapnul dvířka. Panebože, Aro ho zabil. I přes zákon, který sám stanovil, ho zabil. I přes zákon, který mu zakazoval zabít přeměňovaného člověka, ho zabil. Jak ho znám, tak ho zabil po přeměně a potom ho spálil i s mým srdcem. Srdcem, které jsem mu dobrovolně věnovala. Spálil ho na popel. Nezbylo po něm nic, jen hromádka nevinného popela.

Svatba byla pro mě jako poprava. Byla jsem oblečena do bílých šatů, na které jsem pak při hostině vylila tolik krve, kolik jen látka nasála, abych si je nemohla ponechat. Aro byl velmi zklamán z mého chování, a proto mě po Didymině smrti zavřel do věže společně s Athenodorou a využil Corin. Udělal s druhým vládcem Volterry pakt, že musejí ochránit manželky, když viděli, co to udělalo s Marcusem. Marcus se po Didymině smrti chtěl zabít, ale Aro našel Chelsea, která ho připoutala k nám… k Volturiovým. To samé udělal Aro i se mnou. Připoutal mě k němu a já si myslela, že je to láska, ale nebyla. Bylo to jen falešné pouto, které bylo prohnilé jako plesnivé jablko. Nic na tom nebylo pravdy, a tak, když se jednou měnily stráže, jsem utekla tajným vchodem do Marcusova pokoje.

„Sulpicio! Co ty tu děláš?“ zeptal se.

„Nemám moc času, drahý příteli,“ řekla jsem smutně a políbila ho na tvář.

„Co prosím?“ zeptal se.

„Řeknu ti vše, co potřebuješ vědět, jen mi musíš pomoct,“ řekla jsem.

„Beze všeho,“ řekl.

„Vím, kdo zabil Didyme,“ zašeptala jsem a on rázem ztuhnul.

„Nevíš, nevíš naprosto nic,“ zařval.

„Ticho! Vím,“ řekla jsem smutně, „vím, kdo ti jí zabil, žije tu s námi víc jak několik století. Je to ten, co pohybuje všemi figurkami, ten, který se všemi manipuluje… ten, co hlavně manipuluje s tebou pomocí Chelsea.“

„Aro!“ zašeptal.

„Ano, Aro,“ řekla jsem.

„Ne, Aro,“ zařval a ukázal za mě. Rychle jsem se otočila a uviděla ho. Vyběhl ke mně, ale Marcus ho strhl na zeď.

„Utíkej, Sulpicio! Utíkej a už se nikdy neotáčej!“ zařval Marcus. A i když jsem věděla, že tenhle boj nevyhraje, otočila jsem se a utíkala z mého vězení pryč. Pár upírů jsem zabila, jenže pak jsem narazila na Jane, která mě svou silou ochromila a nepustila ze svých spárů.

„Můj pán bude potěšen, až mu ukážu, koho jsem to našla,“ řekla, jenže potom jí někdo odtrhl hlavu a zapálil ji. Pomohl mi vstát a usmál se na mě.

„Felixi!“ řekla jsem usměvavě, „děkuji.“ Bez dalších rozprávek jsem běžela dál. Dveře mi přidržoval jeden upír. V ruce měl tašku, kterou mi přehodil přes rameno, a poklonil se mi. Kouknula jsem se mu do tváře a vtiskla si jeho obličej do své paměti. Další upír, který se obětoval a zemře jen kvůli mé záchraně. Vzala jsem si plášť a vmísila se mezi dav. Běžela jsem až na konec města a tam jsem si přivolala taxík. Ano, i když jsem byla ve vězení, občas jsem vyšla i ven a pozorovala z dálky lidi a jejich nové vynálezy a nové technologie.

„Kam to bude?“ zeptal se taxikář.

„Pryč odsud,“ řekla jsem, „na letiště.“

„Dobrá,“ pověděl a vyjel. Cesta nebyla až tak dlouhá. Pro mě rozhodně ne, a když jsem vystoupila z taxíku a dala taxikáři slušnou sumu, vydala jsem se do haly. Prohledala jsem tašku a našla jsem tam letenku druhé třídy na Filipíny. Hodinu po odbavení jsem si konečně sedla do letadla na své sedadlo a čekala. Byl to můj první let vůbec, takže jsem byla překvapivě trochu nervózní.

„Mohu si přisednout?“ zeptal se někdo a já byla zmatená. Rychle jsem se podívala nad sebe a uviděla tu tvář. Zděsila jsem se a nemohla tomu uvěřit. Přikývla jsem a zděšením jsem cítila, jak se mě dotkl. Dotkl se mě? Dotkl se mě. Dal si tašku nad nás a zavřel dvířka. Sednul si ke mně a dal ruku na opěradlo. Otočila jsem se na něho a on se jen usmál.

„Caiusi!“ zakřičela jsem štěstím.

„Jsem to já,“ řekl a políbil mě. Letadlo startovalo a my se stále ještě líbali. Byl to jako můj nesplněný sen. Po několika minutách jsem se od něho odtrhla, když nám letuška řekla, abychom se zapásali, a stále tomu nemohla uvěřit.

„Ale jak to?“ zeptala jsem se, „Marcus řekl, že…“

„Marcus ti lhal, lásko, ochraňoval tě,“ pověděl Caius a znovu se usmál. Propletl jeho prsty s těmi mými a neustále měl v očích ten nejkrásnější úsměv na světě.

„Víc jak 3000 let jsem po tobě smutnila, i když mě Chelsea připoutala k nim a Corin se mě snažila udělat šťastnou, a já… co se stalo? Aro tě nezabil? Co se stalo?“ zeptala jsem se ho zmateně a stále tomu nemohla uvěřit.

„Aro mi rozrazil lebku při mé přeměně a myslel si, že jed už to nespraví. Marcus mě měl spálit, ale když viděl, že jed už se mi dostal i do srdce a stále žiju, tak mě uklidil do bezpečí a nastražil to tak, aby to vypadalo, že mě skutečně spálil. Potom mi dal instrukce, ať najdu v 19. stol. jistou upírku, která umí předpovídat budoucnost, a pak ať znova čekám… čekám na tebe. A já čekal,“ řekl a já, kdybych mohla brečet, tak bych brečela.

„Čekal jsi?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Na tebe stojí čekat,“ pověděl.

„Jenže teď jsme na útěku,“ pošeptala jsem.

„Nejsme, všichni čekali, až utečeš, aby Aro ztratil svoji poslední jistotu. Zaútočili na něho a zabili ho,“ řekl a nasadil mi moje náušnice, které jsem ten osudný den dostala od něho.

„Je po všem?“

„Je po všem, má lásko.“ Znova mě políbil a tentokrát jsem už necítila to teplo z jeho těla, cítila jsem teplo z jeho srdce, které bylo zaplněno láskou ke mně. Moje srdce se znova obnovilo z popela a bylo znova celé. Patřilo zase jen a jen jemu.

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje potěšení: