Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Můj milý deníčku

08.02.2012 (20:45) • • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2268×

Můj milý deníčku,

vím, že jsem ti už dlouho nenapsala, ale nevěděla jsem, o čem bych ti mohla povyprávět. Avšak před pár dny jsem prožila něco neuvěřitelného! Potkala jsem někoho, kdo omámil mé smysly tak, že se mi kolena třepala, jak by byla z rosolu.

Vše se odehrálo čistou náhodou či osudem? Však seběhlo se to rychlostí výstřelu z pušky…

Právě odbilo něco po půlnoci a já se v doprovodu mladého lorda Voldemorta vracela domů z návštěvy jednoho vysoce postaveného čaroděje a ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích – profesora Brumbála. Všude bylo až děsivé ticho. I když co byste čekali v tak pozdní noční hodinu? Procházeli jsme s lordem Voldemortem tmavými ulicemi čtvrti a já si cestou prohlížela vitríny se zbožím.

Nacházeli jsme se zrovna na Příčné ulici, když Lord náhle zastavil. Otočila jsem se na něj s otázkou: „Co se děje?‘‘, však odpovědi se mi nedostalo. Po chvíli čekání jsem přišla blíže k němu, odhrnula mu pár vlasů spadených do obličeje a podívala jsem se mu do očí. Ten skelný pohled, jež doplňovala tvář zkroucená do podivné - napůl usmívající se grimasy, mi v momentě vše objasnila. Už zase měl ty své temné myšlenky. Někdy se mu prý stávalo, že mu myslí běhaly obrazy o zničení a pokoření světa, o jeho vládnutí všemu živému a o smrti mnoha lidí. Občas tyto jeho „myšlenkové pochody‘‘ trvaly minuty, jindy se nemohl probudit celé hodiny.

I tentokrát jsem tušila, že to minimálně půl hodinky potrvá. Proto jsem vytáhla z bezedného vaku svou vyřezávanou kouzelnickou hůlku a pomocí jednoduchého kouzla vytvořila židličku, na kterou jsem Voldemorta usadila. Pak jsem hůlku opět uložila do vaku.

Sama jsem po chvíli nevěděla, co dělat, tak jsem se jala prohlížet vitrínu šperkařství.

Po půlhodině prohlížení nejrůznějších obchodů na ulici se objektem mého zájmu stal poslední krámek, který jsem si ještě neprohlédla, a to obuv. Obuv byla na rohu Příčné ulice a jedné menší slepé uličky s názvem Skrytá. Právě jsem módním okem zkoumala čokoládové lodičky na vyšším podpadku, které by určitě skvěle ladily k mým novým krémovým šatům.

Náhle však k mým uším dolehl tlumený výkřik vycházející ze Skryté ulice. Okamžitě jsem sáhla do bezedného vaku pro hůlku a pevně ji uchopila za černou rukojeť. Věděla jsem, že se mi nemůže nic stát, jelikož podle některých čarodějů mé magické schopnosti až přesahovaly hranici uvěření, přesto se mi nervozitou napjaly snad všechny svaly v těle. A to i ty, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám.

Pomalu a obezřetně jsem se blížila k místu, odkud se výkřik ozval. Přesně k tomu místu, z něhož bylo nyní slyšitelné jen tiché sípání a mlaskání. Čím blíž jsem přicházela, tím lépe zřetelnější se stávaly obrysy dvou osob, které se opíraly o zeď. V tom momentě mi došlo, v jak těsné blízkosti u sebe obě postavy stojí.

Prvně jsem si myslela, že se jedná o mladý zamilovaný pár, který se vracel z nějakého večírku, a vyznává si lásku. To jsem však zavrhla v moment, kdy se vyšší mužská postava otočila ke mně, a já uslyšela tiché zavrčení. Na chvíli jsem ztuhla překvapením z toho nelidského zvuku. Po chvíli jsem se naštěstí vzpamatovala. Mé ,,vzpamatování“ mi ale nevydrželo moc dlouho, jelikož ihned, jak jsem svůj zrak stočila k druhé osobě, přešel mi tělem děs a naskočila mi husí kůže. Ten člověk téměř visel v náručí první - vrčící - osoby, nehýbal se a celkově vypadal, že je mrtvý. Okamžitě jsem namířila hůlkou na toho muže, o kterém jsem si myslela, že je vrahem druhé osoby, a vyřkla: ,,Experiarmus!‘‘

Muž v mžiku odletěl o šest metrů dozadu a zastavil se o zeď právě v místě, kde ji osvětlovalo měsíční světlo. Mezitím druhá, nyní už stoprocentně mrtvá osoba se skácela k zemi. Konečně jsem si mohla prohlédnout tvář jejího vraha.

Musím říct, že byl opravdu krásný.

Jeho bronzové třapaté vlasy házely až zlatavé odlesky. Téměř andělský obličej měl nyní překvapený výraz. To víte, mnoho lidí neví o existenci magie, protože kouzelníků a kouzelnic je ani ne sto na celé planetě. Sněhobílá pokožka nejevila známky jakékoliv nedokonalosti. Na sobě měl černé ošuntěné kalhoty, celkem zachovanou bílou košili a dlouhý černý kabát, který svou používanost dokazoval několika děrami a špinavými skvrnami – povětšinou od hlíny. Až nyní jsem si teprve všimla, že to není ani tak muž, jako spíš chlapec zhruba mého věku.

Nejvíce mě na něm ale vyděsily dvě věci. Za prvé - jeho oči barvy krvavé červené, které na mě překvapeně upíral. A za druhé - rty! Jeho krvavě červené rty, z kterých stékaly dva tenké potůčky rudé krve.

V ten moment mi to došlo!!! Nadávala jsem si, že mě to hned nenapadlo?! Byl to totiž upír. Bytost, která se živí krví jiných lidí či zvířat. Tento očividně upřednostňoval jednodušší ,,lidskou stravu‘‘.

Chvíli jsme si jen navzájem hleděli do očí a ani jeden netušil, jak se zachovat.

Uběhlo už takových pět minut a ani jeden jsme se stále nepohnuli, až po chvíli se upír začal pomalu zvedat, přičemž mi celou dobu koukal do očí a sledoval, jak na jeho pohyb zareaguji.

Nejspíš čeká, že ho opět odhodím na zeď, pomyslela jsem si a pousmála se nad jeho obezřetným chováním. Můj úsměv upíra zarazil. Viděla jsem, že toto nikam nevede, tak jsem se odhodlala promluvit.

„Ahoj! Já jsem Isabella, Isabella Charlotte Marie Swan. A ty jsi?‘‘ zeptala jsem se. Chvíli se na mě jen zkoumavě díval a poté odpověděl.

„Já jsem Cullen, Edward Anthony Masen Cullen.‘‘

A tato slova mi změnila život…

Moc Vás všechny prosím, napište mi tu nějaký ten komentář, ať vím, jak na tom se psaním jsem. A taky, jestli má cenu vůbec psát. Opravdu Vás moc prosím!!! Z kladných ohlasů budu mít radost a ze záporných se poučím. Takže pište, hodnoťte a komentujte. Za každý komentář Vám děkuje Vaše dee... XD

Autor: , v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můj milý deníčku: