Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na skok u - Nově otištěného Jareda pokračkování

15.09.2009 (19:30) • RenesmeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2293×

Ráno jsem se vzbudil za zvuku vchodového zvonku. Vyběhl jsem z pokoje a spěchal otevřít ty zpropadený dveře. Jasně, byl to Paul. Když mě uviděl, zasmál se.

„Jarede převleč se, ne že by se mi ty tvoje trenky nelíbily, ale znáš kluky“  řekl a snažil se zadržovat smích. Koukl jsem se na trenky a věděl jsem proč se směje. Byli tam růžoví a modří medvídci ze srdíčky. Vyvalil jsem oči a přemýšlel kde jsem k té obludnosti přišel.

„Mami?“ zavolal jsem do domu.

„Ano zlatíčko?“

„Ty si mi kupovala nějaké věci?“

„No, jo víš strašně se mi líbili“ řekla máma nevině jen co se oběvila v předcíni.

„Mami, trenky si budu vybírat sám“ řekl jsem jí jemně do ucha když jsem kolem ní přecházel.

Oblékl jsem si nějaké kratší jeany a triko a vyrazil za Paulem.

„Tak jaká byla hlídka?“

„No, náročná ale mnohem lepší než s tebou. Co hlava?“

„Co mám s hlavou?“ nechápal jsem.

„V pořádku? Už myslí normálně?“

„Ježiš Paule“ řekl jsem kapku naštvaně. Ten se na mě usmál jako sluníčko a pak byl konečně z ticha. Nasál jsem pořádně vůni po dešti a linula se jím příjemná vůně. Určitě byla Kimina.

Paul už neřešil Kim a mně jen říkal jak se těší na tělocvik. Sice nebude moct využít úplnou sílu, ale bylo to mnohem lepší než někde dřepět. Když jsme dopadali ke škole Embry a Jacob už nás čekali u vchodu.

„Jak to že tak pozdě?“ zeptal se Embry.

„Ale, Jared musel řešit slipovou aférku s jeho mámou“ odpověděl klidně a mně neušli zkoumající pohledy bratrů.

„To si počkejte, vsadím se že Paul si neudrží myšlenky na uzdě“ pověděl jsem jim. Paul zakýval hlavou aby je ujistil že o nic nepříijdou.

Celý den mi kluci dělali tělesnou stráž jako kdybych měl být nějak zvlášť zranitelný. Docela mě to štvalo. Jasně vždycky chodili se mnou, ale dneska byli na mně až příliš natěsnaný. Byl jsem rád že je Quill nemocný,jinak bych se ztratil uprostřed čtyř velkých vypracovaných těl. Konečně přišel dějepis a já jsem se těšil jako malé dítě.  To by ale nebyli kluci, aby mě hned pustili. Pozdrželi si mně i na začátku hodiny. Jen abych přišel později.

Když mě nakonec pustili vtrhl jsem do třídy, že jsem málem zakopl o práh a sletěl na zem. Zamumlal jsem k učiteli něco jako omluvu a šel si sednout na místo. Kim se nejdřív tvářila překvapená, ale potom se na mně usmála.

„Myslela jsem že nepříjdeš“ řekla mi místo pozdravu.

„No to víš, večer jsem nemohl usnout a ráno zas probudit“ řek jsem jí jen kapku falešnou lež, protože říkat jí že mně kluci drželi, abych se sní neviděl, mi připadalo trochu trapné.

Učitel rozdal otázky a zahájil tak hodinu. Rozhlédl jsem se po třídě a všichni si s tím lámali hlavu a když, říkám všichni tak tím myslím všichni. Koukl jsem se na otázky. Typicky nudné, špatně napsané. Začal jsem vyplňovat správné odpovědi testů. Jednu nebo dvě otázky jsem si zapamatoval jen díky Kim protože, profesor o nich nic neříkal. Za chvíli jsem to mněl za sebou. Sepjal jsem prsty a natáhl si ruce. Třídou se neslo ohromné prásknutí. Byla to moje kost. Nechápal jsem jak se mi mohla zlomit, ale rychle jsem si ji narovnal. Už jsem cítil jak mi srůstala a tak jsem tlak mojí druhé ruky povolil.

Koukl jsem se nenápadně na test mojí sousedky a vedla si velice obstojně. Asi v jednom měla chybu a tak jsem jí poradil ať si to opraví že to má špatně, ale sejně to neudělala. Učitel už vybíral testy. Zase zazvonilo,nemohl jsem tomu uvěřit. Všechny hodiny se tak táhli a jen ten dějepis byl dneska tak krátký, řekl bych že netrval ani pět minut.

„Hele Kim chtěl jsem ti poděkovat“

„A za co?“

„No, za to doučování, díky tobě jsem to měl rychle udělané“

„Aha“ zase se kapku začervenala.

„Nechceš jít třeba na večeři?“

„No….já nevím“ řekla ostýchavě.

„Prosím“ udělal jsem na ní psí oči.

„Tak dobře“ zasmála se.

„Kolem páté tě vyzvednu“ řekl jsem jí, dřív než stačila odejít.

Kluci už zase na mně čekali. Smáli se z plna hrdla, Kim se otočila a najednou se zamračila když mě tak viděla. Jasně, asi si myslela že se kluci smějí jí. Rychle jsem se otočil a dal jim jednou ránou pohlavek. Bylo to docela lehké protože stáli od nejmenšího po Jacoba.

„Co blbneš?“ zeptal se uraženě Embry. Cítil jsem na čele vrázky nespokojenosti. Nebyl jsem spokojený, co když to bude chtít odvolat? Zatím co jsem přemýšlel kluci začali řešit kdo bude mít dneska se mnou hlídku když mám to „rande“

„No já teda rozhodně ne“ pronesl Paul.

„To rozhodne Sam“ utnul ho Jacob a všichni jsme zamířili na tělocvik.

Vtrhli jsme ven v normálním oblečení a ani jsme se nepřevlíkali. Venku lehce mrholilo, takže to bylo v poho.

„Tak, vezmu ještě čtyři kluky a ti si zahrajou proti vám souhlasíte?“ zeptal se nás tělocvikář když jsme k němu došli.

„Ale, to by nebylo vyrovnané“ protestoval Embry.

„Tak to bude, dva proti dvoum“

„Ale jak se máme rozdělit“ namítal zase Embry.

„Zeptejte se třeba holek“ procedil skrz zuby.

Šli jsme k lavičkám a postupně si každý sundal triko. Holky byli na tribuně natlačené, jak sardinky. Jo tak to bylo vždycky když jsme měli tělocvik. Připadalo mi to jako kdyby se přišlo podívat celé ženské osazenstvo školy.

Embry se postavil nějak doprostřed, aby na něj všichni viděli a začal z plna hrdla křičet.

„Koho si mám vybrat?“

„Embry mě! Né mě! Tady Embry“ ozývaly se z tribun různé výkřiky. Holky to pochopili asi špatně.

„Já myslel do páru na frorball“ hřištěm se nesl smutný povzdech. A pak začali křičet že si má stoprocentně vybrat mně.

Učitel položil míček doprostřed a zapískal začátek hry. Rychle prchal z hřiště, abychom ho náhodou nepraštili, protože jednou se tady plet a Quill ho plesk přes palici až ležel na zemi. Míčku se uchopil Embry  a běžel s ním přes celé hřiště. Samozřejmně skóroval. Pak se míčku ujal Jacob a vyrovnal to. Na potřetí jsem vzal míček já a mířil si to k bráně.

„Hele Kim“ vykřikl Paul a mě automaticky hlava vyletěla vzhůru.

Paul do mě narazil plnou parou až jsem sletěl na zem a odřel si záda. Tělocvikář se ke mně rozběhl mezitím co Paul dával gól . Podíval jsem se na zem. Byla tam krev.

„Tak tos přehnal blbečku“ pohrozil jsem mu a ten se na mě andělsky usmál. Zvedl jsem se na nohy a rozběhl se rovně proti Paulovi, který měl míček. Déšť mi bušil do nezahojených ran. Kousek před mým další nárazem jsem potichu zakřičel, aby to slyšeli jen kluci.

„U lesa pijavice“

Všichni se otočili a já narazil do Paula kterému asi křuplo žebro, aby toho nebylo málo. Odletěl na druhou stranu. Já jsem v klidu dal míček a smál se Paulovi.

Paul se zvedl ze země a skočil na mě jako nějaká kočka, i když byl pes. Stačil jsem se sehnout abych znovu neodletěl. Za chvíli jsem na zádech cítil tlak a slyšel smích. Byl jsem si jistý že jsou všichni na mně. Trvalo mi snad věčnost než jsem je ze sebe dostal.

„Pro dnešek radči končíme“ řekl ze strachem v hlase tělocvikář.

Jen jsme se zvedli ze zemně  a šli si pro trika, ale nikde nebyli.

„Hej, neví někdo kde je moje triko?“ zeptal jsem se holek. Davem se roznesl smích a pak některé zvedli ruku. Byly to cáry oblečení. Bratři přišli ke mně a taky si prohlíželi co ty malé ničitelky zvládli udělat.

„Je to na více cárů, než když to roztrhne přemněna“  řekl jsem klukům.

Nechali jsme to tak a vydali se z hřiště do školy. Civěli na nás jako na někoho nadpřirozeného. Úplně všichni. Mlsné pohledy holek se nedaly přehlédnout a závistivé kluků taky ne. Rád bych si svoje tělo z někým vyměnil kdybych mohl, ale zase bych neměl tak skvělou rodinu.  Chodba pomalu končila a my se dostávali na parkoviště. Otevřel jsem dveře a slyšel jsem jak někdo potichu nadává. Asi to byla Kim. Zamával jsem klukům a odběhl se podívat. Jo, byla to Kim a podle jejího nadávání, nesla něco těžkého.

„Ahoj, chceš pomoct?“

„Seš hodnej, ale musel bys to táhnout až ke mně domů“ řekla rozmrzele.

„Počkej chvíli“ rozkázal jsem jí a zaběhl jsem zpátky ke klukům.

„A hele kdo se vrátil“ usmíval se Jacob.

„Máte někdo půjčit auto nebo motorku?“  zeptal jsem se. Jacob vytáhl klíče a začal si je houpat na prstě. Natáhl jsem se pro ně. Ale on mně zarazil.

„A v čem jako pojedu já?“

„Čerstvý vzduch ti neuškodí“ odpověděl jsem mu a vytrhl mu klíče a spěchal ke Kim. Ani se nehnula.

„No?“ zeptala se.

„Mám klíče“ řekl jsem a začal jsem jimi houpat stejně jako před chvíli Jacob. Vzal jsem tašku do jedné ruky, byla neuvěřitelně lehká, ale radči jsem se zeptal.

„Co vtom máš cihly?“

„Já se tě taky neptám kde máš triko“ zamračila se na mně.

Chytil jsem Kim za ruku a táhl jí na druhou stranu parkoviště, kde Jacob vždycky parkoval, pokud si svou rachotinu vzal s sebou.

„Hele, můžeš mě pustit“ upozornila mně Kim. Lehce jsem našpulil rty a pak jsem jí řekl.

„Mě se nechce“ cítil jsem jak ztuhla.

„No tak Kim“ ještě jsme nebyli ani u motorky a ona už se sekla. Když jsem se zastavil, Pořádně se rozhlídla.

„A co je tu?“ zeptala se. Poklepal jsem na motorku.

„Náš odvoz“ usmál jsem se.

„Tak na to mě teda nedostaneš“ slibovala.

„Myslíš?“

„Né, já to vím“ odpověděla mi znovu jistě. Pokrčil jsem rameny a obešel ji. Potom jsem ji chytl za pas a posadil na motorku.

„Kdo říkal že tě na ní nedostanu“ usmál jsem se znova. Dřív než stačila cokoliv říct jsem nastartoval. Motorka se rezezněla.

„Jestli nechceš spadnout tak se mně chytni“ řekl jsem jí.

„Nemáš něco na sebe?“ zeptala se nevěřícně.

Zakroutil jsem hlavou, vzal jsem si její ruce a obmotal si je kolem pasu. Jen jsem to udělal. Cítil jsem jak se na mě celá přitiskla, asi vážně nechtěla spadnout. Pustil jsem spojku a motorka se rozjela. Musel jsem Jacobovi uznat šikovné ruce. Protože na to jak vypadal,a jela velice dobře.

„Prosím tě zpomal“ slyšel jsem Kim, jak slabě říká.

Nemusela mě dvakrát pobízet. Aspoň si o něco déle vychutnám její sevření.  Jeli jsem přes La Pushkou rezervaci a při každém škobrtnutí, se Kim na mě přitiskal ještě víc. K mojí smůle a jejímu štěstí ona bydlela blíže ke škole než já a tak jízda pomalu končila. Když jsem zastavil ještě se mně držela jako klíště. Asi po minutě otevřela oči a nevěřícně se zeptala.

„Už jsme tady nebo jsi naboural“

„Jsme tady asi minutu a ty se mě pořád držíš jako kdyby ti něco hrozilo“ odpověděl jsem. Koukla se na svoje ruce a pak je pustila.

„Promiň“ zašeptala.

„V pohodě, takže za půl hodiny?“ zeptal jsem se.

„Co za půl hodiny“

„Večeře“

„No, pokud nepřijedeš na tomhle tak jo“

„Mám auto“ ujistil jsem ji.

Pomohl jsem ji sestoupit a ještě přenést tašku do baráku a pak jsem se rozjel k Jakovi  vrátit mu motorku. Zrovna přišel když jsem přišel a vypadal dost unaveně. Když mě uviděl prohlédl si mě zlým pohledem a běžel ke mně. Radši jsem sestoupil z motorky, kdyby náhodou. Jack si to mířil k motorce a pak ji objal a hladil po karoserii. Šeptal jí něco ve smyslu jestli sem jí něco neudělal a tak.

„Kvůli tobě musím znovu do školy“ zamračil se.

„Proč?“

„Musím si zajet ze školy z pět“

„Já ti jí tam klidně zítra přinesu ať to máš v rovno váze“ nabídl jsem se a šahal pro motorku.

„Ať tě to ani nenapadne“ pohrozil a začal strkat svého „miláčka“ do garáže.

Nečekal jsem až zase vyleze. Otočil jsem se na patě a běžel si domů pro nějaké to triko a slušnější kalhoty. V lese bylo vlhko po včerejším dešti, takže se mi nohy nepříjemně močili do chladné zemně. Koukl jsem se na svoje bílé tenisky. Teda, aspoň byly bílé… Tak to aspoň ráno vypadalo…

Teď byli nepříjemně černé a trčelo z nic jehličí. Byl jsem asi dva kilometry od baráku. Zase jsem se rozběhl a za necelých pět minut jsem byl doma. Vletěl jsem do domu a rychle si skopl boty a řítil se do pokoje.

„Jarede? Si to ty?“ ozval se z kuchyně táta.

„Jo“

„Prosím tě, mohl bys mi spravit postel?“

„Co se sní stalo?“ zeptal jsem se mezitím co jsem hledal slušné hadry.

„No… já jsem na ni skočil a rupla“

„Aha“ chabá výmluva, když mě to ještě včera vzbudilo.

„Tak co?“ zeptal se. To už sem byl oblečený a šel pomalu do kuchyně.

„Jdu ven“  odpověděl jsem. Táta si mě prohlédl a jak by se mu něco nezdálo, jenže mu se pořád něco nezdálo.

„Jsi tam každý den, jednou snad chodit nemusíš“

„Musím, a dneska hlavně“

„To máte s klukama nějakou akci?“

„Proč?“

„Ven chodíš zásadně v teplákách a bez trika“

„No jo, dneska ale ne. Opravím ti to až příjdu“

„To bude v kolik?“

„Tak si lehni do mojí postele, ale nerozbij ji“ řekl jsem mu už naštvaně, protože jsem zpozoroval že bylo skoro pět hodin. Byl jsem u dveří a vzpomněl jsem si že si beru jeho auto.

„Jo, půjčím si auto“ zavolal jsem do kuchyně a vypadl než mi  to stačil zatrhnout.

Nasedl jsem do auta a rychle jsem trhl klíčem. Motor bolestně zařval a ani se nehnul. Zkusil jsem nastartovat pomaleji a z větší něhou. Konečně naskočil. Vycouval jsem na cestu a rozjel se ke Kim. Byl jsem tam v čas. Zrovna otvírala dveře když jsem zaparkoval. Nechal jsem motor běžet a šel jí naproti.

Když vystoupila zpoza dveří, mohl jsem si prohlídnout co měla na sobě. Měla krátkou minisukni a k ní červené tilko. Nevěděl jsem jestli tak chodila i normálně, nebo jen dneska. Moc se mi líbila. Nemohl jsem pochopit že jsem si jí nikdy nevšiml. Když si všimla mého pohledu nejistě se zeptala.

„Co je?“

„Wow“ zmohl jsem se jen na tohle a na její tváři jsem uviděl zase náznak červenání.

„Sluší ti to“ dodal jsem po chvíli.

„No, tebe taky“ usmála se na mně.

Pomalu šla po schodech dolů  a zamířila si to k autu. Zasedl jsem za místo řidiče a šlápl na plyn, auto zabručelo nenávistí, jak jsem ho nechal na volnoběh a potom se pomalu rozjelo.

„Kde jedem?“ zeptala se mně

„Máš ráda italskou kuchyni“

„Dobrá volba“ pochválila mě a usmála se.

„Hele nebude ti zima?“ zeptal jsem se za chvíli.

„To se ptá ten pravej“ odsekla mi.

„No, já jen že… mikinu sice nemám ale…“

„Díky, triko mi půjčovat nemusíš“

„Dobře“ usmál jsem se. Dál jsem se soustředil na řízení. Po Půl hodině jsme dojeli do Port Angels do jedné restaurace.

Počkal jsem než Kim vyleze z auta a pak jsem šel vedle ní nahoru do restaurace. U recepce jsme se zastavili. Chvíli jsme čekali než přišla číšnice a pomalu nás vedla ke stolu.

„Kde chcete stůl?“

„Někde vzadu“ řekl jsem. Chtěl jsem mít s Kim soukromí. Číšnice se ke mně přiklonila a zašeptala.

„Taky bych chtěla být vzadu kdyby někdo takový jako ona mi mněla dělat společnost“ pokynula prsem ke Kim která to slyšela a sklopila hlavu.

„Ne, vzadu sedím aby ně nikdo neviděl s tak děsnou číšnicí“ odpověděl jsem jí podrážděně, protože Kim mi nikdo urážet nebude. Asi pochopila protože necekla už ani slovo. Teda jo, jen když se ptala co si  objednáme.

Jídlo měli celkem rychle hotové, a tak jsme začali jít. Musel jsem ty lasane pomalu jít aby se nedivila že celý talíř mám snězený do pěti minut. Kim si nabrala špagety a strčila si je do pusy. Jedna jí kapku trčela a tak jí vsrkla. Na obličeji se ji udělala malá skvrna od kečupu. Usmál jsem se a natáhl se pro ubrousek abych jí to mohl utřít.

„Máš tam kečup“ vysvětlil jsem jí když se ne mě nechápavě dívala.

„Aha“ sklopila oči do talíře, ale pak je zase zvedla a usmála se.

„Co je?“ zeptal jsem se. Teď se zase ona natáhla.

„Kousek lasane“ vysvětlila

„My ale umíme jíst co?“

„To teda jo“ řekla a oba jsme se zasmáli.

Za chvíli si Kim odskočila na záchod. Seděl jsem nehnutě na místě a pozoroval jsem židli na které seděla. Někdo vedle mě si odkašlal. Zvedl jsem hlavu a uviděl naší číšnici.

„Tady vám posílají , něco dámy co sedí u baru“ řekla a podávala mi lístečky s telefoními čísly.

„Řekněte, že kdybych měl zájem, napíšu jim ho sám“ odpověděl jsem.

Pokývala hlavou že rozumí a zůstala tam stát. Za chvíli přišla Kim a tak se nás ještě zeptala jestli si něco dáme. Oba jsme usoudili že jsme plní a tak jsem jí tam nechal peníze a šel pomalu zpátky k autu. Byl to pěkný večer, ale nechtěl jsem aby ještě končil.

Jeli jsme zase v autě, ale opačným směrem. Bylo neuvěřitelných osum hodin. To znamenalo že jsme spolu strávili tři hodiny, tři nejlepší hodiny mého života. Auto se řítilo černou silnicí která byla osvětlená jen dvěmi světly. Pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k La Push.

„Kim?“

„Hmmm?“

„Nechceš se ještě projít?“

„To by bylo fajn“ usmála se do tmy.

Zaparkoval  jsem auto před pláží a zase čekal až vyleze. Chodili jsem po břehu pláže a sem tam nějaká vlna udeřila do mojí nohy. Když mi vlna zalila skoro až kolena nevydržel jsem a začal jsem potichu nadávat. Kim se vedle mě smála jak malé dítě v cirkuse.

„Tak tebe to příjde směšné?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla, jenom chytla další záchvat smíchu. Zabořil jsem ruku do vody a hodil ji na Kim.

„HEJ“ vykřikla, a udělala úplně to samé.

Začali jsme se tam vodou stříkat jako malý děti a taky jako malý děti jsme se smáli. Opravdu to byla zábava. Když  mě potom Kim obvinila že to není fér že mám moc velký ruce tak jsme toho nechali a zase se jen procházeli. Na Kimině pokožce se lehce odrážely odlesky moře. Otočil jsem se k ní předem a díval se na ní. Kim se zase usmála a stoupla si na špičky. Já jsem neodolal a chytl jsem jí kolem jejího pasu a začal ji líbal. Ověsila mi ruce kolem krku a taky se zapojila. Naše jazyky hráli divokou hru a já jsem byl velice šťastný. Když nám oběma došel dech odklonil jsem se a ona se mě pustila. Díval jsem se do jejích krásných očích.

„Promiň, neodolal jsem“

„Jak to?“ zeptala se s úsměvem.

„Nevím, asi protože si krásná a zřejmě tě miluju“ přiznal jsem se.

Zase mě chytila a dlouze mě políbila.

„Já tě zřejmě taky miluju“ řekla mi a já věděl, že šťastnější být už nemůžu.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na skok u - Nově otištěného Jareda pokračkování: