Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Myslela jsem si, že jsi jen sen!

06.02.2012 (16:00) • AddyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3746×

Myslela jsem si, že jsi jen sen!

Už je to pět let, co se mi o tobě naposledy zdálo. Tehdy jsem ještě jezdila k Charliemu aspoň v létě, kdy tam bylo alespoň trošičku teplo. Bylo to městečko věčného deště. Já do Forks jezdila jen nerada, byla tam zima a jen sem tam vysvitlo sluníčko, které jsem tak milovala a vlastně i doteď miluji.

Nevím, jak se ten nádherný anděl jmenoval. Jsem si naprosto jistá, že mi to v některém z těch snů řekl, ale jak každý ví, žádný se, ať už opakovaný nebo ne, nedá zapamatovat celý. Pamatuji si ale, že měl nádherný bronzový rozcuch a medově zlaté oči, které se na mě vždy něžně usmívaly. Byl vyšší vysportované postavy. Svaly se pod těsnými triky krásně rýsovaly a já byla naprosto unešená z toho výtvoru matky přírody. Musela se asi hodně nudit.

Jednou, když mi moje maminka oznámila, že bude mít s Philem, jejím novým manželem, miminko, řekla jsem si, že se odstěhuji k tátovi a jim dám trochu prostoru i pro sebe a jejich výtvor lásky.

Zrovna jsem seděla v letadle, které ještě stálo na rozjezdové dráze, zazvonil mi telefon s tím, že v letadle, ve kterém se zrovna ocitám, je i rodina, která se stěhuje do Forks spolu se mnou. Prý se jmenují Lordenovi a já se za nimi mám ukázat a představit. Přišlo mi to divné, ale přemohla jsem se a šla je najít. Nebylo to tak těžké, protože letadlo zastavovalo až v Seattlu, kam moc lidí a už vůbec ne rodin nejede. Byla tam jen jedna větší skupinka dvou starších a tří mladších lidí.

„Ahojky, já se jmenuju Bella Swanová a do Forks se stěhuji zároveň s vámi. Vy určitě budete Lordenovi, moc mě těší. Omlouvám se, že jsem k vám tak vtrhla, ale volal mi otec, takže jsem něco jako uvítací výbor. Promiňte mi, ale když jsem nervózní, strašně plácám a nejde to zastavit, takže…“ vyjekla jsem.

„Omlouváme se, slečno, ale asi si nás s někým pletete… My nejsme žádní Loremovi, nebo jak to bylo, ale Dekonovi,“ omluvila se mi statná žena, která se na mě usmívala jako sluníčko.

„Ježíši, takový trapas… Moc se omlouvám…“ prohodila jsem po chvíli, když mi došlo, co jsem za trapas provedla. Jo jo, na to jsem já expert. Ztrapnit se za jakéhokoliv času na jakémkoliv místě. Už jsem si na to zvykla, ale stejně se vždy cítím trapně a zčervenám.

Vzdala jsem to a radši, abych se zase nějak neztrapnila, jsem si šla sednout zpátky na svoje místo.

V Seattlu na mě už čekal táta v, jak jinak, policejním autě. Připadala jsem si jako nějaký drogový dealer, kterého právě chytli. Všichni v okolí se na mě dívali a tentokrát to nebylo tím, že jsem hezká, ale zcela určitě tím autem.

„Je to můj otec, pane bože!“ vykřikla jsem rozzuřeně, když mi to začalo lézt na nervy. Vím, že jsem dost výbušná, ale nemají provokovat těmi jejich všetečnými pohledy.

Táta se na mě díval dost pobouřeně, ale já jsem to ignorovala a ještě pořád dost rozzuřená nasedla do auta s řádným třísknutím dveří.

Táta se radši ani nepokoušel se mnou nějak komunikovat, protože ještě, když jsem byla ve Phoenixu, jsem mu jasně řekla, že nemá jezdit policejním autem, že radši půjdu pěšky, než v takovém křápu navíc s nápisem policie.

Pravda, že jsem ve Phoenixu byla v policejním autě, protože jsem jednu dobu byla dost rebelka a se svojí partou jsme dělali všelijaké ne zrovna zákonné věci. Na policii jsem byla téměř stejně často jako doma.

Jo, jo, mám už celkem velký rejstřík, ale po tom, co se mi zdál ten můj anděl, jsem s tím vším přestala a teď jsem čistá, jako… jako… jako voda ve studánce. Já vím, je to divné přirovnání, ale nic jiného mě nenapadá.

Když jsme konečně dojeli domů, táta vytáhl tašky z kufru auta. Rozhlédla jsem se, čímž jsem zjistila, že…

„Nic se tady nezměnilo, že?“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas směrem k Charliemu. Teda tátovi.

„No, skoro nic. Jen se tady ještě před tebou a tou rodinou, co jsi s nimi letěla letadlem, rodina Cullenových. Jinak nic. Jen jsem ti koupil novu postel a peřiny.

„Aha… Tak já si jdu vybalit a půjdu spát. Po cestě jsem dost unavená.“ Otočila jsem se a šla nahoru.

Nakonec jsem si ani nevybalila, protože jsem si vlezla nejdříve do vany, kde jsem málem usnula. Pak jsem si lehla do nádherně měkké postele.

Doufala jsem, že se anděl ukáže, ale ne, nepřišel. Začínal mi chybět jeho nádherný úsměv, jeho zlatý pohled, ve kterém jsem vždy málem utopila. Stýskalo se mi a to hodně. Zdálo se mi o škole, bohužel mě tam ale šikanovali. Byl to zoufalý sen a já se mohla jen modlit, aby se sen nestal skutečností.

Když jsem ráno vstala, táta už byl v práci, takže jsem byla sama doma. Dala jsem si koupel, umyla si vlasy a dala si masku na pleť. Oblékla jsem si staré tepláky a děravé tričko, abych se nezašpinila, když budu uklízet, protože po celém domě byl celkem slušný svinčík.

Začala jsem v kuchyni, kde to vypadalo, jako kdyby táta nemyl nádobí nejméně měsíc. Poté, co jsem domyla nádobí, jsem utřela prach a vysála obývací pokoj. Podívala jsem se na hodiny, bylo už čtvrt na dvě, takže jsem si rychle něco uvařila, abych mohla pokračovat koupelnou, která vypadala jako po výbuchu. Věřte mi, nechtěli byste vidět ten záchod. Divím se, že jsem se u toho nepozvracela.

Večer, když už jsem douklízela i v pokojíku, jsem vlezla do teď už čisté vany. Dala jsem si malinovou pěnu do koupele a zapálila svíčky. Parádně jsem si to užila. Když jsem vylezla, nachystala jsem si věci do školy a šla spát. Vím, že bylo brzo, nestihla jsem ani tátu, který mi během poledne volal, že se v práci zdrží až do desáté, takže jsem si dala na večeři jenom chleba se salámem.

Ráno jsem vstala kolem šesté, nemohla jsem totiž nervozitou dospat. Vlezla jsem si ještě do vany, protože jsem měla dost času. Umyla jsem si i vlasy, které jsem si po vysušení nechala volně rozpuštěné. Nemalovala jsem se, takže jsem se stihla i nasnídat. Teda chtěla jsem snídat, ale byla jsem dost nervózní, takže jsem se jen napila čajem a šla do školy.

Do školy jsem musela přijít už kolem půl deváté, abych si stihla zajít do kanceláře pro papíry.

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová. Chtěla bych požádat o papíry k podepsání a rozvrh,”  řekla jsem odhodlaně.

„Jo, jasně, ty budeš ta nová studentka. Dcera náčelníka Swana, že je to tak?” Podala mi papíry.

„Ano, to ano. Děkuji a na shledanou.” Jen kývla a otočila se ke své práci.

Když jsem vyšla ven, parkoviště již bylo zaplněné. Přiběhl za mnou nějaký kluk.

„Ahoj, ty budeš Isabella Swanová, ta nová studentka, viď. Já jsem Eric Lancaster, těší mně,” usmál se na mě.

„A… Ahoj, jo to budu asi já. T… taky mě těší.” Jen se zasmál.

„Pojď se mnou, představím tě mým kamarádům,“ řekl. Až teď jsem si všimla, že je celkem hezký. Měl delší hnědé vlasy v rozcuchu a hnědé hluboké oči. Vypadal skoro jako moje dvojče.

„Toto je moje přítelkyně Angela, napravo je Jessica a její přítel Mike a poslední Ben.“ Na všechny jsem se mile usmála. Doufala jsem, že bychom se mohli kamarádit. Vypadali mile. Teda až na Jessicu, ta vypadala, jako by mě chtěla zabít pohledem. Nemusí se bát, Mika jí určitě nepřeberu. Byl to takový ten modrooký, blonďatý andílek. Ale pravý je ten můj anděl. Všichni kluci vedle něho by vypadali jako děti, kterým ještě odkapává mléko z pusy.

I přes to, že se zdálo, že jsem si našla kamarády, byla jsem nervózní. Byla bych tak ráda, kdyby se tady ukázal můj neznámý anděl.

Nemohla jsem si nevšimnout auta, které zrovna parkovalo smykem na školním parkovišti. Bylo o Volvo c60, nebo tak nějak, v autech se moc nevyznám. Bylo sice moc hezké, ale ne v porovnání s bohy, kteří z auta zrovna vystupovali. První, koho jsem zahlédla, byla nádherná dlouhonohá blondýna, kterou objímal černovlasý svalovec. Poté vystoupila malá elfka s černými vlasy a nádherným úsměvem.  Kolem ramen měla omotané ruce blonďáka. Jeho vlasy vypadaly jako lví hříva. Jediné, co kazilo jeho božský vzhled, byl výraz, jako kdyby ho bolel zub.

Jediný, co mě ale teď zajímalo, byl řidič tohohle bouráku. První, co jsem zahlédla, byla zrzavá kštice, rozházena všemi možnými i nemožnými směry. Obličej, který jsem zahlédla hned po té, mi byl strašně povědomý. Až když jsem se zahleděla do jeho zlatých očí, uvědomila jsem si, kdo je to.

To je ale vše, co si pamatuji, protože v příští vteřině mě pohltila tma.

Otevřela jsem oči, až když jsem ležela v nemocnici. Nemám nemocnice ráda. Vyskytuji se tam moc často. Všimla jsem si, jak nějaký blonďatý doktor s úsměvem pročítá moji hrubou nemocniční složku.  Stál přímo nade mnou, takže si hned všiml, že jsem se probudila.

„Ahoj, Isabello, jsem tvůj ošetřující lékař. Měli bychom tě ještě dnes pustit. Vypadá to na to, že jsi byla vyčerpaná. Co jsi prosím tě dělala, takhle sebou seknout není normální, tuplem u takového mladého děvčete?“ vychrlil na mě jedním dechem ten blonďák. Nestihla jsem ani odpovědět, když se rozloučil s tím, že bych si měla odpočinout.

Už jsem skoro spala, když někdo zaklepal a vešel dovnitř.

„Ehm, ahoj, Bello,“ usmál se na mě. Mé srdce vynechalo hned několik úderů. Měla jsem co dělat, abych sebou nesekla znova. Byl to on a mluvil na mě.

„Já jsem Edward, těší mě,“ řekl s pokřiveným úsměvem, o kterém si mi tolik zdálo.

Ahojky, doufám, že se to líbilo a budete číst i další moje povídky. Prosila bych si o kritiku i pochvalu( i když té asi nebude moc). S láskou AddyCullen

Autor: AddyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Myslela jsem si, že jsi jen sen!: