Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na chvíli, na noc, ne pro život! lll.

12.05.2011 (15:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3094×

Z předchozího dílu:

Charles navštívil dům Cullenů, kde rozstřelil vázu, okno a Edwardovi prostřelil košili, nakonec ale odešel, když ho Edward donutil. Bella nám omdlela a nakonec se s Edwardem vyspala. Mimochodem, Bella také ví, že je Edward upír.

„Jsem rád, že ti nejsem lhostejný, ani ty mně nejsi.“ Usmála se a ještě jednou mě políbila. „Ale kdybych věděl, že jsi panna, nechal bych si to na později.“

Na chvíli, na noc, ne pro život! III.

„A změnilo by se něco, kdybychom to nechali na později? Pochybuji, podle mne by to bolelo stejně,“ řekla odhodlaně a zívla proti svojí vůli.

„Bolelo to hodně?“

„Viděl si snad, že bych brečela? Ne! Tak to nebylo tak strašný, že? Navíc, ke konci to nebylo tak špatný, jsem zvědavá, jaké to bude příště,“ zasmála se mi do hrudníku. Pane bože, to je ale číslo, tahle holka.

„Mám k tomu něco dodávat?“

„Ne, nemusíš.“ Stále se smála a já byl moc rád, že nemyslí na to, že jí před pár desítkami minut někdo málem zastřelil.

„Jedno mi ale řekni,“ začal jsem, „jak jsi zjistila, kdo jsem?“

„Myslíš to, že jsi upír?“ Kývl jsem. „No, pracuju v tomhle oboru už dost dlouho na to, abych si všimla jistých odlišností, tak jsem se potom jednou prostě zeptala, jestli mám pravdu. Našla jsem si to na Googlu a jelikož mám kamarády v La Push, tak toho prostě vím víc, než by smrtelníci měli vědět.“

„Víš, že to nesmíš nikomu říct,“ konstatoval jsem.

„Vypadám snad na to, že jsem blbá drbna, co roznese úplně všechno? Víš, my společnice umíme držet jazyk za zuby, obzvlášť když jde o soukromí zákazníka.“

Takže jsem pouhý zákazník a ona ráno odjede s tím, že ví, co jsem. Bude mi chybět, ale tak, co naplat. Není to ta holka, která o mně sní a chce se mnou chodit, jako ty slečny u nás ve škole. Ona si může vybírat z mnohých, nevidím důvod, proč bych to měl být já.

„Tuším, co se ti honí hlavou, Edwarde! Ale když mi to dovolíš, chtěla bych mít dovoleno tě milovat,“ řekla a podívala se na mě těma čokoládovýma očima.

„Nemůžu ti to zakázat, ale můžu tě v tom podpořit,“ zašeptal jsem jí do ucha a stáhl si ji do náruče. Mělce mě políbila a uvelebila se mi na hrudi.

„Edwarde, nevadilo by ti, kdybych si od tebe zavolala?“

„Ne, vůbec,“ odpověděl jsem a natáhl se pro telefon, který ležel na nočním stolku. Podal jsem jí ho a ona z paměti vyťukala telefonní číslo.

„Kam voláš?“ Neodpověděla a já slyšel, jak byl hovor přijat.

„Zítra už mě nečekej,“ řekla Bella na pozdrav. Moment, a to proč?

„Prostě končím!“ No to teda moment, nemůžeš. Moc dobře znáš pravidla, jak to chodí, když končí panna. Musí se vyspat se zákazníkem.

„Už se stalo, Meredit, prostě už se nevrátím!“ Máš tu smlouvu, Isabello, a dlužíš mi prachy! Slíbilas, že si to odpracuješ.

„Prachy ti vrátím do posledního centu, jen už mě nechej být!“ Přece si nenechám pláchnou takovou krásnou ženu. Navíc teď už můžeš brát víc zákazníků.

„Jenže já nechci pracovat jako kurva! Je mi šestnáct, chci na střední, chci být normální puberťák!“ Co tak najednou? To jsem ti byla dobrá, když ti chcípli rodiče, co? Měla si prachy a práci a najednou se všechno otočí. Tak to ne, holčičko, jsi tu rok a něco jsi mi slíbila.

„Slíbila jsem, že ti vrátím všechny peníze, které si půjčím, a to taky udělám, ty z dneška mají být poslední splátka. Zítra je budeš mít ve schránce agentury.“ Moment holčičko, stále rozhoduji já.

„Ne, Meredit! Teď si svůj život budu řídit sama. Neboj se, že bych tě práskla, na to jsem ti moc vděčná za falešné doklady!“ dokončila rozhovor Bella a vypnula telefon. Zřejmě tuším, s kým se zná Meredit.

„Dobrý?“ zeptal jsem se, když mi vracela telefon.

„Děkuju. Jo, dobrý, bude to dobrý, doufám, chtěla bych začít od nuly. Od té chvíle, kdy mi zemřeli rodiče...“ řekla tiše a bylo vidět, že má na krajíčku. Jenže ona nechtěla plakat, nechtěla ukazovat, že ji to stále bolí.

„Chceš mi to říct?“

„Edwarde, celou tu dobu jsem si přála najít někoho, do koho bych se okamžitě zamilovala, jsi to ty. Až ti budu jednoho dne na obtíž, tak mi to řekni a já odejdu.“

„Myslím si, že tohle zatím nebudeme ani říkat,“ zastavil jsem její proslov a nechal ji, aby se rozpovídala...

„Moji rodiče zemřeli v letadle. V letadle, který narazilo do dvojčat. Bylo mi čtrnáct. Tenkrát jsem měla letět s nimi, ale nakonec mě nechali doma. Byli jsme všichni tři prohlášeni za mrtvé a já seděla doma u televize. Bylo mi strašně, volali nám známí a já neměla ani sílu vzít telefon a říct, že žiju. Pak mi vypnuli elektriku, vodu, plyn a nakonec jsem musela odejít z domu. Nikomu nepatřil. Měla jsem s sebou pár věcí a v jednom baru jsem potkala Meredit, v tu dobu mi bylo patnáct,“ mluvila tiše, jakoby to nechávala odeznít. „Zbytek znáš.“

„Je mi líto, co se stalo tvým rodičům,“ hlesl jsem a ona si povzdechla.

„To je líto spoustě lidem, ale jen ty to znáš tak, jak to bylo,“ řekla a zavzlykla.

„Už bude dobře, slibuju, Bells. Dáš Meredit peníze a budeš se mnou moct zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ pověděl jsem jí a ona mi pohlédla do oči, zatímco ty její povolily stavidla.

„Neplakej,“ zašeptal jsem a víc ji stiskl v objetí. Zlehka si setřela slzy a zívla.

„Jsem unavená,“ zahuhlala a zavřela oči uvelebená na mé hrudi.

„Dobrou noc, zlato!“ řekl jsem a stiskl ji v náručí. Usmála se...

***

Bella:

Něco se mi zdálo, netuším co, ale Edward říkal, že jsem sebou celou noc mlela. Nezdá se mi možné, že by mě miloval a já jeho tedy rozhodně miluji. Každá s ním chce spát, tak proč bych ses ním nevyspala sama, že?! No, bylo by ode mne nečestné, kdybych sama sobě tvrdila, že ho nevyužívám. Minimálně jako ochranu. Sama sobě lžu.

Možná jsem si proti lásce vytvořila bariéru, kterou on bude muset rozbořit, aby se mi dostal do srdce. Možná nechci, aby mě bolelo, až odjede. Jako netvrdím, že nechci být zamilovaná, jen se toho bojím. Ještěže je moje hlava ochráněna mým vlastním štítem.

„Tady jsou ty peníze,“ řekl Edward, když jsem snídala nějaké lupínky. Zamračila jsem se. Jo, potřebovala jsem zaplatit dluh, ale nechci peníze od někoho, s kým jsem byla dobrovolně celý večer a vyspala se s ním. On je tak strašně sexy, když je bez trička. Měla jsem na sobě tu jeho prostřelenou košili a odmítala ji sundat.

„Nech si je, už si nechci půjčovat,“ řekla jsem a zvedla se s prázdnou miskou od cereálií, odnesla jsem ji do dřezu a začala umývat. Po cestě jsme si s Edwardem povídali:

„Ale já ti ty peníze dlužím, Bello.“

„Ne, nedlužíš. Včera jsem tě dost využila na to, abys mi je nedlužil. Navíc je potřebuješ – okno, váza.“

„Tak tenhle argument ti neuznávám. Prostě si ty peníze vezmi a vyřeš si problém s agenturou,“ zvedl hlas Edward.

„Nepřivlastňuješ si mě trochu? Nejsem holka na zbytek věčnosti! Pobavení, zábava, doprovod. Nejsem zvyklá se vázat!“

„Nemusíš se vázat, alespoň to s tebou nebude stereotyp,“ hlesl a objal mě zezadu kolem pasu, když jsem myla talíř houbičkou se saponátem.

„Ani netušíš, do čeho jdeš. Víc jak rok jsem střídala chlapy den ode dne, nejsem zvyklá někomu otvírat srdce!“

„Alespoň to přiznáš, když máš schovanou mysl,“ zasmál se a políbil mě na krk.

„Kde máš vůbec zbytek rodiny?“ Chtěla jsem změnit téma, neměla jsem ráda, když se mě na to někdo ptal.

„Ve škole, v nemocnici a v galerii,“ řekl a rozepínal mi košili. Já se  něj zblázním, známe se den. Ne že bych ho nechtěla, ale nejdeme na to moc rychle?

„Aha a nechceš trochu zbrzdit? Myslela jsem, že to se mnou chceš myslet vážně...“

„To chci, ale neznamená to, že v té košili nejsi sexy!“ zavrčel mi na kůži na krku. Od srdce jsem se zasmála.

„Nesměj se, tohle je vážná věc, takhle mě nikdy žádná neprovokovala,“ hlesl a sundal mi košili z ramen. Sklouzla mi po pažích a zlehka dopadla na zem.

„A jak tě provokuju, prosím tě?“

„Svojí krásou, tajemností, rozmanitostí,“ řekl a otočil mě čelem k sobě a vášnivě políbil. Skoro jako by chtěl moje rty sníst. Chtěl mě celou, od hlavy až k patě. Odpoutal svoje ruce od mých ňader a sjel s nimi po mojí siluetě až k lemu kalhotek, které trhnutím roztrhl a nechal je spadnout na zem hned vedle košile. Usmála jsem se. Po tomto atentátu na mé spodní prádlo mě jednou rukou posadil na linku a druhou se začal věnovat mému klínu.

Zaklonila jsem hlavu a nechala ho, aby si s mým tělem dělal, co se mu líbí. Laskal má ňadra, krk, čelist a stále nepřestával pohybovat prsty v mém klíně. Nahlas jsem zavzdychala, protože tohle už se nedalo. Nedalo se být zticha, když všechny hormony, které mám v těle, chtěly víc a víc. Usmál se a já se rozhodla , že mu sundám kalhoty. Ne, to by znamenalo, že to, co právě dělá, přestane. Jen mu je rozepnu.

Nemusela jsem dělat nic, udělal to sám, jak by mi četl myšlenky, nebo to chtěl stejně jako já a věděl, že jsem v náladě. Stáhl si je dolů a já jsem viděla jeho chloubu, opět. To byl tak nadrženej, že jsem nemusela nic dělat?! Přisunul mě k sobě a vstoupil do mě se vší vášní, která v něm byla. Ách, sakra, tohle je lepší, než to bylo minule.

Vstupoval do mě ve větších nárazech než v noci a bylo to neskutečné, cítila jsem, jak se mi hormony shromažďují v podbřišku a věděla jsem, že to je ten pocit dokonalosti, o kterém se mluví jako o orgasmu.

***

„Ty jsi neuvěřitelnej. Jindy vydržím nejíst celý den a teď už mám zase hlad,“ hlesnu, když mě pokládá na zem. Usměje se a otevře ledničku. Kouknu se za ním a stáhnu ho dolů.

„Tak na to ani nemysli, ještě s tebou přiberu, to ani náhodou.“

„Vy ženy, vždyť jsi jak Somálec,“ hlesl a klečel přede mnou, abych se k němu nemusela natahovat.

„Já myslela, že se ti moje křivky líbí,“ zasmála jsem se a zvedla se od něj, úplně nahá, a odkráčela do obýváku. Cítila jsem ho za sebou.

„Poraď mi, jak mám dokázat, abych nemyslel na to, na co myslím?“  zašeptal mi u ucha a objal mě kolem pasu, už v kalhotách, když jsem stoupala po schodech k němu do pokoje. Zastavila jsem se a opřela jsem se o něj.

„Hele, nevím, jak ti poradit, když nevím, co si myslíš.“ Zavrčel mi u do vlasů a zvedl mě do vzduchu jako malé dítě a opět mě postavil. Lekla jsem se, ale když jsem stála na schodech, začala jsem se smát.

„Ty víš, na co myslím, jen si to nechceš přiznat,“ řekl a mně pod jeho hlasem naskočila husí kůže. Líbilo se mi, jak blízko jsem smrti, stačil by jeden silnější stisk a mohl by mi rozdrtit ruku.

„Pokud to znamená, že když to přiznám, tak to dostanu, tak ti to klidně přiznám.“ Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře, protože otočit se nebylo možné. Usmál se a políbil mě na čelo.

„Tak to přiznej!“ Pustil mě z objetí a otočil si mě čelem, čehož jsem patřičně využila a rozeběhla se po schodech do parta.

„Máš pět vteřin náskok! Jedna... Dva... Tři... Čtyři... Pět!“ Věděla jsem se, že nemá cenu utíkat moc dlouho, ale já sem měla plán, zaběhnout do jeho pokoje, to stihnu a obléknout se do toho jeho skvělého županu. To je to nejhorší, co mu totiž můžu udělat. Asi za vteřinu, co dořekl „pět“ , už otevíral dveře od pokoje, ha, akorát jsem zavazovala župan.

„Ne, tohle mi nedělej,“ řekl smutně a stál u mě. Držel mě kolem pasu a svoje rty měl na mých. Koutky mi cukly v úsměv, když jsem viděla jeho oči, temné, zklamané oči.

„Počkej, počkej! Netvrdil jsi náhodou dole, že chceš zbrzdit? Navíc mám pocit, že moje tělo není neúnavné. Nech mě chvíli vydechnout. Víš, toho nového je na takhle malou holku trochu hodně,“ řekla jsem a dala mu pusu na tvář.

„Promiň, pořád si nějak neumím připustit, že takhle krásné ženě je šestnáct a strávila se mnou svojí první noc,“ zašeptal a stáhl si mě do náruče. Chlácholivě mě objal. Potřebovala jsem to. Chvíli, kdy se mohu schovat, být zase malá, nedospělá.

„Přestaň mi tolik lichotit, nebo si na to zvyknu a nebudu se ti potom červenat.“

„Myslím si, že se mi budeš červenat, dokud budeš moct,“ hlesl a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se a objala ho kolem krku. Usmál se na mě a v jeho očích bylo tolik pochopení, lásky a touhy.

„Ty jsi hrozný, stačí ti pohled, aby jsi mě dostal do postele.“

„Ne, stačí mi pohled, aby jsi to chtěla ty,“ zašeptal a políbil mě. Zamručela jsem a stáhla svoji ruku k uzlíku na županu. Já ho prostě chci. Rozmotala jsem ho a on mi velmi ochotně pomohl župan sundat, velmi rychle sundat. Ledovými dlaněmi mi jezdil po zádech a mně naskakovala husí kůže.

„Promiň,“ hlesl a sáhl po županu, který mi oblékl. Tak moment, tohle se nedělá.

„Počkej, co to děláš?“

„Nevykládej si to špatně, ale v tomhle domě bude všechno strašně moc slyšet. Slyším auta.“ Jo, tohle vysvětlení mi stačí. Představa, že někdo slyší, co se dělo v kuchyni, no nevím, jestli by mi pak červená z tváří zmizela.

„Obléknu si šaty, jen... Neviděl jsi moje kalhotky?“

„Ty jsou nepoužitelné, myslím, že jsou v koši v kuchyni,“ řekl s provinilým výrazem a já se začala smát. Vypadal, jako by se stalo něco hodně špatného.

„Zvládnu to bez nich.“

„Promiň, koupím ti nové.“ Musela jsem se vážně smát. Vypadal rozkošně. Našla jsem šaty, shodila z ramen župan a oblékla si je. Edward se ochotně ujal jejich zapínání.

„Nemusíš, doma jich mám spoustu, hezčích a s menším množstvím látky. Odvezeš mě?“

„Moc dobře víš, že tam bude,“ řekl trochu naštvaně. Vážně se o mě bál, já se teda nedivím.

„Musím tam, nemůžu tady být napořád, navíc tam mám peníze, co dlužím agentuře a musím dát Esmé peníze alespoň za to okno,“ argumentovala jsem a Edward mě chytil za zápěstí.

„Bells, s tím si hlavu nedělej. Obchodujeme na burze.“

„Ale agentuře zaplatím sama! Můžeš jet se mnou, jestli chceš,“ hlesla jsem a vytrhl se mu ze stisku. Šlo to, chtěl mi nechat volnost. „Máš v koupelně hřeben?“

„Jasně, že pojedu s tebou a kartáč je pod umyvadlem,“ řekl a já zavřela dveře do koupelny.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na chvíli, na noc, ne pro život! lll.: