Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Motýlí křídla 1. část

05.06.2012 (15:00) • mmonik • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2937×

1. část

Kdosi řekl, že něco tak nepatrného jako mávnutí motýlích křídel, může vyvolat tajfun, který zasáhne celý svět...

I tak bych mohla popsat svůj život. Pro mě to znamenalo jedno jediné setkání a tajfun tu byl hned.

„Is?!“ zatřásl mou rukou manžel. Probrala jsem se ze svého zasnění a nepřítomně se na něj podívala.

„Jsi v pořádku?“ dožadoval se mé přítomnosti.

„Ano,“ ujistila jsem ho. Kývnul na mě hlavou a vystoupil z auta. S pomocí šoféra jsem vystoupila i já. To ty úzké šaty. Zavěsila jsem se do manžela a společně s ním kráčela po červeném, sametovém koberci, který vedl do hotelu Hilton.

Když otevřeli dveře a já uviděla vstupní halu hotelu a scházející se smetánku, zhluboka jsem se nadechla. Nesnášela jsem tyhle přehlídky bohatých tupců. K mé smůle můj manžel mezi ně patřil.

S vidinou dalšího nudného večera ve společnosti nejbohatších lidí světa, jsem se znova pořádně nadechla. Nepatrně jsem se přidržela manžela, abych neupadla. Jak já nesnáším večerní róby a podpatky!

Došli jsme do velkého sálu, který byl pro tuto akci již připravený, a nechali jsme se uvést k našemu stolu. Posadila jsem se vedle manžela a pokynula na číšníka, aby mi nalil sklenici šampaňského.

Po otevření dnešního večera se manžel odebral probírat nesmyslné blbosti se svými známými. Vedli nehorázně nudné a dlouhé hovory o tom, kdo má víc peněz, a kdo si co koupil nového, jak jde burza a všechny obchodní blbosti. Po pár letech jsem se přestala těchto hovorů účastnit.

Odebrala jsem se proto k nejbližšímu samostatnému stolu, který byl lehce vzdálený od celého tohoto povyku. Smetánkové večírky pro mě byly přehlídky ztraceného času. Nesnášela jsem je. Ale byly po mně vyžadovány. Respektive, manžel je po mně vyžadoval.

Jsem úplně obyčejná holka z malého, zapadlého města, která se jednoho dne ocitla po boku jednoho z nejbohatších mužů světa. Což už samo o sobě je tajfun v mém životě.

S manželem jsem se seznámila na střední škole. Od té doby jsme spolu. Po našem sňatku šla jeho kariéra vzhůru. A nyní vlastní firmu, která patří k největším výrobcům automobilů na světě.

Úspěch mého manžela velmi změnil. I naše vzájemné city se změnily. Už jen proto, že manžel si svoje bohatství užívá a já přepych nesnáším. Nedokážeme se skoro na ničem shodnout. Ale fungujeme vedle sebe. Fungujeme i jako rodina, vzhledem k tomu, že spolu máme syna.

Náš syn a pomoc jiným lidem v nesnázích mě drží při životě. Hodně se věnuji nadacím a charitám. Beru to jako své poslání. Tolik peněz přece nemůžu mít jen pro sebe. I v tomhle názoru se s manželem rozcházíme.

Dávno bych manžela i veškerý přepych opustila, kdyby nebylo mého syna. Nikdy jsem nebyla ambiciózní, peněz chtivá mrcha. O tom svědčí i to, že jsem si manžela brala, když měl téměř holý zadek. Ale tehdy nám bylo nejlíp. Milovala jsem ho, vážila jsem si ho, teď jím opovrhuji.

„Iso! Tady jsi,“ hrnul se ke mně manžel a já se usmála stylem - jsem ráda, žes mě našel.

„Is, pojď se mnou. Honem! Musím ti někoho představit.“ Chytil mě za ruku a táhl mě napříč místností.

„Co blbneš, Jacobe!“ ohradila jsem se na jeho stisk, který vážně zabolel.

„Můžeš mi vysvětlit, kam mě to táhneš?!“ Zastavil se a otočil se na mě.

„Albert mě seznámil s majitelem CullenCorporation! Chápeš to?!“ vyváděl jako malý kluk.

„A?“ bez zaujetí jsem stále čekala na přesnější definici jeho nevhodného chování.

„CullenCorporation!“ zasyčel potichu.

„Stále nechápu, Jacobe. A mohl bys mě pustit?“ požádala jsem ho, vzhledem k tomu, že se mi začínala dělat modřina.

„Dobře, řeknu ti to asi takhle. Má hafo, opravdu hafo peněz a já chci, aby finančně podpořil můj nový projekt,“ vysvětlil a oči mu po dlouhé době zářily. Nebylo to ovšem díky mně.

„Nemusíš se mnou mluvit jako s debilem,“ odsekla jsem mu naštvaně. „A jakou roli v tom mám sehrát já?“

„Cullen má oblibu v charitách. Hraje si na pana dobrého a štědrého. Chci mu ukázat, že jsme si v tomhle podobní. No tak, pojď už,“ štěkal na mě a skřípal zuby.

„Vy?“ hlasitě jsem se zasmála, „vždyť ty ani nevíš, kde všude pomáháme,“ ušklíbla jsem se. Tohle je totiž moje parketa.

„A to je právě ta tvoje role,“ odsekl a opět mě táhl k tomu stolu.

„Edwarde, dovolte mi, abych vám představil svou manželku,“ pronesl medově, jen ho namazat na chleba. Podívala jsem se na toho vysokého chlapa.

„Isabella Blacková,“ představila jsem se sama.

„Edward Cullen,“ vyšlo z jeho úst a mně se podlomila kolena. Nikoho hezčího jsem v životě neviděla. Jeho zelené oči mě zkoumaly a já pomalu začínala červenat.

„Manželka vede naše nadace a různé charity. Dokonce se osobně angažuje. Byla sama i tam… Kdes to byla?“ Otočil se na mě a hledal záchranu.

„V Somálsku,“ dodala jsem a podívala se na chvilku dolů. Z jeho pohledu jsem ztrácela rovnováhu. On ze mě zrak nespouštěl, stále jsem ho na sobě cítila.

„Vážně?“ vyslovil se zájmem a já jen přikývla. Takhle nervózní jsem už dlouho nebyla.

„O tom byste mi mohla povyprávět při sklence vína. Doprovodíte mě?“ nastavil mi rámě a já se do něj zavěsila.

„Edwarde, ale co to naše jednání?“ připojil se Jacob.

„Dáma má přednost, nemyslíte?“ zeptal se ho a Jacob jen nervózně přikývl.

Zbytek večera jsem strávila ve společnosti Edwarda Cullena. Musím přiznat, že to byl nejlépe strávený večer za posledních pár let mého života. Byl neskutečně okouzlující a já z něho byla rozčarovaná. Byl dokonale milý a pozorný. Poslouchal mě a neustále se mě na něco ptal.

Naopak já hltala každé jeho slovo. Měla jsem pocit, že toho od něj můžu hodně odkoukat. Po chvilce s ním jsem věděla, že tenhle člověk si na dobrého a štědrého nehraje. On je dobrý a štědrý.

Nikdy jsem nepoznala nikoho jako je on. Laskavost a dobrota mu koukala z očí. Ani peníze nezměnily jeho náhled na život. Stačil mi jeden jediný večer v jeho společnosti a byla jsem jeho.

„Příjemný večer, co říkáš?“ Souhlasně jsem přikývla.

„Zpracovala jsi ho dobře, zlato,“ usmál se a políbil mě na čelo.

„Ten kontrakt vyjde, cítím to,“ usmíval se jako sluníčko, až mi z toho bylo zle.

Hned, jak jsme přijeli domů, šla jsem zkontrolovat syna. Už spinkal. Přikryla jsem ho a letmo ho políbila. Nad jeho obličejíčkem jsem si povzdychla. Vypadal tak šťastně a spokojeně. Já jeho pocity nesdílela.

Týden po té události jsem se procházela po městě a čekala na schůzku s jeho asistentkou, se kterou domluvíme podmínky našeho společného projektu. Chtěla jsem se zapojit do programu pomoci nejmenším dětem s bojem proti podvýživě v západní Africe.

Když jsem mu tehdy večer svůj námět přednesla, hned se toho chytil a dva dny na to mě kontaktovala jeho asistentka s tím, že bychom se mohli do projektu pustit společně. Samozřejmě jsem souhlasila. Manžel mezitím řešil svůj kontrakt, se kterým Edward nakonec souhlasil.

Došla jsem k jeho obrovskému sídlu a vstoupila dovnitř. Po chvilce čekání mě přijala velmi milá slečna. Vtančila do místnosti a všechno okolo ní se rozsvítilo. Byla menší, štíhlá a velmi hezká.

„Alice Whitlocková,“ představila se a já jí podala ruku.

„Isabella Blacková,“ usmála jsem se a následovala ji do její pracovny.

„Edward se chtěl našeho jednání zúčastnit, bohužel mu do toho přišlo něco neodkladného,“ omluvně se usmála a já zakroutila hlavou, že mi to nevadí.

„Chápu, že je pan Cullen velmi vytížený. Neočekávala jsem, že by se tohoto účastnil,“ vysvětlila jsem a Alice si ke mně přisedla.

Probraly jsme všechny body naší dohody a dohodly se na všech podstatných věcech. Měla jsem z toho velmi dobrý pocit.

„Dobře tedy. Až budete mít vše zpracované, pošlete mi to a já to zařídím u nás ve firmě,“ objasnila jsem poslední situaci a pomalu se připravila k odchodu.

„Abych nezapomněla, Edward mě požádal, abych s vámi domluvila schůzku. Chtěl by to s vámi přece jen osobně probrat, i když jsem ho ujišťovala, že se spolu určitě na všem dohodneme.“ Vyrazila ke svému stolu a dívala se do počítače. Nebudu si nalhávat, že mi to nezalichotilo. Doufala jsem, že by mě mohl chtít vidět, ale reálnější bylo, že chce opravdu probrat jen ten projekt.

„V tom případě mi řekněte, kde mám být a v kolik,“ usmála jsem se.

„Hodilo by se vám to dnes v osm?“ Rychle jsem přemýšlela, proč to má být takhle rychlé. Zarazilo mě to.

„Dobře. A kde?“

„Auto vás vyzvedne v půl osmé před domem, je to takhle v pořádku?“ Odkývala jsem jí to a rozloučila jsem se.

Při odchodu jsem přemýšlela, proč mě asi tak chce vyzvednout. Když jsem sjela výtahem do přízemí, na recepci jsem uviděla Edwarda. Stál tam a byl v konverzaci s dalšími kravaťáky, kteří mu očividně lezli do zadku. Poznám to z jediného pohledu. Co byste taky chtěli po těch letech strávených s nimi.

Edward to věděl taky, protože se nad tím nesmírně bavil. Neskutečně mu to slušelo. Dívala jsem se na něj a dál postupovala ke dveřím do té doby, než jsem narazila do pána, který právě vcházel dovnitř.

„Pardon,“ špitla jsem k tomu serióznímu pánovi. Podíval se na mě a usmál se. Chtěla jsem udržet svou pozornost na tom pánovi, ale moje oči opět vyhledaly Edwarda.

Ten se akorát podíval naším směrem a já ctila, jak rudnu. Omluvil se a vydal se mým směrem.

„Dobrý den, pane Cullene,“ pozdravil ho ten milý pán a se sklopenou hlavou nás opustil. Edward mu jen kývl na pozdrav a hned se podíval na mě.

„Pane Cullene,“ kývla jsem.

„Edward, prosím,“ vyslovil a usmál se. Ten úsměv měl na svědomí, že se mi těžko stálo.

„Bella,“ podala jsem mu ruku, jenže on mě k sobě přitáhl a políbil mě na tvář. Uculila jsem se a stydlivě jsem se podívala dolů.

„Co náš projekt, Bello?“ otázal se mě.

„Ehm?“ vydala jsem ze sebe a opět se podívala do těch jeho očí. Usmál se a zopakoval mi svou otázku.

„Ah, ano. Všechno je vyřešené,“ konečně jsem se vymáčkla.

„Přesto se večer sejdeme, že?“

„Jistě,“ pronesla jsem nejistě.

„Večer se těším,“ usmál se a rozloučil se. Rozešla jsem se velmi nejistým krokem. Byla jsem jako omámená.

Vyzkoušela jsem si všechny svoje nejlepší šaty. Dobře, dobře, moc jich nemám, ale ty, co mám, jsem si vyzkoušela. Nakonec jsem rezignovala a vzala si ty první, na které padl můj zrak. Jacob opět nebyl doma. Poslední dobou jsem si na to už zvykla.

„Mamí?“ uslyšela jsem hlas mého synka v ložnici. Byla jsem akorát v největší přípravě na dnešní večer. Vyběhla jsem proto z koupelny do ložnice jen v županu.

„Ahoj, zlatíčko,“ pronesla jsem mateřsky a klekla si k němu na jedno koleno.

„Mamí, dočteš mi dneska tu pohádku?“ Jeho hnědá očka na mně visela a mně bylo smutno z toho, že od něj musím pryč.

„Maminka má dneska práci, ale hned zítra ji spolu dočteme, ano?“ snažila jsem se mu to vysvětlit.

„Slíbila jsi to,“ vyslovil smutně a popotáhl. Pohladila jsem jeho tmavě hnědé vlásky a nadzvedla jeho bradu. Opět jsem viděla do jeho očiček. Jeho pohled byl milý a plný čistoty. Nebyl jako jeho otec. Tím jsem si byla jistá.

„Máš pravdu. Slíbila jsem ti to a sliby se mají dodržovat,“ umravnila jsem se nahlas.

„Jdi se připravit ke spaní, dej dobrou noc Líze a počkej na mě v postýlce. Hned tam budu,“ pronesla jsem a postrčila ho ke dveřím. Zajásal a pak zmizel na chodbě.

Doběhla jsem se oblíknout a učesat. Hned, jak jsem byla hotová, došla jsem dolů do haly a vyšla před dům. Čekala jsem sotva pár minutek a před vchodovými dveřmi se objevilo velké, černé auto. Šofér vystoupil a slušně pozdravil. Otevřel dveře a já pouze nakoukla dovnitř.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem Edwarda.

„Dobrý večer, Bello,“ opáčil mi pozdrav.

„Něco se děje?“ nejistě se mě optal, vzhledem k tomu, že jsem visela ve dveřích a nechtěla nastoupit.

„Mám menší problém. Potřebovala bych ještě tak čtvrt hodinky. Byl by pro tebe velký problém počkat?“ zeptala jsem se na férovku.

„Jistě, že ne. Počkám,“ vyslovil a pousmál se u toho.

„Můžu tě tedy pozvat na skleničku?“ nervózně jsem se usmála a čekala na jeho odpověď. Přikývnul a vystoupil.

„Jsi překrásná,“ zalichotil mi a já se začervenala. Připojil se ke mně a nepatrně mě chytil za záda. Otevřel mi dveře do mého vlastního domu. Je opravdu neskutečný.

„Abych to vysvětlila, slíbila jsem včera synovi, že mu dnes dočtu rozečtenou pohádku. Pokusila jsem se to oddálit, ale dala jsem slib. Sliby se mají dodržovat. Tedy, alespoň u mě,“ začala jsem a Edward mě stále sledoval a přikyvoval.

„To je v pořádku, Bello. Jen jdi, já počkám,“ vyslovil s něhou v hlase a lehce přivřel oči.

„Posaď se a tady si můžeš nalít skleničku. Jak je libo,“ přednesla jsem jako při prohlídce a stiskla tlačítko, které vysunulo zabudovaný bar. Edward nechápavě zamrkal.

„Nechci, aby syn viděl takovéto věci, proto tohle,“ usmála jsem se a mávla rukou.

„Velmi výchovné,“ usmál se a posadil se na pohovku.

„Tak já tedy běžím,“ řekla jsem a sepnula ruce před tělem.

„Nepospíchej,“ ujistil mě a já se rozešla po schodech za synem.

Otevřela jsem dveře a ten nezbeda už na mě čekal s otevřenou knížkou. Podíval se na mě a já se usmála.

„Ty jsi krásná,“ zhodnotil mě.

„Ty jsi můj brepta, viď?“ usmála jsem se a přisedla si na jeho postel.

„Tak kde jsme to včera skončili?“ optala jsem se pro jistotu a vzala si od něj knížku.

„Jak šla kačka k prasátku,“ vyslovil a očička se mu rozzářila.

„Máš pravdu,“ přiznala jsem a nalistovala správnou stránku. Začala jsem s dočítáním naší pohádky.

„A tak všechna zvířátka oslavovala a radovala se,“ vyslovila jsem už ztišeným tónem. Podívala jsem se na synka, který se už vznášel v říši snů. Zavřela jsem knížku a opět se na něho podívala. On je moje štěstí.

„Už spinká,“ vyslovil a já se rychle otočila. Stál ve dveřích, opřený ramenem o futro. V tom tlumeném světle byl dokonalý.

„Měl pravdu, jsi překrásná,“ vyslovil tichým hlasem a já se studem podívala dolů.

„Jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se a opět se otočila na syna.

„Zajímalo mě, proč šla kačka k prasátku,“ usmál se a vstoupil do pokoje.

„Doufám, že se nezlobíš?“ Přikryla jsem syna a políbila ho na čelo. Pak jsem se zvedla a uklidila knížku mezi ostatní.

„Vůbec, tohle bylo lepší, než cokoliv jiného,“ usmál se a postavil se přede mě.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, ale to už mě držel a přitiskl své rty k těm mým.

Při jeho polibcích se mi tělem rozlévalo ohromné teplo, láska, štěstí. Byl to neskutečný pocit, který byť trval několik málo okamžiků, ve mně zůstával, i když své rty odtáhl od mých.

Zhasla jsem světlo a naposledy se podívala na syna přivřenými dveřmi. Na večeři jsme nakonec nedorazili. Proseděli jsme celý večer v obýváku a povídali si o svých životech.

Byla to už celá hodina, co Edward opustil náš dům, a já stále seděla na pohovce a sledovala místo, kde předtím seděl. Stále jsem ho tam viděla. Jeho úsměv, jeho rysy, jeho siluetu. Uvědomila jsem si, že ve mně zapálil něco, co už dávno vyhaslo, a nikdo nedokázal najít zápalky, aby to znova zahořelo. Až on.

***

Seděla jsem na zahradě a sledovala Charlieho, jak si hraje. Slunce pálilo, a tak jsem došla pro slunečník, který jsem rozprostřela nad pískovištěm, aby se malý nespálil. Dívala jsem se na něj, ale v myšlenkách jsem byla u Edwarda. Nemohla jsem si pomoct, ale chtěla jsem ho vidět.

„Lízo?“ zavolala jsem na synovu opatrovatelku.

„Ano, paní?“

„Musím naléhavě odejít. Nevím, kdy přesně se vrátím. Kdybych to nestihla na večeři, postarej se o to, prosím,“ rozdala jsem pokyny a vyběhla se obléknout.

Seběhla jsem dolů a došla políbit Charlieho. Hned po rozloučení jsem nasedla do auta a zamířila na adresu CullenCorporation.

„Jdu za panem Cullenem,“ vysvětlila jsem paní na recepci.

„Počkejte, prosím,“ opáčila mi a zvedla telefon.

„Vaše jméno?“ zašeptala s přikrytým sluchátkem.

„Isabella Blacková,“ zašeptala jsem a opřela se o recepci.

„Můžete jít, hned vás přijme,“ vyslovila mile a mně se ulevilo.

„Bello? Co tu děláš? Stalo se něco?“ promluvil na mě ztlumeným hlasem, chytil mě za záda a vedl někam pryč od jeho kanceláře. Vešli jsme do vedlejší zasedací místnosti.

„Nic se nestalo, jen jsem tě potřebovala vidět, nezlob se,“ zašeptala jsem, i když dveře byly zavřené a nikdo tu nebyl. Hned, jak jsem to dořekla, na jeho tváři se objevil šťastný úsměv a ten donutil i mě se usmát. Hned potom mě dychtivě a vášnivě políbil.

„Taky jsi mi chyběla. Ale teď se musím vrátit. Tvůj manžel je u mě v kanceláři. Měli jsme dnes dohodnutou schůzku,“ vysvětlil jeho lehkou nervozitu. Přikývla jsem a sklopila zrak.

Uvědomila jsem si, co to vlastně dělám. Podvádím manžela. Cítila jsem se hrozně, ale nemohla jsem si pomoct. Už celý měsíc udržuji mimomanželský poměr s Edwardem Cullenem. Jenže ten měsíc byl ten nejlepší v mém životě. Jsem příliš slabá na to, abych toho nechala. A tak se musím smířit s tím, že jsem obyčejná flundra.

Uviděl můj výraz a bolestivě se na mě usmál. Tentokrát jsem nebyla schopná mu úsměv oplatit.

„Vydrž tu chviličku. Ukončím to a pak někam zajdeme, ano?“ Souhlasně jsem přikývla. Políbil mě a vyšel z té místnosti.

Po chvilce se dveře otevřely a v nich se objevila Alice. Lekla se mě a já jí taktéž.

„Co tu děláš?“ vyhrkla na mě. S Alice jsme trávily hodně času nad naším projektem. Hodně jsme se sblížily. A ona si nemohla nevšimnout, co je mezi mnou a Edwardem. K mému překvapení byla na naší straně.

„Čekám na Edwarda. U něj v kanceláři je můj manžel,“ rychle jsem vysvětlila a chtěla za ní zavřít dveře. Když jsem uchopila kliku, v chodbě se objevil Jacob. Strnula jsem hrůzou, ale zareagovala jsem. Uskočila jsem a dveře rychle zabouchla.

„Ježiš,“ vyšlo mi z úst nekontrolovaně.

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě, ale já nebyla schopná slova. Neviděl mě! Neviděl mě, opakovala jsem si pro sebe.

„Jacob,“ hlesla jsem a opřela se zády o dveře.

„Viděl tě?“

„Snad ne,“ vyslovila jsem a zalapala po dechu.

Po chvilce se dveře rozletěly a v nich stál Edward. Ulevilo se mi a padla jsem mu okolo ramen. Chytil mě a políbil do vlasů. Spadl mi kámen ze srdce.

„Alice, zruš můj odpolední program, prosím,“ uculil se na ni a ona si nešťastně povzdechla. Edward se na ni zamračil a já se prosebně otočila. Chtěla jsem s ním být chvíli o samotě. Prostě jen s ním.

„Mám pro tebe jedno slovo,“ vyslovila a změřila si ho pohledem, „prémie“, vysypala ze sebe a položila tác, který původně přinesla. Hned potom jsme se odebrali do garáží k jeho autu. Nasedli jsme a vyjeli užít si jeden druhého, alespoň na tu chvíli, která nám zbývala.

„Nechci tě pustit,“ vyslovil a po tisící mě k sobě přitáhl a políbil.

„Už opravdu musím,“ zašeptala jsem a opět jsem vyhledala jeho rty.

„Právě jsem na něco přišel,“ uculil se a já se na něj se zájmem zadívala.

„Jedu do Ria na ten benefiční koncert, pojeď se mnou,“ dořekl a já naprázdno otevřela pusu. Celý týden s Edwardem? To je sen, který si nemůžu nechat ujít.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ přeptala jsem se pro jistotu, i když jsem svou odpověď věděla.

„Pojeď, prosím,“ řek a přitiskl si mě k sobě.

„Dobře. Zařídím to ve firmě a…“

„Ne, firmu z toho vynechej. Pojeď prostě jako moje partnerka.“ Nad jeho žádostí jsem se pozastavila.

„Partnerka? Jsem vdaná, Edwarde, a ty chodíš s tou modelkou, jak by tohle vypadalo?“

„Změním hotel a nebude žádný problém,“ dořekl svůj nápad a já zakroutila hlavou.

„Ne, ne, to by bylo moc riskantní,“ protestovala jsem a poodstoupila jsem od něj.

„Bello, budeme spolu celý týden. Zajistím naprostou diskrétnost, hm?“ naléhal na mě. Podívala jsem se do jeho očí a podlehla jsem jeho kouzlu. Nakonec jsem kývla na souhlas a přála si opět cítit jeho rty na těch mých.

***

„Jak dlouho budeš pryč?“ štěknul po mně, když jsem mu vysvětlovala tu pracovní cestu.

„Předpokládám, že týden.“ Mluvila jsem velmi tiše, byla jsem nervózní. Nikdy jsem neuměla moc dobře lhát. Jenže jsem měla to štěstí, že manžel měl důležitější věci na práci, než mě.

„Dobře, já pozítří odlétám do L. A. a budu pryč přibližně deset dní. Takže to se akorát potom sejdeme doma,“ vysvětlil mi své plány a já jen přikyvovala.

„Dobře,“ odkývala jsem mu a chtěla opustit jeho pracovnu.

„Iso?“ důrazně na mě zavolal. Tázavě jsem se na něj otočila.

„Hezký let,“ usmál se na mě a věnoval mi krátký pohled. Zrudla jsem až na zadku. To si piš, ty studenej psí čumáku, že budu mít hezký let!

„Děkuji,“ vyslovila jsem už zklidněným tónem.

Při pohledu na mé sbalené tašky u dveří se mi přitížilo. Takhle dlouho jsem bez Charlieho nikdy nebyla. Zakmitalo mi před očima, a tak jsem se posadila na postel. Po chvilce jsem se vzpamatovala a doběhla do pokoje mého syna. Kreslil si u stolku. Padla jsem k němu na kolena a požádala ho, aby mě objal. Pevně jsem ho k sobě tiskla a svírala. Slzy se mi nahrnuly do očí a já se je snažila zatlačit. Charlie by také plakal, kdyby mě viděl, a to bylo to poslední, co bych chtěla před odjezdem vidět.

„Miluju tě, zlatíčko! Pamatuj si to! Maminka tě miluje ze všeho nejvíc!“ šeptala jsem mu a hladila ho po vláskách.

„Buď hodný a dobrý. Bude se mi stýskat,“ vyslovila jsem a Charlie mi dal pusinku. Rozloučili jsme se a já nasedla do auta, které už bylo připravené odvézt mě na letiště.

Vystoupila jsem a na chvilku zauvažovala, že se vrátím zpět za mým chlapečkem. Nadávala jsem si za to, že ho opouštím, že jsem špatná matka. Jenže to, co bylo mezi mnou a Edwardem, to byla pravá láska. Přesně taková, jakou poznáte jen jednou za život, jestli ji vůbec poznáte.

Vzala jsem kufr a chtěla odejít zpět do auta. Už jsem se otáčela, když jsem ho v dálce mezi lidmi uviděla. Stál tam a nervózně postával. Neustále se díval na hodinky. Čekal na mě. Na moment jsem se zastavila a zadívala se na něj. Někdo tak neskutečně krásný a úžasný. Stále jsem nemohla uvěřit, že někdo takový opravdu existuje a hlavně, že mě někdo takový miluje.

Zabořila jsem hlavu do volné ruky a snažila se racionálně uvažovat. Odejít s láskou svého života, nebo se vrátit k synovi, mému jedinému štěstí? Neznala jsem odpověď, ale jedno mi bylo jasné, oba je mít nemůžu.

Prohrábla jsem si vlasy a snažila se potlačit slzy, které se mi draly do očí. Vtom mě spatřil. Dívala jsem se na něj a on uviděl mé rozpoložení. Nepotřeboval slova, pochopil to. Zhluboka se nadýchl a dal ruce v bok. Stál a díval se na mě. Nemohla jsem se pohnout a jediné, co jsem v té chvíli chtěla, bylo, aby mě objal, pevně objal a řekl, že všechno bude v pořádku. Byla by to lež, vím to. Manžel mi syna nikdy nedá.

I když mozek mi velel jít okamžitě domů, nohy mě neposlouchaly. Rozešly se směrem k němu. Bez náznaku radosti mi šel naproti. Slzy mi tekly po tváři, když mě pevně svíral v náručí. Upustila jsem kufr a pevně ho objala kolem krku.

„Miluju tě,“ zašeptal. Nereagovala jsem na jeho slova. Jen jsem ho držela a přála si, aby to nebyla pravda.

Letěli jsme první třídou, takže jsme měli opravdu velký kus soukromí. Promluvila jsem až v půlce cesty. Do té doby jsem nebyla schopná ze sebe vydat byť jen tichounké ano. Užírala jsem se myšlenkami na syna a soužila se vědomím, že se to určitě provalí. A provalení bude znamenat, že přijdu o svého syna. Opravdu jsem ochotná ztratit syna pro lásku k muži?

Odpovědí mi bylo prostředí letadla, ve kterém jsem se právě nacházela. Dělalo se mi velmi zle od žaludku. Ne z jídla, ne z Jacoba, ne z Edwarda, ze sebe.

Dojeli jsme do hotelu a ubytovali se. Hned, jak se otevřely dveře od našeho apartmánu, utíkala jsem k telefonu a vytočila náš dům.

„Je tedy všechno v pořádku?“ ujišťovala jsem se po sto sedmé, že je Charlie v pořádku.

„Dáte mi ho k telefonu?“

„Tak ho, prosím, vzbuďte. Ne, opravdu je to velmi naléhavé,“ vysvětlovala jsem naprosto stupidní věc jeho opatrovatelce.

„Bello,“ promluvil na mě tiše Edward. Podívala jsem se na něj a viděla své iracionální chování.

„Lízo? Nechte ho spát. To je v pořádku, zavolám zítra. Dobrou noc,“ ukončila jsem hovor.

„Jestli chceš, zamluvím ti na zítra letenku. Sice to bude asi s přestupem, ale je to nejrychlejší způsob,“ vyslovil smutně a rozvázal si kravatu. Otočil se k židli, která byla u stolu, a opřel se o ni.

„Nezlob se,“ zašeptala jsem a chytila jsem ho zezadu za pas.

„Neomlouvej se mi, je to tvůj syn.“ Otočil se ke mně a já se opět ocitla v jeho náruči. Něžně jsem ho políbila a už jsem nechtěla nic slyšet, pouze cítit jeho polibky na mém těle, tak jako vždycky.

***

„Dnes jste kouzelná, paní Blacková,“ sklonil mi poklonu Adam Levinstein, majitel ProMode Media. „Ostatně tak jako vždy,“ dodal a slizky se na mě usmál.

„Děkuji, Adame,“ uculila jsem se a odložila sklenku šampaňského na tác procházejícího číšníka.

„A teď mě omluvte, pánové,“ pronesla jsem a odkráčela od těch idiotů s přehazovačkami.

Došla jsem na kraj celého sálu a doufala, že si na chvilku odpočinu. Dívala jsem se po všech těch lidech a nechtěně jsem se nad jejich falešností šklebila. Až můj podhled spočinul na Edwardovi. Můj škleb se změnil v zamilovaný úsměv. Dívala jsem se na něj, jak s úsměvem čelí všem těm zbohatlíkům, kteří by se přetrhli, jen aby je pozdravil. Po chvilce přejel pohledem po místnosti. Jeho oči byly plné starosti, když mě nenašel. Nakonec dostal to, co chtěl, podíval se mým směrem a hned, jak mě zaregistroval, oči mu zazářily a věnoval mi úsměv.

Po chvilce se vymanil ze sevření těch hladových psů a došel si pro mě. Vyzval mě k tanci. Na parketu jsme se propletli mezi jiné tančící páry a Edward si mě k sobě přivinul.

„Jsi okouzlující,“ vyslovil a nepatrně mě přitom políbil na ucho. S povzdechem jsem se pousmála. Po chvilce se mi udělalo nevolno.

„Musím na vzduch,“ zašeptala jsem, ale to už jsem opouštěla parket a blížila se ke dveřím na venkovní terasu. Edward mi byl v patách. Vyběhla jsem až k zábradlí a zhluboka dýchala.

„Jsi v pořádku?“ doběhl mě a nepatrně se rozhlédl, kdo všechno je na terase přítomen.

„Nevím,“ zašeptala jsem a snažila se uklidnit a nahnat do plic co nejvíc vzduchu. Chytil mě zezadu za ruce a odtáhl mě trochu víc stranou.

„Jsi červená,“ vyslovil a přiložil mi ruku na tvář.

„Mám nával horkosti,“ vysvětlila jsem své zčervenání a opět se od něj otočila. Popošel ke mně a postavil se vedle mě. Po chvilce ten stav ustával.

„Bello, jak je ti?“ prolomil to zaryté mlčení.

„Už mnohem lépe,“ uklidnila jsem ho. Otočil si mě k sobě a rychle mě políbil. Nemohla jsem si pomoct a znovu jsem si ho přitáhla a dala mu ještě jednu ukradenou pusu. Oba jsme se tomu současně zasmáli. Byli jsme jako malé děti.

Ještě nějakou chvíli jsme tam stáli a povídali si. Zjistila jsem spoustu zajímavých informací. Například, že s tou modelkou Tanyou, se kterou chodil, se rozešel ten večer, kdy mě poznal. Nebo že ten večer se do mě nenapravitelně zamiloval. Nad jeho poznámkou jsem se musela smát.

„Proč se mi směješ?“ zarazil se a na rtech se mu objevil lehký úsměv, přesně takový, kdy byste ho zulíbali.

„Protože ten večer jsem pochopila, že jsem tvoje. Nemůžu uvěřit, že tys to cítil stejně,“ smála jsem se. Taky se usmál, ale vtom nás někdo vyrušil.

„Paní Blacková, mám jisté podezření, že si pana Cullena monopolizujete,“ smál se Brief Guterg, majitel jedné z největší farmaceutické společnosti ve státech. Než to dořekl, podlomila se mi hrůzou kolena.

„Briefe, jak se máš?“ odvedl jeho pozornost Edward a já se zmohla jen na lehký výdech s úsměvem. Chvilku spolu konverzovali a já jen stála a zhluboka dýchala.

„O tom jsem s tebou chtěl vlastně mluvit,“ řekl Brief a podrbal se na bradě. Bylo mi jasné, co bude následovat. Něco od něho potřebuje. Další, kdo ho bude žádat o pomoc.

„Omluvte mě, pánové,“ skočila jsem jim do řeči a nepatrně chytila Edwarda za loket, který jsem mu stiskla, aby věděl, že je vše v pořádku. Oba mě obdařili úsměvem a kývli na mě. Se sklopeným zrakem jsem je opustila.

Krátce po druhé hodině ranní jsme se odebrali do našeho hotelu. Celý zbytek týdne jsme pak prožili v poklidu na odlehlém ostrově blízko Ria. Edward nás tam odvezl hned následující den. Široko daleko nikdo nikde. Bylo to úžasné a nezapomenutelné.

Těm, kteří to dočetli až sem, bych chtěla moc poděkovat! Tohle je totiž moje úplně první jednorázovka. :) A musím přiznat, že je to moje srdcovka. :)

Takže, děkuji, že jste byli při ní se mnou a doufám, že se si počkáte na druhou část. :)

Jak se Vám to zatím líbí? Za všechny komentáře budu ráda. :)

2. část

MMoník.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Motýlí křídla 1. část: