Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Může se to stát kdykoliv

12.08.2010 (20:00) • Elisme7 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3733×

Letní prázdniny jsem měl nejradši. Moji rodiče odjeli na dovolenou a já zůstal sám doma. Máma mě několikrát přemlouvala, ať jedu s nimi, ale odmítl jsem. Dělala si starosti. Naprosto ji chápu, ale jsem dospělý 17 – ti letý kluk. Dokážu se o sebe postarat.

První den uběhl relativně v klidu. Byl jsem venku s klukama a povídali si o hudbě. Bez hudby si svůj život představím jen ztěží.

Doma jsem připravil v mikrovlnce mraženou pizzu. Na lednici visel ještě vzkaz od mamky. Dávej na sebe pozor, Edwarde. Peníze na jídlo budeš mít u babičky, tak si k ní zajdi, až je budeš potřebovat.

Teplou pizzu jsem zhltl bleskovou rychlostí a pádil na noťas. Chvíli trvalo, než naběhl. Jasně, že jako první jsem šel na stmivani.eu, pak na icq a facebook.

Koukám na nově přidané kapitolky mých oblíbených povídek a najednou slyším za sebou nějaké vrčení. Pomyslel jsem si, že je to sousedovic pes, protože ten můj takhle nevrčí. No tak si čtu povídku ´Je aj láska návyková´. Tentokrát vrčení zesílilo a já se opravdu lekl. Otočil jsem se za sebe.

„Ježiši!!! To jsem se lekl,“ vykřikl jsem. Za mnou seděl můj pes sir Pusák. Podrbu ho za ušima, ale on začne kňučet.

„V klidu,“ uklidnil jsem ho. Otočil jsem se nazpět. Místo obrazovky notebooku přede mnou stála osoba celá v černém. Kdybych vám teď řekl, že jsem neměl skoro nasráno v kalhotách, lhal bych. Nevěděl jsem, co dělat. Jak reagovat.

Osoba se ke mně přibližovala a já měl tu možnost jí pohlédnout do sytě rudých očí. Zdá se mi to? Je to jen sen? Probudím se a nic tu nebude. Zavřel jsem oči a znovu je otevřel, ale žádná změna se nekonala. Začal jsem pociťovat strach. Byl jsem na pokraji zhroucení.

„Jenom to štípne,“ řekl mi ženský hlas se smíchem. Vzal jsem nohy na ramena.  Vydal jsem ze sebe maximum. Najednou stojím na ulici a rozhlížím se po nejbezpečnějším úkrytu. Nic z přijatelných možností mi nedávalo šanci na přežití. Běžel jsem směrem k policejní stanici, ale do cesty mi vstoupila dotyčná žena. Na tváři jí hrál pobavený úsměv. No, mně teda nic vtipného v tuto chvíli nepřišlo.

„Nezabíjej mě, prosím,“ požádal jsem ji. Během sekundy přisála své rty na můj krk a dva trny mi projely skrz kůži.

„Ááá!“ Sála mou krev, jakoby jí roky nikdo nedával napít. Každým jejím vcucnutím mi proudil do žil jed, který začal spalovat celé mé tělo čím dál víc.

Nohy vypovídaly službu a já se sesunul k zemi jako pytel brambor. Hořel jsem, cítil blížící se konec, ale ani jedno z toho se mi nedostávalo. Trvalo věčnost, než žár přestal a já slyšel poslední úder mého srdce. Jsem mrtvý, proběhlo mi myslí.

Prudce jsem otevřel oči. Nade mnou se skláněla černovlasá žena. Ve tváři se jí zračila spokojenost, ale šel poznat i náznak opatrnosti.

Chvíli jsem tápal a snažil se pochopit, co se stalo. Jediné, nač jsem si vzpomněl byly zuby, které protrhly blánu mé kůže a bolest, která mučila tělo.

Došlo mi, co je tato žena zač a co jsem teď i já. Upír. Neměl jsem na vybranou a lidé, které zabiju, abych uhasil oheň v krku a nesnesitelnou žízeň, na výběr mít taky nebudou.

„Vítej v mém světě," pronesla líbezným hlasem.