Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Naděje pro Rose

06.10.2012 (15:00) • AlisonDL • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2475×

Kate z Denali:

Rychlostí blesku jsem vyběhla z našeho domu na Aljašce a utíkala směrem, kde jsem ji měla potkat. Tu, která zná černou magii, která ji tak dokonale ovládá. Která bude ochotna zvrátit tuhle krvavou kletbu.

Kletbu být upírem, monstrem bez duše, krvežíznivcem…

Běžela jsem přes lesy, přeskočila nespočet jezer a myslí mi blikalo jediné jméno - Marquette. Jméno té čarodějnice. Když jsem si to konečně štrádovala tím posledním, temným lesem, pro lidské oko naprosto černo skvoucí tmou, pro mě však pouhým přítmím, jako kdyby se po západu slunce začalo stmívat, už z dálky jsem cítila tu vůni nebo spíše nepopsatelný smrad. Vůně magie se mi štiplavě vstřebávala do morku mých dávno mrtvých kostí. Věděla jsem, že už za chvíli se jí budu dívat z očí do očí a konečně budu vědět.

Je to jako kdyby se mi nos máchal v štiplavé síře tak moc to smrdělo, tak moc smrděla černá magie. Tak moc smrděla Marquette. Byla naplněná od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou samou černotou.

„Zdravím, Marquette,“ pozdravila jsem ji rozhodným hlasem tak, aby o mně věděla, přece jen to je starší žena. A u lidí ve starším věku prý sluch ochabuje. Jako zrak…

„Ale, ale, kdo se nám to nakonec rozhodl přijít?“ zeptala se mě podezíravě. Ano, už jsem se s ní viděla před několika dny, na doporučení jedné staré známe, které pomohla, ale v jiném ohledu, než v tom, který trápí mě.

„Přišla a teď mluv,“ vyzvala jsem ji, aby mi konečně osvětlila celou situaci.

„Takže ty, upířice, se chceš stát člověkem,“ konstatovala suše. A nejsem sama, což jsem jí i řekla za pár okamžiků.

I má velmi věrná přítelkyně, Rosalie Haleová, nechce být tímhle, čím jsme.

Nikdy nechtěla být, proto již od svého znovuzrození se obě snažíme najít „lék“, který by nám pomohl, ba nás toho i zbavil. Celou svou existenci se trápí, stejně jako já.

A nyní je tu ta příležitost. Možnost, kterou hledáme už několik desetiletí, i když já nějaký ten pátek déle.

Ještě stále si pamatuji, jak se mi Rose svěřila, od té doby si velmi věříme a staly se z nás velké přítelkyně, podporujeme se, jsme si oporou pro tu druhou. Každá jsme jako část jednoho celku, který dohromady dává právě onen celek.

I když musím přiznat, že po tom, co se mi do života přihnal Garrett, má existence nabrala naprosto jiný směr. Jsem šťastnější. A on mě dokonale naplňuje. Přinesl mi ho boj, který se měl konat s Volturiovými, když jsme se stávali svědky pro Nessie Cullenovou v tom, že není upíří dítě, ale pouhé poloupíří stvoření. Tehdy jsem ho potkala, od té doby se ode mě nehne ani na krok.

Do hlavy se mi dostali neposedné myšlenky, spíše vzpomínky, které jsem měla na „skoro“ první setkání s Rosalie, ano, už jsme se jednou viděly, ale tohle nás seskupilo dohromady.

Právě jsem vysávala posledního jelena, když se okolo mě prohnal studený vítr doprovázený hlasitými vzlyky. Vydala jsem se teda za tvůrcem toho naříkání, snažila jsem se zavětřit vůni, zpozorovat, co za pohyb se to kolem mě prohnalo. Ale našlo to, jako kdyby se mi všechny mé upíří smysly z ničeho nic rozplynuly.

Pak jsem spatřila zkroušenou, vzlykající novorozenou upírku, která němě sedí na jednom z kamenů, které obklopovali zdejší vodopád. Nádherný vodopád. Tady jsem snad ještě nikdy nebyla, problesklo mi hlavou.

„Rosalie? Co se stalo?“ zeptala jsem se ji s naléhavostí v hlase. Velmi dobře jsem ji poznala, i když jsem ji znala velmi krátce, věděla jsem, že je to Carlislova nová dcera, ta, kterou zachránil. Znovu.

Ona však dále vzlykala a mně to rvalo uši. „Rose, mluv se mnou, pověz, co se stalo?“ zeptala jsme se jí znovu.

Ona ke mně zvedla svou uvzlykanou tvář, její oči měli ještě jemně načervenalou barvu, která se už ale pomalu měnila na medově zlatou.

„Kate?“ zeptala se mě váhavě, já jí jen pokynula rukou a obejmula její roztřesené tělo.

„Já už takhle nemůžu, nemůžu takhle být. Já to nesnáším. Nenávidím to, čím jsem,“ pověděla mi, já ji jen dále překvapeně poslouchala, sem tam promluvila uklidňující frázi, která by mohla pomoct.

Po pár minutách ke mně znovu zvedla svůj obličej, který mi předtím zabořila do ramene. Mé ochranitelské sevření povolilo.

„Co si myslíš, Kate?“

„Já nevím, co mám říkat. Na jednu stranu mi tě je neuvěřitelně líto. Ale to není to, co bys chtěla slyšet, určitě ne. Víš, od té doby, co jsem upírem, nemyslím na nic jiného než se zbavit tohoto věčného prokletí. Ani nevím, jak ti rozumím, tak moc ti rozumím,“ odvětila jsem na oplátku já jí.

„Opravdu?“ zeptala se mě s neuvěřením v hlase.

„Opravdu,“ řekla jsem jí rázně.

Od té doby se z nás staly velmi velké přítelkyně, chápaly jsme se navzájem, jelikož jsme si procházely tím samým.

Z mého rozjímání mě však vytrhla ta čarodějnice.

„Ale nebude to jen tak zadarmo, děvenko,“ pronesla rozhodně.

„Co chceš?“ prskla jsem na ni. Netuším kde se najednou ve mě ta zlost vzala, ale jestli mi neřekne vše, co potřebuji slyšet, tak nevím…

„Život, život tvého milovaného člověka.“ Zalkla jsem se a doufala, že si ze mě dělá srandu. Můj milovaný člověk, tedy spíše upír, je můj milovaný Garrett, kterému bych snesla i modré z nebe, i když je to pánská záležitost.

„Ne,“ sykla jsem dotčeně.

„Jak myslíš, tak tedy život mladé dívky, ale ne jen tak ledajaké, ta dívka musí mít dar. Jakýkoli,“ poskytla mi další nabídku, tu, která se dala přijmout. Překvapilo mě její náhle otočení, čekala bych, že taková proradná baba si bude trvat na svém. Ale nejspíše ne.

„Výborně,“ odpověděla jsem jí a už se měla k odchodu.

„To ale není všechno, děvenko,“ houkla na mě pobaveně Marquette.

„Co?!“ zvedla jsem hlas, s očima na vrch hlavy.

„Všechno provedeme o prvním úplňku, který je zítra. To dobou je magie nejsilnější a silná bytost, jako je upír, to jen posílí.“

Zvedla jsem na ni obočí, a ve znamení souhlasu kývla. Otočila jsem se na podpatku a běžela do Forks, musím to říct Rose. Tuhle radostnou zprávu se musí dozvědět.

Cesta byla mnohem delší, než když jsem běžela sem, opět jsem přeběhla nespočet lesů a přeskočila nepočitatelné množství jezer.

Když jsem se přiblížila k Forks, zavětřila jsem a nasála tak vůni a všechny smíchané pachy. Byla na lovu, ale právě se ocitla na našem místě. Rozeběhla jsem se tím směrem a během několika vteřin jsem jí stála tváří v tvář.

„Rose,“ sykla jsem na ni a čekala, až se na mě otočí. Když se na mě otočila, v očích se jí značilo překvapení.

Rosalie:

Proč já? Proč musím být stvůrou? Proč nemůžu žít lidský život? Proč nemohu být obklopena dětmi či vnoučaty? Stále samá proč…

Bylo to a stále je velmi nespravedlivé. Oni dva mají takové štěstí, vždycky jsem si přála být matkou. Ona je matkou a ještě k tomu se vzdala svého života. Pro lásku. Já bych se dokázala vzdát lásky pro lidský život, jak neuvážlivé. Jsem sobecká. Ani si nedokážu pomyslet, jak bych ublížila Emmettovi, mé lásce. Tomu, kterému jsem „zachránila“ život a donutila ho žít jen existenčně. On, který mě doplňuje.

Byl moje dítě, jak se choval, jak mě dokázal rozveselit a dokázat mi, jak mě miluje. Byl to můj Emmett a já jsem ho milovala, aspoň jsem v to doufala.

Jak jsem jen Edwardovi a Belle záviděla.

„Rose?“ slyšela jsem volat své jméno, s velkými obavami jsem vylezla z koupelny. Prsty své ruky jsem utřela neviditelné slzy. Kdybych brečela, tekly by proudy slz. Probrečela bych všechny slzy světa jen v jediný okamžik. Slzy by mi smáčely můj obličej a odkapávaly na oblečení, kde by ulpěly a postupně by se k nim přidávaly další a další…

„Ano, lásko?“ zeptala jsem se, nyní již bez jediné známky toho, že bych se pokoušela uronit slzu.

„Pojď, půjdeme na lov, už jsme dlouho nebyli.“ Ano, uhasit nekonečnou žízeň. Ten nekonečný pocit rozpáleného hrdla. Pocit, kdy si připadám, jako bych měla celé hrdlo v plamenech. Neukojitelnou žízeň.

Někdo by si snad řekl, jaké to mám štěstí, být nesmrtelná. Ano, opravdu velké štěstí být vrahem, zrůdou, monstrem.

Milovala jsem svůj lidský život, měla jsem ho nádherný. Můj otec byl jedním z nejvlivnějších lidí ve městě, ba ne ve městě, ale ve státě. Muži o mě jevili velký zájem, stačilo jen projít na ulici a každý se za mnou ohlédl, milovala jsem, když jsem mohla být středem pozornosti. Kolik jsem toho jen milovala, všechno.

A pak, pak jsem se stala tímhle. Carlisleovi, ach, tomu to samozřejmě nevyčítám, není co. Je to ten nejohleduplnější upír, kterého znám, myslel to dobře. Právě on mi ukázal důvod nebýt tak hrozným vrahem. Můžu mu být jen vděčná, aspoň se mohu cítit o něco líp.

Ale přála jsem si mít možnost. Tu možnost, která mi byla odebrána. Možnost se rozhodnout. Zda budu tímhle, čím již jsem, nebo zemřít. Nedokážu si představit, co bych si tenkrát vybrala.

Zda žít dál…

„Už jdu,“ řekla jsem mu a naposled pohlédla do zrcadla. Prý božská krása… pro mě jen prokletí.

Když jsem vyšla z pokoje, Emmett na mě čekal u schodiště. Úsměv mu rozzářil celý obličej. Jak on byl optimistický. Samozřejmě si všiml mého zkroušeného obličeje a ihned se vyptával. Měl o mě starost, samozřejmě. Jeho otázky mi dělaly na jednu stranu radost, měl mě rád. Bál se, zda se něco nestalo.

„Nic se nestalo, pojď, už půjdeme.“ Mlčky jsme vyběhli z domu.

Ten osvobozující pocit, kdy jsem se mohla rozeběhnout v lese a pak následně skočit přes obrovské jezero, byl nádherný. Cítila jsem se najednou tak svobodně, všechny své myšlenky jsem mohla vypustit z hlavy, i ty na své lidství. Ty, které se stále opakovaly.

Nejvíce mě však rozesmál Emm, když si to štrádoval po dně jezera a tím tak stříkal vodu na všechny světové strany, neubránila jsem se a na tváři se mi objevil úsměv. Tohle dokázal jen on.

„Ty nikdy nevyrosteš, viď?“ zeptala jsem se ho na oko vážně. On však jen svůj už tak americký úsměv vytáhl ještě víc a jen zakýval hlavou na znamení, že opravdu ne.

Pak jsme se vydali hlouběji do lesa, oddělili jsme se od sebe a každý běžel na jinou stranu. Emmett samozřejmě na své oblíbené místo, podráždit pár medvědů. Jako obvykle. Já jsem se pro dnešek spokojila s několika jeleny.

Zaujmula jsem postoj a nasála vzduch, který se rozprostíral okolo mě. Po několika sekundách jsem ucítila, že se nedaleko nachází stádo jelenů, mám štěstí. Rozeběhla jsem se tedy tím směrem a doufala, že se nikam nerozutekli, při nejhorším by se musel Emmett podělit. Po doražení na místo jsem si klekla za keř a vyčkávala. Vyhlídla jsem si svou kořist, kterou se stal statný jelen, a chystala se rozeběhnout. Rychle jsem se zvedla a dala se do běhu. Během sekundy jsem už toho obrovského jelena drtila ve své náruči a mé zuby se mu chystaly protrhnout kůži na krku. Nejsnazší místo k čistému průniku.

Po zaboření zubů do jelenova krku jsem ucítila, jak se mi do úst valí ta lahodná tekutina, jménem krev. Již za chvilku jsem ucítila, jak mi jeho tělo ochabuje v mém železném sevření, povolila jsem. Pak se už jen bezvládně zbortilo k nohám.

Bylo mi ho líto, kdybych neexistovala, byl by živý. Mohla jsem jen doufat, že jsem nezabila otce rodiny. Ano, i stvůra jako já může mít city. Jako upír prožívám každou prkotinu tisíckrát hůř než člověk.

Nakonec jsem vzala jeho tělo a odnesla ho z louky na kraj lesa, kde jsem vykopala díru, když jsem ho po té do ní položila a i zavalila hlínou, vloudila se mi do hlavy další myšlenka. Dnes již kolikátá?

Jaké by to bylo, kdybych neexistovala? Život, tím mou existenci nemohu nazývat. Má moje existence vůbec smysl? Existuji jen a jen pro Emmetta a pro doufající domněnku, která by mi mohla vrátit lidský život.

Vstala jsem od právě zakopané mrtvoly a šla hledat Emmetta. Nehledala jsem dlouho. Už z dálky jsem slyšela jak si „hraje“ se svou kořistí.

„Počkej, až se jednou všichni medvědi spiknou proti tobě,“ snažila jsem se zavtipkovat. On se na mě otočil s úsměvem a poté se opět vrátil ke své hře.

Nechala jsem ho si hrát a rozeběhla se na své oblíbené místo. K vodopádu, tam, kam jsem si vždy chodila utřídit své myšlenky. Toto místo se nacházelo na hranici Kanady, tady mě nemohl nikdo slyšet. Edward nemohl slyšet mé myšlenky a ostatní nemohli vědět o tom, jak tu vzlykám. Sedla jsem si na svůj oblíbený kámen a zadívala se do vody, která padala z několika metrové výšky, která vytvářela na hladině vlnobití.

„Rose,“ slyšela jsem hlas za sebou, že by si snad už Emmett dohrál?

„Kate,“ sykla jsem, „co ty tady děláš? Proč nejsi v Denali?“ zeptala jsem se jí udiveně. Kate za mnou přišla vždy, když se něco stalo nebo pokud potřebovala něco závažného. Třeba pomoc. Za nějaký čas, když jsem se jí svěřila o mém trápení, jsme si začaly velice rozumět. Náš přátelský vztah je založen na stejné věci. Obě chce být člověkem. Jak moc jsme si dokázaly rozumět.

„Něco se stalo,“ řekla mi a šla se posadit vedle mě. S vyčkáváním jsem ji pobídla gestem ruky, aby mluvila dál.

„Našli jsme to, vím, jak nás toho zbavit. Ona nás toho zbaví,“ vysypala to vše na mě. Já jsem se na ni jen nevěřícně dívala. Našla snad tu možnost? Možnost žít lidský život?

„Povídej,“ pobídla jsem ji opět k tomu, aby mluvila.

„Ona by nám pomohla, zbavila by nás tohohle. Chce za tu jen jednu věc,“ řekla mi a já jsem se ptala sama sebe jakou a o koho se jedná.

„Řekni mi víc,“ řekla jsem jí bez výrazu v obličeji.

„Našla jsem ženu, čarodějku, která čerpá síly z temné magie. A ona mi dala podmínku, pokud se chceme stát opět člověkem, musíme obětovat milovanou osobu nebo lidskou duši,“ osvětlila mi a já, kdybych mohla, přestala bych dýchat. Srdce by se mi zastavilo a omdlela bych.

„Co jsi jí na to odpověděla?“ V hlavě se mi začaly spojovat různé součástky, které dávaly dohromady budoucí plán. Jsem hnusná. A to vše, bez pouhého zaváhání.

„Že si to rozmyslíme. Rose, já jsem schopná obětovat lidskou duši člověka, kterého neznám. Ale nejsem schopna obětovat duši mého milovaného.“ V tom jsem s ní naprosto souhlasila. Co je mi po člověku, kterého neznám, ten pro mě neznamená nic. Oproti Emmettovi, nedokázala bych ho nechat zemřít.

Dokázala jsem obětovat člověka pro své lidství. A věděla jsem, že Kate je na tom nápodobně.

„Pokud budeme souhlasit, máme přijít o prvním úplňku na tohle místo.“ Ukázala na místo na mapě, kterou právě vyndala z kapsy. To není daleko.

„Prý k tomu potřebuje čistý přístup energie. A ještě, pokud se vzdáme věčného života… Už nikdy ho nebudeme moci získat zpět,“ řekla mi. Já jsem jen se zatajeným dechem odvrátila pohled na šumějící vodopád a přemýšlela.

„Jak se rozhodneš, Rose?“ zeptala se mě po delší době.

„Uvidíš, jestli přijdu nebo ne,“ odpověděla jsem jí prostě.

Nesměla jsem se rozhodnout teď a tady. Alice by vše viděla a Edward by si vše za chvilku přečetl. Úplněk je zítra, do té doby si své myšlenky a rozhodnutí dokážu uchránit.

Bez přemýšlení jsem vstala a bez rozloučení s Kate se rozeběhla hustým lesem. Zpět k Emmettovi. Už z dálky jsem měla možnost vidět, jak zahrabává mrtvolu medvěda. Pousmála jsem se nad jeho zuřivým hrabáním do země, on byl opravdu ještě dítě.

Když jsem k němu došla blíž, zvedl ke mně hlavu a už se opět usmíval.

„Můžeme?“ zeptala jsem se ho, on jen pokýval hlavou a přišel ke mně. Poté mě uchopil do své náruče a jemně políbil na rty. Byl něžný, byl to ten Emmett, kterého jsem znala, kterého jsem měla opravdu ráda. Ale teď jsem nedokázala říct, jestli milovala.

„Víš, že ti to dneska náramně sluší?“ pošeptal mi do ucha a já jsem se musela znovu pousmát. Opět mě políbil, vzal za ruku a společně jsme se rozeběhli domů.

Čekala jsem, že u jezera Emmett opět skočí na dno a bude vodu rozstříkávat na všechny strany, jako měl ve zvyku, ale neučinil tak. Ruku v ruce jsme společně přeskočili jezero. Podívala jsem se na něj a měla tak možnost prohlédnout si jeho radostný obličej. Obličej kluka, který právě dostal vytoužené autíčko.

Když jsme po několika sekundách doběhli i k domu, začala jsem si v hlavě prozpěvovat. A dělala si plány na zítřejší den o tom, jak si budu číst a kolik toho přečtu. Nesměla jsem nechat na sobě nic znát. Nic o rozhovoru v lese.

Edward se na mě zmateně podíval, avšak Alice se ničemu nedivila. Mé plány se poslední dobou nijak neměnily, tak prý neměla potřebu mě sledovat.

„Máš snad autorský práva na moje myšlenky? Nemáš!“ prskla jsem na něj otráveně. Co mu je do toho, co se mi honí v hlavě, já se ho taky neptám, co dělal s Bellou v posteli. I když je mi to jasné, jejich výkřiky se rozléhají po celém Forks.

Bez váhání jsem vyběhla schody do patra a zaplula opět do koupelny. Zapnula jsem sprchu a vzala do ruky tužku a papír, kterou jsem cestou popadla v pokoji. Bylo těžké psát dopis na rozloučenou a při tom myslet na něco jiného a i si plánovat jiné věci. Avšak jsem to nějak zvládla, po čase jsem si už zvykla, když jsem si chtěla zapsat do deníku události uplynulého dne. Alice by viděla, co chci psát, a Edward by si to nádherně přečetl v mé hlavě, jako kdyby byl v knihovně. U nás nemohl mít nikdo tajemství.

Nesmím samozřejmě zapomenout na Jaspera, stačilo se jen špatně podívat na Alici a on ve vás vyvolal takový pocit podroušenosti, abyste kápli božskou.

Každé slovo ze mě šlo těžko. Nevěděla jsem, jak se mám v dopise rozloučit se všemi. Ale za to jsem věděla, že pokud bych se s nimi rozloučila slovně, byť jen myšlenou zmínila nad svým rozhodnutím, nepustili by mě. Nikdo by mě nepustil.

Nakonec jsem napsala pár pouhých hole vypadající vět, kde jsem se snažila zmínit naprosto všechno.

Pak jsem si vlezla do sprchy, chtěla jsem si ji užít jako upír. Příště budu již jako člověk. Osušila jsem se, oblékla do čistého oblečení a schovala si dopis na bezpečné místo. Pak, když jsem udělala vše potřebné, sešla jsem dolů do obýváku, sedla si na gauč a trávila tak poslední chvíle svého upírského života se svou rodinou. Rodinou, na kterou nikdy nezapomenu.

Noc byla dlouhá jako hodina. Tolikrát jsem se nenudila, že jsem nevěděla, co mám dělat, a najednou… vše je pryč. Celou noc jsem seděla na gauči, přivinutá k Emmettovi, a užívala si poslední chvíle. On se každou chvilku otřásal vždy, když se s Jazzem o něčem velmi záživném bavil, se mu celé tělo prohýbalo ve vlnách hurónského smíchu.

Potřebovala jsem si opět vše v hlavě utřídit. Poslední dobou to dělám častěji a častěji. Se slovy, že mi jen jeden jelen nestačil, jsem vyběhla ven a mířila si to rovnou k vodopádu. Emmett se na mě díval tak starostlivě, jako se otec dívá na svou dceru, která jde první den do školy. Plný pochybností a starostlivý.

Po několika sekundách jsem dorazila na mé místo a posadila se na kámen, jako obvykle. Jako včera.

Ubíhaly minuty, hodiny a já tu stále seděla zkroucená do podivného sedu. A stále jsem přemýšlela nad věcí, ve které jsem doufala, že mám jasno.

Chci být opravdu člověkem? Dokážu opět žít jako člověk? Zamilovat se - znovu, mít rodinu, milujícího manžela?

Byla jsem nerozhodná jako malé dítě. Včera jsem si byla tak jistá, i ten dopis mám stále složený v podprsence. Jistá, že tento dopis určitě použiju, jsem ho vytáhla a začala číst.

Moje milovaná rodino,

nedovedu si představit jak začít, ale začnu od začátku.

Včera, když jsem byla s mým milovaným Emmettem na lovu, jsem odešla protřídit si své myšlenky na mé oblíbené místo, k vodopádu.

Přišla za mnou Kate, ano, Kate z Denali, i ji tíží stejná věc. A to stát se člověkem.

 Chtěla bych říci pár slov každému.

Edwarde a Bello, starejte se o malou Nessie, jak nejlépe umíte, takže výborně. Jste úžasní rodiče a já vám mohu jen závidět. Pozdravujte ji ode mě, je to moje nejmilovanější neteř.

Carlisle a Esmé, mé činy si neberte osobně, byly jste pro mě mými nejmilovanějšími rodiči. Uděláte pro své děti, co jim na očích vidíte. Mám vás ráda a to i tak zůstane.

Jaspere a Alice, i vy jste byly pro mě těmi nejbližšími osobami, buďte na sebe hodní. Alice, jednou tě ty nákupy přetrhnou, nepřeháněj to.

A nakonec jsem si s dovolením nechala mého milovaného Emmetta. Miláčku, věř, že jsem ti nikdy nechtěla ublížit, přinesl jsi do mého života světlo. Avšak já si myslím, že by sis i ty zasloužil lepší život, lepší, než je se mnou. Miluji tě a nikdy nezapomenu.

Dopis jsem napsala z jediného důvodu, nedokázala jsem si představit, že vás uvidím truchlit. Zlomilo by mi to mé mrtvé srdce.

Odešla jsem za šancí, která se mi naskytla. A to šancí stát se člověkem. Víte, že je to to, po čem toužím nejvíce, mít vlastní děti, vnoučata…

Nezapomeňte, miluji vás, všechny. Nehledejte mě, nenašli byste.

Vaše Rosalie.

Dopis jsem zase složila a schovala do obálky, nakonec jsem ho položila na kámen vedle sebe a zatěžkala kamenem. Snad ho tu najdou po mém pachu.

Bude ještě někdy takováto příležitost? Co když byla ta čarodějka jediná, která dokázala provést tohle kouzlo, dá-li se tomu tak říkat.

Dokáži se přeci jen opravdu vzdát věčnosti? Věčnosti s mužem, který mě opravdu miluje, vzdát se milující rodiny, která mě přijmula takovou, jaká jsem. Sobecká, malicherná, uštěpačná, toužící po lidském životě.

Den se chýlil ke konci a mně zbývala poslední chvíle. Chvíle se rozhodnout.

Vstala jsem na své nohy a rozeběhla se správným směrem, směrem, kam mě vedlo moje srdce.

Mé srdce bilo pro jedno. A to stát se člověkem.

Vstala jsem a rozeběhla se správným směrem. Tam, kde jsem byla domluvena s Kate a tou čarodějnicí.

Najednou jsem se uprostřed cesty zastavila, jako by se se mnou zastavil i svět, jakoby mé mrtvé srdce přestalo bít pro to, co jsem chtěla. Nedokážu žít opět jako člověk. Celou mou osobu naplnily obavy. Stála jsem tam jako kus dřeva a nevěděla, co dělat, kam jít. Mou myslí probíhaly opět ty zmatené myšlenky. Myslela jsem, že budu nadobro rozhodnutá. Mýlila jsem se.

Z ničeho nic jsem se otočila a spěchala opět k vodopádu, doufajíc, že tam můj dopis stále bude. Běžela jsem, jak nejrychleji mi mé nohy dokázaly povolit, cesta trvala pouhé sekundy.

Již z dálky jsem slyšela hlasy. Bylo pozdě, stála tam celá má rodina. Než jsem se stihla přiblížit úplně, viděla jsem Emmetta zhrouceného na zemi, jak v pěstích drtí zbytky kamenů. Tohle mi nikdy neodpustí, takový podraz…

„Omlouvám se, já si to rozmyslela. Nedokážu vás opustit,“ vyhrkla jsem ze sebe, doufajíc, že mi tuto neuváženou situaci, která se málem stala, odpustí. Všichni se na mě překvapeně podívali. Pro jistotu jsem zavřela oči, abych nemusela čelit snad naštvaným výrazům v jejich tvářích.

Každý je svého štěstí strůjcem. Někdy stačí natáhnout se na strom a utrhnout ho jako jablko. Já jsem však poznala, že mé štěstí je tahle bláznivá rodina, bez které by můj život nebyl život, ale pouhé přežívání.

Tolik opakované téma jsem chtěla převést do mých slov. Chtěla jsem dát Rose možnost změnit to, čím je, vybrat si. A ona si vybrala. Mám ráda šťastné konce, což je vidět i zde. Pro Kate můžete vybrat osud sami, jak se rozhodne. :-)

Doufám, že se Vám má jednorázová povídka líbila a zanecháte komentář. Každý je vítaný! :-)

Za korekci děkuji úžasné korektorce - zuzinecckaa!!! 

Autor: AlisonDL (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje pro Rose: