Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na skok u - Nově otištěného Jareda

10.09.2009 (09:30) • RenesmeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3792×

Seděl jsem v lavici jako každý den kromě víkendu a poslouchal nudný výklad dějepisáře. Začal zrovna psát nudné dějiny na tabuli a tak jsem si vytáhl blog a pocelem báglu jsem začal hledat prupisku. Našel jsem jednu, ale ta nepsala. Ne že bych si zápis nemohl udělat doma, na to jsem měl moc dobrou paměť – byl jsem totiž vlkodlak, jedinou radost měla matka, samozřejmě nevěděla co se děje s jejím synem, ale byla ráda když jsem si o hodně zlepšil prospěch. Pořád mi říkala jak ze mě bude pěkný doktor jestli si známky udržím, ale nevěděla že já na žádnou výšku nepůjdu. Povolání už jsem měl, byl jsem ochránce našeho kmene- ale chtěl jsem se pořádně proběhnout a neplýtvat čas nad školou. Koukl jsem se vedle sebe a tam seděla nějaká holka, jasně jako vždycky. Měla černé vlasy spuštěné přes polovinu tváře a tím dávala všem najevo že se spolu nějak extra nebavíme. Lehce jsem do ní žďuchl.

„Hele , nemáš půjčit propisku? Mě právě dopsala“ zeptal jsem se jí.

Začala se hrabat v pouzdře a bez slova mi ji podala, zabručel jsem nějaké poděkování a začal jsem rychle opisovat strašně dlouhé zápisy. Sice jsem neměl nejúhlednější písmo, ale zato nejmenší. To co by Jacob napsal na čtyři stránky jsem já napsal na jednu. Musel jsem se zašklebit, když jsem viděl jeho obličej když si půjčoval zemák. Ke konci roku jsem měl popsanou sotva jednu čtvrtinu sešitu. Kluky to dost štvalo, Paul nadával že nic nepřečte a byl z toho na nervy, prostě Paul.

Zazvonilo a já jsem rychle napsal poslední odstavec, blog jsem shrnul do tašky a postavil se. V ruce jsem svíral vypůjčenou prupisku a tak jsem se otočil na moji spolusedící.

„Dík, zachránilas mi život před opisováním“ uchechtl jsem se a podal jí její pero.

„Tak, to pochybuju že jsem ti zachránila život, ale nemáš zač“ odpověděla a šáhla si pro ní.

Konečně jsem si všiml jejího obličeje. Byl strašně roztomilý. Černé vlasy měla asi po ramena a lehce se jí kroutili. Měla nádherné velké hnědé oči, malý nos a kouzelné rty. Stál jsem tam jako solný sloup a čučel na ní. Nemohl jsem pochopit jak to že jsem si jí nikdy nevšiml protože dějepis jsem měl každý den. Chvíli tam stála, pak kapku nakrčila čelo a založila si ruce nahruď. Když asi poznala že se jen tak nehnu, tak se prostě kolem mě protlačila.

„Je to něco Jarede?“ zeptala se mě a já div neskákal radostí že zná moje jméno.

„Ne… nic…jen“ zatřepal jsem hlavou abych si pročistil myšlenky, vůbec to nešlo. Pořád tam byla jen ona, ona a ona. Zkoušel jsem si vzpomenout na její jméno, možná se představovala.

„Ty si …. Ehmmm… Kim že?“ vypálil jsem první jméno, které jsem u sebe v mysli našel. Lehce pokývala hlavou a pak odešla.

Stál jsem tam a opíral se o lavici. Nemohl jsem uvěřit že někdo takový jako ona existuje. Byla prostě nádherná, kouzelná já prostě nevím jak jí popsat jaká byla. Hlavou mi znělo její jméno pořád se ozývalo jako ozvěna.

Kim, Kim, Kim, Kim, Kim, Kim . Až do úplného ticha a tak pořád dokola. V hlavě jsem měl její obličej a její hlas když se o mně starala.

„Hle Jarede pohni“ ozvalo se ode dveří. Vzhlédl jsem a ve dveřích stál Embry.

„Už jdu“ zamručel jsem na něho. Vyrazil jsem k němu a když si mně prohlédl tak se začal hrozně smát.

„To ses tak popral z dějinami?“

„Ne“ přelétl jsem chodbu očima a viděl jsem Kim jak se opírá o zeď a dívá se ven do deště. Embry si všimnul mého pohledu a zase se zasmál.¨

„Jared se nám zamiloval, Jared se nám zamiloval“ prozpěvoval si posměšně.

Nevšímal jsem si ho a vydal se na ní. Slyšel jsem a taky cítil že mám Embryho v patách. Napřáhl jsem rychle ruku a on se mi rozplajzl ksychtem o mou dlaň. Byla celá mokrá.

„Emby!“ vykřikl jsem na něj.

„Co je?“

„Musíš tolik slintat?“ zeptal jsem se ho a ukázal mu mou ruku. Následně jsem se utřel do jeho trika, co vždyť to byli jeho sliny.

Přišel jsem ke Kim a lehce jsem si odkašlal. Neotočila se. Tak jsem na ní začal prosně mluvit.

„Kim?“

„No?“ zeptala se, a já nevěděl na co se jí zeptat.

„Mno… na co tam koukáš? Vždyť jen prší“ vydal jsem nakonec ze sebe.

„Já mám ráda déšť“

„Aha“

„Potřebuješ něco?“ zeptala se mně nepřítomně.

„No… já jsem z hodiny moc nepochytil a tak jsem si říkal jestli bys mně třeba nemohla doučit ten děják na ten zítřek když píšem“ soukal jsem ze sebe. Sice to bylo chabé, ale jestli by souhlasila znamenalo by to že se sní uvidím.

„Neříkej že chceš pomoct“ zeptala se na mě nevěřícně a otočila se. Zase jsem byl ohromený její krásou a chvíli jsem nic neříkal.

„No jo, už je to tak“

„Proč zrovna já? Třídu máš plnou jiných můžeš si domluvit atraktivnější doučování“ řekla, jako kdyby nevěděla že ona je mnohem ale mnohem lepší.

„No… mě stačíš ty“ když jsem to řekl nejradši bych si napráskal.

„Protože umíš tak dobře dějepis a tak…“ podotkl jsem. Nedivil bych se kdyby mi teď řekla ne.

„Dobře, v pět u obchodu vyhovuje?“ zeptala se. V La Push byl jen jeden a já jsem bydlel u něho.

„Dobře“usmál jsem se a Kim zatím zmizela.

„Bráško do Kim??“ zeptal se za mnou Paul. Pokrčil jsem rameny.

„Tak pěkné doučování“ zasmál je Jacob.

„Hele jako kdybys ty se potřeboval doučovat s Bellou a stejně to děláš“ vyprskl jsem na něj.

„No jo. No jo. Relaxuj jsi skoro horší než Paul“ odpověděl zpátky Jacob, ale to neměl dělat.¨

„Co tím chceš říct?“ zeptal se nafučeně Paul a už se začal celý klepat.

Vytratil jsem se bratrům z dohledu , někdy jsem si přál aby to byl někdo jiný, ale někdy jsem zase děkoval. Dneska to byla ta prví varianta. Lezli mi na nervy, jako kdybych se nemohl v klidu otisknout. Vyšel jsem na parkoviště a pak si to zamířil do lesa kde jsem se přeměnil a běžel lesem domů. Bylo to rychlejší než autem a tak každý běhal po svých. Sam měl sám hlídku a tak jsem nemněl soukromí. Naštěstí do mě nehučel a jen mi popřál hodně štěstí s otiskem. Byl jsem rád že aspoň on to chápe.

Když jsem přiběhl k okraji města zase jsem se proměnil a šel se domů najíst. Sice jsem mněl v plánu jít za Emily, ale nemohl jsem ji otravovat každý den když jsem ji mněl moc rád. Byla pro mě jako setra. Vešel jsem domů a zamířil jsem si to rovnou k lednici, nikdy můj útok nepřežila a zůstala bez zásob. Měli jsme štěstí že máma dělá v obchodě a může domů nosit jídlo zdarma.

Vytáhl jsem celé balení párků a hodil je ohřát. Sice to bylo šest párů, ale pro mě to byla taková větší svačinka, snědl bych toho mnohem, mnohem více. Zatím co se párky ohřívali sem se šel kouknout na zápas. Asi po půl hodině mně to přestalo bavit a tak jsem začal jíst svačinu. Na záznamníku jsem měl čtyři vzkazy od kluků, kteří se ptali jestli jdu ven. To bylo ale otázka! Sami to slyšeli, dneska už jsem něco mněl a tak jsem se ani neobtěžoval jim ozvat.

Bylo něco před pátou a tak jsem vykoukl ven, hustě pršelo. U obchodu stála postava v mikině a pevně si svírala ruce aby jí nebylo zima. Když jsem se zaměřil, poznal jsem pod splihlými vlasy Kim. Naslepo jsem hmatal za dveřmi pro deštník a když jsem ho našel prudce jsem zavřel dveře. Rozběhl jsem se k obchodu a díval se na ní, jak se tváří naštvaně. Když mě uviděla udělala ještě naštvanější obličej.

„Ahoj Kim“ pozdravil jsem a usmál se na ni.

„No čau“ odpověděla kysele.

„Takže jdem k tobě?“

„Jak se zdá“ řekla. Pomalu šla do deště a když mě viděla jak tam stojím, chytla mě za ruku a táhla mě k nim. Kdybych nechtěl tak by mě neutáhla, ale nechtěl jsem ať si nějak ublíží. Udělal jsem jeden větší krok a už jsem šel vedle ní. Na její výšku měla docela dlouhé kroky. Rozevřel jsem deštník a dal ho tak aby na ní nepršelo. Zmateně se podívala a když uviděla deštník a mě vedle sebe. Otočila se zpátky.

„Díky“ pronesla a spolu s poděkováním mi pustila ruku. Vedla mě do novší části vesnice, nebyla až tak nová. Domy se lišili jen velikostí. Tak asi dvě tři přecíně navíc. Zašustila klíčemi a pak otevřela dveře.

„Ten deštník si dej tady“ ukázala na gumovou podlahu a aniž by se otočila mi pokynula abych šel za ní. Otevřela dveře do jejího pokoje a pak do něj vklouzla. Šel jsem za ní a rozhlídl se po pokoji, byl celkem útulný, červené stěny , jedna poste, skříň a pak stůl s židlí.

„Pěkné“ pronesl jsem. Kim se na mně otočila a zděšeně se podívala.

„Jarede!“ vykřikla. Rychle jsem zkoumal co bylo na mně tak zvláštního. Nic jsem nenašel.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Seš celej promočenej. Já myslela že seš pod deštníkem taky“

„No, jo… já vlastně nebyl“ zase se bála, teď abych nebyl nachlazený.

„Co teď?“ ptala se sama sebe.

„Hele máš tu topení?“

„Proč? Chceš u něho sedět?“

„Ne, ale že bych si tam dal triko, jestli nevadí“

„Ty tu máš náhradní?“ zeptala se mě a já se musel usmát.

„Ne“

„Tak proč-„

„Mně to vadit nebude, tak proto se ptám tebe“ mávla rukou směrem k topení a posadila se na zem k rozevřenému sešitu.

Stáhl jsem si triko a dal si ho sušit, vůbec by mi nevadilo kdyby bylo mokré, ale tak. Připlížil jsem se k ní a žuchnul na zem. Kim zkoukla udiveným pohledem moji nahou hruď, ale nic neřekla. Začala vysvětlovat různé období a já se jí sem tam zeptal na něco, aby nepojala podezření, že nedávám pozor. Dával jsem pozor, ale nato jak se hýbala a všechno. Někdy se na mně podívala a když viděla můj upřený výraz, trochu se začervenala. Kim mi všechno vysvětlovala asi to devíti než přišli její rodiče. To už usoudila že bych to mohl umět. Vzal jsem si vyhřáté triko a z chodby deštík a vyšel jsem ven.

„Tak zítra“ usmál jsem se.

„Jo, zítra“ už nebyla tak netykavá už se za těch pár hodin uvolnila a byla příjemnější. Ještě jsem jí zamával a pak se otočil od jejího domu a zamířil si to do lesa na hlídku.

,No čau Jarede´ pomysleli si všichni

,Čau´

,Jak dopadlo doučování?´ ptal se Embry

, Všechno umím´řekl jsem pyšně. Všichni se rozesmáli, protože věděli že bych to věděl i bez doučování.

,Hele, trasořitko na co máš deštník?´

,Nechci zmoknout´ odpověděl jsem a vzal si deštník do tlamy. Připouštím bylo to trochu komické. Velký vlk si běhá v lese a má deštník v tlamě. Začal jsem myslet na dnešní večer a slyšel jsem všechny jak hlasitě protestují.

,Bože, Jarede! Na tohle se promněň klidně si vezmu i tvůj okruh´zavolal na mě Paul. Nemusel mi to říkat dvakrát. Promněnil jsem se zpátky a utíkal lesem domů. Otisk měl vážně výhody. Aspoň jsem se mohl vyspat. Do pokoje jsem vklouzl oknem zrovna když mě šla matka kontrolovat. Otevřela dveře a já jsem tam stál jak mě bůh stvořil, protože jsem se nestihl obléct.

„Prosím tě mami! Nauč se klepat“

„ Promiň Jare“

„ Nejsem čistící prostředek“ zavrčel jsem

„Nojo, promiň“ stála pořád ve dveřích. Lehce jsem si odkašlal a máma sebou cukla. Nakonec konečně zavřela.

Natáhl jsem si aspoň kalhoty a celou váhou skočil na postel až se rozvrzala. Zavřel jsem oči a pomalu jsem usínal…

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na skok u - Nově otištěného Jareda: